8 Tdo 784/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.
července 2010 o dovolání obviněného M. T., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1
T 97/2008, t a k t o :
K dovolání obviněného s e podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. č á s t e č n ě z
r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7
To 173/2009, a to ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému G. B., bytem S., částku
59.000,- Kč.
Současně s e podle § 265k odst. 2 tr. ř. z r u š u j í všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s e poškozený G. B., bytem S, o d k a z u j e s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 1 T
97/2008, byl obviněný M. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným skutky blíže popsanými v tzv. skutkové větě výroku, které soud právně
kvalifikoval jednak jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1
trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„tr. zák.“) k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 1)], jednak
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek
popsaný pod bodem 2)], a jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák. [skutky popsané pod body 3) až 5)], a uložil mu podle § 250 odst. 3
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání
dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařadil do věznice s dozorem, podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve
výměře 250.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v provozování realitních
činností a poskytování úvěrů a půjček na pět let. Současně podle § 228 odst. 1
tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným G. B.,
bytem S., částku 59.000,- Kč; R. P., bytem F., K., částku 480.000,- Kč; S. L.,
bytem J., částku 130.200,- Kč; K. P., a M. P., oba bytem V., částku 40.000,-
Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozené K. P. a M. P. odkázal se zbytkem
jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce
činný u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a odvolal se také
obviněný. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2009,
sp. zn. 7 To 173/2009, tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle §
258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3
písm. a) tr. ř. obviněného uznal vinným, že:
„1) přestože s G. B. dříve ústně ujednal dohodu o poskytnutí půjčky 80.000,- Kč
s dobou splatnosti 3 měsíce, dne 17. 1. 2006 ve F. v prostorách advokátní
kanceláře Mgr. K., na ul. N. P., podle předem připraveného plánu v úmyslu
podvést G. B.tomuto předal v hotovosti částku 80.000,- Kč a využil jeho důvěry
a nezkušenosti, když uměle rovněž vytvořil atmosféru časové tísně k tomu, aby
G. B. předložil k podpisu a nechal podepsat již připravenou smlouvu o půjčce s
tím, že se jedná o smlouvu dle předchozí dohody, kde však byla uvedena výpůjční
částka 96.000,- Kč splatná do jednoho týdne od uzavření smlouvy, přičemž do
smluvních ujednání nově zahrnul dříve nesmluvenou smluvní pokutu ve výši 0,2 %
z poskytnuté částky za každý den prodlení s tím, že pokud vznikne jakýkoliv
spor z této smlouvy bude řešen v rámci rozhodčího řízení před rozhodcem -
Sdružení rozhodců, s. r. o., B., G. B. a K. B. dal k podpisu a od nich jako
spoluvlastníků si nechal podepsat vedle zástavní ještě i kupní smlouvu o
prodeji pozemku v katastru obce S., následně využil zkrácené lhůty splatnosti
půjčky k tomu, aby podal jednak žalobní návrh ke Sdružení rozhodců, s. r. o.,
B., v důsledku čehož G. B.byl následně povinen, podle rozhodčího nálezu uhradit
a skutečně uhradil finanční prostředky, jež mu byly vypočteny podle smluv,
které byly uzavřeny v rozporu s původním ústním ujednáním, jednak u
Katastrálního úřadu pro M. kraj, územní pracoviště T. dne 24. 2. 2006 návrh na
vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy, aby se tak neoprávněně stal
vlastníkem pozemku v hodnotě 338.650,- Kč na úkor poškozeného G. B.a K. B.,
čímž se hodlal obohatit nejméně o 338.650,- Kč, kdy teprve v důsledku
probíhaného občanskoprávního řízení o žalobě na určení vlastnického práva vzal
22. 1. 2007 tento návrh zpět,
2) ačkoli s R. P. se ústně dohodl na poskytnutí půjčky ve výši 120.000,- Kč,
která bude zajištěna zástavou jejího bytu, dne 8. 6. 2006 ve F. v advokátní
kanceláři Mgr. K., na ul. N.P., podle předem připraveného plánu v úmyslu
podvést R. P., předal jmenované částku ve výši 120.000,- Kč, a poté využil
nepozornosti a důvěry R. P., kterou současně utvrzoval, že uzavírá smlouvu o
půjčce v souladu s prvotním ústním jednáním a předložil jí k podpisu nikoli
smlouvu o půjčce, ale kupní smlouvu, dle které obžalovanému R. P. prodává svůj
byt ve F. na ul. K. včetně příslušenství, za kupní cenu 600.000,- Kč, přičemž
ve smlouvě bylo uvedeno, že z této kupní ceny byla částka 200.000,- Kč uhrazena
v hotovosti dne 6. 6. 2006 a při podpisu kupní smlouvy dne 8. 6. 2006 byla
uhrazena částka 400.000,- Kč, ačkoli tyto částky jmenované vyplaceny nebyly a
takto způsobil R. P. škodu ve výši nejméně 480.000,- Kč, když předmětný byt
převedl na sebe,
3) dne 3. 1. 2007 ve F. na ul. T. G. M.v budově J. F., jako jednatel
společnosti Key Reality Morava, s. r. o., F., již v úmyslu získat majetkový
prospěch a to za pomoci úmyslně vyvolaného porušení ustanovení smlouvy o úvěru
na straně dlužníka, uzavřel se S. Z. smlouvu o úvěru ve výši 50.000,- Kč, dle
které se S. Z. zavázal hradit tuto půjčku v pravidelných měsíčních splátkách
vždy k 15. dni v měsíci s tím, že pokud bude v prodlení byť jediné splátky
ztrácí výhodu splátek a dluh se stává splatným najednou s tím, že případné
spory budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, a to Sdružením
rozhodců, s. r. o., B., zároveň nechal podepsat S. Z. bianko směnku a smlouvu o
zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným pod bodem I.
odstavec 3 smlouvy ze dne 3. 1. 2007, dle které za účelem zajištění pohledávky
z úvěru přechází na společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., vlastnické
právo k těmto nemovitostem, přičemž dle této smlouvy se společnost Key Reality
Morava, s. r. o., F., zavázala tyto nemovitosti převést zpět, pokud dlužník
řádně a včas uhradí svůj dluh, následně však v souladu se svým prvotním úmyslem
sdělil S. Z., že mu promine jednu splátku za měsíc říjen 2007 pokud tento
zajistí pokosení a úklid pozemku specifikovaného obžalovaným, což S. Z. učinil
a zároveň splátku za měsíc říjen 2007 neuhradil, což vedlo k tomu, že
obžalovaný této skutečnosti využil a v rozporu s uzavřenou ústní dohodou
uplatnil u Sdružení rozhodců, s. r. o., B., zajištěnou bianko směnku, kterou
doplnil o směnečnou částku 144.419,- Kč, která byla rozhodčím nálezem přiznána;
společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., si nadále ponechala předmětné
nemovitosti uvedené ve smlouvě ze dne 3. 1. 2007, byť tyto získala za shora
popsaných okolností, a takto obžalovaný způsobil jako jednatel společnosti Key
Reality Morava, s. r. o., F., S. Z. škodu ve výši nejméně 144.490,- Kč,
4) přestože se se S. L. ústně dohodl poskytnutí půjčky ve výši 100.000,- Kč,
dne 31. 1. 2007 ve F. v advokátní kanceláři Mgr. K., na ul. N. P., tuto částku
předal S. L., avšak následně předložil S. L. smlouvu o úvěru na částku
230.200,- Kč, což zdůvodnil již započtenými úroky s tím, že pokud dlužník se
dostane do prodlení s úhradou byť jediné splátky ztrácí výhodu splátek a dluh
se stává splatným najednou, když případné rozpory z této smlouvy budou řešeny v
rozhodčím řízení před rozhodcem Sdružením rozhodců, s. r. o., B., přičemž v
rozporu s původním ujednáním do smlouvy uvedl i další pevný úrok ve výši
50.000,- Kč a smluvní pokuty, poté v úmyslu získat majetkový prospěch,
předložil S. L. k podpisu bianko směnku a smlouvu o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k nemovitostem dle specifikace v bodě I. odstavec 3 smlouvy
ze dne 31. 1. 2007, podle které se společnost Key Reality Morava, s. r. o., F.,
zavázala tyto nemovitosti převést zpět, pokud dlužník řádně a včas uhradí svůj
dluh vůči věřiteli, následně, přestože S. L. dne 12. 9. 2007 doplatil částku
206.850,- Kč, tj. celou poskytnutou jistinu úvěru a ústně sjednané úroky podle
původní dohody, využil jím upraveného znění smlouvy a uplatnil bianko směnku
vystavenou S. L. dne 31. 1. 2007, kterou doplnil o směnečnou částku 463.643,-
Kč, podal žalobní návrh o zaplacení této částky ke Sdružení rozhodců, s. r. o.,
B., a poté převedl nemovitosti specifikované v bodě I. odstavec 3 smlouvy ze
dne 31. 1. 2007 na společnost Key Reality Morava, s. r. o., F., čímž způsobil
jako jednatel společnosti Key Reality Morava, s. r. o., F., S. L. škodu ve výši
nejméně 130.200,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako
pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. [skutek popsaný ad 1)], jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 2 tr. zák. [skutek popsaný ad 2)], a jednak jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané ad 3) a 4)] a uložil mu podle § 250
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v
trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr.
zák. zařadil do věznice s dozorem, podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest
ve výměře 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest
odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst.
1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování úvěrů a
půjček a funkci jednatele společnosti na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným G. B.,
bytem S., částku 59.000,- Kč; R. P., bytem F., K., částku 480.000,- Kč; S. L.,
bytem J., částku 130.200,- Kč.
V bodě II. rozsudku odvolací soud vyslovil, že ohledně skutku popsaného pod
bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se věc podle § 259 odst. 1
tr. ř. vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, a v bodě III. rozhodl o odvolání
státního zástupce činného u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku
tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Vídenského podal proti němu dovolání, které
opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění
spatřoval v tom, že skutky popsané pod body 1) až 4) napadeného rozsudku byly
nesprávně právně vyhodnoceny jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák., resp. pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2
tr. zák., neboť ani u jednoho z nich nebyla naplněna skutková podstata
uvedeného trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. Výroková část rozsudku je
prý v příkrém rozporu s jeho odůvodněním, z čehož dovozoval, že bylo snahou
soudů obou stupňů za každou cenu jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu
trestného činu podvodu bez ohledu na to, jaká byla skutková zjištění napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu a předcházejícího rozsudku Okresního soudu ve
Frýdku-Místku.
Dovolatel zdůraznil, že při srovnání rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že
odvolací soud učinil z podnětu jeho odvolání toliko „kosmetické“ úpravy
spočívající v opravě nesprávně gramaticky použitých formulací, či opravil
skutečnosti, které nemohly v napadeném rozsudku soudu prvního stupně obstát,
neboť se jednalo o zcela zřejmý rozpor mezi provedeným dokazováním a výrokovou
částí rozsudku. Popis skutkových okolností obsažených v odůvodnění napadeného
rozsudku odvolacího soudu naprosto neodpovídá skutkové podstatě trestného činu
podvodu. Na první pohled se sice může zdát, že skutková zjištění odpovídají
právní kvalifikaci, ale je to jen proto, že z jeho výpovědi, výpovědi
poškozených i dalších svědků, byly vytrženy jednotlivé pasáže tak, aby
jednoznačně vyznívaly v jeho neprospěch. Odvolací soud převzal bez dalšího
právní názor a skutková zjištění soudu prvního stupně, i jeho hodnocení důkazů,
přičemž žádná jeho argumentace nemohla tento názor soudu vyvrátit. Převzatý
právní názor, výroková část rozsudku a částečně i jeho odůvodnění pak vyplynulo
v to, že vznikl příkrý rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním napadeného
rozsudku. Tímto postupem odvolacího soudu mu byla odepřena možnost
dvojinstančního přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci řádného opravného
řízení, a je tak nucen využívat mimořádných opravných prostředků k tomu, aby se
dovolal spravedlnosti.
Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů nezákonně kriminalizovaly
občanskoprávní vztahy, když ze závěrů, ke kterým došly, je zcela zřejmé, že ani
na jednom stupni nedošlo v případě trestních soudů alespoň k elementárnímu
vstřebání základní občanskoprávní úpravy. Oběma soudům vytknul, že zcela
ignorovaly skutečnost, že trestní oznámení všech poškozených následovala až v
okamžiku, kdy jim hrozily smluvně sjednané sankce za neplnění jejich
občanskoprávních závazků, a že ani jeden z nich nepřezkoumal motiv
„poškozených“ a nezabýval se otázkou, jakou snahou byli poškození vedeni při
svých výpovědích. Neobstojí proto argumentace ani jednoho ze soudů, že se
poškození navzájem neznali a nebyli tak vedeni společným zájmem, kdy v případě
poškozených pod bodem 1), 2), 3) a 5) - přestože tento poslední není napadán
dovoláním - měli všichni společného zmocněnce JUDr. J. Z. Poškození jsou bez
dalšího vyhodnocováni jako věrohodní, jejich výpovědi jako pravdivé a
skutečnosti, jež uvádí on na svou obhajobu, jsou vyhodnocovány jako lživé a
účelové, vedené snahou se vyvinit, a listiny předkládané na potvrzení
skutečností jím tvrzených jsou považovány za „cáry papíru“ (viz přepis
odůvodnění v podaném odvolání). Ani jeden ze soudů prý nepřihlédl k tomu, že v
případě poškozených se jedná o osoby, které by nikdy bankovní úvěr nedostaly, a
že se jedná o osoby, které neplnily své občanskoprávní závazky a vedeny
společným zmocněncem JUDr. J. Z. podaly trestní oznámení ve své snaze vyhnout
se jejich plnění.
Přestože obviněný dovolání nepodal proti výroku odvolacího soudu o tom, že
skutek pod ad 5) rozsudku soudu prvního stupně se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení, v dovolání uvedl, že odvolací soud pouze přejal právní argumentaci
nalézacího soudu a odepřel mu možnost přezkoumání rozsudku v řádném opravném
řízení. Odvolacímu soudu vytknul, že se neseznámil se spisem, když měl za to,
že poškození K. a M. P. byli vyslechnuti v přípravném řízení a nikoliv při
hlavním líčení u soudu prvního stupně, když to bylo přesně naopak.
S ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí (a v souvislosti s jeho jednáním)
dochází k prolínání trestněprávní a občanskoprávní (potažmo obchodněprávní)
roviny, považoval dovolatel za nutné, veden zásadou opatrnosti, zmínit některé
z používaných institutů k zajištění poskytovaného úvěru. Obšírně rozvedl, k
čemu slouží zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitostem, zástavní
právo k nemovitostem a v čem spočívá ztráta výhody splátek. Soudům vytknul, že
na základě nevstřebání těchto institutů občanskoprávní úpravy došlo k tomu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení (to může záležet i v hmotněprávních otázkách
jiných právních odvětví, např. práva občanského, obchodního, finančního apod.,
a to zejména proto, že soud nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis).
Obviněný apeloval na Nejvyšší soud, aby nepřistupoval k výkladu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. restriktivně, ale aby v souladu s
nálezy Ústavního soudu posoudil jeho případ ve všech souvislostech, a to v tom
smyslu, že přestože nemá ústavně zaručeno přezkoumání napadeného rozhodnutí
mimořádným opravným prostředkem, nemůže být toto přezkoumání, pokud je do
právního řádu začleněno, vybočovat z ústavního rámce, zejména z jeho nároku na
spravedlivý proces. Pokud by Nejvyšší soud přistupoval k tomuto dovolacímu
důvodu restriktivně, znemožnilo by mu to v řízení o dovolání uplatnit takovou
právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Výklad
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen v tom smyslu, že v rámci něj může
Nejvyšší soud toliko posuzovat, zda ve výroku o vině skutková věta představuje
slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní
okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoli námitky
týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a
bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku,
byl skutečně prokázán, je velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru
zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu a staví
tak dovolací řízení mimo rámec spravedlivého procesu (odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04).
Ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku dovolatel uvedl, že poškozeného G. B.
neuvedl v omyl tím, že v rozporu s ústním ujednáním byly zahrnuty do smlouvy o
půjčce smluvní pokuty a úroky, že byla uvedena jiná částka a že splatnost
půjčky nebyla dohodnuté tři měsíce, ale jeden týden. Sporná je pouze splatnost
poskytnuté půjčky, kdy on tvrdí, že poškozený věděl, že se jedná o půjčku s
týdenní splatností, naopak poškozený tvrdí, že toto zjistil až následně po
podpisu smlouvy o půjčce. Položil proto otázku, proč poškozený, pokud se
domníval, že se jedná o půjčku s tříměsíční splatností, nezaplatil v této
lhůtě. Jestliže odvolací soud na str. 15 rozsudku tvrdí, že jeho vina je
prokázána tím, že poškozený uhradil dlužnou částku již 27. 3. 2006, pak toto
tvrzení je prý zcela v rozporu s výpovědí poškozeného, který při výslechu v
hlavním líčení dne 22. 8. 2008 výslovně uvedl, že dlužnou částku uhradil 25. 8.
2006, tedy déle než tři měsíce po poskytnutí půjčky a po její údajné splatnosti.
Obviněný dále uvedl, že pokud si nechal podepsat kromě zástavní smlouvy rovněž
smlouvu kupní, jejímž předmětem byl prodej pozemku v katastru obce M., jednalo
se o jeho pochybení v rovině občanskoprávní, kdy mu nebylo známo, že takto
ujednaná kupní smlouva naplňuje svým obsahem obcházení nepřípustné propadné
zástavy a právě v důsledku zjištění této skutečnosti byl návrh na vklad
vlastnického práva vzat zpět. Zdůraznil ovšem občanskoprávní rovinu tohoto
sporu a vyslovil přesvědčení, že zařazením tohoto pochybení do skutkové věty
rozsudku dochází k nezákonné kriminalizaci občanskoprávních vztahů.
Dovolatel rovněž namítl, že pokud poškozený věděl, co podepisuje, nemůže se
jednat o podvod z jeho strany, neboť zde není žádný úmysl uvést poškozeného v
omyl a zneužít cizího omylu, ani se zde nejedná o zneužití časové tísně. Pokud
se jedná o uvedení v omyl u splatnosti půjčky, je třeba vzít v potaz, že se
jedná o tzv. tvrzení proti tvrzení, kdy proti tvrzení poškozeného, že si
myslel, že splatnost je tři měsíce, stojí ta skutečnost, že poškozený ani v
této tříměsíční lhůtě svůj dluh nezaplatil. U zmiňovaného skutku chybí
subjektivní stránka trestného činu podvodu – úmysl směrující k uvedení někoho v
omyl, využití něčího omylu či zamlčení podstatných skutečností; pak se ovšem
nemůže jednat o trestný čin.
Ve vztahu k výroku o náhradě škody vůči poškozenému G. B. obviněný namítl, že
tento výrok o náhradě škody je zcela nedůvodný jednak z výše uvedených důvodů
(tedy, že se nejedná o trestný čin), jednak proto, že poškozený nezaplatil svůj
dluh řádně a včas (nejenom, že jej neuhradil ve lhůtě do jednoho týdne, ale ani
ve lhůtě splatnosti, o které si myslel, že je ve smlouvě o půjčce ujednána).
Částka ve výši 59.000,- Kč představuje náklady řízení v souladu s vyhláškou č.
484/2000 Sb., které vznikly obviněnému řádně v občanskoprávním řízení. Ty
obviněný uhradil právnímu zástupci poškozeného jako náklady řízení a náklady
právního zastoupení v řízení o určení vlastnického práva. Proto naprosto
nesouhlasí s polemikou odvolacího soudu o tom, jaká by škoda měla být a od jaké
skutečnosti tuto škodu dovodil.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku dovolatel uvedl, že se
jedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, neboť rovněž v tomto případě se nejedná o žádný trestný čin, když
nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu a rovněž zde
naprosto absentuje zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu,
kterým je uvedení v omyl, zneužití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností.
Krom toho namítal, že v této skutkové větě a odůvodnění tohoto skutku je příkrý
rozdíl, který způsobuje, že se nemůže jednat o trestný čin podvodu, když na
rozdíl od výroku je na str. 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, že „…
nelze spolehlivě prokázat, že poškozená R. P. byla ze strany obžalovaného
podvedena tím, že jí byla předložena k podpisu kupní smlouva. Sama poškozená
výslovně opakovaně uvedla, že si byla vědoma toho, že podepisuje kupní smlouvu,
avšak nechápala, co to znamená.“. Zdůraznil, že u poškozené se jedná o osobu s
plnou způsobilostí k právním úkonům, navíc o osobu, která si několikrát brala
úvěr a které je zcela jistě velice dobře znám rozdíl mezi kupní smlouvou a
smlouvou o půjčce či úvěru. Pro skutečnost, že poškozená opravdu věděla, že
podepisuje kupní smlouvu, svědčí i výpovědi svědkyň L. I. a O. Š., které
jednoznačně potvrdily, že se na ně poškozená obrátila, aby jí daly souhlas s
prodejem jejího bytu, resp. spoluvlastnického podílu. Pokud tedy fakt, že
poškozená věděla, že podepisuje kupní smlouvu, potvrdily jednak tyto dvě
svědkyně a jednak i sama poškozená (např. na straně 12 protokolu o hlavním
líčení ze dne 22. 8. 2008 „… nešlo mi do hlavy, že byt byl v osobním
vlastnictví a k jeho prodeji musel být souhlas nájemníků“), pak není zřejmé, na
základě jakých úvah a hlavně na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud k
závěru, že poškozená byla utvrzována v tom, že se jedná o smlouvu o půjčce.
Krajský soud sice do výroku rozsudku zahrnul to, že „podvod“ ze strany
obviněného spočíval v tom, že předložil namísto smlouvy o půjčce poškozené
kupní smlouvu, ale v odůvodnění již jeho „podvodný úmysl“ spatřuje v tom, že v
textu kupní smlouvy bylo zahrnuto, že poškozená R. P. převzala dne 6. 6. 2006
částku 200.000,- Kč a při podpisu kupní smlouvy jí byla uhrazena částka
400.000,- Kč. Je tak prý zcela zřejmé, že mezi výrokovou částí rozsudku a
odůvodněním je příkrý rozpor.
Obviněný dále uvedl, že co se týká okolností tohoto případu, žádný ze soudů se
nevypořádal s tím, že při předání částky 200.000,- Kč dne 6. 6. 2006 byla k
zajištění této částky vystavena směnka, kdy výstavcem a směnečným dlužníkem
byla poškozená R. P. Podpisem smlouvy je jednoznačně ze strany této poškozené
potvrzována skutečnost, že uvedené dvě částky převzala. Po podpisu kupní
smlouvy byla směnka v souladu s ústním ujednáním zničena a vzhledem k tomu, že
se jedná o cenný papír, který může být toliko v jednom originále, není možno
směnku doložit.
Dovolatel i v tomto případě zdůraznil, že zde zcela chybí subjektivní stránka
trestného činu podvodu. Pokud totiž sama poškozená ví, že podepisuje kupní
smlouvu (následně i smlouvu podnájemní), kterou připravil, pak zde neexistuje
žádné uvedení v omyl, využití něčího omylu ani zatajení podstatných
skutečností. Svým podpisem potvrdila přijetí kupní ceny, a proto neexistuje ani
podvodný úmysl tak, jak jej prezentuje odvolací soud. I pokud by teoreticky
připustil možnost, že skutečně poškozená převzala toliko částku 120.000,- Kč,
jedná se o občanskoprávní závazek. V tomto případě se podává u věcně a místně
příslušného soudu žaloba na plnění a nikoli trestní oznámení. Jen pro
dokreslení situace ještě uvedl, že kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 6. 2006,
téhož dne byla uzavřena podnájemní smlouva. Podle tvrzení poškozené se tato
dozvěděla o tom, že není vlastníkem bytové jednotky v červenci 2006. Trestní
oznámení ovšem podala až v září 2007, tzn. rok a dva měsíce poté, co se o
údajném podvodu dozvěděla.
S ohledem na právě uvedené shledává obviněný naprosto nedůvodný rovněž výrok o
náhradě škody, neboť pro tvrzení, že poškozená neobdržela částku uvedenou v
kupní smlouvě, tj. 600.000,- Kč, nemá žádný ze soudů skutečné podklady vyjma
tvrzení poškozené a jejího přítele. Naopak on předložil kupní smlouvu s
ověřenými podpisy, kde je zcela jasně uvedeno, jakým způsobem poškozená
finanční částku převzala. Jak již bylo výše uvedeno, k zajištění částky
200.000,- Kč sloužila směnka, která pak byla následně zničena po podpisu kupní
smlouvy.
Ke skutku popsanému pod bodem 3) rozsudku dovolatel uvedl, že v případě
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. by
musela být naplněna tímto způsobem: obviněný v lednu 2007 uzavírá s poškozeným
S. Z. smlouvu o úvěru (a ostatní navazující dokumenty) a již v tu chvíli
zákeřně zamýšlí prodat chatku (o které ani v té chvíli netuší, že se nějaká
chatka od svědka B. D. či jiné osoby bude prodávat) a lstivě požádat
poškozeného S. Z. o úklid této zatím neznámé chatky, aby mu mohl „odpustit“
jednu splátku a tak zesplatnit jeho úvěr a získat jeho nemovitosti. Toto
hodnocení soudů obou stupňů je v rozporu s elementárními zásadami logického
uvažování, zvláště za předpokladu, že v žádném případě nechtěl získat
nemovitosti, ale chtěl se jen domoci splnění občanskoprávních závazků, které
vyplývaly jednotlivým poškozeným a tedy i poškozenému S. Z. z uzavřených smluv.
O věrohodnosti tohoto poškozeného obviněný vyslovoval pochybnosti, neboť
poškozený naváděl svědka Z. T., aby mu podepsal čestné prohlášení, že uklízel
chatku svědka B. D. a že poškozenému za to měla být odpuštěna jedna splátka
úvěru. Tento svědek ovšem uvedl, že nic takového neslyšel, čestné prohlášení
nečetl a v době jeho podpisu byl opilý. Pro soud prvního stupně je jednání
poškozeného pochopitelné, neboť cítil, že mu teče do bot, pro odvolací soud je
ale jeho výpověď věrohodná. Navíc v době, kdy se měl tento úklid za odpuštění
jedné splátky odehrát, tedy měsíc září 2007, byla s budoucím kupujícím uzavřena
smlouva o budoucí kupní smlouvě, která byla podepsána s úředně ověřenými
podpisy (založena ve spisovém materiálu, obsahující rovněž podpis poškozeného)
a budoucí kupující (následně kupující) stav této chatky dobře znal a byl za ní
ochoten zaplatit kupní cenu závazně stanovenou v budoucí kupní smlouvě. Žádný
úklid by tedy již nemohl tuto cenu navýšit. Pokud by bylo polemizováno o tom,
jak se celá situace nejspíš odehrála, tak poškozený S. Z. přátelsky vypomohl
svědku B. D., se kterým je ve velice dobrém přátelském vztahu a navzájem si
svědčí v jednotlivých kauzách. Od B. D. se rovněž dozvěděl, že je chatka
prodávána přes jeho společnost, a proto se rozhodl využít této situace ve svůj
prospěch a vyhnout se tak plnění občanskoprávních závazků. Dovolatel se
ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, že u tohoto poškozeného je situace
poněkud jiná, neboť využívaje svého právnického vzdělání vymyslel tuto
konstrukci, aby nemusel platit svůj dluh a poškodil tak obviněného, což je
zcela zřejmé i z jeho vystupování před soudem.
Dovolatel znovu zdůraznil, že podvodný úmysl musí být v případě trestného činu
podvodu dán od počátku, tedy pachatel musí již od začátku mít úmysl se ke škodě
jiného obohatit. Vzhledem k tomu, že k údajnému odpuštění splátky mělo dojít v
termínu za měsíc říjen 2007, musel by toto vymýšlet a plánovat již na přelomu
roku 2006/2007, což zcela zřejmě není možné. Proto pokud je ve skutkové větě
rozsudku uvedeno, že „Již v úmyslu získat majetkový prospěch a to za pomoci
úmyslně vyvolaného porušení ustanovení smlouvy o úvěru na straně dlužníka …“,
pak to zcela odporuje skutečnosti, neboť v lednu 2007, kdy byla smlouva
uzavírána, ani nemohl takovýto úmysl u něj existovat, a proto nemůže být
naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
Pokud je na str. 4 napadeného rozsudku uvedeno, že jednáním obviněného měla být
poškozenému S. Z. způsobena škoda ve výši 144.419,- Kč, dovolatel opět
poukázal nejen na rozpor mezi skutkovou větou rozsudku a jeho odůvodněním, ale
také na rozpor s logikou, kdy je výše uvedené znění doslovně obsaženo ve výroku
napadeného rozsudku a v jeho odůvodnění se na str. 18 napadeného rozsudku se
říká – „… který výslovně uvedl, že tuto částku, jejíž zaplacení ve prospěch
firmy Key Reality Finance, s. r. o., bylo rozhodčím nálezem ze dne 25. 1. 2008
uloženo, tento poškozený obžalovanému ani výše uvedené firmě dosud nezaplatil,
nemohla mu být proto taková škoda způsobena.“ Z tohoto není ani v nejmenším
zřejmé, zda škoda byla či nebyla způsobena, neboť škodou se rozumí částka
vyjádřitelná v penězích, o kterou se zmenšil majetek poškozeného. Vzhledem k
tomu, že poškozený žádnou částku nezaplatil, nemohl být jeho majetek zmenšen a
nemohla vzniknout žádná škoda.
K tvrzením odvolacího soudu, že „získal“ nemovitosti ve vlastnictví
poškozeného, obviněný uvedl, že vlastnické právo nikdy nezískal, neboť s
poškozeným uzavřel toliko smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, na
základě které získal toliko podmíněné vlastnictví, které nenahrazuje
vlastnické právo, ale pouze zajišťuje pohledávku, dokud nebude řádně a včas
uhrazena, nebo pokud se tak nestane, budou nemovitosti prodány, uspokojena
pohledávka věřitele a zbytek vyplacen dlužníkovi. Tuto skutečnost však soudy
obou stupňů okázale ignorovaly a nevěnovaly jí v odůvodnění svých rozhodnutí
ani jednu zmínku.
Podle dovolatele je tak zřejmé, že ani v tomto případě nebyla naplněna skutková
podstata trestného činu, a to jednak nenaplněním subjektivní stránky trestného
činu, jednak tím, že nedošlo k porušení objektu trestného činu (cizí majetek).
Poškozenému žádná škoda nevznikla, nemohl být tedy jeho majetek zmenšen; tzn.
nedošlo k porušení ani k ohrožení objektu trestného činu. U každého trestného
činu musí soud zkoumat, zda byly naplněny všechny jeho znaky, tedy subjektivní
a objektivní stránka, subjekt a objekt a protiprávnost. V tomto případě nebyly
naplněny dva z těchto obligatorních znaků, a proto se v žádném případě nemůže
jednat o trestný čin.
Ke skutku popsanému pod bodem 4) rozsudku obviněný uvedl, že skutková věta je
formulována tak, jako by tajně a zákeřně předložil k podpisu ještě další
dokumenty, o kterých nebyla dříve řeč, a zahrnul do smlouvy ujednání, o kterých
rovněž nebyla řeč, aniž by se soud komplexně zabýval výpovědí poškozeného, ze
které byly vytrženy jen ty skutečnosti, které se „hodily“ pro jeho odsouzení.
Poškozený S. L. sám uvedl, že věděl, jaká částka je ve smlouvě uvedena, věděl o
tom, že měl podepisovat zástavu a zajišťovací převod vlastnického práva a věděl
rovněž o tom, že je půjčka zajištěna blanko směnkou.
Dovolatel rovněž uvedl, že přestože jsou z jeho strany předkládány příjemky
znějící na částku 230.200,- Kč a tato skutečnost je zahrnuta ve smlouvě s
ověřenými podpisy, bez dalšího se věří poškozenému. Ovšem i pokud by teoreticky
připustil, že částka skutečně půjčená byla v rozporu s částkou uvedenou ve
smlouvě, pak z výpovědi poškozeného je zcela zřejmé, že o všem věděl - měl
výpis z katastru nemovitostí, věděl, jak je úvěr zajištěn, smlouvy četl, nikdo
na něj v advokátní kanceláři nevyvíjel žádný nátlak, času měl dostatek. Pokud
tedy skutková podstata trestného činu podvodu stojí na tom, že někdo uvede
jiného v omyl, využije jeho omylu či zamlčí podstatné skutečnosti, tak se ptá,
v čem byla jeho jednáním tato skutková podstata naplněna. Není zde žádné
uvedení v omyl či využití omylu, neboť poškozený byl se všemi okolnostmi
seznámen, není zde ani zamlčení podstatných okolností, neboť poškozenému nikdo
nebránil v tom, aby si předmětné smlouvy pročetl a s jejich obsahem se
seznámil. Je-li namítáno, že vyplnil směnečnou sumu na vyšší částku, tak tímto
pouze uplatnil svůj občanskoprávní nárok v rozhodčím řízení. Výše oprávnění či
neoprávněně vyplněné směnečné sumy nemá být předmětem trestního soudu.
Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v rámci brojení proti
kriminalizaci občanskoprávních vztahů opakovaně potvrdila, že uplatňování
nároku nad rámec občanskoprávního nároku nezakládá trestní odpovědnost
subjektu, který tento nárok uplatňuje. Ani jeden ze soudů se nevypořádal s
právním hodnocením toho, jakým jednáním obviněný uvedl poškozeného v omyl, nebo
jakým jednáním využil jeho omylu či jaké podstatné skutečnosti mu zamlčel, jaká
je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou, která měla poškozenému
vzniknout a jaký je zde podvodný úmysl, který musí být dán již od počátku
jednání.
Podle obviněného je tak zřejmé, že ani v tomto případě nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu, není zde podvodný úmysl, není zde ani
uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a vzhledem
k tomu, že listinné důkazy zcela prokazují, že byla poskytnuta taková částka,
jaká je uvedena ve smlouvě, pak nedošlo ani k porušení objektu trestného činu.
Trestný čin pak nebyl naplněn ve všech jeho znacích, proto nemohlo dojít k jeho
spáchání.
K tomu dovolatel opět doplnil, že u skutků popsaných pod body 3) a 4)
napadeného rozsudku považuje za zcela irelevantní úvahy soudu o tom, jak měl
být skutek vyhodnocen, neboť nedošlo-li k naplnění skutkové podstaty trestného
činu, nemohlo dojít rovněž ani ke škodě, jak nad ní polemizuje odvolací soud.
Nad rámec toho opět upozornil, že odvolací soud opravdu nevstřebal
občanskoprávní úpravu, kdy se opět jedná v obou případech o zajišťovací převod
vlastnického práva, nikoli o nabytí „standardního“ vlastnického práva.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, č.j. 7 To 173/2009-628,
jakož i řízení mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Alternativně pak navrhl, aby po zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
rozhodl sám rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř., a to tak, že ho zprostí
obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) a uvedla, že zdůrazněný akcent obviněného na občanskoprávní povahy
jeho závazkových vztahů s poškozenými od počátku jejich vzniku, včetně způsobu
jejich zajištění, až po realizaci jeho úsilí o naplnění jejich vlastního
obsahu, nenechává na pochybách, že tímto způsobem vytýká oběma soudům, že v
daném případě postupovaly bez respektu k ústavnímu principu „ultima ratio“.
Charakter přisouzeného jednání však podle státní zástupkyně vypovídá o tom, že
občanskoprávní rámec dovolatelových vztahů s poškozenými mu posloužil toliko k
jejich formálnímu pokrytí, že jejich vnitřní obsah, daný jeho skutečným
záměrem, byl zcela jiný, než navenek deklarovaný a že svým jednáním naplnil
znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu včetně materiálního
předpokladu jeho trestnosti a že je tak namístě uplatnění trestní odpovědnosti.
Podle státní zástupkyně však nelze přehlédnout, že dovolatel byl uznán vinným
tím podstatným jednáním, při kterém ve všech čtyřech přisouzených případech
zneužil snížené mentální úrovně poškozených, kterým v rámci své podnikatelské
činnosti realitního makléře (a tedy s tomu odpovídající znalostí jejich
realitního zázemí) ústně nabídl a následně jim také poskytl finanční půjčky v
rozmezí od 50.000,- Kč do 120.000,- Kč, jakož s nimi i dojednal podmínky jejich
splatnosti, přičemž ve třech případech do textu příslušných smluv o půjčkách v
rozporu s předchozím ujednáním účelově zakomponoval skutečnosti, které měly
způsobit buď porušení ústně uzavřeného závazku, popř. znesnadnění jeho splnění;
šlo o: podstatné zkrácení doby jeho splatnosti, podstatné zvýšení zapůjčených
částek, jejich duplicitní úročení, jištění smluvní pokutou, popř. bianco
směnkou a především prostřednictvím jak zástavní, tak i kupní smlouvy k
nemovitostem jimi vlastněným, popř. zajišťovacího převodu vlastnického práva k
zájmovým nemovitostem o nepoměrně vyšší hodnotě, než byla hodnota jeho
skutečných pohledávek za poškozenými. Jak je dále z popisu tzv. skutkových vět
dotčených částí výroku o vině [viz ad 1), 4)] zřejmé, dovolatel jednal v úmyslu
podvést jednotlivé poškozené při té části jejich jednání, která se týkala
závěrečného podpisu smluv, který poškození uskutečnili v uměle vytvořených
spěšných podmínkách bez možnosti řádné kontroly podepisovaného textu a v
bezmezné důvěře, že se psaný text shoduje s předchozím ústním ujednáním.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že v opozici s dovolatelovou výtkou, že popis
skutkového děje postrádá vyjádření jeho podvodného záměru, mu nelze přisvědčit,
když úmysl podvést jednotlivé tam uvedené poškozené a získat za okolností tam
blíže popsaných majetkový prospěch, je ve všech částech výroku o jeho vině
naprosto transparentně vyjádřen.
Ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině státní zástupkyně
zdůraznila, že na straně dovolatele spočíval úmysl podvést poškozeného G. B. v
otázce dohodnuté návratnosti zapůjčené a bez jeho souhlasu podstatně navýšené
částky, kdy byl termín její splatnosti bez vědomí a tím i bez souhlasu
poškozeného z původních tří měsíců v textu smlouvy o půjčce zkrácen na pouhý
jeden týden. Stalo se tak při zcela evidentním dovolatelově povědomí, že podle
původně sjednaných podmínek dlužník nebude schopen dostát splnění svého závazku
včas a že za daného stavu věci dojde k aktivaci všech písemně sjednaných
zajišťovacích institutů, především však toho, který se opíral o zástavu pozemků
ve spoluvlastnictví poškozeného a jeho bratra, resp. o současně uzavřenou kupní
smlouvu na ně se vztahující a které se tak v souvislosti s vývojem řízení o
vklad „takto nabytého vlastnického práva“ téměř dostaly do majetkové sféry
dovolatelovy obchodní společnosti. Za stavu, že následkem obrany poškozeného k
uvedenému škodlivému následku nakonec nedošlo, našla taková skutková okolnost
svůj adekvátní odraz ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ukončeného za podmínek § 8 odst. 1 tr.
zák. ve stadiu pokusu. Otázkou zůstává skutečná výše hrozící škody, odvislá od
skutečné hodnoty pozemků, jejichž vlastnictví bylo téměř převedeno na
dovolatelovu obchodní společnost s tím, že souvisejícímu postupu ve směru
event. zpřísnění právní kvalifikace dovolatelova jednání zabránil zákaz
reformace in peius.
Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud se dovolatel pozastavuje nad správností
částky 59.000,- Kč, která mu byla ve vztahu k této části výroku o vině v rámci
adhézního způsobu rozhodování uložena zaplatit poškozenému s tím, že
představuje náklady řízení, které mu vznikly v občanskoprávním řízení, pak mu
lze (byť z jiného, než jím uváděného důvodu) přisvědčit. V popisu tzv. skutkové
věty této části výroku o vině se sice hovoří mj. o kvazi dohodnutém způsobu
řešení všech případných sporů z předmětné smlouvy o půjčce výlučně v řízení
před rozhodcem, jakož i o výsledku takového řízení s dopadem na platební
povinnost neúspěšného poškozeného. Částka 59.000,- Kč, se však nenachází v
přímé příčinné souvislosti s jednáním vedeným dovolatelovým trestným záměrem,
kterým bylo dosažení jeho uspokojení z titulu zajišťovacích institutů, resp.
kupní smlouvy, kterými byly pro něj zájmové nemovitosti poškozeného právně
ošetřeny tak, aby se jeho obchodní společnost stala jejich následným
vlastníkem. Tato částka především není součástí přisouzeného popisu skutkových
okolností výroku o vině a nemůže se tak pro nesplnění podmínky § 228 odst. 1
tr. ř. stát předmětem adhézního způsobu rozhodování.
Ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku o vině státní zástupkyně uvedla, že
uvedení v omyl spočívá na straně poškozeného S. Z. v úmyslném vyvolání situace
nesplnění včasného splacení jedné z běžných splátek dlužné padesátitisícové
částky, ačkoliv poškozený splnil podle ústní dohody s dovolatelem vše k jejímu
přislíbenému odpuštění; ze strany dovolatele se tak stalo za účelem docílení
ztráty výhody splátek poškozeného, v zájmu uplatnění bianco směnky před
rozhodcem a především za účelem nabytí nemovitostí poškozeného, pokrytých
zajišťovacím převodem vlastnického práva k nim, do vlastnictví dovolatelovy
obchodní společnosti, kterýžto zajišťovací institut byl nakonec realizován.
Podle státní zástupkyně tedy podobně jako v případě předchozím došlo ke
způsobení škody v rozsahu odpovídajícímu hodnotě takto zcizených nemovitostí,
jak správně uzavřel soud odvolací a jak nebylo možno s ohledem na § 259 odst. 4
tr. ř. zohlednit. Proto ponechal v popisu skutkové věty původní rozsah
škodlivého následku ve výši 144.419,- Kč, který se tak oproti původní skutkové
souvislosti s řízením před rozhodcem dostal do souvislosti s podstatou
dovolatelova jednání, pokrytou jeho podvodným záměrem. V takto omezeném rozsahu
tedy mohl být vyjádřen v popisu skutkové věty úbytek na majetku poškozeného,
přičemž dovolatelem namítaný původní právní základ uvedené výše škodlivého
následku, vycházející z výše přisouzeného nároku v řízení před rozhodcem, již
není aktuální.
Konečně u skutku popsaném pod bodem 4) rozsudku došlo podle státní zástupkyně
za obdobných podmínek jako v případě prvém ke sjednání smlouvy o úvěru na
podstatně vyšší, než ústně dohodnutou a dlužníkovi předanou částku, jištěnou
jak bianco směnkou, tak i zajišťovacím převodem vlastnického práva k
nemovitostem poškozeného S. L., přičemž dovolatelem postrádané vyjádření jeho
podvodného záměru je z popisu tzv. skutkové věty této části výroku o vině
taktéž patrno. Jak se zde uvádí, poškozený splnil včas a řádně i svůj tzv.
závazek ze smlouvy o úvěru, který převyšoval původně ústně dohodnutou částku
včetně jejího úročení, leč dovolatel postupoval tak, jakoby jeho pohledávka za
poškozeným nebyla uspokojena, vyplnil bianco směnku, kterou si od něj při
podpisu úvěrové smlouvy nechal zcela účelově podepsat, tam uvedenou částku
uplatnil v řízení před rozhodcem a poté převedl nemovitosti v zajišťovacím
režimu na svoji obchodní společnost. O výši způsobené škody a jejím procesním
limitu s dopadem na právní kvalifikaci dovolatelova jednání platí totéž jako
shora.
V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že lze k další dovolatelově
námitce konstatovat, že jednáními popsanými pod body 3) a 4) rozsudku došlo ke
způsobení škodlivého následku realizací zajišťovacího převodu práva k
nemovitostem a že se tak stalo při naplnění jeho trestného záměru, kterým bylo
podvodné vylákání nemovitostí poškozených. Za stavu, že uvedeným způsobem došlo
k dokonání jeho podvodného jednání, není na místě jeho odkaz na podmíněný vznik
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na jeho straně, který se váže k
dalším skutkovým okolnostem, stojícím mimo předmět daného řízení.
Ke skutku popsanému pod bodem 2) rozsudku státní zástupkyně uvedla, že tento se
okolnostem zbývajících tří skutků částečně vymyká. Dovolatel sice správně
poznamenal, že poškozená R. P. nebyla uvedena v omyl ohledně typu smlouvy,
kterou svůj byt v hodnotě 600.000,- Kč na něj převedla, nicméně její uvedení v
omyl vychází z textu podepsané kupní smlouvy, kdy tato poškozená svým podpisem
oproti skutečnosti (v domnění, že podepisuje pouze dojednání o převodu bytu)
ztvrzuje, že v tam uvedených termínech převzala jeho celkovou kupní cenu.
Nehledě na dovolatelovu skutkovou námitku, že vyplacení kupní ceny bytu
poškozené bylo zajištěno jím vystavenou a následně zničenou směnkou, zůstává
otázkou, jak se do uvedené bytové transakce promítá výchozí půjčka ve výši
120.000,- Kč, poskytnutá poškozené a původně zajištěná zástavním právem k
předmětnému bytu. Proto odvolací soud nepochybil, pokud v daném případě
stanovil výši způsobené škody hodnotou bytu, sníženou o výši poskytnuté půjčky
poškozené.
Státní zástupkyně je proto přesvědčena, že ze všech výše uvedených důvodů lze
všechny části výroku o dovolatelově vině plně akceptovat. Na straně druhé se
však domnívá, že za popsaného stavu věci je namístě nezbytnost částečné změny
adhézního způsobu rozhodování. Proto výhradně z posledně uvedeného důvodu
navrhla, aby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podle § 265k odst. 2 tr.
ř. z části důvodným a podle § 265m odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl tak, že se
napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející zrušují ve výroku o
náhradě škody ve vztahu k poškozenému G. B., a za přiměřeného použití § 265 tr.
ř. rozhodl tak, že se jmenovaný poškozený se svým nárokem na náhradu škody ve
výši 59.000,- Kč odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně
navrhla, aby Nejvyšší soud takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání, s jehož konáním tak vyjádřila svůj souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného
skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení
skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle
vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně
právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze
strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a
suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve
věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V
této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových
vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především
obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro
porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném
prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatnil, nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že
obecně směřují proti právní kvalifikaci skutků, jimiž byl dovolatel v
odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní
argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěných skutků jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. pokusu trestného
činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel především namítal, že soudy neměly
dostatek důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost. Takovými výhradami
však napadal rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (zřejmě
považoval dokazování za neúplné). Dále pak napadl způsob hodnocení provedených
důkazů z jejich strany (zejména hodnocení jeho výpovědí a výpovědí poškozených
a dalších svědků, rovněž zpochybňoval věrohodnost poškozených), než jak učinily
soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval
údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Takovou
argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný)
podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil
žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože
námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají,
neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání
přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.
ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v
rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel
(současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o
takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a
ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění
správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze výše uvedené výhrady, Nejvyšší soud by musel
jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky,
které lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Jednalo se konkrétně o námitky, že u všech čtyř skutků chybí subjektivní
stránka trestného činu a přisouzená náhrada škody ve vztahu k jednotlivým
poškozeným není správná, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) nebyl
porušen objekt trestného činu a že ve vztahu ke skutu popsanému pod bodem 4)
není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodou, která měla
poškozenému vzniknout.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího
majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu
nikoli malou.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. se pokusem trestného činu rozumí jednání pro
společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a
jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující nejméně částky 25 000,- Kč (§ 89
odst. 11 tr. zák.).
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se
poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel
uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné
skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti
podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí
vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo
jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana
majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je
dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v
souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním,
opomenutím i konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v
restauraci s úmyslem nezaplatit – srov. rozhodnutí publikované pod č. 57/1978
Sb. rozh. trest., jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem – srov. rozhodnutí
publikované pod č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může stát lstí,
ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle § 4 tr. zák.
je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý
podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl
nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného
trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněným
dovolacím námitkám se Nejvyšší soud zabýval především tím, zda se soudy nižších
stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda obviněný zjištěným jednáním
naplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. (resp. pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250
odst. 1, 2 tr. zák.).
Dovolatelovy námitky v tomto směru nejsou námitkami novými – uplatnil je již v
předcházejícím řízení před oběma soudy nižších instancí. Oba soudy se touto
otázkou podrobně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o úmyslném zavinění
obviněného, přičemž tak učinily způsobem, jemuž nelze nic zásadního vytknout.
Podle jejich zjištění obviněný jednal v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.],
neboť jednotlivé poškozené chtěl uvést v omyl (takto i v konečném důsledku
učinil, když jednal v úmyslu podvést jednotlivé poškozené při té části jejich
jednání, která se týkala závěrečného podpisu smluv, který poškození uskutečnili
v uměle vytvořených spěšných podmínkách bez možnosti řádné kontroly
podepisovaného textu a v bezmezné důvěře, že se psaný text shoduje s předchozím
ústním ujednáním).
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších instancí identifikuje a z důvodu
stručnosti (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) odkazuje jak na ně, tak na přiléhavé
argumenty státního zástupce uvedené v jeho vyjádření k podanému dovolání. Z
celého souboru provedených důkazů, především z jejich vzájemné provázanosti,
jakž i z časové souslednosti jednotlivých úkonů nelze mít nejmenších pochyb o
zavinění obviněného v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.
Pokud se jedná o námitku obviněného, že ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem
3) nedošlo k porušení objektu trestného činu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
zopakovat, že objektem trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je cizí
majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu
vlastnictví.
V souvislosti s tím je třeba připomenout, v čem jednání obviněného spočívalo
(srov. shora) a ve shodě se státní zástupkyní zdůraznit, že uvedení v omyl
spočívalo na straně poškozeného S. Z. v úmyslném vyvolání situace nesplnění
včasného splacení jedné z běžných splátek dlužné padesátitisícové částky,
ačkoliv poškozený splnil (podle ústní dohody s dovolatelem) vše k jejímu
přislíbenému odpuštění. Není pochyb o tom, že ze strany dovolatele se tak stalo
za účelem docílení ztráty výhody splátek poškozeného, v zájmu uplatnění bianco
směnky před rozhodcem a především za účelem nabytí nemovitostí poškozeného,
pokrytých zajišťovacím převodem vlastnického práva k nim, do vlastnictví
dovolatelovy obchodní společnosti (Key Reality Morava, s. r. o., F.), kterýžto
zajišťovací institut byl nakonec realizován. Takovým jednáním obviněného došlo
ke zcizení nemovitostí poškozeného a ke způsobení škody v rozsahu
odpovídajícímu jejich hodnotě. Odvolací soud s ohledem na ustanovení § 259
odst. 4 tr. ř. ponechal v popisu skutkové věty původní rozsah škodlivého
následku ve výši 144.419,- Kč, který se tak oproti původní skutkové souvislosti
s řízením před rozhodcem dostal do souvislosti s podstatou dovolatelova
jednání, pokrytou jeho podvodným záměrem (v takto omezeném rozsahu mohl být v
popisu skutku vyjádřen úbytek na majetku poškozeného, přičemž dovolatelem
namítaný původní právní základ uvedené výše škodlivého následku, vycházející z
výše přisouzeného nároku v řízení před rozhodcem, již nemůže být aktuální). Z
těchto důvodů dovolací námitky obviněného, že nedošlo z porušení objektu, je
třeba považovat za zcela liché.
K argumentaci obviněného vztahující se k právu na spravedlivý proces Nejvyšší
soud uvádí, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Jak
je však zřejmé z obsahu dovolatelova podání, argumenty, jimiž se brojil právě
proti tomu, aby Nejvyšší soud svým postupem zajistil jeho právo na spravedlivý
proces, jsou námitkami proti postupu soudů obou stupňů při hodnocení důkazů.
Pokud se jedná o námitky obviněného, jimiž zpochybňoval dodržení zásady
subsidiarity trestní represe (ultima ratio), Nejvyšší soud považuje za potřebné
zdůraznit, že uvedený princip vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky
trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má totiž místo pouze
tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu například nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05). Z tohoto
uznávaného principu vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě
uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje
předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.),
je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud
musí konstatovat (opět ve shodě se státní zástupkyní), že charakter
přisouzeného jednání vypovídá o tom, že občanskoprávní rámec dovolatelových
vztahů s poškozenými mu posloužil toliko k jejich formálnímu pokrytí, že jejich
vnitřní obsah, daný jeho skutečným záměrem, byl zcela jiný, než navenek
deklarovaný a že svým jednáním naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty
trestného činu včetně materiálního předpokladu jeho trestnosti a že je tak
namístě již uplatnění trestní odpovědnosti.
Jednání obviněného se tak dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe
jako ultima ratio, již do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za
podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchané skutky
(trestněprávní povahy) mohly být posouzeny jako trestný čin, za který lze
uložit trest podle trestního zákona. Za stavu, kdy dovolatel svým jednáním
naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 2 tr. zák. (resp. jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.), je trestní
postih takového jednání v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat
principu ultima ratio.
Obviněný dále zpochybňoval správnost jednotlivých výroků o povinnosti nahradit
škodu poškozeným, resp. zpochybňoval správnost výše takto uložené povinnosti;
ani tyto námitky však nejsou nové, neboť je uplatnil již v podaném odvolání.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze stejných úvah jako soud prvního
stupně a plně se ztotožnil s jeho právními závěry. Jeho výrokům o povinnosti
obviněného nahradit škodu poškozeným R. P. a S. L. nelze ničeho vytknout a je
třeba je považovat za správné (pro stručnost Nejvyšší soud v tomto směru znovu
odkazuje na vyjádření státní zástupkyně, se kterým se plně identifikuje).
Na druhé straně však Nejvyšší soud námitku obviněného ve vztahu k jeho
povinnosti nahradit škodu poškozenému G. B. považuje za důvodně uplatněnou.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že podle § 228
odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil
jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému
nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.); nebrání-li
tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody,
jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku,
jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Obviněnému lze uložit povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným
činem současně za těchto kumulativně stanovených předpokladů:
a) soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem,
b) škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím
znaky trestného činu, jehož spácháním byl obžalovaný uznán vinným,
c) škoda, která byla způsobena trestným činem, má charakter majetkové
škody, o jejíž náhradě lze rozhodovat v adhezním řízení,
d) uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních
předpisech upravujících náhradu škody, přičemž v trestním řízení byla
dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obžalovaného za škodu
způsobenou spáchaným trestným činem,
e) není zde nějaká zákonná překážka, která brání rozhodnutí o uplatněném
nároku na náhradu škody.
Soud může zavázat obviněného k povinnosti nahradit škodu jen v případě, když
škoda byla způsobena právě tím trestným činem, jímž byl uznán vinným v
odsuzujícím rozsudku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1963 Sb. rozh.
trest.). Musí jít tedy o škodu, která byla následkem (účinkem) tohoto trestného
činu, bez ohledu na to, zda a jak se projevila v právní kvalifikaci trestného
činu. O takovou škodu jde, pokud její vznik je v příčinné souvislosti se
žalovaným skutkem (§ 220 odst. 1 tr. ř.) naplňujícím znaky tohoto trestného
činu, přesněji vyjádřeno v příčinné souvislosti s jednáním pachatele
(spolupachatele, účastníka) jako základní složkou skutku a znakem objektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu.
Přitom nezáleží na právním posouzení skutku a ani na tom, zda se každá složka
skutku, pro který je obviněný stíhán, projeví v jeho právní kvalifikaci (srov.
rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962, č. 1/1968-II., č. 2/1968-II., č. 34/1974
a č. 41/2002-I. Sb. rozh. trest.). To platí i tehdy, není-li do popisu skutku
uvedeného v žalobním návrhu a ve výroku rozsudku zahrnuta právě ta složka
skutku, z níž vzešla škoda, pokud je jinak podstata skutku dostatečně určena
(např. skutek, jímž byla škoda způsobena, je konzumován skutkem, pro nějž byl
obviněný odsouzen; takovým konzumovaným skutkem může být i přestupek).
Předmětem adhezního řízení však nemůže být škoda způsobená jiným skutkem, byť
by souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání (srov. rozhodnutí
publikovaná pod č. II/1962, a č. 2/1968-II. Sb. rozh. trest.); příčinná
souvislost není např. mezi škodou způsobenou určitým majetkovým trestným činem
a jednáním podílníka, který převzal věc získanou takovým trestným činem.
Vzhledem k právě uvedenému je třeba především uvést, že poškozený G. B.se k
trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody vůči obviněnému ve výši
59.000,- Kč řádně a včas (srov. č. l. 296 spisu). Z obsahu spisu je přitom
zřejmé, že se jedná o (část) sumy uhrazené poškozeným poštovní poukázkou typu C
dne (resp. den podání) 4. 10. 2007, a to v částce 59.934,- Kč (srov. č. l. 78 a
79 spisu). Z návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. č. l. 79 p. v. spisu)
vyplývá, že tato částka byla složena z částky 30.600,- Kč jako doplatku smluvní
pokuty přiznané obviněnému rozhodčím nálezem vydaným Sdružením rozhodců, s. r.
o., sp. zn. 588/06 (jistinu ve výši 100.000,- Kč a část smluvní pokuty ve výši
12.400,- Kč poškozený uhradil již dne 27. 3. 2006 – srov. č. l. 79 spisu) a
částky 29.334,- Kč jako nákladů rozhodčího řízení přiznaných týmž rozhodčím
nálezem obviněnému.
S ohledem na právě uvedené je třeba (i v tomto případě ve shodě se státní
zástupkyní) uvést, že v popisu tzv. skutkové věty části výroku o vině uvedené
pod bodem 3) rozsudku se sice hovoří mj. o kvazi dohodnutém způsobu řešení
všech případných sporů z předmětné smlouvy o půjčce výlučně v řízení před
rozhodcem, jakož i o výsledku takového řízení s dopadem na platební povinnost
neúspěšného poškozeného, avšak minimálně částka 29.334,- Kč, která mu byla
uložena na nákladech rozhodčího řízení k úhradě, se nenachází v přímé příčinné
souvislosti s jednáním vedeným dovolatelovým záměrem, kterým bylo dosažení jeho
uspokojení z titulu zajišťovacích institutů, resp. kupní smlouvy, kterými byly
pro něj zájmové nemovitosti poškozeného právně ošetřeny tak, aby se jeho
obchodní společnost stala jejich následným vlastníkem. Tato částka však není
součástí přisouzeného popisu skutkových okolností výroku o vině a nemůže se tak
pro nesplněné podmínky § 228 odst. 1 tr. ř. stát předmětem adhézního způsobu
rozhodování.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že vznikly důvodné pochybnosti o tom, že přiznaný
nárok na náhradu škody ve výši 59.000,- Kč (resp. jeho části ve výši 29.334,-
Kč) byl v příčinné souvislosti se žalovaným skutkem. Přiznal-li odvolací
soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) tento nárok na náhradu škody,
nebyl jeho postup správný.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu
dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 7 To 173/2009, a to ve
výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozenému G. B., bytem S., částku 59.000,- Kč.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na
zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. jmenovaného
poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech
občanskoprávních, neboť podle tohoto ustanovení platí, že zruší-li Nejvyšší
soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody, užije přiměřeně § 265 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil své
rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté
dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o
dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a