8 Tdo 819/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.
července 2006 k dovolání podanému obviněnou B. L., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8
T 23/2005, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11.
2005, sp. zn. 8 To 501/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1.
9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005, z r u š u j í .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005,
byla obviněná B. L. uznána vinnou, že
„dne 25. 7. 2004 kolem 21:40 hodin řídila osobní automobil Audi A3, majitele L.
i. t., s. r. o., a v prostoru domu při couvání z řady vozidel stojících kolmo k
okraji vozovky narazila levou zadní částí jí řízeného vozidla do otevřených
pravých zadních dveří osobního automobilu Opel Astra Caravan, majitele O. N.,
zaparkovaného souběžně s levým okrajem komunikace, z nichž právě vystupovala J.
N., přičemž v důsledku střetu J. N. utrpěla pohmoždění obou kolenních kloubů
(vlevo lehkého, vpravo těžšího stupně) s otokem a krevními výrony a povrchní
tržnou ranku na levém předloktí, tedy zranění, která si obvykle vyžádají léčení
v trvání dvou až tří týdnů“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně posoudil jako
trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a podle téhož ustanovení jí
uložil za použití § 45 a § 45a tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve
výměře sto hodin. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jí zároveň uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu
dvou let a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou J. N., zastoupenou
synem O. N., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Odvolání obviněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8
To 501/2005, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím
obhájce Mgr. L. Ž. dovolání, jež v obecné rovině vymezila důvodem dovolání
uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu obviněná spatřovala zejména v tom, že
soudy obou stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost posouzení závažnosti újmy na
zdraví, která byla způsobena poškozené J. N. (dále převážně jen „poškozená“). S
odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 6/1967 Sb. rozh. tr. vyjádřila
přesvědčení, že právní kvalifikaci jejího jednání jako trestného činu ublížení
na zdraví podle § 223 tr. zák. nelze použít, neboť nebyla splněna podmínka doby
léčení poškozené, jež by trvala dva až tři týdny. Uvedla, že lékař poškozené
doporučil již po týdnu od vzniku zranění chůzi s vycházkovou holí a že
poškozená v době před nehodou prodělala totální endoprotézu levého kolene,
kterou léčila klidovým režimem po dobu tří týdnů a dávala si chladivé obklady;
francouzské hole přitom prý nosila i před nehodou. Dále polemizovala se závěry
znaleckého posudku vypracovaného MUDr. J. H., který připustil, že poranění
poškozené jakožto poranění střední závažnosti má ze soudně lékařského hlediska
charakter ublížení na zdraví a že jeho vznik lze vysvětlit v souvislosti s
předmětnou dopravní nehodou. Podle obviněné tento posudek nemůže objektivně
zhodnotit zdravotní stav poškozené v době po nehodě, neboť byl vypracován s
časovým odstupem pěti měsíců a v mezidobí mohlo k uvedenému zranění poškozené
dojít i jinak než jen v souvislosti s uvedenou dopravní nehodou. V této
spojitosti dovolatelka odkázala na úřední záznam Dopravního inspektorátu
Policie ČR ze dne 3. 9. 2004, v němž měl znalec z oboru zdravotnictví MUDr. Č.
bezprostředně po uvedené dopravní nehodě naopak uvést, že poranění poškozené
nedosahuje z hlediska soudně lékařského takové intenzity, jež by bylo možno za
ublížení na zdraví považovat. Za nesprávné rovněž považovala, že poškozené
nebylo nikdy provedeno rentgenologické vyšetření, že nebyla hospitalizována a
nebyla ošetřena lékařem specialistou v oboru ortopedie.
V další části dovolání obviněná namítla nedostatek spočívající ve vadném
posouzení příčinné souvislosti mezi porušením dopravního předpisu z její strany
a vznikem dopravní nehody. Zpochybnila porušení ustanovení § 24 odst. 2, 3 zák.
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu) (dále převážně jen „zák. č. 361/2000 Sb.“) a
dovolávala se svědeckých výpovědí jejích spolujezdců M. M. a P. K., kteří měli
shodně uvést, že prostor za jejím vozidlem kontrolovali nejen oni, ale i
obviněná. Trvala na tom, že poškozená otevřela zadní dveře na své straně, aniž
se přesvědčila o bezpečnosti svého vystoupení do vozovky. Podmínku existence
příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem obviněná
neshledala naplněnou ani pokud jde o porušení důležité povinnosti vyplývající
ze zaměstnání, postavení nebo funkce. Argumentovala tím, že uvedené porušení
důležité povinnosti musí mít takový charakter, aby znamenalo nebezpečí pro
lidský život. V závěru svého podání soustředila pozornost na tvrzení vztahující
se k množství alkoholu v její krvi.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení v celém rozsahu a aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně
jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku zcela chybí údaje ke znaku objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 223 tr. zák. Uvedla, že
nalézací soud nekonkretizoval příslušné skutkové okolnosti odpovídající
zákonnému znaku o tom, že obviněná porušila důležitou povinnost vyplývající z
jejího postavení a uloženou jí podle zákona. Protože nelze považovat za
dostatečné konkretizování těchto okolností v odůvodnění usnesení odvolacího
soudu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v
Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v
posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a
tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to
připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce
taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž
byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána
vinnou a byl jí uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal,
že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr.
ř.).
Při posuzování otázky, zda dovolání obviněné splňuje také obligatorní
náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud
shledal, že návrh, jenž obviněná učinila v petitu svého dovolání, není zcela
jednoznačný; třebaže dovolatelka na jedné straně navrhla podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušení dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze (tj.
rozhodnutí soudu druhého stupně), domáhala se na straně druhé toho, aby
dovolací soud věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a
rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (tj. soudu prvního stupně). Přehlédla
tak, že zrušením rozhodnutí odvolacího soudu se věc vrací do stadia řízení po
podání odvolání, tudíž odsuzující rozsudek soudu prvního stupně tím zůstává
nedotčen a soudu prvního stupně nelze za takové situace (tj. kdy není zároveň
zrušeno i jeho rozhodnutí) věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
Jelikož se však nejedná o úplnou absenci některé z náležitostí obsahu dovolání
uvedených v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., jež by opravňovala k odmítnutí
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., a s ohledem na to, že návrhem
dovolatelky na konkrétní rozhodnutí není dovolací soud nikterak vázán a tento
návrh nemá žádný dopad na rozsah jeho přezkumné povinnosti, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání obviněné požadavkům stran obsahových náležitostí
dovolání, jak jsou uvedeny v citovaném ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., v
zásadě vyhovuje.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněné z
jí namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je opodstatněné.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad,
které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku
obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněná uplatnila
deklarovaný dovolací důvod relevantně, neboť námitky týkající se otázky
naplnění veškerých znaků objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví
podle § 223 tr. zák. mají hmotně právní povahu a jako takové by deklarovaný
důvod dovolání mohly založit (oproti tomu pod uplatněný dovolací důvod nelze s
ohledem na zcela skutkový charakter podřadit tvrzení obviněné, v jehož rámci
polemizovala se zjištěným množstvím alkoholu v krvi).
Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda námitky obviněné jsou v tomto
ohledu opodstatněné.
Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na
zdraví podle § 223 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na
zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalostní
zavinění. Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže
pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že
takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b)
nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom
vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost
nevědomá).
Jak je zjevné z podaného dovolání, obviněná zastává názor, že soudy obou stupňů
chybně zhodnotily charakter újmy na zdraví, která byla v důsledku jejího
jednání způsobena poškozené J. N. Podle jejího přesvědčení nelze uvedenou újmu
na zdraví podřadit pod zákonný znak ublížení na zdraví ve smyslu § 223 tr.
zák.; svá tvrzení v tomto směru opřela o vyjádření znalce z oboru zdravotnictví
MUDr. Č., obsažené v úředním záznamu Policie ČR, správa hl. m. Prahy, dopravní
inspektorát, ze dne 3. 9. 2004, č. j. PSP – 4454/DN – 402 – 2004, který uvedl,
že z podkladů, které měl k dispozici (jednalo se toliko o lékařskou zprávu),
nedosahuje poranění poškozené z hlediska soudně lékařského intenzity ublížení
na zdraví.
Vycházeje z provedeného dokazování Nejvyšší soud těmto námitkám obviněné nemohl
přisvědčit.
Jakkoliv je třeba dovolatelce přitakat v tom, že podle ustálené soudní praxe je
za ublížení na zdraví ve smyslu § 223 tr. zák. třeba považovat takovou poruchu
zdraví, která znesnadňuje obvyklý způsob života, výkon obvyklé činnosti anebo
má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen
po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozh. č. 6/1967 Sb. rozh. tr.), nebylo
lze než dospět k závěru, že právě takový charakter zranění poškozené, jež při
uvedené dopravní nehodě utrpěla, vykazovala.
Soud prvního stupně vycházel v rámci svých úvah vztahujících se k posouzení
míry závažnosti újmy na zdraví poškozené J. N. zejména ze závěrů, k nimž dospěl
v písemně vypracovaném znaleckém posudku MUDr. J. H., znalec z oboru
zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Jmenovaný znalec při hlavním líčení
dne 26. 7. 2005 tento posudek ústně doplnil, když uvedl, že zranění, jež
poškozená utrpěla při dopravní nehodě dne 27. 12. 2004, záleželo v pohmoždění
obou kolenních kloubů, přičemž poškození levého kloubu bylo lehkého a poškození
pravého kloubu těžšího stupně. Konstatoval, že v důsledku pohmoždění měkkých
tkání došlo k otoku a krevním výronům v oblasti kolenních kloubů a že poškozená
utrpěla také povrchní tržnou ranku na levém předloktí. Z lékařského hlediska
přitom charakter těchto zranění zhodnotil jako poranění středně těžké mající
charakter ublížení na zdraví, které si u zdravého člověka zpravidla vyžaduje
dobu léčení dva až tři týdny.
Pokud se znalec vyjádřil k samotnému mechanismu vzniku těchto zranění, pak
uvedl, že poranění kolenních kloubů vzniklo tupým násilím působícím do této
oblasti střední silou a do oblasti levého předloktí malou silou, když vznik
těchto poranění lze dobře vysvětlit právě dopravní nehodou s tím, že tržná rána
na levém předloktí mohla vzniknout např. pádem a zachycením o nějakou
nerovnost, např. automobil. Co se týká doby léčení, zaujal názor, že pohmoždění
s otokem a krevními výrony nebylo zanedbatelné a nebylo přechodného rázu; ani u
mladého zdravého člověka podle něj není pohmoždění kolenních kloubů záležitostí
spojenou s dobou léčení do jednoho týdne, ale je vždy vyšší. Zmínil, že jde o
bolestivé poranění (proto se prý fixuje), které člověka omezuje v obvyklém
způsobu života, neboť s ohledem na otok a pohmoždění měkkých tkání je snížen
rozsah pohybu v kolenních kloubech.
Právě ze znaleckého posudku MUDr. J. H. soudy obou stupňů správně zjistily, že
poškozená v důsledku jednání obviněné utrpěla zranění v podobě pohmoždění obou
kolenních kloubů (pohmoždění levého kolenního kloubu bylo sice lehké, avšak
pohmoždění pravého kolenního kloubu bylo těžšího stupně), které nebylo
zanedbatelné a nebylo jen přechodného rázu, neboť doba léčení pohmoždění
kolenních kloubů činí i u mladého zdravého člověka dva až tři týdny. Jednalo se
zároveň o zranění bolestivé, středně těžkého charakteru, proto nelze mít pochyb
o tom, že již šlo o ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 223 tr. zák.
Odkaz poškozené na vyjádření MUDr. Č., obsažené v úředním záznamu Policie ČR ze
dne 3. 9. 2004, přitom na tomto závěru nemůže nic změnit, neboť zatímco MUDr.
Č. měl k dispozici pouze lékařskou zprávu (o jakou lékařskou zprávu se mělo
jednat konkrétně, se z uvedeného úředního záznamu nepodává), MUDr. J. H. otázku
zranění poškozené posuzoval ze všech hledisek na podkladě kompletních materiálů
– protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 25. 7. 2004, výpovědí obviněné
a O. N. a zdravotnické dokumentace poškozené. Na věrohodnosti těchto závěrů
přitom nemá vliv ani argument obviněné, že poškozená již před nehodou
podstoupila totální endoprotézu nebo že po nehodě jí nebyla provedena potřebná
odborná vyšetření.
Nejvyšší soud závěry soudů obou stupňů stran naplnění znaku ublížení na zdraví
s ohledem na způsobenou újmu na zdraví poškozené sdílí a má je za přiléhavé.
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její
dovolání odmítnout ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Obviněná však shledala nesprávné právní posouzení přisouzeného skutku také v
tom, že soudy obou stupňů chybně přistoupily k hodnocení příčinné souvislosti
mezi jejím jednáním, spočívajícím v porušení důležité povinnosti vyplývající z
jejího postavení nebo uložené jí podle zákona, a vzniklým následkem,
spočívajícím v nárazu do otevřených pravých zadních dveří osobního automobilu
majitele O. N. Také tyto námitky obviněná uplatnila ve vztahu k deklarovanému
dovolacímu důvodu relevantně, neboť se jejich prostřednictvím domáhala změny
právní kvalifikace jednání, jímž byla v rozsudku soudu prvního stupně uznána
vinnou (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
V rozsahu těchto argumentů Nejvyšší soud shledal, že tvrzení obviněné jsou
opodstatněná. Proto za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání
podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním
napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti
nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o
vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i
výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněná uznává vinnou, musí
přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným
pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž
je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech
zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve
skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky
skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech
okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu.
Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny
skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku
rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje
potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o
nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice
skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §
223 tr. zák., které záleží v tom, že obviněná jinému z nedbalosti ublížila na
zdraví tím, že porušila důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a
uloženou jí podle zákona.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která
zákonné znaky uvedeného trestného činu – a to pokud jde o zjištění týkající
porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněné a uložené jí
podle zákona – přesvědčivě nevyjadřují.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku v té části, v níž se věnoval
právnímu posouzení jednání obviněné, toliko paušálně uvedl, že „… bez vší
pochybnosti bylo prokázáno, že mezi jejím jednáním, tj. nezabezpečeným couváním
a nárazem do dveří vozu, z nichž vystupovala poškozená J. N., je příčinná
souvislost. Je nesporné, že v krvi obviněné bylo v době odběru, který byl
prováděn za hodinu od spáchání tohoto skutku, 1.88g/kg alkoholu … Soud tedy
dospěl k závěru, že obviněná po objektivní i subjektivní stránce naplnila
všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle
§ 223 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti ublížila na zdraví tím, že porušila
důležitou povinnost vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona
…“.
Odvolací soud přitom pochybení soudu prvního stupně napravil pouze částečně. K
problematice porušení důležité povinnosti ze strany obviněné toliko
konstatoval, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení § 24 odst. 2, 3 zák.
č. 361/2000 Sb., podle nichž řidič motorového vozidla nesmí při couvání ohrozit
ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a vyžadují-li to okolnosti,
zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání
pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Dovodil, že v posuzované trestní
věci bylo jednání obviněné v příčinné souvislosti se způsobeným trestně právně
relevantním následkem – se způsobenou újmou na zdraví J. N., když najetí
osobním automobilem do dveří vozidla, z něhož poškozená právě vystupovala, může
mít za následek nebezpečí pro lidský život. Soud druhého stupně doplnil, že
obviněná tím, že v inkriminované době řídila motorové vozidlo, ač před jízdou
požila alkoholické nápoje, porušila důležitou povinnost uloženou jí v
ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené závěry soudů obou stupňů nemohou z
hlediska právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 223 tr. zák. obstát. Především formulace skutkové věty výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí pro jednoznačný závěr, že popsané
jednání obviněné lze posuzovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle
citovaného ustanovení; uvedený skutek totiž neobsahuje žádné zjištění, z něhož
by bylo možné usuzovat na naplnění obligatorních znaků této skutkové podstaty
spočívajících v tom, že obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost
vyplývající z jejího postavení a uloženou jí podle zákona, a to ani odkazem na
příslušné (event. příslušná) ustanovení zák. č. 361/2000 Sb.
Úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k zamítnutí odvolání obviněné a kterými
se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k naplnění
objektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obviněné, nevyznívají
zcela přesvědčivě a nejsou dostatečně konkrétní. Pokud se již odvolací soud
ztotožnil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, měl se
náležitě vypořádat se všemi okolnostmi, které jsou nezbytným předpokladem pro
právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle
shora citovaného ustanovení trestního zákona (zejména tím, které povinnosti
vyplývající z postavení obviněné nebo uložené jí podle zákona obviněná svým
jednáním porušila).
Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy je, že soudy dostatečným způsobem
nevyložily, v čem konkrétně spočívalo porušení povinnosti vyplývající z
postavení obviněné a uložené jí podle zákona – včetně toho, o jak závažné
porušení se jednalo – jakožto obligatorních znaků objektivní stránky trestného
činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák.
Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že zhojení vady skutkové věty cestou
odůvodnění, jak se o to pokusily (byť jen okrajově) soudy prvního i druhého
stupně, nelze považovat za dostačující; v daném případě se totiž nejednalo o
bližší rozvedení skutkové věty odsuzujícího výroku v odůvodnění uvedených
rozhodnutí, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v
samotném výroku ani rámcově uvedeno nebylo. Odůvodnění je přitom třeba pojímat
jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí,
přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty
výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu
zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nález Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04 a další).
K tomu je současně třeba dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je
poměrně kusé (zaměřené především na provedené důkazy), přičemž právní rozbor
zjištěného skutku prakticky neobsahuje, tudíž rozsudek je v této části v
podstatě nepřezkoumatelný.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální
podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování.
Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v
konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané
osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolatelka uplatnila relevantně, když ze skutkové věty výroku rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2, s nímž se následně ztotožnil Městský soud v Praze,
jednoznačně nevyplývá naplnění veškerých zákonných znaků trestného činu
ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou.
Nejvyšší soud vzhledem k těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení
Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu
oprávněně vytýká dovolání obviněné. Proto po zjištění, že dovolání je
opodstatněné, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 8 To 501/2005, a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 8 T 23/2005. Současně podle § 265k odst.
2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí trpělo
shora rozvedenou vadou.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněné B. L. vrací do stadia
před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. Povinností nalézacího soudu
proto bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněná stíhána, přesně jej
vymezil, ve skutkové větě pregnantně popsal a především bezchybně právně
posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).
Dospěje-li soud prvního stupně opětovně k závěru o vině obviněné a bude-li
znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém
trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž
musí respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. Bude-li přicházet v úvahu
zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou
konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Odůvodnění nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř., event. § 134 odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí
vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení
o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a