8 Tdo 823/2024-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 48/2023, takto: Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 3 T 48/2023, v části týkající se obviněného J. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 3 T 48/2023, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný T. H. byl tímtéž rozsudkem uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 16 měsíců. Podle 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. K. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 8 445 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. K. odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění J. K. a T. H. dopustili shora zmíněných přečinů tím, že obviněný J. K. dne 22. 12. 2022 v době od 22:00 hodin do 22:10 hodin v hospodě XY ve XY na XY před dalšími dvanácti hosty po vzájemné slovní rozepři nejprve fyzicky napadl poškozeného V. K., nar. XY, kterého několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté se k němu přidal obviněný T. H., který poškozeného V. K. několikrát udeřil pěstí a otevřenou dlaní do obličeje, pak do poškozeného V.
K. obviněný T. H. silně strčil, kdy poškozený V. K. upadl na zem, když se chtěl poškozený V. K. ze země zvednout, tak jej dvakrát udeřil pěstí do obličeje, obviněný T. H. do ležícího poškozeného V. K. několikrát kopl a snažil se ho praštit pěstmi do obličeje, kdy poškozený V. K. jeho údery jednou rukou vykrýval, poškozenému V. K. zranění nezpůsobili, poté se poškozeného V. K. zastal D. K., nar. XY, kterého obviněný J. K. jednou udeřil sevřenou pěstí pravé ruky do levé tváře, poté jej udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do zátylku, kdy mu způsobil podlitinu na levé tváři, bez nutnosti lékařského ošetření, následně minimálně dvakrát udeřil obviněný J.
K. otevřenou dlaní obou rukou do hlavy S. G., nar. XY, který se snažil jeho údery vykrýt rukama, přičemž S. G. nebylo způsobeno zranění, poté na obviněného J. K. a T. H. zakřičel P. B., nar. XY, ať toho nechají, poté šel P. B. pomoci V. K. na nohy a když se vracel zpět ke svému stolu, tak k němu obviněný J. K. přiběhl a jednou ho silně udeřil pěstí pravé ruky nad levé ucho, kdy po tomto úderu P. B. spadl na podlahu, poté obviněný J. K. ležícího P. B. několikrát udeřil pěstmi do obličeje a hlavy, kdy po jednom z těchto úderů upadl P.
B. do bezvědomí, přičemž poškozenému P. B. způsobil otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek, podlitinu nad levým uchem, bolest spodní čelisti vlevo, což si vyžádalo hospitalizaci na oddělení chirurgie A Nemocnice Břeclav po dobu od 22. 12. 2022 do 23. 12. 2022, s omezením obvyklého způsobu života spočívajícím v motání hlavy pod dobu asi 4 dnů, bolesti obličeje, hlavy a zlomeného nosu po dobu asi 2–3 týdnů, a obviněný J. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25.
4. 2007, č. j. 21 T 27/2007-40, pravomocným dne 12. 6. 2007, odsouzen za trestný čin výtržnictví dle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody ve výměře 4 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, a obviněný T. H. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 7. 2017, č. j. 2 T 112/2017-220, pravomocným dne 2. 9. 2017, odsouzen za přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 4 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, podal obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Dovolatel spatřoval pochybení odvolacího soudu v nesprávném přezkoumání naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně s poukazem na znalecký posudek uzavřel, že znesnadnění obvyklého způsobu života poškozeného mělo trvat déle než sedm dní. S tímto závěrem obviněný nesouhlasil a připomenul, že poškozený odjel již dne 26. 12. 2022 (tj. 4 dny po incidentu) lyžovat do Velkých Karlovic (dokonce měl po celou, několik hodin trvající cestu řídit automobil). Dovolatel byl tudíž přesvědčen, že jeho údajná bolest hlavy nemohla být natolik intenzivní, aby jej významně ovlivnila v obvyklém způsobu života. Mimo výše uvedenou bolest hlavy si na bolest nosu z důvodu zlomeniny nosních kůstek poškozený nestěžoval. Soud tedy naprosto opomenul posoudit otázku důsledků zranění s přihlédnutím ke konkrétním individuálním okolnostem a nezohlednil, že fakticky nebyl poškozený omezen v obvyklém způsobu života déle než 4 dny, přestože znalecký posudek uváděl dobu delší. Dalším argumentem podporujícím tvrzení, že porucha zdraví poškozeného nebyla natolik závažná, je skutečnost, že poškozený opustil nemocnici po jednom dni na reverz. Obviněný proto vyjádřil názor, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
6. Na základě shora uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
7. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve uvedla, že usnesení odvolacího soudu měl obviněný napadnout primárně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Rovněž měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož brojil mimo jiné i proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Nicméně naplnění podmínek § 122 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 146 odst. 1 tr. zákoníku je výsledkem hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolatelem uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupkyně ovšem konstatovala, že obdobné námitky uplatnil obviněný již ve svém odvolání, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem.
8. Státní zástupkyně se v teoretické rovině zabývala tématem ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, zopakovala také zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku soudu prvního stupně. Připustila, že poškozený nebyl v průběhu trestního řízení podrobněji dotazován ke konkrétním obtížím, které se u něj v důsledku poruchy zdraví projevovaly, ani k jejich intenzitě. Nicméně bolesti hlavy, které zmiňoval ve své výpovědi, lze nepochybně dát do přímé souvislosti s otřesem mozku, který v důsledku jednání obviněného utrpěl, a jeho ostatní obtíže vyplývají z dostupných lékařských zpráv. Skutečnost, že se poškozený nechal z nemocnice propustit na reverz, ani to, že nedodržoval léčebný režim, sám řídil vůz několik hodin a do jisté míry tak hazardoval se svým zdravím, nemá vliv na to, že zranění tohoto typu znesnadňují obvyklý způsob života po dobu delší než sedm dní, neboť poškození mají dodržovat klidový režim až dva týdny. S ohledem na povahu způsobených zranění, pokud již jen doba hojení zlomeniny nosních kůstek podle odborného vyjádření činí cca 2 až 3 týdny a doba léčby otřesu mozku trvá cca dva týdny, a na omezení, která s sebou léčení těchto zranění nesou, lze uzavřít, že poškozenému porucha zdraví způsobená obviněným znesnadňovala obvyklý způsob života po dobu minimálně jednoho týdne, k čemuž správně dospěl jak soud prvního stupně, tak nyní napadeným usnesením odvolací soud.
9. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Obviněný ve svém podání vytýkal, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V daném směru vznesl pouze jedinou námitku, a to že poškozený P. B. nebyl omezen v obvyklém způsobu života po dobu více než 7 dní. Tato argumentace v zásadě spadá pod uplatněný dovolací důvod, byť v určité části se posouvá až k polemice se skutkovými závěry přijatými soudem prvního stupně, tedy do oblasti působnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kromě toho nelze než souhlasit se státní zástupkyní, že obviněný měl odkázat rovněž na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a vytknout, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Přes tento formální nedostatek je nutno konstatovat, že obviněným vznesené námitky jsou dovolacím důvodem a do značné míry je lze hodnotit jako relevantní.
14. Přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. V posuzované trestní věci nebylo sporu o tom, že dovolatel poškozenému způsobil otřes mozku, zlomeninu nosních kůstek, podlitinu nad levým uchem a bolest spodní čelisti vlevo, což si vyžádalo hospitalizaci na oddělení chirurgie A Nemocnice Břeclav po dobu od 22. 12. 2022 do 23. 12. 2022. Je tedy zcela nepochybné, že ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku způsobil obviněný poškozenému poruchu zdraví, která si vyžádala lékařské ošetření. Nejistou tedy zůstává pouze otázka, zda zjištěná porucha zdraví znesnadnila poškozenému obvyklý způsob života nikoli jen po krátkou dobu.
15. V obecné rovině je potřeba zmínit, že znesnadnění obvyklého způsobu zpravidla spočívá v omezení pohyblivosti (hybnosti) nebo dokonce v upoutání na lůžko nebo v jiném klidovém režimu, v tělesné bolestivosti, zvýšené tělesné teplotě nebo v horečkách, v užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, v pracovní neschopnosti apod., což má za následek omezení různých složek obvyklého způsobu života nemocného, a to jak po pracovní, společenské, kulturní, sportovní, tak i zábavní stránce.
Znesnadnění obvyklého způsobu života nesmí trvat jen po krátkou dobu. Nelze sice jednoznačně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.), ale soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí zpravidla trvat nejméně sedm dní.
Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost v tom smyslu, že vyřadí postiženého dočasně z pracovního procesu, přitom však je třeba i přesto, že pracovní neschopnost trvala déle než sedm dní, vycházet z komplexního a přísně individuálního zhodnocení všech okolností případu, zejména z povahy poruchy zdraví, jakými příznaky se projevovala, jak byla způsobena, jakou část těla zasáhla, popř. který tělesný orgán a jaké jeho funkce byly narušeny, jaká byla bolestivost zranění, včetně její intenzity, zda a jaké lékařské ošetření vyžadovala a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života postiženého, v rámci něhož se právě posuzuje i vyřazení z pracovního procesu.
Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí totiž vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost; srovnej dále rozhodnutí uveřejněná pod č. 21/1984 a 6/1967-II.
Sb. rozh. tr.). Pracovní neschopnost je tedy důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví, není však kritériem jediným ani rozhodujícím, neboť zákon vyžaduje znesnadnění „obvyklého způsobu života“, jehož je pracovní neschopnost důležitou součástí, nikoli však okolností rozhodující, neboť je třeba posuzovat celkový obvyklý způsob života poškozeného (rodinný, společenský, kulturní atd.). Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví podle § 146 tr.
zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1984 Sb. rozh. tr.; v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání.
16. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku výše popsanou otázkou prakticky nezabýval a svou pozornost soustředil na průběh samotného skutku. Až odvolací soud se na základě odvolání obviněného věnoval tématu omezení v obvyklém způsobu života poškozeného. Kladl přitom největší důraz na odborné vyjádření (č. l. 172–173), podle kterého je u osob s otřesem mozku ze soudně lékařského hlediska akceptovatelné omezení obvyklého způsobu života v celkové délce 2 týdny a u osob se zlomeninou nosních kůstek 2–3 týdny. Jde nepochybně o relevantní závěry, problémem je ovšem jejich obecnost, kdy doba trvání omezení byla určena paušálně pro pacienty s těmito dvěma typy poranění. Odvolací soud sice dále odkazoval na lékařské zprávy na (č. l. 26–32), avšak ve vztahu k jiné námitce, která již nebyla zopakována v podaném dovolání. Navíc ani z nich nelze získat dostatečně určité informace o délce omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Ve zprávě o ambulantním vyšetření konaném dne 5. 1. 2023 (č. l. 28) byly jako projevy zranění uvedeny: bezvědomí, motání hlavy, bolesti obličeje a hlavy trvající několik dní, omezení života s nutností klidového režimu několik dní, nutnost hospitalizace. Rovněž případná pracovní neschopnost by trvala několik dní.
17. Za této důkazní situace je poměrně značným nedostatkem, že nalézací soud se poškozeného během jeho výslechu u hlavního líčení dne 26. 6. 2023 nedotázal na konkrétní projevy jeho zranění (jak otřesu mozku, tak zlomeniny nosních kůstek), doby, po kterou byl omezen na obvyklém způsobu života, a způsobu tohoto omezení. Dotázal se jej toliko na jeho odjezd na lyže do Velkých Karlovic 4 dny po utrpěném poranění. Na tuto položenou otázku poškozený odpověděl, že nelyžoval, bolela jej hlava atd., dal vnuka na dva dny do školy na lyže a pak stál a díval se, jak se učí lyžovat (č. l. 206). Ani z citovaného vyjádření poškozeného nelze s potřebnou mírou jistoty dovodit, zda narušení jeho obvyklého způsobu života trvalo alespoň sedm dní, jak vyžaduje judikatura i odborná literatura. Byť hranice sedmi dní není nikterak striktní, musela by být eventuální kratší doba charakterizována výraznějším omezením v obvyklém způsobu života, které by jistě nedovolovalo ani odjezd do lyžařského střediska. Z tohoto důvodu bude v další fázi řízení potřeba opětovně vyslechnout poškozeného a přesně zjistit konkrétní projevy jeho zranění a délku jejich trvání. V daném případě nebyla vystavena pracovní neschopnost, neboť se jednalo o období mezi Vánocemi a Novým rokem. Proto bude nutné se zaměřit především na otázku, jak dlouho poškozený pociťoval bolesti z obou nejvážnějších zranění, do jaké míry jej limitovala v jeho běžných aktivitách, jaké další související zdravotní problémy jej v dané době provázely, jak musel v důsledku zranění upravit svůj obvyklý způsob života, zda se někde dále léčil, byl nucen brát medikaci atd. Pokud by byly k dispozici ještě další lékařské zprávy, byly by jistě vhodným prostředkem pro doplnění dokazování.
18. Nejvyšší soud připouští, že z dosud provedených důkazů se jeví jako pravděpodobné, že zranění poškozeného opravdu dosáhlo intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a zákonného znaku skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně takový závěr dosud nelze přijmout s takovou mírou jistoty, která musí být v trestním řízení zachována. Teprve v návaznosti na doplnění dokazování zaměřené naznačeným směrem bude možno spolehlivě posoudit, zda se jednalo o dokonaný přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, popř. jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Veden výše vyloženými důvody, proto rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 3 T 48/2023, a tento jen v části týkající se obviněného J. K., jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Třebaže dovolací soud spatřoval vady jen ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, z důvodu jednočinného souběhu tohoto přečinu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vůči němuž námitky dovolatele nesměřovaly, bylo nutné zrušit rozhodnutí v části týkající se dovolatele v celém rozsahu. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že důvody, pro které zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci obviněného J. K., neprospívají spoluobviněnému (již odsouzenému) T. H., v důsledku čehož ve vztahu k tomuto spoluobviněnému nebyly splněny zákonné podmínky tzv. beneficia cohaesionis ve smyslu § 261 tr. ř.
19. Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Dále platí, že rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného jmenovaným obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: NEUVEDEN
Spisová značka: 8 Tdo 823/2024
Datum rozhodnutí: 16.10.2024
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
8 Tdo 823/2024
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 v řízení o dovolání obviněného J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 48/2023, o vazbě obviněného takto: Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. K. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Obviněný J. K. v současné době vykonává ve Věznici Kuřim úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Trest mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 3 T 48/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024.
2. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 7 To 39/2024, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 3 T 48/2023, v části týkající se obviněného J. K. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu tedy bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.
4. Podle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
5. Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. Obviněný ostatně nebyl vzat do vazby ani v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. V této souvislosti Nejvyšší soud vyjadřuje přesvědčení, že i dosavadní výkon trestu odnětí svobody je pro obviněného dostatečným varováním před pácháním další obdobné trestné činnosti.
6. Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu