8 Tdo 825/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 o dovolání obviněného B. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 12 To 18/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 164/2009, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 12 To 18/2011, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 6 T 164/2009.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 6 T 164/2009, byl obviněný B. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 29. 4. 2009 ve 22.10 hodin, u silnice z K. do B., okres K., na odbočce k restauraci K. h., nejdříve nereagoval na výzvu příslušníka Policie České republiky, prap. J. D., který byl oblečen ve stejnokroji Policie České republiky s označením Policie České republiky, a který po něm požadoval předložení dokladů k řízení motorového vozidla, neboť bylo podezření, že je obviněný jako řidič pod vlivem alkoholických nápojů, obviněný se snažil z místa odejít, a když mu prap. J. D. zastoupil cestu a výzvu opakoval, obviněný do něho strčil a vzápětí pěstí zaútočil na jeho hlavu, když se prap. J. D. ráně vyhnul, obviněný pokračoval v útoku tak, že ho uchopil za stejnokroj a snažil se ho strhnout na zem, v čemž mu bylo zabráněno použitím hmatů a chvatů sebeobrany a přiložením služebních pout za pomoci dalšího příslušníka Policie České republiky prap. M. P.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tři roky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 12 To 18/2011, z podnětu odvolání podaného obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, a podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Tomka s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že samosoudce JUDr. Ladislav Koudelka rozhodoval ve věci soudu prvního stupně, ač již byl v době tohoto rozhodování paralelně přidělen do senátu u Krajského soudu v Praze. Obviněný proto shledal, že samosoudce byl vyloučen z rozhodování v jeho trestní věci, neboť přidělením na stáž ke krajskému soudu již nebyl oprávněn rozhodovat trestní věci u okresního soudu. Obviněný poukázal na účel principu zákonného soudce, podle něhož má o věci rozhodovat soudce podle rozvrhu práce. Jestliže však byl JUDr. Ladislav Koudelka přidělen ke krajskému soudu, pak po tuto dobu měla být jeho činnost na okresním soudu přerušena. Je vyloučeno, aby soudce mohl působit u okresního a současně u krajského soudu. Ve věci soudu prvního stupně tak rozhodl soudce, jenž měl být vyloučen z věci a nahrazen soudcem jiným.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že se odvolací soud nezabýval relevantními námitkami ohledně rozporů ve výpovědích svědků z řad policistů a za stěžejní považoval, že se svědci neshodli, jak k údajnému útoku ze strany obviněného došlo. Ve svých podrobných námitkách poukázal na jednotlivé rozpory, které spatřoval ve výpovědích svědků policistky K. K., M. P., prap. J. D. a M. A. Se zřetelem na takto rozvedené výhrady obviněný uzavřel, že nikdo ze svědků nepotvrdil, že by se obviněný po prap. J. D. ohnal pěstí. Závěry znaleckých posudků nevyvrátily možnost, že by obviněný mohl být v malátném stavu vlivem léků. Rozdíly ve výpovědích svědků měl soud druhého stupně vzít v potaz a shledat, že o vině obviněného jsou pochyby, neboť není zřejmé, jak se skutek stal, kdo ho vyprovokoval a jaký byl následek. Je pravděpodobné, že si obviněný pouze vyměňoval názory s policisty, kteří ho posléze napadli a způsobili mu zranění v podobě zlomeného lokte.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konstatovala, že předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, aby ve věci rozhodl vyloučený orgán a aby tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Nejde tedy o vyloučení soudce, které upravuje ustanovení § 30 tr. ř., má se jím na mysli soudce, který je k danému soudu řádně přidělen, a vyloučení dopadá pouze na tu konkrétní věc, u níž existují zákonné důvody podjatosti. O takovou situaci se však nejedná u soudce, který měl být v době svého rozhodování na okresním soudě dočasně přidělen (podle § 68 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) ke krajskému soudu. Obviněným vznesená námitka dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplňuje, a s ohledem na přerušení dočasného přidělení, nedopadá ani na žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Ostatní výhrady obviněného se podle státní zástupkyně týkají způsobu hodnocení provedených důkazů soudem, jež vznášel již v průběhu odvolacího řízení a odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Tyto výhrady jsou neopodstatněné a nezapadají do rámce dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Podané dovolání tak posoudila jako zjevně neopodstatněné a navrhla ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto formálních náležitostí dále zkoumal, zda dovolací důvody v dovolání označené podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání zákonem vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z výhrad, které v dovolání obviněný uplatnil, Nejvyšší soud nejprve posuzoval skutečnosti vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a argumentaci, kterou k tomuto důvodu užil, neboť jeho výhrady směřují proti základní procesní otázce, tj., zda ve věci rozhodoval soudce, který k takovému úkonu byl oprávněn, což je zásadní podmínka pro projednání věci, kterou je nutné vyřešit dříve, než je řešení otázek spojených s posuzováním správnosti použité právní kvalifikace, k níž by se vztahoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jestliže obviněný své výhrady proti tomu, že ve věci rozhodoval soudce, který v době rozhodování již byl přidělen k jinému soudu, podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je toto označení nepřesné. Tento důvod může být použit tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy orgán, který byl příslušný ve věci rozhodnout, avšak učinil tak přesto, že byl z důvodů vymezených ustanovení § 30 nebo § 31 tr. ř. vyloučen. Obviněný však žádnou takovou skutečnost nenamítal. Obsahem jeho dovolání byly výhrady proti tomu, že samosoudce, který v jeho věci rozhodl, v době, kdy tuto trestní věc u Okresního soudu v Kladně projednával, nebyl soudcem tohoto soudu, neboť byl přidělen na stáž k soudu vyššího stupně. Podle tohoto obsahu dovolání je tedy zřejmé, že toto nedopadá na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tř. ř., ale jedná se o námitky korespondující s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle něho lze dovolání uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Protože je zřejmé, že obviněným vytýkané vady dopadají na tento jiný než v dovolání označený důvod, se zřetelem na zásadu, že soud je převážně povinen vycházet z obsahu podání, a nikoliv podle jeho označení (viz § 59 odst. 1 tr. ř.), Nejvyšší soud obviněným uvedené námitky považoval za relevantně uplatněné v rámci s dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., i když je obviněný takto neoznačil.
Za těchto podmínek Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., a přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší soud obviněným uplatněné námitky, jejichž podstata spočívá v pochybnostech o náležitém obsazení soudu, který v projednávané věci rozhodl, posuzoval, zda soud, v posuzované věci reprezentovaný samosoudcem JUDr. Ladislavem Koudelkou, vykonával svou soudní pravomoc v souladu s principy zákonného soudce. Pro toto posouzení nejprve zkoumal okolnosti vycházející z obsahu spisového materiálu, z něhož zjistil, že věc Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 164/2009, byla přidělena do senátu 6 T a od 18. 12. 2009 ji vyřizoval samosoudce JUDr. Ladislav Koudelka. Ve věci byl tímto samosoudcem po podaném odporu proti trestnímu příkazu ze dne 21. 12. 2009, dne 18. 2. 2010 vydán první odsuzující rozsudek, který byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010 sp. zn. 12 To 136/2010, zrušen a věc byla vrácena zpět okresnímu soudu k novému projednávaní a rozhodnutí. Samosoudce JUDr. Ladislav Koudelka konal následná hlavní líčení ve dnech 1. 7. 2010, 18. 8. 2010, 27. 10. 2010, a 26. 11. 2010, kdy byl vyhlášen shora uvedený, nyní dovoláním napadený rozsudek.
Nejvyšší soud dále z rozvrhu práce na rok 2010 Okresního soudu v Kladně a z organizačního opatření, které si u příslušných soudů vyžádal, zjistil, že soudce JUDr. Ladislav Koudelka působil u Okresního soudu v Kladně na soudním oddělení 6 T. Předsedy senátu tohoto oddělení byli JUDr. Eva Dřímalová bez omezení a JUDr. Ladislav Koudelka s tím, že byl určen k vyřizování nápadu do 31. 7. 2010, a to s odkazem na „stáž“ u Krajského soudu v Praze. Podle organizačního opatření místopředsedkyně Okresního soudu v Kladně pro trestní úsek ze dne 2. 8. 2010 sp. zn. 49 Spr 1072/2010, bylo v bodě II. uvedeno, že „s ohledem na přidělení JUDr. Ladislava Koudelky na stáž ke Krajskému soudu v Praze od 1. 9. 2010, přidělení JUDr. Evy Dřímalové k Okresnímu soudu v Kladně od 1. 8. 2010, a počtu nevyřízených věcí senátu 6 T stanovuji s platností od 1. 8. 2010 JUDr. Evu Dřímalovou předsedkyní senátu (samosoudkyní) senátu 6 T ve věcech napadlých od 1. 8. 2010. Soudce JUDr. Ladislav Koudelka po dobu stáže u Krajského soudu v Praze vyřizuje neskončené trestní věci napadlé do senátu 6 T do 37. 7. 2010“. Podle zprávy Útvaru personálních činností Krajského soudu v Praze byl „JUDr. Ladislav Koudelka, od 1. 1. 2011 soudce Krajského soudu v Praze, od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010 dočasně přidělen k výkonu funkce soudce ke Krajskému soudu v Praze. Na základě žádosti bylo ve dnech 1. a 2. září, 21. září, 5., 8. a 27. října, 10. a 26. listopadu a 14. prosince 2010, dočasné přidělení JUDr. Ladislava Koudelky u Krajského soudu v Praze přerušeno, aby vykonával v těchto dnech soudcovskou činnost u soudu, ke kterému byl v roce 1999 přeložen, tj. u Okresního soudu v Kladně. Originál rozhodnutí předsedkyně Krajského soudu v Praze o přerušení dočasného přidělení na výše uvedené dny byl vždy doručen JUDr. Ladislavu Koudelkovi a předsedovi Okresního soudu v Kladně (č. l. 282). U Krajského soudu v Praze byl JUDr. Ladislav Koudelka přidělen do senátu 11 To“.
Odvolací soud tuto situaci k obdobné námitce obviněného v napadeném rozhodnutí (straně 4 odůvodnění) vyhodnotil tak, že „i když byl JUDr. Ladislav Koudelka podle § 68 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přidělen k výkonu soudcovské činnosti u Krajského soudu v Praze, z rozvrhu práce Okresního soudu v Kladně vyplývá, že v senátu 6 T byl soudce zařazen pro vyřizování agendy, která napadla do 31. 7. 2010, což nyní projednávaná věc nepochybně je, neboť v ní byla obžaloba podána již dne 18. 12. 2009, přičemž následně bylo konáno samosoudcem hlavní líčení ve dnech 18. 2. 2010, resp. po zrušení prvého odsuzujícího rozsudku, dne 1. 7. 2010, 18. 8. 2010 a naposledy dne 26. 11. 2010. Tedy obžaloba „napadla“ do senátu rozvrhem práce určeného soudce, který z větší části prováděl dokazování v poměrně velkém rozsahu jako soudce dosud dočasně nepřidělený k výkonu soudcovské činnosti ke Krajskému soudu v Praze…dočasné přidělení soudce bylo v některých termínech přerušeno, konkrétně i dne 26. 11. 2010, kdy se v nyní projednávané věci konalo poslední hlavní líčení“.
Nejvyšší soud se s uvedenými závěry odvolacího soudu neztotožnil, ale posuzoval je z hlediska principů zákonného soudce, jež jsou ústavou a zákony pro soudní rozhodování stanovené.
Podle čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění dalších změn) platí, že působnost a organizaci soudů stanoví zákon, tím je zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění dalších změn (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“).
Podle § 67 zák. č. 6/2002 Sb. po složení slibu ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Ministr spravedlnosti může výjimečně soudce přidělit na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce ke krajskému nebo vrchnímu anebo Nejvyššímu soudu, jestliže vykonával právnickou činnost v případě krajského a vrchního soudu nejméně 8 let a v případě Nejvyššího soudu nejméně po dobu 10 let, pokud jeho vysoké odborné znalosti dávají záruky řádného výkonu funkce u příslušného soudu.
Podle § 68 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. soudce přiděleného k výkonu funkce k určitému soudu podle § 67 cit zák. lze s jeho souhlasem na dobu nejdéle tří let v zájmu řádného výkonu soudnictví dočasně přidělit k jinému soudu, o dočasném přidělení rozhodne předseda krajského soudu po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce přidělen podle § 67 cit. zák. k výkonu funkce, jde-li o dočasné přidělení soudce k příslušnému krajskému soudu a souhlasí-li s dočasným přidělením předseda soudu, k němuž má být soudce dočasně přidělen.
Tímto přesně zákonem vymezeným postupem je zajištěna faktická realizace ústavního principu zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, a současně je zákonným způsobem garantováno, aby byl tento princip řádně realizován s vyloučením možných zásahů orgánů soudní správy pro určování, který případ bude který soudce projednávat, čímž by došlo k porušení této zásady.
Z ustanovení § 68 zák. č. 6/2002 Sb. plyne, že ke změně v umístění soudce může dojít jen na základě uvedených zákonných podmínek, čímž je sledován zájem na řádném výkonu soudnictví, které neodporuje základním zásadám vymezeným Ústavou pro výkon soudní moci, jímž je prolomena zásada vyslovená v ustanovení § 67 zák. č. 6/2002 Sb., že soudce je přidělen k výkonu své funkce ke konkrétnímu soudu, u něhož tuto svou funkci vykonává, čímž je realizována zásada zákonného soudce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V důsledku těchto postulátů je logicky soudcem určitého soudu každý soudce, který k němu byl přidělen, anebo dočasně přidělen, protože v takovém případě dochází ke vzniku soudcovské kompetence u určitého soudu, a tedy k dočasnému vyvázání z kompetence původního soudu. To ve svém důsledku znamená, že po dobu svého dočasného přidělení takový soudce nemá žádný skutečný vztah k soudu, od něhož byl přidělen. Proto soudce dočasně přidělený k určitému soudu se dočasně stává soudcem tohoto soudu na dobu, kterou toto dočasné přidělení trvá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 721/2010).
Za dočasné přidělení soudce okresního soudu k výkonu soudcovské činnosti u krajského soudu, které neodporuje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze považovat jen takové rozhodnutí předsedy krajského soudu, kterým je soudce k výkonu soudcovské funkce u krajského soudu přidělen tak, že po dobu tohoto přidělení přestává vykonávat funkci soudce okresního soudu. Přidělení soudce lze přitom vymezit jen dobou výkonu funkce, nikoli konkrétními věcmi, které má v průběhu přidělení vyřídit (srov. rozhodnutí č. 8/1996 Sb. rozh. tr.).
Na základě těchto principů je patrné, že každý soudce je pro výkon své funkce na podkladě zákonných podmínek určen, a to formou přidělení, vždy jen k jednomu konkrétnímu soudu, u něhož vykonává svou soudcovskou funkci. Má-li dojít ke změně, musí se tak dít vždy jen na podkladě zákona a v souladu se všemi výše rozvedenými principy.
Z uvedených zásad tedy jednoznačně plyne, že soudce může svou funkci vykonávat výlučně vždy jen u jednoho konkrétně stanoveného soudu, k němuž byl přidělen. Tato zásada vylučuje jakoukoliv možnost, aby soudce ve stejné době svou funkci vykonával současně na dvou soudech. Nemůže proto nastat situace, že ač byl soudce ke konkrétnímu soudu dočasně přidělen na základě podmínek stanovených v ustanovení § 68 zák. č. 6/2002 Sb., bylo toto v souladu se zákonem provedené přidělení měněno opatřením či jinou podobou administrativního úkonu předsedy soudu určujícím, že v době dočasného přidělení bude soudce vykonávat svou funkci současně i u jiného soudu, něž k němu byl dočasně přidělen. Z dikce ustanovení § 68 zák. č. 6/2002 Sb. plyne, že soudce dočasně přidělený k jinému soudu, přestává být soudcem toho soudu, k němuž byl původně podle § 67 zák. č. 6/2002 Sb. ministrem spravedlnosti přidělen srov. „lze s jeho souhlasem na dobu nejdéle tří let v zájmu řádného výkonu soudnictví dočasně přidělit k jinému soudu“. Tento základní požadavek vyplývající z Ústavou garantovaného práva na zákonného soudce musí být vždy v tomto smyslu plně respektován, a nelze jej oslabovat či obcházet žádnými podzákonnými administrativními opatřeními či úkony justičních orgánů (např. rozvrhem práce, opatřeními o přerušení dočasného přidělení a pod). Jestliže dojde k porušení uvedených zásad o přidělování soudce, a nastane situace, že soudce dočasně přidělený k jinému soudu ve stejném časovém období vykonává svou rozhodovací činnost též u soudu, od něhož byl dočasně přidělen, je nutné takovou jeho rozhodovací činnost posoudit jako rozhodnutí věcně nepříslušného soudu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
V projednávané věci však uvedené principy dodrženy nebyly. Pokud byl soudce JUD. Ladislav Koudelka od Okresního soudu v Kladně, kde tuto svou funkci vykonával na základě ustanovení § 67 zák. č. 6/2002 Sb., pro v období od 1. září 2010 do 31. 12. 2010 přidělen dočasně k výkonu funkce soudce ke Krajskému soudu v Praze [§ 68 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb.], mohl po dobu tohoto přidělení vykonávat úkony pouze u Krajského soudu v Praze. Nemohl proto svou funkci soudce v tomto období vykonávat u Okresního soudu v Kladně.
Z těchto důvodů se Nejvyšší soud nemohl ztotožnil s odvolacím soudem, který tento názor nezastával, a nerespektoval nejen uvedené principy, ale ani dosavadní judikaturu (konkrétně rozhodnutí č. 8/1996 Sb. rozh. tr.), a naopak shledal, že „bylo umožněno, aby ve věci bylo kontinuálně rozhodováno zákonným soudcem, jehož dočasné přidělení bylo na některé úkony přerušeno, přičemž tato možnost není zákonem o soudech a soudcích vyloučena a odvolací soud ji naopak považuje za zákonnou variantu, jak zajistit, aby ve věci rozhodoval i nadále zákonný soudce. Uvedený závěr odvolacího soudu je nesprávný a je vyjádřením nerespektování shora uvedených zákonem stanovených principů. Přestože organizačním opatřením předsedkyně Krajského soudu v Praze byl soudce v určité dny pro projednání konkrétních věcí u Okresního soudu v Kladně z výkonu funkce uvolněn, a přesto, že v rozvrhu práce okresního soudu bylo vymezeno projednání věcí podle jejich nápadu v době před tím, než byl soudce k jinému soudu přidělen, nemohou tato opatření mající povahu jen administrativního úkonu měnit ústavou a zákony vymezená pravidla zaručující nestranné a na principech zákonného soudce postavené soudnictví (čl. 38 odst. 1 listiny základních práv a svobod). Současně je takovými mimozákonnými prostředky narušována neopominutelná podmínka řádného výkonu soudní moci a soudcovské nezávislosti. Je tím i ohrožena ochrana především proti libovůli a účelovému obsazování soudů, k němuž při nerespektování zákonem vymezených podmínek pro realizaci ústavního principu zákonného soudce může docházet.
Ze shora rozvedených skutečností je zřejmé, že soudce JUDr. Koudelka tím, že byl dočasně od 1. 9. 2010 přidělen k výkonu své soudcovské činnosti ke Krajskému soudu v Praze, tímto dnem přidělení ke krajskému soudu přestal být soudcem Okresního soudu v Kladně. Mohl proto svou funkci soudce vykonávat pouze u Krajského soudu v Praze, nemohl, a to na základě žádného opatření po dobu tohoto dočasného přidělení jako soudce konat úkony spojené s výkonem této soudcovské funkce u Okresního soudu v Kladně, jehož soudcem již nebyl. Jestliže ve dnech 27. 10. a 26. 11. 2010 prováděl úkony ve věci obviněného B. Š. ve věci sp. zn. 6 T 164/2009, činil tak v rozporu se zásadou zákonného soudce a porušil principy vyjádřené v čl. 91 Ústavy a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů jde o rozhodnutí učiněná soudem, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal výhradu obviněného, že rozhodoval soudce, který již nebyl soudcem Okresního soudu v Kladně za opodstatněnou, a proto z tohoto důvodu zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 12 To 18/2011, tak i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 6 T 164/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud nepřezkoumával napadená rozhodnutí z podnětu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je zřejmé, že o věci bude nutné znovu rozhodnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová