U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
27. 7. 2016 o dovoláních obviněných mladistvého “PETRKLÍČE“*) a mladistvého
„TULIPÁNA“ *) proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne
23. 2. 2016, sp. zn. 67 Tmo 3/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm
5/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
„PETRKLIČE“ odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého
„TULIPÁNA" odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 14.
10. 2015, sp. zn. 3 Tm 5/2015, byli obvinění ml. „PETRKLÍČ“, ml. „TULIPÁN“ a D.
H. (bytem T., P. – Ch.) uznáni vinnými, že
všichni obvinění společně
dne 12. 10. 2013 kolem 01:00 hodin na místě veřejnosti přístupném v P. – N.,
ul. 5. k. v blízkosti stanice metra V. na prostranství před K. c. hl. m. P.
úmyslně fyzicky napadli s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli, údery a
kopy, poškozeného M. M., kdy nejprve obž. D. H. napadl poškozeného kopy
směřujícími na oblast hlavy, čemuž se poškozený ubránil a povalil obžalovaného
na zem a v důsledku toho byl ze strany obž. ml. „PETRKLÍČE“ a obž. ml.
„TULIPÁNA“ a dalších dosud neztotožněných spolupachatelů fyzicky napaden, a to
tak, že tyto osoby se na poškozeného vrhly a pěstmi a kopy jej mlátily, a to
především do oblasti obličeje, kdy po jednom z mnoha úderů nebo kopů se
poškozený svalil na zem, přičemž v důsledku tohoto napadení utrpěl poškozený
tříštivou zlomeninu horní čelisti, zlomeninu křídlového výběžku kosti klínové
vpravo, zlomeninu v oblasti čelně nosního švu s porušením stěny čelní dutiny,
zlomeninu nosní přepážky, prolomení dna očnic, rozvolnění švů mezi lícní
(jařmovou) a čelní kostí a horní čelistí, rozsáhlý podkožní emfyzém (rozedma) v
oblasti pravé tváře, v jámě podspánkové vpravo, pod čelistí vpravo, masivní
otok a krevní výron v pravé očnici a krvácení do přední oční komory, které si
vyžádala odborný lékařský zákrok ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na
klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie VFN a 1. LF UK, kde byl
poškozený hospitalizován od 12. 10. 2013 do 16. 10. 2013 a z hlediska soudně
lékařského lze toto poranění považovat za těžké ublížení na zdraví a dále ze
závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplývá,
že v důsledku napadení poškozený utrpěl a do současné doby trpí
posttraumatickým šokem, tedy posttraumatickou stresovou poruchou hodnocenou z
hlediska soudně lékařského jako těžkou újmu na zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně
kvalifikoval u obviněného D. H. jako zločin a u obou mladistvých obviněných
jako provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a
jako přečin, resp. provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, to
vše spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
§ Za to obviněným ml. „PETRKLÍČI“ a ml. „TULIPÁNOVI“ uložil podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o
soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č.
218/2003 Sb.“) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí
svobody každému v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon každého z
nich zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému ml. „TULIPÁNU“ rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i
všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
§ Obviněnému D. H. uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon
jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Zároveň zrušil výrok o trestu jemu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 3 T 128/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud též stanovil všem obviněným povinnost společně
a nerozdílně uhradit způsobenou škodu poškozenému M. M. (dále též jen
„poškozený“), ve výši 455 100 Kč, a poškozené České průmyslové zdravotní
pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, ve výši 40 951 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání. V jejich
neprospěch (ovšem pouze do výroku o trestu) tak učinil i státní zástupce
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Městský soud v Praze, soud pro
mládež, z podnětu všech těchto podání rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 67
Tmo 3/2016, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil podle § 258
odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uloženém trestu, resp.
trestních opatřeních a způsobu jejich výkonu u všech obviněných, a ve výroku o
náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl při
nezměněném výroku o vině tak, že
§ obviněné ml. „PETRKLÍČI“ uložil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné
trestní opatření odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej
podle § 31 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. zařadil do věznice pro mladistvé;
§ obviněnému ml. „TULIPÁNOVI“ uložil za tato provinění a sbíhající se
provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném
souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9.
2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31
odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnné trestní
opatření odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle § 31
odst. 5 zák. č. 218/2003 Sb. zařadil do věznice pro ostatní odsouzené,
konkrétně podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně zrušil
podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu;
obviněnému D. H. uložil za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle
§ 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 3 T 128/2014, podle § 145 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7.
2014, sp. zn. 3 T 128/2014, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2014, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nakonec odvolací soud rozhodl i o náhradě škody. Podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku uložil všem obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit
způsobenou škodu:
§ poškozenému M. M. ve výši 455 100 Kč,
§ poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova
11, Ostrava-Vítkovice, ve výši 40 951 Kč.
4. Obviněný ml. „PETRKLÍČ“ (dále též jen „obviněný“) se ani s
rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr.
Jiřího Kratochvíla proti němu podal dovolání. Stejně učinil i obviněný ml.
„TULIPÁN“ (dále též jen „obviněný“), a to prostřednictvím svého obhájce JUDr.
Vítězslava Květenského. Oba obvinění uplatnili ve svých podáních dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měli za to, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný ml. „PETRKLÍČ“ vyslovil hned v úvodu svého podání
přesvědčení, že v dosavadním řízení mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces,
např. porušením zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k
rozhodným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro výrok o vině,
takřka výlučně na základě výpovědi poškozeného, a to i přes některé rozpory
mezi jeho svědectvím v přípravném řízení a hlavním líčení.
6. Tento obviněný dále zpochybnil věrohodnost a zákonnost ve věci
provedené fotorekognice. Jeho fotografie, k tomuto účelu užitá, se prý
neshoduje nejen s jeho popisem ze strany poškozeného, ale ani s jeho skutečným
vzhledem v době řízení před soudem. Hlavně však tento úkon, provedený dne 27.
8. 2014, považoval za nezákonný (v rozporu s § 104 odst. 4 tr. ř.), a tudíž
jako důkaz procesně nepoužitelný. Poukázal při tom na nález Ústavního soudu ze
dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01, podle něhož lze rekognici pouze na
základě fotografií použít jen v případě, není-li rekognice in natura možná. V
posuzovaném případě ovšem bylo zřejmé, že v době provedení tohoto procesního
úkonu již měla Policie ČR vytipované obviněné jako možné pachatele. Nic jim
tedy nebránilo provedení rekognice in natura.
7. V závěru svého podání obviněný ml. „PETRKLÍČ“ zopakoval, že v rámci
dokazování v řízení před soudy nižších stupňů nedošlo k dostatečnému a úplnému
zjištění průběhu skutkového děje, nebyla prokázána jeho účast na skutku
popsaném ve výroku o vině, stejně jako subjektivní stránka, včetně vysvětlení
motivu spáchání předmětného provinění. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.
8. Obviněný ml. „TULIPÁN“ svou argumentaci zaměřil na posouzení otázky
zavinění při trestném činu spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Uvedl, že v takovém případě je třeba odpovědnost k okolnostem
podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím
posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na
jeho zavinění. Je-li tedy při úmyslném útoku na zdraví provedeném ve
spolupachatelství způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt, musí být zavinění
tohoto těžšího následku zkoumáno u každého pachatele samostatně (poukázal tu na
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. 12.
1969, sp. zn. 5 Tz 90/69, publikovaný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).
9. Jmenovaný obviněný konstatoval, že ani jeden ze soudů nižších
instancí nespecifikoval, kdo a jakým způsobem se konkrétně podílel na následku
posuzovaného trestného činu, přičemž ani sám poškozený neuvedl, jak a v jaké
fázi napadení se na něm tento obviněný podílel a zda to byl vůbec on, kdo mu
zasadil některý z úderů nebo kopů. Z tohoto důvodu měl soud nesprávně posoudit
jeho jednání jako spolupachatelství, a tím nesprávně rozhodnout o vině a
následně i trestu a náhradě škody. Na okraj ještě poukázal na to, že odvolací
soud ve výroku o vině opomněl údaj o spolupachatelství zmínit.
10. Proto obviněný ml. „TULIPÁN“ navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze, nebo aby rovněž zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil k řízení tomuto soudu nebo až do stadia přípravného řízení.
Současně dal podnět ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. k tomu, aby
předseda senátu soudu prvního stupně předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem
na přerušení výkonu rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k
podaným dovoláním obou mladistvých obviněných do dne rozhodnutí Nejvyššího
soudu nevyjádřil.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě
podaná dovolání v posuzované věci jsou podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím
jejich obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v
zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují
též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda oběma
obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění zvolili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo
v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného
ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek
hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však
procesních. Proto v jeho rámci nelze napadat postup orgánů činných v trestním
řízení při provádění jednotlivých důkazů a následný způsob jejich hodnocení ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., či případnou neúplnost dokazování a v
návaznosti na to není možné ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou
stupňů na základě provedeného dokazování učinily. V dovolacím řízení je z nich
Nejvyšší soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat
právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu
druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu
např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS
282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba
připomenout, že z hlediska nápravy skutkových či procesních vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
15. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že dovolací argumentace obviněného
ml. „PETRKLÍČE“ byla zaměřena výhradně do oblasti skutkové, resp. procesní,
takže ji v zásadě nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Výjimkou z tohoto
pravidla, opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů
nižších stupňů, by byla situace, pokud by takto namítaná pochybení ve svém
důsledku vedla k porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz např. nálezy Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Takového
postupu se jmenovaný obviněný koneckonců domáhal, zejména s poukazem na
nezákonně provedenou fotorekognici, Nejvyšší soud ovšem jeho námitkám ani
požadavkům nepřisvědčil.
16. Předně je nutno konstatovat, že tytéž výhrady tento obviněný vtělil
již do svého řádného opravného prostředku (odvolání). Se všemi těmito námitkami
se dostatečným způsobem vypořádal již soud odvolací, jenž hlavní pozornost
upřel právě na již zmiňovanou nezákonnost fotorekognice a její procesní
nepoužitelnost jako důkazu, když velice podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč
na odvolací argumentaci obviněného nepřistoupil. Nejvyšší soud se s jeho
postojem plně ztotožnil, takže z důvodu procesní ekonomie na strany 9 až 11
odůvodnění napadeného rozsudku pouze odkazuje.
17. Nejvyšší soud ovšem neshledal žádné pochybení ani v hodnocení
ostatních provedených důkazů, zejména věrohodnosti svědecké výpovědi
poškozeného, které nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z
rámce ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala
zákonným požadavkům uvedeným § 2 odst. 5 tr. ř., obě rozhodnutí nižších soudů
byla v intencích § 125 tr. ř. i řádně odůvodněna, a proto k zásahu do ústavně
garantovaných práv všech obviněných na spravedlivý proces nedošlo.
18. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do
zjištěného skutkového stavu, a to ve vztahu k oběma dovolatelům. Naopak
skutkovými zjištěními soudů nižších instancí byl při svém rozhodování vázán a v
jejich světle posuzoval i veškeré námitky, které oba dovolatelé ve svých
podáních uplatnili. Z toho rovněž vyplývá, že mimořádným opravným prostředkem
obviněného ml. „PETRKLÍČE“ se již dále věcně nezabýval, neboť jeho obsah činily
výhradně argumenty skutkového a procesního charakteru, které pod jím zvolený
(ani žádný jiný) dovolací důvod nespadají.
19. Naopak námitku týkající se problematiky spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, kterou uplatnil druhý z obviněných, ml.“TULIPÁN“, lze do rámce
právního posouzení skutku zahrnout. Nutno však podotknout, že i tento obviněný
při formulaci svých konkrétních výhrad ne vždy přesně reflektoval skutkový stav
tak, jak jej zjistily oba soudy nižších instancí. Nejvyšší soud proto, při
respektu k opakovaně zmiňovaným skutkovým zjištěním soudů, danou otázku po
věcné stránce zhodnotil, dospěl však k závěru, že uvedená námitka je zjevně
neopodstatněná.
20. K uvedené problematice je zapotřebí v reakci na jednu z námitek
tohoto dovolatele konstatovat, že soud druhého stupně rozhodně nepochybil,
pokud ve výroku svého rozsudku (znovu) výslovně neuvedl, že daný skutek byl
spáchán ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jednak zákon
takovou povinnost soudu nestanoví, neboť nejde o samostatnou formu trestného
činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (na rozdíl od účastenství či určení
vývojového stadia trestného činu před jeho dokonáním), jednak dovolatel zřejmě
přehlédl, že rozsudkem odvolacího soudu zůstal odsuzující rozsudek nalézacího
soudu ve výroku o vině nedotčen (a v jeho výroku – srov. strany 2 a 3 – je údaj
o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku obsažen).
21. Pro posouzení otázky, zda jmenovaný obviněný jednal ve
spolupachatelství či nikoliv, je nejprve třeba alespoň stručně zopakovat soudy
zjištěný skutkový děj. Dovolatel sám sice poukazoval na to, že soudy ani
poškozený nespecifikovali, v jaké fázi se do napadání zapojil, a zda to byl
vůbec on, kdo zasadil poškozenému některý z úderů nebo kopů, ovšem již ze
skutkové věty výrokové části rozsudku je patrné, že právě on byl jedním z
útočníků, kteří se na poškozeného vrhli poté, co na něj nejdříve neúspěšně
zaútočil spoluobviněný D. H. Poškozený jej ve své výpovědi jako součást této
skupiny pachatelů několikrát výslovně označil, zdůraznil, že si vybavuje výraz
v jeho obličeji, když na něj útočil, a dále upřesnil, že jej napadali všichni
členové této skupiny a prakticky všechny jejich údery nebo kopy směřovaly do
oblasti jeho hlavy.
22. O spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jde v případě společného
jednání vedeného společným úmyslem. Při splnění těchto podmínek již není nutné,
aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou.
Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 327 až
340). V posuzovaném případě, kdy skupina pachatelů, dohromady a ve stejný
okamžik, zaútočila na poškozeného, nelze o jiném než společném jednání vůbec
uvažovat (naopak jde o „modelový příklad“ takového jednání). Ze shrnutí v
předchozím odstavci vyplývá i nezpochybnitelná aktivní účast obviněného ml.
„TULIPÁNA“ na daném napadení. Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší
razance jeho ataků vůči poškozenému (než tomu např. bylo u obviněného
ml.“PETRKLÍČE“, jenž měl být vůdcem této skupiny a poškozeného kopl do hlavy s
takovou silou, až ztratil vědomí), by jeho jednání do rámce společného jednání
stále zapadalo, bylo-li by vedeno společným úmyslem.
23. Snahou tohoto dovolatele bylo zejména zpochybnit společný úmysl
vztahující se ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Svůj postoj
podpořil citací (již zmiňovaného) judikátu publikovaného pod č. 20/1970 Sb.
rozh. tr. K tomu je ovšem nutné podotknout, že toto rozhodnutí není na
posuzovaný případ zcela přiléhavé již jen proto, že vychází z odlišného
skutkového děje. Tehdy se několik pachatelů domluvilo, že zbijí poškozeného.
Napadali jej však postupně, kdy mezi jednotlivými útoky jednotlivých pachatelů
byla určitá časová prodleva, během níž poškozený pokračoval v chůzi. Až po
útoku posledního z nich poškozený zůstal ležet na zemi a silně krvácel. Tehdy
byli dva z pachatelů odsouzeni za úmyslné ublížení na zdraví (dnes § 146 odst.
1 tr. zákoníku) a hlavním předmětem právního posouzení se stala případná
odpovědnost za těžší následek (dnes vyjádřený v § 146 odst. 3 tr. zákoníku), k
němuž postačovalo a stále postačuje zavinění ve formě nedbalosti.
24. V předmětné kauze naopak všech šest pachatelů (ne všechny se
podařilo identifikovat a v této věci byla podána obžaloba jen na tři z nich)
fyzicky napadalo poškozeného společně. Je vhodné opět připomenout, že podle
svědecké výpovědi poškozeného na něj útočili všichni členové skupiny, a to
včetně obviněného ml. „TULIPÁNA“. Nejen že tedy každý z nich atakoval
poškozeného sám, svým jednáním navíc „ulehčoval práci“ ostatním, neboť
znemožňoval poškozenému tak výrazné přesile jakkoliv čelit. Útočníci se tak
vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného co nejvíce zbít.
Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň
ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Ten následkem
toho utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. f) a i) tr.
zákoníku.
25. Pokud se dovolatel v tomto ohledu a s odkazem na citovaný judikát
domáhal samostatného posouzení jeho zavinění za tento těžší následek, tedy
zavinění nedbalostního, a na základě toho přehodnocení i otázky
spolupachatelství, které je pochopitelně možné pouze u trestných činů
úmyslných, Nejvyšší soud na jeho argumentaci nemohl přistoupit. V situaci, kdy
skupina šesti pachatelů společně, vedena jednotným záměrem útočí na jediného (a
v podstatě bezbranného) poškozeného tak, že údery rukou i kopy nohou směřují
převážně na jeho hlavu, musí být všichni útočníci přinejmenším srozuměni s
možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 15 odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jejich společné jednání i společný úmysl,
tedy spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, lze proto v posuzovaném případě
vztáhnout rovněž na zjištěný závažný následek. To znamená, že již není dále
potřeba zkoumat, který z útočníků jakou měrou ke zranění poškozeného přispěl,
neboť spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý
následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí
zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také
bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých
pachatelů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5
To 21/93, publikované pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).
26. Nejvyšší soud proto shledal, že právní kvalifikace předmětného
skutku jako zločinu, resp. provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku i přečinu, resp. provinění výtržnictví podle § 358 tr.
zákoníku byla zcela na místě, stejně jako posouzení jednání obviněného ml.
„TULIPÁNA“ (a dalších obviněných) jako spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. Jen na okraj lze poznamenat, že oba soudy nižších instancí učinily
závěr, že motivem tohoto činu byla pouhá zábava. Dovolací soud proto
poznamenává, že (teoreticky vzato) mohla dokonce přicházet v úvahu přísnější
právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání
obviněného ml. „PETRKLÍČE“ podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani ve vztahu
k tomuto obviněnému nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával
napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový
aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v
rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v
nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
28. Rovněž v neveřejném zasedání Nejvyšší soud odmítl též dovolání
obviněného ml. „TULIPÁNA“ podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal,
že je zjevně neopodstatněné.
29. Nejvyšší soud nepřehlédl, že tento obviněný ve svém podání současně
požádal o odklad výkonu rozhodnutí. O této žádosti však dovolací soud
nerozhodoval, neboť šlo o pouhý podnět, nikoliv návrh, k němuž je oprávněn ve
smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, a ten
takový návrh neučinil. K případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neměl
předseda senátu Nejvyššího soudu důvod už s ohledem na způsob, jímž bylo o
podaném dovolání rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.