8 Tdo 840/2024-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ľ. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 96/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 98/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 8 T 98/2023, byl obviněný Ľ. B. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod body 1)–2) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 3)–4) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 7 T 4/2023, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 7 T 2/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 2 ZT 48/2023, pro skutek pod bodem 5), jímž měl spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, zčásti dokonaného a zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V dalším byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozená V. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti jeho odsuzující části, výrokům o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 96/2024, bylo odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že
1) v době od 08:00 hodin dne 14. 4. 2022 do 19:45 hodin dne 17. 4. 2022 v Plzni, v XY, na pozemku parcelního čísla XY, přistoupil k zadnímu oknu garáže, nezjištěným způsobem vytrhl ze špalety okna zabezpečovací kovovou betonářskou tyč, čímž poškodil cihlovou zeď kolem okna, okno vyrazil z rámu, čímž způsobil celkovou škodu 3 900 Kč, vzniklým otvorem vnikl do garáže, tuto prohledal a následně přistoupil ke zde uskladněnému pánskému elektrokolu zn. Ghost v hodnotě 20 990 Kč, připoutanému řetězovým zámkem zn. Abus v hodnotě 1 100 Kč k autonosiči na jízdní kola, zámek přeřízl pilkou na železo, čímž jej zničil, následně z kola demontoval sedlo a takto se jej pokusil protáhnout oknem ven, což se mu nepodařilo, během toho zohýbal přední i zadní ráfky kola a poškodil lak na rámu kola, čímž způsobil škodu 2 000 Kč, svým jednáním způsobil poškozenému V.
S., nar. XY, škodu poškozením ve výši 7 000 Kč, 2) v době od 10:00 hodin dne 14. 5. 2022 do 18:35 hodin dne 15. 5. 2022 v Plzni, v XY, na pozemku parcelního čísla XY, u plechových dvoukřídlých vrat garáže nezjištěným způsobem, v úmyslu zde něco odcizit, vyhnul křídlo, čímž poškodil zadlabací zámek dveří a ohnul závoru zámku dveří, tím poškozenému V. H., nar. XY, způsobil škodu 6 400 Kč, nic zde však neodcizil, a těchto jednání pod body 1) a 2) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15.
2. 2022, sp. zn. 3 T 55/2021, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 12. 3. 2022, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který dosud nevykonal, 3) dne 21. 7. 2022 kolem 01:08 hodin v Plzni, XY, u neobydleného zahradního pozemku přelezl plot o výšce 200 cm, vnikl na pozemek, kde přistoupil k bočním neuzamčeným dveřím garáže, do které vnikl, a odcizil zde nejméně čistící prostředek CIF o objemu 500 ml v hodnotě 32 Kč a zbylý kus voskové svíčky bez hodnoty, čímž J.
V., nar. XY, způsobil škodu odcizením ve výši 32 Kč, 4) v době od 12:00 hodin dne 28. 7. 2022 do 07:50 hodin dne 29. 7. 2022 v Plzni, v XY, v úmyslu něco odcizit, přistoupil ke garáži na pozemku parcelního čísla XY, kde za pomoci kovové tyče vypáčil a utrhl oko petlice s visacím zámkem, následně nezjištěným předmětem páčil a otevřel dvoukřídlá plechová vrata garáže číslo XY, přičemž ohnul jedno křídlo vrat a poškodil jejich panty, do garáže vnikl, ale nic zde neodcizil, čímž S. J., nar. XY, způsobil škodu poškozením ve výši 10 300 Kč, následně u vedle stojící garáže na pozemku parcelního čísla XY majitelů D.
S., nar. XY, a P. Š., nar. XY, kovovou tyčí vypáčil dvoukřídlé dveře garáže, čímž poškodil pouzdro zadlabacího zámku FAB včetně vnitřního mechanismu a vnějšího kování, čímž způsobil škodu 2 000 Kč, vnikl do garáže, z níž odcizil nejméně stavební plechové kolečko v hodnotě 1 000 Kč, s kterým vyjel mimo garáž a ponechal ho v blízkém lesoparku, to vše ke škodě D. S. a P.
Š., poté se u další garáže na pozemku parcelního čísla XY pokusil vypáčit dvoukřídlé dveře garáže, čímž poškodil visací zámek v bezpečnostní závoře, uzamčení garáže však nepřekonal a do garáže tedy nevnikl, čímž společnosti GONSCHI, s. r. o., IČO: 27987973, způsobil škodu poškozením ve výši 1 350 Kč, a těchto jednání pod body 3) a 4) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeňměsto ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 3 T 55/2021, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 12. 3. 2022, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který dosud nevykonal.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 T 98/2023, byl obviněný Ľ. B. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 2 ZT 48/2023, pro skutky pod body 1)6), v nichž obžaloba spatřovala pod body 1)–6) pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, zčásti dokonaný a zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 1)–2), 4)–6) pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 4) přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. V dalším byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozená V. K. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň- město v neprospěch obviněného odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. 9 To 446/2023, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušen ve zprošťujících výrocích, pokud jde o skutky pod body 1), 2), 3), 5) a 6), a v tomto rozsahu byla věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Po zrušení a přikázání věci soudu prvního stupně bylo rozhodováno tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 9 To 96/2024, podal obviněný Ľ. B. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Velkou část podaného dovolání tvořila rekapitulace dosavadního řízení, včetně zopakování argumentace, kterou použili obviněný i soudy nižších stupňů v konkrétních fázích řízení, které předcházelo podání dovolání. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že uvedený postup soudů prvního i druhého stupně zatížil trestní řízení vadami, v jejichž důsledku rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vytkl, že tvrzení obsažená v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu brání identifikaci subjektu trestného činu, soud na jasně definované argumenty obviněného nereagoval.
Ačkoliv nebylo soudem postaveno najisto, že by bylo obviněného možno označit za pachatele trestného činu, stal se subjektem skutkové podstaty označených přečinů, čímž bylo porušeno jeho legitimní očekávání na zachování práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že pokud soud bez důvodných pochybností neidentifikoval pachatele trestného činu, nemohl přitakat ani naplnění dalších znaků jeho skutkové podstaty – protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka, bez jejichž naplnění se nejedná o trestný čin.
7. Z argumentace obviněného se naznačuje, že podstata dovolacích námitek mířila proti závěru odvolacího soudu, považoval-li hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně za úplné a logické. Konkrétně dovolatel uvedl, že jde-li o jeho námitky týkající se oděvu policistů, pak ty dal odvolací soud do souvislostí odlišných od argumentace obhajoby. Odvolací soud měl za to, že se obviněný domníval, že jeho stopy DNA ulpěly na oděvu policistů, nic takového však v průběhu řízení ze strany obviněného nezaznělo. Závěry odvolacího soudu podle dovolatele nepodávají odpověď na otázku, jakým způsobem se měla stopa DNA dostat na místo činu, a směřují k postupu, který není možné označit za správný, nebyli-li policisté vybaveni při sběru dat z daného místa ochrannými pomůckami. Dovolatel měl dále ve světle právních stanovisek soudů za to, že neobstojí soudy nižších stupňů aplikovaná subsumpce stop DNA pod právní institut přímých důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 11 Tdo 693/2020). Zdůraznil, že k jeho námitkám týkajícím se pojetí stop DNA soudními autoritami jako důkazů nepřímých, odvolací soud mlčel. Za nedorozumění pak označil tvrzení odvolacího soudu v bodě 12. odůvodnění jeho usnesení, když argument obviněného nesměřoval ke zpochybnění institutu daktyloskopických stop jako takových, ale k otázce, zda jsou daktyloskopické stopy stopami DNA. Odpověď pak nalezl v právním názoru Nejvyššího soudu vysloveném v usnesení ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 937/2019, v němž se uvádí, že stopy DNA jsou pro individuální identifikaci osoby stejně způsobilé jako stopy daktyloskopické. Pro úplnost dovolatel zmínil, že stopy, jež byly na místě Policií České republiky zajištěny a následným zkoumáním přiřazeny k jeho DNA profilu, byly stopy biologické, proto bylo nezbytné mít ochranné pomůcky, aby nedošlo k záměně. Vytkl také, že jeho námitky týkající se potenciální manipulace s movitými věcmi ve vlastnictví poškozených v době, která nebyla kryta jejich výpovědí, odvolací soud, opíraje se o zásadu in dubio pro reo, označil za nereálnou.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. l tr. ř. zrušil usnesení (pozn.: nepřesně uvedeno „rozsudek“) Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2024, č. j. 9 To 96/2024-662, a podle § 265l odst. l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznila, že dovolatel opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se již soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Upozornila, že se ve věci jedná o opakované dokazování, kdy na základě pokynu odvolacího soudu bylo provedeno další dokazování před soudem prvého stupně s tím, že soud prvního stupně po vrácení věci v souladu s pokyny odvolacího soudu vyslechl jednotlivé poškozené. Tyto důkazy, tedy obsahy výpovědí poškozených, pak hodnotil i v souvislosti s důkazy dříve provedenými, a to zejména v návaznosti na protokoly a ohledání místa činu a znalecké posudky a odborná vyjádření Policie České republiky ohledně stop nalezených při ohledání. Pokud se tedy na jednotlivých místech činu nacházely předměty s profilem DNA obviněného, pak je podle státní zástupkyně nutno souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že v kontextu dalších provedených důkazů bylo prokázáno, že se obviněný jednání jemu kladenému za vinu dopustil. Právní kvalifikace jednání je podle státní zástupkyně rovněž plně přiléhavá.
10. V zásadní shodě s názorem odvolacího soudu dospěla státní zástupkyně k závěru, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z poněkud chaoticky prezentované argumentace dovolatele však není zcela zjevné, v čem daný extrémní rozpor spatřoval, když pouze obecně uvedl, že tvrzení obsažená v dovoláním napadeném rozhodnutí brání identifikaci subjektu trestného činu a že soud nereagoval na argumenty obviněného. Zdůraznil pak, že nebylo postaveno najisto, že právě obviněný je pachatelem trestného činu, a došlo tak k porušení práva na spravedlivý proces.
14. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, pochybení při hodnocení důkazů, ani pochybení v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího (zejména str. 4–8, body 3.–10. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6–7, body 10., 12. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
15. K námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho argumenty, Nejvyšší soud připomíná, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19), jak tomu bylo i v posuzované věci.
16. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a posléze především soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.)
17. Nutno konstatovat, že obviněný v dovolací argumentaci nebyl zcela konkrétní, zejména pokud jde o tvrzení stran existence zjevného rozporu, když nespecifikoval, jaký závěr je v rozporu s tím kterým důkazem. Dovolatel toliko uvedl, že ze samotné existence částečně poškozených objektů, v nichž došlo k odcizení movitých věcí, nelze implikovat závěr o tom, že by se projednávaného jednání dopustil právě on. Odvolacímu soudu pak vytýkal, že se řádně nevypořádal s jeho námitkami týkajícími se označení stop DNA jako důkazu přímého (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu), potenciální manipulace s movitými věcmi ve vlastnictví poškozených v době, která nebyla jejich výpověďmi kryta, dále otázkou, jsou-li daktyloskopické stopy stopami DNA, k čemuž zároveň dovolatel uvedl, že pokud jde o stopy, jež byly na místě Policií České republiky zajištěny a následným zkoumáním přiřazeny k jeho DNA profilu, pak to byly stopy biologické, proto bylo nezbytné mít ochranné pomůcky, aby nedošlo k záměně.
18. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud žádné pochybení při provádění dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů neshledal, na zcela adekvátní argumentaci rozvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí lze proto v podobnostech odkázat. Pouze pro úplnost lze zdůraznit, že soudy nevyvozovaly vinu obviněného toliko ze samotné existence částečně poškozených objektů, v nichž došlo k odcizení věcí. Naopak, soudy vycházely nejen z existence poškozených objektů, do nichž bylo nedovoleně vniknuto [viz protokoly o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, a to k jednání pod bodem 1) na č. l. 105–137, k jednání pod bodem 2) na č. l. 201–215, k jednání pod bodem 3) na č. l. 284–298, k jednání pod bodem 4) na č. l. 436–444], ale také ze zajištěných stop DNA, které byly nalezeny na předmětech nacházejících se v objektech specifikovaných pod body 1) až 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a u nichž byla zjištěna shoda s DNA obviněného [znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví genetika, k jednání pod bodem 1) na č. l. 144–148, k jednání pod bodem 2) na č. l. 233–237, k jednání pod bodem 3) na č. l. 363–367, k jednání pod bodem 4) na č. l. 449–453]. Z nich vyplynulo, že obviněný se daných předmětů, na kterých byla nalezena jeho DNA, musel někdy dotknout. V daném kontextu nelze ignorovat ani výpovědi poškozených, kteří potvrdili, že obviněného neznali a nedali mu svolení ke vstupu do daných objektů a že se obviněný neměl, aniž by bez jejich svolení a vědomí vniknul do jejich objektů, jak dostat do kontaktu s danými předměty, tedy že se s těmito nemohl dostat do styku mimo předmětné objekty. Tyto nepřímé důkazy pak ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec důkazů, z něhož se bez jakýchkoliv důvodných pochybností podává, že obviněný do předmětných objektů poškozených bez jejich souhlasu vnikl, přičemž aby tak mohl učinit, musel za použití síly překonat jistící překážky (jak bylo zjevné rovněž z protokolů o ohledání místa činu a výpovědí poškozených), čímž způsobil ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu specifikované škody.
19. Dovolací soud jen pro úplnost připomíná, že teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342–345).
20. Pokud jde o samotnou polemiku dovolatele s tím, že stopy DNA nejsou přímým důkazem, jak vyplývá i z judikatury, na kterou poukazoval, pak je nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů v žádném ze svých rozhodnutích neuvedly, že by takové stopy měly sloužit jako důkaz přímý. Naopak soud prvního stupně výslovně pod bodem 10. odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že souhlasí s obviněným, pokud tvrdí, že se jedná o důkaz nepřímý, a také vysvětlil, proč a v jaké souvislosti tento nepřímý důkaz sloužil v rámci uceleného řetězce k prokázání viny obviněného. Pokud odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí označil stopy DNA za důkaz přímý, nečinil tak ve vztahu k vině obviněného (jak je obecně důkaz přímý v teorii vykládán), nýbrž k tomu, že měl obviněný předměty v ruce. Odvolací soud tak neoznačoval stopy DNA za důkaz přímý ve smyslu výkladu tohoto pojmu zastávaného teorií i judikaturou.
21. Za poměrně nelogickou je nutno považovat argumentaci obviněného, že by se DNA obviněného na předměty nacházející se v objektech poškozených, do nichž se vloupal, dostaly jiným způsobem v době předtím, než poškození nabyli vlastnictví těchto věcí (či v „době, která nebyla kryta jejich výpovědí“). Odvolací soud zcela správně označil takovou variantu za nereálnou. O reálnosti takové situace by se snad dalo za určitých okolností uvažovat v případě, jednalo-li by se o ojedinělou stopu na jediném předmětu, nikoliv na předmětech v každé z různých objektů různých poškozených.
Stejně tak se jeví nereálným, že by mohlo dojít k přenosu DNA stopy obviněného na různé předměty v různých objektech poškozených, kteří se s obviněným ani neznali. Odmítnout nutno i alternativu, že by stopy byly přeneseny policisty provádějícími odběr stop, když prohlídky míst činů, při nichž došlo k zajištění stop, byly prováděny v jiné dny a odlišnými policisty. Žádného důvodu není ani k pochybnostem o tom, že by snad policisté při sběru stop nebyli vybaveni řádnými pomůckami. Nejvyššímu soudu není jasné, z jakého důvodu by se měly soudy zabývat otázkou, zda jsou daktyloskopické stopy stopami DNA, když daktyloskopické stopy se na místě činu zajistit nepodařilo a soudy z takového důkazu při činění svých závěrů ani nevycházely.
Ani Nejvyšší soud se proto této otázce nebude blíže věnovat, když tato nemůže mít na hodnocení důkazů a rozhodnutí ve věci obviněného žádný vliv.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno připustit, že opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či pravidlem in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu