Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný trestného činu dopustil
tím, že
1) v období od léta 2002 do léta 2003 v P., v ulici V. před hernou B. a v P.
před stadionem S. prodal J. M. nejméně v 5 případech drogu heroin o hmotnosti
0,5 g za částku 500,- Kč,
2) v období od října 2002 do května 2003 v P. v ulici V. před hernou B. a v
blíže nezjištěných místech v P. prodal M. M. nejméně v 6 případech drogu heroin
o hmotnosti od 0,4 g do 0,5 g za částku od 400,- Kč do 500,- Kč,
3) v období od března 2003 do června 2003 na různých místech v P. prodal A. N.
nejméně ve 100 případech drogu heroin o hmotnosti od 0,5 g do 1 g za částky od
500,- Kč do 1000,- Kč,
4) v období od dubna 2003 do června 2003 v P. u stanice metra V. a v P. u
stadionu B. prodal V. H. ve 4 případech drogu heroin o hmotnosti 0,5 g za
částku 500,- Kč,
5) v období od dubna 2003 do června 2003 v P. v ulici V. u stadionu B. prodal
P. I. nejméně ve 3 případech drogu heroin o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč
6) v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2003 v P. v ulici N. H. prodal T. N.
nejméně v 10 případech drogu heroin o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku
o vině i trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn.
5 To 28/2005, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež směřovalo proti výroku o vině i výroku o
trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku. Znovu zdůraznil, že se trestného činu nedopustil, a proto měl být
obžaloby zproštěn. Vyjádřil přesvědčení, že svědci, o jejichž výpovědi se
opírají rozhodnutí soudů, jsou nevěrohodní, neboť se jedná o osoby, které byly
v minulosti závislé na drogách, v důsledku čehož trpí nereálnými představami, a
jejich výpovědi byly velmi rozporné. Zejména poukázal na výpověď svědkyně A.
N., která uvedla, že obviněného zná i jeho přezdívku, kupovala od něho drogy,
avšak nepamatovala si žádná znamení v obličeji, ačkoliv jizva na jeho nose je
zjevná. Poznamenal, že se soud nevypořádal ani s jejím tvrzením, že pokud měla
zájem koupit si drogu, setkání se uskutečnilo během dvou hodin, což nebylo
technicky možné, neboť se v dané době nacházel doma v P. a vzdálenost do P.
nemohl během dvou hodin překonat. Svědkyně si ho podle jeho přesvědčení patrně
s někým spletla, on ji nezná, nikdy jí a ani nikomu jinému drogy neprodával. Za
spornou označil i identifikaci ostatními svědky – T. N., M. M., J. M., poněvadž
nikdo z nich nezmínil jizvu na jeho nose a k jeho osobě vypovídali rozporuplně.
Zpochybnil též způsob provedení rekognicí, jejich věrohodnost a zákonnost,
neboť ho někteří svědci popsali jinak, než ve skutečnosti vypadá, a někteří jej
nepoznali vůbec. Nesouhlasil s hodnocením záznamů o telekomunikačním provozu,
jak je učinil odvolací soud, poněvadž ze záznamů není patrno, komu, kdo a kdy
telefonoval. Ustanovení § 88 tr. ř. nebylo podle jeho názoru respektováno též
proto, že mu před soudem nebyly hlasitě přehrány autentické nahrávky
telefonních hovorů tak, aby se k nim mohl vyjádřit. Pochybení spatřoval i v
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o povolení odposlechů, neboť podle něj
tento soud o odposlechu jeho telefonu nebyl oprávněn rozhodnout. Vytkl, že soud
první stupně v řízení nerespektoval některé zásady obsažené v § 2 tr. ř. a v
důsledku toho odůvodnění jeho rozsudku nevyhovuje zákonným hlediskům
(požadavkům) a je v zásadě nepřezkoumatelné. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho
případě nebylo rozhodnutí o vině založeno jen na takových důkazech, které zcela
vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního řízení.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a
aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného
zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj.
podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na
daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která
je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě
meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v
tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího
důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení
obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které
směřovaly proti zákonnosti dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny
provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní
soud pro Prahu 10 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v
Praze. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů vycházely ze svědectví osob,
které vzhledem ke své minulé či trvající závislosti na drogách jsou osobami
zcela nevěrohodnými. Zpochybnil způsob provedení rekognicí a jejich zákonnost.
Tvrdil, že některé svědky nezná, nikdy jim a ani nikomu jinému drogy
neprodával. Nesouhlasil s hodnocením záznamů telekomunikačního provozu
pořízených v důsledku odposlechu jeho telefonu jako důkazů nepřímých, neboť z
nich podle něj není patrno, kdo, komu a kdy telefonoval. Vytkl, že mu nebylo
umožněno, aby se vyjádřil k nahrávkám odposlechů, neboť tyto nebyly přehrány
před soudem, čímž došlo k porušení ustanovení § 88 tr. ř. Vyjádřil přesvědčení,
že Obvodní soud pro Prahu 10 nepostupoval v souladu se zákonem ani při nařízení
odposlechu. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně označil za
nepřezkoumatelné a neodpovídající zákonným hlediskům, neboť nebyly respektovány
zásady obsažené zejména v § 2 odst. 3, 4, 5, 10, 11, 12 tr. ř.
Obviněný takto uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti
skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku.
Jím vytýkané vady mají evidentně povahu vad skutkových, event. procesně
právních, nikoli hmotně právních.
Je proto evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové,
jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj
prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného
činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou
konkrétní námitku neuplatnil.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.,
a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02,
ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být
prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými
okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. V této
souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 5 – 7
rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu)
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky obsažené v dovolání
obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v nalézacím řízení a
soud prvního stupně se s výtkami obviněného náležitě vypořádal.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání
přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková