Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní
soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2002, sp. zn. 11 To 19/02,
a rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ve výroku o vině v bodě 2), jímž byl obviněný uznán vinným trestným
činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
a v celém výroku o trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněného uznal vinným totožným skutkem, jak byl popsán v bodě
2) rozsudku soudu prvního stupně, který právně kvalifikoval jako trestný čin
maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za to
a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. [bod 1) výroku o vině
rozsudku ponechal odvolací soud nedotčen] mu podle § 247 odst. 3 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti
let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou.
Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému B. F. dne 21. 6.
2002, jeho obhájci JUDr. Ing. J. M. dne 10. 6. 2002 a Krajskému státnímu
zastupitelství v Praze dne 7. 6. 2002.
Dne 19. 7. 2002 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na
poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, a které bylo adresováno
Krajskému soudu v Praze. V jeho úvodu obviněný uvedl, že rozhodnutí spočívají
na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále, že proti
němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jak je
zakotveno v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že
trestné činy krádeže a porušování domovní svobody nespáchal, ve věci byl chybně
aplikován trestní zákon, a tím došlo k porušení jeho práv. Konkrétně vytkl, že
jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně byla nesprávně
posouzena výpověď poškozeného M. H., jež vykazovala rozpory a neodpovídala
skutečnosti, a výpovědi svědků L. K. a I. Z., když tvrzení prvně jmenovaného
ohledně tzv. cenné skleničky označil za nevěrohodné a brojil proti tomu, že
nebyl přijat jako důkaz trestní spis jeho se týkající, a ohledně druhého
nesouhlasil s tím, že se mělo jednat o osobu se sníženou, resp. úplnou
nezpůsobilostí k právním úkonům, když jeho výpověď prokazovala opak. Dále
poukázal na to, že v bytě poškozeného nebyly nalezeny jeho daktyloskopické
stopy, nýbrž stopy někoho jiného, což svědčí jednoznačně pro závěr, že krádež
nespáchal. Dále dovolatel vyslovil pochybnosti v tom směru, že k zásahu v domě
svědka K. se dostavil vyšetřovatel tehdejšího Úřadu vyšetřování středočeského
kraje přesto, že se jednalo o běžnou krádež relativně malého rozsahu a k
takovému úkonu měli být příslušní policisté místního oddělení Policie ČR,
přičemž současně se podivoval i nad přítomností likvidátorky zanikajícího ZD na
uvedeném místě, a dále tvrdil, že z tohoto vyšetřovacího úkonu chybí
fotodokumentace. Za nesprávné označil i to, že ve věci nebyl vyžádán prvotní
spis Kriminální policie v B., z něhož bylo možné zjistit údaje sdělené
poškozeným v původní podobě, a rovněž způsob hodnocení okolností týkajících se
skutečné barvy vlasů, resp. příčesku S. D., a nesouhlasil také s vedením
dokazování odvolacím soudem, jestliže tento vyslovil názor, že rovněž sám měl
vyhledávat důkazy nebo se s nimi seznamovat. Uzavřel, že ve věci neexistuje
žádný přímý důkaz svědčící o jeho vině, a pokud soud druhého stupně dospěl k
odlišnému závěru, jedná se o nesprávné hodnocení případu. V souvislosti s
trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí namítl, že jeho vazební
stíhání bylo nedůvodné [§ 265b odst. 1 písm. e) tr.
ř.].
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů
obou stupňů zrušil a sám jej zprostil obžaloby, případně, bude-li třeba doplnit
dokazování, aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření ze dne 26. 9. 2002 po stručné rekapitulaci dosavadního řízení ve
věci a obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného uvedla, že v části, v
níž je dovolání podáno s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tímto
důvodem ve skutečnosti nekoresponduje, neboť dovolatelem namítané skutečnosti
se týkají výlučně způsobu hodnocení důkazů. Pokud jde o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. konstatovala, že obviněný se ve vazbě nacházel na
základě soudního rozhodnutí, kdy jedním z důvodů vazby byla obava, že při
pobytu na svobodě by působil na spoluobviněné nebo svědky či jinak mařil
objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení ve smyslu § 67 odst. 1
písm. b) tr. ř.; přesto užíval mobilní telefon k dorozumívání se svou manželkou
a dalšími osobami, aby je ovlivnil ve svůj prospěch, a pak jeho jednání
naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. Státní zástupkyně proto
dospěla k závěru, že dovolání bylo podáno jednak z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř., a jednak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby je
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil
v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a
oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné podle § 265a odst.
1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací
důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž
existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že
důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení
důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní
posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento
skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu
prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v
předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je
specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a
hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud
v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí
přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž
dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména
hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění
skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého
stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem
(k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS
412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
V daném případě byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli
jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami (což je třeba dovodit z
vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze
znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.), které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a
teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní
kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, způsobu hodnocení důkazů a
úplnosti provedeného dokazování, což právě obviněný v podaném dovolání činí,
když současně provádí vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkové
závěry. Tak je tomu v případě, jestliže ke skutku pod bodem 1) rozsudku soudu
prvního stupně, jenž byl právně kvalifikován jako trestné činy krádeže podle §
247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst.
1 tr. zák., namítá, že se jej nedopustil, že byly nesprávně hodnoceny výpovědi
poškozeného, svědků L. K. a I. Z., daktyloskopické stopy zajištěné v bytě
poškozeného (v této souvislosti uvádí, že tyto nejsou jeho, a proto předmětné
trestné činy nemohl spáchat) a otázka skutečné barvy vlasů, resp. příčesku S.
D., stejně jako když orgánům činným v trestním řízení vytýká, že postupovaly
chybně při nálezu jedné z odcizených věcí – skleničky (přičemž tvrdí, že z
tohoto úkonu chybí fotodokumentace, příslušnými k úkonu měli být policisté
místního oddělení Policie ČR, a brojí proti tomu, že se k němu dostavil
vyšetřovatel tehdejšího Úřadu vyšetřování středočeského kraje a likvidátorka
ZD), a dále, že nevyžádaly jednak spis týkající se trestní věci svědka L. K. a
jednak prvotní trestní spis v této věci od Kriminální policie v B. Z těchto
tvrzených nedostatků obviněný až následně dovozuje nesprávnost právního
posouzení skutku, resp. jiného hmotně právního posouzení, jak ostatně i sám
uvádí: … je evidentní, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz týkající se viny
dovolatele. Jestliže odvolací soud takovýmito přímými důkazy argumentuje v
odůvodnění svého rozhodnutí, jedná se o nesprávný způsob hodnocení případu … V
takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného právního
posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo jiného nesprávného
hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž
byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění a správnosti hodnocení důkazů. Takový důvod pro podání
dovolání však v ustanovení § 265b tr. ř. uveden není.
Další dovolací důvod, na který obviněný ve svém podání odkázal v souvislosti se
skutkem pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaným jako trestný
čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák.,
byl ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. tehdy
jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11
odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již
zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že
příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání
podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, §
257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
V tomto ohledu neobstojí námitka obviněného, kterou pod tento dovolací důvod
podřadil, že jeho vazební stíhání bylo nedůvodné. S poukazem na ustanovení §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze totiž dovolání podat, bylo-li vedeno trestní
stíhání, ačkoliv tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti
trestního stíhání, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Otázku, zda byl obviněný trestně stíhán na svobodě, nebo zda byl vzat do vazby
a z jakých důvodů, nelze pod jmenovaný důvod dovolání podřadit, neboť
jednotlivé vazební důvody jsou upraveny v § 67 písm. a), b) a c) tr. ř. a
jejich neexistence při vzetí do vazby nebo za jejího trvání nezakládá žádný z
důvodů nepřípustnosti trestního stíhání zakotvených v § 11 odst. 1 tr. ř.
Zjišťování důvodů vazby a rozhodnutí o vazbě je předmětem samostatného
posouzení, které činí soud (v přípravném řízení na návrh státního zástupce
soudce) až po zahájení trestního stíhání poté, co zkoumal podmínky jeho
přípustnosti.
Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že většinu výhrad, které obviněný
formuloval v dovolání, již uvedl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu
prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně,
odvolací soud se jimi řádně zabýval a své závěry, proč je neshledal důvodnými,
přesvědčivě odůvodnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž
postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a
řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a