U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
15. srpna 2012 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 6 To 42/2012, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2
T 81/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 11.
2011, sp. zn. 2 T 81/2010, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo
„dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 23. 7. 2010 kolem 16:35 hod. řídil mimo obec F. v okrese F. po
čtyřpruhé silnici I. třídy ve směru od obce O. v levém jízdním pruhu osobní
automobil tov. zn. BMW 650 CI 663C, který byl na zadní nápravě osazen širšími
pneumatikami, než které byly schváleny pro použití na předmětném vozidle, s
hloubkou dezénu na levém předním kole 2,8 mm, pravém předním kole 2mm, levém
zadním kole 2mm, pravém zadním kole 1mm, kdy nepřizpůsobil rychlost jízdy svým
schopnostem, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním
podmínkám a technickému stavu vozidla, na mokré vozovce za hustého deště v km
61,903 uvedl vozidlo do smyku, který nezvládl, vjel do protisměrné části
vozovky, kde levou zadní částí vozidla narazil do levé přední části
protijedoucího osobního motorového vozidla tov. zn. VW Golf, předjíždějícího z
protisměrného levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu ve směru na obec
O., kdy toto vozidlo bylo v důsledku nárazu odhozeno vpravo mimo komunikaci do
hlubokého silničního příkopu, jehož řidič L. K., utrpěl při této dopravní
nehodě zranění spočívající zejména v úrazově krvácivém šoku při zhmoždění obou
plic a zhmoždění orgánů dutiny břišní, kterým na místě dopravní nehody podlehl,
jeho spolujezdkyně A. K. utrpěla zranění spočívající ve zlomeninách levé
lopatky a klíční kosti, zlomeninu obou kostí pravého předloktí a krčního
obratle s dobou omezení v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, kdy
v důsledku dopravní nehody došlo rovněž k poškození zastavujícího osobního
motorového vozidla tov. zn. KIA Ceed, řidiče Ing. M. H.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečin
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního
zákoníku, za což mu uložil podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43
odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, a podle §
73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. poškozenou A. K., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud
v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 6 To 42/2012, tak, že z
podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově
uznal obviněného vinným, že:
„dne 23. 7. 2010 kolem 16:35 hod. řídil mimo obec F. v okrese F. po
čtyřpruhé silnici I. třídy ve směru od obce O. v levém jízdním pruhu osobní
automobil tov. zn. BMW 650 CI 663C, a nepřizpůsobil rychlost jízdy
povětrnostním podmínkám, stavu vozovky a technickému stavu vozidla, neboť jel
rychlostí nejméně 81 km/h na mokré vozovce za hustého deště, ačkoliv přiměřená
rychlost byla v rozmezí 50-60 km/h a na pravém zadním kole měl osazenu
pneumatiku s hloubkou dezénu 1 mm, takže nesmělo být užito k provozu a v km
61,903 dostalo vozidlo smyk, který nezvládl, vjel do protisměrné části vozovky,
kde levou zadní částí vozidla narazil do levé přední části protijedoucího
osobního motorového vozidla tov. zn. VW Golf, přejíždějícího z protisměrného
levého jízdního pruhu do pravého jízdního pruhu ve směru na obec O., kdy toto
vozidlo bylo v důsledku nárazu odhozeno vpravo mimo komunikaci do hlubokého
silničního příkopu, jehož řidič L. K., utrpěl při této dopravní nehodě zranění
spočívající zejména v úrazově krvácivém šoku při zhmoždění obou plic a
zhmoždění orgánů dutiny břišní, kterým na místě dopravní nehody podlehl, jeho
spolujezdkyně A. K. utrpěla zranění spočívající ve zlomeninách levé lopatky a
klíční kosti, zlomeninu obou kostí pravého předloktí a krčního obratle s dobou
omezení v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů, kdy v důsledku
dopravní nehody došlo rovněž k poškození zastavujícího osobního motorového
vozidla tov. zn. KIA Ceed, řidiče Ing. M. H.“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako
přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a přečin
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního
zákoníku, za což mu uložil podle § 143 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 43
odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti
měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců, a podle §
73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců. Poškozenou A.
K., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Mikety podal proti němu dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vyslovil v něm
přesvědčení, že soudy věc nesprávně právně posoudily, protože jeho jednání měly
kvalifikovat podle mírnějších skutkových podstat.
Obviněný nejprve podrobně zrekapituloval celý průběh trestního řízení
včetně námitek, které uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení.
Tvrdil, že odvolací soud založil svůj rozsudek na nesprávném právním posouzení
skutku a že skutková zjištění jsou v hrubém nepoměru s důkazy obsaženými ve
spise. Zároveň uvedl, že si je sice vědom toho, že Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) je vázán skutkovými zjištěními provedenými
soudy nižších stupňů, nicméně v předmětné věci existuje extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno
jen podle základních skutkových podstat shora uvedených přečinů, protože jízda
rychlostí 81 km/h na rovném úseku čtyřproudé silnice, byť za deště, zpravidla
nezpůsobí vznik dopravní nehody s fatálními následky. Soud údajně nedostatečně
zhodnotil skutečnost, že silnice byla postavena v rozporu se stavebními
předpisy a že její špatný sklon měl vliv na špatný odtok dešťové vody. Tak
podle jeho názoru vznikala místa, která by se na kvalitní vozovce nevytvořila.
Soud podle názoru obviněného nesprávně zhodnotil hmotně právní otázku
přiměřené rychlosti, protože nesprávně vyhodnotil zjištění učiněná znalci o
tom, že v rychlosti 50 km/h může vzniknout jev označovaný jako aquaplaning.
Nesouhlasil s tím, že za deště by měl jet rychlostí nižší, než která by mohla
umožnit vznik aquaplaningu, a domníval se, že takové tvrzení je v rozporu s
obecným povědomím řidičů.
Dovolatel dále odmítl, že by měl být odpovědný za skutečnost, že
vozidlo bylo osazeno na jednom kole pneumatikou, která byla opotřebována pod
zákonnou normu. Toto považoval za objektivní okolnost, za kterou nemůže nést
odpovědnost. Odmítl také, že by se na vzniku nehody mohla podílet nadmíru
opotřebená pneumatika. Poukázal na to, že k posouzení této okolnosti byly
zpracovány dva znalecké posudky. Zatímco jeden uvedl, že stav pneumatiky by
mohl mít vliv na nehodový děj (znalec však nebyl schopen kvantifikovat podíl
této okolnosti na nehodě), druhý zcela vyloučil vliv této okolnosti na nehodový
děj. Odvolací soud ovšem vůbec v rozsudku neuvedl, jaké závěry z toho kterého
znaleckého posudku učinil, proto takový rozsudek považuje za nepřezkoumatelný,
zvláště když z něho není ani zřejmé, co vedlo odvolací soud k tomu, že ze
skutkové věty vypustil údaje o jednotlivých pneumatikách, a to, že na nehodu
mohla mít vliv šíře pneumatik.
Obviněný rovněž zdůraznil důležitost přesného zjištění, zda na vzniku
dopravní nehody měl vliv stav pneumatik. Toto zjištění považoval za stěžejní
pro posouzení právní kvalifikace a pro následné rozhodování v rámci civilně
právního řízení. Pojišťovna mu totiž odmítla vyplatit pojistné a navíc lze
očekávat, že se v rámci regresního nároku na něm bude hojit právě proto, že
vozidlo nesplňovalo technické požadavky pro provoz na pozemních komunikacích.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná
ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud případně podal
podnět ministru spravedlnosti ke stížnosti pro porušení zákona, pokud by se
ztotožnil s jeho názorem, že postupem odvolacího soudu byly zásadním způsobem
porušeny základní zásady trestního řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který v prvé řadě odmítl výhrady dovolatele, že soudy dostatečně
nezohlednily stavebně technický stav vozovky. Z odůvodnění rozhodnutí soudů
nižších stupňů je totiž zjevné, že se touto otázkou zabývaly, přihlédly ke
znaleckému posudku obhajoby a uvedly, že stavební vady vozovky nebyly hlavní
příčinou nehody, navíc odchylka od stavebních norem byla nevýznamná.
Státní zástupce naopak považoval za významnou skutečnost, že obviněný
porušil povinnosti stanovené mu zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č.
361/2000 Sb.“), zejména povinnost přizpůsobit rychlost jízdy
stavebnětechnickému stavu dopravní komunikace. Rozhodného dne při silném dešti,
navíc těsně po dešti přívalovém, muselo být obviněnému zřejmé, že jím zvolená
rychlost je nepřiměřená. Státní zástupce zcela odmítl obhajobu obviněného, že
závěry soudů znemožňují za deště rychlost jízdy vyšší než 50 km/hod. Tento
závěr byl totiž vztažen pouze k vozidlu obviněného, které bylo osazeno
relativně opotřebovanými pneumatikami, a na jednom kole byla dokonce pneumatika
s nadměrně opotřebeným dezénem. V takovém případě lze po obviněném požadovat,
aby za deště a při opotřebení pneumatik výrazně snížil rychlost. Proto
považoval tyto námitky dovolatele za zjevně neopodstatněné.
Obviněnému však státní zástupce přitakal v tom směru, že odvolací soud
náležitě ve smyslu § 125 tr. ř. nezdůvodnil své rozhodnutí, konkrétně se
nevypořádal s odlišnými závěry znaleckého posudku zpracovaného znaleckým
ústavem Dekra Automobil, a. s., ze kterého mají vyplývat odlišné závěry stran
způsobení dopravní nehody. Odvolací soud totiž pouze odkázal na odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv tomuto soudu předmětný důkaz vůbec
předložen nebyl. Tuto vadu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně považoval
státní zástupce za natolik zásadní, že je způsobilá založit přezkumnou
povinnost dovolacího soudu.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu druhého stupně, aby ji
znovu projednal a rozhodl. Zároveň souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud takové
rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání souhlasil i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení
skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto
vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo
o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení
je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v
návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž
dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III.
ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a
teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní
posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska
nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky,
a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i
stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu
nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti rozsahu
provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších
stupňů, neboť jejich prostřednictvím dovolatel primárně zpochybňoval skutkové
závěry soudů obou instancí (zejména pak odvolacího soudu, který údajně
dostatečně nezohlednil technický stav komunikace, to, že silnice byla postavena
v rozporu se stavebními předpisy a že na vozovce vznikala místa, odkud špatně
odtékala voda). Pod zvolený dovolací důvod také nelze podřadit vlastní úvahy
obviněného stran vzniku jevu zvaného aquaplaning a vlastní hodnocení znaleckých
posudků (zejména pokud tvrdil, že není možné po řidičích požadovat, aby za
deště vždy jeli rychlostí do 50 km/h, protože pouze tak se mohou vyvarovat
aquaplaningu). Je tudíž zjevné, že takto formulovanými výhradami dovolatel
napadal skutková zjištění obou soudů nižších stupňů. Tím zásadně napadal
správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal
jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až
sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán
vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný
jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že všechny až dosud zmíněné námitky měly výlučně povahu výhrad
skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil
žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože
námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají,
neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání
přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn.
II. ÚS 651/02, nebo ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudů na straně druhé.
Obviněný dále namítal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně
nerozvedl, jaké závěry učinil z dalšího provedeného znaleckého posudku a z
jakých důvodů ze skutkové věty výroku o vině vypustil údaje o jednotlivých
pneumatikách. V tom spatřoval i porušení svých ústavně zaručených práv.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují
zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména
v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v
trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle
orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem
odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění
rozsudku (§ 125 tr. ř.) a usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění
musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se
vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce
viny a trestu.
Podle názoru Nejvyššího soudu oba soudy nižších instancí těmto požadavkům
(kladeným jednak na dokazování v trestním řízení, jednak na odůvodnění jejich
rozhodnutí) v zásadě dostály, i když lze samozřejmě připustit jak ještě
zevrubnější dokazování, tak i preciznější odůvodnění rozhodnutí. Dokazování
bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud
prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.
ř., učinil přesvědčivá skutková zjištění a rovněž právní závěry ze zjištěného
skutkového stavu vyplývající řádně zdůvodnil. Odvolací soud v průběhu veřejného
zasedání na návrh obviněného dokazování doplnil přečtením znaleckého posudku
znaleckého ústavu Dekra Automobil, a. s., a poté učinil poněkud odlišné závěry
v tom smyslu, že nepovažoval za příčinu dopravní nehody použití širších
pneumatik, než které byly schváleny pro použití na předmětném vozidle. Své
úvahy shrnul větou, že ze všech znaleckých posudků provedených před soudem
prvního i druhého stupně vyplynulo, že širší pneumatiky neměly na vznik
dopravní nehody žádný vliv, a proto jejich použití nelze obviněnému přičítat
jako porušení povinnosti uložené zákonem (srov. strany 4 a 5 jeho rozsudku).
Ačkoliv si lze jistě představit podrobnější popis jeho skutkových a právních
závěrů, na druhé straně nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že hodnocení
zmiňovaného důkazu úplně opominul a ke změně skutkové věty se vůbec nevyjádřil.
Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že dospěl na základě všech ve věci
provedených znaleckých posudků vztahujících se k otázce osazení automobilu
jiným typem pneumatik k přesvědčení, že tyto pneumatiky neměly podíl na vzniku
dopravní nehody, a proto také v tomto směru změnil (spíše jen nevýznamně a ve
prospěch obviněného upřesnil) skutkovou větu výroku o vině.
Lze tak uzavřít (na rozdíl od obviněného i státního zástupce), že také
naposledy zmíněná námitka dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze doposud
zmiňované výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil
relevantně v té části, v níž zpochybnil právní závěry učiněné soudy nižších
stupňů ohledně jeho zavinění z hlediska porušení důležité povinnosti uložené mu
podle zákona a správnost podřazení zjištěného jednání pod kvalifikované
skutkové podstaty příslušných přečinů. Nejvyšší soud však současně shledal, že
tyto dovolatelovy výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v
obecné rovině) uvést, že přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2
trestního zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li
čin tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 2 trestního
zákoníku se pak dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je zřejmé,
že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaných trestných činů, které
spočívají v tom, že obviněný jednak „jinému z nedbalosti způsobil smrt a čin
spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“ a
jednak „jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“.
Uvedené trestné činy, resp. přečiny jsou tzv. nedbalostní delikty, které lze
spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jejich skutkové
podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 112 trestního zákoníku
(podle tohoto ustanovení se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k
němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí
nebo smlouvy, v důsledku převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková
jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž
byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen).
Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení
některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně
zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu jak § 143 odst. 2, tak §
147 odst. 2 trestního zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení
jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za
následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno
dojít k těžké újmě na zdraví (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1964 Sb.
rozh. trest.). Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti
vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle
zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem
trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí publikovaná pod č.
5/1962, č. 39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.).
Když při vzniku předpokládaného následku spolupůsobilo více příčin (jednání
obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku
zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.
Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily
následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího
jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí publikované pod č. 72/1971 Sb. rozh.
trest.).
Jak je zřejmé už z vymezených zákonných podmínek posuzovaného trestného činu, z
hlediska subjektivní stránky postačuje zavinění z nedbalosti. Podle § 16 odst.
1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a)
věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty (každého) trestného činu je
nezbytné, aby zavinění pachatele zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky
trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a
následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním
jiných osob, včetně poškozeného.
Podle skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán,
obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy povětrnostním podmínkám, stavu vozovky a
technickému stavu vozidla, jel rychlostí nejméně 81 km/h na mokré vozovce za
hustého deště, ačkoliv přiměřená rychlost byla v rozmezí 50 až 60 km/h a na
pravém zadním kole měl osazenu pneumatiku s hloubkou dezénu pouze 1 mm. Právě v
důsledku toho dostalo jím řízené vozidlo smyk, který nezvládl, vjel do
protisměrné části vozovky, kde smetl vozidlo poškozeného a způsobil tragické (a
nikterak nezpochybňované) následky.
Podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č.
361/2000 Sb.“), je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích
povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život,
zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní
prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit
zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace,
povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým
schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle § 5 odst. 1 písm. a), c) zák. č. 361/2000 Sb. je řidič kromě povinností
uvedených v § 4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem a přizpůsobit jízdu technickým
vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete.
Podle § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost,
na kterou má rozhled.
Provedeným dokazováním byly zjištěny objektivní příčiny (hustý déšť, mokrá
vozovka, silná vrstva vody na vozovce), na které měl obviněný jako řidič
motorového vozidla reagovat odpovídajícím způsobem, jak mu ukládají shora
citovaná příslušná ustanovení zákona. Jako řidič motorového vozidla byl navíc
povinen užít vozidlo jen tehdy, splňuje-li technické podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem a úměrně přizpůsobit jízdu technickému stavu
vozidla. Na základě znaleckého posudku soudního znalce z oboru silniční doprava
Ing. P. K. bylo zjištěno, že obviněný jel v době před dopravní nehodou
rychlostí nejméně 81 až 99 km/hod. Dalším znaleckým posudkem zaměřeným na
zjištění stavu opotřebení pneumatik u vozidla obviněného bylo zjištěno značné
opotřebení zejména pravé zadní pneumatiky. Ve věci byl rovněž vypracován
znalecký posudek zacílený na příčný sklon vozovky v místě dopravní nehody a
soudy nižších stupňů bylo zjištěno, že na vozovce se nenacházely žádné podélné
či příčné nerovnosti a bylo vyloučeno, že by na vozovku mohla přitékat voda z
okolních prostranství. Vlivem ne zcela odpovídajícího spádu se na vozovce
nacházela větší vrstva vody, která však pro řidiče nemohla být náhlou nebo
neočekávanou událostí.
Obviněnému muselo být známo, že při silném dešti může dojít ke smyku, zajisté
měl zběžné povědomí o možnosti vzniku jevu tzv. aquaplaningu a jeho možných
následcích. Bezesporu byl obeznámen také se skutečností, že za daných
klimatických podmínek a s opotřebenými pneumatikami může dojít k dopravní
nehodě. Bez přiměřených důvodů však spoléhal, že ke škodlivému následku
nedojde. Přestože v projednávané věci byl pro vznik dopravní nehody zásadní
souběh několika faktorů nezaviněných obviněným, které spočívaly v nepříznivých
klimatických podmínkách, v silném dešti, množství vody na vozovce po dešti
přívalovém, ne zrovna ideálnímu stavu vozovky, přesto také na straně dovolatele
byly zjištěny další zásadní faktory, které v dané situaci sehrály svou roli, a
to především nepřizpůsobení jízdy povětrnostním podmínkám a technickému stavu
vozidla. Jeho jednání bylo jednáním nedbalostním [ve smyslu § 16 odst. 1 písm.
a) trestního zákoníku] a jedinou příčinou dopravní nehody. Pochybovat nelze ani
o tom, že porušením shora citovaných ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. obviněný
porušil důležitou povinnost uloženou mu právě citovaným zákonem.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy
nižších instancí nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný zjištěným
jednáním naplnil znaky skutkových podstat přečinů usmrcení z nedbalosti podle §
143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a
nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Učinil tak v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a