Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo.
Z hlediska subjektivní stránky je tu vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl
pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle § 4 tr. zák.
je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně
uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý),
nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Nutná obrana je vymezena v ustanovení § 13 tr. zák., podle kterého platí, že
čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na
zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu,
byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jak již ve svém rozhodnutí podrobně rozebral soud prvního stupně, je podstatou
nutné obrany odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu
chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem.
Jelikož obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon,
nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany
je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost.
Je-li pro Nejvyšší soud v dovolacím řízení východiskem skutkový stav, k němuž
dospěly soudy prvního a druhého stupně, pak je pro posouzení, zda jednání
obviněného vykazovalo znaky nutné obrany podle výše citovaného ustanovení,
rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v
tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Tato skutková zjištění vyjadřují, že obviněný se přisouzeného skutku dopustil v
podstatě tím, že dne 20. 5. 2005 v časných ranních hodinách, ovlivněn
alkoholem, po předchozí slovní rozepři, jež vyústila ve vzájemné fyzické
napadání s poškozeným T. G. (který byl rovněž pod vlivem alkoholu), čekal na
chodbě před klubem F. v B. společně se svojí přítelkyní L. G. a poté, co z
klubu vyšel jmenovaný poškozený, došlo mezi nimi opět ke konfliktu, který
vyvolal poškozený tím, že rukou udeřil obviněného do obličeje; v reakci na
tento úder obviněný vytáhl kuchyňský nůž o délce čepele 20 cm, který předtím
nepozorovaně odcizil zpoza barového pultu v uvedeném klubu a s úmyslem
poškozeného usmrtit proti němu zaútočil tak, že jej šestkrát bodl do horní
části těla a způsobil mu bodná zranění takového charakteru, že poškozený musel
být převezen do nemocnice v B., kde byl okamžitě operován, neboť byl
bezprostředně ohrožen na životě; poškozený poté zůstal v nemocničním ošetření
do 1. 6. 2005 a v pracovní neschopnosti do 28. 6. 2005.
Podle přesvědčení obviněného nebyla jeho reakce zjevně nepřiměřená způsobu
útoku ze strany poškozeného, přestože jej šestkrát bodl. Konstatoval, že jeho
útok nebyl cílený, trval pouze krátkou dobu a byl ovlivněn předchozí konzumací
alkoholu, což bylo umocněno tím, že jej poškozený předtím fyzicky napadl.
S ohledem na tyto argumenty obviněného je třeba zdůraznit, že obrana nesmí být
zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku – přiměřenost obrany je třeba hodnotit
především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že
obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok.
Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. O
vybočení z mezí nutné obrany pro její zcela zjevnou nepřiměřenost tedy půjde
jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo
za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda způsobená nutnou
obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku. Přiměřenost nutné obrany
je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela
útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.
Současně nelze vycházet pouze z představ bránící se osoby, popř. z jejího
chybného hodnocení situace, vše je nutno posuzovat komplexně.
Nutno připomenout, že trestní zákon nestanoví konkrétní měřítko pro určení mezí
nutné obrany, a proto je nutné vždy posoudit všechny rozhodné skutečnosti,
zejména intenzitu útoku a v návaznosti na to i obrany s přihlédnutím k významu
ohroženého zájmu a intenzitě zavinění.
Nejvyšší soud shledal, že obsahově shodné námitky již obviněný uplatnil před
soudy obou stupňů, které se posouzením zjištěného skutku z pohledu použití
ustanovení § 13 tr. zák. zabývaly dostatečně. Jejich závěry o vyloučení
aplikace tohoto zákonného ustanovení jsou zejména ve velmi podrobném odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně náležitě a důkladně rozvedeny a jsou do té míry
přesvědčivé, že nevzbuzují důvodné pochybnosti o jejich správnosti.
Oba soudy vyšly jasně ze skutkového zjištění, že ač to byl poškozený, kdo v
průchodu klubu F. nejdříve verbálně a poté i jedním úderem otevřenou dlaní do
obličeje napadl obviněného, a obviněný byl tudíž oprávněn se pokračujícímu a
stupňujícímu se útoku (slovnímu napadení a následnému úderu rukou) bránit,
neodpovídala jeho následná reakce, kdy poškozeného celkem šestkrát bodl do těch
částí těla, kde jsou umístěny životně důležité orgány, znakům nutné obrany
podle § 13 tr. zák., neboť byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze
strany poškozeného.
Soud prvního stupně správně zdůraznil jednak to, že poškozený se s obviněným
před uvedeným dnem neznali a že tedy obviněný nemohl mít o poškozeném žádné
negativní poznatky v tom smyslu, že by byl známým násilníkem, jednak to, že
předchozí konflikt – kdy nebylo prokázáno, kdo koho první napadl – nebyl
slyšenými svědky hodnocen jako nepřiměřeně tvrdý či brutální, naopak proběhl
bez použití jakéhokoliv nástroje, který by jej činil důraznějším, když ani
obviněný ani poškozený při tomto konfliktu neutrpěli žádná poranění, dále to,
že poškozený je jen nevýrazně vyšší a těžší než obviněný, přičemž obviněný je
na druhé straně starší a zkušenější než poškozený, a to i ve vztahu k řešení
konfliktních situací, a konečně to, že v situaci, kdy se obviněný s poškozeným
setkali na chodbě klubu F. v rámci druhého konfliktu, bylo důvodné očekávat, že
v případě opětovného fyzického napadání bude následek obdobný tomu, k němuž
došlo v rámci prvního konfliktu, tj. údery rukou, pěstí, povalení na zem bez
způsobení ublížení na zdraví.
Soud prvního stupně také přiléhavě zmínil, že obviněný měl možnost druhému
konfliktu s poškozeným předejít tím, že by nesetrval v místě pozdějšího sporu,
což však neučinil, neboť sám konflikt očekával a předem se na něj připravil
tak, že se ozbrojil odcizeným nožem. Za zcela vyvrácenou soud považoval
obhajobu obviněného založenou na tvrzení, že po ukončení prvního konfliktu byl
ze strany poškozeného opětovně slovně napadán a že mu poškozený dalším fyzickým
napadením vyhrožoval. Tento soud vzal naopak s odkazem na výpověď svědka R. O.
za prokázané, že po ukončení prvního konfliktu byl obviněný pro svou
agresivitu, kdy chtěl nadále útočit na poškozeného, vyzýván, aby opustil bar,
kdy z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl opětovně napadán poškozeným –
i přesto si však opatřil odcizením nůž. Jednání obviněného tedy bylo podle
názoru nalézacího soudu již v této chvíli motivováno záměrem později zaútočit
na poškozeného; rozhodně nebyl veden toliko úmyslem později se jen bránit.
Soud prvního stupně tedy důvodně uzavřel, že pokud v této situaci obviněný
použil proti poškozenému nůž s délkou čepele 20 cm tak, že jej nejméně šestkrát
zasáhl tímto nožem do horní poloviny těla a způsobil mu ve výroku o vině
odsuzujícího rozsudku popsaná zranění, nebyly námitky o jednání v nutné obraně
vůbec případné. Jednání obviněného tento soud naopak zcela opodstatněně
zhodnotil jako intenzivní exces z nutné obrany, neboť jak intenzita nutné
obrany (spočívající v bodnutí nejméně v šesti případech do ustupujícího,
neútočícího a neozbrojeného poškozeného), tak následek (popsané zranění
poškozeného) jsou ve zcela zjevném nepoměru jednak vůči způsobu útoku, jednak
vůči možnému následku, který mohl útok poškozeného způsobit obviněnému (str. 48
až 50 rozsudku soudu prvního stupně).
Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v plném
rozsahu na ně odkázal. Konstatoval, že obrana obviněného v rámci druhého
konfliktu na chodbě před vchodem do klubu F. byla zcela zjevně nepřiměřená
způsobu útoku ze strany poškozeného, neboť se jednalo o útok vůči neozbrojenému
člověku, který byl veden minimálně střední dopadovou intenzitou, a to
opakovaně, kdy obviněný použil nůž s čepelí o délce 20 cm a útočil do krku a
horní poloviny těla poškozeného, přičemž následek spočívající v poranění
poškozeného byl ve zcela zjevném nepoměru vůči způsobu útoku, jakož i vůči
možnému následku, který mohl být poškozeným způsoben obviněnému (str. 15 až 16
rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud má výše uvedené závěry soudů obou stupňů za zcela přiléhavé a v
plném rozsahu je sdílí. Závěr soudů o tom, že jednání obviněného bylo s ohledem
na způsob provedení útoku, použitou zbraň a intenzitu použité síly,
mechanismus, četnost a charakter způsobených zranění a jejich lokalizaci na
těle poškozeného zcela zjevně nepřiměřené útoku vedenému ze strany poškozeného,
a proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., je totiž podložen
konkrétními skutkovými zjištěními a byl náležitě odůvodněn. Protože učiněná
skutková zjištění dokládají zároveň i to, že se na straně obviněného jednalo o
útok jednoznačně cílený, vedený úmyslem poškozeného usmrtit, nebylo možné výše
rozvedeným dovolacím námitkám obviněného přisvědčit. Na tom nemůže nic změnit
ani argument obviněného, že jednal pod vlivem alkoholu.
V části námitek podřazených pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se obviněný dále relevantně domáhal posouzení jeho jednání jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
K této námitce je především třeba uvést, že trestného činu ublížení na zdraví
podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu
na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha
zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle
konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění,
které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná
porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém
způsobu života poškozeného.
Nejvyšší soud neshledal ani tuto námitku opodstatněnou (přičemž stejným
způsobem ji hodnotil i soud druhého stupně, neboť aplikace citovaného
ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. se obviněný domáhal již v odvolacím řízení).
Je tomu tak proto, že pro posouzení, zda se v popisovaném případě jedná o pokus
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák. či trestný čin
ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., je rozhodujícím kritériem
subjektivní stránka předmětného trestného činu, tj. k jakému následku směřoval
úmysl obviněného. Z toho vyplývá, že za situace, kdy soudy obou stupňů
dovodily, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného, nikoliv pouze ke
způsobení těžké újmy na zdraví, nemohla ani tato námitka obstát.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zjevné, že dovolání obviněného se v
této části opíralo o skutečnosti, které je nutné z hlediska deklarovaného
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně
irelevantní.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a