Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že oba obvinění v převážné části uplatnili toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Pardubicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Hradci Králové –pobočka v Pardubicích. Oba obvinění shodně vytkli, že soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nereagovaly přiléhavě na změnu výpovědi obviněného P. P. v jejich prospěch, a nevytvořily si tak předpoklady pro spravedlivé rozhodnutí.
Obviněný M. B. v podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že spolu s obviněným M. D. koupil pro obviněného P. P. obchodní společnost H. T., s. r. o., že pro něj pronajal nebytové prostory, do kterých nechal zavést 20 linek ISDN a organizoval z nich volání. Tato zjištění označil za nepravdivá stejně jako ta, že se podílel na tvorbě fiktivních smluv s panem B. a že by on měl být autorem dopisu zaslaného M. D.
Obviněný M. D. se ztotožnil s námitkami, jež uplatnil obviněný M. B. a dodal, že on sám též žádným způsobem na činu, který by měl znaky podvodného jednání, neparticipoval, ani o něm nevěděl a upozornil, že soudy nepatřičně bagatelizovaly změnu výpovědi obviněného P. P.
Je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v této části dovolání polemizovali se správností skutkových zjištění soudů a uplatnili tak námitky skutkové, jimiž se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se pokusu trestného činu podvodu nedopustili. Vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení takto vytkli, mají tudíž povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž obvinění polemizovali i se správností právního posouzení skutku. Obviněný M. B. zpochybnil, zda byl vůbec nějaký trestný čin spáchán, neboť samotné volání z předmětného čísla nemůže být trestným činem; podle obviněného M. D. šlo o běžnou obchodní transakci, která byla policejními orgány přerušena ve fázi prověřování spojení mezi obchodními společnostmi H. T., s. r. o., a R., s. r. o.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obvinění se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustili v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedou někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují nejméně zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Z tzv. skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně a odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že podvodné jednání obviněných je v podstatě vymezeno tak, že obvinění M. B. a M. D. jako jednatelé společnosti R., s. r. o., po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným P. P. pro tohoto zakoupili obchodní společnost H. T., s. r. o., na kterou pronajali nebytové prostory v P., tř. M., nechali do nich zavést 20 linek ISDN umožňujících provoz 40 telefonních přístrojů, z nichž v rozhodné době prostřednictvím J. F. a dalších nezjištěných osob prováděli opakovaná volání na audiotextovou službu provozovanou obchodní společností R., s. r. o., a to za účelem navýšení hovorného ke škodě Č. T., a. s., neboť na základě smlouvy s Č. T., a. s., byl tento povinen po zúčtovacím období vyplatit provozovateli uvedené audiotextové služby, tj. společnosti R., s. r. o., 65 % z hovorného, což za uskutečněná volání činilo celkem 1.703.153,37 Kč. Za účelem utajení společně sepsali fiktivní smlouvu o pronájmu nebytových prostor a smlouvu o zřízení služby D. l. se smyšlenou osobou M. B., na základě kterých by všechny závazky s pronájmem a užíváním nebytových prostor včetně provozování linek ISDN přebírala smyšlená osoba M. B., přičemž k vyplacení provize společnosti R., s. r. o., ze strany poškozené obchodní společnosti Č. T., a.s. nedošlo.
Soudy obou stupňů přesvědčivě vyvodily a zdůvodnily, že šlo zřetelně o promyšlené jednání podvodného charakteru. Jeho následkem však nemělo být jen zamýšlené vylákání provize ve výši 65% z uskutečněného hovorného, ale za předstírání nepravdivých okolností byly uskutečněny již samy hovory, poněvadž subjekt, z jehož podnětu se hovory realizovaly (za telefonní hovory uskutečněné v kritické době od 23. 7. 2002 do 24. 7. 2002 byla protelefonována částka 2.766.889,83 Kč) a který by měl hovorné platit, byl fiktivní a uskutečnění hovorů nemělo jiný záměr než navýšit hovorné za účelem dosažení zvýšení očekávané provize. Skuteční účastníci telefonních hovorů za tuto službu neměli v úmyslu zaplatit, ač jinak by tak museli učinit. Právě od tohoto zjištění se ostatně odvíjí závěr, že získání provize 65% z uskutečněného hovorného má zřetelně podvodnou povahu. Nebyly-li by totiž již samy hovory uskutečněny za podvodných podmínek, nemohla by být ani provize podvodně vylákána. I přes uvedené však platí, že kvalifikoval-li soud prvního stupně skutek obviněných pouze jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož následkem je hrozící škoda ve výši 1.703.153,37 Kč, a odvolání podali toliko obvinění, nemůže již v dalším řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch a jeho závěry nutno respektovat i v řízení o dovolání.
Podvodné jednání obviněných vůči poškozenému Č. T., a. s., jednoznačně směřovalo k tomu, aby se obohatili; částka 1.703.153,37 Kč, na niž byla stanovena výše škody hrozící na majetku poškozeného podle kritérií § 89 odst. 11 tr. zák. představuje značnou škodu (rozumí se jí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč).
Námitky, že se nemohlo jednat o trestný čin, poněvadž volání z předmětného čísla nemůže být trestným činem, jak naznačoval obviněný M. B., popř. že se jednalo toliko o běžnou obchodní transakci, která byla policií předčasně přerušena ve fázi prověřování spojení mezi dvěma obchodními společnostmi, jak se takového posouzení domáhal obviněný M. D., tak evidentně nemohly obstát.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková