8 Tdo 924/2016-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání
obviněného M. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 267/2013,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 1 T
267/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst.
1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp.
zn. 51 T 133/2012, který mu byl doručen dne 24. 10. 2012, byl podle § 206 odst.
3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku,
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let
a šesti měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst.
2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši sto celých denních sazeb,
přičemž denní sazba činila 100 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen
výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9.
2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2012, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině
a trestu spoluobviněného T. M., o tom, že se oběma obviněným podle § 228 odst.
1 tr. ř. ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České
pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, způsobenou škodu ve výši
446 276 Kč, a o tom, že se poškozená ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Praha 5,
Pekařská 6, podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali obviněný M. M. a spoluobviněný T. M.
odvolání zaměřené na všechny výroky. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, bylo
odvolání obviněného M. M. podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 13
To 23/2015, bylo odvolání spoluobviněného T. M. podle § 253 odst. 1 tr. ř.
zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný M. M. přečinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že se
spoluobviněným T. M. jako jednatelé společnosti Tectum Vitae, s. r. o., v
období od září 2011 do poloviny května 2012 v P. v rozporu se smlouvou o úvěru
uzavřenou dne 29. 6. 2011 v P. za účelem financování vozidla Volkswagen
Transporter kombi 2.0 TDI, uzavřenou mezi společností ŠkoFIN, s. r. o., jako
věřitelem a společností Tectum Vitae, s. r. o., jako dlužníkem, přičemž
součástí protokolu o převzetí předmětu financování k úvěrové smlouvě bylo
ujednání o zajišťovacím převodu práva s tím, že klient k zajištění pohledávky
společnosti na vrácení poskytnutého úvěru dle uvedené smlouvy o úvěru a k
zajištění zaplacení příslušenství a dalších pohledávek vyplývajících ze smlouvy
převádí na věřitele vlastnické právo k vozidlu, které je předmětem financování,
ke dni, ke kterému společnost toto právo uplatní v případě porušení obchodních
podmínek, přičemž společnost Tectum Vitae, s. r. o., porušila obchodní podmínky
smlouvy o úvěru, protože nesplácela řádně splátky úvěru, respektive měsíční
splátky pojistného, zajišťovací převod práva byl uplatněn a oba jednatelé
předali předmět financování další osobě, ačkoliv věděli, že vozidlo mají
neprodleně vrátit společnosti ŠkoFIN, s. r. o., o čemž byli opakovaně
vyrozuměni, na výzvy k vrácení předmětu financování nereagovali a vozidlo
nevrátili, čímž způsobili poškozenému majiteli vozidla, společnosti ŠkoFIN, s.
r. o., Praha, škodu ve výši 477 000 Kč.
4. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že oba soudy v posuzované věci již
rozhodovaly. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 4. 2014, sp.
zn. 1 T 267/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §
206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž
byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9.
2012, sp. zn. 51 T 133/2012, který mu byl doručen dne 24. 10. 2012, byl podle
§ 206 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1
tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu jednoho roku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o
trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 9. 2012, sp.
zn. 51 T 133/2012, který nabyl právní moci dne 2. 11. 2012, jakož i všechna
další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněného T. M., o tom, že se oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř.
ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené České pojišťovně, a.
s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, způsobenou škodu ve výši 446 276 Kč, a o
tom, že se poškozená ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem Praha 5, Pekařská 6, podle §
229 odst. 1 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obou obviněných byl citovaný
rozsudek usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 26. 8. 2014, sp. zn. 13 To 314/2014, podle § 258 odst. 1 písm. b, c) tr. ř.
v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu
soudu v Pardubicích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, podal obviněný M. M. prostřednictvím
svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
6. Odmítl, že by spáchal přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Během celého trestního řízení setrval na své výpovědi, v níž se snažil podrobně
vysvětlit, že svým jednáním nemohl znaky označeného přečinu naplnit. Je
přesvědčen, že oba soudy postupovaly nesprávně při aplikaci občanskoprávních
norem, které se na daný skutkový stav vztahují. Nalézací soud a následně ani
soud odvolací se vůbec nezabývaly otázkou, jestli vůbec a případně s jakými
důsledky podle občanskoprávní úpravy porušil konkrétní občanskoprávní
povinnost, na základě čehož by pak mohla být dovozována jeho trestní
odpovědnost. Podle jeho názoru byla porušena zásada subsidiarity trestní
represe.
7. Uvedl, že nebylo prokázáno, že společně s odsouzeným T. M. předali předmět
financování, tj. vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI, třetí osobě.
Bylo naopak prokázáno, že se zmíněné vozidlo pokusil poškozené ŠkoFIN, s. r.
o., dvakrát vrátit. Uvedené vozidlo bylo ve vlastnictví Tectum Vitae, s. r. o.,
jejímiž jednateli byli v době uzavření smlouvy o úvěru on a odsouzený T. M., a
v jejím vlastnictví zůstalo po celou dobu. Ke dni 1. 2. 2012 došlo k převodu
obchodních podílů Tectum Vitae, s. r. o., na J. K. Následně byla změněna
obchodní firma (název) společnosti na BASTAV, s. r. o., a změněno bylo i sídlo
společnosti. Obchodní podíly byly převedeny zcela legálně a dovolatel ani
odsouzený T. M. skutečnost, že podíly převedli, před poškozenou ŠkoFIN, s. r.
o., nikterak netajili. S ohledem na charakter obchodního rejstříku, který je
veřejně přístupný, by to ostatně nebylo ani logické. Je zcela v souladu s
občanskoprávními předpisy, že s převodem obchodních podílů nabývá nový
společník celý majetek společnosti; v tomto případě i vozidlo Volkswagen
Transporter. Dovolatel společně se svým společníkem převedli společnost, která
byla majitelem předmětného vozidla, na třetí osobu. Na třetí osobu tedy
nepřevedli samotné vozidlo. Skutečnost, že dovolatel vozidlo užíval i po
převodu obchodního podílu a rovněž poté, co přestal být statutárním orgánem
Tectum Vitae, s. r. o., resp. BASTAV, s. r. o., nemůže zakládat jeho trestní
odpovědnost. V obchodní praxi je zcela běžné, že statutární orgán jedné
společnosti, v tomto případě J. K. jako statutární orgán BASTAV, s. r. o., dá
vozidlo této společnosti do užívání jiné fyzické či právnické osobě.
8. Dovolatel měl za to, že datum odstoupení od smlouvy není zcela jednoznačné.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uveden den 18. 11. 2011, svědci
se ale na přesném datu neshodli. Je pravdou, že dovolatel a odsouzený T. M. si
na podzim roku 2011 nepřebírali v sídle Tectum Vitae, s. r. o., poštu, ke dni
9. 2. 2012 však chtěl dovolatel předmětné vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., vrátit.
Poté, co ŠkoFIN, s. r. o., obnovila jednání se statutárním orgánem Tectum
Vitae, s. r. o., tj. v období od prosince 2011 do 31. 1. 2012, nevyzvala
statutární orgán, aby vozidlo vrátil. Podle názoru dovolatele by předmětem
trestního řízení nemělo být posuzování standardnosti převodu obchodních podílů.
Nemůže jít k jeho tíži, že J. K., nový společník, změnil sídlo na tzv.
„garážové“ a že jako jednatel byl nekontaktní. V době, kdy byl jedním ze
společníků a jedním z jednatelů dovolatel, měla společnost sídlo v domě rodičů
druhého společníka, tj. odsouzeného T. M. Dne 9. 2. 2012, tedy v době, kdy měl
dovolatel a odsouzený T. M. vozidlo od J. K. zapůjčené, se dovolatel dostavil
na schůzku se zástupci společnosti D.I.S. – FIN, s. r. o., a na této byl
připraven vozidlo zanechat. Zástupci D.I.S. – FIN, s. r. o., to však odmítli s
tím, že budou s dovolatelem dále jednat o možnosti podpisu nové úvěrové smlouvy
na vozidlo. Později se dovolatel dostavil s vozidlem do sídla ŠkoFIN, s. r. o.,
aby se pokusil celou situaci vyřešit - buď podpisem nové smlouvy či ponecháním
vozidla v sídle společnosti. V sídle ŠkoFIN, s. r. o., hovořil s Ing. J. S.,
který si vozidlo odmítl převzít.
9. Z výše popsaného podle dovolatele vyplývá, že svým jednáním nemohl naplnit
skutkovou podstatu přečinu zpronevěry. Nepřisvojil si cizí věc, neboť vozidlo
zůstalo po celou dobu v majetku stejné společnosti, která nebyla ze strany
ŠkoFIN, s. r. o., nikdy žalována o vydání věci. V konkrétním případě absentuje
i subjektivní stránka přečinu, poněvadž nikdy nejednal v úmyslu si vozidlo
ponechat, aniž by za něj zaplatil kupní cenu. Uvedené je podporováno jeho
kroky, tím, že se vozidlo pokoušel ŠkoFIN, s. r. o., opakovaně vrátit.
Dovolatel postupoval v souladu s občanskoprávními normami a v květnu roku 2012
vozidlo fyzicky předal statutárnímu orgánu společnosti BASTAV, s. r. o. Je
evidentní, proč J. K., jediný společník a statutární orgán BASTAV, s. r. o.,
tvrdí, že o žádném převodu obchodních podílů na svoji osobu nic neví a že už
vůbec nic netuší o předmětném vozidle. Kdyby vypověděl opak, vystavil by se
možnosti trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry, neboť vozidlo bylo v
době, kdy byl statutárním orgánem BASTAV, s. r. o., prodáno do autobazaru.
Tvrzení J. K., že mu byl odcizen občanský průkaz, nemůže obstát. Notář JUDr.
Josef Lát by si jistě povšiml odlišnosti vzhledu osoby, která se nacházela v
notářské kanceláři, a osoby na fotografii v občanském průkazu. Dovolatel
uzavřel, že vzhledem k tomu, že přečin zpronevěry je úmyslným trestným činem,
musí být orgány činnými v trestním řízeni zjištěno takové úmyslné jednání, jež
vede ke zmaření základního účelu svěření. V této souvislosti odkázal též na
judikaturu Ústavního soudu (viz př. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998,
sp. zn. I. ÚS 38/98, aj.)
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 13 To 23/2015, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 12. 2014,
sp. zn. 1 T 267/2013, zrušil a aby poté ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám
rozhodl a v celém rozsahu jej zprostil obžaloby, popřípadě aby věc přikázal
Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání
obviněného nebude vyjadřovat (srov. č. listu 432).
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací přistupuje
k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě
zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení
základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého
procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném
opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)
též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního
soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.
ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující
podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za
následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů
spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů
opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s
procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal. Obviněný je ze stíhaného jednání usvědčován výpověďmi svědků J.
M. (č. listu 250-252), L. L. (č. listu 252-254), O. P. (č. listu 254-257), Ing.
J. S. (č. listu 265 a 266), Ing. M. N. (č. listu 267 a 268) a P. S. (č. listu
321-323) a listinnými důkazy, zejména smlouvou o úvěru, jejím dodatkem a
splátkovým kalendářem (č. listu 6-9), protokolem o převzetí vozidla (č. listu
10), obchodními podmínkami (č. listu 11-13), všeobecnými obchodními podmínkami
(č. listu 14-24), oznámením o využití práva na převod vlastnictví (č. listu
25), odstoupením od smlouvy o úvěru (č. listu 28), předávacím protokolem (č.
listu 54 a 55), e-mailovou komunikací (č. listu 103-109), sdělením ŠkoFIN, s.
r. o., (č. listu 110), výpisem z obchodního rejstříku (č. listu 162-165),
notářským zápisem a smlouvou o převodu obchodních podílů (č. listu 175-183).
Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem
prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném
opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
17. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových
zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz
zejména str. 8-10 rozsudku), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá
přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil.
Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku
v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s
obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby
soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud
nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se
nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného
hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že
způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele,
není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého
procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího
soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu naplnil skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §
206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
19. Označeného přečinu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla
svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu
zpronevěry je vlastnictví věci. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky
nejméně 50 000 Kč (srov. § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Podle ustálené praxe
soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s
ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem,
který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti
trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně
nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji
zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické
moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Po subjektivní stránce je
vyžadován úmysl (§ 15 tr. zákoníku), který se musí vztahovat k přisvojení si
cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku.
20. Obviněný M. M. jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že se
spoluobviněným T. M., ačkoliv věděli, že mají vozidlo Volkswagen Transporter
kombi 2.0 TDI neprodleně vrátit jeho majiteli - společnosti ŠkoFIN, s. r. o.,
nadále je užívali a posléze je dokonce předali další osobě, čímž způsobili
ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 477 000 Kč, přisvojil si cizí věc, která mu
byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Nejvyšší soud se
ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, podle níž uplatněním zajišťovacího
převodu práva došlo k obnovení vlastnictví vozidla společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Z protokolu o převzetí předmětu financování (tj. vozidla Volkswagen Transporter
kombi 2.0 TDI) ze dne 30. 6. 2011 vyplývá, že se Tectum Vitae, s. r. o.,
jejímiž jednateli byli toho času obviněný M. M. a spoluobviněný T. M., a
ŠkoFIN, s. r. o., v souladu s § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013), dohodli, že Tectum Vitae,
s. r. o., k zajištění pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., na vrácení poskytnutého
úvěru a k zajištění zaplacení příslušenství a případných dalších pohledávek ze
smlouvy o úvěru převádí na ŠkoFIN, s. r. o., vlastnické právo k předmětu
financování (tj. k vozidlu Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI), a to ke dni,
ke kterému ŠkoFIN, s. r. o., své právo na nabytí vlastnického práva uplatní v
případě porušení obchodních podmínek (srov. č. listu 10). Tím, že Tectum Vitae,
s. r. o., nehradila měsíční pojistné (viz č. listu 9), porušila obchodní
podmínky úvěrové smlouvy (viz č. listu 12). Byť písemné oznámení o uplatnění
vlastnického práva ze dne 12. 9. 2011 (viz č. listu 25) nebylo Tectum Vitae, s. r. o., doručeno a byť jí nebylo doručeno ani následné odstoupení od úvěrové
smlouvy ze dne 18. 11. 2011 (viz č. listu 28), její jednatelé, kteří, jak
obviněný M. M. připustil (srov. č. listu 248), si na podzim roku 2011
nevyzvedávali v jejím sídle poštu, se o tom, že ŠkoFIN, s. r. o., uplatnila
zajišťovací převod práva a požaduje vrácení vozidla Volkswagen Transporter
kombi 2.0 TDI, přesto dozvěděli. Svědkyně O. P., pracovnice D.I.S. – FIN, s. r. o., která byla pověřena vymáháním pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., potvrdila, že v
průběhu ledna 2012 telefonicky jednala se spoluobviněným T. M. a že před osobní
schůzkou dne 9. 2. 2012 hovořila telefonicky i s obviněným M. M. a informovala
ho o odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany ŠkoFIN, s. r. o., a o tom, že
Tectum Vitae, s. r. o., buď doplatí dlužnou částku, anebo vozidlo odevzdá
ŠkoFIN, s. r. o. Uvedené potvrdil i svědek P. S., spolupracovník svědkyně O. P., který vypověděl, že obviněný M. M. byl v souvislosti s vymáháním pohledávky
ŠkoFIN, s. r. o., vždy upozorněn na následky vypovězení úvěrové smlouvy a na
to, že vozidlo může odevzdat buď přímo ŠkoFIN, s. r. o., případně D.I.S. – FIN,
s. r. o., jako jí zplnomocněnému zástupci. Že obvinění o povinnosti předat
vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., věděli, dokládá konečně i výpověď svědka L. L.,
představitele společnosti CORVINUS, s. r. o., která jednala za ŠkoFIN, s. r. o., poté, co D.I.S. – FIN, s. r.
o., skončila vymáhání pohledávky neúspěchem. V
daných souvislostech nelze rovněž přehlédnout výpověď obviněného M. M., podle
níž si se spoluobviněným T. M. byli vědomi dluhu, který v důsledku neplacení
pojistného vznikl; nelze opomenout ani jeho e-mailovou komunikaci se ŠkoFIN, s. r. o., z prosince 2011 vztahující se k výši pohledávky (viz č. listu 103), jeho
jednání spojená s uzavřením nové úvěrové smlouvy na vozidlo (viz č. listu 104 a
násl.) a také fakt, že dne 11. 10. 2011, tj. bezprostředně po uplatnění
vlastnického práva k vozidlu ze strany ŠkoFIN, s. r. o., založili se
spoluobviněným T. M. novou společnost Tectum Vitae CZ, s. r. o.
21. Tím, že obviněný M. M. vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI užíval
i poté, co došlo k obnovení vlastnického práva k vozidlu společnosti ŠkoFIN, s.
r. o., tedy poté, co se pro něj vozidlo stalo věcí cizí, a tím, že uvedené cizí
vozidlo, ačkoliv je měl bezodkladně ŠkoFIN, s. r. o., vrátit, předal třetí
osobě, naložil s ním v rozporu s účelem, k němuž mu bylo dáno do dispozice, a
to způsobem, který zmařil základní účel svěření. V důsledku jednání obviněného,
který vozidlo, jež mu nepatřilo, nevrátil jeho majiteli a naopak je předal
třetí osobě, došlo ke zmenšení majetku na straně majitele vozidla. Úbytek
přesahuje částku 50 000 Kč, o pochybnostech stran kvalifikace škody jako větší
proto nelze hovořit. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu,
skutková zjištění soudů poskytují oporu pro závěr, že obviněný jednal v úmyslu
přímém. Tím, že proti vůli ŠkoFIN, s. r. o., vozidlo Volkswagen Transporter
kombi 2.0 TDI nadále užíval, navzdory opakovaným výzvám k vrácení je ŠkoFIN, s.
r. o., neodevzdal, naopak je dal do dispozice třetí osobě, jednal s vědomím, že
porušuje zájem na ochraně majetku ŠkoFIN, s. r. o. Věděl-li, že tím, že vozidlo
neodevzdá jeho majiteli, naopak je předá třetí osobě, poruší zájem na ochraně
majetku ŠkoFIN, s. r. o., a přesto tak učinil zejména za situace, kdy ona třetí
osoba, jíž vozidlo předal, figurovala v celé záležitosti jako tzv. bílý kůň,
chtěl uvedený zájem zcela evidentně porušit [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku].
22. Pokud jde o námitku stran případné aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je
vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná
pro správné právní posouzení věci.
23. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost
použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní
represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a
proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím
právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně
individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
24. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky
trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem
trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u
něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených
v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není
trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v
případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v
podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
26. Jednání obviněného, který navzdory explicitně vyjádřenému nesouhlasu
ŠkoFIN, s. r. o., užíval vozidlo Volkswagen Transporter kombi 2.0 TDI i poté,
co přestalo být majetkem Tectum Vitae, s. r. o., přes opakované výzvy toto
vozidlo ŠkoFIN, s. r. o., nevrátil a naopak je předal třetí osobě, lze označit
za zcela typický, běžný případ trestného činu zpronevěry. S ohledem na dobu, po
kterou se vrácení vozidla oprávněnému majiteli vyhýbal, vzhledem k účelovosti
převodu obchodních podílů na svědka J. K., s tím spojeného převodu vozidla na
jiný subjekt a se zřetelem na výši způsobené škody a na zavinění ve formě
přímého úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro
společnost trestným činem.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném
právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž
Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu