8 Tdo 938/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2004 o dovolání obviněného Z. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 5/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. o d m í t á .
Obviněný Z. S. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 4 To 33/2004, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 36 T 5/2003. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 3 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtrnáct let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR se sídlem v P., O. p. K., na náhradě škody částku 948,02 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, po 21.00 hodin dne 7. 5. 2003, v bytě na ul. U S. v K.-N. M. po předchozí slovní rozepři v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví fyzicky napadl, a to zejména silným kopáním do hrudníku, údery pěstí do obličeje a hlavy, jakož i silným tlučením hlavou o pelest postele, M. S., které tak způsobil zlomeniny žeber, zhmoždění plic, podlitiny v obličeji a další rozsáhlá zranění po celém těle, přičemž následkem těchto rozsáhlých poranění poškozená v přesně nezjištěné době do časných ranních hodin dne 8. 5. 2003 zemřela, přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo oběhové selhání na podkladě tupého poranění hrudníku a hlavy s přítomností zlomenin žeber, zhmoždění plic a s krvácením pod tvrdou plenu mozkovou za současného ovlivnění organismu alkoholem, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 1991, sp. zn. 2 T 14/91, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1991, sp. zn. 7 To 33/91, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. a za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dvanáct let se zařazením do třetí nápravně výchovné skupiny, ústavní protialkoholní ochranné léčení a byl zavázán k náhradě škody, přičemž uložený trest vykonal dne 31. 12. 2002.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a všem na něj navazujícím výrokům a odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že z provedeného dokazování a ani z odůvodnění napadeného usnesení neplyne, z jakých skutečností odvolací soud dovodil subjektivní stránku trestného činu, tj. úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví, poněvadž nebylo zjištěno, že by měl s poškozenou rozepři. Poukázal na nedostatky, k nimž podle něj došlo při hodnocení výpovědi svědka L. O. a zdůraznil, že svědek nemohl za daných světelných podmínek bezpečně identifikovat osobu útočníka, neboť on a jeho bratr J. S. mají shodné postavy. Upozornil, že soudy opřely závěr o jeho vině o jeho minulost a vznětlivou povahu, ovšem to samo o sobě nemůže vést k závěru o tom, že skutek spáchal. Dodal, že pro takové jednání neměl žádný důvod a subjektivní stránka mu proto nebyla spolehlivě prokázána. Ta je podle něj naopak zřejmá u jeho bratra J. S., a to se zřetelem k jeho předchozímu vztahu k poškozené i jeho chování, které bezprostředně předcházelo skutku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, popřípadě též řízení mu předcházející zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení; obviněný se podle ní ve skutečnosti domáhal odlišného hodnocení důkazů a z požadavku na změnu skutkových zjištění se odvíjelo i jeho tvrzení o absenci subjektivní stránky. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení těch důkazů, o něž opřely své zjištění, že se brutálního fyzického útoku vůči poškozené M. S. dopustil právě on. Učinily-li soudy odlišný závěr, nesprávně podle něj hodnotily provedené důkazy, zejména pak svědka L. O. v jeho neprospěch, poněvadž jakýkoliv konkrétní přímý důkaz o jeho vině neexistuje. V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů důsledně vypořádaly, uvedl, že se násilného činu vůči poškozené nedopustil, neměl k tomu žádný motiv ani důvod, a to na rozdíl od bratra J. S. Výpověď svědka L. O. označil za nevěrohodnou, svědek podle něj nebyl s to identifikovat v nepříznivých světelných podmínkách osobu útočníka, když navíc on a jeho bratr mají stejné postavy.
Třebaže obviněný namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ve skutečnosti polemizoval se skutkovým zjištěním soudu, poněvadž z popisu skutku, jak byl soudem zjištěn, a dále též z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že to byl právě obviněný, a nikoliv jeho bratr, kdo poškozenou fyzicky napadl zejména silným kopáním do hrudníku, údery pěstí do obličeje a hlavy, jakož i silným tlučením hlavou o pelest postele. Námitku obviněného nelze proto hodnotit jinak než jako námitku skutkovou, protože v podstatě směřuje proti tomuto zjištění. Shodný závěr nutno učinit i ve vztahu k těm námitkám, které se týkaly subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění ve formě úmyslu. Ponecháme-li stranou, že absenci subjektivní stránky obviněný nevěcně vyvozoval z toho, že on – na rozdíl od jeho bratra J. S. – neměl žádný důvod poškozenou fyzicky napadat, nutno především zdůraznit, že závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Ze smyslu námitek obviněného vyplývá, že i v této části zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění.
Je tak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Vady, které napadenému usnesení a předcházejícímu řízení vytkl, mají tudíž v celém rozsahu povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková