8 Tdo 94/2020

8 Tdo 94/2020-260

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 o dovolání obviněné E. R., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 55 To 282/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 173/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 T 173/2018, byla obviněná E. R. uznána vinnou přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1) výroku o vině] a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku [ad bod 2) výroku o vině]. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 7 T 119/2018, který jí byl doručen a nabyl právní moci dne 19. 11. 2018, a za přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 6 T 106/2018, pravomocným dnem 26. 3. 2019, byla podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 7 T 119/2018, který byl obviněné doručen a nabyl právní moci dne 19. 11. 2018, a z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 6 T 106/2018, pravomocným dne 26. 3. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněné bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě.

2. Označené rozhodnutí soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 55 To 282/2019, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1)] a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku [ad bod 2)] dopustila tím, že:

1) přesto, že jí otec V. R., nar. XY, telefonicky sdělil, ať se domů nevrací, že si to její matka nepřeje, tak dne 8. 8. 2017 okolo 16:00 hodin v Liberci, ul. XY, bez souhlasu oprávněné osoby vnikla na pozemek a následně do chalupy rodičů, kde i přes nesouhlas své matky H. R., nar. XY, chvíli zůstala a odmítla dům opustit, dokud nebyla otcem a bratrem vyvedena ven; přičemž v kuchyni začala urážet a vyhrožovat své matce H. R., nar. XY, které vulgárně nadávala, že je děvka a svině, a ať táhne, při tom po ní házela ovoce ze stolu a potom na ni křičela, že si na ni někde počká a pak ji zapíchne, což v návaznosti na předchozí chování obviněné u poškozené H. R. vzbudilo strach, že obviněná své výhrůžky splní, 2) ačkoliv byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 3. 2017, č. j. 4 T 84/2016-163, v právní mocí dne 11. 4. 2017, odsouzena pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak v Liberci dne 2. 11. 2018 okolo 10. hodiny dopoledne v OC Kaufland na XY postupně dala do batohu 1 čelenku do vlasů, 1 ks chleba, 1 balení baterií zn. Varta, 1 sklenici linecké marmelády, 1 kus čistícího kartáčku, 1 balení másla 250 gramů, 2 balení sýra, 1 balení bonbonů, 1 lahev alkoholu zn. Ron Zacapa , 1 lahev alkoholu zn. Remy Martin, 1 kus sprchového gelu zn. Axe, 1 balení drogistické galanterie, 1 kus zubního kartáčku zn. KLC, 1 balení toaletních potřeb a 1 pár pánských ponožek, vše v celkové hodnotě 4 191,30 Kč, se zbožím prošla v 10:14 hod. kolem informací bez zaplacení a následně byla zadržena ostrahou, a to ke škodě spol. Kaufland Česká republika, v. o. s., IČ 25110161.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 55 To 282/2019, podala obviněná E. R. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Pokud jde o skutek pod bodem 1), vytkla, že vzhledem k intenzitě jejího jednání, s přihlédnutím ke špatným vztahům s rodiči, nemohla naplnit znaky přečinu nebezpečného vyhrožování. Za situace, kdy měla přístup do domu rodičů a na přilehlou zahradu, kde krátce předtím bydlela v obytném přívěsu, je i navzdory prohlášení její matky, že ji doma již nechce, vyloučeno spáchání přečinu porušování domovní svobody. Vyjádřila přesvědčení o tom, že se dopustila jednání, které mělo být postiženo v rámci přestupkového řízení.

6. Hlavní výhradu vztáhla vůči skutku pod bodem 2), jehož právní kvalifikaci napadla argumentací, že ve výroku o vině uvedené množství věcí neodcizila a že pro závěr o odcizení těchto věcí její osobou neexistuje žádný objektivní důkaz. Za zásadní pochybení označila skutečnost, že se ani jeden ze soudů řádně nevypořádal s obsahem videozáznamu, který byl v Obchodním domě Kaufland pořízen průmyslovou kamerou. Z uvedeného záznamu vyplývá, že pracovník ostrahy začal z jejího batohu vyndávat věci, tyto však následně vkládal zpět, přičemž na několik minut odešel mimo místnost. Poté, co se vrátil, žádná manipulace s věcmi již nebyla prováděna, nebyla prováděna ani manipulace s jejím druhým batohem a nebyl pořízen soupis zboží, které se mělo v batohu nacházet. Rozhodnutí o tom, že spáchala přečin krádeže, je předčasné a je založeno na tvrzení poškozené. Závěr soudu prvního stupně, že z hlediska právní kvalifikace není podstatná hodnota věcí, nýbrž to, že se krádeže dopustila opakovaně, nemůže podle mínění obviněné obstát.

7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 55 To 282/2019, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 T 173/2018, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka na podporu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opět uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Její jednání je přitom prokázáno zejména výpovědí poškozených H. R. a V. R. a výpověďmi svědků J. H. a P. K., zasahujících policistů. Skutek pod bodem 2) je prokázán doznáním obviněné, která uvedla, že na provozovnu šla se záměrem odcizit zboží, což také učinila. Výpověď obviněné byla potvrzena jednak výpovědí svědka A. K., který jako zaměstnanec poškozené prodejny popsal chování obviněné a okolnosti jejího zadržení, jednak protokolem o zadržení obviněné, kdy došlo k jejímu ztotožnění, a rovněž také videozáznamem o pohybu obviněné na prodejně. Rozsah odcizených věcí byl prokázán jejich soupisem v oznámení o krádeži spolu s účtenkou. Podle státní zástupkyně námitka obviněné, že s rozsahem odcizených věcí mohlo být zaměstnanci prodejny v její neprospěch manipulováno, nemá v provedeném dokazování žádnou oporu. Zdůraznila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Protože se výtkami vyjádřenými v dovolání náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, státní zástupkyně na ně odkázala. Dovolatelka se podle ní zabývala výlučně otázkami skutkovými, domáhala se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tudíž brojila proti skutkovému základu výroku o vině, nikoliv proti právnímu posouzení věci. Takové výhrady však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Uzavřela, že dovolací námitky nejsou důvodné, napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

10. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

12. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

13. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (body 18 až 21, str. 7 a 8 rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil (body 6 až 7, str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

14. Nad rámec výše zmíněného lze přesto poznamenat, že obviněná je z jednání popsaného pod bodem 2) výroku o vině usvědčována nejen svou výpovědí, kdy přiznala, že dne 2. 11. 2018 byla na všech úřadech, na „sociálce“, na „pracáku“, na „kriminálce“ a všichni ji poslali, „někam, ať to jde rozchodit“, a tak si šla něco ukrást, aby mohla pryč, a kdy výslovně konstatovala, že do Kauflandu šla s tímto cílem – že tam přišla s krosnou, sedla si na bobek, naházela věci do krosny a odešla. Je totiž usvědčována i výpovědí svědka A.

K., pracovníka ostrahy, který její chování v obchodě sledoval na kamerách a viděl, jak z regálů odcizuje zboží. Svědek hovořil o tom, jak ji zadržel, odešel s ní do zázemí obchodu, kde z batohu vyndali zboží a vyčkali příjezdu Policie České republiky. Dále nelze opomenout úřední záznam policejního orgánu, v němž je konkretizováno, že obviněná prošla za pokladní linii bez zaplacení zboží v celkové částce 4 191,30 Kč (č. listu 7), rovněž nelze odhlédnout od oznámení obchodu Kaufland, ve kterém je specifikováno jak protiprávní jednání obviněné, tak celková částka odcizeného zboží, a k němuž jsou připojeny i daňové doklady obsahující výčet odcizeného zboží a jeho hodnotu (č. listu 11, 12), a v neposlední řadě také nelze nevnímat kamerový záznam, v němž je celé jednání obviněné – pohyb po obchodním domě a události, k nimž posléze došlo v jeho zázemí - zachyceno a z něhož je zřejmá identifikace zboží, které obviněná z batohu, do nějž je předtím z regálů vkládala, před pracovníky ostrahy vytahovala (srov. č. listu 17 ve spojení s videozáznamem).

Námitku obviněné, že s rozsahem odcizených věcí mohlo být zaměstnanci prodejny v její neprospěch manipulováno, shledává i dovolací soud neopodstatněnou, neboť tato nemá v provedeném dokazování oporu. Z kamerového záznamu je zjevné, že obviněná zboží z batohu před pracovníky ostrahy sama vyndala, že jeden z pracovníků ostrahy toto zboží sepsal na list papíru a že následně druhý z nich zboží narovnal do nákupního košíku a odešel s ním z místnosti zjevně z důvodu, aby na pokladně zjistil jeho cenu a získal od něj daňový doklad.

Nicméně i tak lze souhlasit s argumentací odvolacího soudu, z níž se podává, že množství, resp. hodnota odcizeného zboží, není z hlediska přisouzené právní kvalifikace tím nejvýznamnějším faktorem. Obviněná byla uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, který spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. V případě trestného činu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku zákon přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže, přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné (tj. ve smyslu § 138 odst. 1 tr.

zákoníku škody dosahující částky nejméně 5 000 Kč). Proto podle této skutkové podstaty lze postihnout recidivujícího pachatele bez ohledu na výši škody způsobenou posuzovaným jednáním.

Obviněná se krádeže v obchodním domě Kaufland dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 3. 2017 č. j. 4 T 84/2016-163, který nabyl právní mocí dne 11. 4. 2017, odsouzena pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy navzdory tomu, že za takový čin byla v posledních třech letech odsouzena. Za této situace je tedy výše škody způsobená krádeží v obchodním domě Kaufland nerozhodná.

15. Pokud jde o výhrady ke skutku pod bodem 1), ani ty nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněné. K přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku obviněná uvedla, že vzhledem k intenzitě jejího jednání, s přihlédnutím ke špatným vztahům s rodiči, nemohla naplnit jeho zákonné znaky. Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě vytkla nedostatek společenské škodlivosti, a to s ohledem na skutečnost, že i přes prohlášení její matky, že ji již doma nechce, měla do domu rodičů a na přilehlou zahradu, kde krátce předtím bydlela v obytném přívěsu, přístup.

16. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněná jinému vyhrožovala usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.

17. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) obviněná přesto, že jí otec V. R., nar. XY, telefonicky sdělil, ať se domů nevrací, že si to její matka nepřeje, tak dne 8. 8. 2017 okolo 16:00 hodin v Liberci, ul. XY, bez souhlasu oprávněné osoby, vnikla na pozemek a následně do chalupy rodičů, kde i přes nesouhlas své matky H. R., nar. XY, chvíli zůstala a odmítla dům opustit, dokud nebyla otcem a bratrem vyvedena ven; přičemž v kuchyni začala urážet a vyhrožovat své matce H. R., nar. XY, které vulgárně nadávala, že je děvka a svině, a ať táhne, při tom po ní házela ovoce ze stolu a potom na ni křičela, že si na ni někde počká a pak ji zapíchne, což v návaznosti na předchozí chování obviněné u poškozené H. R. vzbudilo strach, že obviněná své výhrůžky splní.

18. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněné znaky přečinu nebezpečného vyhrožování naplňuje. Bez ohledu na případné špatné vztahy s rodiči – na to, že rodiče byli na nestandardní chování obviněné plynoucí ze skutečnosti, že byla uživatelkou drog, zjevně zvyklí, nelze bagatelizovat jednání spočívající v tom, že obviněná pod vlivem drog, tj. ve stavu, z nějž bylo možné usuzovat na absenci jakékoliv případné sebekontroly, a vykazující známky agrese, své matce vulgárně nadávala, házela po ní předměty a křičela na ni, že si na ni někde počká a pak ji zapíchne. Svědkyně H. R., matka obviněné, vypověděla, že se své dcery bála, měla strach a silný pocit, že své výhrůžky splní (č. listu 149–151). I její manžel, svědek V. R., hovořil o tom, že výhrůžky obviněné adresované jeho manželce působily věrohodně, že měl dojem, že obviněná svá slova myslí vážně a že se bál on i jeho manželka, neboť obviněná byla nepříčetná a nezvladatelná (č. listu 151–152). Ostatně nelze přehlédnout, že podle svědků vzbuzovalo jednání obviněné obavy i u ostatních členů rodiny, kteří byli incidentu přítomni, z čehož vyplývá, že jako vysoce nebezpečné a ohrožující bylo evidentně vnímáno zcela objektivně. Nejvyšší soud má proto za to, že bylo způsobilé vzbudit u svědkyně H. R. důvodnou obavu z usmrcení a že tuto u ní také reálně vzbudilo. Výroky o tom, že obviněná si na svou matku počká a pak ji zapíchne, byly učiněny drogově závislou a nepřizpůsobivou osobou, která svou matku (podle jejího vyjádření) nenáviděla, a byly doprovázeny nadávkami a chováním, které ilustrovalo výrazně negativní postoj obviněné vůči její matce. Z hlediska objektivní stránky byl tedy posuzovaný přečin naplněn, přičemž dovolací soud sdílí závěry soudů nižších stupňů i o naplnění subjektivní stránky přečinu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].

19. Co se týče přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a výtek směřujících proti potřebné míře společenské škodlivosti, Nejvyšší soud považuje za nezbytné uvést následující:

20. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

21. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

22. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

23. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněné formální znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo. Obviněná tím, že ačkoliv jí její otec V. R. telefonicky sdělil, ať se domů nevrací, že si to její matka nepřeje, tak na pozemek rodičů a následně do jejich chalupy vnikla a navzdory nesouhlasu své matky tam chvíli setrvala a odmítala odejít, v důsledku čehož byla otcem a bratrem vyvedena ven, neoprávněně vnikla do obydlí jiného (viz tzv. právní věta výroku o vině). V projednávaném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jednání obviněné nutno považovat za zcela typický, běžný případ přečinu porušování domovní svobody. S přihlédnutím k tomu, že do obydlí svých rodičů vnikla navzdory tomu, že věděla, že k tomu není oprávněna – když jí tuto informaci její otec předtím telefonicky sdělil – dále k tomu, že tam chvíli i navzdory explicitně projevenému přání oprávněných osob setrvala, odmítala je uposlechnout a z jejich obydlí dobrovolně odejít, a rovněž s ohledem na to, že její chování bylo natolik závadové, že vyžadovalo přivolání Policie České republiky a že na ně muselo být reagováno pomocí fyzického donucení (otec a bratr ji museli vyvést ven), nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky.

24. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 3. 2020 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu