8 Tdo 952/2024-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání obviněného M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 6 To 26/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 8 T 88/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 12. 2023, č. j. 8 T 88/2023-376, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 8 T 88/2023-400, byl obviněný M. M. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody M. J., nar. XY, trvale bytem XY, částku 1 250 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 6 To 26/2024, byl podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená M. J. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 13. 2. 2022 v Uherském Hradišti, Zlínský kraj, v úmyslu sebe obohatit na pobočce sázkové kanceláře F. v obchodním domě XY v prodejně XY uzavřel prostřednictvím různých zákaznických karet sázky v celkové výši 1 250 000 Kč, přičemž jako pravidelný zákazník zneužil důvěry a obsluhu M. J. přemluvil, aby tikety vsadila s tím, že jí vklady na sázky uhradí později, toto však následně i přes četné urgence neučinil a ani to neměl v úmyslu, neboť s ohledem na svoji aktuální nepříznivou ekonomickou situaci si musel být vědom toho, že nemá dostatek finančních prostředků, ze kterých by sázky uhradil, čímž společnosti FORTUNA GAME, a. s., IČ 43003575, se sídlem Italská 2584/69, Vinohrady, 120 00 Praha 2, způsobil škodu ve výši 1 250 000 Kč, která byla poškozené následně na základě smlouvy o spolupráci v plném rozsahu uhrazena společností Marbot, s. r. o., IČ: 07124376, se sídlem Slunečná 1665, Mařatice, 686 05 Uherské Hradiště. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 6 To 26/2024, podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně dovolatel vytkl, že jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění a pro chybějící provázání jeho jednání s následkem v samotném popisu skutku. Rozvedl, že sám nemohl poškozenou společnost FORTUNA GAME, a. s., uvést v omyl, neboť s touto nijak nejednal, přičemž tak nemohl učinit ani zprostředkovaně skrze M. J., která nebyla v pracovněprávním vztahu s předmětnou poškozenou společností. Podle dovolatele byly v provedeném řízení zjištěny skutečnosti, z nichž se nabízejí dvě možné skutkové verze. První verze spočívá v tom, že obviněný uvedl v omyl M. J., která z důvodu tohoto omylu porušila své pracovní povinnosti stanovené společností Marbot, s. r. o., a v systému společnosti FORTUNA GAME, a. s., vsadila tikety, aniž by inkasovala peníze. Takovým jednáním obviněného by byla podvedena pouze M. J., čemuž také odpovídá zejména závěrečná část výpovědi M. J., v níž tato detailně popsala, za jakých okolností a z jakých důvodů uzavřela dohodu o úhradě dluhu, resp. podepsala spolu se svým přítelem navazující notářský zápis. V takovém případě by jednání obviněného mohlo být skutečně hmotněprávně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ovšem z popisu skutku by muselo vyplývat, že jednání obviněného směřovalo výhradně proti M. J., která by od počátku trestního řízení byla v procesním postavení poškozené, neboť obviněný uvedl v omyl právě ji.
6. Druhá verze je podle dovolatele ta, že jsou trestněprávně odpovědní jak obviněný, tak M. J., bez které by k následku vytýkaného jednání nemohlo vůbec dojít. V takovém případě by byla poškozená společnost FORTUNA GAME, a. s., přičemž obviněný a M. J. by jednali společně ve spolupachatelství, případně jeden z jmenovaných by byl účastník trestného činu podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný by mohl být návodce či organizátor nebo naopak M. J. pomocník). Tomu by podle dovolatele odpovídalo to, že M. J. udělala v rámci pracovního postupu při vsázení tiketů hned několik kroků, ze kterých pro společnost FORTUNA GAME, a. s., vyplývalo, že tikety jsou zaplaceny, resp. řádně vsazeny, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak nebylo. Pak by ovšem měla být stíhána i M. J. V dané souvislosti odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu pod bodem 12., v němž soud uvedl, že „… poškozená F. totiž nebyla primárně uváděna v omyl v tom, že dojde k následné úhradě sázek, ale v tom, že zaměstnankyně provozovatele sázkové kanceláře společnosti Marbot, s. r. o., svědkyně J. potvrdila jejich zaplacení tzv. do trezoru, a i proto byly nezaplacené sázky umožněny a škoda poškozené společnosti vznikla.“ Z uvedeného obviněný dovodil, že poškozenou společnost v omyl neuvedl a že nebyl dán vztah jeho jednání a způsobeného následku.
7. Obviněný se dále vyhrazoval také ve vztahu k jemu uložené povinnosti podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, tj. aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Připomněl, v jakých typických případech se ukládá tato povinnost vedle výroku o náhradě škody, jakož i odůvodnění odvolacího soudu, který výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit škodu v této věci zrušil, neboť dospěl k závěru, že není zcela zřejmé, komu by měl obviněný škodu nahradit a v jaké výši. Poukázal na to, že v tomto trestním řízení v pozici „poškozených“ figurují celkem tři subjekty, a to FORTUNA GAME, a. s., Marbot, s. r. o., a M. J., ačkoliv škoda je jen jedna. Uzavřel, že projednávaná trestní věc je v otázce náhrady škody poněkud nesrozumitelná a nároky jednotlivých subjektů jsou nejasné. Aby však obviněný mohl splnit uloženou povinnost, musí s jistotou vědět, komu má škodu hradit a v jaké výši, což z napadených rozhodnutí nevyplývá, přesto za nesplnění uložené povinnost obviněnému hrozí sankce, a to dokonce až ve formě nařízení výkonu trestu. Dovolatel pak vznesl otázku, jak mu může být stanovena povinnost nahradit škodu, když by se zároveň podle odvolacího soudu měla na náhradě škody podílet i sama M. J. Další otázkou podle něj je, na základě jakých konstrukcí by po skončení zkušební doby soud prvního stupně hodnotil (ne)splnění takto nejistě definované povinnosti.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 6 To 26/2024-423, a celý rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 12. 2023, č. j. 8 T 88/2023-376, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že žádnou z jeho námitek nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který tak uplatnil nadbytečně. Pod další dovolací důvod, na který obviněný odkázal, a to uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., však lze podřadit námitku, podle které nebyla společnost FORTUNA GAME, a. s., jednáním dovolatele uvedena v omyl, byť je z hlediska naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku taková argumentace podle něj irelevantní. Státní zástupce k tomu poznamenal, že osoba poškozená v praxi nemusí být totožná s osobou uvedenou pachatelem v omyl a provádějící v omylu majetkovou dispozici. V předmětné věci tak byla osobou uvedenou v omyl M. J., zatímco subjektem poškozeným právnická osoba FORTUNA GAME, a. s. I státní zástupce pak považoval dovolatelem citovanou konstrukci odvolacího soudu uvedenou v bodě 12. odůvodnění jeho rozhodnutí, podle které byla jednáním obviněného uváděna v omyl i poškozená společnost, za problematickou, z hlediska existence zákonných znaků stíhaného trestného činu je však tato okolnost bez významu. Zdůraznil, že pro posouzení existence formálních znaků trestného činu jsou ostatně určující skutková zjištění vymezená v tzv. skutkové větě ve výroku o vině.
10. Za bezpředmětné státní zástupce označil úvahy dovolatele o možné odpovědnosti M. J. jako spolupachatelky nebo účastnice na trestném činu podvodu, když obviněný může dovoláním vytýkat pouze nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká, nikoliv že měly být stíhány i další osoby. Nad rámec uvedeného však konstatoval, že je logicky vyloučeno, aby osoba jednající v omylu vyvolaném pachatelem trestného činu podvodu se současně dopustila účastenství nebo dokonce spolupachatelství na tomto trestném činu. Za bezpředmětné považoval i poněkud nejasné námitky dovolatele proti vymezení skutku v tzv. skutkové větě, pokud se jednalo o příčinnou souvislost, když měl za to, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škody na straně poškozené společnosti je naprosto evidentní.
11. Dovolatelem vytýkaný postup soudů, které obviněnému uložily povinnost podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu, označil státní zástupce za problematický. Rozvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že škodu má obviněný hradit M. J., které byla současně náhrada škody přiznána výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že „není dána a prokázána příčinná souvislost mezi plněními M. J. se souvislostí škody způsobené trestným činem obžalovaného, když může jít spíše o plnění z jiného právního důvodu, tedy z odpovědnosti vůči zaměstnavateli z pracovněprávních vztahů“, proto výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. zrušil a rozhodl výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř., výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku však ponechal beze změny. Státní zástupce k tomu poznamenal, že uložení povinnosti nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku není vyloučeno skutečností, že soud současně rozhodl o nárocích poškozeného výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. V této trestní věci ovšem odvolací soud fakticky zpochybnil základ nároku M. J. vůči obviněnému a za této situace lze pochybovat, zda vyslovení povinnosti podle § 89 odst. 3 tr. zákoníku může vést k prohloubení výchovného účinku uloženého trestu. Zdůraznil však, že výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku není exekučním titulem a nemá účinky srovnatelné s rozsudkem v občanskoprávním řízení, námitky proti tomuto výroku proto spadají do rámce námitek týkajících se přiměřenosti uloženého trestu a nejsou tudíž dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 37/2024).
12. Státní zástupce uzavřel, že uplatněné dovolací námitky zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém podání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř, přičemž vytýkal, že jeho jednání nenaplňuje všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění a pro chybějící provázání jeho jednání s následkem v samotném popisu skutku, a dále že mu byla uložena nejasně definovaná povinnost podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. Ve shodě s názorem státního zástupce je nutno konstatovat, že žádný z argumentů dovolatele nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho výtky žádným způsobem nesměřovaly do učiněných skutkových zjištění, a to v žádné z forem spadajících pod citovaný dovolací důvod. Dovolatel totiž netvrdil, že by některá rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim neměly být nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Druhý dovolatelem citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu a obsahu dovolání obviněného je pak významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, zejména znaky objektivní stránky, kterými jsou uvedení v omyl a příčinná souvislost mezi projednávaným jednáním a způsobeným následkem, jejichž naplnění dovolatel rozporoval.
17. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu. Objektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne značná škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby. Značnou škodou se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku pro účely trestního zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, úmysl přímý], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmysl eventuální].
18. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení, popř. i více takových podváděných osob současně nebo postupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 200, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002-I- Sb. rozh. tr., dále ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2643).
19. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby či více podvedených osob a způsobení škody poškozenému či poškozených na jedné straně a obohacení pachatele či spolupachatelů nebo jiné osoby či jiných osob na druhé straně (srov. již výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2654).
20. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že podle něj se obviněný obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil takovým činem značnou škodu. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že podstata jeho jednání spočívala v tom, že prostřednictvím různých zákaznických karet uzavřel sázky v celkové výši 1 250 000 Kč na pobočce sázkové kanceláře FORTUNA v obchodním domě XY v prodejně XY, kdy jako pravidelný zákazník zneužil důvěry obsluhy M. J. a přemluvil ji, aby tikety vsadila s tím, že jí vklady na sázky uhradí později, což neučinil a ani to neměl v úmyslu, neboť s ohledem na jeho aktuální nepříznivou ekonomickou situaci si musel být vědom toho, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě sázek. Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů o tom, že obviněný uvedl M. J. v omyl a zamlčel jí podstatné skutečnosti, čímž se na úkor společnosti FORTUNA GAME, a. s., jíž způsobil škodu ve výši 1 250 000 Kč, obohatil, jsou správné.
21. K tvrzení obviněného, že nemohl uvést v omyl sázkovou kancelář FORTUNA GAME, a. s., neboť s touto nikdy nejednal, nutno konstatovat, že soud prvního stupně vinu obviněného nevyvozoval z toho, že by obviněný uvedl v omyl či zamlčel podstatné skutečnosti právě poškozené sázkové kanceláři (byť odvolací soud takovou skutečnost skutečně poněkud problematicky zmínil pod bodem 12. odůvodnění svého rozhodnutí, avšak právně zcela bezvýznamně, jak uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření). Naopak ve shodě s učiněnými skutkovými zjištěními dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že obviněný uvedl v omyl právě M.
J., které rovněž zamlčel podstatné skutečnosti, což vyplývá i z tzv. skutkové věty výroku o vině, v níž je uvedeno, že obviněný „zneužil důvěry a obsluhu M. J., nar. XY, přemluvil, aby tikety vsadila s tím, že jí vklady na sázky uhradí později, toto však následně i přes četné urgence neučinil a ani to neměl v úmyslu, neboť s ohledem na svoji aktuální nepříznivou ekonomickou situaci si musel být vědom toho, že nemá dostatek finančních prostředků, ze kterých by sázky uhradil…“. M. J., která tak byla obviněným oklamána, na základě zamlčených, popř. nepravdivých skutečností, které jí obviněný sdělil, učinila v rámci výkonu svého zaměstnání, v němž jí takové jednání za poškozenou sázkovou kancelář příslušelo, majetkovou dispozici za poškozenou sázkovou kancelář (tj. vsazení tiketů), jíž tak vznikla škoda na majetku.
Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatele, že poškozenou sázkovou kancelář nemohl uvést v omyl ani zprostředkovaně, když M. J. s touto poškozenou společností nebyla v pracovněprávním vztahu. Podstatné totiž je, že M. J. prováděla dispozice právě za poškozenou sázkovou kancelář a že právě této sázkové kanceláři vznikla škoda jeho podvodným jednáním, čehož si byl obviněný dobře vědom.
22. Ze dvou verzí skutkového děje i jejich právních kvalifikací, které ve svém podání předestřel dovolatel, je zjevné, že nesprávně vycházel z předpokladu, že osoba oklamaná musí být totožná s osobou poškozenou, tj. osobou, jíž byla způsobena škoda. Jak již bylo uvedeno, tak tomu však při právní kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není. Ve skutkové větě je zcela jednoznačně označena osoba oklamaná (M. J.) a osoba poškozená (sázková kancelář FORTUNA GAME, a. s.), jakož i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem, tj. uvedením v omyl pracovnice, která v rámci výkonu svého zaměstnání u společnosti Marbot, s.
r. o., činila majetkové dispozice za poškozenou sázkovou kancelář FORTUNA GAME, a. s., na základě smlouvy o spolupráci mezi těmito dvěma společnostmi, a vznikem škody na straně sázkové kanceláře. Pochybnost nelze mít ani o tom, že obviněný musel mít, a to i s ohledem na jeho sázkařské zkušenosti, více než základní představu o tom, že oklamaná M. J. činila majetkové dispozice právě za poškozenou sázkovou kancelář, s níž je sázka zákazníkem uzavřena pouze prostřednictvím obsluhy, nikoliv za sebe samu ani svého zaměstnavatele.
Obviněný pak v rámci svého podvodného jednání uzavřel sázky v celkové výši 1 250 000 Kč, odpovídající značné škodě. Nadto, jak správně poukázal i soud odvolací, ke škodě měla být správně přičtena i výhra, kterou obviněný vytěžil (srov. přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 302/2001, uveřejněné pod č. 16/2002 Sb. rozh. tr.), což však s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius nebylo již možno v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání obviněného napravit (stejně jako v řízení dovolacím).
23. Ve shodě se státním zástupcem je nutno zdůraznit, že obviněný může v dovolání vytýkat pouze nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], námitky proti kvalifikaci jednání jiných osob či skutečnosti, zda tyto byly či měly být rovněž trestně stíhány, tak předmětem dovolacího řízení ve věci obviněného být nemohou, Nejvyšší soud se tak jimi nemůže blíže zabývat. Pouze pro úplnost lze dodat, že názoru dovolatele, že by snad M. J. měla být spolupachatelem či účastníkem projednávaného trestného činu v užším smyslu, nelze přisvědčit, když tato jednala právě v omylu, do něhož byla obviněným uvedena, tedy byla na základě jeho přesvědčení i dřívějších zkušeností s obviněným přesvědčena o tom, že obviněný tikety následně uhradí, a že tedy nedojde k žádnému obohacení obviněného či někoho jiného, ani ke vzniku škody. Chybí tak jakýkoliv společný úmysl, pokud jde o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku (nelze pominout že každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn), ale i úmysl účastnit se na trestném činu podvodu formou např. pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak dovolatel navrhoval, když tato si neuvědomovala, že svým jednáním umožňuje obviněnému spáchání trestného činu podvodu, ani mu v spáchání takového trestného činu pomoci nechtěla.
24. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že se v daném případě jedná o správné právní posouzení skutku, jelikož popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
25. Pro úplnost je třeba upozornit, že jde-li o dovolatelem rozporovanou subjektivní stránku uvedeného zločinu, pak k této toliko v úvodu jeho dovolání zmíněné výhradě (str. 2 prvního odstavce bodu II. označeného jako „Dovolací námitky“) neuvedl nic konkrétního, když celou svou argumentaci zaměřil na to, že neuvedl poškozenou společnost FORTUNA GAME, a. s., v omyl, když s touto nikdy nejednal, případně že měla být M. J. považována za účastníka trestného činu. Jelikož Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení vázán rozsahem uplatněných dovolacích důvodů a vznesených námitek a zároveň není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatele, nebude se toliko formálně a zcela nekonkrétně vznesené námitce stran absence úmyslného zavinění, z níž není zjevné, v čem spatřoval pochybení či vady v právních úvahách soudů, blíže věnovat. Navíc je jasné, že ani po věcném přezkoumání její oprávněnosti by nemohla být úspěšná a že závěry soudu prvního stupně, vyvodil-li zavinění nejméně ve formě eventuálního úmyslu, jsou přesvědčivé a učiněné jednoznačně ve prospěch obviněného (bod 30. jeho rozsudku).
26. Uplatněnému, ale ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, kterými vytýkal neurčitost výroku, jímž mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem, s tím, že soudy nestanovily její výši ani subjekt, kterému má být škoda nahrazena.
27. I přes již řečené Nejvyšší soud v tomto kontextu poznamenává, že účelem výroku, jímž se pachateli trestného činu (podmíněně odsouzenému) ukládá povinnost nahradit podle svých sil škodu ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku, je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné náhradě škody, kterou způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu, a vede jej tak k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem. Povinnost nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože jej nutí ke skutečné náhradě způsobené škody. Rozsah povinnosti pachatele (podmíněně odsouzeného) nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ovšem limitován též výší, v jaké pachatel odpovídá za způsobenou škodu a v jaké je povinen ji nahradit podle příslušných (mimotrestních) předpisů upravujících vznik, rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost pachatele k náhradě škody podle svých sil znamená, že pachatel je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Tímto se povinnost uložená podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku liší od povinnosti stanovené podle § 228 tr. ř., jejímž primárním účelem je přesné vymezení obsahu a rozsahu nároku poškozeného. Výrok o trestu proto v daném případě důvodně neobsahuje rozsah náhrady škody ani označení oprávněného subjektu, kterému má být nahrazena škoda způsobená trestným činem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 417/2010, uveřejněné pod č. 49/2011 Sb. rozh. tr.).
28. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevné, že měl za to, že povinnost nahradit škodu podle sil obviněného ve smyslu § 82 odst. 3 tr. zákoníku se bude vztahovat k M. J. (bod 37., 39. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud však s ohledem na nejasnou a poměrně složitou civilněprávní situaci konstatoval, že o jejím nároku vůči obviněnému budou muset rozhodnout soudy v občanskoprávním řízení (bod 16. jeho usnesení). Výrok o povinnosti obviněného zaplatit na náhradu majetkové škody M. J. částku 1 250 000 Kč proto zrušil a jmenovanou poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; výrok podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ale ponechal beze změny (viz bod 15. usnesení). Není sporu o tom, že právě na základě rozhodnutí o tom, komu a v jaké výši má obviněný povinnost majetkovou škodu zaplatit, bude obviněný zcela jednoznačně vědět, zda, v jaké výši a komu má podle svých sil hradit škodu, kterou trestným činem způsobil, aby tak plnil povinnost uloženou mu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. Výše uvedeného nároku však nemusí být známá v době ukládání této povinnosti, ale postačí, bude-li známá v průběhu zkušební doby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1344). V daném případě tak soud, který bude hodnotit, zda obviněný adekvátně plnil svou povinnost podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku, bude vycházet z toho, zda bylo v průběhu zkušební doby podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody rozhodnuto v občanskoprávním řízení o škodě, kterou obviněný touto trestnou činností způsobil, a zda ji následně (tedy až poté, kdy věděl, zda, komu a v jaké výši má škodu hradit) podle svých sil skutečně hradil, případně zda sám vyvinul jakoukoliv snahu ke zjištění oprávněného subjektu, kterému by škodu, kterou trestným činem způsobil, podle svých sil nahradil.
29. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20.11.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu