8 Tdo 965/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, který rozhodl jako
soud odvolací ve věci Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově vedené pod
sp. zn. 101 T 292/2004, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006,
sp. zn. 101 T 292/2004, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle popsaných
skutkových zjištění dopustil tak, že ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004 a 30. 1.
2004 v úmyslu získat potravinářské zboží bez jeho řádného uhrazení předem, jako
jednatel společnosti R., s.r.o., postupně zaslal dodavateli potravinářského
zboží společnosti S. S., tři platební příkazy o údajně provedených úhradách
kupní ceny a částečných úhradách dříve vzniklého dluhu, přičemž tyto platební
příkazy pouze potvrdil v samoobslužném boxu v K. b., a.s., a již je nepředal k
jejich proplacení, v důsledku čehož bylo dodáno zboží v celkové hodnotě
87.805,53 EUR, čímž způsobil společnosti S. S., celkovou škodu ve výši
2.890.525,66 Kč.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., k trestu odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení
spočívající v povinnosti zaplatit ve zkušební době podle svých sil způsobenou
škodu, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn.
39 To 104/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu Ostravě podal obviněný M. R.
prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovolání opřené o dovolací důvod podle §
265b odst. 1. písm. g) tr. ř. V jeho obsahu zejména namítl nesprávnost použité
právní kvalifikace, protože se nejedná o trestný čin, ale jde jen o obchodně
právní záležitost. Tento argument obviněný opřel o tvrzení, že zasláním příkazů
k úhradě nikoho v omyl neuváděl, neboť v rámci spolupráce mezi společností S.
S., se sídlem S. S. (dále jen „společnost S.“), a R., s.r.o., (dále jen
„společnost R.“), bylo běžné, že zaplacení dodávky zboží bylo avizováno
příkazem k provedení platby, přičemž samotná platba byla realizována později s
odstupem několika dnů nebo i týdnů. Jednalo se o avízo budoucí platby, nikoliv
o doklad o provedené platbě. Podle něj tuto skutečnost dotvrdila ve své
výpovědi i svědkyně J. P. Okresní soud tudíž nemohl učinit závěr, že dodávka
zboží realizovaná v konkrétně neuvedeném termínu v měsíci lednu 2004 byla
společnosti S. zaslána pouze proto, že obviněný prostřednictvím uvedených
platebních příkazů přislíbil uhradit částku před dodáním zboží. Takový závěr
navíc neodpovídá ani popsaným skutkovým závěrům. V další části dovolání
obviněný uváděl výhrady proti způsobu, jakým byly ve věci zajištěny výslechy
svědků C. A. a C. M., kteří byli vyslechnuti pouze v I., a to až v době, kdy
bylo vedeno řízení před okresním soudem, a teprve z jejich výpovědí bylo
učiněno zjištění o uzavření dohody o nutnosti zaplacení zboží před jeho
dodáním. Obviněný navíc zpochybnil obsahovou stránku těchto výpovědí, neboť
namítl rozpor mezi jimi a dalšími provedenými důkazy. Ve vztahu k platebním
příkazům, které společnost R. zaslala společnosti S., obviněný zmínil i to, že
je na první pohled zřejmé, že nejsou dokladem o realizované platbě, ale jen
příkazem k platbě, což měla společnost S. rozeznat. Navíc za situace, kdy byla
třetí dodávka zboží zaslána s odstupem deseti dnů od vystavení první faktury,
šlo o takový časový odstup, během něhož bylo možné ověřit, že se již platba za
první fakturu na účtu poškozeného objevila. Vedle těchto výhrad obviněný
alternativně připustil, že i kdyby obstál soudy zjištěný skutkový stav, nebylo
se možné ztotožnit s jeho právním hodnocením, neboť se jedná o složitý obchodní
případ spadající pouze do kompetence civilních soudů, které budou hodnotit
vzájemné obchodní nároky společností S. a R., a který svým obsahem nedopadá na
normy trestního práva a nemůže být tudíž řešen v rámci trestního řízení. Tento
názor obviněný podložil výhradou o neseriózním postupu společnosti S., která
porušila povinnosti ze smlouvy o výhradním zastoupení společnosti R., když své
výrobky nabídla za nižší ceny i jiným právním subjektům. Tuto skutečnost
obviněný považoval za rozhodující příčinu finančních ztrát společnosti R.,
která v důsledku toho u soudu v C. v I., podala žalobu o náhradu škody.
Společnost S. však takový mimotrestní postup nevolila a bez dalšího na
obviněného podala trestní oznámení.
S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006,
a Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn.
101 T 292/2004, zrušil ve všech výrocích a přikázal věc Okresnímu soudu v
Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo dne 31. 7. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu
zastupitelství, které podalo písemné vyjádření, v němž státní zástupkyně činná
u Nejvyššího státního zastupitelství zejména poukázala na to, že Krajský soud v
Ostravě nedostál své přezkumné činnosti, neboť z popisu skutku ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně není patrný volní vztah obviněného ke škodlivému
následku a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí není dostatečně zřejmé, z jakých
důvodů a na jakém podkladě soud v předmětné věci založil závěr o zavinění
obviněného ve formě nepřímého úmyslu. Za nesprávné též označila, že se soudy
nezabývaly hospodařením společnosti R. v rozsahu potřebném pro závěr, zda
obviněný byl schopen plnit své finanční závazky vůči svým dodavatelům. V této
souvislosti též poukázala na to, že v popisu skutku nebyl dostatečně vyjádřen
záměr obviněného způsobit škodu na cizím majetku. Zjištění, že obviněný věděl,
že nebude schopen v budoucnu uhradit cenu zboží, a srozumění obviněného s touto
skutečností není zachyceno ve skutkové větě ani dostatečně rozvedeno v
odůvodnění napadených rozhodnutí, považovala za porušení zásad vyplývajících z
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Protože z napadených rozhodnutí není zřejmé, z
jakých důvodů a na jakém podkladě soudy v předmětné věci právní posouzení
skutku jako trestného činu podvodu včetně závěru o zavinění pachatele založily,
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl a zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu
prvního stupně, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a
na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce
jeho zákonného znění, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné
namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně
právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky,
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně
i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové
výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s
ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.
Obviněný v podaném dovolání částečně v rozporu s takto vymezenými pravidly
uplatnil námitky, jimiž jednak vyjádřil nedostatky v učiněných skutkových
zjištěních, když brojil proti obsahu svědeckých výpovědí svědků C. A. a C. M. a
proti způsobu, jakým byly tyto důkazy zajištěny, a jednak když zpochybňoval
vyjádření těchto svědků ve vztahu k jejich hodnocení a charakteru došlých
příkazů a sám posuzoval, co z nich měli zaměstnanci společnosti S. dovozovat.
V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je poukazováno na nesprávnost procesního
postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se
nejedná o výhrady právní povahy, které jako jediné mohou být podřazeny pod
označený dovolací důvod, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit
právně relevantním způsobem tento dovolací důvod ani žádný jiný z dovolacích
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nebyl tak ve vztahu k
této části dovolání obviněného dán zákonný podklad pro její věcné přezkoumání.
Za důvody, který byly relevantně s označeným dovolacím důvodem uvedeny, a jimiž
se mohl dovolací soud ve směru jeho opodstatněnosti dále zabývat, jsou výhrady
zaměřené proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu.
Obviněný jimi vyjádřil názor, že nikoho v omyl neuváděl, a proto je možné v
posouzeném skutku spatřovat pouze obchodně právní spor dvou společností, který
je založen ryze na obchodních vztazích, u něhož řešení v rámci trestního řízení
nepřichází do úvahy.
Se zřetelem na takto relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněné námitky
je vhodné uvést, že ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. jde o trestný čin tehdy,
jde-li o čin pro společnost nebezpečný, který naplňuje formální znaky uvedené v
trestním zákoně. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem,
je třeba postupovat tak, aby byla nejprve učiněna potřebná zjištění o
rozhodných skutkových okolnostech a na jejich podkladě, zda prokázané skutkové
okolnosti naplňují formální znaky trestného činu s tím, že aby se jednalo o
trestný čin, musí být všechny uvedené znaky dány.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného
obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť
závažný následek.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl
naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č.
57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může
jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná
osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá
čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat,
pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho
obohacení.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s
tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění
subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v
úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní
vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým
psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze
proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného
činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem
vůle.
Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný tohoto
trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil
tím, že někoho uvedl v omyl a tak na cizím majetku způsobil značnou škodu.
Jak je ze skutkových zjištění patrné, obviněný uvedený znak, že „jiného uvedl v
omyl“, naplnil tím, že proto, aby získal potravinářské zboží bez jeho uhrazení
předem, ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004, 30. 1. 2004 zaslal společnosti S.
platební příkazy, které nepředal k proplacení, ale pouze je potvrdil v
samoobslužném boxu v K. b., a. s., což vedlo k tomu, že společnost S.
obviněnému předmětné zboží zaslala. Přestože se obviněný brání tomu, že by
tento znak byl uvedeným jednáním naplněn, jeho výhrady jsou plně v rozporu
nejen se závěry obou soudů, jak jsou rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí,
ale především se všemi ve věci zajištěnými a provedenými důkazy, které ve svém
souhrnu a v logických návaznostech svědčí o tom, že obviněný jednal se záměrem
dodávky předmětného zboží vylákat, aniž by za ně chtěl poškozeným požadované
finanční prostředky zaplatit.
Nejvyšší soud z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, a to jak ve vztahu ke
znaku, že „jiného uvedl v omyl“, tak i s ohledem na subjektivní stránku k
tomuto znaku se vztahující, považuje z prokázaných okolností za významné
především to, že obviněný společnosti S. zaslal kopie příkazů k úhradě, aniž by
k takové platbě dal bance pokyn. V této souvislosti je vhodné zmínit zejména
zprávu K. b., a. s., (č. l.) 94, v níž banka ohledně předmětných platebních
příkazů informuje, že originály těchto příkazů nebyly vhozeny do boxu ani
předány obchodníkům, a tedy nebyly bance k proplacení předány. Současně
sdělila, že obviněný byl dlouholetým klientem banky, který často prováděl
platby do zahraničí a byl informován o tom, že tyto příkazy musí dát přímo
obchodníkům ke kontrole a potvrzení převzetí, neboť do boxu lze vkládat pouze
tuzemské částky do 499.999,99,- Kč.
K tomu je vhodné upřesnit, že podle obsahu kopií předmětných platebních
příkazů, je na příkazu ze dne 20. 1. 2004 k proplacení vyznačena částka
48.978,54,- EUR, na příkazu ze dne 21. 1. 2004 je uvedena částka 49.742,90,-
EUR, a na příkazu ze dne 30. 1. 2004 je částka 22.154,- EUR, je tedy patrné, že
v každém z těchto příkazů byla vyznačena částka překračující povolenou výši
500.000,- Kč., neboť kurz EURA činil v té době více jak 32,- Kč za EURO.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný nemohl platbu vyznačenou na
předmětných platebních příkazech vůbec fakticky realizovat tak, jak předstíral,
protože byla vyloučena jednak tím, že se jednalo o částku do ciziny a jednak i
proto, že uvedená suma převyšovala možnou maximální hranici pro realizaci
platebního příkazu přes samoobslužný box, jak je shora uvedeno.
Ve vztahu k nepřesvědčivosti obviněným vnesených námitek, je významné i to, že
ke dnům, které obviněný na příkazech uvedl jako dny splatnosti, byl ve dnech
20. 1. 2004 až 21. 1. 2004 účet obviněného vedený u K. b., a. s., ve schodku,
neboť vykazoval – 48.922,17,- Kč, a ke dni 30. 1. 2004 na něm byla částka
118.315,- Kč. Banka by proto ani z tohoto důvodu nemohla předmětné úhrady
provést, protože pro ně v době splatnosti, kterou obviněný vyznačil, na účtu
nebyl dostatečný obnos. Podle „Podmínek provádění platebního styku a zúčtování
na běžných účtech klientů banky“ platí, že banka odepíše peněžní prostředky z
účtu klienta na základě účinného příkazu k úhradě doručeného prostřednictvím
samoobslužného boxu v pracovní den, který klient uvedl jako den splatnosti.
Takový pokyn by nebylo možné vyplnit, protože ke dni splatnosti na účtu
potřebné částky nebyly k dispozici.
Z uvedených důvodů proto neobstojí ani ta námitka obviněného, že očekával
příjmy od svých odběratelů, neboť banka platbu, k níž by obviněný dal příkaz
(což se ovšem nestalo), na základě platebního příkazu s vyznačenou dobou
splatnosti nemohla provést později, platbu by neprovedla a klienta by o tom jen
vyrozuměla.
Všechny tyto skutečnosti dosvědčují, že v daném čase nebylo reálné, aby
obviněný mohl ze svého účtu uhradit označené částky, protože jím předstíraný
způsob byl v rozporu s pravidly platebního příkazu prostřednictvím
samoobslužného boxu i faktickým stavem jeho účtu. O všech těchto skutečnostech
obviněný věděl a byl s nimi dostatečně obeznámen.
Především je však nutné zdůraznit, že v dané věci je rozhodné to, že
předstírané platby vůbec neproběhly, protože obviněný bance žádný takový pokyn
nedal, a pokud shora uvedené platební příkazy potvrdil a společnosti S. je
zaslal, bylo to jen proto, aby předstíral, že taková platba skutečně proběhla.
Jen tak totiž mohl získal možnost od této společnosti odebrat zboží, jak se
také stalo. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný tyto podmínky
akceptoval na osobním jednání s představiteli společnosti S. dne 19. 12. 2003,
kde mu svědek C. A. jednoznačně sdělil, že vzhledem k dluhům, které má
společnost R. u společnosti S. a k nastalé složité situaci, může být obviněnému
zboží dodáno jen proti platbě předem. S tím obviněný souhlasil a že tedy
provede platbu předem. Je tedy patrné, že již na tomto ústním jednání obviněný
platbu předem avizoval.
Pro závěr o vědomém záměru obviněného zaslání bance nepředaných, avšak jejím
razítkem označenými platebními příkazy vylákat ze strany poškozené společnosti
předmětné zboží, mimo již naznačených skutečností, svědčí i okolnosti
vyplývající z obsahu výpovědí C. M., z písemné korespondence mezi nimi, z nichž
je zřejmé, že obviněný poškozené společnosti, i když zjistila, že k úhradě
nedošlo, předstíral, že se tak stalo a že jde o omyl na straně banky. Tento
závěr je patrný z toho, že obviněný jednak na první telefonickou informaci o
tom, že platby nepřišly, předstíral překvapení a svědkyni C. M. v rozporu se
skutečností sdělil, že vše v bance ověří. Při dalším slovním kontaktu ji
nepravdivě informoval o tom, že platba byla provedena. Když později tato
svědkyně zjistila, že peníze stále nedošly, a za tím účelem obviněnému znovu
telefonovala, opět ji v rozporu s faktickým stavem věci sdělil, že se nemusí
znepokojovat, neboť platbu provedl jiným postupem než bylo obvyklé. Když
svědkyně následně obviněnému dne 10. 2. 2005 zaslala faxem dopis, v písemné
odpovědi na něj obviněný znovu nepravdivě dne 12. 2. 2005 (č. l. 31 spisu)
společnosti S. uvedl že „z kontroly provedené u banky, se dověděl, že banka,
aniž by ho informovala, příkazy k úhradě, které zadal, z důvodu nedostatečného
krytí neprovedla“.
Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněný svůj původní záměr vylákat od
společnosti S. zboží, aniž by ho zaplatil, což se mu podařilo, těmito svými
následnými nepravdivými a lživými informacemi jen potvrdil.
Přitom s ohledem na předchozí spolupráci se společností S. obviněný spoléhal na
dříve získanou důvěru, a na to, že skutečnost, zda úhrada proběhla lze ověřit
až s odstupem několika dní, což shora uvedení svědci potvrdili i s tím, že
právě proto ihned úhradu neověřovali a zboží obviněnému jen na podkladě těchto
platebních příkazů zaslali.
Ze všech těchto důvodů je zcela zřejmé, že obviněný jednal úmyslně. Jestliže
soud prvního stupně dopěl k závěru, že v daném případě jde o úmysl nepřímý ve
smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jsou ve vztahu k němu dostatečně všechny potřebné
okolnosti zjištěny a objasněny a takový závěr žádné pochybnosti nevzbuzuje.
Na základě těchto všech skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů
čin obviněného, jak byl zjištěn a popsán, správně právně posoudily jako trestný
čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takto zjištěné trestné
jednání obviněného je kriminálním činem, který vykazuje všechny znaky skutkové
podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný zneužil obchodně právní vztahy k
tomu, že na úkor cizího majetku, na němž způsobil škodu, sebe obohatil tím, že
poškozeného uvedl v omyl. Protože jde o trestné jednání, které vykazuje s
ohledem na způsobenou škodu a na přístup obviněného, který i později, když jeho
čin vyšel najevo, stále předstíral, že nedostatky jsou na straně banky, a
poškozeného i později opakovaně utvrzoval v tom, že platbu uhradil, vysoký
stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, nejedná se o nepřípustnou
kriminalizaci ani o „složitý obchodní případ“, jak namítal obviněný.
Nejvyšší soud proto na podkladě shora uvedených skutečností a úvah shledal, že
obviněný byl plně v souladu s normami trestního práva, zcela správně oběma
dovoláním napadenými rozhodnutími uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože po všech stránkách naplnil znaky jeho
skutkové podstaty, a proto je v daném případě trestní odpovědnost obviněného
zcela na místě.
Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, i rozsudek
Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101
T 292/2004, jako správné a zákonné. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně
uplatněným námitkám bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová