8 Tdo 99/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 o dovolání obviněného M. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 57/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 69/99, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 T 69/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. 28 T 69/99 – 1055, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 10. července 1998 po 9.10 hod. v L., jako zaměstnanec B. o. s., a. s., P., pobočky v L., po vypnutí monitorujícího a zabezpečujícího zařízení pod záminkou cvičného poplachu odcizil z hlavního trezoru banky finanční hotovost v částce 3.200.000,- Kč, čímž způsobil škodu K. b., a. s., P.“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené K. b., a. s., P., částku ve výši 3.200.000,- Kč.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 57/2004, je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 28 T 69/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 57/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. H. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedlo k nesprávnému posouzení celého případu. Soudům předně vytkl, že nebyl zjištěn a prokázán způsob, jakým byla finanční hotovost odnesena z banky. Odkázal na důkazy založené ve spise a na závěr soudu, že čin měl provést v průběhu dvou minut a 34 sekund, a na základě toho rozvinul úvahy o faktické možnosti realizace činu, z nichž dovodil, že se nemohl posuzovaného jednání dopustit, protože mezi jednotlivými časovými úseky není doba potřebných dvou minut. Vysvětlil, že poplach v bance lze spustit pouze pod kódem příslušného pracovníka, a tudíž v inkriminovaných časových okamžicích musel osobně sedět na svém pracovišti. Své další výhrady zaměřil proti odposlechu komunikace mezi ním a svědkem F. H., neboť se domnívá, že uplatnění odposlechů v této věci nemá opodstatnění. Podrobně rozvedl taktéž svoji polemiku o tom, zda si mohl opatřit generální klíč od trezoru, a závěry soudu učiněné ohledně této otázky označil za chybné. Vyjádřil, že byl odsouzen na základě řetězce domněnek, nikoli na základě přímých či nepřímých důkazů, v čemž shledal porušení zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit, nebo aby podle § 265m tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám jej ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu uvedený skutek spáchal obviněný.
Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního