8 Tdo 994/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
31. srpna 2011 o dovolání obviněného L. O., proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 33/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2011, t a k t o
:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 53 T
1/2011, byl obviněný L. O. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem soulože s
příbuzným v pokolení přímém podle § 188 tr. zákoníku, kterých se podle
skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 11. 2010 v přesně nezjištěnou dobu
od 22.00 hodin do 22.30 hodin ve společně obývaném rodinném domě na adrese B.,
okres Z., pod vlivem alkoholu poté, co v koupelně kladl své dceři intimní
otázky, zda již měla s někým sex, přestože věděl, že je mladší 15 let, tuto
chytil za ruku a se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího
pokoje, kde ji přiměl lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a
přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí
do pochvy prsty, a zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přírození, poté
poškozenou zalehl, zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož,
následně poručil poškozené, aby si vzala jeho penis do úst a strpěla opakované
zasouvání penisu do úst, a to až do vyvrcholení, kdy ji přinutil ejakulát
spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po obviněném, aby
svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku a podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 4. 2011,
sp. zn. 6 To 33/2011, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání, které proti shora
uvedenému rozsudku podal obviněný.
Prostřednictvím obhájce Mgr. Romana Keznikla napadl obviněný rozhodnutí
odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a v něm nejprve shrnul průběh trestního řízení před
soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Dovolatel uvedl, že nesouhlasí s
právní kvalifikací skutku, když z žádného důkazu nevyplývá z jeho strany užití
násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo zneužití bezbranného stavu
poškozené. Soudy obou stupňů přitom odkázaly na údajné použití byť minimální
síly ze strany obviněného, avšak tento závěr nemá oporu v žádném z provedených
důkazů. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie a sexuologie vyplynulo, že
obviněný nevnímal a ani nemusel vnímat, že nečinnost poškozené znamená jistým
způsobem odpor. Teprve poté, co znalkyně obviněnému vysvětlila, jak rozdílné
mohou být reakce osoby, která je sexuálně atakována nebo zneužívána, že to
nemusí být vždy jen pláč nebo odmítání, obviněný připustil, že i přesto, že u
poškozené neviděl tyto projevy, které on subjektivně považoval za jediné, které
by způsobovaly stres, že svým jednáním mohl dceři způsobit do budoucna
psychické problémy. Poškozená sama opakovaně uvedla, že žádný fyzický odpor
nekladla, a do jaké míry svůj odpor vyjadřovala slovně či pláčem, nebylo
jednoznačně prokázáno. Obviněný popřel, že by poškozená plakala nebo slovně
vyjádřila odpor nebo že by se nějak bránila. Z nedobrovolného jednání poškozené
však nelze dovozovat, že by obviněný musel použít sílu. Dovolatel konstatoval,
že soud prvního stupně neprokázal věrohodně užití násilí, ani pohrůžku násilí
či pohrůžku jiné těžké újmy, ani zneužití bezbrannosti, stejně jako soud
pochybil v hmotněprávním posouzení skutku. Proto je nezbytně nutné, aby byla
zohledněna základní zásada trestního řízení „in dubio pro reo“, která vyplývá
ze zásady presumpce neviny. V případě, že existují ohledně skutkových otázek
týkajících se viny obviněného důvodné pochybnosti, které nejsou ani dalším
dokazováním odstranitelné, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2011, sp.
zn. 6 To 33/2011, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn.
53 T 1/2011, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému
soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ačkoli byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to
své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu do dne konání neveřejného
zasedání nezaslalo.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že
dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř.,
zkoumal, zda označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat
za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Obviněný námitkami, kterými poukazoval na to, že nebyla naplněna
objektivní stránka zločinu znásilnění, když vůči poškozené nepoužil násilí,
naplnil uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud proto přezkoumal, zda-li je
takto podané dovolání opodstatněné.
Zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou
jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije
jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem
provedeným způsobem srovnatelným se souloží, spáchá-li tento čin na dítěti
mladším patnácti let.
Předmětem útoku je kterýkoli člověk, přičemž nezáleží na způsobu života
znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně
nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř.
s ní žije v manželství (viz rozh. č. 97/1955 Sb. rozh. tr.).
Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo
jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku, anebo k takovému činu
zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního
styku, jímž je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať
stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání
vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou,
tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto
základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (koitus) a
jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména
orální pohlavní styk, anální pohlavní styk, zasouvání prstů nebo jiných
předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby
pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití
předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale
obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy
(coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání
prsních bradavek, tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo
ona jemu apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení
pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde.
Podle tzv. právní věty se obviněný uvedeného činu dopustil v alternativě, že
poškozenou k souloži donutil „násilím“.
Pojem násilí není v zákoně definován. Za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea
1 se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za
účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a
dosažení pohlavního styku proti její vůli.
Násilí ve smyslu tohoto ustanovení je naplněno i jednáním pachatele
spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího
odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku
apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo
95/2006).
Se zřetelem na to, že za násilí se považuje překonávání vážně míněného odporu
oběti, je zřejmé, že se předpokládá, že se oběť pachatelovu násilí brání.
Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže napadený vyvíjí méně
intenzívní odpor vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je
tento stav ženy znám (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1978,
publikované pod č. 63/1978, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, číslo
7-8, ročník 1978).
Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba
po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího
vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu,
že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční.
Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o
donucení. O donucení nejde také, když sice poškozená osoba zpočátku klade
odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí.
Na základě takto vymezeného rámce znaku „násilí“ je nutné posuzovat i čin
obviněného, jehož se dopustil podle popsaných skutkových zjištění tím, že v
nočních hodinách pod vlivem alkoholu, chytil za ruku svou čtrnáctiletou dceru a
se slovy, že spolu zažijí rozkoš, ji odvedl do obývacího pokoje, kde ji přiměl
lehnout na sedačku, svlékl jí kalhotky, sám se svlékl a přes slovní odpor a
pláč poškozené jí proti její vůli roztáhl nohy, zasouval jí do pochvy prsty, a
zatímco jí držel nohy pod pažemi, lízal jí přirození, poté poškozenou zalehl,
zasunul penis do její pochvy a vykonal na ní soulož, poručil poškozené, aby si
vzala jeho penis do úst a strpěla opakované zasouvání penisu do úst, a přinutil
ji ejakulát spolknout, přičemž poškozená po celou dobu opakovaně žádala po
obviněném, aby svého jednání nechal a pustil ji, na což nereagoval.
Z takto zjištěného jednání obviněného není pochyb o tom, že nese znaky násilí,
pro které v případě dcery vůči otci, tedy osobě mající k pachateli vztah
závislosti, postačuje nepochybně i menší forma odporu. Lze jen zrekapitulovat,
že toto násilí konkrétně spočívalo v tom, že obviněný poškozenou „chytil za
ruku“, „přiměl ji lehnout si“, „přes slovní odpor a pláč poškozené jí proti
její vůli roztáhl nohy“. Je patrné, že jde o tři různé formy násilí, jímž
obviněný překonával vážně míněný odpor poškozené, která mu jej dávala jak
slovně, tak i pláčem najevo.
Stejně se s uvedeným znakem vypořádaly i soudy nižších stupňů. Soud prvního
stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na stranách 9 a 10 ke znaku násilí uvedl,
že „poškozená byla navečer doma, v prostředí pro ni běžném a blízkém, nebyly
zde žádné cizí osoby, kterých by se měla obávat a i když jí otec začal dělat
intimní návrhy, neznamená to, že by z něj hned musela mít strach…poškozená byla
nepochybně i ve vztahu jisté závislosti na obviněném jako dcera a otec, a proto
stačilo skutečně násilí velmi malé intenzity, tedy uchopení poškozené za ruku v
koupelně a její odvedení do obývacího pokoje, zatlačení na ramena, čímž ji
přiměl lehnout na sedačku, svléknutí jejích kalhotek, roztažení nohou od sebe a
vykonávání sexuálních aktivit, jako orálního sexu a soulože na poškozené, která
se fyzicky obviněnému nebránila a pouze slovně a později i pláčem dávala najevo
nesouhlas s jeho jednáním.
Názor odvolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí na straně 6 korespondoval s tím,
co bylo uvedeno v rozhodnutí soudu nalézacího, když podle něj důvodně s ohledem
na výsledky provedeného dokazování dospěl k závěru o tom, že obviněný použil
byť minimální síly vůči poškozené za účelem dosažení svého záměru.
Nejvyšší soud se se závěry a zjištěními obou soudů ztotožnil. Z takto popsaného
jednání je zřejmé, že obviněný vůči poškozené nepoužil intenzivní násilí,
kterým ji donutil k souloži, avšak nelze akceptovat výhrady obviněného, že
prvek násilí nebyl u jeho jednání vůbec použit, a že se tak nemohl dopustit
zločinu znásilnění. Přestože jeho jednání neobsahovalo násilí výrazné
intenzity, kdy by poškozenou bil nebo jí jinak ubližoval, tím, že ji chytil za
ruku, posléze jí držel za nohy, a přestože ho prosila, aby svého jednání
zanechal, neučinil tak, a již výraznější formou násilí vůči ní postupoval,
když jí roztáhl nohy, aby na ní vykonal soulož.
Všechny zjištěné a shora rozvedené okolnosti svědčí pro závěr, že znak násilí,
jakož i donucení poškozené k souloži byly v projednávané věci zjištěny a
správně právně posouzeny. Právní kvalifikace zločinu znásilnění podle § 185
odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proti němuž obviněný v
odvolání brojil, byla užita v souladu se zákonem.
Když se Nejvyšší soud ztotožnil se správným právním posouzením a ve věci
nezjistil obviněným namítané nedostatky, dovolání obviněného L. O., považoval
za zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová