8 Tdo 997/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2004 o
dovoláních obviněných JUDr. F. H., J. K. a B. Z., proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 To 14/2004, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 6/2002,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. F. H., J. K.
a B. Z. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2003, sp. zn. 1 T 6/2002, byli
obvinění JUDr. F. H., J.K. a B. Z. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzeni shodně
podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož
výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. všichni k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu
činnosti na úseku nákupu a prodeje zboží na tři léta. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody ve výroku rozsudku uvedeným
poškozeným.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustili v podstatě tím, že od 19. 9.
1997 do 27. 11. 1997 jako jednatelé a společníci obchodní společnosti N., spol.
s r. o., a od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997 jako osoby pověřené jednat za tuto
obchodní společnost odebrali ve více případech v úmyslu nezaplatit
potravinářské zboží od sedmi obchodních společností na různých místech České
republiky, toto prodali, případně dílem přenechali dalším nezjištěným osobám a
takto získané peníze použili na doplacení splátek úvěru uvedené obchodní
společnosti, případně dílem pro vlastní potřebu, a způsobili tak obchodním
společnostem celkovou škodu ve výši 8.701.601,19 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění JUDr. F. H., J. K. i B. Z.
odvoláními, která směřovala proti výroku o vině a všem na něj navazujícím
výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 To
14/2004, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu
prvního stupně ohledně všech obviněných zrušen ve výroku o uložených trestech
zákazu činnosti. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že
každému z obviněných byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák.
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na tři léta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě dovolání. Shodně v něm odkázali na důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku. Vyjádřili nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací
soud vypořádal s jejich námitkami směřujícími proti právní kvalifikaci skutku,
neshledal-li je důvodnými a ztotožnil-li se s právním posouzením skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Vytkli, že základním nedostatkem
jeho argumentace je vnitřní rozpor, který přebral již z rozsudku soudu prvního
stupně, jestliže pokládal za nepochybné, že obvinění měli v úmyslu z výtěžku
prodeje odebraného zboží hradit jiné závazky společnosti, čímž tedy naplnili
znaky zvýhodňování věřitele, a současně však měl za to, že obvinění vůbec
nechtěli hradit závazky společnosti, k nimž došlo ve vztahu k dodávkám zboží.
Pro tento závěr není podle obviněných dostatek podkladů. Poukázali na to, že
závazky, které vznikly a jejichž výši pokládají soudy obou stupňů za výši
neoprávněného obohacení formou podvodu, vznikly obchodní společnosti, nikoli
obviněným. Povinnost uhradit tyto závazky stála podle nich vůči obchodní
společnosti jako právnické osobě, a to až do okamžiku ukončení konkursu.
Dodali, že okolnost prodeje jejich obchodních podílů svědku M. Ch. na této
povinnosti nic nemění. Zdůraznili, že nebylo prokázáno, že by věděli, že svědek
M. Ch. v podnikání obchodní společnosti N., spol. s r. o., nebude pokračovat.
Okolnost, že jmenovaný svědek nebyl obviněn a stíhán pro zpronevěru, nijak
nezpochybňuje, že úmysl obviněných v době kolem prodeje obchodních podílů
směřoval k tomu, aby byli uspokojeni ti věřitelé společnosti, kde za dobytnost
jejich pohledávek někteří obvinění osobně ručili. To však stále podle nich
naplňuje pouze skutkovou podstatu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §
256a tr. zák., neboť tímto způsobem mařili uspokojení věřitelů pozdějších.
Všichni shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby dále postupoval
podle § 265l tr. ř. Současně žádali, aby dovolací soud odložil výkon
rozhodnutí, proti němuž byla dovolání podána.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněných uvedl, že ze skutkových zjištění konkretizovaných ve výroku o vině a
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku odvolacího soudu je
zřejmé, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že
předstíráním, že za odebrané zboží zaplatí, uvedli někoho v omyl a způsobili
tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, když od poškozených obchodních
společností odebírali potravinářské zboží s vědomím, že s ohledem na účetní,
ale i faktický ekonomický stav obchodní společnosti N., spol. s r. o., nebudou
moci v době splatnosti faktur a směnky za odebrané zboží a ani v pozdější době
dostát svým závazkům vzniklým v důsledku jejich jednání vůči obchodním
společnostem vyjmenovaným pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně. Dodal, že skutečnost, že cílem protiprávního jednání obviněných
bylo získat finanční prostředky, které by mohli použít mimo jiné i k úhradě
bankovního úvěru, je z hlediska naplnění zákonem stanovených znaků trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. v daném případě právně relevantní
potud, že dokresluje subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto deliktu, a to
zvláště za situace, kdy obvinění podle skutkových závěrů soudů nedisponovali
jiným reálným zdrojem ke krytí svých závazků, než byl prodej potravinářského
zboží, které získali způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně. Navrhl, aby byla dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř.
přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných
jsou zjevně neopodstatněná.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav
je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze zásadně namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných směřující proto právnímu posouzení skutku lze pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného
rozsudku a obsahu dovolání obviněných je významná otázka, zda skutkem, jak byl
zjištěn soudy, byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250
tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda skutek vykazuje zákonné znaky
trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., jak tvrdí
dovolatelé.
S právním názorem obviněných souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že
soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.), které spočívají v tom, že obvinění
společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili tím, že
uvedli někoho v omyl a způsobili tímto činem škodu velkého rozsahu.
Skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která
všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku – škody 8.701.601,19 Kč, tj. škody
velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozených obchodní
společnosti, především společné podvodné jednání obviněných vůči poškozeným
obchodním společnostem, které směřovalo k tomu, aby sebe a jiného obohatili.
Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obvinění v době od 19. 9. 1997
do 27. 11. 1997 jako jednatelé a společníci obchodní společnosti N., spol. s r.
o., a v době od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997 jako osoby pověřené jednat za tuto
společnost, odebrali od sedmi obchodních společností v úmyslu nezaplatit
potravinářské zboží v ceně 8.701.601,19 Kč, které prodali, případně dílem
přenechali dalším nezjištěným osobám, a takto získané peníze použili na
doplacení splátek úvěru uvedené společnosti, případně dílem pro vlastní potřebu.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy, jak vyplývá z
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně i z odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, správně upozornily na zjištění, že obvinění již v době uzavření
kupních smluv, tedy než získali majetkovou hodnotu, která byla předmětem útoku,
jednali s vědomím, že peněžní částka odpovídající kupní ceně nebude v době
splatnosti faktur či směnky zaplacena, že vážný úmysl zaplatit kupní cenu pouze
předstírali, a kupní smlouvy byly pouze prostředkem k získání zboží od
poškozených a k obohacení obviněných případně dalších osob. Tento závěr je v
souladu s konkrétními zjištěními o finančních poměrech obchodní společnosti N.,
spol. s r. o., o předstíraném převodu obchodních podílů obviněných ve
společnosti N., spol. s r. o. na svědka M. Ch. a odpovídá též poznatkům o
účelu, k němuž byly peněžní prostředky získané za prodej odebraného
potravinářského zboží skutečně použity.
Jestliže obvinění namítli, že nebylo prokázáno, že by věděli o tom, že svědek
M. Ch. nebude k podnikání obchodní společnosti N., spol. s r. o., pokračovat,
zpochybnily tak správnost části skutkových zjištění, která v tomto směru učinil
soud prvního stupně (viz zejména strana 13 a 14) a z nichž vycházel v
napadeném rozsudku i odvolací soud (strana 12). Z jejich zjištění plyne, že
obvinění věděli, že svědek M. Ch. nemíní a ani není vůbec schopen seriozně
řídit společnost a že převod obchodních podílů na něj nebyl myšlen vážně.
Námitky vůči tomuto zjištění mají výlučně skutkovou povahu. Ty však nezakládají
žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto k nim dovolací soud
nepřihlížel (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.
ÚS 651/02).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 11, 12) přiléhavě uvedl,
že obvinění nejdříve jako společníci a posléze jako osoby pověřené jednat za
obchodní společnost N., spol. s r. o., odebrali od dodavatelů potravinářské
zboží, ač si byli již v této době vědomi, že s ohledem na účetní i faktický
ekonomický stav obchodní společnosti svým závazkům nedostojí, a to nejen v době
splatnosti faktur a směnky, ale ani později. Obvinění byli vedeni jediným
záměrem, a to eliminovat dopad nepříznivé ekonomické situace společnosti do
jejich osobních poměrů, zejména pak do poměrů obviněného B. Z., kterému v
případě neuhrazení dluhu u ČSOB, a. s., hrozila ztráta vlastního majetku.
Jediným reálným zdrojem peněžních prostředků pro splacení dluhu byl prodej
potravinářského zboží, což též neprodleně z velké části uskutečnili. Takto
získané finanční prostředky nepoužili na úhradu odebraného zboží, ale použili
je na úhradu bankovního úvěru, eventuálně pro vlastní potřebu. Výstižně též
soudy upozornily, že obvinění si již v době odběru zboží byli vědomi toho, že
dodavatelé se budou po době splatnosti faktur a směnky domáhat svých práv, a
proto předstírali převod svých obchodních podílů v obchodní společnosti na
svědka M. Ch. v úmyslu vyhnout se své odpovědnosti.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. (§ 1 odst. 2 obch. zák.) právní úkon musí být
učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní
úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního
případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky,
které s takovým projevem vůle normy občanského (obchodního) práva spojují. V
oblasti obchodních závazkových vztahů sem patří jak případy, kdy jednající
nechtěl způsobit právní účinky, které obchodní zákoník s odpovídajícím projevem
vůle spojuje, tak i případy, kdy věděl, že povinnosti, které na sebe v důsledku
projevu vůle převzal, objektivně splnit nemůže, a pro případ, že tento následek
nastane, byl s tím srozuměn. Nevážnost projevu vůle obviněných je vzhledem ke
skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkony (tj. kupní smlouvy), které
uzavřeli, jsou neplatné. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost,
která působí přímo ze zákona, a to od počátku.
Za situace, kdy soudy zjistily, že úmysl poskytnout poškozeným obchodním
společnostem v dohodnuté době odpovídající plnění, tj. kupní cenu, obvinění
pouze předstírali, aby tak dosáhli toho, že poškozené společnosti jim dodaly
zboží a převedly na ně vlastnická práva k němu, což bylo prostředkem primárně
pro jejich obohacení, nelze právně kvalifikovat jejich jednání jako trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., jak namítli obvinění. Nelze ani
přijmout jejich argument, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na vnitřním
rozporu, pokud pokládaly za nepochybné, že obvinění měli v úmyslu z výtěžku
prodeje odebraného zboží hradit jiné závazky společnosti (čímž měli podle nich
naplnit znaky zvýhodňování věřitele), současně však měly za to, že obvinění
vůbec nechtěli hradit závazky společnosti, k nimž došlo ve vztahu k dodávkám
zboží.
Pokud obvinění v této souvislosti poukazovali na to, že závazky, které vznikly
a jejichž výši pokládaly soudy obou stupňů za výši neoprávněného obohacení
formou podvodu, vznikly společnosti, nikoliv obviněným, a okolnost, že obvinění
prodali své obchodní podíly svědku M. Ch. na této povinnosti nic nemění, nutno
poznamenat, že obvinění byli v době od 19. 9. 1997 do 27. 11. 1997 jednateli,
tj. statutárními orgány obchodní společnosti N., spol. s r. o., a byli proto
oprávněni jednat jménem této společnosti (§ 133 odst. 1 obch. zák.). Podle § 20
odst. 1 obč. zák. je statutární orgán oprávněn činit právní úkony ve všech
věcech, z čehož plyne, že jednání statutárního orgánu je vlastním jednáním
právnické osoby samé. Obvinění jako jednatelé jmenované obchodní společnosti
byli oprávněni ke všem úkonům za tuto společnost a také za ni přebírali
veškerou odpovědnost (včetně trestní). Trestní odpovědnost za činnost
společnosti měli však i v době od 27. 11. 1997 do 31. 12. 1997, kdy byli
pověřeni za tuto společnost jednat. Nutno ovšem dodat, že tato okolnost pro
právní posouzení skutku obviněných rozhodná není.
Z hlediska právního posouzení skutku je rozhodující úmysl, jímž byli obvinění
vedeni již v době sjednávání podmínek odběru zboží od poškozených obchodních
společností. Není přitom podstatné, zda obvinění v postavení dlužníka vůči více
věřitelům byli či nebyli schopni plnit své splatné závazky a zda byly splněny
podmínky pro zahájení konkursního či vyrovnávacího řízení ve smyslu příslušných
ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (k tomu viz přiměřeně č. 38/2001, 53/2003 Sb. rozh. tr. aj.).
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. se dopustí,
kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i
jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele.
Objektem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. je ochrana
majetkových práv věřitelů, jež vyplývají z legitimně ustavených závazkových
vztahů. Objektivní stránka tohoto trestného činu zase předpokládá, že pachatel
zmaří, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele, který má vůči němu právo na
plnění na základě existujícího závazkového vztahu. Aniž by bylo třeba zabývat
se dalšími podmínkami trestní odpovědnosti za tento trestný čin, je třeba
především uvést, že tento tzv. úpadkový delikt a ochrana, jež je jeho
prostřednictvím poskytována, nemohou být aplikovány v prostředí právních úkonů,
jež jsou od samého počátku neplatné, neboť nejsou učiněny vážně.
Obvinění nepřiléhavě vytrhli ze souvislostí závěry soudů vztahující se k
posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu a údajný vnitřní rozpor
sami vytvořili. Jednání obviněných, jak je soudy zjistily a popsaly, není
nikterak vnitřně kontradiktorní. Obvinění jako statutární zástupci a posléze
osoby oprávněné jednat za obchodní společnost, která nebyla schopna plnit své
splatné závazky a tedy ani doplatit úvěr vůči bance, který byl zajištěn částí
majetku jednoho z nich, při nedostatku jiných finančních zdrojů, v úmyslu
nezaplatit vylákali zboží od poškozených obchodních společností, toto z
převážné části prodali, a tak získali potřebné peněžní prostředky mimo jiné i
pro splacení úvěru ČSOB, a.s. Pro danou situaci vůbec není rozhodující, zda
byli obvinění v postavení dlužníka neschopného plnit své splatné závazky více
věřitelů a zda v takové situaci jednoho ze svých věřitelů případně zvýhodnili;
rozhodující je, že odebrali zboží, ač od samého počátku neměli v úmyslu je
zaplatit nejen v době splatnosti faktur, ale ani později. Bylo-li by jednání
obviněných posouzeno jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr.
zák., nebyla by postihnuta jeho podstata, jíž primárně bylo podvodné vylákání
zboží na úkor obchodních společností se záměrem obohatit sebe případně jiného,
nikoliv způsob uspokojení věřitelů.
Skutek obviněných byl přesvědčivě kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných JUDr. F. H., J.
K. i B. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněných o odložení výkonu rozhodnutí,
kterou učinili v závěru dovolání, poněvadž obvinění nejsou osobami oprávněnými
k podání takového návrhu. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s
příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro
případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková