8 Tz 303/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. února 2001 v neveřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v
neprospěch obviněných Z. D., a L. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 80/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 5 T 91/99,
a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á , protože zákon
porušen n e b y l .
Na obviněné Z. D. a L. V. podala státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Praze obžalobu, která jim kladla za vinu spáchání trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se měli dopustit tím, že „po vzájemné
dohodě se samostatně stíhaným zástupcem firmy I., s. r. o., F. v Č., JUDr. P.
D. o vylákání úvěru na podkladě nepravdivých informací uzavřeli dne 8. 9. 1992
v K. n. V., v místní pobočce AB Banky, a. s., M. B., zastoupené J. P., Z. D.
úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč a L. V. úvěrovou smlouvu na částku 4
000 000,- Kč, a to na nákup zboží, v dohodnutých termínech úvěr nesplatili,
přičemž v rozporu s účelem úvěru každý z nich z poskytnutého úvěru zaslal
předem dohodnutou částku 3 363 812,- Kč na účet firmy I., s. r. o., na koupi
drahých kamenů a již v době uzavírání úvěrových smluv si tak museli být vědomi,
že pokud použijí podstatnou část úvěru na zaplacení drahých kamenů od firmy I.,
které budou sloužit pouze jako zástava poskytnutého úvěru a nebudou moci být
předmětem dalšího obchodu, nedojde k realizaci jejich podnikatelských záměrů
uvedených v žádosti o úvěr, týkajících se nákupu a prodeje textilního zboží a
rozvoje dřevovýroby, v původním rozsahu a nevytvoří si tak zdroje pro splácení
úvěru, a tímto jednáním způsobili AB Bance, a. s., M. B., škodu minimálně ve
výši poskytnutého úvěru.\"
O této obžalobě rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12.
1998, sp. zn. 5 T 91/98 tak, že podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1
písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastavil trestní stíhání obviněných
Z. D. a L. V. pro skutek uvedený v obžalobě, protože při předběžném projednání
obžaloby dospěl k závěru, že jde o trestný čin poškozování cizích práv podle §
209 tr. zák., na který se vztahuje ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Stížnost státního zástupce
podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
4. 1999, sp. zn. 12 To 44/99, jako nedůvodná zamítnuta.
Na podkladě stížnosti pro porušení zákona byla obě citovaná usnesení
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 1999, sp. zn.
8 Tz 164/99, a Krajskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po provedeném hlavním líčení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 28. 12. 1999, sp. zn. 5 T 91/99, podle § 11 odst. 1 písm. a) a § 223 odst.
1 tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněných Z. D. a L. V. pro skutek
vymezený tak, že „dne 8. 9. 1992 v K. n. V. v pobočce AB Banky . B. po
předchozí dohodě se zástupcem firmy I., s. r. o., F. v Č., JUDr. P. D., že pro
firmu I. zajistí úvěrové prostředky tak, že získají pro sebe úvěr s použitím
drahých kamenů v hodnotě podle znaleckého posudku ve výši 13 455 250,- Kč,
které poskytne firmě I. jako zajištění úvěru a podstatnou část úvěru převedou
firmě I., na podkladě nepravdivých informací, že použijí úvěrové prostředky pro
své podnikatelské záměry, uzavřeli s bankou zastoupenou J. P. úvěrové smlouvy,
a to Z. D. úvěrovou smlouvu na částku 4 000 000,- Kč a L. V. úvěrovou smlouvu
na částku 4 000 000,- Kč na nákup zboží, každý z nich z poskytnutého úvěru v
rozporu s jeho účelem poukázal dohodnutou částku 3 363 812,- Kč na účet firmy
I., s. r. o., a v dohodnutém termínu ani později bance úvěr nezaplatili.\" Tím
podle soudu prvního stupně obvinění spáchali trestný čin poškozování cizích
práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož trestní stíhání je
nepřípustné v důsledku článku I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o
amnestii ze dne 3. 2. 1998.
Stížnost, kterou proti citovanému usnesení podal státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Praze, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
4. 7. 2000, sp. zn. 12 To 80/2000, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal ministr
spravedlnosti ve lhůtě uvedené v § 272 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněných Z. D. a L. V. Podle ministra spravedlnosti došlo
napadeným rozhodnutím k porušení zákona ve prospěch obou obviněných v
ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení, které tomuto rozhodnutí
předcházelo, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. 5 T
91/99, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 223 odst. 1 tr. řádu. V odůvodnění
stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti zrekapituloval průběh
dosavadního řízení a obsah důkazů vztahujících se k projednávanému skutku,
který je obviněným kladen za vinu. Podle názoru ministra spravedlnosti již z
popisu skutku ve výroku zastavovacího usnesení vyplývá, že soud prvního stupně
nijak nezpochybnil skutečnost, že oba obvinění uzavřeli smlouvy o úvěrech tak,
jak bylo uvedeno v obžalobě krajského státního zástupce v Praze, že tyto úvěry
vyčerpali a že zůstaly nesplaceny. Nezpochybnil ani tvrzení obžaloby, podle
kterého byla podstatná část úvěrů oběma obviněnými převedena na společnost I.,
s. r. o., a soud prvního stupně učinil jednoznačný závěr, podle kterého částky
poukázané obviněnými z obou úvěrů této společnosti nebyly určeny na nákup zboží
a nesouvisely s rozvojem podnikání obviněných, neboť obvinění od počátku
jednali se záměrem podstatnou část úvěrových prostředků předat společnosti I.
Tuto část skutkových zjištění považuje ministr spravedlnosti za odpovídající
skutečnosti a v tomto směru se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku
soudu prvního stupně. Ministr spravedlnosti však nesouhlasí se závěrem, že u
obviněných není dáno zavinění ve vztahu ke vzniku škody a že jejich jednání
nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., ve znění platném před 1. 1. 1998.
Podle názoru soudu prvního stupně obvinění předali podstatnou část
peněžních prostředků získaných úvěrem společnosti I. s příslibem, že tato
společnost uhradí dluh, nebo počítali s eventualitou prodeje drahých kamenů a
úhradou dluhu ze zástavy, přičemž nebylo prokázáno, že by obvinění věděli o
nemožnosti dosáhnout realizací zástavy s ohledem na její hodnotu získání dlužné
částky zpět. Pokud byly v průběhu trestního stíhání drahé kameny znalecky
ohodnoceny toliko na částku 1 345 525,- Kč, podle názoru soudu prvního stupně
obviněným nebyla známá žádná okolnost, která by hodnotu drahých kamenů
zpochybňovala. Jestliže obvinění předstírali bance jako účel úvěru získání
finančních prostředků pro jejich podnikání, ačkoliv ve skutečnosti účelem bylo
získání finančních prostředků pro jinou společnost, čímž uvedli banku v omyl o
okolnostech významných z hlediska návratnosti úvěru a z hlediska
podnikatelských záměrů banky, naplnili tímto jednáním podle názoru soudu
prvního stupně skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle
§ 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože způsobili bance toliko vážnou újmu na
jejích právech rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí úvěru.
Vrchní soud v Praze jako soud, který rozhodoval o stížnosti státního
zástupce proti citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně, se s uvedeným
názorem ztotožnil. Poukázal v této souvislosti na právní názor Nejvyššího soudu
České republiky vyslovený v rámci rozhodování o dřívější stížnosti pro porušení
zákona, který se týká významu zajištění úvěru zástavou pro posuzování existence
zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Podle tohoto názoru
nemůže vzniknout škoda na cizím majetku jako zákonný znak uvedeného trestného
činu, pokud je poskytnutý úvěr zajištěn dostatečnou hodnotou zástavy, přičemž
obvinění nemohli vědět, že hodnota drahých kamenů byla znalcem RNDr. I. T.
nadhodnocena. Nebylo prokázáno žádné spojení obviněných se znalcem a správnost
ocenění navíc při ukládání drahých kamenů do úschovy potvrdil i bankou
zajištěný znalec Ing. J. H.
Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona nesouhlasí
se závěry soudů obou stupňů, podle nichž obvinění při uzavírání úvěrových smluv
a čerpání úvěrů jednali s vědomím, že nároky peněžního ústavu mohou být
uspokojeny realizací zastavených drahých kamenů, neboť tento názor nemá oporu v
provedených důkazech, a to ani ve výpovědích samotných obviněných. Ministr
spravedlnosti podrobně zrekapituloval obsah výpovědí obou obviněných a dospěl k
závěru, že z žádné z těchto výpovědí nevyplývá, že v době uzavírání úvěrových
smluv a čerpání úvěrů obvinění předpokládali úhradu svých závazků k bance
realizací zastavených drahých kamenů. Podle názoru ministra spravedlnosti se
sice obviněný může hájit takovým způsobem, jaký uzná za vhodný, ale z jeho
výpovědi nelze logicky vyvozovat takové skutečnosti sloužící k jeho obhajobě,
které obviněný vůbec neuvedl.
Dále ministr spravedlnosti vytkl soudům obou stupňů nedůslednost, s
jakou se zabývaly kupní smlouvou ze dne 28. 8. 1992, včetně její přílohy, podle
které obviněný Z. D. koupil drahé kameny, jež byly krátce na to použity jako
zástava sloužící k zajištění obou úvěrů, a to za smluvní cenu 6 727 325,- Kč,
tedy za částku o polovinu nižší, než byla částka vyčíslená znalcem. Podle
ministra spravedlnosti nelze zpochybnit skutečnost, že smluvní kupní cenu
drahých kamenů obviněný znal v době uzavírání úvěrových smluv a dokonání
trestného činu čerpáním úvěru, neboť již dne 10. 9. 1992 byly společnosti I.,
poukázány částky korunově odpovídající kupní ceně uvedené v dodatku ke kupní
smlouvě. Jak dále ministr spravedlnosti namítá, ze skutečnosti, že obviněný
koupil drahé kameny za částku o polovinu nižší, než jak bylo uvedeno ve
znaleckém posudku, a nedosahující ani výše obou úvěrů, muselo být obviněnému Z.
D. zřejmé, že výše ohodnocení drahých kamenů nemusí být správná, že tržní cena
drahých kamenů je nižší a že banka může být poškozena minimálně o cenový rozdíl
mezi hodnotou zástavy a výší úvěrů, jestliže obvinění nebudou schopni úvěr
splatit. Tvrzení obviněného, podle kterých se jako dospělý, duševně zdravý
občan s určitými zkušenostmi v oblasti podnikání o rozdíly činící řádově
miliony korun vůbec nezajímal, považuje ministr spravedlnosti do jisté míry za
logické jedině tehdy, kdyby obviněný ve skutečnosti vůbec s úhradou úvěrů
realizací zástavy nepočítal.
Ministr spravedlnosti je dále přesvědčen, že žádný z provedených důkazů
nepotvrzuje existenci nějakého předchozího příslibu převzetí dluhu obviněných
společností I. Existence takového příslibu nebyla potvrzena svědeckou výpovědí
žádné z osob spojených se společností I., byť z listinných materiálů
poskytnutých bankou vyplývá, že obvinění skutečně usilovali o převzetí dluhu
jiným subjektem, ovšem až po delší době po splatnosti úvěrů. V tomto směru však
považuje ministr spravedlnosti dokazování za neúplné, protože měl být u
hlavního líčení osobně vyslechnut svědek P. W. a v zájmu úplnosti dokazování
měl být zjištěn aktuální stav trestního stíhání dalších osob v souvislosti s
obchodováním drahými kameny. Proto ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že
soud prvního stupně rozhodoval na podkladě neúplně provedeného dokazování a
nevyvodil adekvátní závěry z důkazů ve věci již provedených, v důsledku toho
trestní stíhání nesprávně zastavil a vrchní soud toto pochybení v rámci řízení
o stížnosti státního zástupce nenapravil.
Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona,
aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí i jemu předcházející
usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a aby podle § 270 odst. 1 tr. řádu
přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí předmětné věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) na podkladě
podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu
správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a
zjistil, že zákon porušen nebyl.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že skutku,
který byl obviněným Z. D. a L. V. obžalobou kladen za vinu, se měli dopustit v
době, kdy skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1993, resp. až do 31. 12. 1997), který byl ve
skutku spatřován, vyžadovala, aby pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo využil něčího omylu, a
způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V době spáchaní žalovaného
skutku ještě neplatilo ustanovení § 250b odst. 1 tr. zák. (ve znění po
novelizaci provedené s účinností ode dne 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb.),
podle něhož se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání
úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé
nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, aniž by se vyžadovalo
způsobení škody na cizím majetku či obohacení pachatele nebo jiné osoby. Stejně
tak neplatilo ustanovení § 250b odst. 2 tr. zák. upravující další alternativu
úvěrového podvodu, kterou naplní ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné
oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel,
přičemž se ani zde nevyžaduje způsobení škody na cizím majetku. Ustanovení §
250b odst. 1, 2 tr. zák. tedy nelze na jednání obviněných použít, protože by
šlo o posouzení trestnosti podle pozdějšího zákona, který je pro obviněné
nepříznivější, a vzhledem k tomu by bylo v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1
tr. zák. Vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru
na jiný než sjednaný účel totiž samo o sobě nebylo v posuzovaném období (do 31.
12. 1997) trestným činem, neměl-li příjemce úvěru (dlužník) již v době, kdy si
peníze půjčoval, úmysl je nevrátit (viz rozhodnutí pod č. 56/1994 Sb. rozh.
tr.).
Dále je ve věci obviněných Z. D. a L. V. podstatné, že soud prvního
stupně i soud odvolací byly podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázány právním názorem
vysloveným v řízení o předchozí stížnosti pro porušení zákona rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99. Podle tohoto
právního názoru v případě, kdy je úvěr zajištěn takovou hodnotou zástavy, která
umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných ustanovení
občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky zpět,
nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák., byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo nevrátit
ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době
nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl. Nemůže totiž vzniknout v
důsledku takového jednání škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové
podstaty.
Citovaný právní názor sice již neplatí na činy spáchané za účinnosti
zákona č. 253/1997 Sb., protože od 1. 1. 1998 by se mohlo popsané jednání
posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.,
jestliže dlužník při sjednávání úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé informace o
své ochotě úvěr splatit, přestože jeho úmysl takový nebyl, přičemž toto
ustanovení právě na rozdíl od trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák. nevyžaduje způsobení škody. Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. za
okolností vyjádřených ve zmíněném právním názoru by mohl být rovněž spáchán,
byť nikoli na úkor banky, za situace, kdyby splatnost úvěru byla zajištěna
zřízením zástavního práva podle § 152 a násl. občanského zákoníku na cizí věci,
přičemž by vlastník zastavené věci (zástavní dlužník, zástavce) poskytl tuto
věc k zajištění úvěru na podkladě nepravdivých tvrzení dlužníka o své
schopnosti a ochotě úvěrem získané peníze vrátit, ač dlužník od počátku
nehodlal poskytnuté peníze vrátit a spoléhal na úhradu úvěru ze zastavené věci.
Tím by věřitel jednal na úkor vlastníka zástavy poté, co zneužil jeho omylu. V
tomto případě by však bylo nutné zkoumat, zda se jedná o totožný skutek s tím,
který měl spočívat v jednání na úkor banky.
Ve srovnání s uvedeným pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že
obžaloba v posuzované věci spatřovala spáchání trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněnými Z. D. a L. V. právě v tom, že uzavřeli
úvěrové smlouvy na podkladě nepravdivých informací a že poskytnuté úvěry
použili z velké části v rozporu s účelem, na který jim úvěry byly poskytnuty,
tj. na nákup drahých kamenů. Vzhledem k tomu si pak měli být obvinění vědomi,
že nedojde v původním rozsahu k realizaci jejich podnikatelských záměrů
uvedených v žádosti o úvěr a že si tak nevytvoří zdroje pro splácení úvěrů. V
odůvodnění obžaloby bylo dokonce vyjádřeno podezření, že úvěry byly – snad za
poskytnutí určitých provizí – vylákány prostřednictvím obou obviněných fakticky
pro společnost I., s. r. o. Stížnost pro porušení zákona navíc argumentuje
neexistencí údajného příslibu daného obviněným, na jehož podkladě měla dluhy z
úvěrů převzít společnost I., s. r. o. To všechno jsou však skutečnosti, jež
podle výše citovaného závazného právního závěru nemohou založit trestní
odpovědnost obviněných za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,
4 tr. zák., ve znění účinném v rozhodné době. Přitom ani jednomu z obviněných
nebylo obžalobou kladeno za vinu, že by snad vylákali poskytnutí úvěru na
podkladě nepravdivých údajů o hodnotě zástavy a způsobili škodu bance právě
tím, že úvěr byl zajištěn zástavou v nedostatečné hodnotě.
V posuzované věci je totiž ze zákonné úpravy trestného činu podvodu
(účinné v rozhodné době) a z výše citovaného závazného právního názoru
Nejvyššího soudu zřejmé, že v jednání obviněných Z. D. a L. V. by bylo možné
spatřovat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném
v rozhodném období) jen za předpokladu, kdyby úvěry jim poskytnuté – třebaže
obvinění neměli v úmyslu úvěry splácet – byly zajištěny takovou hodnotou
zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byly úvěry splaceny, a
jestliže si byli obvinění této skutečnosti vědomi tak, aby se u nich mohlo
dovozovat úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.), které se k trestnosti jednání
posouzeného jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje (§ 3 odst. 3
tr. zák.). Provedenými důkazy by tedy muselo být spolehlivě prokázáno, že oba
obvinění byli přinejmenším srozuměni [§ 4 písm. b) tr. zák.] s tím, že hodnota
zástavy, kterou byly úvěry zajištěny, je nižší než hodnota poskytnutých úvěrů a
že v případě nesplacení úvěrů banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi
těmito hodnotami. Z výsledků dokazování by muselo vyplynout nejen to, že
obvinění věděli o skutečné hodnotě do zástavy poskytnutých drahých kamenů, ale
že v rámci svého srozumění s možností způsobení škody nepočítali s žádnou
konkrétní okolností, která by tomuto následku, jehož vznik by si představovali
jako možný, mohla zabránit. Důkazy shromážděné v posuzované věci však
neposkytují dostatečný podklad ani pro splnění prvního z uvedených předpokladů
úmyslného zavinění obviněných, tj. že věděli o skutečné hodnotě zastavených
drahých kamenů.
K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním
úvěru, tedy na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu
podle § 250b tr. zák. bylo nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření
smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru
nejenže jednal klamavě, tedy uváděl banku v omyl nebo využil jejího omylu o
skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu
peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal
alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí
banku v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz k tomu rozhodnutí pod
č. 54/1967-I., č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Právě tato
skutečnost je pro posouzení věci rozhodující, neboť veškerá ostatní
argumentace, použitá ministrem spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro
porušení zákona, by byla relevantní výhradně ve vztahu k naplnění či nenaplnění
zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. ve znění
nyní účinném.
V tomto konkrétním případě není tudíž třeba polemizovat s tím, nakolik
byly údaje uvedené obviněnými Z. D. a L. V. v žádosti o poskytnutí úvěru
pravdivé či úplné, jaká byla jejich tehdejší faktická finanční situace, jakou
měli skutečnou možnost získaný úvěr splácet či splatit, popřípadě jak s ním
naložili, byť dokazováním zjištěné skutečnosti mohou vyvolávat určité
pochybnosti o hodnověrnosti proklamovaných záměrů obou obviněných, pokud jde o
jejich podnikatelské aktivity, které měly být poskytnutými úvěry financovány.
To se ostatně projevilo v právním závěru soudu prvního stupně, když ve stíhaném
skutku spatřoval spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle § 209
odst. 1 písm. a) tr. zák. oběma obviněnými. Z hlediska trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. je ovšem podstatná skutečnost, nakolik bylo v době
poskytnutí obou úvěrů reálné, aby prokázaným jednáním obou obviněných mohla
bance skutečně vzniknout škoda, resp. zda taková škoda (a v jaké výši) vznikla
a nakolik byl vznik této škody pokryt zaviněním obou obviněných. Ministr
spravedlnosti se otázkou zavinění obou obviněných sice zabýval a dovodil, že v
tomto ohledu je zákonem požadované úmyslné zavinění obviněných prokázáno, jeho
argumentace a závěry však nemají v provedených důkazech dostatečný podklad.
Nejvyšší soud při posuzování této rozhodující otázky vycházel především
ze spolehlivě prokázaných skutečností, že obviněným Z. D. a L. V. byl na
základě jejich žádosti AB Bankou, a. s., M. B., pobočkou v K. n. V., poskytnut
úvěr, a to každému z nich v jím požadované výši 4 000 000,- Kčs. Smlouvy o
poskytnutí úvěrů v této výši byly podepsány dne 8. 9. 1992 a na jejich podkladě
byly úvěry, každý ve výši 4 000 000,- Kčs, oběma obviněným skutečně poskytnuty
a postupně z podstatné části vyčerpány (úvěr poskytnutý obviněnému Z. D. ke dni
28. 12. 1992, úvěr poskytnutý obviněné L. V. ke dni 20. 11. 1992). Banka
shledala riziko související s poskytnutím úvěrů přijatelným s tím, že jednak
akceptovala návratnost úvěru ekonomickou cestou na podkladě předložených
podnikatelských záměrů obou obviněných a jednak na podkladě smlouvy o zřízení
zástavního práva k věcem movitým ze dne 8. 9. 1992 přijala na zajištění úvěrů
vybroušené přírodní rubíny v deklarované hodnotě 13 455 250,- Kčs, což je
hodnota, která by jinak spolehlivě zajistila návratnost poskytnutých peněžních
prostředků z obou úvěrů v případě jejich nesplacení. V této souvislosti
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zástavní právo jako právo akcesorické má ve smyslu
§ 152 občanského zákoníku (resp. ve smyslu § 151a odst. 1 občanského zákoníku
ve znění účinném do 31. 12. 2000) funkci nejen zajišťovací, pokud nutí dlužníka
splnit dluh, ale též funkci uhrazovací, protože zástavnímu věřiteli poskytuje
pro případ nesplnění zajištěné splatné pohledávky podpůrný zdroj k jejímu
uspokojení přímo ze zástavy, tj. jejím zpeněžením a náhradním plněním z výtěžku
prodeje. Vzhledem k tomu neobstojí tvrzení státní zástupkyně v odůvodnění
podané obžaloby o tom, že „zástava je instrumentem náhrady škody, který
nepřechází na věřitele automaticky\", které je navíc v rozporu s již zmiňovaným
závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v řízení o předchozí
stížnosti pro porušení zákona.
Není přitom sporu o tom, jak již bylo konstatováno, že obvinění Z. D. a
L. V. ke dni 20. 11. 1992 a 28. 12. 1992 úvěry z podstatné části vyčerpali
(kromě částky určené na splátku úroků a poplatků) a že oba úvěry zůstaly
nesplacené. Tato fakta ostatně konstatoval i soud prvního stupně, který
nepřehlédl ani tu okolnost, že obvinění zaplatili za drahé kameny složené do
zástavy peněžní částku celkem toliko 6 727 325,- Kčs, tj. polovinu jejich ceny
stanovené znaleckými posudky znalců RNDr. I. T. a Ing. J. H. a že tato částka
byla zaplacena z poskytnutých úvěrů. Ze znaleckého posudku podaného znalcem
RNDr. J. H. a z jeho výpovědi pak soud prvního stupně zjistil, že skutečná
hodnota předmětných drahých kamenů činí pouze 1 345 525,- Kč.
Z trestního spisu je rovněž patrné, že předmětné drahé kameny byly
znalcem RNDr. I. T. oceněny peněžní částkou 13 455 250,- Kčs, přičemž ocenění
zastavených drahých kamenů tímto znalcem potvrdil i další znalecký posudek
znalce Ing. J. H., kterého pověřila ohodnocením drahých kamenů samotná AB
Banka, a. s., a který ve svém posudku dospěl ke stejné hodnotě drahých kamenů
jako znalec RNDr. I. T. Proto banka uvedené ocenění bez dalšího akceptovala,
když své ocenění ve zmíněné hodnotě oba znalci potvrdili i při ukládání drahých
kamenů do bankovní úschovy. Ve spise přitom neexistuje jediný důkaz o tom, že
by obvinění Z. D. a L. V. o tomto nadhodnocení drahých kamenů věděli či alespoň
mohli podobnou eventualitu reálně a důvodně předpokládat, nebo že by dokonce
učinili jakékoliv kroky k ovlivnění závěrů znalců RNDr. I. T. a Ing. J. H. ve
svůj prospěch.
Naopak, ani jeden z obviněných nemohl mít za popsané situace důvodné
pochybnosti o deklarované hodnotě drahých kamenů poskytnutých do zástavy, když
se na jejich ocenění shodli dva na sobě nezávislí znalci, z nichž jeden byl
dokonce pověřen oceněním drahých kamenů samotnou bankou, která úvěry poskytla a
na jejich zajištění přijala drahé kameny do zástavy. Z výpovědí obou obviněných
pak vyplývá, že skutečně neměli pochybnosti o původně stanovené hodnotě
zastavených drahých kamenů. Přitom obvinění nejsou sami v tomto směru
odborníky, předmětné drahé kameny neměli vůbec u sebe a mohli oprávněně
předpokládat, že je i v zájmu banky, aby měla k dispozici v zástavě drahé
kameny dostatečné hodnoty. Ostatně i z tohoto důvodu se banka nespokojila s
oceněním předmětných drahých kamenů jen znalcem RNDr. I. T., ale nechala
hodnotu drahých kamenů stanovit dalším znalcem Ing. J. H., kterého si za tímto
účelem banka sama vybrala. Potvrdil-li i tento znalec původní ocenění drahých
kamenů, lze to považovat z hlediska obviněných jako laiků v tomto směru za
dostatečné ujištění o hodnotě poskytnuté zástavy. Ani žádné další důkazy, jak
je podrobně zhodnotil již soud prvního stupně, nesvědčí o tom, že by se
kterýkoli z obviněných dozvěděl ještě před uzavřením úvěrových smluv nebo před
čerpáním úvěrů o jakýchkoli okolnostech zpochybňujících původní ocenění drahých
kamenů nebo naznačujících jejich podstatně nižší skutečnou hodnotu. Jak dále
vyplývá z tvrzení obviněného a z některých dalších důkazů, jednala o hodnotě
zástavy a o jiných okolnostech přípravy úvěrů se společností I., s. r. o.,
(konkrétně s JUDr. P. D.) i banka sama prostřednictvím ředitele pobočky v K. n.
V., J. P. Konečně nelze přehlédnout, že ke stanovení hodnoty uvedených drahých
kamenů na částku v jedné desetině jejich původního ocenění, tj. ve výši 1 345
525,- Kč, došlo teprve dodatečně v průběhu trestního řízení, a to až na
podkladě dalšího znaleckého posudku zpracovaného znalcem RNDr. J. H.
Na závěrech o nedostatku zavinění obviněných nic nemění ani námitka
ministra spravedlnosti, který ve stížnosti pro porušení zákona dovozuje možnost
zavinění (ovšem jen u obviněného Z. D.) z toho, že ve smlouvě uzavřené mezi
obviněným Z. D. a společností I., s. r. o., o koupi předmětných drahých kamenů
je stanovena jejich kupní cena ve výši 6 727 625,- Kčs, tj. jen jako polovina
původního ocenění těchto drahých kamenů. V tomto směru zůstalo nevyvráceným
tvrzení obviněného, že tato kupní smlouva byla uzavírána pouze formálně, aby
obviněný Z. D. mohl vystupovat jako vlastník drahých kamenů a tím urychlit
poskytnutí úvěru. Původně v kupní smlouvě ani nebyla uvedena kupní cena, kterou
obsahuje až dodatek kupní smlouvy. Přitom byl obviněný ujišťován představitelem
prodávající společnosti I., s. r. o., JUDr. P. D. o nepodstatnosti výše kupní
ceny, neboť za stejnou cenu tato společnost hodlala zpětně koupit drahé kameny
od obviněného. Protože JUDr. P. D. vzhledem ke svému samostatnému trestnímu
stíhání odmítl jako svědek v této věci vypovídat, není důvodu zpochybňovat
přesvědčení obviněného Z. D. o významu kupní ceny a o způsobu, jímž byla
sjednána. Navíc soud prvního stupně oprávněně poukazuje na některé důkazy
(zejména svědecké výpovědi JUDr. P. V. a M. F.), jimiž jsou potvrzovány určité
pochybnosti o korektnosti jednání JUDr. P. D. vůči obviněnému Z. D., který v
důsledku toho nemusel znát všechny relevantní skutečnosti.
Za uvedených okolností tedy mohl obviněný Z. D. považovat uzavření
zmíněné kupní smlouvy ohledně drahých kamenů a stanovení jejich kupní ceny
skutečně za formalitu, zejména když vznik zástavního práva banky k předmětným
drahým kamenům nebyl podle tehdy platných ustanovení § 151a a násl. občanského
zákoníku podmíněn tím, že dlužník byl vlastníkem zástavy (viz např. § 151d
odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000 o možnosti dát do
zástavy cizí věc). Z toho vyplývá i význam uvedené kupní smlouvy a kupní ceny v
ní stanovené, protože její uzavření nebylo podmínkou platného vzniku zástavního
práva ani nutným předpokladem poskytnutí úvěru v posuzovaném případě, ale mělo
vést jen k urychlení postupu a rozhodnutí banky v tomto směru. Pro banku bylo
podstatné, že zástava jí byla odevzdána, resp. předána do úschovy u jiné banky
(§ 151b odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000), banka
zástavu přijala v dobré víře (§ 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 2000) a hodnota zástavy byla stanovena způsobem, který tehdy
nevzbuzoval pochybnosti banky jako věřitele ani obviněných jako dlužníků. Za
splnění těchto podmínek bance platně vzniklo zástavní právo k drahým kamenům a
pro banku bylo naopak bez významu, na podkladě jakých skutečností nabyl dlužník
právo disponovat s předmětem poskytnutým do zástavy, za jakých cenových
podmínek se tak stalo a zda je vůbec kupní smlouva platná. Jestliže tedy za
popsaných okolností došlo mezi obviněným Z. D. a společností I., s. r. o., k
ujednání – a to dokonce až dodatečnému – o kupní ceně nižší, než jaké bylo
původní ocenění drahých kamenů, nelze dospět k přesvědčivému závěru o tom, že
takto stanovená kupní cena drahých kamenů mohla být spolehlivým signálem pro
obviněného Z. D. o podstatně nižší skutečné hodnotě zastavených drahých kamenů.
Přitom obviněná L. V. kupní smlouvu o koupi drahých kamenů od společnosti I.,
s. r. o., neuzavírala a o její existenci se podle svého tvrzení dozvěděla až v
průběhu trestního řízení.
Výsledek dokazování v hlavním líčení za tohoto stavu věci pak dovedl
soud prvního stupně ke správnému závěru, že obvinění Z. D. a L. V. o
nadhodnocení drahých kamenů ve znaleckých posudcích znalců RNDr. I. T. a Ing.
J. H. nevěděli a mohli se tudíž spoléhat na to, že pokud jejich podnikatelský
záměr nevyjde, případně jestliže se o jeho realizaci ani vážně nepokusí a
nebudou schopni splácet poskytnutý úvěr, nebude banka poškozena. Tento postoj
byl podle názoru krajského soudu založen na důvodném předpokladu obviněných,
který nebyl dokazováním vyvrácen, že banka bude moci svoji pohledávku vůči nim
vyplývající z poskytnutých úvěrů plně uspokojit realizací (zejména prodejem)
zastavených drahých kamenů, jejichž hodnota původně odhadnutá dvěma znalci výši
obou úvěrů dostatečně přesahovala. V tomto směru byl plně respektován závazný
právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v řízení o dřívější stížnosti pro
porušení zákona v rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/99. Soud
prvního stupně tudíž nepovažoval úmysl obviněných způsobit stíhaným jednáním
škodu AB Bance, a. s., za spolehlivě prokázaný provedeným dokazováním a
neshledal tak existenci jednoho z obligatorních znaků trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. V jednání
obou obviněných proto spatřoval soud prvního stupně toliko zákonné znaky
trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
tj. posoudil je jako tzv. nemajetkový podvod spáchaný na úkor banky tím, že jí
způsobili vážnou újmu na právu rozhodnout o tom, na jaký účel poskytnout úvěr a
na jaký nikoliv. Na takový trestný čin se pak skutečně vztahovalo aboliční
ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3.
2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), protože jde o úmyslný trestný čin, na který trestní
zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky, přičemž ani jeden z
obviněných nebyl z této amnestie vyloučen podle čl. IV téhož rozhodnutí. Další
trestní stíhání obou obviněných pro uvedený trestný čin tedy bylo podle § 11
odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřípustné a nezbylo, než je podle § 223 odst. 1 tr.
řádu zastavit.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, pokud se s těmito závěry soudu
prvního stupně i s jeho argumentací ztotožnil, rovněž nepochybil. Na správnosti
a opodstatněnosti napadených rozhodnutí, zejména pak shora uvedeného závěru
Krajského soudu v Praze o tom, že obviněným Z. D. a L. V. nebylo prokázáno
úmyslné zavinění, tj. že nedošlo z jejich strany k naplnění jednoho z
obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák., by podle názoru Nejvyššího soudu nemohly ničeho změnit ani
jakékoliv další doplňující důkazy, včetně důkazů naznačovaných ministrem
spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. To platí též o případném
zjišťování aktuálního stavu trestního stíhání jiných osob v souvislosti s
obchodováním drahými kameny (JUDr. P. V., Ing. K. B., JUDr. P. D., RNDr. I. T.
a M. F.).
Vzhledem ke všem rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268
odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože napadeným
rozhodnutím ani v řízení, jež mu předcházelo, zákon porušen nebyl. Tento závěr
mohl Nejvyšší soud učinit na podkladě spisového materiálu, aniž bylo třeba ve
věci nařizovat veřejné zasedání a opatřovat vyjádření stran.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto rozhodnutím není dotčena
povinnost obviněných splatit poskytnuté úvěry, popř. další jejich povinnosti,
pokud jim vznikly vůči AB Bance, a. s., a není vyloučena ani případná trestní
odpovědnost jiných osob.
Poučení: Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2001
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y