8 Tz 41/2020-286
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a Mgr. Pavla Götha stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného mladistvého AAAAA.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadený trestní příkaz Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci, soudu pro mládež, přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
1. Trestním příkazem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2017, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý“) uznán vinným proviněním porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. za použití § 31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 a 82 tr. zákoníku za použití § 33 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené E. B. na náhradu škody.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
2. Proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, podala ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) ve prospěch mladistvého AAAAA stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministryně spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch mladistvého porušen zákon v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř.
3. Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního řízení konstatovala, že okresní soud porušil právo mladistvého na spravedlivý proces, neboť nerespektoval jeho právo na obhajobu. Uvedla, že mladistvému byl v přípravném řízení opatřením okresního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 7 Ntm 44001/2015, ustanoven obhájce z důvodu předvídaného v § 42 odst. 2 písm. a) z. s. m., tedy z důvodu nedostatku věku. Ustanovení obhájce však bylo v řízení před soudem zrušeno opatřením okresního soudu ze dne 8. 11. 2016 s tím, že mladistvý již nabyl zletilosti, a pominuly tak důvody nutné obhajoby. Okresní soud však podle ministryně spravedlnosti zjevně přehlédl, že mladistvý měl mít přes dosažení věku 18 let i nadále obhájce z důvodu nutné obhajoby uvedeného v § 36 odst. 2 tr. ř., neboť s ohledem na závěry znaleckého posudku soudních znalců PhDr. Jindřišky Lejskové a MUDr. Lumíra Tauše, CSc., existovaly objektivní pochybnosti o jeho způsobilosti se náležité hájit. Mladistvý je totiž osobou se středně těžkým mentálním defektem, přičemž i znalcem bylo doporučeno, aby s ohledem na jeho osobnost a mentální úroveň byl v řízení zastupován obhájcem.
4. Ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, byl v neprospěch mladistvého porušen zákon v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený trestní příkaz, jakož i všechna další rozhodnutí na tento trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání označil stížnost pro porušení zákona za důvodnou a ztotožnil se i s návrhem, který v ní byl vysloven.
6. Obhájce mladistvého shledal rovněž stížnost pro porušení zákona opodstatněnou a učinil návrh shodný s tím, který v ní byl uveden.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
7. Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch mladistvého.
8. Podle § 36 odst. 2 tr. ř. platí, že obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
9. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že ze znaleckého posudku o duševním stavu mladistvého AAAAA, zpracovaného MUDr. Lumírem Taušem, CSc., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dospělých, dětí a mládeže, sexuologie, a PhDr. Jindřiškou Lejskovou, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. l. 39 až 57), vyplynulo, že u obviněného bylo zjištěno, že se jedná o osobnost nezralou, mající intelektové schopnosti v pásmu středního mentálního defektu. Znalci ve svém znaleckém posudku s ohledem na osobnost a mentální úroveň doporučili, aby měl mladistvý „právního zástupce“, nevyžadují-li tak již samotné právní normy.
10. Nejvyšší soud konstatuje, že okresní soud pochybil, když se nezabýval otázkou, zda u mladistvého nejsou dány důvody nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 2 tr. ř. poté, co mladistvý nabyl zletilosti a nebyl u něj již naplněn důvod nutné obhajoby uvedený v § 42 odst. 2 z. s. m. (ve znění účinném do 31. 8. 2019). Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nevyplývá z konkrétně stanovených skutečností, jako je tomu u důvodů podle § 36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř., u nichž je zákon přímo vymezuje, ale jde o takové skutečnosti, které jsou zákonem dány na posouzení soudu (v přípravném řízení státnímu zástupci), který je s ohledem na konkrétní skutečnosti vyplývající z předmětné věci posoudí a o nutnosti obhajoby rozhodne. Zejména tak činí s ohledem na tělesné a duševní vady obviněného, podle nichž uváží, zda je obviněný způsobilý se náležitě hájit. Z dikce uvedeného ustanovení je patrné, že je v tomto případě zcela ponecháno na soudu, aby sám řešil, zda jde či nejde o nutnou obhajobu, a to s ohledem na charakter a rozsah tělesné a duševní indispozice obviněného a toho, jaký mají dopad na způsobilost obviněného náležitě uplatnit svou obhajobu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).
11. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo povinností okresního soudu posuzovat na základě podmínek stanovených v § 36 odst. 2 tr. ř., zda u mladistvého nejsou dány důvody nutné obhajoby. Ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. zakládá závěr o tom, že obviněný musí mít obhájce, na pouhé existenci pochybností o způsobilosti obviněného náležitě se hájit. Není nutné nepochybně prokázat, že taková nezpůsobilost se řádně hájit fakticky nastala. Pro pochybnosti o tom, zda je mladistvý schopen se náležitě hájit, svědčil znalecký posudek zpracovaný na mladistvého, z něhož vyplynulo, že mladistvý je nezralé osobnosti a svými intelektovými schopnostmi se pohybuje v pásmu středního mentálního defektu, proto znalci doporučili, aby měl „právního zástupce“. Evidentně se tedy nejednalo o osobu s intelektem a vyzrálostí typickou pro daný věk s předpokladem dalšího vývoje tak, jak probíhá u jiných dospívajících jedinců při dovršení zletilosti. Dříve zmíněné okolnosti měly vést okresní soud k otázkám, zda je mladistvý schopen náležitě se hájit, resp. zda je způsobilý sám, bez pomoci další osoby svá obhajovací práva uplatnit. Tyto pochybnosti nemohly být rozptýleny jinak než osobním kontaktem s mladistvým, nejlépe v nařízeném hlavním líčení. Pokud okresní soud nepostupoval v projednávané věci ve shora naznačeném směru, otázkou nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se vůbec nezabýval a vydal napadený trestní příkaz, porušil zákon v neprospěch obviněného.
12. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené ve shodě s návrhem ministryně spravedlnosti podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Liberci, soudu pro mládež, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 7 Tm 33/2015, a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. v neprospěch mladistvého AAAAA. Nejvyšší soud proto zrušil napadený trestní příkaz, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu