8 Tz 46/2023-408
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch 1) obviněného R. J., nar. XY, trvale bytem XY, nyní bytem XY a 2) obviněné právnické osoby E., IČO: XY, se sídlem XY, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, a rozhodl takto :
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, byl v neprospěch obviněných R. J. a právnické osoby E., porušen zákon v ustanovení § 242 tr. zákoníku a v řízení mu předcházejícím v § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, zrušuje a zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
1. Stížnost pro porušení zákona č. j. MSP-286/2021-ODKA-SPZ/6 podaná ministrem spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněných R. J. a právnické osoby E., IČO: XY (dále jako „obviněný a obviněná právnická osoba“, společně jako „obvinění“) směřuje proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, které nabylo právní moci u obviněné právnické osoby dnem 23. 10. 2020 a u obviněného dnem 16. 3. 2021. Tímto usnesením okresní soud podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil věc obviněných k projednání přestupku okresní správě sociálního zabezpečení. Podle odůvodnění tohoto usnesení soud takto rozhodl proto, že trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož spáchání byli obvinění stíháni, s ohledem na změnu trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb., měnícím mimo jiné hranice škody a prospěchu stanovené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, přestal být trestným činem, a skutek by mohl být posouzen okresní správou sociálního zabezpečení jako přestupek.
2. Ministr spravedlnosti poukázal na průběh trestního řízení, jež napadenému usnesení předcházelo, s tím, že obžaloba byla na obviněné podána Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 7. 2. 2020 pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili pěti dílčími útoky, jimiž celkem nesplnili svou zákonnou povinnost odvést povinné platby ve výši 97.484 Kč. Okresní soud nejprve ve věci vydal dne 13. 2. 2020, pod sp. zn. 27 T 21/2020 trestní příkaz,
proti němuž oba obvinění podali odpor a dne 17. 2. 2020 tomuto soudu doručili potvrzení o zaplacení poslední části dluhu na pojistném na sociálním pojištění a na pojistném na zdravotním pojištění (viz. č. l. 335, 336, 337, 338 a 362 spisu). I přesto však okresní soud dne 13. 10. 2020 vydal výše uvedené usnesení, proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti též připomenul skutkovou podstatu přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož znakem je větší rozsah nesplněné povinnosti, a to v souvislosti se změnou ustanovení § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., podle něhož se s účinností od 1. 10. 2020 větším rozsahem rozumí nejméně 100.000 Kč (nikoliv 50.000 Kč, jak tomu bylo před účinností uvedeného zákona do 30. 9. 2020). Rovněž zdůraznil zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku. Konstatoval i obsah procesních ustanovení § 171 odst. 1, 2 tr. ř., § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 tr.
ř. a § 314c odst. 1 tr. ř.
3. S ohledem na uvedená zjištění shledal, že napadeným usnesením byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., protože k postoupení věci okresní správě sociálního zabezpečení nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 171 odst. 1. tr. ř., jelikož trestní odpovědnost obviněných za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku evidentně ze zákona ve smyslu § 242 tr. zákoníku zanikla již dne 17. 2. 2020, kdy z účtu obviněné právnické osoby byla zaplacena poslední část dluhu na pojistném na sociálním pojištění a na pojistném na zdravotní pojištění. Okresní soud tak měl správně z úřední povinnosti podle § 172 odst. 1 písm. f), § 188 odst. 1 písm. c) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavit trestního stíhání obviněných pro zánik trestnosti činu z důvodu prokázání účinné lítosti obviněnými. Zdůraznil též, že v obžalobě popsané skutky vůbec nemohly být přestupkem, a že napadené usnesení je obtížně přezkoumatelné, neboť okresní soud v odůvodnění neuvedl, které konkrétní přestupky by skutky popsané v obžalobě mohly naplňovat. Vytkl i to, že jednání popsaná v obžalobě u obou obviněných pod body 2) až 5) spočívající v neplacení pojistného na zdravotní pojištění se netýkají kompetencí České správy sociálního zabezpečení. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, s takovým postupem souhlasil.
4. Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, byl porušen zákon v neprospěch obou obviněných v ustanoveních § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, eventuálně podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona plně ztotožnil, protože dospěl ke shodnému názoru, že Okresní soud v Ústí nad Labem zcela nesprávně postoupil věc Okresní správě sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem, protože pokud se porovnají dílčí útoky, pro něž byli obvinění postaveni před soud, a přestupky vymezené v § 25d zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ani jeden z nich typově neodpovídá jednání, jež bylo obviněným obžalobou kladeno za vinu. Za vadu považoval i to, že Okresní soud v Ústí nad Labem všechny dílčí útoky blokově postoupil orgánu sociálního zabezpečení, přestože naprostá většina [ad 2) až 5)] se týká neodvedení pojistného na veřejné zdravotní pojištění, u Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR a Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank. Uvedené skutky tudíž nevykazují souvislost s pravomocemi orgánů sociálního zabezpečení.
6. Za vhodné státní zástupce považoval trestní stíhání obviněných zastavit podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť pokud nelze věc postoupit jako přestupek, pak s ohledem na novelu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. skutek uvedený v obžalobě od 1. 10. 2020 není trestným činem. Rovněž poukázal na to, že před tímto dnem navíc došlo dne 17. 2. 2020 k zániku trestní odpovědnosti za stíhaný přečin ve smyslu § 242 tr. zákoníku.
7. Státní zástupce proto souhlasil s konečným návrhem ministra spravedlnosti, a kdyby Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem, než je uveden v § 274 odst. 2 a 3 tr. ř., udělil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
8. Obvinění do dne konání neveřejného zasedání k podané stížnosti pro porušení zákona, případně k vyjádření státního zástupce, své připomínky Nejvyššímu soudu nezaslali. III.
9. Nejvyšší soud shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná podle § 266 odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených.
10. Z obsahu připojeného spisu se podává, že obžaloba byla státním zástupcem podána dne 7. 2. 2020 (č. l. 348 až 351 spisu) pro přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek byl ve stručnosti popsán tak, že obvinění v období od června 2017 do ledna 2019 vědomě řádně neodváděli povinné platby: 1) na sociální zabezpečení České správě sociální zabezpečení – Okresní správě sociálního zabezpečení Ústí nad Labem (dále jen „okresní správa sociálního zabezpečení“) ve výši 42.977 Kč, 2) zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 26.950 Kč, 3) zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 13.683 Kč, 4) zdravotní pojištění Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 3.313 Kč, 5) zdravotní pojištění Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 10.561 Kč, celkem na zákonných platbách nebyla odvedena částka 97.484 Kč.
11. Okresní soud o této obžalobě rozhodl trestním příkazem ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020 (č. l. 356, 357 spisu), jímž oba obviněné uznal vinnými podle obžaloby a uložil jim tresty, což obvinění neakceptovali a podali odpor (č. l. 360, 363 spisu), a společně s ním okresnímu soudu doručili (dne 17. 2. 2020) potvrzení o zaplacení poslední části dluhu na pojistném na sociálním pojištění a na pojistném na zdravotním pojištění (potvrzení o zaplacení dluhu jsou založena na č. l. 335, 336, 337, 338 a 362 spisu). Okresní soud v Ústí nad Labem následně dne 13. 10. 2020 rozhodl napadeným usnesením podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b) a podle § 171 odst. 1 tr. ř. věc obviněných postoupil k projednání České správě sociálního zabezpečení – Okresní správě sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem, neboť v obžalobě popsaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku v zaměstnanosti, a to s ohledem na zákon č. 333/2020 Sb., jímž došlo ke zvýšení hranic výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci stanovené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, na jehož základě shledal, že v obžalobě uvedený skutek již nemůže být trestným činem, avšak mohl by být posouzen okresní správou sociálního zabezpečení jako přestupek (č. l. 366, 367 spisu).
12. Nejvyšší soud se podle těchto skutečností ztotožnil s podanou stížností pro porušení zákona i vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, protože shledal porušení zákona a nesprávnost postupu okresního soudu zejména v tom, že ke dni 13. 10. 2020, kdy o obžalobě po podání odporu rozhodoval, zvažoval pouze dopad změnového zákona č. 333/2020 Sb. na projednávanou věc. Nejprve je třeba soudu přisvědčit v tom, že v době, kdy rozhodoval, činil tak po účinnosti zákona č. 333/2020 Sb., a v souladu s nově vymezenou změnou § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a tedy správně uvažoval o tom, že výše neodvedené povinnosti činící 97.484 Kč nedosahuje hranice „větší škody“ nově vymezené na 100.000 Kč, a tudíž nebyl naplněn znak skutkové podstaty podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v nesplnění povinnosti ve větším rozsahu. Na druhou stranu však soud nebral vůbec do úvahy, že obvinění již dříve, a to dne 17. 2. 2020, svou povinnost dodatečně splnili, a tedy nezvažoval tyto důsledky ve smyslu podmínek stanovených v § 242 tr. zákoníku, a s tím spojenou nutnost v uvedeném smyslu rozhodnout.
13. Podle § 242 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241 tr. zákoníku) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Základní podmínkou pro to, aby šlo o účinnou lítost je, že pachatel (fyzická nebo právnická osoba – srov. § 7 t. o. p. o) dodatečně dobrovolně splní povinnost v celém rozsahu, tzn., že pachatel musí uhradit všechny částky, pokud se vztahují k období vymezenému žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje trestní odpovědnost pachatele. K tomuto úplnému splnění zákonné povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. U trestního příkazu před jeho vydáním anebo též po jeho vydání, byl-li proti němu podán odpor (srov. § 314g tr. ř.). Tato podmínka je splněna i tehdy, došlo-li ke splnění takové povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve, než soud prvního stupně počne vyhlašovat nový rozsudek (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 54/1971 Sb. rozh. tr., srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2458 až 2461).
14. Posoudí-li se v přezkoumávané věci zjištěné okolnosti, je zřejmé, že soud, ač měl v době svého rozhodování dne 13. 10. 2020 k dispozici všechny potřebné podklady, nevzal do úvahy, že z účtu obviněné právnické osoby byla dne 13. 1. 2020 zaplacena na protiúčet č. XY částka 26.950 Kč (č. l. 335 spisu), na protiúčet č. XY částka 42.977 Kč (č. l. 336 spisu), na protiúčet č. XY částka 13.683 Kč (č. l. 337 spisu), na protiúčet č. XY částka 3.313 Kč (č. l. 338 spisu) a dne 17. 2. 2020 na protiúčet č. XY částka 10.561 Kč (č. l. 362 spisu). Podle obsahu spisu není pochyb o tom, že uvedené částky byly zaslány na účty předmětných pojišťoven i okresní správy sociálního zabezpečení. Shora uvedené doklady svědčící o tom, že obvinění uhradili částku v celkové výši 97.484 Kč ke dni 17. 2. 2020, a soud o této skutečnosti informovali téhož dne, však soud na vědomí nebral a nezjistil tak, že zaplacením poslední dlužné částky dne 17. 2. 2020 (ještě před novelou trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb.) obvinění splnili podmínky stanovené v § 242 tr. zákoníku. Dobrovolně, tzn. sami, jak je zřejmé z podaných potvrzení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 39/2022 Sb. rozh. tr.) dodatečně splnili svou povinnost odvést pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění v celém rozsahu, neboť uhradili všechny částky, které jim byly obžalobou kladeny za vinu, a stalo se tak o osm měsíců dříve, než soud prvního stupně vydal nyní napadené usnesení. Tomuto závěru nebrání ani skutečnost, že uvedeným způsobem obvinění postupovali až poté, co byl vydán trestní příkaz (dne 13. 2. 2020), protože tak učinili při podání odporu proti němu, v jehož důsledku soud nově o obžalobě rozhodoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 54/1971 Sb. rozh. tr.).
15. K uvedenému je nutné zdůraznit, že podle ustanovení § 242 tr. zákoníku k zániku trestní odpovědnosti dojde tím, že obviněný splní podmínky v tomto ustanovení vymezené, avšak je-li současně prokázáno, že čin je trestným činem podle § 241 tr. zákoníku, spáchal jej obviněný a v dostatečném rozsahu. Obecně lze za rozhodný okamžik brát dobu, kdy dojde k úhradě celé v obžalobě uváděné částky osobě, vůči níž pachatel tohoto trestného činu byl povinen platby hradit. Není tedy rozhodné, kdy o tom, že došlo k zániku trestní odpovědnosti, rozhoduje soud, neboť jeho rozhodnutí v tomto smyslu má již jen deklaratorní charakter, protože podmínky, za kterých tato skutečnost nastane, stanoví zákon. Jediné, co je soud o této skutečnosti rozhodující povinen posoudit, je to, zda bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě zjištěno, že nepřichází v úvahu zastavení trestního stíhání pro některý z příznivějších důvodů obsažených pod písmeny a) až e) § 172 odst. 1 tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 Tz 119/98].
16. V posuzované věci je třeba připomenout, že rozhodná je zde doba, kdy byla obviněnými uhrazena poslední částka, neboť tím došlo dne 17. 2. 2020 k dobrovolnému dodatečnému splnění jejich povinnosti. Důsledkem tohoto aktu při splnění všech podmínek podle § 242 tr. zákoníku zanikla jejich trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Tento důvod zániku trestnosti činu dopadá na podmínky důvodu zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož se trestní stíhání zastaví, zanikla-li trestnost činu, tzn., že byly odstraněny všechny důsledky činu, jenž byl obviněným kladen za vinu. Z tohoto důvodu nebylo možné, aby soud podle § 171 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněných postoupil k projednání jako přestupek.
17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně porušil zákon ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. v tom, že na čin obviněných neaplikoval ustanovení § 242 tr. zákoníku a nevyvodil z něho procesní důsledky s ním spojené. Proto je třeba v postupu podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1 tr. ř. spatřovat vadné řízení, jež vydání přezkoumávaného rozhodnutí předcházelo. Z těchto důvodů rozhodnutí, proti němuž stížnost pro porušení zákona směřuje, nemohlo obstát, jak zcela důvodně namítal ministr spravedlnosti. Podstatné je, že projevením účinné lítosti došlo k zániku trestní odpovědnosti obviněných, a v daném případě, když již byly platby uhrazeny, není prostor pro to, aby mohlo jít o přestupek. Smyslem účinné lítosti totiž je, aby byl napraven škodlivý následek spáchaného trestného činu, protože zde je preference zájmu státu na odstranění škodlivých následků spojených s neodváděním povinných plateb do veřejných rozpočtů před zájmem na vyvození trestní odpovědnosti za nesplnění zákonné povinnosti obviněných. Zájem na dodatečném odvedení příslušných povinných plateb má zde přednost před trestním postihem pachatele.
18. Z uvedených důvodů má pro správnost postupu soudu význam časová návaznost, protože obvinění uhradili povinné platby dne 17. 2. 2020, tzn. ještě v době, kdy z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v nesplnění povinnosti ve větším rozsahu ve smyslu tehdy platného znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku šlo o trestný čin, neboť zákon č. 333/2020 Sb., jenž uvedený rozsah zmírnil, jak je uvedeno výše, nabyl účinnosti až 1. 10. 2020. Proto, když trestní odpovědnost obviněných zanikla v důsledku účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku již dne 17. 2. 2020, tak v době, kdy soud prvního stupně rozhodoval již po změně ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku a skutek obviněných již nebyl trestným činem, a navíc zanikla trestnost spáchaného činu, mohl zvažovat pouze to, které z ustanovení pro zastavení trestního stíhání bylo pro obviněné příznivější, protože dne 13. 10. 2020 byl v situaci, že byly splněné podmínky účinné lítosti ze stany obviněných [možnost postupu podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř.], a nešlo o trestný čin v důsledku nenaplnění většího rozsahu nesplněné povinnosti jako znaku základní skutkové podstaty přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, což by svědčilo pro postup podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. (navrhovaný státní zástupcem v jeho vyjádření). V těchto souvislostech nicméně nebylo možné volit postup podle § 171 odst. 1 tr. ř. a věc postoupit jako přestupek.
IV.
19. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil stížnosti pro porušení zákona a shledal, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, byl porušen v neprospěch obviněných zákon v ustanovení § 242 tr. zákoníku a přezkoumávané rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného potupu řízení, který spočíval v nesprávné aplikaci ustanovení § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b) a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Porušení zákona však zásadně spočívá v tom, že soud nebral do úvahy ustanovení § 242 tr. zákoníku, v důsledku čehož následně zvolil i nesprávný procesní postup, jak bylo shora konstatováno.
20. Vzhledem k zjištěnému pochybení Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 27 T 21/2020, byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanovení § 242 tr. zákoníku, a v řízení mu předcházejícím v § 171 odst. 1 tr. ř. v návaznosti na § 188 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Z těchto důvodů podle § 269 odst. 2 tr. ř. citované usnesení zrušil, a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s ohledem na shora uvedenou argumentaci.
21. Závěrem lze pouze připomenout, že Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných, a proto nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 273 tr. ř.). Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu