8 Tz 59/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. října 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch zemřelého obviněného M.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 Nt 207/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 Nt 207/2010, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch zemřelého obviněného M. M.
Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadené usnesení a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 15. 12. 2009 M. M., M. M. a L. B. (rodinné příslušnice po zemřelém obviněném M. M.) podaly prostřednictvím zvoleného obhájce JUDr. Lubomíra Müllera u Městského soudu v Brně návrh na povolení obnovy rehabilitačního řízení v trestní věci jmenovaného obviněného vedené původně u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 69/91. V odůvodnění návrhu namítaly jednak nezákonnost usnesení vydaného dne 5. 9. 1991 jmenovaným soudem pod uvedenou sp. zn., kterým byl podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/90 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 119/90 Sb.“), zrušen ve výroku o uloženém trestu rozsudek bývalého Vojenského soudu 1.
stolice v Brně ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 767/47-II, jímž byl zemřelý obviněný M. M. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146c, § 149 bývalého vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, a jednak nezákonnost rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 17. 10. 1991, sp. zn. 1 Rtv 69/91, jímž byl tento obviněný při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podle § 24 odst. 1, § 25 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Na základě podaného návrhu na povolení obnovy řízení nařídil samosoudce Městského soudu v Brně na den 14. 9. 2010 veřejné zasedání, které se konalo též za přítomnosti státního zástupce a shora jmenovaného obhájce. Samosoudce při něm jednak konstatoval obsahy spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 6/2010 a 1 Rt 19/2009 a rehabilitačního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 69/91, jednak podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojil rehabilitační věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rt 19/2009 a 1 Rt 6/2010 s tím, že řízení o podaném návrhu na povolení obnovy bude nadále vedeno pouze pod sp. zn. 1 Rt 6/2010.
Na závěr tohoto veřejného zasedání samosoudce vyhlásil usnesení, jímž podle § 278 odst. 1, § 283 písm. d) tr. ř. návrh na povolení obnovy řízení zamítl. V odůvodnění usnesení vyslovil názor, že nápravy vad usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 5. 9. 1991, sp. zn. 1 Rt 69/91, se nelze domáhat návrhem na povolení obnovy řízení, nýbrž podáním podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010, podal obhájce JUDr.
Lubomír Müller včas stížnost, v níž uplatnil námitky týkající se vlastního rozhodnutí a jeho právních závěrů, které byly rozvedeny v odůvodnění tohoto usnesení, a současně žádal, aby nadřízený soud se zabýval specifickou problematikou týkající se rozhodování o obnově rehabilitačního řízení, přičemž vyslovil výhrady k nesprávnému obsazení soudu, resp. vznesl námitku, že při povolení obnovy v rehabilitačním řízení rozhodoval samosoudce, nikoliv senát, v čemž spatřoval porušení ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. a potažmo porušení čl.
38 odst.
O podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 Nt 207/2010, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění usnesení odkázal na proběhlé rehabilitační řízení vedené u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 69/91 a vyslovil právní názor týkající se zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení ve vztahu k aplikaci dalšího mimořádného opravného prostředku, t.j. stížnosti pro porušení zákona a dovolání. V zásadě se přitom ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně.
Proti naposledy zmíněnému usnesení soudu druhého stupně podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného M.M. Uvedl v ní v obecné rovině [poté, co citoval ustanovení § 134 odst. 2, § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb.], že oba soudy nižších stupňů se těmito ustanoveními důsledně neřídily. Podle názoru ministra spravedlnosti shora zmíněné usnesení Krajského soudu v Brně je nepřezkoumatelné a neobsahuje všechny zákonné náležitosti. V jeho výroku není uvedeno označení trestní věci, které se podané stížnosti týkaly, a nepřesně je věc označena jako „návrh na povolení obnovy řízení ve věci býv. Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 1 Rtv 69/91“. Přestože podaná stížnost M. M., M. M. a L. B., odůvodněná obhájcem JUDr. Lubomírem Müllerem, směřuje konkrétně proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010, kterým byl podle § 278 odst. 1, § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v rehabilitační věci vedené pod sp. zn. 1 Rtv 69/91 u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně, stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně ve výroku usnesení Krajského soudu v Brně není uvedeno. Tento soud druhého stupně dále před rozhodnutím o stížnosti řádně nepřezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení, proti kterým byla stížnost podána, včetně řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení.
Ministr spravedlnosti Krajskému soudu v Brně rovněž vytknul, že se v odůvodnění svého usnesení nezabýval námitkou stěžovatelů, která se týkala skutečnosti, že ve věci návrhu na obnovu rehabilitačního řízení rozhodoval pouze samosoudce, nikoliv senát, čímž mělo být porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud se k podané stížnosti vůbec nezabýval zák. č. 119/1990 Sb., konkrétně nepřihlédl k jeho ustanovení § 7 odst. 3 a nevážil, zda o návrhu na povolení obnovy řízení rozhoduje věcně a místně příslušný soud v obsazení senátním či je k rozhodnutí příslušný pouze samosoudce. Jestliže v rehabilitačním řízení rozhodoval senát, je nutné, aby i ve věci návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval senát složený z profesionálních soudců. Pokud namísto senátu rozhodoval samosoudce, jde o závažnou procesní vadu, která naplňuje pojem vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř.
Za uvedeného stavu se ministru spravedlnosti jevilo napadené usnesení Krajského soudu v Brně jako neúplné a nepřezkoumatelné. Na obsah podané stížnosti tento soud reagoval pouze v části týkající se aplikace typu mimořádného opravného prostředku k nápravě vytýkaných vad rehabilitačního řízení, když se ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně, že v uvedeném případě nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení ve věci zemřelého obviněného M. M. Třebaže tento právní názor obou soudů ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona nezpochybnil, s ohledem na výše uvedenou závadu v obsazení soudu považoval za nutné zrušit rovněž celé řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, včetně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010.
Z těchto důvodů ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“):
a) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. l. 2010 (správně mělo být „2011“), sp. zn. 1 Nt 207/2010 (správně mělo být „sp. zn. 4 Nt 207/2010“), a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen zákon v neprospěch zemřelého obviněného M. M. v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb.,
b) podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rtv 6/2010 (správně mělo být „sp. zn. 1 Rt 6/2010“), jakož i všechna rozhodnutí na uvedená usnesení obsahově navazující, pozbyla-li zrušením podkladu,
c) a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Poté, co ministr spravedlnosti předložil spisový materiál Nejvyššímu soudu, shora jmenovaný obhájce zaslal tomuto soudu několik písemných podání, z nichž je třeba zmínit zejména přípis ze dne 3. 8. 2011. Uvedl v něm, že v dané věci došlo k porušení zákona v mnohem větším rozsahu, než je namítáno stížností pro porušení zákona. S odkazem na konkrétní soudní judikaturu vyjádřil přesvědčení, že k závažným pochybením došlo v řízení jak v letech 2010-2011, tak v roce 1991 a rovněž v roce 1947. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozhodnutí uvedená v závěrečném návrhu ministra spravedlnosti, ale i všechna rozhodnutí vydaná v řízení u Vojenského obvodového soudu Brno pod sp. zn. 1 Rtv 69/91, a také rozsudek Vojenské soudu I. stolice Brno ze dne 15. 12. 1947, sp. zn. Vtr 767/47-II, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu, a aby poté podle § 271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a podle § 226 písm. b) tr. ř. zemřelého obviněného M. M. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud ve veřejném zasedání přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Z této zákonné citace je zřejmé, že Nejvyšší soud byl při své přezkumné činnosti výrazně limitován. V rámci omezeného revizního principu totiž mohl z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost podána. Kromě rozsahu, v němž bylo rozhodnutí podanou stížností napadeno, byl ovšem limitován též důvody uvedenými ve stížnosti pro porušení zákona. V uvedeném omezeném rozsahu a jen z důvodů obsažených ve stížnosti pro porušení zákona pak mohl přezkoumávat i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo.
Jelikož Nejvyšší soud v rámci své limitované přezkumné činnosti současně nedospěl k závěru, že by v dané věci bylo možno uvažovat o výjimkách z tohoto omezeného revizního principu (srov. § 267 odst. 3 věta druhá tr. ř.), nepřicházelo vůbec v úvahu, aby při svém rozhodování vyhověl výše formulovanému návrhu obhájce zemřelého obviněného co do rozsahu, v němž by měla být zrušena jednotlivá rozhodnutí dosud v této věci vydaná.
Zaměřil-li Nejvyšší soud při své přezkumné činnosti pozornost na rozsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona, pak musí připomenout ustanovení § 266 odst. 1 věty první tr. ř., podle něhož ministr spravedlnosti může podat u Nejvyššího soudu takovou stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.
V dané věci tak ministr spravedlnosti učinil proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. l. 2011, sp. zn. 4 Nt 207/2010, s tvrzením, že pokud tento soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost navrhovatelů směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010, porušil zákon v neprospěch zemřelého obviněného M. M. v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb.
Právě citovaná ustanovení trestního řádu a zák. č. 119/1990 Sb. ministr spravedlnosti zmínil v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona zcela přiléhavě.
Podle § 147 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán: a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, b) a řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná.
Podle § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. se ustanovení trestního řádu o příslušnosti samosoudce konat řízení neužije.
Připomenout lze i ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. (ministrem spravedlnosti rovněž zmíněné), podle něhož v odůvodnění usnesení je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě skutečně posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Při aplikaci těchto ustanovení na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že postupem obou soudů nižších instancí došlo k porušení shora citovaných ustanovení trestního řádu a § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. skutečně došlo.
Ministru spravedlnosti je třeba přisvědčit již v tom, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně neobsahuje všechny zákonné náležitosti. V jeho tzv. hlavičce ani výroku není přesně označena trestní věc, které se podaná stížnost týkala (nehledě na to, že u tohoto řádného opravného prostředku soud použil nejprve plurálu, posléze však v odůvodnění singuláru), neboť soud uvedl, že rozhodl „o návrhu na povolení obnovy řízení ve věci Vojenského obvodového soudu Brno, sp. zn. 1 Rtv 69/91“, ačkoliv podaná stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010, jímž byl podle § 278 odst. 1, § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh na povolení obnovy řízení v uvedené rehabilitační věci vedené pod sp. zn. 1 Rtv 69/91 u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně.
Obdobně lze s ministrem spravedlnosti souhlasit v tom, že napadené usnesení je neúplné a nepřezkoumatelné. Soud druhého stupně před rozhodnutím o podané stížnosti totiž řádně nepřezkoumal ani správnost všech výroků napadeného usnesení, proti kterým byla stížnost podána, včetně řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo. V odůvodnění svého usnesení se vůbec nezabýval námitkou stěžovatelů, že o jejich návrhu na obnovu rehabilitačního řízení rozhodoval samosoudce Městského soudu v Brně, nikoliv senát, čímž mělo být porušeno ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. a v důsledku toho i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle již shora citovaného § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. se ustanovení trestního řádu o příslušnosti samosoudce konat řízení neužije. Z toho a contrario vyplývá, že bylo nutné, aby i o podaném návrhu na povolení obnovy řízení rozhodoval senát (ten ostatně rozhodoval i v rehabilitačním řízení). S ministrem spravedlnosti ovšem nelze souhlasit v tom, že tento senát Městského soudu v Brně měl být „složený z profesionálních soudců“. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, totiž platí, že senáty okresního soudu (povahu takového soudu prvního stupně má i Městský soud v Brně) se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících.
Lze tak uzavřít, že pokud namísto senátu rozhodoval samosoudce Městského soudu v Brně, jde o závažnou procesní vadu, která naplňuje pojem vadného postupu řízení ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. Jeho důsledkem totiž bylo i to, že bylo porušeno právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení reagoval na obsah podané stížnosti v podstatě jen v části týkající se aplikace typu mimořádného opravného prostředku k nápravě vytýkaných vad rehabilitačního řízení. V tomto směru se ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně, že v uvedeném případě nejsou dány důvody pro povolení obnovy řízení ve věci zemřelého obviněného M. M. Jelikož tento právní názor obou soudů nižších instancí ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona nikterak nezpochybnil, Nejvyšší soud – vázán výše citovaným ustanovením § 267 odst. 3 tr. ř. – jej nepřezkoumával.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud nejprve podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 4 Nt 207/2010, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., s přihlédnutím k ustanovení § 7 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch zemřelého obviněného M. M., poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil jak toto usnesení, tak jemu předcházející usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1 Rt 6/2010, neboť k primárnímu pochybení došlo již jeho nesprávným procesním postupem (nezákonným obsazením soudu), současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a nakonec podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací na samý počátek řízení po podání návrhu na povolení obnovy řízení u Městského soudu v Brně, na němž bude, aby v novém řízení a při novém rozhodování respektoval výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu, jímž je vázán (srov. § 270 odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž připomíná, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť tímto rozsudkem vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch (srov. § 273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2011
Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a