ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. F. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024, a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se zamítá stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024.
II. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024, byl porušen zákon v ustanoveních § 71a tr. ř. a § 67 písm. a), c) tr. ř. v neprospěch obviněného J. F. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušují tato usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
1. Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. F. předložená Nejvyššímu soudu dne 12. 11. 2024 směřovala proti čtyřem pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze, a to 1) usnesení ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [dále usnesení „ad 1)“], 2) proti usnesení ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018 [dále usnesení „ad 2)“],, 3) proti usnesení ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024 [dále usnesení „ad 3)“],, a 4) proti usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024 [dále usnesení „ad 4)“].
II.
2. Před podáním této stížnosti pro porušení zákona rozhodl Ústavní soud v této věci nálezem ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, z podnětu obviněného J. F. tak, že I. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018 [ad 3], bylo porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Výrokem II. tato usnesení zrušil.
3. Dne 29. 11. 2024 bylo Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky doručeno podání, jímž ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 6 tr. ř. vzal shora uvedenou stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného částečně zpět, a to v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018.
4. Toto částečné zpětvzetí vzal Nejvyšší soud unesením ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 8 Tz 62/2024, podle § 266 odst. 6 tr. ř. na vědomí.
5. Podle těchto mezitímních rozhodnutí, která předcházela přezkoumání věci na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona, je zjevné, že rozhodnutí uvedená ve stížnosti pro porušení zákona označená dále jako bod 3) Nejvyšší soud již nepřezkoumává. Nutné je však předeslat, že vzhledem k tomu, že jde podle podané stížnosti pro porušení zákona o rozhodnutí o vazbě, která na sebe časově i argumentačně navazovala, a protože je Nejvyšší soud vázán názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, vydaném o jednom z napadených rozhodnutí [ad 3)], nelze se při přezkoumávání zbylé části, tzn. ohledně rozhodnutí v bodech 1), 2), 4), obejít bez vazby na názory vyjádřené v nálezu Ústavního soudu a respektovat je.
III.
6. V obsahu podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na to, že obviněný J. F. byl stíhaný pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. zákoníku. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, byl vzat do vazby podle § 68 odst. 1, § 73 odst. 8, § 73a odst. 5 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. a současně bylo rozhodnuto podle § 73a odst. 5 tr. ř. o zrušení peněžité záruky, snížené usnesením téhož soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, na částku 3.000.000 Kč. Vrchní soud v Praze stížnost obviněného podanou proti citovanému rozhodnutí usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)], jako nedůvodnou zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Poté bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, rozhodnuto o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, neboť soud shledal, že důvody vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. u obviněného nadále trvají [ad 2)]. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024, byla žádost obviněného o propuštění z vazby zamítnuta při konstatované existenci důvodů vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. [ad 3)]. Krajský soud v Praze stejně rozhodl i usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024 [ad 4)].
7. V těchto citovaných rozhodnutích krajského soudu ministr spravedlnosti spatřoval porušení zákona v ustanoveních § 67 písm. a), c) tr. ř., § 68 odst. 1 věty druhé tr. ř., § 73 odst. 8 tr. ř. a § 73a odst. 5 tr. ř. a v rozhodnutích stížnostního soudu v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., u obou stupňů shledal porušení zákona v ustanovení § 71 tr. ř.
8. Krajskému soudu vytýkal, že pochybil, jestliže ve vazebním zasedání dne 19. 12. 2023 po zrušení peněžité záruky, nahrazující důvody vazby, přijaté od obviněného v souvislosti s jeho propuštěním z vazby na svobodu na podkladě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 33 T 4/2017, přistoupil znovu ke vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. s odůvodněním, že ze znaleckého posudku ke zdravotnímu stavu obviněného, operativně-pátracích prostředků (sledování osoby obviněného, údaje o telekomunikačním provozu) vyšlo najevo, že obviněný ohledně svého zdravotního stavu uváděl nepravdivé informace, a v důsledku těchto jeho omluv z neúčasti u hlavního líčení z důvodu jeho nedobrého zdravotního stavu doložených i lékařskými zprávami, nemohla být konána v průběhu roku 2023 po řadu měsíců hlavní líčení a muselo být přistoupeno k předvedení obviněného, po jehož realizaci soud ihned rozhodl o konání předmětného vazebního zasedání ještě téhož dne. To vyústilo ve vzetí obviněného do vazby s odkazem na důvod podle § 67 písm. a) tr. ř., protože se obviněný s poukazem na svůj špatný zdravotní stav hlavnímu líčení aktivně a sofistikovaně vyhýbal. Důvod předpokládaný v § 67 písm. c) tr. ř. odůvodnil obavou z opakování stíhané trestné činnosti, která je mimořádně rozsáhlá a závažná vzhledem k výši škody způsobené, hrozící i připravované, představující řádově desítky milionů Kč. Podle ministra spravedlnosti toto usnesení krajského soudu ze dne 19. 12. 2023 o vzetí obviněného do vazby, jakož i rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, která po něm následovala, jsou rozhodnutími nezákonnými, jelikož v případě osoby obviněného nebyly pro takový krok splněny zákonné podmínky.
9. Ministr spravedlnosti nadto vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na otázku praktické aplikace vazebních důvodů, k níž stížnost pro porušení zákona směřuje, rozhodnutím o ní Nejvyšší soud značnou měrou přispěje ke sladění rozhodovací praxe stran aplikace vazebních důvodů. V dané souvislosti odkázal na rozhodnutí č. 8/1989 Sb. rozh. tr., podle něhož „sama skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl řádně předvolán, neodůvodňuje konkrétně obavu, že se skrývá, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání“, neboť zde zpravidla postačí předvedení obviněného (srov. výklad k § 90 tr. ř.). Stejně tak za konkrétní skutečnost ve smyslu tohoto vazebního důvodu nelze považovat každou snahu o cestu do ciziny s platnými cestovními doklady nebo dočasné vzdálení se z místa bydliště či změnu zaměstnání, byť ji nenahlásil orgánům činným v trestním řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 740). Přitom v posuzované věci ani z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by se obviněný záměrně vyhýbal trestnímu stíhání nebo se skrýval, jak předpokládá § 67 písm. a) tr. ř. Podle ministra spravedlnosti navíc ani pouhá hrozba vysokého trestu (zde hrozící odnětí svobody v trvání 8 let) nemůže být důvodem pro uvalení vazby v kontextu s délkou samotného trestního řízení.
10. K tomu ministr spravedlnosti konstatoval, že pobyt obviněného na svobodě trval více než 6 a půl roku od jeho propuštění z vazby, tj. od 15. 5. 2017, přičemž v tomto časovém úseku se nedopustil žádné trestné činnosti, pro kterou by byl odsouzen, ani z žádného trestně postižitelného jednání nebyl podezřelý. Navíc podle objektivních informací prodělal obviněný od konce roku 2022 tři operační zákroky, a to operaci ledvinového nádoru, operaci břišní kýly a naposledy operaci (krční) páteře s nutností následné rehabilitace. Pokud obviněný svou neúčast u jednotlivých hlavních líčení, postupně nařizovaných v roce 2023, omlouval nedobrým zdravotním stavem, včetně doplnění tohoto tvrzení příslušnou lékařskou zprávou, i přes zjištění krajského soudu, že obviněný i přesto vede naprosto běžný život, nejde bez dalšího o důvod ke vzetí do vazby. S ohledem na mimořádnou délku trestního řízení totiž podle názoru ministra spravedlnosti nelze po obviněném požadovat, aby si nemohl zajistit základní záležitosti běžného života, přičemž rychlá jízda automobilem či krátkodobá návštěva sousedního státu, jež zjevně nebyla konána za účelem útěku, nemohla bez dalšího založit obavu ve smyslu vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., který nemůže být naplněn ani tím, že obviněný u znaleckého vyšetření neposkytl znalci součinnost a nepodrobil se prohlídce těla v oblasti dříve operované krční partie, nebo že v jednom případě nevyhověl výzvě krajského soudu, aby se dostavil dne 19. 12. 2023 k hlavnímu líčení, ačkoliv bylo zároveň krajským soudem dopředu avizováno, že bude bez jeho účasti bez konání odročeno. Důvodem nemůže být ani to, že vůči němu bylo využito opatření ve formě jeho předvedení, neboť tak bylo učiněno pouze v jednom jediném případě a okamžitě vedlo k jeho vzetí do vazby. Skutkové okolnosti zjištěné k osobě obviněného tak neodpovídají vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Omluvy obviněného měly reálný základ, nešlo o zcela nepravdivé či zkreslené informace, a nebyla tedy založena důvodná obava, že by se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal nebo skrýval. Počínání obviněného sice plně zapadá do jednání obstruktivní povahy, které však samo o sobě a ani ve spojení se zjištěnými skutečnostmi nezakládá reálný důvod pro aplikaci § 67 písm. a) tr. ř.
11. K důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. ministr spravedlnosti uvedl, že nebylo zjištěno nic, co by obavě z opakování či pokračování v trestné činnosti obviněným nasvědčovalo. Podle soudu spočívala obava z opakování trestné činnosti v její rozsáhlosti a závažnosti, což je nedostatečné, a proto vadu u tohoto důvodu vazby shledal mimo jiné i v nepřezkoumatelnosti všech rozhodnutí, pokud byla vystavěna na tomto vazebním důvodu.
12. Vrchnímu soudu v Praze vytknul, že konstatoval, že ukládání pořádkových pokut ani opakované předvádění obviněného nelze pro jejich přechodný charakter považovat za efektivní nástroje, ačkoli nebyly naplněny vazební důvody a zároveň s ohledem na délku trestního řízení a související zásahy do života obviněného a jeho chování bylo vzetí do vazby nepřiměřeným zásahem do jeho práv zvětšujícím se s každým prodloužením vazby.
13. Podle ministra spravedlnosti nelze rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby odůvodnit jen obstrukčním jednáním obviněného, byť je diskutabilní, zda všechny omluvy byly nepravdivé, jelikož bolesti, které byly důvodem omluv, mají subjektivní charakter a není možné je nijak změřit a ověřit. Opírat se nelze ani o to, že obviněný byl jedinkrát předveden, protože to není dostatečné. Vzhledem k tomu, že další navazující rozhodnutí o zamítnutí žádostí obviněného o propuštění z vazby byla založena na totožných podkladech jako vzetí jeho do vazby, zdůraznil, že vazební důvody časem oslabují, a proto by se měly postupem doby posuzovat o to přísněji. Z tohoto pohledu tedy shledal další trvání vazby u obviněného neobhajitelné.
14. Ze všech rozvedených důvodů ministr spravedlnosti dospěl k závěru, že je třeba všechna napadená rozhodnutí zrušit, při současném zdůraznění významného judikaturního potenciálu rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti pro porušení zákona spočívajícího ve vyřešení otázky, zda je v souladu se zákonem jednání soudu, který na obviněného uvalí vazbu pouze proto, že jednání obviněného vykazuje známky obstrukce, a zdůraznil i potřebu posoudit dopad dlouhého trestního řízení na život obviněného a jeho přirozené potřeby k vedení běžného života, jakož i vymezit se k trvání důvodů vazby a jejich případného oslabování v kontextu opakovaného prodlužování vazby.
15. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)], byl v neprospěch obviněného J. F. porušen zákon v ustanoveních § 67 písm. a), c) tr. ř., § 68 odst. 1 věty druhé tr. ř., § 73 odst. 8 tr. ř., § 73a odst. 5 tr. ř. v případě Krajského soudu v Praze jako soudu prvního stupně a dále v ustanoveních § 147 odst. 1 tr. ř. a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě Vrchního soudu v Praze jako soudu druhého stupně a pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018 [ad 2)], pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024 [ad 3)], a pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024 [ad 4)], byl porušen zákon v ustanoveních § 71 tr. ř. ve vztahu k § 67 písm. a), c) tr. ř. oběma jmenovanými soudy, a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 275 odst. 4 tr. ř. přerušil výkon napadených rozhodnutí, proti kterým stížnost pro porušení zákona směřuje.
IV.
16. Na tuto stížnost pro porušení zákona reagoval dne 22. 11. 2024 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, týkající se sice jen jednoho pravomocného rozhodnutí ([ad 3)], poukázal na to, že jej lze vztáhnout s ohledem na podstatu řešené problematiky i na zbylá usnesení Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jež se týkala rozhodování o vazbě obviněného.
17. Podle státního zástupce důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. nebyly objasněny relevantním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/06). K útěkové vazbě podle § 67 písm. a) tr. ř., s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále“ESLP“) (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková proti Ukrajině, stížnost č. 49872/11) uvedl, že obstrukční jednání samo o sobě není akceptovatelným důvodem ke zbavení osobní svobody, neboť účast obviněné osoby na hlavním líčení je možno primárně zabezpečit prostřednictvím jiných institutů (předvedení nebo ukládání pořádkových pokut). Až v případě, že by obstrukcím nebylo možno zabránit ani těmito prostředky, lze eventuálně dovozovat, že takové jednání naplňuje znaky skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 18/98).
18. Ačkoli lze v posuzovaném případě podle názoru státního zástupce dovodit, že obviněný se v některých případech dopustil poměrně sofistikovaného obstrukčního jednání a soudům lhal, což v obecné rovině zavdává důvod k pochybnostem o důvěryhodnosti obviněného, nemůže být tato okolnost bez dalšího argumentem pro vzetí do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., a to tím spíše, že soud k žádnému z opatření sloužících k zajištění účasti obviněného u hlavního líčení nepřistoupil, respektive realizoval pouze jedno předvedení, s nímž však spojil bezprostřední rozhodnutí o vzetí do vazby. Pokud by se Krajský soud v Praze pokusil nejprve zajistit přítomnost obviněného na hlavním líčení prostřednictvím jiných institutů a obviněný přesto v obstrukčním jednání pokračoval, obava ze skrývání by byla opodstatněná a důvod útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. by byl podložen. V aktuálně posuzované věci tomu tak ale nebylo. V tomto směru se proto ztotožnil s názorem vyjádřeným ministrem spravedlnosti v posuzované stížnosti pro porušení zákona.
19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024 [ad 3)], která byla nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, zrušena, stížnost pro porušení zákona zamítl jako nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř., a ohledně zbylých rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, aby rozhodl způsobem navrhovaným ve stížnosti pro porušení zákona.
20. Obviněný reagoval písemným podáním jak na obsah stížnosti pro porušení zákona, tak i na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství tak, že poukázal na další rozhodnutí o vazbě, které nebylo ve stížnosti pro porušení uvedeno, a to na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2024. Vzhledem k tomu, že jeho odůvodnění je obdobné jako stížností napadená rozhodnutí, k nimž se vážou i úvahy obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, lze je vztáhnout i na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2024. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodl i o tomto následném usnesení ze dne 1. 11. 2024 a aby i ohledně něj vyslovil stejná porušení zákona a zrušil ho.
21. V návaznosti na obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný poznamenal, že pod tíhou probíhajícího trestního řízení žije i se svojí rodinou již téměř devět let a po celou dobu se k soudu řádně dostavoval, a to až do doby, než u něho propukly vážné zdravotní problémy. Nesouhlasí proto s tvrzením, že se měl sofistikovaně vyhýbat hlavnímu líčení, a to jak ve věci sp. zn. 5 T 63/2018, která již byla skončena pravomocným zproštěním všech obžalovaných, tak ve věci sp. zn. 1 T 8/2018, o čemž svědčí i protokoly o hlavních líčeních do doby, než byl nucen podstoupit řadu operací, které si vyžadovaly léčbu a následnou rekonvalescenci. V případě neúčasti u hlavního líčení se vždy řádně omlouval včetně lékařského vyjádření, z něhož bylo soudu zřejmé, z jakého důvodu je jeho účast u hlavního líčení nemožná.
V.
22. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí, konkrétně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018 [ad 2)], a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024 [ad 4)], jakož i příslušnou část řízení, které jim předcházelo, a shledal, že stížnost pro porušení zákona je přípustná ve smyslu § 266 odst. 1 tr. ř. Dále proto zkoumal, zda je důvodná.
23. Obviněným v jeho vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona požadované přezkoumání dalšího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, které ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku nenapadl, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Obviněný není osobou oprávněnou k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí v rámci stížnosti pro porušení zákona. Takovou osobou je pouze ministr spravedlnosti (srov. § 266 a násl. tr. ř.). Protože Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumávat jen ta rozhodnutí a řízení jim předcházející, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených (srov. § 367 odst. 3 tr. ř.), nemohl uvedený návrh obviněného brát vůbec do úvahy.
VI.
24. Nejvyšší soud nejprve připomíná s odkazem na obsah stížnosti pro porušení zákona, že ministr spravedlnosti ji podal proti skupině čtyř po sobě jdoucích vazebních rozhodnutí, proti nimž tento mimořádný opravný prostředek souhrnně směřoval, a vůči rozhodnutím ad 3) vzal stížnost pro porušení zákona zpět, a Nejvyšší soud toto zpětvzetí vzal na vědomí (viz bod II. 4. shora). K těm rozhodnutím, jež zůstala obsahem tohoto mimořádného opravného prostředku, je podáván výklad v dalších částech tohoto rozhodnutí.
25. S ohledem na to, že Ústavní soud nálezem ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, ze série čtyř po sobě vydaných na sebe navazujících pravomocných rozhodnutí o vazbě zrušil to, které bylo o prodloužení vazby vydáno uprostřed tohoto vazebního procesu, tj. v pořadí třetí [ad 3)], vytvořil situaci, na jejímž základě je Nejvyšší soud vázán názory vyjádřenými v uvedeném nálezu, jen pro ta rozhodnutí, na něž svým obsahem dopadá, tj. o prodloužení vazby [ad 2), 4)], nikoliv však rozhodnutí pro samotné vzetí do vazby [ad 1)].
Jde o důvody, které jej vedly k závěru o tom, že v rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 33/2024 [ad 3)], bylo porušeno právo obviněného uvedené v čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 Listiny. Je nutné totiž respektovat pro ostatní rozhodnutí, že uvedené porušení práv obviněného ústavní soud shledal v tom, jak v předmětném nálezu poukázal, že „V posuzované věci se zabývá důvody vazby, která byla opakovaně prodlužována, tedy nejsou zkoumány primárně důvody, pro něž byl stěžovatel do vazby vzat“.
Je tedy zjevné, že zásadně se tento nález netýkal okolností, za kterých bylo o vzetí obviněného do vazby rozhodnuto. Podstatou tohoto nálezu, jak Ústavní soud výslovně uvedl, je opakované prodlužování vazby, a v této souvislosti soudům vytýkal, že opakovaly v rozhodnutích o prodloužení vazby jako stěžejní tytéž argumenty, které uváděly v předchozích rozhodnutích, což bylo podle Ústavního soudu již samo o sobě důvodem pro pochybnosti o správnosti závěru, že vazba i nadále trvá (viz bod
42. nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24). Vzhledem k tomuto vymezení rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu, tzn. pouze na skutečnosti vztahující se k důvodnosti prodloužení vazby, citovaný nález může mít dopad, mimo ústavní stížností napadeného rozhodnutí ad 3), i pro rozhodnutí ad 2) a 4), kde soudy rovněž rozhodovaly o prodloužení vazby. Teze vyjádřené v nálezu Ústavního soudu však nemají dopad na usnesení, jímž byl obviněný vzat do vazby, tj. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.
12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)]. Proto Ústavní soud, byť v bodech 37. až 41. zmiňoval okolnosti, za nichž lze shledat důvody pro naplnění obavy plynoucí z § 67 písm. a) tr. ř. u útěkové vazby, výslovně v uvedeném nálezu neuvedl, že by tento důvod nebyl dán za posuzovaných okolností v době vzetí obviněného do vazby, toliko poukázal na úskalí, která zde mohou vzniknout. To plyne z bodu 42. předmětného nálezu, podle něhož „V posuzované věci ovšem krajský soud v odůvodnění svého usnesení nezmiňuje, že by prostředku předvedení jakkoliv využil, ani neodůvodňuje, proč by snad jejich využití nemohlo obstrukcím na straně obhajoby zabránit.
Vrchní soud se k této otázce v napadeném usnesení vyjádřil toliko paušálním tvrzením, že ukládání pořádkových pokut či předvedení nelze pro přechodný charakter těchto opatření považovat za účinný nástroj. Ústavní soud toto vyjádření nerozporuje, avšak upozorňuje, že krajský soud těchto prostředků nevyužil.
Stěžovatel byl předveden dne 19. 12. 2023 k vazebnímu zasedání, kdy byl vzat do vazby. Krajský soud se v minulosti nepokusil zajistit přítomnost stěžovatele na hlavním líčení prostřednictvím jeho předvedení“. Lze tedy dovodit, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí výslovně
v okamžiku vzetí obviněného do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. porušení jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 Listiny nekonstatoval. Takové porušení shledal, a to i na základě doktríny „zesílených vazebních důvodů“ až v rozhodnutích, jimiž byla vazba obviněného prodlužována, o čem svědčí body 43. až 46. tohoto nálezu.
26. Na základě těchto skutečností se Nejvyšší soud zabýval stížností pro porušení zákona z důvodů ministrem spravedlnosti uvedených ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024 [ad 1)]. Ze spisu sp. zn. 1 T 8/2018 Krajského soudu v Praze, který si Nejvyšší soud před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona vyžádal, se podává, že vazba obviněného započala poprvé tím, že byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.
5. 2016, sp. zn. 0 Nt 16072/2016, vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 33 T 4/2017, byla shledána existence důvodů podle § 67 a), c) tr. ř., obviněný však byl propuštěn na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 8.500.000 Kč. Výše této peněžité záruky byla postupně snižována [viz body 5., 6. usnesení ad 1)]. Dne 26. 8. 2019 byl ve věci vydán první odsuzující rozsudek, jenž byl usnesením vrchního soudu zrušen.
Poté, co soud prvního stupně o věci znovu rozhodoval, byla nařizována hlavní líčení, která byla opakovaně odročována s ohledem na omluvy obviněného [šlo o hlavní líčení, která měla vždy v několika dnech probíhat v měsících dubnu, květnu, červnu, červenci, srpnu, září, říjnu, listopadu a prosinci roku 2023 – viz bod 7. usnesení ad 1)]. V bodě 8. krajský soud uvedl výčet hlavních líčení (výčet na mnoha řádcích, kde hlavní líčení byla odročována z důvodů omluv obviněného pro tvrzené zdravotní důvody na základě lékařských zpráv).
V bodech 9. až 44. krajský soud vysvětlil, v čem shledal obstrukce obviněného, a na základě jakých postupů dospěl k závěru o nutnosti jej vzít do vazby. K tomuto svému rozhodnutí dospěl proto, že podle znaleckého posudku, jenž na jeho zdravotní stav nechal vypracovat, a výsledků jeho sledování, dospěl k závěru, že jeho zdravotní problémy nejsou natolik vážné, aby se nemohl hlavního líčení zúčastnit, protože obviněný v době, kdy se omlouval pro svou zdravotní nezpůsobilost se k hlavnímu líčení dostavit, prováděl činnosti, jež, jak bylo podrobným zjišťováním ověřeno, těmto jeho výmluvám neodpovídaly (nákupy v obchodním centru, cestování do ciziny apod.; viz podrobné popisy v konkrétních pasážích přezkoumávaného rozhodnutí).
27. Po velmi pečlivém shromažďování objektivních podkladů krajský soud shledal, že jde o obstrukční chování, kterým se obviněný vyhýbá řízení před soudem, a proto usnesením ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018 (č. l. 24944), rozhodl o opětovném vzetí obviněného do vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř. a o zrušení peněžité záruky. Toto rozhodnutí krajský soud odůvodnil na základě výsledků provedeného dokazování, jehož konkrétní poznatky a zjištění z něj plynoucí podrobně popsal, neboť považoval za důvodné, že obviněný i přes deklarované velmi závažné zdravotní obtíže, pro které opakovaně žádal odročování hlavního líčení, vedl naprosto běžný život, v němž jím líčená nemožnost být přítomen u hlavního líčení nebyla patrna a projevoval se fakticky bez těchto tvrzených omezení, např. řízení motorového vozidla ve městě i na dlouhých cestách či absolvování zahraničních cest, provádění nákupů, apod. Z těchto poznatků krajský soud dovodil důvodnou obavu z toho, že se obviněný záměrně hlavnímu líčení vyhýbá a bude se i nadále vyhýbat trestnímu stíhání, případně i nástupu do výkonu trestu, přičemž nelze vyloučit, že tak může činit i pobytem v zahraničí, kde má rodinné vazby, neboť mu hrozí relativně vysoký trest odnětí svobody, případně bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Důvod vazby předstižné spatřoval v tom, že i na svobodě by stěžovatel tento typ trestné činnosti mohl páchat i nadále, nadto je stíhán pro mimořádně závažnou a rozsáhlou trestnou činnost. Soud shledal oba vazební důvody naplněnými ve vysoké intenzitě, a proto dospěl k závěru, že vazbu již nelze nahradit žádným jiným opatřením.
28. Vrchní soud v Praze tomuto názoru přisvědčil, a proto stížnost obviněného proti usnesení krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl s odkazem na správné úvahy soudu prvního stupně, a své rozhodnutí odůvodnil (vedle toho, co uvedl již soud prvního stupně) zejména sofistikovaností obstrukčního jednání obviněného, kterému sice přisvědčil s ohledem na předložené lékařské zprávy v tom, že trpí nezanedbatelnými zdravotními obtížemi, nicméně v řadě případů šlo o popis zdravotního stavu podaný na základě subjektivních pocitů a dojmů obviněného, bez možnosti jejich objektivizace a verifikace, jak vyplynulo i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Soudy zdůraznily, že celkové zdravotní problémy obviněného nikterak nebagatelizují ani nezpochybňují, avšak s ohledem na další, důkazy podložené poznatky o v zásadě běžném fungování obviněného a schopnosti zařizovat a absolvovat běžné soukromé i pracovní záležitosti, nemohly jeho obstrukční počínání ve vztahu k soudním jednáním akceptovat a tolerovat. Přestože si jsou soudy vědomy možnosti využití jiných opatření k zajištění účasti obviněného při soudních jednáních, vrchní soud zdůraznil, že mají toliko přechodný charakter a zajišťují přítomnost obviněného ad hoc, tedy jednorázově, což v posuzované věci nemůže dostatečně splnit účel a efektivně vyhovět potřebám trestního řízení (srov. bod 26. usnesení vrchního soudu ze dne 24. 1. 2024; č. l. 25121).
29. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné zdůraznit, že pokud soudy obou stupňů shledaly v době, kdy obviněného braly do vazby, naplněné důvody vazby podle § 67 a), c) tr. ř., přisvědčil stížnosti pro porušení zákona v tom, že důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. u obviněného v době, kdy bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno, tj. 19. 12. 2023, nebyl dán, a to v zásadě s ohledem na skutečnosti, které k tomuto důvodu uváděl jak ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, tak i se zřetelem na pozdější rozhodnutí o prodloužení vazby, která přezkoumával Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24. Pro existenci tohoto důvodu spočívajícího v důvodné obavě, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, nebyly v přezkoumávaném rozhodnutí [ad 1)] dostatečné, resp. žádné podklady, a ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí je soud ničím konkrétním nepodložil.
30. Nejvyšší soud proto k důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. uzavírá a v souladu se stížností pro porušení zákona konstatuje, že tento důvod v době, kdy krajský soud dne 19. 12. 2023 rozhodoval o vzetí obviněného do vazby, naplněn nebyl, což ostatně koresponduje i s názorem Ústavního soudu uvedeným zejména v bodě 47. jeho nálezu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24).
31. Jinak je tomu z důvodu vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř., který Nejvyšší soud shledal naplněným.
32. Důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. spočívá v obavě, že by obviněný uprchl nebo se skrýval, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Podle názoru Nejvyššího soudu v době, kdy krajský soud o jeho vazbě rozhodoval, tento důvod byl dán, a to zejména s ohledem na to, že obviněnému hrozil vysoký trest odnětí svobody, jak ostatně mu bylo známo i z obsahu rozsudku, jenž byl již dříve v jeho věci vydán (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26.
8. 2019, sp. zn. 1 T 8/2018, jímž byl obviněný nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou), byť byl nadřízeným soudem zrušen a věc byla vrácena k dalšímu projednání, povědomost o výši trestu obviněný měl. Zásadně je totiž třeba mít na paměti, že závažnost trestného činu (viz např. rozsudek ESLP ze dne 4. 5. 2006 ve věci Ambruszkiewicz proti Polsku, stížnost č. 38797/03, bod 29.), resp. přísnost hrozícího trestu, sice představují okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout (viz např. rozsudek ESLP ze dne 4.
10. 2005 ve věci Becciev proti Moldávii, stížnost č. 9190/03, bod 58.), avšak hrozba takového trestu nemůže automaticky zakládat domněnku, že tento vazební důvod je dán (viz např. rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2003 ve věci Shishkov proti Bulharsku, stížnost č. 38822/97, body 59. až 60.; rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010 ve věci Khayredinov proti Ukrajině, stížnost č. 38717/04, bod 41.; či rozsudek ESLP ze dne 17. 10. 2013 ve věci Taran proti Ukrajině, stížnost č. 31898/06, bod 69.). Nejen ESLP, ale i Ústavní soud ve své judikatuře klade na obecné soudy v případě vazby útěkové a jejího prodlužování vysoké nároky na zjišťování konkrétních okolností, na nichž se obava z útěku či skrývání se obviněného zakládá, které musí být konkrétně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3533/16, či ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01), resp. musí z něj být alespoň seznatelné (srov. nález ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2876/15) a musí reagovat na dosavadní procesní vývoj (srov. nálezy ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 217/15, nebo ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3109/13, aj.). Existence tohoto vazebního důvodu však nemusí být dovozena jen z konkrétního minulého jednání obviněného směřujícího k jeho naplnění, ale může vyplývat i z objektivní konstelace okolností (viz např. nález ze dne 12.
9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96), přičemž je třeba přihlédnout i k reálným možnostem obviněného uprchnout či se skrývat. Chce-li soud argumentovat hrozbou vysokého trestu, musí být konkrétní, reálná a aktuální (srov. nález ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14). Musí se tedy jednat o tzv. pozitivní podezření, tj. podložené v každém jednotlivém případě u konkrétního obviněného, nikoliv o podezření povšechné, plynoucí toliko z vysoké horní hranice trestní sazby (srov. SOLNAŘ, V. Učebnice trestního řízení.
Praha: Melantrich, 1946, s. 89].
33. Hrozba uložení vysokého trestu sama o sobě jako důvod pro prodloužení vazby nepostačuje, ale musí k ní přistupovat ještě další okolnosti vyplynuvší z pečlivého zjišťování subjektivních dispozic, jakož i objektivní konstelace možnosti obviněného hrozbu realizovat, a jednak musí být hrozba vysokého trestu individualizována. Individualizace hrozby znamená, že obviněný není pouze ohrožen trestní sazbou s vysokou horní hranicí trestu odnětí svobody, ale že konkrétní výměra, v níž by obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, byl-li by hypoteticky uznán vinným v době rozhodování o vazbě, by při předběžném vyhodnocení zatím zjištěných okolností relevantních pro ukládání trestu představovala zhruba osm let (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
9. 2022, sp. zn. II. ÚS 1959/22; obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 356/16, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14, a další), je třeba v posuzované věci klást důraz v dané souvislosti právě na to, jak se obviněný po dlouhou dobu choval, a co soudy k jeho chování zjistily.
34. Nutno podotknout, že posoudí-li se přezkoumávané usnesení Krajského soudu v Praze a na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze, oba soudy předmětné zásady respektovaly a braly je do úvahy. Pro závěr, že je uvedený důvod vazby dán, vycházely z celého komplexu všech ve věci soudem prvního stupně zjištěných a prověřených skutečností, postojů obviněného i okolností, za kterých musela být a byla mnohokrát odročována hlavní líčení. Nejvyšší soud shledal že v době vzetí obviněného do vazby byl naplněn pojem „skrývání“, a to v souhrnu všech zjištěných souvislostí.
Vykládat ho je třeba v jeho širším smyslu, tedy nejen tak, že obviněný ukryje svou identitu a např. se vydává za jinou osobu, anebo ukryje vlastní tělesnou schránku tím, že se pohybuje na místě, které není známo, což jsou obvyklé způsoby skrývání, které zřejmě nevyvolávají pochybnosti. Jsou však i jiné případy, a to obstrukční jednání obviněného, které brání v tom, aby ho soudní moc před soud postavila. Proto tento pojem lze ve výjimečných případech rozšířit i na takové situace, kdy se obviněný sice takto výslovným způsobem „neskrývá“, avšak chová se zejména s ohledem na své obstrukční chování tak, že je pro soud stejně nedostižný, tzn. že jej fakticky před soud nelze postavit a hlavní líčení nebo veřejné zasedání provést.
Pravdou je, že pro to, aby tak soud, pokud je obviněný formálně k dispozici (jeho pobyt je znám), mohl postupovat, musí využít donucovací prostředky, tzn. předvolání a předvedení ve smyslu § 90 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 8/1989 Sb. rozh. tr.), avšak jen tehdy, když mu v tom právě obstrukční jednání obviněného nebrání. Pokud obviněný v posuzované věci předstíral vážný zdravotní stav, pak soud důvodně předvedení podle § 90 tr. ř. nepoužil, protože byl-li by obviněný skutečně tak vážně churavý, jak soudu (na rozdíl od svého skutečného jednání, které tomu neodpovídalo, jak prokázalo policií na popud soudu realizované sledování) předstíral, nemohl být realizován ani příkaz k jeho předvedení.
K tomuto úkonu soud přistoupil až tehdy, když si velmi obšírným dokazováním (znaleckým posudkem a sledováním) opatřil dostatečné podklady pro závěr, že jde z jeho strany o obstrukční jednání, a se skutečně jen vymlouvá na svůj velice závažný zdravotní stav a vyhýbá se soudnímu projednání věci. Tím Nejvyšší soud nijak nezlehčuje skutečné zdravotní problémy obviněného, jimiž nepochybně trpěl, avšak s tím, že ani ty nemusejí vždy být překážkou pro přítomnost obviněného u jednání soudu. Nutné je rozlišovat to, zda je obviněný způsobilý se k soudu dostavit a tam, byť za jistých omezení či úlev odpovídajících jeho problému, setrvat, anebo zda je skutečně fakticky nezpůsobilý jakékoliv přítomnosti při soudním jednání, což však znamená, že obdobné problémy se projeví i v jeho soukromí, kde též vážný zdravotní stav brání výkonu běžných úkonů.
To se právě soud, jak je popsáno v bodech 9. až 41. přezkoumávaného rozhodnutí, snažil dokázat, aby měl možnost obviněného mimo jiné nechat předvést k hlavnímu líčení.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že v posuzovaném případě ze všech uvedených důvodů neshledal, že by soud nerespektoval nebo nedodržel povinnosti před rozhodnutím využít jiných prostředků, protože veškerá snaha zajistit obviněného k hlavnímu líčení jiným způsobem než vzetím do vazby, byla limitována chováním a tvrzeními obviněného. Teprve až když se soudu podařilo uvedené skutečnosti především na základě výsledků sledování obviněného a porovnání v konkrétních dnech objasnit a najisto postavit, přistoupil i k jeho předvedení.
35. Nejvyšší soud v obsahu přezkoumávaného rozhodnutí shledal, že toto splňuje veškeré požadavky, které jsou na ně kladeny, aby mohlo obstát i z dalších hledisek, zejména co do podkladů, ze kterých soud pro své závěry vycházel, přístupů obviněného ke konání soudních jednání a zajišťování potřebných výsledků provedeného dokazování za účelem opatření objektivních poznatků k jeho osobě (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 356/16, a ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14). Nelze rovněž pominout, že obviněný se nacházel v hrozbě vazby již i proto, že předmětná řízení probíhala v době, kdy měl stále v platnosti vazbu nahrazující záruku peněžitým trestem, která, byť již v omezené míře, trvala i v době, kdy byl nyní přezkoumávaným rozhodnutím do vazby vzat. Soud proto k zajištění účasti obviněného, bez jehož přítomnosti soudní dokazování v hlavním líčení, které mělo probíhat též ohledně zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti roků, nemohlo být realizováno, protože soud byl povinen respektovat ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., podle kterého hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat kromě jiných důvodů i tehdy, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět roků.
36. Ze všech rozvedených důvodů, týkajících se však toliko existence důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. [nikoliv důvodu podle § 67 psím. c) tr. ř., jak bylo výše uvedeno], jež podrobně rozvedl zejména Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8 /2018, a jako správné potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že v době rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023 byl dán důvod pro to, aby byl obviněný podle § 68 odst. 1, § 73a odst. 5 tr. ř. a z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. vzat do vazby. Proto v posuzované věci nedostatky namítané ministrem spravedlnosti v posuzované stížnosti pro porušení zákona v těchto ustanoveních neshledal. V této části [ad 1)] proto podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 To 4/2024, jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. výrokem pod bodem I. zamítl.
VIII.
37. Nejvyšší soud dále samostatně posuzoval stížnost pro porušení zákona ministrem spravedlnosti podanou proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018 [ad 2)] a usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024 [ad 4)], neboť těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto jednak o tom, že se podle § 71a tr. ř. žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá pro trvání důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., jednak že se nenahrazuje obviněným navrhovanými náhradními instituty ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a že se nepřijímá nabídka peněžité záruky podle § 73a odst. 1, 2 písm. b), d) tr. ř.
38. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí, která se týkají posuzování skutečností rozhodných pro další ponechání obviněného ve vazbě, na základě jím podané žádosti, byl Nejvyšší soud povinen respektovat názory a závěry Ústavního soudu, které v této věci vyjádřil v nálezu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, v němž se právě těmito skutečnostmi týkajícími se opakovaně prodlužované vazby obviněného zabýval (k tomu viz výklad v části VI. výše).
39. Tato citovaná vazební rozhodnutí [ad 2), 4)] se týkala po obsahové stránce stejného postupu a obdobného názorového vyústění, jaké Krajský soud v Praze i Vrchní soud v Praze vyjádřily v rozhodnutích ad 3), jež byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 1966/24, a tudíž bylo nutné i na ně, jako na obsahově navazující na již zrušená rozhodnutí, názory a závěry vymezené v citovaném ústavním nálezu aplikovat.
40. Ústavní soud v tomto nálezu v bodech 44. rozvedl, že „v případě útěkové vazby, která je prodlužována, je nutno zohlednit i doktrínu tzv. zesílených vazebních důvodů. Konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během trvání vazby mohou ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody obviněného ve vazbě již nemusí postačovat. S ohledem na nutnost rozhodnout o vazbě v přísných časových limitech obvykle již v počátečním stadiu trestního stíhání (po vznesení obvinění) ani není od orgánů činných v trestním řízení možné vyžadovat, aby konkrétní skutečnosti zakládající obavu z útěku podložily detailními informacemi; v této počáteční fázi postačí informace zakládající důvodné riziko útěku nebo skrývání se za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání.
Obecně však platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje s postupem času konkrétní relevanci jejího skutkového základu, jinými slovy, po uplynutí delšího času je zapotřebí zvažovat, jestli jsou okolnosti z doby vzetí do vazby aktuální a dostatečné pro to, aby ospravedlnily pokračující zásah do práva obviněného na osobní svobodu. Důvodnost dlouhotrvající vazby je nevyhnutelné posuzovat ve světle doktríny zesílených vazebních důvodů, podle které plynutím času oslabuje význam těchto okolností, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu.
Orgány činné v trestním řízení nesmí během vazebního trestního stíhání rezignovat na to, aby podezření z možnosti útěku z doby vzetí do vazby prověřovaly do větších detailů s využitím zákonných prostředků, které mají k dispozici; což by bylo v rozporu s doktrínou zesílených vazebních důvodů a způsobovalo protiústavní zásah do práva na osobní svobodu“. Ústavní soud uvedené principy vztáhl na projednávanou věc, v níž shledal, že „soudy této doktríně nedostály, neboť využily ve svých odůvodněních toliko (stěžovatelem taktéž namítaný) argumentační automatismus, kdy zopakovaly tytéž důvody jako v předchozím rozhodnutí o vazbě.
Za hlavní argumentační bod lze považovat skutečnost, že stěžovatel mařil v roce 2023 hlavní líčení svými opakovanými omluvami z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby však není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti.
Pokud by takové skutečnosti ztratily na významu či přesvědčivosti, soudy musí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu.
Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a vazbu nelze nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a způsobuje tím porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny“ (viz bod 45. tamtéž).
41. Nejvyšší soud uvedené názory Ústavního soudu plně respektuje a shledává jejich dopad na přezkoumávaná rozhodnutí ad 2) a 4), protože podle jejich obsahu seznal, že se v zásadě i pro odůvodnění toho, že je nutné obviněného ve vazbě i nadále ponechat, opíraly o stejné argumenty, které plynou z rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby v usneseních ad 1). Z jejich obsahu je zjevné, že se soudy neřídily tzv. doktrínou zesílených vazebních důvodů, na niž poukazoval ve svém nálezu Ústavní soud. V obsahu napadených usnesení tvrzené závadné jednání stěžovatele se týkalo pouze obstrukcí ve vztahu ke konání hlavního líčení a v okamžiku, kdy o vzetí obviněného do vazby, tj. 19.
12. 2023, kdy krajský soud rozhodoval, důvodně důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. shledal naplněným, avšak poté, když rozhodoval o žádostech obviněného o propuštění z vazby s odstupem další doby, a to tří [v rozhodnutí ad 2)] až sedmi [v rozhodnutí ad 4)] měsíců, již musel respektovat, že podle tzv. doktríny zesílených vazebních důvodů „musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat.
Při posuzování přiměřenosti omezení osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán. Pokračující omezení osobní svobody po vydání zprošťujícího rozsudku přestává být ospravedlnitelné z hlediska veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, protože není naplněn požadavek přítomnosti zesílených důvodů pro další trvání vazby“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 20.
4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10).
42. Uvedené platí i pro posuzovanou trestní věc, avšak s tím, že soudy obou stupňů v nyní posuzovaných rozhodnutích nebraly do úvahy, že z hlediska časového je třeba pečlivě zkoumat, kdy lze vazbu považovat ještě za přiměřenou a kdy již představuje zásah do práva na osobní svobodu zaručeného Úmluvou. Podle ESLP totiž existuje jistý časový limit, který odnětí svobody vazbou nesmí překročit, neboť vazba je institutem výjimečným, časově ohraničeným na nezbytně nutnou dobu. Zatímco určení počátku této doby obvykle nečiní problém, zcela klíčovou otázku představuje určení konce doby vazby, která by byla ještě v souladu s Úmluvou. Z judikatury ESLP vyplývá, že tato doba začíná okamžikem, kdy byla osoba fakticky zbavena svobody, a končí vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, byť se ještě nestal pravomocným (srov. REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228). V posuzovaném případě však bylo třeba brát do úvahy okolnosti celého trestního řízení, zejména jeho délky, i toho, proč byl obviněný fakticky na svobodě omezen (viz části výkladu shora). Proto bylo na soudech, v daném stadiu vazebního řízení zejména na soudu prvního stupně, aby v situaci, kdy obviněný byl omezen na svobodě, a v této situaci bylo třeba brát do úvahy i to, že nebyl ve zcela dobré zdravotní kondici, jak se ostatně po dlouhou dobu vedení trestního řízení prokazovalo, aby konal rychle a řízení skončil v co nejkratší době. Pokud ze všech zjištěných skutečností vyplývalo, že hlavním důvodem, proč hlavní líčení nebylo možné skončit, bylo obstrukční chování obviněného, a tato překážka byla jeho uvězněním (vzetím do vazby) odstraněna, nebránilo soudu nic, aby v limitní době řízení před soudem prvního stupně ukončil. To se však, jak se z obsahu spisu podává (viz též Výpis událostí v řízení), nestalo, protože hlavní líčení byla soudem nadále z důvodu omluv obviněného s poukazem na jeho zdravotní stav opakovaně odročována. Odsuzující rozsudek ve věci byl vydán až dne 24. 10. 2024.
43. Nejvyšší soud k uvedenému navíc zmiňuje, že i z odůvodnění posuzovaných rozhodnutí je zjevné, že soudy uvedené zásady nerespektovaly, nýbrž pouze mechanicky vazbu obviněného prodlužovaly a v zásadě kopírovaly předchozí argumenty platné sice pro předchozí období (ohledně něhož vazební usnesení mohla obstát, jak bylo uvedeno výše), nicméně bez potřebného zesílení vazebních důvodů, které by bylo podloženo konkrétními obavami, jež by byly dostatečně závažné, silné a důvodné. V této podobě byly argumenty soudů pro navazující rozhodování o dalším trvání vazby s odstupem dalšího čtvrt až půl roku již nedostačující a z hlediska zmíněné judikatury ESLP i Ústavního soudu zcela neakceptovatelné, o čemž svědčí i kasační nález Ústavního soudu.
44. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že pro to, aby bylo rozhodnutími ad 2) a ad 4) rozhodováno dále o tom, že se podle § 71a tr. ř. žádost obviněného o propuštění obviněného z vazby zamítá, tzn. že se obviněný ponechává ve vazbě a že se nepřijímají jím navrhované instituty vazbu nahrazující, neexistoval žádný objektivní a rozumný důvod, a proto v této části stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti vyhověl, avšak s tím, že s ohledem na to, že šlo o rozhodnutí podle § 71a tr. ř., tzn. o žádosti obviněného o propuštění z vazby, shledal mimo jiné porušení zákona v tomto zákonném ustanovení, nikoliv § 71 tr. ř. které se týká přezkoumávaní důvodů trvání vazby orgánů činných v trestním řízení (ex oficio).
45. Nejvyšší soud proto ohledně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 1 T 8/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 5 To 55/2024, rozhodl tak, jak je ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno, tj. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že těmito dvěma usneseními byl porušen zákon v ustanoveních § 71a tr. ř. a § 67 písm. a), c) tr. ř. v neprospěch obviněného J. F., a proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadená usnesení zrušil, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
46. Současně je třeba připomenout, že o návrhu ministra spravedlnosti na přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 Tz 62/2024, tak, že se tento návrh podle § 275 odst. 4 tr. ř. zamítá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu