I. Provedení důkazu cizojazyčnou listinou, aniž by byl proveden její překlad do
českého jazyka, je ve správním řízení přípustné, není-li o jejím obsahu v řízení sporu (k § 16 odst. 1 a 2 a § 53 odst. 6 správního řádu z roku 2004). II. Neopatření překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn důkaz, může představovat vadu řízení, jestliže účastník v řízení před správním orgánem namítl, že tato
skutečnost bránila uplatnění jeho práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. K takové vadě soud přihlíží jen k námitce (k § 16 odst. 1 a 2 a § 53 odst. 6 správního řádu
z roku 2004).
I. Provedení důkazu cizojazyčnou listinou, aniž by byl proveden její překlad do
českého jazyka, je ve správním řízení přípustné, není-li o jejím obsahu v řízení sporu (k § 16 odst. 1 a 2 a § 53 odst. 6 správního řádu z roku 2004). II. Neopatření překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn důkaz, může představovat vadu řízení, jestliže účastník v řízení před správním orgánem namítl, že tato
skutečnost bránila uplatnění jeho práva vyjádřit se k podkladu rozhodnutí. K takové vadě soud přihlíží jen k námitce (k § 16 odst. 1 a 2 a § 53 odst. 6 správního řádu
z roku 2004).
[18] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout
v předložené věci ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s.
[19] Přípustnost provedení důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení dovodil
šestý senát v citovaném rozsudku čj. 6 As
41/2007-74. Shledal, že „správní řád [z roku]
1967 neobsahoval [...] ani pravidla pro předkládání listin vyhotovených v cizím jazyce.
V použití cizojazyčné listiny jako podkladu
v řízení nebyl správní orgán v zásadě nijak
omezen a bylo na něm, zda podstoupí riziko
vlastního překladu, které mohlo případně
vyústit i v námitku nesprávného zjištění
skutkového stavu některým z účastníků řízení.“ Stejný princip podle tohoto rozsudku
obsahuje i § 16 odst. 2 správního řádu z roku
2004, který „pouze primárně přenáší odpovědnost za překlad cizojazyčné listiny na
účastníka, který ji jako důkaz předkládá,
nicméně správní orgán může břímě překladu vzít plně na sebe“. Ve vztahu ke stěžovateli (kterým byl žalovaný) dovodil, že se „dokonce do značné míry dá oprávněně
očekávat, že disponuje natolik jazykově
zdatným aparátem, aby byl schopen bez
nutnosti využívat služeb tlumočníků plnit
jeden ze základních úkolů v řízení [...], tj.
provádět úkoly rešeršní. Předpokládat, že to-
ho stěžovatel není schopen, popřípadě mu
možnost bezprostředně hodnotit cizojazyčné dokumenty dokonce upírat, by znamenalo fakticky stěžovatele znehybnit v jeho
funkcích. Odmítnout přípustnost přímého
dokazování cizojazyčnou listinou, jakkoliv
takový důkaz s sebou nese riziko poměrně
snadného zpochybnění [...] nelze.“ Na tento
názor pak šestý senát navázal v rozsudku ze
dne 27. 10. 2011, čj. 6 As 20/2011-230.
[19] Přípustnost provedení důkazu cizojazyčnou listinou ve správním řízení dovodil
šestý senát v citovaném rozsudku čj. 6 As
41/2007-74. Shledal, že „správní řád [z roku]
1967 neobsahoval [...] ani pravidla pro předkládání listin vyhotovených v cizím jazyce.
V použití cizojazyčné listiny jako podkladu
v řízení nebyl správní orgán v zásadě nijak
omezen a bylo na něm, zda podstoupí riziko
vlastního překladu, které mohlo případně
vyústit i v námitku nesprávného zjištění
skutkového stavu některým z účastníků řízení.“ Stejný princip podle tohoto rozsudku
obsahuje i § 16 odst. 2 správního řádu z roku
2004, který „pouze primárně přenáší odpovědnost za překlad cizojazyčné listiny na
účastníka, který ji jako důkaz předkládá,
nicméně správní orgán může břímě překladu vzít plně na sebe“. Ve vztahu ke stěžovateli (kterým byl žalovaný) dovodil, že se „dokonce do značné míry dá oprávněně
očekávat, že disponuje natolik jazykově
zdatným aparátem, aby byl schopen bez
nutnosti využívat služeb tlumočníků plnit
jeden ze základních úkolů v řízení [...], tj.
provádět úkoly rešeršní. Předpokládat, že to-
ho stěžovatel není schopen, popřípadě mu
možnost bezprostředně hodnotit cizojazyčné dokumenty dokonce upírat, by znamenalo fakticky stěžovatele znehybnit v jeho
funkcích. Odmítnout přípustnost přímého
dokazování cizojazyčnou listinou, jakkoliv
takový důkaz s sebou nese riziko poměrně
snadného zpochybnění [...] nelze.“ Na tento
názor pak šestý senát navázal v rozsudku ze
dne 27. 10. 2011, čj. 6 As 20/2011-230.
[20] Opačné stanovisko vyjádřil čtvrtý senát ve shora citovaném rozsudku čj. 4 As
12/2011-100. S odvoláním na § 16 odst. 1
správního řádu z roku 2004 a na to, že stěžejním důkazním prostředkem, z něhož správní
orgány při svém rozhodování vycházely, je toliko anglicky psaný dokument zachycující
slovní popis amerického patentu, kterým byl
proveden důkaz, aniž si správní orgán opatřil
jeho oficiální překlad do českého jazyka, dovodil, že „příslušnou část řízení musel vést
v anglickém jazyce. [...] [P]rovedením důkazu listinou vyhotovenou pouze v anglickém
jazyce porušil § 16 odst. 1 větu první správního řádu z roku 2004, které mu ukládá v řízení jednat v jazyce českém. Samotná skutečnost, že stěžejní důkazní prostředek není
ve spisu obsažen v českém jazyce, představuje podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. To platí tím spíše
za situace, kdy si účastníci správního řízení
již v průběhu správního řízení předmětnou
listinu překládali každý jinak a určitým pasážím tohoto dokumentu přikládali diametrálně odlišný význam.“ Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84,
č. 2288/2011 Sb. NSS, „[k]rajský soud je
oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem
výslovně namítány, pokud tyto vady brání
přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.)“. Čtvrtý senát
uzavřel, že uvedený postup byl vadou řízení
a bránil soudnímu přezkumu rozhodnutí
v mezích žalobních bodů, „neboť vzhledem
k absenci českého překladu klíčového dů-
kazního prostředku si soud rozhodující ve
správním soudnictví nemůže učinit náležitý
úsudek o tom, jaký byl v průběhu správního
řízení zjištěn skutkový stav“, a k této vadě
měl soud přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Opačné stanovisko vyjádřil čtvrtý senát ve shora citovaném rozsudku čj. 4 As
12/2011-100. S odvoláním na § 16 odst. 1
správního řádu z roku 2004 a na to, že stěžejním důkazním prostředkem, z něhož správní
orgány při svém rozhodování vycházely, je toliko anglicky psaný dokument zachycující
slovní popis amerického patentu, kterým byl
proveden důkaz, aniž si správní orgán opatřil
jeho oficiální překlad do českého jazyka, dovodil, že „příslušnou část řízení musel vést
v anglickém jazyce. [...] [P]rovedením důkazu listinou vyhotovenou pouze v anglickém
jazyce porušil § 16 odst. 1 větu první správního řádu z roku 2004, které mu ukládá v řízení jednat v jazyce českém. Samotná skutečnost, že stěžejní důkazní prostředek není
ve spisu obsažen v českém jazyce, představuje podstatné porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
[§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. To platí tím spíše
za situace, kdy si účastníci správního řízení
již v průběhu správního řízení předmětnou
listinu překládali každý jinak a určitým pasážím tohoto dokumentu přikládali diametrálně odlišný význam.“ Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84,
č. 2288/2011 Sb. NSS, „[k]rajský soud je
oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem
výslovně namítány, pokud tyto vady brání
přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.)“. Čtvrtý senát
uzavřel, že uvedený postup byl vadou řízení
a bránil soudnímu přezkumu rozhodnutí
v mezích žalobních bodů, „neboť vzhledem
k absenci českého překladu klíčového dů-
kazního prostředku si soud rozhodující ve
správním soudnictví nemůže učinit náležitý
úsudek o tom, jaký byl v průběhu správního
řízení zjištěn skutkový stav“, a k této vadě
měl soud přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Na uvedený závěr čtvrtého senátu
odkazoval i sedmý senát v již citovaném rozsudku čj. 7 As 48/2013-39 a dodal, že „Nejvyšší správní soud tímto nepředjímá závěr, zda
skutečně v předmětném správním řízení došlo k porušení § 16 správního řádu [z roku
2004]. Podstatou výše citovaných pasáží judikatury je primárně skutečnost, že případné porušení § 16 správního řádu [z roku
2004] podobným způsobem, jaký byl stěžovatelem namítán v této věci, je otázkou, kterou je nutno posoudit z úřední povinnosti.“
[22] Z výše uvedeného je zřejmé, že ve
svých rozhodnutích šestý senát připouští
možnost provádět ve správním řízení důkaz
listinou vyhotovenou v cizím jazyce (u žalovaného pak takový postup předpokládá), zatímco čtvrtý a sedmý senát považují tento postup bez dalšího za podstatnou vadu řízení,
která brání soudnímu přezkumu napadeného rozhodnutí a mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí, k níž soud přihlíží
z úřední povinnosti. Popsaný rozpor v judikatuře rozšířený senát dosud neřešil. Pravomoc
rozšířeného senátu je tudíž dána.
III.2 Posouzení věci
[22] Z výše uvedeného je zřejmé, že ve
svých rozhodnutích šestý senát připouští
možnost provádět ve správním řízení důkaz
listinou vyhotovenou v cizím jazyce (u žalovaného pak takový postup předpokládá), zatímco čtvrtý a sedmý senát považují tento postup bez dalšího za podstatnou vadu řízení,
která brání soudnímu přezkumu napadeného rozhodnutí a mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí, k níž soud přihlíží
z úřední povinnosti. Popsaný rozpor v judikatuře rozšířený senát dosud neřešil. Pravomoc
rozšířeného senátu je tudíž dána.
III.2 Posouzení věci
[23] Rozšířený senát považuje za vhodné
předeslat, že součástí právního řádu České
republiky není (na rozdíl od jiných států)
žádný zákon o státním jazyce. Ani Ústava nestanoví, že státním (úředním) jazykem je český jazyk. Je tím bezpochyby zdůrazněno, že
Česká republika je státem založeným na principu občanském (viz Preambule Ústavy), dle
článku 1 „na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Příslušnost k národnosti české (byť většinové) nepožívá žádných ústavních výhod, naopak dle článku 24 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
„[p]říslušnost ke kterékoli národnosti nebo
etnické menšině nesmí být nikomu na
újmu“. Článek 25 odst. 2 Listiny proto také
garantuje občanům příslušejícím k národ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
nostním a etnickým menšinám za podmínek
stanovených zákonem mj. i právo užívat jejich jazyka v úředním styku (k tomu srov. § 9
zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin). Článek 37 odst. 4
Listiny stanoví, že ten „[k]do prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka“. Takto stanovené ústavní
mantinely, prováděné řadou právních předpisů, zejména procesních, sledují legitimní
cíl, a to, aby v řízeních vedených orgány veřejné moci (správními orgány a soudy) účastníci řízení neutrpěli na svých právech újmu
z důvodu, že neovládají jednací jazyk, a nebyli tím znevýhodněni. Respektuje tak zásadu
rovnosti zbraní. Nesporně stejný cíl sleduje
obecně požadavek zákona, aby naopak v řízení předložená, popř. k důkazu provedená cizojazyčná listina, byla přeložena do jazyka, jemuž účastník rozumí (přitom nemusí jít vždy
současně o úřední jednací jazyk).
[23] Rozšířený senát považuje za vhodné
předeslat, že součástí právního řádu České
republiky není (na rozdíl od jiných států)
žádný zákon o státním jazyce. Ani Ústava nestanoví, že státním (úředním) jazykem je český jazyk. Je tím bezpochyby zdůrazněno, že
Česká republika je státem založeným na principu občanském (viz Preambule Ústavy), dle
článku 1 „na úctě k právům a svobodám člověka a občana“. Příslušnost k národnosti české (byť většinové) nepožívá žádných ústavních výhod, naopak dle článku 24 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
„[p]říslušnost ke kterékoli národnosti nebo
etnické menšině nesmí být nikomu na
újmu“. Článek 25 odst. 2 Listiny proto také
garantuje občanům příslušejícím k národ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
nostním a etnickým menšinám za podmínek
stanovených zákonem mj. i právo užívat jejich jazyka v úředním styku (k tomu srov. § 9
zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin). Článek 37 odst. 4
Listiny stanoví, že ten „[k]do prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka“. Takto stanovené ústavní
mantinely, prováděné řadou právních předpisů, zejména procesních, sledují legitimní
cíl, a to, aby v řízeních vedených orgány veřejné moci (správními orgány a soudy) účastníci řízení neutrpěli na svých právech újmu
z důvodu, že neovládají jednací jazyk, a nebyli tím znevýhodněni. Respektuje tak zásadu
rovnosti zbraní. Nesporně stejný cíl sleduje
obecně požadavek zákona, aby naopak v řízení předložená, popř. k důkazu provedená cizojazyčná listina, byla přeložena do jazyka, jemuž účastník rozumí (přitom nemusí jít vždy
současně o úřední jednací jazyk).
[24] Správní řád z roku 1967 účinný do
31. 12. 2005, který obecně upravoval procesní otázky řízení před orgány veřejné správy,
tj. způsob výkonu veřejné moci dle čl. 2
odst. 3 Ústavy, neobsahoval úpravu jednacího
(„úředního“) jazyka. Tento institut byl zakotven ve zvláštních právních předpisech, a to
ne vždy jednotně (např. srov. § 46a zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách; § 68 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře; § 89 odst. 3 zákona
č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). Absenci
obecné úpravy jednacího jazyka (i pro řízení,
která ani takovou úpravu neměla) odstranil
s účinností od 1. 1. 2006 až nový správní řád
z roku 2004 v § 16. Lze seznat (viz níže), že
obsah tohoto ustanovení byl
inspirován
i právní úpravou jednacího jazyka ve zvláštních předpisech, v té době účinných.
[24] Správní řád z roku 1967 účinný do
31. 12. 2005, který obecně upravoval procesní otázky řízení před orgány veřejné správy,
tj. způsob výkonu veřejné moci dle čl. 2
odst. 3 Ústavy, neobsahoval úpravu jednacího
(„úředního“) jazyka. Tento institut byl zakotven ve zvláštních právních předpisech, a to
ne vždy jednotně (např. srov. § 46a zákona
č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách; § 68 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb.,
o státní sociální podpoře; § 89 odst. 3 zákona
č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti). Absenci
obecné úpravy jednacího jazyka (i pro řízení,
která ani takovou úpravu neměla) odstranil
s účinností od 1. 1. 2006 až nový správní řád
z roku 2004 v § 16. Lze seznat (viz níže), že
obsah tohoto ustanovení byl
inspirován
i právní úpravou jednacího jazyka ve zvláštních předpisech, v té době účinných.
[25] Podle pravidla od obecného ke
zvláštnímu není důvod se domnívat, že nové
zakotvení institutu jednacího jazyka ve správním řádu s účinností od 1. 1. 2006 stanoví požadavky pro naplnění shora uvedeného legitimního cíle přísnější a vůči účastníkům
méně vstřícné, než dosud stanovené ve
zvláštních předpisech. Takový záměr neplyne
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
ani z důvodové zprávy k správnímu řádu z roku 2004, naopak nová úprava „by měla zajistit jednotu, alespoň v řízeních, která doposud obdobný institut nemají“.
[26] Z § 16 odst. 1 správního řádu z roku
2004 jako obecného předpisu pro správní řízení vyplývá, že „[v] řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti
mohou být předkládány i v jazyce slovenském.“ Jednacím jazykem, v němž je řízení vedeno a v němž vzájemná komunikace mezi
správním orgánem a účastníky řízení probíhá, je jazyk český, popř. slovenský (z důvodů
společných historických tradic).
[27] Odstavec 2 citovaného ustanovení
správního řádu z roku 2004 stanoví, že
„[p]ísemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním
znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán
nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad
nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.“ Je proto výjimkou z povinnosti stanovené v § 16 odst. 1
správního řádu z roku 2004 a připouští předložení originálu listiny účastníkem i v jiném
„cizím“ jazyce, avšak s úředně ověřeným překladem. Z dalšího textu je zřejmé, že zákonodárce předpokládá komunikaci mezi správním orgánem a účastníkem. Od předložení
úředně ověřeného překladu může správní orgán upustit, buď výslovně, nebo i mlčky tím,
že s předloženou cizojazyčnou listinou v řízení nakládá, aniž by k doložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny účastníka
v konkrétním případě vyzval, nebo dokonce
i pro neurčitý počet řízení do budoucna vůči
všem adresátům (účastníkům) vydá „prohlášení“ na své úřední desce, že u (určitých) cizojazyčných listin úředně ověřený překlad
nevyžaduje.
[27] Odstavec 2 citovaného ustanovení
správního řádu z roku 2004 stanoví, že
„[p]ísemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí účastník řízení předložit v originálním
znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého, pokud správní orgán
nesdělí účastníkovi řízení, že takový překlad
nevyžaduje. Takové prohlášení může správní orgán učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu.“ Je proto výjimkou z povinnosti stanovené v § 16 odst. 1
správního řádu z roku 2004 a připouští předložení originálu listiny účastníkem i v jiném
„cizím“ jazyce, avšak s úředně ověřeným překladem. Z dalšího textu je zřejmé, že zákonodárce předpokládá komunikaci mezi správním orgánem a účastníkem. Od předložení
úředně ověřeného překladu může správní orgán upustit, buď výslovně, nebo i mlčky tím,
že s předloženou cizojazyčnou listinou v řízení nakládá, aniž by k doložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny účastníka
v konkrétním případě vyzval, nebo dokonce
i pro neurčitý počet řízení do budoucna vůči
všem adresátům (účastníkům) vydá „prohlášení“ na své úřední desce, že u (určitých) cizojazyčných listin úředně ověřený překlad
nevyžaduje.
[28] Výklad § 16 odst. 1 správního řádu
z roku 2004, jak jej provedl čtvrtý senát, by
popřel smysl § 16 odst. 2 téhož zákona (druhá část věty první, věta třetí), neboť by tuto
zákonnou možnost nemohl správní orgán
prakticky využít. Správní orgán by musel
v případě nevyžádání úředního překladu listiny předložené účastníkem řízení od tohoto
účastníka vždy pořídit neprodleně překlad
listiny sám, jinak by „vedl část řízení v cizím
jazyce“. Takový výklad by byl nerozumný. Je
třeba připustit, že v řízení dle správního řádu
mohou správní orgány provádět důkazy cizojazyčnými listinami bez nutnosti pořídit vždy
jejich překlad. Výklad, jak jej předestřel čtvrtý senát, je nepřiměřeně formalistický a odporuje zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení, včetně zásady vyjádřené v § 4 odst. 1
správního řádu z roku 2004, podle něhož je
veřejná správa službou veřejnosti, vůči účastníkům řízení má veřejná správa jednat vstřícně. Podle § 53 odst. 6 správního řádu z roku
2004 se o provedení důkazu listinou učiní
záznam do spisu, v případě přítomnosti
účastníků, zúčastněných osob nebo veřejnosti se provede tak, že se listina přečte nebo
sdělí její obsah. Nelze najít rozumný důvod
pro formální naplnění požadavku provést
úředně ověřený překlad cizojazyčné listiny
vždy, za situace, v níž jak správní orgán, který
řízení vede, tak i účastníci řízení (komunikující strany) nečiní obsah cizojazyčné listiny
sporným a nebrojí proti provedení důkazu
touto listinou, neboť jejímu obsahu rozumí.
Nastane-li stejná situace i v případě provedení důkazu cizojazyčnou listinou opatřenou
správním orgánem samým, platí totéž. Legitimní cíl, jemuž má jinak požadavek na překlad cizojazyčné listiny sloužit, je dosažen.
[28] Výklad § 16 odst. 1 správního řádu
z roku 2004, jak jej provedl čtvrtý senát, by
popřel smysl § 16 odst. 2 téhož zákona (druhá část věty první, věta třetí), neboť by tuto
zákonnou možnost nemohl správní orgán
prakticky využít. Správní orgán by musel
v případě nevyžádání úředního překladu listiny předložené účastníkem řízení od tohoto
účastníka vždy pořídit neprodleně překlad
listiny sám, jinak by „vedl část řízení v cizím
jazyce“. Takový výklad by byl nerozumný. Je
třeba připustit, že v řízení dle správního řádu
mohou správní orgány provádět důkazy cizojazyčnými listinami bez nutnosti pořídit vždy
jejich překlad. Výklad, jak jej předestřel čtvrtý senát, je nepřiměřeně formalistický a odporuje zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení, včetně zásady vyjádřené v § 4 odst. 1
správního řádu z roku 2004, podle něhož je
veřejná správa službou veřejnosti, vůči účastníkům řízení má veřejná správa jednat vstřícně. Podle § 53 odst. 6 správního řádu z roku
2004 se o provedení důkazu listinou učiní
záznam do spisu, v případě přítomnosti
účastníků, zúčastněných osob nebo veřejnosti se provede tak, že se listina přečte nebo
sdělí její obsah. Nelze najít rozumný důvod
pro formální naplnění požadavku provést
úředně ověřený překlad cizojazyčné listiny
vždy, za situace, v níž jak správní orgán, který
řízení vede, tak i účastníci řízení (komunikující strany) nečiní obsah cizojazyčné listiny
sporným a nebrojí proti provedení důkazu
touto listinou, neboť jejímu obsahu rozumí.
Nastane-li stejná situace i v případě provedení důkazu cizojazyčnou listinou opatřenou
správním orgánem samým, platí totéž. Legitimní cíl, jemuž má jinak požadavek na překlad cizojazyčné listiny sloužit, je dosažen.
[29] Požadavku na opatření překladu cizojazyčné listiny, jíž má být proveden důkaz,
by měl správní orgán dostát v případě, že některý z účastníků řízení včas uplatní námitku,
že jejímu obsahu nerozumí, a proto nemůže
uplatnit právo vyjádřit se k tomuto důkazu.
Obecně lze souhlasit s názorem, že účastník
řízení, jenž cizojazyčnou listinu nepředložil,
má právo požadovat, aby byl seznámen s jejím překladem do jazyka, kterému rozumí.
Absence českého znění podkladu pro rozhodnutí znemožňuje účinně uplatňovat práva ve správním řízení účastníku, který cizojazyčnému podkladu nerozumí, a jestliže by
správní orgán prostý překlad listiny nepořídil (či nevyzval účastníka, jenž ji předložil,
aby doložil i její překlad) a přitom z ní ve
svém rozhodnutí vycházel, jednalo by se o vadu řízení.
[29] Požadavku na opatření překladu cizojazyčné listiny, jíž má být proveden důkaz,
by měl správní orgán dostát v případě, že některý z účastníků řízení včas uplatní námitku,
že jejímu obsahu nerozumí, a proto nemůže
uplatnit právo vyjádřit se k tomuto důkazu.
Obecně lze souhlasit s názorem, že účastník
řízení, jenž cizojazyčnou listinu nepředložil,
má právo požadovat, aby byl seznámen s jejím překladem do jazyka, kterému rozumí.
Absence českého znění podkladu pro rozhodnutí znemožňuje účinně uplatňovat práva ve správním řízení účastníku, který cizojazyčnému podkladu nerozumí, a jestliže by
správní orgán prostý překlad listiny nepořídil (či nevyzval účastníka, jenž ji předložil,
aby doložil i její překlad) a přitom z ní ve
svém rozhodnutí vycházel, jednalo by se o vadu řízení.
[30] Nevyžádal-li správní orgán předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné
listiny navržené k provedení důkazu po
účastníkovi, který listinu předložil, nebo neprovedl-li (ani prostý) překlad cizojazyčné listiny, kterou opatřil sám, lze předpokládat, že
obsahu této listiny rozumí. Požadavku účastníka, který takové listině nerozumí, správní
orgán pak snadno dostojí provedením prostého překladu, či sdělením jejího obsahu
(dle § 53 odst. 6 správního řádu z roku 2004).
Setrvá-li i poté účastník na požadavku úředně
ověřeného překladu, resp. vznikne-li spor
o správnost prostého překladu a jeho význam
pro závěr rozhodnutí ve věci samé, nemusí
vždy ani následné neprovedení úředně ověřeného překladu správním orgánem být vadou řízení, která má za následek nezákonnost
rozhodnutí. Skutkový závěr vyslovený v rozhodnutí správního orgánu (vyhotoveného
vždy v českém jazyce), který se o tuto listinu
opírá, může totiž i podle úředně ověřeného
překladu cizojazyčné listiny, opatřeného odvolacím orgánem nebo až soudem, při přezkoumání rozhodnutí v řízení soudním, obstát. Vadu řízení, tj. neseznámení účastníka
řízení s úředně ověřeným překladem rozporované listiny, tak lze zhojit. Správní orgán
vystavuje své rozhodnutí toliko riziku jeho
zrušení v případě zjištění nesprávných skutkových závěrů opírajících se o cizojazyčnou
listinu.
[30] Nevyžádal-li správní orgán předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné
listiny navržené k provedení důkazu po
účastníkovi, který listinu předložil, nebo neprovedl-li (ani prostý) překlad cizojazyčné listiny, kterou opatřil sám, lze předpokládat, že
obsahu této listiny rozumí. Požadavku účastníka, který takové listině nerozumí, správní
orgán pak snadno dostojí provedením prostého překladu, či sdělením jejího obsahu
(dle § 53 odst. 6 správního řádu z roku 2004).
Setrvá-li i poté účastník na požadavku úředně
ověřeného překladu, resp. vznikne-li spor
o správnost prostého překladu a jeho význam
pro závěr rozhodnutí ve věci samé, nemusí
vždy ani následné neprovedení úředně ověřeného překladu správním orgánem být vadou řízení, která má za následek nezákonnost
rozhodnutí. Skutkový závěr vyslovený v rozhodnutí správního orgánu (vyhotoveného
vždy v českém jazyce), který se o tuto listinu
opírá, může totiž i podle úředně ověřeného
překladu cizojazyčné listiny, opatřeného odvolacím orgánem nebo až soudem, při přezkoumání rozhodnutí v řízení soudním, obstát. Vadu řízení, tj. neseznámení účastníka
řízení s úředně ověřeným překladem rozporované listiny, tak lze zhojit. Správní orgán
vystavuje své rozhodnutí toliko riziku jeho
zrušení v případě zjištění nesprávných skutkových závěrů opírajících se o cizojazyčnou
listinu.
[31] Uvedený závěr je nutno vztáhnout
předně k výkladu § 16 odst. 1 a 2 správního
řádu z roku 2004 jako obecného procesního
předpisu. Je třeba mít na zřeteli, že ne u každého správního orgánu „se dá očekávat, že
disponuje natolik jazykově zdatným aparátem, aby byl schopen bez nutnosti využívat
služeb tlumočníků plnit jeden ze základních
úkolů v řízení“, jak dovodil šestý senát v případě právě žalovaného. Správní řád z roku
2004 proto výslovně zakotvuje oprávnění
správního orgánu požadovat od účastníka řízení úředně ověřený překlad cizojazyčných
písemností, které předložil. Nicméně umož-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
*) S účinností od 1. 1. 2009 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
ňuje, není-li to potřebné, od splnění tohoto
požadavku upustit. Nelze pak ani odhlédnout
od specifik konkrétního správního řízení, na
které dopadá zvláštní právní úprava, jíž je příslušný správní orgán vázán.
[32] Rozšířený senát při řešení předložených otázek proto nemohl přehlédnout, že
ani další procesní či zvláštní předpisy nevyžadovaly před účinností správního řádu z roku
2004 (tj. před 1. 1. 2006) striktně vždy v případě provádění důkazu cizojazyčnou listinou
opatření jejího úředně ověřeného překladu,
a ani nadále tak nečiní. Roztříštěná právní
úprava institutu jednacího jazyka byla nesporně inspirací pro obecnou úpravu § 16
správního řádu z roku 2004, tato však musela
nutně reflektovat svoji budoucí obecnou závaznost, zásady, jimiž se výkon veřejné správy
do budoucna řídí a v neposlední řadě nezbytně i vývoj jazykové gramotnosti a závazky
České republiky přijaté v souvislosti se vstupem do Evropské unie.
[32] Rozšířený senát při řešení předložených otázek proto nemohl přehlédnout, že
ani další procesní či zvláštní předpisy nevyžadovaly před účinností správního řádu z roku
2004 (tj. před 1. 1. 2006) striktně vždy v případě provádění důkazu cizojazyčnou listinou
opatření jejího úředně ověřeného překladu,
a ani nadále tak nečiní. Roztříštěná právní
úprava institutu jednacího jazyka byla nesporně inspirací pro obecnou úpravu § 16
správního řádu z roku 2004, tato však musela
nutně reflektovat svoji budoucí obecnou závaznost, zásady, jimiž se výkon veřejné správy
do budoucna řídí a v neposlední řadě nezbytně i vývoj jazykové gramotnosti a závazky
České republiky přijaté v souvislosti se vstupem do Evropské unie.
[33] Obdobnou právní úpravu jako § 16
odst. 1 a 2 správního řádu z roku 2004 sice
neobsahoval správní řád z roku 1967, nicméně lze ji nalézt v posledním účinném znění
(od 1. 1. 1995) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků*). Podle § 3 odst. 1 se před
správcem daně „jedná v jazyce českém nebo
slovenském. Veškerá písemná podání se
předkládají v češtině nebo slovenštině a listinné důkazy musí být opatřeny úředním
překladem do jednoho z těchto jazyků.
Správce daně může v odůvodněných případech upustit od toho, aby listinné důkazy byly opatřeny úředními překlady.“
[34]
Stejně
tak navazující
zákon
č. 280/2009 Sb., daňový řád, v § 76 odst. 1 a 2
stanoví, že „[p]ři správě daní se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Písemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce
musí být předloženy v originálním znění,
a současně v překladu do jazyka českého,
pokud správce daně neprohlásí, že takový
překlad nevyžaduje nebo že požaduje úředně ověřený překlad; takové prohlášení může
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
správce daně učinit na své úřední desce i pro
neurčitý počet písemností v budoucnu.“
[35] Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v § 88 odst. 5 již od roku 2004
v rámci zvláštního režimu pro poskytnutí
elektronických služeb umožnil podat oznámení zahraniční povinné osobě v anglickém
jazyce, § 35 odst. 5 (ve znění účinném od 1. 1.
2013) stanoví dokonce povinnost uchovateli
zajistit český překlad daňového dokladu vystaveného v cizím jazyce až na žádost správce
daně. Kromě uvedeného výslovně § 110j
odst. 7 již stanoví, že „[p]odání vyhotovené
v anglickém jazyce nemusí být předložené
současně v překladu do jazyka českého“.
[35] Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v § 88 odst. 5 již od roku 2004
v rámci zvláštního režimu pro poskytnutí
elektronických služeb umožnil podat oznámení zahraniční povinné osobě v anglickém
jazyce, § 35 odst. 5 (ve znění účinném od 1. 1.
2013) stanoví dokonce povinnost uchovateli
zajistit český překlad daňového dokladu vystaveného v cizím jazyce až na žádost správce
daně. Kromě uvedeného výslovně § 110j
odst. 7 již stanoví, že „[p]odání vyhotovené
v anglickém jazyce nemusí být předložené
současně v překladu do jazyka českého“.
[36] Podobný vývoj v souvislosti s možností podání elektronickou formou u zahraničních osob, s povinnostmi založenými
oznamovateli podle právních předpisů Evropského společenství, popř. s ohledem na jiná specifika daného řízení, kdy sám zákon
upouští od požadavku na překlad listin do
českého jazyka a výslovně stanoví možnost
podat oznámení, či doklad s údaji v anglickém, popř. i jiném jazyce, či vést komunikaci
s úřední osobou v jiném jazyce, lze zaznamenat v případě zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (§ 55); zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních)
(§ 50 odst. 7); zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech) (§ 26 odst. 7); zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně
žijících živočichů a planě rostoucích rostlin
regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování
s ohroženými druhy) (§ 21 odst. 2); a dalších.
[37] Možnost upustit od předložení úředně ověřeného překladu i soudem dává zákon
č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Podle jeho § 73
odst. 1 „[l]istiny, jimiž se dokládají zapisované skutečnosti a které se neukládají do
sbírky listin, listiny ukládané do sbírky listin
[...], projekt přeshraniční přeměny a listiny
podle § 69 až § 71 vyhotovené v cizím jazyce
se předkládají v originálním znění a současně v překladu do českého jazyka, ledaže rejstříkový soud sdělí zapsané osobě, že překlad
nevyžaduje; takové sdělení může rejstříkový
soud učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet řízení v budoucnu“.
[38] Zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných
výzkumných institucích, v § 8 odst. 4 dokonce normuje, že „[n]ení-li listina, která má být
uložena do sbírky listin, vyhotovena v českém jazyce, může si Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy vyžádat překlad této
listiny do českého jazyka provedený tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků. [...] Požadavek na provedení překladu tlumočníkem zapsaným do seznamu
znalců a tlumočníků se však nevztahuje na
státní příslušníky členského státu Evropské
unie nebo právnickou osobou se sídlem,
úřední správou nebo hlavním místem své
podnikatelské činnosti v členském státu Evropské unie, nejsou-li pochybnosti o správnosti překladu.“
[38] Zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných
výzkumných institucích, v § 8 odst. 4 dokonce normuje, že „[n]ení-li listina, která má být
uložena do sbírky listin, vyhotovena v českém jazyce, může si Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy vyžádat překlad této
listiny do českého jazyka provedený tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků. [...] Požadavek na provedení překladu tlumočníkem zapsaným do seznamu
znalců a tlumočníků se však nevztahuje na
státní příslušníky členského státu Evropské
unie nebo právnickou osobou se sídlem,
úřední správou nebo hlavním místem své
podnikatelské činnosti v členském státu Evropské unie, nejsou-li pochybnosti o správnosti překladu.“
[39] V některých zvláštních případech
v současné době již právní předpis připouští
výslovně vedení jednání a předložení listin
v jiném než českém jazyce. Zákon č. 49/1997 Sb.,
o civilním letectví, pro zvláštní řízení o věcech obchodní letecké dopravy v § 72 odst. 1
stanoví, že v řízeních podle vymezených ustanovení „může účastník jednat a písemnosti
předkládat i v anglickém jazyce. Písemnosti
vyhotovené v originálním znění v jiném než
českém nebo anglickém jazyce předkládá
účastník řízení v úředně ověřeném překladu
do českého nebo anglického jazyka, nesdělí-li
Ministerstvo dopravy účastníku řízení, že
postačuje úředně neověřený překlad. Takové
prohlášení může Ministerstvo dopravy učinit na své úřední desce pro veškerá řízení“
podle citované úpravy. Podle § 72 odst. 2 zákona o civilním letectví v řízeních podle vymezených ustanovení „činí Ministerstvo dopravy souběžně úkony v jazyce českém
a anglickém. To neplatí, nesouhlasí-li s tím
účastník řízení, nebo by tím byl ohrožen
průběh řízení, anebo by takový postup byl
spojen s nepřiměřenými náklady Minister-
stva dopravy; v takovém případě se úkony
činí jen v českém jazyce a Ministerstvo dopravy o tom vydá usnesení, které se oznamuje účastníku řízení. V případě rozporu
mezi českým a anglickým zněním úkonu je
rozhodující české znění.“
[40] Lze proto dovodit, že ačkoli jednacím jazykem v řízení před správními úřady či
soudy je jazyk český, popř. přípustným i slovenský, nebylo a není vždy zákonem požadováno, aby i všechny cizojazyčné listiny předkládané k důkazu (či zakládané při registraci
či evidenci) byly současně opatřeny úředně
ověřeným překladem do českého jazyka. Naopak z již citovaného § 73 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických
osob plyne, že až „[j]e-li vyžadován překlad
a jedná-li se o překlad z jazyka, který není
úředním jazykem členského státu Evropské
unie nebo jiného státu tvořícího Evropský
hospodářský prostor, musí být úředně ověřen“. Trend požadavku na úředně ověřený
překlad cizojazyčných listin je tak opačný.
[41] Řada zákonů zakládala a zakládá žadateli (zpravidla se týká zahraničních osob)
povinnost předložit listinu k prokázání např.
kvalifikace, odborné způsobilosti či bezúhonnosti v originále, včetně jejího úředně
ověřeného překladu. I zde, avšak nikoli bezvýjimečně, je připuštěn i prostý překlad.
[41] Řada zákonů zakládala a zakládá žadateli (zpravidla se týká zahraničních osob)
povinnost předložit listinu k prokázání např.
kvalifikace, odborné způsobilosti či bezúhonnosti v originále, včetně jejího úředně
ověřeného překladu. I zde, avšak nikoli bezvýjimečně, je připuštěn i prostý překlad.
[42] Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), s účinností od 1. 5. 2004 (vstupu do Evropské unie)
v § 5 odst. 3 a 4 stanoví, že vyplývá-li ze zákona „povinnost předložit doklad potvrzující
určité skutečnosti, rozumí se tím předložení
dokladu včetně jeho překladu do českého jazyka provedeného tlumočníkem zapsaným
do seznamu znalců a tlumočníků, pokud tento doklad nebyl vydán v českém jazyce. [...]
Požadavek na provedení překladu do českého jazyka tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků [...] se nevztahuje
na doklady předložené státním příslušníkem
členského státu Evropské unie nebo právnickou osobou se sídlem, ústřední správou nebo
hlavním místem své podnikatelské činnosti
v členském státu Evropské unie, nejsou-li pochybnosti o správnosti překladu.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
[43] Rovněž zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti
státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států
a o změně některých zákonů (zákon o uznávání odborné kvalifikace), v § 22 odst. 6 ve
znění účinném do 30. 6. 2008 požadoval, aby
doklad uvedený v odstavci 3 byl předložen
v originále nebo v kopii, doklad uvedený
v odstavci 3 písm. b) a c) musel být přeložen
do českého jazyka, pokud v něm nebyl vydán
nebo pokud mezinárodní smlouva, kterou je
Česká republika vázána, nestanoví jinak. Až
v případě pochybností o správnosti překladu
byl uznávací orgán oprávněn požadovat přeložení tohoto dokladu do českého jazyka tlumočníkem zapsaným do seznamu znalců a tlumočníků. Následující znění tohoto ustanovení
zavazuje uznávací orgán ověřit pochybnost
o správnosti překladu prostřednictvím administrativní spolupráce, a až nelze-li ji takto odstranit, může na uchazeči požadovat předložení úředně ověřeného překladu do českého
jazyka. Zpřísňuje tak podmínky, za nichž lze
úředně ověřený překlad požadovat.
[44] Naopak na předložení úředně ověřeného překladu konkrétně specifikovaných
dokladů (listin) řada zvláštních právních
předpisů trvá, lze však vysledovat, že je tomu
tak z důvodu povahy povolované činnosti či
udělení oprávnění k výkonu povolání, popř.
uznání výhradního práva.
[45] Například zákon o loteriích a jiných
podobných hrách v § 46a stanoví, že „[p]řed
povolujícím orgánem a orgánem státního
dozoru se jedná v jazyce českém. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině a listinné důkazy, pokud nejsou v češtině, musí
být opatřeny úředním překladem. Povolující
orgán a orgán státního dozoru může při ústním jednání připustit tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, pokud si jej na
své náklady obstará osoba jednající s těmito
orgány.“
[45] Například zákon o loteriích a jiných
podobných hrách v § 46a stanoví, že „[p]řed
povolujícím orgánem a orgánem státního
dozoru se jedná v jazyce českém. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině a listinné důkazy, pokud nejsou v češtině, musí
být opatřeny úředním překladem. Povolující
orgán a orgán státního dozoru může při ústním jednání připustit tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, pokud si jej na
své náklady obstará osoba jednající s těmito
orgány.“
[46] Obdobně zákon o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti
v § 89 odst. 3zavazuje, že „[v] řízení se jedná
a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce,
pokud nejde o výkon práv příslušníka ná-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
rodnostní menšiny podle zvláštního právního předpisu. Písemnosti vyhotovené v cizím
jazyce musí účastník řízení předložit v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu do jazyka českého.“
[47] I v některých dalších případech
zvláštní zákon stanoví, že musí být předložen
úředně ověřený překlad cizojazyčných listin,
např. zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích
zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných
událostí) (§ 27 odst. 6); zákon č. 133/2000 Sb.,
o evidenci obyvatel a rodných číslech
a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) (§ 17a odst. 4).
[48] V řízení před žalovaným zvláštní zákony stanoví navrhovateli povinnost předložit konkrétní cizojazyčné listiny spolu s jejich
překladem do jazyka českého. Podání se činí
zpravidla v českém jazyce, zpřístupnění veřejnosti přihlašovaných označení či technických řešení zveřejněním ve Věstníku je podmíněno předložením překladu [např. § 11
odst. 4, § 31, § 35a až § 35f zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích; § 46 – § 51 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o ochranných
známkách)]. Striktní pravidla spojují v konkrétním případě s předložením překladu do
českého jazyka a jeho zveřejněním např. patentových nároků evropské patentové přihlášky s účinky patentu uděleného Evropským patentovým úřadem v České republice
[srov. Úmluva o udělování evropských patentů (Evropská patentová úmluva; č. 69/2002
Sb. m. s. ve znění č. 86/2007 Sb. m. s.)]. Pravidla pro řízení stanoví např. pro mezinárodní
přihlášku podle § 88 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích vydaná vyhláška
č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů
a průmyslových vzorů (§ 18 a § 19).
[48] V řízení před žalovaným zvláštní zákony stanoví navrhovateli povinnost předložit konkrétní cizojazyčné listiny spolu s jejich
překladem do jazyka českého. Podání se činí
zpravidla v českém jazyce, zpřístupnění veřejnosti přihlašovaných označení či technických řešení zveřejněním ve Věstníku je podmíněno předložením překladu [např. § 11
odst. 4, § 31, § 35a až § 35f zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích; § 46 – § 51 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o ochranných
známkách)]. Striktní pravidla spojují v konkrétním případě s předložením překladu do
českého jazyka a jeho zveřejněním např. patentových nároků evropské patentové přihlášky s účinky patentu uděleného Evropským patentovým úřadem v České republice
[srov. Úmluva o udělování evropských patentů (Evropská patentová úmluva; č. 69/2002
Sb. m. s. ve znění č. 86/2007 Sb. m. s.)]. Pravidla pro řízení stanoví např. pro mezinárodní
přihlášku podle § 88 odst. 1 zákona o vynálezech a zlepšovacích návrzích vydaná vyhláška
č. 550/1990 Sb., o řízení ve věcech vynálezů
a průmyslových vzorů (§ 18 a § 19).
[49] Konečně požadavek na předložení
úředně ověřeného překladu cizojazyčné listi-
ny není specifikem jen v klasickém správním
řízení. Dle § 154 správního řádu z roku 2004
se § 16 téhož zákona vztahuje i na provádění
tzv. jiných úkonů. Podle § 9 písm. b) zákona
č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo
kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), se vidimace „neprovede, je-li předložená listina, z níž je vidimovaná listina
pořízena, psána v jiném než českém nebo
slovenském jazyce a neovládá-li ověřující
osoba jazyk, v němž je listina psána a není-li
současně předložena v úředně ověřeném
překladu do jazyka českého; to neplatí, byla-li
kopie listiny pořízena ověřující osobou na
kopírovacím zařízení, a to na náklady žadatele“. Výslovně však dle § 10 odst. 4 téhož
zákona se neprovede legalizace, „je-li legalizován podpis na listině, která je psána v jiném než českém nebo slovenském jazyce
a není-li současně předložena v úředně ověřeném překladu do jazyka českého“.
[50] Obdobně podle § 73 odst. 2 písm. b)
zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), „[n]otář odmítne vidimaci provést, jestliže ověřující nezná jazyk, ve kterém je listina, z níž je opis pořízen,
vyhotovena, a není předložen její překlad do
českého jazyka tlumočníkem; to neplatí, jestliže je před ověřujícím opis této listiny pořízen prostřednictvím kopírovacího zařízení“.
[51] Jen za určitých podmínek tak zákon
spojil s nepředložením cizojazyčné listiny
v českém překladu důsledek, že se požadovaný úkon neprovede; výjimečně a výslovně
pak s nepředložením úředního překladu
cizojazyčné listiny spojuje důsledek neprovedení úkonu či dokonce, že se k takové
listině nepřihlíží (např. § 2a odst. 1 zákona
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách).
[51] Jen za určitých podmínek tak zákon
spojil s nepředložením cizojazyčné listiny
v českém překladu důsledek, že se požadovaný úkon neprovede; výjimečně a výslovně
pak s nepředložením úředního překladu
cizojazyčné listiny spojuje důsledek neprovedení úkonu či dokonce, že se k takové
listině nepřihlíží (např. § 2a odst. 1 zákona
č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách).
[52] Stanoví-li zvláštní právní předpisy
výslovně, za jakých podmínek lze v řízení
upustit od předložení úředně ověřeného překladu listiny, tím spíše nemůže podle rozšířeného senátu obstát výklad ustanovení obec-
ného procesního předpisu, který rovněž
umožňuje od takového požadavku upustit,
dovozující, že neprovedení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny, jíž je prováděn důkaz, je vždy podstatnou vadou správního řízení, ke které nadto soud přihlíží
z úřední povinnosti a bez dalšího vede ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[53] Rozšířený senát zdůrazňuje, že v každé konkrétní věci je nutné dbát i specifik daného typu řízení. Pro řízení před žalovaným
je typické provádění rešerší a využívání značného počtu cizojazyčných dokumentů, jde
o činnost v tomto řízení běžnou, jak také sám
uvádí. Ať již jde o řízení o přihlášce ochranné
známky (jejím zrušení či prohlášení neplatnosti), či o výmazu užitného vzoru či jiné, je
imanentní součástí takového řízení posouzení a vyhodnocení podkladů, často cizojazyčných, a to i předložených účastníky řízení
(zpravidla zastoupených i příslušnými, dané
odbornosti zasvěcenými zástupci). Soud se
proto shoduje s žalovaným, že trvání na úředně ověřeném překladu každé cizojazyčné listiny by paralyzovalo jeho činnost jako takovou, nehledě na to, že takový požadavek
soudu by se samotným účastníkům, kteří žádnou námitku v tomto směru nevznesli, jevil
absurdním. Argumentace žalovaného je v dané věci nejen přiléhavá, ale je správná.
[54] Žalovanému však nelze přisvědčit, že
přistoupení na požadavek provedení (alespoň
prostého) překladu účastníkem správního řízení (zpravidla oponentem návrhu) vytváří
překážku spravedlivého procesu. Žalovaný
konstruuje zcela absurdní situaci a od počátku předpokládá, že takový účastník bude veden nečestnými pohnutkami k ochraně svého
průmyslového práva, které nesplňuje podmínky zápisu. Respektování práva, aby byl
účastník řízení seznámen s podkladem pro
rozhodnutí, a to v jazyce, kterému rozumí,
však nemůže být překážkou spravedlivého
procesu. Zda došlo ke zneužití tohoto práva, je
věcí posouzení konkrétního daného případu.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 – 8 / 2 015
Ing. Marek H. proti Úřadu průmyslového vlastnictví, za účasti akciové společnosti O2
Czech Republic (dříve akciová společnost Telefónica Czech Republic), o zrušení patentu, o kasační stížnosti žalobce. účelem šíření reklamy ze dne 13. 6. 2011 plyne, že žalobkyně poskytla žalované jako objednavateli (zadavateli) reklamy kanál pro její šíření, konkrétně kanál SMS. Samotnou
reklamu však měla dodat žalovaná. V čl. IV bodu 3 obchodních podmínek je uvedeno, že
žalobkyně poskytuje žalované na základě
smlouvy pouze prostor pro šíření reklamy;
vytvoření reklamy si přitom zajišťuje žalovaná. Z daňového dokladu ze dne 31. 7. 2011 je
patrno, že žalobkyně žalované fakturovala za
„mobilní reklamu“. Z uvedených dokumentů
je zřejmé, že žalobkyně umožnila žalované,
aby prostřednictvím sítě elektronických komunikací žalobkyně a prostřednictvím služby elektronických komunikací (SMS) šířila
svoje reklamní sdělení. Žalobkyně tak pouze
svou sítí a prostřednictvím služby elektronických komunikací zprostředkovala šíření reklamy žalované konkrétním účastníkům či
uživatelům. Obsah samotné služby (reklamy)