Správním orgánem příslušným k rozhodnutí o žádosti o prominutí daně podané podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je i po zrušení zákona o správě daní a poplatků Ministerstvo financí.
Prejudikatura: č. 1177/2007 Sb. NSS. ti žalovaného.
Dne 23. 12. 2008 požádal žalobce podle § 55a daňového řádu z roku 1992 o prominutí daně z příjmů a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1993, které mu byly vyměřeny dodatečnými platebními výměry ze dne 14. 10. 1997. Důvodem pro podání této žádosti byla nesrovnalost při uplatňování daňových zákonů plynoucích z aplikace § 47 daňového řádu z roku 1992 ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, týkající se způsobu počítání prekluzivních lhůt v daňovém řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013 Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že krajský soud ve svém postupu nepochybil, když předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který je ze soudního přezkoumání podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Zdejší soud rovněž neshledal usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr krajského soudu, podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1. s. ř. s., je v daném případě sice stručně, nicméně dostatečně odůvodněn. Dne 6. 4. 2009 rozhodlo Ministerstvo fi- nancí o zamítnutí žádosti žalobce.
Proti tomu se žalobce bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 9. 2012 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Téhož dne bylo vyhotoveno zkrácené znění rozsudku, které bylo vyvěšeno na úřední desce soudu, a v němž bylo jako žalovaný označeno Ministerstvo financí. Následně městský soud dne 18. 10. 2012 rozhodl předsedkyní senátu opravným usnesením č. l. 29 o tom, že záhla- finanční ví rozsudku č. l. 28 se v části označení žalovaného mění tak, že nadále bude jako žalovaný ředitelství. uvedeno Generální
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že při vyhotovení zkráceného znění rozsudku podle § 49 odst. 11 s. ř. s. došlo ke zjevné nesprávnosti, neboť v záhlaví rozsudku bylo jako žalované uvedeno Ministerstvo financí, ačkoliv městský soud z důvodu změny působnosti ve věcech správy daní nadále jednal s Generálním finančním ředitelstvím jako s žalovaným.
Městský soud poté dne 19. 10. 2012 vyhotovil plné znění rozsudku ze dne 20. 9. 2012 (č. l. 30–32), v jehož záhlaví jako žalovaného označil Generální finanční ředitelství, a toto znění rozsudku spolu s opravným usnesením rozeslal účastníkům řízení dle záhlaví, tj. žalobci a Generálnímu finančnímu ředitelství.
Kasační stížností se žalovaný (stěžovatel) domáhá zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (č. 1. 29). Stěžovatel se domnívá, že na něj nepřešla působnost ve věcech prominutí daně podle § 55a daňového řádu z roku 1992. Institut prominutí daně byl totiž s účinností zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád z roku 2009“), zrušen a s ohledem na znění § 264 odst. 6 tohoto předpisu se žádost o prominutí daně podaná dle dosavadních právních předpisů, které nebyly do dne účinnosti daňového řádu vyřízeny, dokončí podle podmínek v dosavadních právních předpisech.
S účinností ke dni 1. 1. 2011 bylo rovněž zákonem č. 199/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zřízeno Generální finanční ředitelství. Podle čl. VI bodu 8 tohoto zákona přitom „[ř]ízení, která do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebyla Ministerstvem financí ukončena, dokončí Generální finanční ředitelství v případech, kdy je pro tato řízení příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.
V projednávané věci jde o řízení, které bylo ke dni 1. 1. 2011 již ukončeno. Působ- nost ve věcech prominutí daně příslušela Ministerstvu financí, s účinností daňového řádu z roku 2009 však byl tento institut zrušen.
S ohledem na znění výše uvedených přechodných ustanovení působnost v těchto věcech na Generální finanční ředitelství nepřešla a ve věcech žádosti o prominutí daně podaných dle § 55a daňového řádu z roku 1992 tedy má nadále rozhodovat Ministerstvo financí.
Nejvyšší správní soud usnesení Městské- ho soudu zrušil.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti opravnému usnesení podle § 54 odst. 4 s. ř. s., proti němuž je podání kasační stížnosti dle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu přípustné (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006-123, č. 1177/2007 Sb. NSS), a za stěžovatele jedná ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je dle zvláštního předpisu požadováno pro výkon advokacie.
Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. (...) Předmětem nyní projednávané věci je tedy pouze otázka, který ze správních orgánů je žalovaným v projednávané věci, resp. zda je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, či Generální finanční ředitelství, na které dle závěrů městského soudu působnost ze zákona přešla a který je z uvedeného důvodu žalovaným ve smyslu 69 s.
ř. s.
Podle právní úpravy obsažené v § 55a daňového řádu z roku 1992 bylo k rozhodnutí o prominutí daně příslušné Ministerstvo financí. Tato právní úprava byla účinná jak ke dni zahájení řízení o prominutí daně, tak i ke S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013 dni rozhodnutí Ministerstva financí o této žádosti. Daňový řád z roku 1992 byl však s účinností k 1. 1. 2011 zrušen a jako základní procesní předpis ke správě daní a poplatků byl nahrazen daňovým řádem z roku 2009. Ten v přechodných ustanoveních, konkrétně v § 264 odst. 6 ve vztahu k dosud nevyřízeným žádostem o prominutí daně podaných dle dosavadních právních předpisů stanoví, že tyto žádosti se posoudí podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech.
Věcnou příslušnost přechodná ustanovení výslovně neřeší. Bez výslovně odlišné právní úpravy však není nejmenšího důvodu, aby byla příslušnost v řízeních pokračujících dle dosavadních právních předpisů odlišná od příslušnosti původní. Příslušným k rozhodnutí o prominutí daně k žádosti podle § 55a daňového řádu z roku 1992 je tedy i po 1. 1. 2011 dle přechodných ustanovení daňového řádu z roku 2009 Ministerstvo financí.
S účinností rovněž k 1. 1. 2011 byl přijat zákon č. 199/2010 Sb. Tento zákon v části páté, v čl. VI změnil zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech*) tak, že jako součást soustavy územních finančních orgánů zřídil mimo jiné i Generální finanční ředitelství jako správní úřad s celostátní územní působností se sídlem v Praze a v novém § 4a vymezil jeho věcnou působnost. Na Generální finanční ředitelství přešla s účinností tohoto zákona i část pravomocí Ministerstva financí. V části páté, čl. VI bodě 8 zákona č. 199/2010 Sb. pak zákonodárce v souvislosti s novou koncepcí územních finančních orgánů stanovil, že řízení, která nebyla do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2011) Ministerstvem financí ukončena, dokončí Generální finanční ředitelství v případech, kdy je pro tato řízení příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Pro posouzení sporné otázky je tedy nezbytné určit, zda je Generální finanční ředitelství příslušné rozhodovat o prominutí daně podle zákona o územních finančních *) S účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákonem č. 456/2011 Sb. S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013 orgánech ve znění účinném od 1. 1. 2011. Podle § 4a tohoto zákona, které vymezuje rozsah pravomocí, však nemá Generální finanční ředitelství přímou pravomoc o prominutí daně rozhodnout. Podle písm. e) citovaného ustanovení ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) sice Generální finanční ředitelství vykonává správu daní včetně vyhledávací činnosti, nicméně stejně je vymezena i působnost Ministerstva financí v § 11 písm. b) uvedeného předpisu; působnost Generálního finančního ředitelství v otázce prominutí daně tedy nelze dovodit ani z tohoto ustanovení.
Pravomoc Generálního finančního ředitelství rozhodovat o prominutí daně z příjmů nelze dovodit ani z žádného ze zvláštních předpisů, pravomoc tedy není dána ani na základě § 4a odst. 1 písm. j) zákona o územních finančních orgánech.
Z výše uvedeného vyplývá, že Generální finanční ředitelství není příslušné k rozhodnutí o prominutí daně od účinnosti zákona č. 199/2010 Sb., a proto ani nemůže být příslušné k dokončení řízení o žádosti o prominutí daně z příjmů podle § 55a zákona o správě daní a poplatků ve smyslu výše uvedených přechodných ustanovení. Názor městského soudu, vyjádřený ve výroku napadeného usnesení tak nemá zákonnou oporu. Kasační stížnost je proto důvodná.
Pro úplnost v návaznosti na kasační námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na již výše citované znění § 69 s. ř. s. není v projednávané věci podstatné, zda jde o řízení ukončené či neukončené. Obecně je žalovaným totiž ten správní orgán, na který působnost ze zákona přešla. Skutečnost, zda rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, či zda byla žaloba zamítnuta, nemá na případný přechod působnosti žádný vliv.
Nad rámec rozhodovacích důvodů lze rovněž upozornit na to, že i daňový řád z roku 2009 zná institut prominutí daně, i když v užším pojetí než úprava v daňovém řádu z roku 1992. Koncepce zvolená v § 259 a § 260 daňového řádu z roku 2009 je postavena na
Rudolf T. proti Generálnímu finančnímu ředitelství o prominutí daně, o kasační stížnos- *) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. ky při jednání soudu, případně tyto vtělit do opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí soudu, není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění z výkonu trestu, nemohou být odsouzenému již jeho vypracováním přiznána jakákoliv veřejná subjektivní práva či povinnosti. Do právní sféry odsouzeného by mohlo být zasaženo až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který je možno napadnout opravným prostředkem.“