Správním orgánem příslušným k rozhodnutí o žádosti o prominutí daně podané
podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je i po zrušení zákona
o správě daní a poplatků Ministerstvo financí.
Správním orgánem příslušným k rozhodnutí o žádosti o prominutí daně podané
podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je i po zrušení zákona
o správě daní a poplatků Ministerstvo financí.
Prejudikatura: č. 1177/2007 Sb. NSS.
ti žalovaného.
Dne 23. 12. 2008 požádal žalobce podle
§ 55a daňového řádu z roku 1992 o prominutí daně z příjmů a daně z přidané hodnoty za
zdaňovací období roku 1993, které mu byly
vyměřeny dodatečnými platebními výměry
ze dne 14. 10. 1997. Důvodem pro podání této žádosti byla nesrovnalost při uplatňování
daňových zákonů plynoucích z aplikace § 47
daňového řádu z roku 1992 ve vazbě na nález
Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1611/07, týkající se způsobu počítání
prekluzivních lhůt v daňovém řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že
krajský soud ve svém postupu nepochybil,
když předmětnou žalobu stěžovatelky odmítl
podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68
písm. e) s. ř. s. jako nepřípustnou, jelikož dospěl k závěru, že nesměřovala proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1
s. ř. s., ale proti jinému úkonu žalované, který
je ze soudního přezkoumání podle § 70 písm. a)
s. ř. s. vyloučen. Zdejší soud rovněž neshledal
usnesení krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť závěr
krajského soudu, podle něhož předmět žaloby není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1.
s. ř. s., je v daném případě sice stručně, nicméně dostatečně odůvodněn.
Dne 6. 4. 2009 rozhodlo Ministerstvo fi-
nancí o zamítnutí žádosti žalobce.
Proti tomu se žalobce bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 9. 2012 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Téhož
dne bylo vyhotoveno zkrácené znění rozsudku, které bylo vyvěšeno na úřední desce soudu, a v němž bylo jako žalovaný označeno Ministerstvo financí. Následně městský soud
dne 18. 10. 2012 rozhodl předsedkyní senátu
opravným usnesením č. l. 29 o tom, že záhla-
finanční
ví rozsudku č. l. 28 se v části označení žalovaného mění tak, že nadále bude jako žalovaný
ředitelství.
uvedeno Generální
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl,
že při vyhotovení zkráceného znění rozsudku podle § 49 odst. 11 s. ř. s. došlo ke zjevné
nesprávnosti, neboť v záhlaví rozsudku bylo
jako žalované uvedeno Ministerstvo financí,
ačkoliv městský soud z důvodu změny působnosti ve věcech správy daní nadále jednal
s Generálním finančním ředitelstvím jako
s žalovaným.
Městský soud poté dne 19. 10. 2012 vyhotovil plné znění rozsudku ze dne 20. 9. 2012
(č. l. 30–32), v jehož záhlaví jako žalovaného
označil Generální finanční ředitelství, a toto
znění rozsudku spolu s opravným usnesením
rozeslal účastníkům řízení dle záhlaví, tj. žalobci a Generálnímu finančnímu ředitelství.
sterstvo financí,
ačkoliv městský soud z důvodu změny působnosti ve věcech správy daní nadále jednal
s Generálním finančním ředitelstvím jako
s žalovaným.
Městský soud poté dne 19. 10. 2012 vyhotovil plné znění rozsudku ze dne 20. 9. 2012
(č. l. 30–32), v jehož záhlaví jako žalovaného
označil Generální finanční ředitelství, a toto
znění rozsudku spolu s opravným usnesením
rozeslal účastníkům řízení dle záhlaví, tj. žalobci a Generálnímu finančnímu ředitelství.
Kasační stížností se žalovaný (stěžovatel)
domáhá zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (č. 1. 29). Stěžovatel se
domnívá, že na něj nepřešla působnost ve věcech prominutí daně podle § 55a daňového
řádu z roku 1992. Institut prominutí daně byl
totiž s účinností zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád z roku
2009“), zrušen a s ohledem na znění § 264
odst. 6 tohoto předpisu se žádost o prominutí daně podaná dle dosavadních právních
předpisů, které nebyly do dne účinnosti daňového řádu vyřízeny, dokončí podle podmínek v dosavadních právních předpisech.
S účinností ke dni 1. 1. 2011 bylo rovněž zákonem č. 199/2010 Sb., kterým se mění zákon
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, zřízeno Generální finanční ředitelství. Podle čl. VI bodu 8 tohoto zákona přitom „[ř]ízení, která do dne nabytí účinnosti
tohoto zákona nebyla Ministerstvem financí
ukončena, dokončí Generální finanční ředitelství v případech, kdy je pro tato řízení příslušné ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“. V projednávané věci jde o řízení, které
bylo ke dni 1. 1. 2011 již ukončeno. Působ-
nost ve věcech prominutí daně příslušela Ministerstvu financí, s účinností daňového řádu
z roku 2009 však byl tento institut zrušen.
S ohledem na znění výše uvedených přechodných ustanovení působnost v těchto věcech na Generální finanční ředitelství nepřešla a ve věcech žádosti o prominutí daně
podaných dle § 55a daňového řádu z roku
1992 tedy má nadále rozhodovat Ministerstvo
financí.
Nejvyšší správní soud usnesení Městské-
ho soudu zrušil.
Z odůvodnění:
ve věcech prominutí daně příslušela Ministerstvu financí, s účinností daňového řádu
z roku 2009 však byl tento institut zrušen.
S ohledem na znění výše uvedených přechodných ustanovení působnost v těchto věcech na Generální finanční ředitelství nepřešla a ve věcech žádosti o prominutí daně
podaných dle § 55a daňového řádu z roku
1992 tedy má nadále rozhodovat Ministerstvo
financí.
Nejvyšší správní soud usnesení Městské-
ho soudu zrušil.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil
formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti opravnému usnesení podle § 54
odst. 4 s. ř. s., proti němuž je podání kasační
stížnosti dle setrvalé judikatury Nejvyššího
správního soudu přípustné (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2.
2007, čj. 4 Ans 3/2006-123, č. 1177/2007 Sb.
NSS), a za stěžovatele jedná ve smyslu § 105
odst. 2 s. ř. s. zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je dle
zvláštního předpisu požadováno pro výkon
advokacie. Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst.
3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. (...)
Předmětem nyní projednávané věci je tedy pouze otázka, který ze správních orgánů je
žalovaným v projednávané věci, resp. zda je
žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, či Generální finanční ředitelství, na které dle závěrů městského soudu působnost ze zákona přešla a který je z uvedeného
důvodu žalovaným ve smyslu 69 s. ř. s.
Podle právní úpravy obsažené v § 55a daňového řádu z roku 1992 bylo k rozhodnutí
o prominutí daně příslušné Ministerstvo financí. Tato právní úprava byla účinná jak ke
dni zahájení řízení o prominutí daně, tak i ke
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
dni rozhodnutí Ministerstva financí o této žádosti. Daňový řád z roku 1992 byl však s účinností k 1. 1. 2011 zrušen a jako základní procesní předpis ke správě daní a poplatků byl
nahrazen daňovým řádem z roku 2009. Ten
v přechodných ustanoveních, konkrétně
v § 264 odst. 6 ve vztahu k dosud nevyřízeným žádostem o prominutí daně podaných
dle dosavadních právních předpisů stanoví,
že tyto žádosti se posoudí podle podmínek
obsažených v dosavadních právních předpisech. Věcnou příslušnost přechodná ustanovení výslovně neřeší. Bez výslovně odlišné
právní úpravy však není nejmenšího důvodu,
aby byla příslušnost v řízeních pokračujících
dle dosavadních právních předpisů odlišná
od příslušnosti původní. Příslušným k rozhodnutí o prominutí daně k žádosti podle
§ 55a daňového řádu z roku 1992 je tedy i po
1. 1. 2011 dle přechodných ustanovení daňového řádu z roku 2009 Ministerstvo financí.
ch v dosavadních právních předpisech. Věcnou příslušnost přechodná ustanovení výslovně neřeší. Bez výslovně odlišné
právní úpravy však není nejmenšího důvodu,
aby byla příslušnost v řízeních pokračujících
dle dosavadních právních předpisů odlišná
od příslušnosti původní. Příslušným k rozhodnutí o prominutí daně k žádosti podle
§ 55a daňového řádu z roku 1992 je tedy i po
1. 1. 2011 dle přechodných ustanovení daňového řádu z roku 2009 Ministerstvo financí.
S účinností rovněž k 1. 1. 2011 byl přijat
zákon č. 199/2010 Sb. Tento zákon v části páté, v čl. VI změnil zákon č. 531/1990 Sb.,
o územních finančních orgánech*) tak, že
jako součást soustavy územních finančních
orgánů zřídil mimo jiné i Generální finanční
ředitelství jako správní úřad s celostátní
územní působností se sídlem v Praze a v novém § 4a vymezil jeho věcnou působnost. Na
Generální finanční ředitelství přešla s účinností tohoto zákona i část pravomocí Ministerstva financí.
V části páté, čl. VI bodě 8 zákona
č. 199/2010 Sb. pak zákonodárce v souvislosti
s novou koncepcí územních finančních orgánů stanovil, že řízení, která nebyla do dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 1. 2011)
Ministerstvem financí ukončena, dokončí Generální finanční ředitelství v případech, kdy
je pro tato řízení příslušné ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Pro posouzení sporné otázky je tedy nezbytné určit, zda je Generální finanční ředitelství příslušné rozhodovat o prominutí daně podle zákona o územních finančních
*) S účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákonem č. 456/2011 Sb.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 013
orgánech ve znění účinném od 1. 1. 2011. Podle § 4a tohoto zákona, které vymezuje rozsah
pravomocí, však nemá Generální finanční ředitelství přímou pravomoc o prominutí daně
rozhodnout. Podle písm. e) citovaného ustanovení ve spojení s § 2 odst. 1 písm. a) sice
Generální finanční ředitelství vykonává správu daní včetně vyhledávací činnosti, nicméně
stejně je vymezena i působnost Ministerstva
financí v § 11 písm. b) uvedeného předpisu;
působnost Generálního finančního ředitelství v otázce prominutí daně tedy nelze dovodit ani z tohoto ustanovení. Pravomoc Generálního finančního ředitelství rozhodovat
o prominutí daně z příjmů nelze dovodit ani
z žádného ze zvláštních předpisů, pravomoc
tedy není dána ani na základě § 4a odst. 1
písm. j) zákona o územních finančních orgánech.
Z výše uvedeného vyplývá, že Generální
finanční ředitelství není příslušné k rozhodnutí o prominutí daně od účinnosti zákona
č. 199/2010 Sb., a proto ani nemůže být příslušné k dokončení řízení o žádosti o prominutí daně z příjmů podle § 55a zákona o správě daní a poplatků ve smyslu výše uvedených
přechodných ustanovení. Názor městského
soudu, vyjádřený ve výroku napadeného
usnesení tak nemá zákonnou oporu. Kasační
stížnost je proto důvodná.
ančních orgánech.
Z výše uvedeného vyplývá, že Generální
finanční ředitelství není příslušné k rozhodnutí o prominutí daně od účinnosti zákona
č. 199/2010 Sb., a proto ani nemůže být příslušné k dokončení řízení o žádosti o prominutí daně z příjmů podle § 55a zákona o správě daní a poplatků ve smyslu výše uvedených
přechodných ustanovení. Názor městského
soudu, vyjádřený ve výroku napadeného
usnesení tak nemá zákonnou oporu. Kasační
stížnost je proto důvodná.
Pro úplnost v návaznosti na kasační námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na již výše citované znění
§ 69 s. ř. s. není v projednávané věci podstatné, zda jde o řízení ukončené či neukončené.
Obecně je žalovaným totiž ten správní orgán,
na který působnost ze zákona přešla. Skutečnost, zda rozhodnutí bylo krajským soudem
zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení, či zda byla žaloba zamítnuta, nemá
na případný přechod působnosti žádný vliv.
Nad rámec rozhodovacích důvodů lze
rovněž upozornit na to, že i daňový řád z roku 2009 zná institut prominutí daně, i když
v užším pojetí než úprava v daňovém řádu
z roku 1992. Koncepce zvolená v § 259 a § 260
daňového řádu z roku 2009 je postavena na
Rudolf T. proti Generálnímu finančnímu ředitelství o prominutí daně, o kasační stížnos- *) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád. ky při jednání soudu, případně tyto vtělit do
opravného prostředku směřujícího proti
rozhodnutí soudu, není-li spokojen s hodnocením tohoto důkazního prostředku provedeného soudem. Pokud je hodnocení odsouzeného toliko podkladem pro rozhodnutí
soudu o podmíněném propuštění z výkonu
trestu, nemohou být odsouzenému již jeho
vypracováním přiznána jakákoliv veřejná
subjektivní práva či povinnosti. Do právní
sféry odsouzeného by mohlo být zasaženo
až úkonem následným, a to zamítnutím žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který je možno napadnout opravným
prostředkem.“