9 As 283/2023 – Nejvyšší správní soud

9 As 283/2023- 35 - text

9 As 283/2023 - 39 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: Ing. J. R., zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2021, č. j. 8941/2021 MZE

11121, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 5 A 93/2021 60,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Státní zemědělský intervenční fond, Regionální odbor Olomouc, pracoviště Šumperk (dále jen „SZIF“) oznámením ze dne 21. 9. 2015, č. j. SZIF/2015/0536893, neprovedl aktualizaci evidence půdy ohledně dílů půdních bloků vymezených v oznámení žalobce. Podle SZIF žalobce, který aktualizaci evidence půdy požadoval, nesplnil podmínky § 3g zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“). Žalovaný námitku žalobce proti tomuto oznámení zamítl rozhodnutím ze dne 15. 1. 2016, č. j. 63323/2015 MZE 13323.

[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 9 A 46/2016 67, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný poté vydal rozhodnutí ze dne 9. 7. 2018, č. j. 39284/2018 MZE 11155, kterým zrušil oznámení SZIF a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

[3] SZIF následně danou věc rozdělil do dvou řízení. Ohledně jedné části dílů půdních bloků vydal dne 12. 2. 2019 oznámení o provedení aktualizace evidence půdy č. j. SZIF/2019/0130736 a č. j. SZIF/2019/0130745 a oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy č. j. SZIF/2019/0130742 a č. j. SZIF/2019/0130746. Žalobce proti oznámením o neprovedení aktualizace evidence půdy podal námitku, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 30. 4. 2019, č. j. 17806/2019 MZE 11121. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 11 A 113/2019

43. Žalobce uvedený rozsudek napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) zamítl rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 68/2020

27. [4] Ohledně druhé části dílů půdních bloků SZIF vydal dne 4. 9. 2019 oznámení o provedení aktualizace evidence půdy č. j. SZIF/2019/0540848 a č. j. SZIF/2019/0540849 a oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy č. j. SZIF/2019/0540698 a č. j. SZIF/2019/0540695. Žalobce proti těmto oznámením podal námitku, kterou žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019, č. j. 54319/2019 MZE

11121. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu k městskému soudu, který rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 10 A 17/2020 71, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Žalovaný poté vydal rozhodnutí uvedené v záhlaví. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k městskému soudu, který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. [6] Městský soud neshledal důvodnou námitku, že se žalovaný bezdůvodně odchýlil od závazného právního názoru městského soudu uvedeného v předchozím rozsudku č. j. 10 A 17/2020

71. Z judikatury NSS vyplývá, že správní orgán není bezvýjimečně vázán právním názorem soudu, jestliže byl překonán judikaturou. K takové situaci došlo i v projednávané věci, jelikož závěry městského soudu byly překonány několika rozsudky NSS, zejména výše zmíněným rozsudkem č. j. 7 As 68/2020

27. [7] Městský soud nesouhlasil s námitkou, že do evidence půdy může být zapsána pouze osoba, která zemědělské pozemky fakticky užívá. Zjišťování, kdo sporné pozemky fakticky užívá, není dle rozsudku NSS ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 69/2020 30, v daném řízení nutné, jelikož za uživatele půdy je třeba považovat osobu, která je zapsána v evidenci půdy. Žalovaný nebyl povinen ani posoudit správnost zápisu žalobcovy bývalé manželky jakožto uživatelky půdy. [8] Městský soud se dále neztotožnil s námitkou, že je nepřípustné, aby byl jako uživatel zapsán někdo, kdo půdu fakticky neužívá, když podle § 3a odst. 1 zákona o zemědělství slouží evidence půdy k ověřování údajů v žádosti o dotace. Smyslem řízení o aktualizaci evidence půdy dle § 3g zákona o zemědělství totiž není posuzování oprávněnosti žalobcovy bývalé manželky k pobírání dotací. [9] Městský soud shledal nedůvodnou i námitku, že žalobce doložil výpis z katastru nemovitostí, na kterém je zapsán jako vlastník sporných pozemků. Tato skutečnost totiž nemusí znamenat, že daný pozemek netvoří součást společného jmění manželů, které nebylo doposud vypořádáno. [10] Městský soud nesouhlasil s tím, že žalovaný straní žalobcově bývalé manželce. Žalobce byl povinen řádně tvrdit a prokázat právní důvod užívání sporných pozemků. Tuto povinnost nesplnil ani nespecifikoval, z čeho vyvozuje, že správní orgány rozhodují ve prospěch jeho bývalé manželky. K námitce, že nebylo prokázáno, že své bývalé manželce v době trvání manželství udělil souhlas s užíváním sporných pozemků pro její podnikání, městský soud uvedl, že žalovaný postupoval správně, pokud presumoval správnost zápisu v evidenci půdy, aniž by zjišťoval, zda žalobce své bývalé ženě tento souhlas udělil. II. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podřazených pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [12] Městský soud v napadeném rozsudku opomněl, že na problematiku užívání zemědělských pozemků dopadají i právní předpisy Evropské unie. Konkrétně se jedná o nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013 ze dne 17. 12. 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (dále jen „nařízení 1307/2013“), a nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. 3. 2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost (dále jen „nařízení 640/2014“). Aplikací těchto právních předpisů se městský soud vůbec nezabýval. [13] Městský soud nesprávně posoudil námitku, že se žalovaný měl bezvýhradně řídit pokyny z rozsudku městského soudu č. j. 10 A 17/2020

71. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že závěry městského soudu z dřívějšího rozsudku byly překonány judikaturou NSS. Městský soud totiž v bodě 96. rozsudku č. j. 10 A 17/2020 71 reagoval na odlišná soudní rozhodnutí vydaná v souvisejících věcech a uvedl, že v těchto řízeních stěžovatel neuplatnil námitku týkající se nedostatečného zkoumání faktického užívání zemědělských pozemků a opomenutí druhého manžela při udělení souhlasu podle § 146 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „starý občanský zákoník“). V jiných případech tak nebyla uvedena konkrétní právní argumentace, která by faktické užívání zemědělských pozemků jako nezbytnou podmínku pro zapsání uživatele do evidence půdy řešila odlišně než městský soud v rozsudku č. j. 10 A 17/2020

71. [14] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by správní orgány neměly zjišťovat, kdo sporné pozemky fakticky obhospodařuje. Ustanovení § 3 odst. 5 zákona o zemědělství uvádí, že evidence půdy je vedena jako podklad pro poskytování dotací, takže ten, kdo je v ní zapsán jako uživatel, má právo na pobírání zemědělských dotací. V nařízení č. 1307/2013 je definován pojem „zemědělec“ jako osoba, která vykonává zemědělskou činnost. V nařízení č. 640/2014 je definován pojem „příjemce dotací“ jako zemědělec podle nařízení č. 1307/2013. Stěžovatel též poukazuje na § 7 odst. 2 písm. b) a c) nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 50/2015 Sb.“), podle kterého SZIF poskytne jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy, která je evidována v evidenci půdy na žadatele a žadatelem zemědělsky obhospodařována. Uživatelem zemědělské půdy proto může být jedině osoba, která na těchto pozemcích fakticky hospodaří. [15] Městský soud se vyhnul zodpovězení právní otázky, jak naložit se situací, ve které se nachází stěžovatel. K formální podmínce právního důvodu užívání půdy musí přistoupit i faktická podmínka užívání. Tuto podmínku nemohou splňovat dvě osoby ucházející se o zápis zároveň, ale pouze ta, která skutečně provozuje zemědělskou výrobu. Řešení zvolené městským soudem je z hlediska smyslu a účelu evidence půdy neudržitelné. Názor, že zapsaný uživatel má přednost před uživatelem, který se aktualizace evidence půdy teprve domáhá, nemá oporu v zákoně. Zákon o zemědělství nestanoví, že oprávněnost dřívějšího zápisu nemůže být v daném řízení znovu přezkoumávána. Při každé aktualizaci musí dosavadní uživatel prokázat, že měl a má platný právní důvod užívání. To vyplývá z § 3g odst. 2 zákona o zemědělství. Právní výklad, že nově zapisovaný uživatel musí prokázat, že mu svědčí užívací titul, nemá oporu v zákoně. [16] Dle stěžovatele městský soud nesprávně vyložil pojem doklad prokazující právní důvod užívání ve smyslu § 3g odst. 2 zákona o zemědělství. Není podstatné, proč zákonodárce zvolil danou úpravu, ale to, že tato úprava existuje a pro případ sporu více zájemců o jejich zapsání do evidence půdy vyžaduje písemný doklad. Zákon o zemědělství nestanoví, že stěžovatel musí prokázat, že je výlučným vlastníkem daných pozemků. Stěžovatel ani nenamítal, že je výlučným vlastníkem pozemků, ale že pouze on disponuje písemným dokladem, tedy právním důvodem užívání. Stěžovatelova bývalá manželka žádný doklad nedoložila. Zákonem požadovaný doklad nelze nahradit právní úvahou soudu. [17] Městský soud nevysvětlil, proč by měl stěžovatel předkládat listinu tvořící podklad pro aktualizaci evidence půdy, jako je například vypořádání společného jmění manželů. Taktéž nevysvětlil, o jaké zákonné ustanovení opírá právo stěžovatelovy bývalé manželky rozhodovat o tom, zda může být zapsán jako uživatel daných pozemků. [18] Městský soud nesprávně vypořádal námitku ohledně udělení souhlasu dle § 146 starého občanského zákoníku. SZIF i žalovaný se touto otázkou dříve zabývali a posoudili ji v neprospěch stěžovatele. Městský soud nyní uvedl, že tato otázka není předmětem daného řízení. Závěr městského soudu odporuje § 3g zákona o zemědělství, který žádnou zásadu víry ve správnost zápisu ve veřejném registru nezná. Městský soud se též odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného v rozsudku ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003. [19] Stěžovatel na závěr kasační stížnosti uvedl, že v případě, že by o ní měli rozhodovat soudci NSS, kteří již jeho kasační stížnosti v souvisejících věcech projednávali, vznáší námitku podjatosti pro jejich poměr k věci, jelikož lze předpokládat, že by setrvali na svých dřívějších názorech, které stěžovatel nepovažuje za správné. [20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Rozhodovací praxe správních soudů zaujímá k dané problematice konstantní stanovisko. NSS již v rozsudku ze dne 21. 10. 2008, č. j. 2 As 2/2008 55, konstatoval, že pro rozhodování žalovaného jsou relevantní pouze údaje uvedené v evidenci půdy, nikoliv faktický stav užívání půdních bloků. Žalovaný proto nemůže zkoumat faktické užívání sporných pozemků, jelikož k tomu nemá pravomoc. Žalovaný má dále za to, že jeho postup odpovídá i požadavkům rozsudku městského soudu č. j. 10 A 17/2020 71, jelikož stěžovatel nenaplnil první podmínku k provedení aktualizace evidence půdy, a proto bylo zbytečné zkoumat splnění dalších podmínek. Předmětem nynějšího řízení není ani splnění podmínek na straně bývalé manželky stěžovatele. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

71. Tuto námitku sedmý senát neshledal důvodnou. Posouzení městského soudu v rozsudku č. j. 10 A 17/2020 71 ohledně faktického užívání pozemků tak již bylo překonáno rozsudkem NSS č. j. 7 As 242/2022 40, na který navázal i výše zmíněný rozsudek č. j. 9 As 234/2023

32. Závěr městského soudu o překonání daného rozsudku je proto správný. [33] Námitka nutnosti zkoumat faktické užívání pozemků již byla vyřešena v rozsudku č. j. 7 As 242/2022 40 a na něj navazujícím rozsudku č. j. 9 As 234/2023

32. V jeho bodě 33 devátý senát uvedl následující: „Ustanovení § 3g odst. 4 zákona o zemědělství stanoví, že SZIF neprovede požadovanou změnu, pokud nebude doložena písemná dohoda dle odstavce druhého tohoto ustanovení nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy. Dané ustanovení tak neprovedení změny zakládá na nedoložení právního důvodu užívání, což je i stěžovatelův případ. Právním důvodem není doklad o vlastnictví pozemků, jak bylo uvedeno výše. Jelikož stěžovatel nedoložil právní důvod užívání, nemohlo faktické užívání pozemků změnit závěr SZIF o tom, že nemohl na základě stěžovatelova oznámení provést jím požadované změny v evidenci půdy“ (zvýraznění nyní provedl NSS). [34] V projednávaném případě stěžovatel předložil výpis z katastru nemovitostí, který sice jako vlastníka daných pozemků uvádí pouze jeho, nicméně městský soud v bodě 55. napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel nerozporoval, že pozemky jsou nadále ve společném jmění manželů. K tomuto závěru dospěl i sedmý a devátý senát ve výše uvedených rozsudcích. V takovém případě je třeba postupovat dle § 714 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého manželé vystupují v právních záležitostech společně anebo jeden manžel jedná se souhlasem toho druhého. Jelikož společné jmění manželů nebylo vypořádáno, mohli žádost o aktualizaci evidence půdy podat bývalí manželé společně anebo stěžovatel se souhlasem své bývalé manželky. Ani k jedné z těchto situací nedošlo. Z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky § 3g odst. 2 zákona o zemědělství. Jak bylo uvedeno výše, případné faktické užívání pozemků nemůže tento nedostatek vykompenzovat. Daná námitka tak není důvodná. [35] Stěžovatel též namítá, že zákon o zemědělství nezakazuje znovu přezkoumat oprávněnost zápisu jeho bývalé manželky. Městský soud se odmítl zabývat námitkami směřujícími do oprávněnosti zápisu stěžovatelovy bývalé manželky do evidence půdy na základě rozsudku č. j. 7 As 68/2020 27, v jehož bodě 22 NSS dospěl k závěru, že otázka dřívějšího zápisu stěžovatelovy bývalé manželky do evidence půdy není relevantní pro posouzení zákonnosti neprovedení požadované aktualizace. Devátý senát s tímto závěrem souhlasí a dodává, že stěžovatel si nesprávně vykládá § 3g zákona o zemědělství. U tohoto ustanovení není podstatné, co výslovně nezakazuje, ale naopak to, co přikazuje, tedy jaké podmínky musí být splněny pro provedení aktualizace evidence půdy. Tyto podmínky stěžovatel nesplnil, jelikož nedoložil písemnou dohodu odstraňující vzájemný rozpor (kdo má být zapsán jako uživatel dané půdy) nebo doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy. Správní orgány proto neměly povinnost v řízení o aktualizaci evidence půdy přezkoumávat dřívější zápis stěžovatelovy bývalé manželky jako uživatelky ke sporným pozemkům, jelikož tento postup zákon o zemědělství nevyžaduje. [36] Dle stěžovatele městský soud nesprávně vykládá pojem „doklad prokazující právní důvod užívání zemědělské půdy“, a proto po něm nesprávně požaduje, aby prokázal, že je výlučným vlastníkem daných pozemků. NSS neshledal tuto námitku důvodnou. Městský soud po stěžovateli nepožaduje, aby prokázal, že sporné pozemky vlastní ve výlučném vlastnictví. Městský soud v napadeném rozsudku dostatečným a srozumitelným způsobem vysvětlil, v čem spočívalo nesplnění podmínek § 3g odst. 2 zákona o zemědělství, což nemohlo být nahrazeno výpisem z katastru nemovitostí, který nevylučoval, že sporné pozemky jsou ve společném jmění manželů. Tuto skutečnost nevylučoval ani sám stěžovatel. [37] Namítá li stěžovatel, že výpisem z katastru nemovitostí prokazoval, že pouze on disponuje písemným dokladem o svém (spolu)vlastnictví, a tím i právním důvodem užívání, je třeba odkázat na bod 21 rozsudku č. j. 7 As 69/2020 30, ve kterém NSS vysvětlil, že výpis z katastru nemovitostí nelze v daném případě považovat za právní důvod podle § 3g zákona o zemědělství. Sedmý senát konkrétně uvedl, že „skutečnost, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pouze jeden z manželů, nemusí znamenat, že tento pozemek není součástí společného jmění manželů (srov. Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer 2011, s. 76 a násl., či judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018 atp.). Ani ze stěžovatelem akcentovaných ustanovení § 3g odst. 2 až 5 zákona o zemědělství nelze dovodit, že by bylo třeba vycházet výlučně z výpisu z katastru nemovitostí (který neodpovídá ani podle stěžovatele realitě). Úkolem správních soudů v dané věci přitom bylo řešit výlučně otázky týkající se aktualizace v evidenci půdy, nikoliv majetkové spory mezi manžely (…) Jelikož není sporu o tom, že předmětné pozemky byly v době rozhodování správních orgánů součástí společného jmění manželů, nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že jeho manželka nepředložila žádný právní titul k zápisu do evidence půdy. Právě skutečnost, že předmětné pozemky tvoří součást společného jmění manželů, totiž prokazuje právní důvod užívání těchto pozemků ze strany manželky stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel neprokázal (ani netvrdil), že by byl výlučným vlastníkem daných pozemků, nemůže mít na existenci tohoto právního důvodu vliv, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán toliko stěžovatel.“ NSS neshledal důvod se od posouzení této otázky odchýlit, a proto uvádí, že výpis z katastru nemovitostí nebylo možné ani v projednávané věci považovat za doklad ve smyslu § 3g odst. 2 zákona o zemědělství. [38] K námitce ohledně nesprávného posouzení udělení souhlasu stěžovatele k užívání pozemků bývalou manželkou podle § 146 starého občanského zákoníku NSS odkazuje na vypořádání totožné námitky v bodech 36 a 37 rozsudku č. j. 9 As 234/2023 32, kde uvedl, že tyto otázky se týkají soukromoprávních sporů mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, které správní orgány nemohou v tomto řízení řešit, jelikož to náleží civilním soudům. V bodě 36 výše uvedeného rozsudku poté konstatoval následující: „Správní orgány při posuzování toho, zda mohou v evidenci půdy provést požadované změny, vycházejí ze stavu zapsaného v této evidenci. V evidenci půdy je jako uživatel u daných pozemků zapsána OZNŘ, a nikoliv stěžovatel. Ten k oznámení o provedení aktualizace v evidenci půdy ze dne 18. 10. 2016 nedoložil právní důvod užívání daných pozemků, kterým by překonal dřívější právní důvod OZNŘ, jelikož nedoložil doklad, který by například prokazoval, že pozemky již nepatří do SJM. Z tohoto důvodu nebyla případná výpověď souhlasu s užíváním půdy pro projednávanou věc podstatná.“ NSS ani v tomto případě neshledal důvod se od výše uvedeného závěru odchýlit. Městský soud proto nebyl povinen se touto otázkou zabývat. Nebyl proto ani povinen postupovat dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/2003. [39] Namítá li stěžovatel, že právní názor městského soudu o zásadě víry ve správnost zápisu ve veřejném registru odporuje § 3g zákona o zemědělství, NSS konstatuje, že z daného ustanovení nic ohledně této zásady nevyplývá. Pro projednávanou věc je podstatné, že dané ustanovení vyžaduje po stěžovateli, aby jako takzvaný uživatel, který učinil ohlášení změny, doložil právní důvod, který by ho k požadované aktualizaci oprávnil, nikoliv, aby jeho bývalá manželka prokazovala, že byla do evidence půdy zapsána správně. Zákon o zemědělství ani nepožaduje, aby tuto skutečnost zjišťovaly správní orgány. Ani tato námitka proto není důvodná. IV. Závěr a náklady řízení [40] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s. [41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1, větu první, ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. února 2024

JUDr. Pavel Molek předseda senátu

Plný text rozhodnutí