828 Rozhodnutí Ministerstva financí ve věci přiznání náhrady za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnosti pozbyli ke dni 29. 6. 1945 vlastnický titul v důsledku sjednání mezinárodní smlouvy mezi Československou republikou a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, těmto oprávně- ným osobám, popř. jejich dědicům, je rozhodnutím o výši této náhrady. Proto se jed- ná o rozhodnutí správního orgánu ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů (67 0.s.ř.)a pravomoc o ní jednat a rozhodnout je dána soudům rozhodujícím v ob- čanském soudním řízení.
828 Rozhodnutí Ministerstva financí ve věci přiznání náhrady za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnosti pozbyli ke dni 29. 6. 1945 vlastnický titul v důsledku sjednání mezinárodní smlouvy mezi Československou republikou a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, těmto oprávně- ným osobám, popř. jejich dědicům, je rozhodnutím o výši této náhrady. Proto se jed- ná o rozhodnutí správního orgánu ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů (67 0.s.ř.)a pravomoc o ní jednat a rozhodnout je dána soudům rozhodujícím v ob- čanském soudním řízení.
Prejudikatura: srov. č. 448/2005 Sb. NSS a č. 676/2005 Sb. NSS. Věc: Ing. Bohumil Č. proti Ministerstvu financí o náhradu za majetek zanechaný na Zakarpat- ské Ukrajině, o kasační stížnosti žalobce. Manželé Č. (rodiče žalobce) opustili z dů- vodu maďarské okupace dne 29. 4. 1939 úze- mí Zakarpatské Ukrajiny. Dne 14. 3. 1947 ode- vzdali tehdejšímu | Ministerstvu © financí v rámci soupisu majetku přihlášku ohledně nemovitostí na Podkarpatské Rusi, konkrét- ně za činžovní dům a za živnostenskou pro- vozovnu - strojní zámečnickou dílnu z roku 1934. V roce 1960, kdy mělo dojít k vypo- řádání, bylo manželům Č. Ústředním likvi- dátorem peněžních ústavů a podniků sděle- no písemné stanovisko, že podle vyhlášky č. 159/1959 Ú. I. nelze specifikovaný majetek považovat za majetek charakteru osobního nebo drobného soukromého vlastnictví, ne- boť šlo o nemovitosti sloužící mj. i k živno- stenskému podnikání. Dne 27. 9. 2004 podal žalobce žádost o odškodnění za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny jeho rodiči. Jeho žádost byla Ministerstvem financí zamítnuta rozhod- nutím ze dne 18. 4. 2005, neboť přihlášený majetek nesplňoval podmínky pro přiznání náhrady. Podaný rozklad ministr financí dne 30. 5. 2005 zamítl a rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze dne 29. 8. 2006 odmítl, neboť dospěl k závěru, že se jedná o právní věc, o níž má být rozhodnu- to v občanském soudním řízení. Ministr fi- nancí podle něj nerozhodoval o veřejném subjektivním právu stěžovatele, nýbrž o jeho právu soukromém, neboť se fakticky jednalo o právo stěžovatele na odškodnění za zásah do vlastnických práv jeho rodičů, resp. ná- hradu za omezení nebo zbavení vlastnického práva k určitému majetku. Současně žalobce poučil o tom, že se může svého práva domáhat podle části páté občanského soudního řádu, konkrétně podle ustanovení $ 244 a násl. o. s. ř. Proti rozhodnutí soudu brojil žalobce (stě- žovatel) kasační stížností. Nesouhlasil s názo- rem městského soudu, že jeho věc má být rozhodnuta v občanskoprávním soudním ří- zení. Právo jeho rodičů, Bohumila a Anny Č. - a následně i právo stěžovatele na odškod- nění - je sice nepochybně zásahem do vlast- nických práv zmíněných osob, a vlastnictví je institutem práva soukromého. Rodiče stě- žovatele však byli svého práva zbaveni jedno- stranným aktem státu. Stát tedy zasáhl do majetkové sféry manželů Č. a stěžovatele a veřejná správa byla tohoto zásahu vykona- vatelem. Podle názoru stěžovatele jde v celé věci o právo veřejné. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Zoodůvodnění: V dané věci není sporu o tom, že vlastnic- ké právo jako takové má typicky soukromo- právní obsah, a proto rozhodování o něm pat- ří do pravomoci soudů v civilním soudnictví, což ostatně nezpochybňuje ani sám stěžova- tel. Avšak pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním ne- bo ve správním soudnictví, je rozhodující 829 1313 soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha případného zásahu do vlastnického práva, ni- koliv však právní povaha vlastnického práva sa- motného, tzn. že je nutno primárně posoudit, jaký charakter má zásah, proti němuž se účast- ník řízení brání a hledá ochranu u soudu. K zá- sahu do vlastnického práva pak může docházet i ve veřejném zájmu ze strany veřejné moci. Příkladem takového zásahu je typicky vy- vlastnění a nucené omezení vlastnického práva, které je mocenským zásahem ze strany státu, neboť při použití kritéria metody práv- ní regulace je zřejmé, že se vyvlastňovaný - „expropriát“ - nenachází v rovnoprávném postavení s vyvlastnitelem - „expropriantem“, jak se mj. vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-50, které bylo publikováno pod č. 448/2005 Sb. NSS. V tom- to usnesení dospěl rozšířený senát Nejvyšší- ho správního soudu k závěru, že přezkoumá- ní rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene či rozhodnutí o vyvlastění náleží do pravomoci správních soudů, zatím- co rozhodnutí o určení způsobu a výše ná- hrady (v téže věci) je již rozhodnutím ve věci soukromého práva, které tudíž spadá do pra- vomoci soudů civilních. Rozšířený senát ar- gumentoval také tím, že účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukro- mého práva, tj. znovuobjevení narušené rov- nováhy zúčastněných zájmů. Shodně tuto otázku posoudil i Nejvyšší soud Českosloven- ské republiky v rozhodnutí publikovaném ve sbírce Vážný pod č. 8049, z něhož plyne, že „každé vyvlastnění jest veřejnoprávním titu- lem, avšak, jde-li potom o to, by vyvlastnitel uplatnil vlastnictví podle svého tvrzení z ti- tulu toho nabyté proti třetím osobám, nemů- že to jinak učiniti než pořadem práva. O ti- tulu vlastnictví může být rozhodnuto po správní „cestě“ a ten může být popřípadě i zrušen, ovšem samotná otázka vlastnictví z tohoto titulu nabytého již správní stolici nepřísluší“. Z hlediska doktrinálního je mož- né vzpomenout i názor Hoetzela (Českoslo- venské správní právo, Všeobecná část, Praha 1937), který vyslovil, že „na veřejnoprávním charakteru expropriace se nic nemění tím, 830 že některé účinky expropriačního nálezu Jsou soukromoprávní..“. Výše uvedené názo- ry se staly východiskem i pro závěr zvláštního senátu při řešení povahy právního titulu při zřízení věcného břemene (srov. usnesení zvlášt- ního senátu ze dne 5. 5. 2005, čj. Konf 81/2004- -12, publikované pod č. 676/2005 Sb. NSS). Nad rámec výše uvedeného je vhodné na tomto místě zmínit i zákon č. 184/2006 Sb., o vy- vlastnění, který nabyl účinnosti 1. ledna 2007 a dle kterého není-li stanoveno jinak, postu- puje se v občanském soudním řízení ve vě- cech vyvlastnění podle občanského soudního řádu, jinými slovy přezkum rozhodnutí o vy- vlastnění je svěřen civilní větvi soudnictví. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětem sporu v posuzovaném případě není samotný mocenský zásah státu do vlast- nického práva stěžovatele. Stěžovatelovií rodi- če nepozbyli vlastnický titul k předmětnému majetku opuštěním Zakarpatské Ukrajiny v roce 1939, protože k němu došlo až v dů- sledku změny hranic a výměny části státního území na základě mezinárodní smlouvy uza- vřené mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik (viz výše). Ke ztrátě majetku došlo tedy ex le- ge, tj. přímo v důsledku účinků ratifikované mezinárodní smlouvy, která byla do vnitro- státního práva transformována zákonem č. 42/1958 Sb. Ačkoliv v tehdejší právní úpra- vě absentovala generální recepční Či jiná nor- ma vymezující poměr vnitrostátního a mezi- národního práva, a ačkoliv bylo tehdejší Československo založeno na faktickém mo- delu primátu vnitrostátního práva, je na Smlouvu a na Protokol nutno nahlížet jako na součást vnitrostátního právního řádu, neboť dle čl. 74 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, byly splně- ny veškeré podmínky pro jejich ratifikaci, když tyto byly i vyhlášeny ve Sbírce zákonů. Proto i za této situace je nutno na tyto doku- menty nahlížet jako na závazný právní před- pis, který měl právní sílu a zakládal právní vztahy. Z tohoto pohledu je Smlouva a Proto- kol ve spojení se zákonem č. 42/1958 Sb. právním titulem, jehož následkem byla ztráta majetku rodičů stěžovatele a součastně vznik jejich nároku na náhradu za tuto ztrátu. Na základě těchto právních předpisů tak všem osobám slovenské a české národnosti, které do 1. ledna 1946 využily práva opce pro státní občanství Československé republiky a během následujících dvanácti měsíců pře- nesly, po obdržení souhlasu vlády, své bydliš- tě do Československa, vznikl nárok na přiznání náhrady dle čl. 2 Protokolu. Další podmínkou bylo, že muselo jít o majetek, který tyto osoby měly ke dni podpisu výše specifikované me- zinárodní smlouvy, tedy ke dni 29. 6. 1945. V témže článku pak byl tento nárok přiznán i osobám české a slovenské národnosti, které byly nuceny svůj nemovitý majetek opustit v důsledku nepřátelské okupace, což je i pří- pad stěžovatelových rodičů, kteří odešli ze Zakarpatské Ukrajiny v roce 1939 kvůli ma- ďarské okupaci. Se stěžovatelem lze souhlasit toliko potud, že jeho rodiče, a všechny osoby, jejichž vlastnických práv se smlouva dotýka- la, v tomto právním vztahu jednoznačně ne- byli v rovném postavení s československým státem, který vystupoval de facto v roli vy- vlastnitele. Vůle jednotlivých vlastníků naklá- dat se svým majetkem nebyla pro uskutečně- ní cílů mezinárodní smlouvy rozhodná a v tomto ohledu je možno kvalifikovat zásah do jejich vlastnictví jako zásah veřejnoprávní povahy, který se svým charakterem přibližuje vyvlastnění. Stát upřednostnil před soukro- mými zájmy těchto vlastníků zájem veřejný - viděno z toho úhlu pohledu, že veřejným zá- jmem bylo prosazení státních zájmů, resp. zá- jmů mezinárodní politiky v té době. Právní ti- tul, na základě něhož se stěžovatel domáhá přiznání náhrady za majetek, o který přišli je- ho rodiče v důsledku postoupení území Za- karpatské Ukrajiny, však není v řízení nikte- rak zpochybněn. Předmětem sporu v posuzovaném přípa- dě je výše náhrady, kterou stěžovatel za maje- tek zanechaný na území Zakarpatské Ukraji- ny svými rodiči po státu požaduje. Nejvyšší správní soud tak porovnal výchozí obecné předpoklady pro přiznání nároku na náhradu za pozbytý majetek s konkrétními skutkový- mi okolnostmi stěžovatelova případu a shle- dal, že o výši náhrady, tedy o tom, zda opuště- ný majetek manželů Č., který byl shora speci- fikován, a který byl Bohumilem Č. dne 14. 3. 1947 přihlášen k soupisu podle vládního na- řízení č. 8/1947 Sb., o soupisu českosloven- ského majetku na Zakarpatské Ukrajině, splňo- val či nesplňoval podmínky ustanovení $ 3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. 1., není kompetentní rozhodnout. Nad rámec výše uvedeného toli- ko jako obíter dictum však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné v této souvislosti konstatovat, že na vyhlášku č. 159/1959 ÚŮ.L, která je vyhláškou, jež byla vydána za před- chozího totalitního režimu, není možno na- hlížet jinak než prizmatem současných hod- notových hledisek, ze kterých vychází idea demokratického právního státu, a vykládat ji v souladu se zásadami právního státu, kon- formně s ústavním pořádkem České republi- ky. Ústavní soud se již v roce 1993 postavil na stanovisko, že ačkoli „Ústava akceptuje a re- spektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže pozitivní právo jen na formální legalítu, ale vklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitu- tivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních no- rem měří“. To znamená, že i při kontinuitě se „starým právem“ je při aplikaci těchto norem legitimní hodnotová „diskontinuita“ se „sta- rým režimem“. Otázkou také zůstává, do jaké míry splňuje příslušná vyhláška požadavky čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svo- bod, a tedy že „vyvlastnění a nucené omeze- ní vlastnického práva je možné jen ve veřej- ném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. Vzhledem k tomu, že tyto pod- mínky vyplývající přímo z Listiny a garanto- vané na ústavní úrovni musí být splněny ku- mulativně, znamená to, že vyvlastnit nebo autoritativně zásahem veřejné moci lze ome- zit vlastnické právo pouze za náhradu. Z to- hoto úhlu pohledu se jeví problematické vy- členění některých druhů majetku z nároku na náhradu jednak z důvodu možného poru- šení shora uvedených podmínek vyvlastění, ale také z důvodu možného porušení ústavní- ho principu rovnosti. Tyto otázky nechť však zváží soudy v civilním soudnictví. 831 1314 1314 Důchodové pojištění: zvýšení procentní výměry starobního důchodu k $ 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 116/2001 Sb. a zákona č. 425/2003 Sb. k $ 52 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)**» Považovala-li Česká správa sociálního zabezpečení ve dříve vydaném pravomoc- ném rozhodnutí dobu od neplatného skončení pracovního poměru do jeho skonče- ní dohodou pro účely posouzení povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu výdělečné činnosti, byť žalobkyně fakticky žádnou činnost nevykonávala, pak je povinna tutéž dobu hodnotit jako dobu výdělečné činnosti i pro účely zvyšo- vání důchodu podle $ 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Po- kud tak neučinila, postupovala v rozporu se zásadou právní jistoty vycházející z ma- teriálního pojetí právní moci předchozího rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu.
Ing. Bohumil Č. proti Ministerstvu financí o náhradu za majetek zanechaný na Zakarpat-
ě. Přezkumu rozhodnutí ministerstva jako správního orgánu, který rozhodl ve věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, se stěžovatel mohl a měl domáhat návrhem podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. ve lhůtách v tomto právním předpisu stanovených, jak o tom byl řádně poučen v odůvodnění rozhodnutí městského soudu.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení a Ministerstvu financí jako druhému účastníku řízení žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu