o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 57/2005 Sb? I. Výrok o tom, zda se na cizince vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ($ 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), uvede Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí tehdy, jestliže rozhoduje o neudělení nebo odnětí azylu ($ 28 téhož zákona). » Zákonem č. 350/2005 Sb. bylo v f 25 za písmeno f) vloženo nové písm. g) a dosavadní písm. g) se na- dále označuje jako písm. h). Po novele provedené zákonem č. 165/2006 Sb. byla ustanovení f 25 Dísm. h) a £ 28 změněna a ustanovení f 91 zrušeno s účinností od 1. 9. 2006. 904 II. Vyžadují-li to skutkové okolnosti případu a žadatel o azyl předložil ve správ- ním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi půvo- du, je třeba jeho situaci vyhodnotit a zvážit, zda se na něho vztahuje překážka vyce- stováníi v případě vydání rozhodnutí o zastavení řízení ($ 25 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodního závazku České re- publiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (zásada non-re- Jfoulement) před vnitrostátní právní úpravou.
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 57/2005 Sb? I. Výrok o tom, zda se na cizince vztahuje či nevztahuje překážka vycestování ($ 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), uvede Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí tehdy, jestliže rozhoduje o neudělení nebo odnětí azylu ($ 28 téhož zákona). » Zákonem č. 350/2005 Sb. bylo v f 25 za písmeno f) vloženo nové písm. g) a dosavadní písm. g) se na- dále označuje jako písm. h). Po novele provedené zákonem č. 165/2006 Sb. byla ustanovení f 25 Dísm. h) a £ 28 změněna a ustanovení f 91 zrušeno s účinností od 1. 9. 2006. 904 II. Vyžadují-li to skutkové okolnosti případu a žadatel o azyl předložil ve správ- ním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi půvo- du, je třeba jeho situaci vyhodnotit a zvážit, zda se na něho vztahuje překážka vyce- stováníi v případě vydání rozhodnutí o zastavení řízení ($ 25 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodního závazku České re- publiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (zásada non-re- Jfoulement) před vnitrostátní právní úpravou.
C V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval námitkou stěžovatele směřující do ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy námitkou vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní or- gán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Městský soud v závěru odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sdílí stanovisko minister- stva vyplývající z jeho vyjádření k žalobě, že se jednalo o procesní rozhodnutí, v němž se neřeší otázka splnění nebo nesplnění podmí- nek pro udělení azylu, a že v tomto případě se neposuzuje ve smyslu $ 28 zákona o azylu ani otázka překážky vycestování ve smyslu $ 91 906 zákona o azylu (v tehdy platném znění). Soud tedy dospěl k závěru, že ministerstvo se tím, že při vydání napadeného rozhodnutí sou- časně nerozhodlo o překážce vycestování, nedopustilo žádného pochybení. Proto také městský soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení $ 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Z obsahu správního spisu zdejší soud zjis- til, že stěžovatel se dne 27. 7. 2005 pokusil vy- cestovat z České republiky mezinárodním rychlíkem EC-378 odjíždějícím ze stanice Dě- čín ve 21.31 hod. ve směru do Spolkové re- publiky Německo. Při hraniční kontrole předložil občanský průkaz České republiky znějící na jméno P. M., a vědomě se tímto do- kladem prokazoval jako svým „pravým“ ces- tovním dokladem. Na základě oznámení o přestupku ze strany Policie České republiky ministerstvo dne 5. 8. 2005 řízení o udělení azylu v souladu s $ 25 písm. g) zákona o azylu zastavilo. Příslušné ustanovení, ve znění plat- ném v posuzovaném období, stanovilo, že „Ří- zení se zastaví, jestliže žadatel o udělení azy- lu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil“. Ve věci namítaného nesprávného posou- zení otázky překážky vycestování ve smyslu $ 91 zákona o azylu (v tehdy platném znění) uvážil soud následovně. Ze znění zákona o azylu je zřejmé, že výrok o tom, že se na ci- zince vztahuje překážka vycestování, bude v rozhodnutí uveden pouze tehdy, jestliže správní orgán rozhodne o neudělení nebo odnětí azylu. Výrok o překážce vycestování není tedy v souladu s vnitrostátní právní úpra- vou náležitostí rozhodnutí, kterým se správní řízení o udělení mezinárodní ochrany zasta- vuje. Výše uvedené je plně v souladu s rozho- dovací praxí Nejvyššího správního soudu tak, jak na to ministerstvo upozorňuje ve svém vy- jádření ke kasační stížnosti, aniž by však před- mětná rozhodnutí blíže specifikovalo. K výše uvedenému obecně platnému zá- věru lze však dojít pouze za předpokladu, že lze celý případ posoudit v intencích vnitro- státní právní úpravy, což mimo jiné znamená, že stěžovatel není v případě rozhodování sporu pod ochranou žádné z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které by danou problematiku upravovaly odlišně. V této souvislosti je vhodné uvést, že soudce je ve své rozhodovací činnosti vázán zákonem a také mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Při procesu aplika- ce práva tak musí mít soudce na zřeteli nejen všechna ustanovení platného vnitrostátního práva hmotného i procesního, ale i závazky vyplývající z práva mezinárodního, přičemž i zde platí jako výchozí premisa zásada „iura novit curia“, tj. že soud zná právo. ČL. 1 odst. 2 Ústavy proklamativně stano- ví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Tím, že respekt k těmto závazkům byl vtělen do sa- motného uvozujícího článku hlavy první Ústavy, když odst. 2 obsahově navazuje na odst. 1, v němž je Česká republika definována jakožto svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svo- bodám člověka, lze jej chápat jako ústavní ge- nerální klauzuli su! generis a zároveň jako je- den z nejpodstatnějších charakteristických rysů ústavního pořádku České republiky pro- zařující celým jejím právním řádem. Na tuto obecnou klauzuli pak navazuje čl. 10 Ústavy, který blíže stanoví, že „vyhláše- né mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikací dal Parlament souhlas a jimiž je Česká re- publika vázána, jsou součástí právního řá- du; stanoví-li mezinárodní smlouva něco ji- něho než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. První věta klade výše specifikova- né mezinárodní úmluvy naroveň vnitrostát- ním právním normám, druhá věta, za střední- kem, pak ukládá orgánům aplikujícím právo přednostně aplikovat mezinárodní úmluvu, jsou-li ustanovení v ní obsažená v rozporu s normou vnitrostátní, která by jinak měla být aplikována. ČI. 10 ve spojení s čl. 1 Ústavy tak otevírají český ústavní systém mezinárodní- mu právu, aniž by tím byla dotčena svrchova- nost České republiky. Zásada „non-refoulement“, jejíž aplikace se v kasační stížnosti dovolává stěžovatel a která je zakotvena v čl. 33 Ženevské úmluvy, znamená de facto závazek smluvních států „nevyhostit jakýmkoli způsobem nebo ne- vrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život čí osobní svoboda byly ohrože- ny na základě jeho rasy, náboženství, ná- rodnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení“ Tato zása- da je podle oficiálního výkladu Úřadu Vyso- kého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) součástí obyčejové- ho mezinárodního práva, a je tudíž závazná pro všechny státy (www.unhcr.cz). Roku 1951 byla vtělena právě do čl. 33 Ženevské úmluvy, která patří k hlavním mezinárodním závazkům České republiky v oblasti uprchlic- kého práva. Ženevská úmluva zároveň patří do okru- hu mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. S účinností od 1. 6. 2002 byla změnou dikce čl. 10 Ústavy „líd- skoprávním“ smlouvám přiznána pouze tzv. „aplikační přednost před zákonem“, která byla současně přiznána všem mezinárodním smlouvám, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Ne- ní úkolem zdejšího soudu na tomto místě či- nit detailní rozbor postavení mezinárodních smluv o lidských právech ve vztahu k jiným mezinárodním smlouvám z pohledu platné- ho práva, byť právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. PL ÚS 36/01 (publikovaný pod č. 80/2002 Sb. ÚS), nasvědčuje spíše tomu, že jejich „nadzá- konná“ právní síla a výlučné postavení zůsta- lo zachováno a že dosažený standard ochrany lidských práv nemůže být snížen, resp. že, slovy Ústavního soudu: „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosaže- né procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“. V tomto směru se někdy ho- voří o ústavněprávním argumentu „stand still“, tj. udržení dosažené procedurální úrov- ně ochrany základních práv. Ovšem i v přípa- dě, že by tomu tak nebylo (neboť právní věda v tomto směru dosud nevytvořila obecně uznávanou doktrínu a názory právních teore- tiků se zde štěpí), obecná úcta k mezinárod- nímu právu (čl. 1 odst. 2 Ústavy) a aplikační přednost všech mezinárodních úmluv, které jsou součástí právního řádu České republiky 907 1336 (Ženevská úmluva byla do českého vnitro- státního práva inkorporována sdělením Mi- nisterstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), je nezpochybnitelná. Příkaz označovaný za zásadu „non-refou- lement“ vyložila i bohatá judikatura Evrop- ského soudu pro lidská práva v návaznosti na čl. 3 Evropské úmluvy (publikovaná jako sdě- lení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) v tom směru, že nelze uprchlíka vrátit do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu zakázaného tímto člán- kem. Zmíněn může být např. rozsudek Velké- ho senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. L. R. proti Francii ze dne 29. 4. 1997, č. 24573/94 (publ. pod č. 1997-III Sbír- ky rozsudků a rozhodnutí, $ 34): „Vyhoštění cizince smluvní stranou může být nicméně záležitostí, na niž se vztahuje článek 3, a tu- díž může vzniknout odpovědnost tohoto stá- tu podle Úmluvy, pokud jsou dány zásadní důvody pro předpoklad, že tato osoba, po- kud by byla vyhoštěna, by v zemi, kam by vycestovala, byla vystavena reálnému rizi- ku zacházení rozpornému s článkem 3. V ta- kovém případě článek 3 vyvolává povinnost nevyhostit takovou osobu do tohoto státu (viz rozsudek Soering proti Spojenému krá- lovství ze 7. července 1989, série A č. 161, str. 35, SJ 90 - f 91; rozsudek Cruz Varas a ostatní proti Švédsku z 20. března 1991, série A č. 201, str. 28, S 69 - f 70; rozsudek Vilvara- jah a ostatní, cit. výše, str. 34, f 103; rozsu- dek Chahal proti Spojenému království z 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a roz- hodnutí 1996V, str. 1853, f 73- S 74 astr. 1855, JS 80; a rozsudek Ahmed proti Rakousku ze 17. prosince 1996, Zprávy 199GVT, str. 2206, JS 39).“ Citovaný judikát je možno analogicky vztáhnout i k čl. 2 Evropské úmluvy, který se tý- ká přímo ochrany života jako takového. Aplikační přednost takto komplexně chá- pané mezinárodněprávní zásady „non refou- lement“ před vnitrostátním právem byla na- víc potvrzena i v judikatuře zdejšího soudu, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 4. 8. 2005, čj. 2 Azs 343/2004-56 (č. 721/2005 Sb. NSS): „V případě rozporu mezi ustanoveními 908 čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a S 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.“ V takovém případě je pak nezbytné, aby orgán, který posuzuje věc, na kterou dopadá mezinárodní úmluva, přistoupil k přednostní aplikaci předmětné úmluvy a odklonil se od příkazu, jenž mu ukládá vnitrostátní právní norma. Takto stanovená aplikační přednost norem obsažených v mezinárodních smlou- vách spadajících do vymezení čl. 10 Ústavy přitom působí i proti kogentním normám vnitrostátního (obyčejného) práva, a to nor- mám hmotněprávním i procesním (srov. na- př. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2006, čj. 2 Azs 75/2005-75, dostupný na www.nssoud.cz). Pokud jde o časový moment, kdy má k přednostní aplikaci dojít, pak logickou úva- hou lze dospět k jedinému závěru, a to, že k této aplikaci musí dojít v tom řízení a před tím orgánem, kdy tato skutečnost vyjde naje- vo poprvé. Platí-li totiž ústavní princip před- nostní aplikace mezinárodní úmluvy obecně, pak platí zásadně vždy a v každém okamžiku. Ze žádného ustanovení nelze restriktivně do- vodit, že by se tato aplikace měla vázat k něja- kému konkrétnímu časovému bodu, a žádný orgán tudíž nemůže legitimně od mezinárod- ního závazku, jehož si je nebo má být vědom, odhlédnout a jeho aplikaci odložit, resp. od- kázat ji na pozdější chvíli, příp. na jiný orgán. Z hlediska pozitivně právní zákonné úpravy pak v souladu s výše citovaným čl. 10 Ústavy nepochybně platí, že Ženevská úmluva i Proto- kol týkající se právního postavení uprchlíků jsou součástí právního řádu České republiky (byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů (viz sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), Federální shromáždění České a Slovenské Fe- derativní Republiky s nimi vyslovilo souhlas a prezident republiky je ratifikoval). V řízení o udělení azylu bylo ministerstvo jako správ- ní orgán povinno v souladu s $ 9 zákona o azylu aplikovat příslušná ustanovení správ- ního řádu (č. 71/1967 Sb.), ve znění platném pro projednávanou věc, a řídit se jimi. Z dik- ce $ 3 odst. 1 správního řádu je totiž zřejmé, že „správní orgány postupují v řízení v sou- ladu se zákony a jinými právními předpisy“ Dle $ 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení minis- terstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy, a tedy i správním ot- gánem ve smyslu $ 3 správního řádu. Ženev- ská úmluva a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků jsou souladu s výše uve- deným „jiným právním předpisem“ ve smys- lu téhož zákonného ustanovení. I na základě této interpretace nemůže být sporu o tom, že časovým momentem aplikace příslušné nor- my (čl. 33 Ženevské úmluvy) je okamžik, když předmětná skutečnost (zákaz vyhoštění či vrácení uprchlíka) vyjde najevo poprvé. Pokud by tedy striktní aplikace jazykové- ho výkladu vnitrostátní právní normy nevy- hnutelně vedla k tomu, že stěžovatel by mohl být vydán do země, kde by byl ohrožen jeho život či svoboda nebo kde by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu za- cházení anebo trestu, a pokud by takový vý- klad mohl zároveň vést k porušení čl. 33 Že- nevské úmluvy, musí se orgán aplikující právo od takového výkladu odklonit a zvolit namísto něho výklad předmětných ustanove- ní zohledňující imperativ ochrany základ- ních lidských práv a svobod, včetně práva každého na život, neboť tato práva stojí nad hmotnými i procesními pravidly vnitrostátní- ho práva. Jen tak lze dojít k výkladu meziná- rodně konformnímu, který ukládá státu, v němž uprchlík požádal o azyl, zabránit jeho navrácení do země, kde by jeho život byl v ohrožení. Jiný postup by mohl být v rozpo- ru také s čl. 2 a čl. 3 Evropské úmluvy, které zakotvují ochranu práva na život a zákaz mu- čení. Právo na život a s ním spojené právo na ochranu proti nelidskému a ponižujícímu za- cházení zasahujícímu do tělesné integrity člověka, kterým mučení bezpochyby je, patří do kategorie nedotknutelných lidských práv, jejichž ochrana je v mezinárodních úmluvách koncipována jako absolutní a ničím nepod- míněná. Ochrana života se na poli vnitrostát- ního práva promítla na úrovni ústavně zaru- čených práv do čl. 6 Listiny základních práv a svobod jako jedno z nejzákladnějších lid- ských práv. Není proto možno při výkladu právních norem postupovat tak, že by ochra- na práva na život zůstala z jakéhokoli důvodu pominuta nebo oslabena. V procesu aplikace práva je naopak povinností aplikujícího orgá- nu poskytnout tomuto právu ochranu co nej- silnější. Zachování života totiž představuje nezbytný předpoklad pro výkon všech ostat- ních práv jednotlivce. V posuzovaném případě tak nebylo na- místě aplikovat ustálený, obecně platný vý- klad $ 91 v návaznosti na $ 28 zákona o azylu, neboť bylo povinností ministerstva vyhodno- tit situaci se zřetelem k důkazům předlože- ným stěžovatelem v průběhu správního říze- ní a rozhodnout také o překážce vycestování ve smyslu $ 91 zákona o azylu. Právě do před- mětného ustanovení je promítnut čl. 33 Že- nevské úmluvy a jen takovým postupem lze dospět v tomto konkrétním případě k výkla- du ústavně i mezinárodně konformnímu. Da- ný postup proto nelze uplatňovat automatic- ky vždy, ale jen tehdy, pokud to skutkové okolnosti případu vyžadují tak, jako je tomu V posuzovaném případě, kdy stěžovatel před- ložil ve správním řízení dostatečně přesvěd- čivé důkazy svědčící o reálném ohrožení jeho života v zemi jeho původu. Z dokumentů založených ve správním spise je zřejmé, že stěžovateli v zemi jeho pů- vodu hrozil trest smrti z důvodu aktivního ší- ření jiných názorů, než jaké zastávala drtivá většina obyvatel Afghánistánu, a že tyto názo- ry byly v rozporu s oficiálním náboženstvím země. Stěžovatel předložil jako důkaz o svém odůvodněném strachu z pronásledování zatý- kací rozkaz přeložený z jazyka perského, opatřený tlumočnickou doložkou, který byl na něj, Hafizulláha E., a na dva další muže v ro- ce 1995 vydán Istámskou unií Afghánistánu. Tento dokument vyzývá k tomu, aby tito byli zatčeni a podle islámského zákona („Šarija“) potrestáni z důvodu propagandistické práce směřující proti islámu, zákonu Šarija a Svaté válce. Výše jmenovaní se měli snažit, aby afg- hánské děti a mládež měly chybné názory na islám a chovaly se protiislámsky. V žalobě stěžovatel citoval ze zprávy USA o Afghánistánu - U. S. Department of State 909 1336 Annual Report on International Religious Freedom for 2004 ze dne 15. 8. 2004 - násle- dující: „Článek 1 současného, nereformova- ného trestního zákoníku Islámského státu Afghánistán stanoví, že podle tohoto zákoní- ku jsou trestány pouze méně závažné trestné činy (Tazir), a závažnější kategorie trestných činů (Ouisas a Hudod) spadají pod právo Ša- rija. Blasfémie a konverze od islámu k jiné- mu náboženství patří do druhé kalegorie.. Konverze od islámu je chápána jako bezvěr- ství a podle práva Šarija se trestá smrtí.“ V průběhu správního řízení stěžovatel mi- mo jiné vypověděl, že v roce 1991 ukončil v Afghánistánu studium na matematickofyzi- kální fakultě, kde poté vyučoval, ale pro šíře- ní nemuslimských myšlenek byl z univerzity vyloučen, dva a půl měsíce pak byl vězněn, neboť učit vědecká fakta, např. o vzniku ves- míru, zeměkouli, člověku, existenci Slunce apod., je v jeho zemi považováno za protiná- boženský čin přímo namířený proti ideologii islámu. Stěžovatel také nesouhlasil s tím, že Taliban verboval mladé lidi do války. Po pro- puštění z vězení opustil hlavní město Kábul a vrátil se do rodné vesnice Logar. Stěžovatel uvedl, že pokud muslim potká nevěřícího člověka, který se však narodil v muslimské ro- dině, má právo ho zabít. S ohledem na výše uvedené musel nakonec z Afghánistánu v ro- ce 1996 odejít, když bezprostředním důvo- dem jeho odchodu byl strach o život. Nějaký čas pobýval v Pákistánu, ale ani v této muslim- ské zemi se s ohledem na obdobnou situaci ja- ko v zemi původu necítil být v bezpečí a v tom- to důsledku v roce 1998 přicestoval přes Rusko do České republiky, kde svůj následný pobyt legalizoval získáním pobytového víza. Následně v roce 2001 požádal o udělení azylu. vx Nejvyšší správní soud měl při posuzování věci na zřeteli také to, že k prvnímu rozhod- nutí ve věci azylu ze strany ministerstva došlo až v roce 2003. Uvedeným rozhodnutím ne- byl stěžovateli udělen azyl podle $ 12, $ 13 odst. 1 a 2 a $ 14 zákona o azylu, přičemž da- né rozhodnutí bylo následně pro nesprávné vyhodnocení skutkového stavu rozsudkem Krajského soudu v Praze zrušeno a věc byla ministerstvu vrácena k dalšímu řízení. Až do 910 dne 27. 7. 2005, kdy byl stěžovatel zadržen Po- licií České republiky při pokusu o neopráv- něný vstup na území Spolkové republiky Ně- mecko, ministerstvo nové rozhodnutí ve věci nevydalo. Za uvedených okolností nelze dobu, která uběhla od chvíle, kdy stěžovatel o azyl v České republice požádal, klást k jeho tíži. S přihlédnutím ke všemu, co bylo výše ře- čeno, soud uzavírá, že navrácení stěžovatele zpět do země jeho původu bez dalšího by znamenalo vážné riziko porušení mezinárod- ního závazku ze strany České republiky, jenž je obsažen v čl. 33 Ženevské úmluvy a záro- veň i v čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím i porušení čl. 1 a čl. 10 Ústavy. Přestože Nejvyšší správní soud není opráv- něn sám autoritativně rozhodnout o přítom- nosti překážky vycestování, neboť to přísluší pouze ministerstvu, je zdejší soud bezpochy- by povolán přiznat v posuzované věci apli- kační přednost mezinárodního závazku Čes- ké republiky plynoucího z čl. 33 Ženevské úmluvy před vnitrostátní právní úpravou a konstatovat, že o existenci překážky vyce- stování mělo být v daném případě rozhodnu- to. V předmětu sporu není a nebylo správním orgánem postaveno najisto, zda stěžovateli nebezpečí trestu smrti v zemi jeho původu v současnosti, tedy i po pádu diktátorského re- Žimu spojeného s hnutím Taliban, již nehrozí, a obdobně nebylo v průběhu správního řízení nikterak spolehlivě vyvráceno ani stěžovatelo- vo tvrzení o existenci ohrožení jeho života. Městský soud se pak otázkou přednostní aplikace čl. 33 Ženevské úmluvy v napade- ném rozhodnutí vůbec nezabýval, přestože v tomto konkrétním případě se shora uvede- nou otázkou měl zabývat a posoudit, zda je dán důvod k aplikaci čl. 33 Ženevské úmluvy či nikoliv. Pokud při posuzování této otázky, včetně dokazování o situaci v Afghánistánu, vyjde najevo, že návratem do země původu nebude ohrožen stěžovatelův život, resp. že nebude vystaven nebezpečí vážné újmy ve smyslu $ 14a zákona o azylu, nezbude než ža- lobu jako nedůvodnou zamítnout. Naopak bude-li soud mít za to, že v konkrétním posu- zovaném případě nebude schopen získat do- statek důkazů pro přesvědčivou argumentaci, je namístě, aby soud rozhodnutí ministerstva zrušil a uložil provedení dokazování minister- stvu, jakožto specializovanému správnímu or- gánu v řízení ve věcech mezinárodní ochrany. V této souvislosti je třeba toliko pro úpl- nost poznamenat, že institut překážek vyce- stování ($ 91 zákona o azylu, v dřívějším znění) byl zákonem č. 165/2006 Sb. zrušen, a s účin- ností od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahrazuje nový institut tzv. „doplňkové ochrany“. Důvo- dy pro udělení doplňkové ochrany jsou vtěle- ny do ustanovení $ 14a zákona o azylu, a to tak, že „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou dů- vodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občan- ství, do státu svého posledního trvalého byd- liště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí váž- né újmy podle odstavce 2 (je jím uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo ne- lidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z dů- vodu svévolného násilí v situacích meziná- rodního nebo vnitřního ozbrojeného kon- fliktu, nebo pokud by vycestování cizince by- lo v rozporu s mezinárodními závazky Čes- ké republiky), a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí vyu- žít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“ Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženev- ské úmluvy a řešení otázek týkajících se roz- hodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitro- státním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okol ností, konkrétně situace v zemi původu stě- žovatele ve vztahu k jeho individuálním po- měrům a k dalším faktům, které je stěžovatel sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké bu- doucnosti, nikoli však směrem do minulosti. 1357 Správní řízení: podklady rozhodnutí obsahující utajované skutečnosti Azyl: důvodné podezření, že se žadatel dopustil trestného činu proti 24 4 míru nebo lidskosti k $ 15 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Čes- ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k $ 23 odst. 1 a 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)? k $ 45 soudního řádu správního Je-li v řízení o udělení azylu podkladem pro výrok o nemožnosti udělení azylu podle $ 15 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném k 1. 9. 2005 (dů- vodné podezření, že se žadatel dopustil trestného činu proti míru, válečného trest- ného činu nebo trestného činu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto trestných činech), utajovaná skutečnost podle zá- kona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (zde: informace Bezpeč- nostní informační služby o žadateli o azyl), a to podkladem pro rozhodnutí určují- 9 S účinností od I. 1. 2006 srov. $ 38 odst. 1 a 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 1337 cím, přičemž z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nelze důvod rozhodnutí seznat, pak nelze žadateli o azyl odepřít možnost seznámit se s obsahem utajované skutečnosti; tím není dotčena povinnost správního orgánu dbát o to, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti státu a třetích osob. Jiný přístup neumožňuje realizaci pro- cesních práv v řízení správním i v přezkumném řízení soudním.
Hafíz E. (Afghánistán) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti
smlouvami, kterými je Česká republika vázána (čl. 10). Nadto Nejvyšší správní soud shledal nutnost k typově obdobným případům se vyjádřit, neboť problém stěžovatele se dotýká otázek, které judikaturou dosud nebyly plně řešeny.
Nejvyšší správní soud proto předmětnou kasační stížnost shledal jako přijatelnou a následně se tedy mohl zabývat zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval námitkou stěžovatele směřující do ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy námitkou vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Městský soud v závěru odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sdílí stanovisko ministerstva vyplývající z jeho vyjádření k žalobě, že se jednalo o procesní rozhodnutí, v němž se neřeší otázka splnění nebo nesplnění podmínek pro udělení azylu, a že v tomto případě se neposuzuje ve smyslu ustanovení § 28 zákona o azylu ani otázka překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu (v tehdy platném znění). Soud tedy dospěl k závěru, že ministerstvo se tím, že při vydání napadeného rozhodnutí současně nerozhodlo o překážce vycestování, nedopustilo žádného pochybení. Proto také městský soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Z obsahu správního spisu zdejší soud zjistil, že stěžovatel se dne 27. 7. 2005 pokusil vycestovat z České republiky mezinárodním rychlíkem EC-378 odjíždějícím ze stanice D. ve 21.31 hod. ve směru do Spolkové republiky Německo. Při hraniční kontrole předložil občanský průkaz České republiky, znějící na jméno M. P., a vědomě se tímto dokladem prokazoval jako svým „pravým“ cestovním dokladem. Na základě oznámení o přestupku ze strany Policie České republiky ministerstvo dne 5. 8. 2005 řízení o udělení azylu v souladu s ustanovením § 25 písm. g) zákona o azylu zastavilo. Příslušné ustanovení ve znění platném v posuzovaném období stanovilo, že: „Řízení se zastaví, jestliže žadatel o udělení azylu v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu nebo se o neoprávněný vstup na území jiného státu pokusil“.
Ve věci namítaného nesprávného posouzení otázky překážky vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu (v tehdy platném znění) uvážil soud následovně. Ze znění zákona o azylu je zřejmé, že výrok o tom, že se na cizince vztahuje překážka vycestování, bude v rozhodnutí uveden pouze tehdy, jestliže správní orgán rozhodne o neudělení nebo odnětí azylu. Výrok o překážce vycestování není tedy v souladu s vnitrostátní právní úpravou náležitostí rozhodnutí, kterým se správní řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje. Výše uvedené je plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu tak, jak na to ministerstvo upozorňuje ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, aniž by však předmětná rozhodnutí blíže specifikovalo.
Pro úplnost je proto vhodné uvést, že s touto otázkou se Nejvyšší správní soud vypořádal např. v rozsudku ze dne 16. 1. 2004, č. j. 4 Azs 41/2003 - 50, dostupném na www.nssoud.cz, na nějž navazovala další rozhodnutí zdejšího soudu, která řešila problém rozhodování o překážce vycestování v situaci, kdy řízení o udělení azylu bylo zastaveno, shodně (např. rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 229/2004 – 66, nebo rozsudek ze dne 16. 11. 2005, č. j. 3 Azs 203/2005 - 140, oba dostupné na www.nssoud.cz).
K výše uvedenému obecně platnému závěru lze však dojít pouze za předpokladu, že lze celý případ posoudit v intencích vnitrostátní právní úpravy, což mimo jiné znamená, že stěžovatel není v případě rozhodování sporu pod ochranou žádné z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které by danou problematiku upravovaly odlišně. V této souvislosti je vhodné uvést, že soudce je ve své rozhodovací činnosti vázán zákonem a také mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Při procesu aplikace práva tak musí mít soudce na zřeteli nejen všechna ustanovení platného vnitrostátního práva hmotného i procesního, ale i závazky vyplývající z práva mezinárodního, přičemž i zde platí jako výchozí premisa zásada „iura novit curia“, tj. že soud zná právo.
Čl. 1 odst. 2 Ústavy proklamativně stanoví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Tím, že respekt k těmto závazkům byl vtělen do samotného uvozujícího článku Hlavy první Ústavy, když odst. 2 obsahově navazuje na odst. 1, v němž je Česká republika definována jakožto svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, lze jej chápat jako ústavní generální klauzuli sui generis a zároveň jako jeden z nejpodstatnějších charakteristických rysů ústavního pořádku České republiky prozařující celým jejím právním řádem.
áva. Tím, že respekt k těmto závazkům byl vtělen do samotného uvozujícího článku Hlavy první Ústavy, když odst. 2 obsahově navazuje na odst. 1, v němž je Česká republika definována jakožto svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, lze jej chápat jako ústavní generální klauzuli sui generis a zároveň jako jeden z nejpodstatnějších charakteristických rysů ústavního pořádku České republiky prozařující celým jejím právním řádem.
Na tuto obecnou klauzuli pak navazuje čl. 10 Ústavy, který blíže stanoví, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. První věta klade výše specifikované mezinárodní úmluvy na roveň vnitrostátním právním normám, druhá věta, za středníkem, pak ukládá orgánům aplikujícím právo přednostně aplikovat mezinárodní úmluvu, jsou-li ustanovení v ní obsažená v rozporu s normou vnitrostátní, která by jinak měla být aplikována. Čl. 10 ve spojení s čl. 1 Ústavy tak otevírají český ústavní systém mezinárodnímu právu, aniž by tím byla dotčena svrchovanost České republiky.
Zásada „non-refoulement“, jejíž aplikace se v kasační stížnosti dovolává stěžovatel, a která je zakotvena v čl. 33 Ženevské úmluvy, znamená de facto závazek smluvních států „nevyhostit jakýmkoli způsobem nebo nevrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení“. Tato zásada je podle oficiálního výkladu Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) součástí obyčejového mezinárodního práva a je tudíž závazná pro všechny státy (www.unhcr.cz). Roku 1951 byla vtělena právě do čl. 33 Ženevské úmluvy, která patří k hlavním mezinárodním závazkům České republiky v oblasti uprchlického práva.
Ženevská úmluva zároveň patří do okruhu mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. S účinností od 1. 6. 2002 byla změnou dikce čl. 10 Ústavy „lidskoprávním“ smlouvám přiznána pouze tzv. „aplikační přednost před zákonem“, která byla současně přiznána všem mezinárodním smlouvám, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Není úkolem zdejšího soudu na tomto místě činit detailní rozbor postavení mezinárodních smluv o lidských právech ve vztahu k jiným mezinárodním smlouvám z pohledu platného práva, byť právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, sv. č. 26, nález č. 80, s. 317), nasvědčuje spíše tomu, že jejich „nadzákonná“ právní síla a výlučné postavení zůstalo zachováno a že dosažený standard ochrany lidských práv nemůže být snížen, resp. že, slovy Ústavního soudu: „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod“. V tomto směru se někdy hovoří o ústavně právním argumentu „stand still“, tj. udržení dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv. Ovšem i v případě, že by tomu tak nebylo (neboť právní věda v tomto směru dosud nevytvořila obecně uznávanou doktrínu a názory právních teoretiků se zde štěpí), obecná úcta k mezinárodnímu právu (čl. 1 odst. 2 Ústavy) a aplikační přednost všech mezinárodních úmluv, které jsou součástí právního řádu České republiky (Ženevská úmluva byla do českého vnitrostátního práva inkorporována sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), je nezpochybnitelná.
Příkaz označovaný za zásadu „non-refoulement“ vyložila i bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva v návaznosti na článek 3 Evropské úmluvy (publikovaná. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) v tom směru, že nelze uprchlíka vrátit do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu zakázaného tímto článkem. Zmíněn může být např. rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. L. R. proti Francii ze dne 29. 4. 1997 (publ. pod č. 1997-III Sbírky rozsudků a rozhodnutí, § 34): „Vyhoštění cizince smluvní stranou může být nicméně záležitostí, na niž se vztahuje článek 3, a tudíž může vzniknout odpovědnost tohoto státu podle Úmluvy, pokud jsou dány zásadní důvody pro předpoklad, že tato osoba, pokud by byla vyhoštěna, by v zemi, kam by vycestovala, byla vystavena reálnému riziku zacházení rozpornému s článkem 3. V takovém případě článek 3 vyvolává povinnost nevyhostit takovou osobu do tohoto státu (viz rozsudek Soering proti Spojenému království ze 7. července 1989, série A č. 161, str. 35, § 90 - § 91; rozsudek Cruz Varas a ostatní proti Švédsku z 20. března 1991, série A č. 201, str. 28, § 69 - § 70; rozsudek Vilvarajah a ostatní, cit. výše, str. 34, § 103; rozsudek Chahal proti Spojenému království z 15. listopadu 1996, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, str. 1853, § 73 - § 74, a str. 1855, § 80; a rozsudek Ahmed proti Rakousku ze 17. prosince 1996, Zprávy 1996-VI, str. 2206, § 39).“ Citovaný judikát je možno analogicky vztáhnout i k čl. 2 Evropské úmluvy, který se týká přímo ochrany života jako takového.
Aplikační přednost takto komplexně chápané mezinárodněprávní zásady „non
refoulement“ před vnitrostátním právem byla navíc potvrzena i v judikatuře zdejšího soudu, konkrétně v jeho rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 – 56, (publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz) „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy.“
V takovém případě je pak nezbytné, aby orgán, který posuzuje věc, na kterou dopadá mezinárodní úmluva, přistoupil k přednostní aplikaci předmětné úmluvy a odklonil se od příkazu, jenž mu ukládá vnitrostátní právní norma. Takto stanovená aplikační přednost norem obsažených v mezinárodních smlouvách spadajících do vymezení článku 10 Ústavy přitom působí i proti kogentním normám vnitrostátního (obyčejného) práva, a to normám hmotně právním i procesním (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, dostupný na www.nssoud.cz).
Pokud jde o časový moment, kdy má k přednostní aplikaci dojít, pak logickou úvahou lze dospět k jedinému závěru, a to, že k této aplikaci musí dojít v tom řízení a před tím orgánem, kdy tato skutečnost vyjde najevo poprvé. Platí-li totiž ústavní princip přednostní aplikace mezinárodní úmluvy obecně, pak platí zásadně vždy a v každém okamžiku. Ze žádného ustanovení nelze restriktivně dovodit, že by se tato aplikace měla vázat k nějakému konkrétnímu časovému bodu a žádný orgán tudíž nemůže legitimně od mezinárodního závazku, jehož si je nebo má být vědom, odhlédnout a jeho aplikaci odložit, resp. odkázat ji na pozdější chvíli, příp. na jiný orgán. Z hlediska pozitivně právní zákonné úpravy pak v souladu s výše citovaným článkem 10 Ústavy nepochybně platí, že Ženevská úmluva i Protokol týkající se právního postavení uprchlíků jsou součástí právního řádu České republiky [byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů (viz sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.), Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky s nimi vyslovilo souhlas a prezident republiky je ratifikoval]. V řízení o udělení azylu bylo ministerstvo jako správní orgán povinno v souladu s ustanovením § 9 zákona o azylu aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), a řídit se jimi. Z dikce § 3 odst. 1 správního řádu je totiž zřejmé, že správní orgány postupují v řízení v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Dle § 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy, a tedy i správním orgánem ve smyslu § 3 správního řádu. Ženevská úmluva a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků jsou souladu s výše uvedeným jiným právním předpisem ve smyslu téhož zákonného ustanovení. I na základě této interpretace nemůže být sporu o tom, že časovým momentem aplikace příslušné normy (článku 33 Ženevské úmluvy) je okamžik, když předmětná skutečnost (zákaz vyhoštění či vrácení uprchlíka) vyjde najevo poprvé.
Pokud by tedy striktní aplikace jazykového výkladu vnitrostátní právní normy nevyhnutelně vedla k tomu, že stěžovatel by mohl být vydán do země, kde by byl ohrožen jeho život či svoboda nebo kde by byl vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu a pokud by takový výklad mohl zároveň vést k porušení čl. 33 Ženevské úmluvy, musí se orgán aplikující právo od takového výkladu odklonit a zvolit namísto něho výklad předmětných ustanovení zohledňující imperativ ochrany základních lidských práv a svobod, včetně práva každého na život, neboť tato práva stojí nad hmotnými i procesními pravidly vnitrostátního práva. Jen tak lze dojít k výkladu mezinárodně konformnímu, který ukládá státu, v němž uprchlík požádal o azyl, zabránit jeho navrácení do země, kde by jeho život byl v ohrožení. Jiný postup by mohl být v rozporu také s čl. 2 a čl. 3 Evropské úmluvy, které zakotvují ochranu práva na život a zákaz mučení. Právo na život a s ním spojené právo na ochranu proti nelidskému a ponižujícímu zacházení zasahujícímu do tělesné integrity člověka, kterým mučení bezpochyby je, patří do kategorie nedotknutelných lidských práv, jejichž ochrana je v mezinárodních úmluvách koncipována jako absolutní a ničím nepodmíněná. Ochrana života se na poli vnitrostátního práva promítla na úrovni ústavně zaručených práv do čl. 6 Listiny základních práv a svobod jako jedno z nejzákladnějších lidských práv. Není proto možno při výkladu právních norem postupovat tak, že by ochrana práva na život zůstala z jakéhokoli důvodu pominuta nebo oslabena. V procesu aplikace práva je naopak povinností aplikujícího orgánu poskytnout tomuto právu ochranu co nejsilnější. Zachování života totiž představuje nezbytný předpoklad pro výkon všech ostatních práv jednotlivce.
mítla na úrovni ústavně zaručených práv do čl. 6 Listiny základních práv a svobod jako jedno z nejzákladnějších lidských práv. Není proto možno při výkladu právních norem postupovat tak, že by ochrana práva na život zůstala z jakéhokoli důvodu pominuta nebo oslabena. V procesu aplikace práva je naopak povinností aplikujícího orgánu poskytnout tomuto právu ochranu co nejsilnější. Zachování života totiž představuje nezbytný předpoklad pro výkon všech ostatních práv jednotlivce.
V posuzovaném případě tak nebylo na místě aplikovat ustálený, obecně platný výklad § 91 v návaznosti na § 28 zákona o azylu, neboť bylo povinností ministerstva vyhodnotit situaci se zřetelem k důkazům předloženým stěžovatelem v průběhu správního řízení a rozhodnout také o překážce vycestování ve smyslu ustanovení § 91 zákona o azylu. Právě do předmětného ustanovení je promítnut čl. 33 Ženevské úmluvy a jen takovým postupem lze dospět v tomto konkrétním případě k výkladu ústavně i mezinárodně konformnímu. Daný postup proto nelze uplatňovat automaticky vždy, ale jen tehdy, pokud to skutkové okolnosti případu vyžadují tak, jako je tomu v posuzovaném případě, kdy stěžovatel předložil ve správním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy svědčící o reálném ohrožení jeho života v zemi jeho původu.
Z dokumentů založených ve správním spise je zřejmé, že stěžovateli v zemi jeho původu hrozil trest smrti z důvodu aktivního šíření jiných názorů, než jaké zastávala drtivá většina obyvatel Afghánistánu, a že tyto názory byly v rozporu s oficiálním náboženstvím země. Stěžovatel předložil jako důkaz o svém odůvodněném strachu z pronásledování zatýkací rozkaz přeložený z jazyka perského, opatřený tlumočnickou doložkou, který byl na něj, H. E., a na dva další muže (M. E. a A. E.) v roce 1995 vydán Islámskou unií Afghánistánu. Tento dokument vyzývá k tomu, aby tito byli zatčeni a podle islámského zákona („Šarija“) potrestáni z důvodu propagandistické práce směřující proti islámu, zákonu Šarija a Svaté válce. Výše jmenovaní se měli snažit, aby afghánské děti a mládež měly chybné názory na islám a chovaly se protiislámsky.
V žalobě stěžovatel citoval ze zprávy USA o Afghánistánu - U.S. Department of State Annual Report on International Religious Freedom for 2004 ze dne 15. 8. 2004 - následující: „Článek 1 současného, nereformovaného trestního zákoníku Islámského státu Afghánistán stanoví, že podle tohoto zákoníku jsou trestány pouze méně závažné trestné činy (Tazir), a závažnější kategorie trestných činů (Quisas a Hudod) spadají pod právo Šarija. Blasfémie a konverze od islámu k jinému náboženství patří do druhé kategorie… Konverze od islámu je chápána jako bezvěrství a podle práva Šarija se trestá smrtí“.
V průběhu správního řízení stěžovatel mimo jiné vypověděl, že v roce 1991 ukončil v Afghánistánu studium na matematicko-fyzikální fakultě, kde poté vyučoval, ale pro šíření nemuslimských myšlenek byl z univerzity vyloučen, dva a půl měsíce pak byl vězněn, neboť učit vědecká fakta, např. o vzniku vesmíru, zeměkouli, člověku, existenci Slunce apod., je v jeho zemi považováno za protináboženský čin přímo namířený proti ideologii islámu. Stěžovatel také nesouhlasil s tím, že Taliban verboval mladé lidi do války. Po propuštění z vězení opustil hlavní město K. a vrátil se do rodné vesnice L.. Stěžovatel uvedl, že pokud muslim potká nevěřícího člověka, který se však narodil v muslimské rodině, má právo ho zabít. S ohledem na výše uvedené musel nakonec z Afghánistánu v roce 1996 odejít, když bezprostředním důvodem jeho odchodu byl strach o život. Nějaký čas pobýval v Pákistánu, ale ani v této muslimské zemi se s ohledem na obdobnou situaci jako v zemi původu necítil být v bezpečí a v tomto důsledku v roce 1998 přicestoval přes Rusko do České republiky, kde svůj následný pobyt legalizoval získáním pobytového víza. Následně v roce 2001 požádal o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud měl při posuzování věci na zřeteli také to, že k prvnímu rozhodnutí ve věci azylu ze strany ministerstva došlo až v roce 2003, konkrétně rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-10371/VL-20-P11-2001. Uvedeným rozhodnutím nebyl stěžovateli udělen azyl podle ustanovení § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu, přičemž dané rozhodnutí bylo následně pro nesprávné vyhodnocení skutkového stavu rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2004, č. j. 47 Az 980/2003 – 32, zrušeno a věc byla ministerstvu vrácena k dalšímu řízení. Až do dne 27. 7. 2005, kdy byl stěžovatel zadržen Policií České republiky při pokusu o neoprávněný vstup na území Spolkové republiky Německo, ministerstvo nové rozhodnutí ve věci nevydalo. Za uvedených okolností nelze dobu, která uběhla od chvíle, kdy stěžovatel o azyl v České republice požádal, klást k jeho tíži.
S přihlédnutím ke všemu, co bylo výše řečeno, soud uzavírá, že navrácení stěžovatele zpět do země jeho původu bez dalšího by znamenalo vážné riziko porušení mezinárodního závazku ze strany České republiky, jenž je obsažen v čl. 33 Ženevské úmluvy a zároveň i v čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím i porušení čl. 1 a čl. 10 Ústavy.
Přestože Nejvyšší správní soud není oprávněn sám autoritativně rozhodnout o přítomnosti překážky vycestování, neboť to přísluší pouze ministerstvu, je zdejší soud bezpochyby povolán přiznat v posuzované věci aplikační přednost mezinárodního závazku České republiky plynoucího z čl. 33 Ženevské úmluvy před vnitrostátní právní úpravou a konstatovat, že o existenci překážky vycestování mělo být v daném případě rozhodnuto. V předmětu sporu není a nebylo správním orgánem postaveno na jisto, zda stěžovateli nebezpečí trestu smrti v zemi jeho původu v současnosti, tedy i po pádu diktátorského režimu spojeného s hnutím Taliban, již nehrozí, a obdobně nebylo v průběhu správního řízení nikterak spolehlivě vyvráceno ani stěžovatelovo tvrzení o existenci ohrožení jeho života.
úmluvy před vnitrostátní právní úpravou a konstatovat, že o existenci překážky vycestování mělo být v daném případě rozhodnuto. V předmětu sporu není a nebylo správním orgánem postaveno na jisto, zda stěžovateli nebezpečí trestu smrti v zemi jeho původu v současnosti, tedy i po pádu diktátorského režimu spojeného s hnutím Taliban, již nehrozí, a obdobně nebylo v průběhu správního řízení nikterak spolehlivě vyvráceno ani stěžovatelovo tvrzení o existenci ohrožení jeho života.
Městský soud se pak otázkou přednostní aplikace čl. 33 Ženevské úmluvy v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, přestože v tomto konkrétním případě se shora uvedenou otázkou měl zabývat a posoudit, zda je dán důvod k aplikaci čl. 33 Ženevské úmluvy či nikoliv. Pokud při posuzování této otázky, včetně dokazování o situaci v Afganistánu, vyjde najevo, že návratem do země původu nebude ohrožen stěžovatelův život, resp. že nebude vystaven nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, nezbude než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Naopak bude-li soud mít za to, že v konkrétním posuzovaném případě nebude schopen získat dostatek důkazů pro přesvědčivou argumentaci, je na místě, aby soud rozhodnutí ministerstva zrušil a uložil provedení dokazování ministerstvu, jakožto specializovanému správnímu orgánu v řízení ve věcech mezinárodní ochrany.
V této souvislosti je třeba toliko pro úplnost poznamenat, že institut překážek vycestování (§ 91 zákona o azylu v dřívějším znění) byl zákonem č. 165/2006 Sb. zrušen, a s účinností od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahrazuje nový institut tzv. „doplňkové ochrany“. Důvody pro udělení doplňkové ochrany jsou vtěleny do ustanovení § 14a zákona o azylu, a to tak, že: „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 (je jím uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště“.
Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu stěžovatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je stěžovatel sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti.
Vzhledem k závěrům shora vysloveným proto Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu