č. 35/1993 Sb., č. 323/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Odpovědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy ve smyslu $ 38h odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a za jejich odvedení správci daně nese výhradně plátce. Pokud plátce svou daňovou povinnost nesplní a srážku neprovede vůbec ne- bo ji provede v nesprávné výši, je tato povinnost postupem podle 6 69 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vymáhána přímo na něm. Správce da- ně přitom nemůže přihlížet k námitce plátce, že daň zaplatili přímo jednotliví po- platníci, neboť tato skutečnost nemá žádný vliv na splnění výše uvedené daňové po- vinnosti náležející výlučně plátci.
K meritu věci soud uvádí, že vybírání da- ně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků se řídí zvláštní procesní úpravou ob- saženou v $ 69 d. ř. Jedná se o stav, kdy sám plátce daně má povinnost daň srazit a odvést. Daňová povinnost z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků se tedy nevyměřuje, pouze se předepisuje k přímé- mu placení. Znamená to, že správce daně má povinnost, zjistí-li nedostatky v postupu plát ce daně, plátci předepsat k přímému placení rozdíl mezi daní, kterou srazil a odvedl, a daní, kterou dle platných právních předpisů srazit a odvést měl.
Správce daně tedy předepíše plátci k přímému placení daňové částky, které ve stanovené lhůtě nebyly sraženy a odvedeny (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 59/2005-45, publikovaný pod č. 818/2006 Sb. NSS). Žalobce v replice k vyjádření žalovaného poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. 507 1188 IV. ÚS 666/02 ze dne 15. 12. 2003, který se sku- tečně k dané problematice velmi úzce vzta- huje. Skutková stránka věci, kterou se Ústavní soud v tomto nálezu zabýval, se v podstat- ných rysech shoduje s případem žalobce.
Stě- žovatel, o jehož ústavní stížnosti bylo zmíně- ným nálezem rozhodnuto, také nejprve svůj příjem, který obdržel od společnosti (plátce), sám přiznal a zdanil, a to jako příjem z podni- kání dle $ 7 zákona o daních z příjmů. Po da- ňové kontrole byl tento příjem finančními or- gány překvalifikován jako příjem ze závislé činnosti dle $ 6 téhož zákona a - shodně jako tomu bylo u žalobce - postupem dle $ 69 odst. 1 d. ř. předepsán k přímému placení společnosti jako plátci daně z příjmů fyzic- kých osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, a to platebním výměrem.
Na základě skutečnosti, že daňová povinnost byla stano- vena k přímému placení společnosti, stěžova- tel posléze podal dodatečné daňové přiznání ve snaze obdržet od správce daně již zaplace- nou daň, aby pak tuto částku vrátil společ- nosti a z ní byla zaplacena daň předepsaná jí k přímému placení. Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu dospěl k závěru, že obsahem daňového řízení (správy daně) je právo činit jen ta opatření, která jsou potřebná ke správnému a úplnému stanovení daňové povinnosti, nikoliv zajistit si platbu daně z téže částky dvakrát.
Fakticky konstituované dvojí zdanění téhož příjmu označil Ústavní soud jako ústavně neakcepto- vatelné a obecně nemravné. S těmito závěry Ústavního soudu se Městský soud v Praze v plném rozsahu ztotožňuje, zároveň však upozorňuje na další část odůvodnění téhož nálezu, kde Ústavní soud výslovně uvedl, že poplatníkem je osoba, jejíž příjmy jsou pod- robeny dani, plátcem pak je osoba, která pod vlastní odpovědností má povinnost odvést správci daně daň, kterou od poplatníka vy- brala nebo jíž mu srazila.
Neprovede-i srážku vůbec, nebo ji provede v nesprávné výši, je vymáhána přímo na ní. Zákonnou úpravu ob- saženou v $ 69 d. ř. označil Ústavní soud za ji- sté „vlomení se“ do zásady, že daňovou povin- nost nelze ve smyslu $ 45 d. ř. přenášet na druhého. Ustanovení obsažená v hmotně- 508 právním předpisu, tj. $ 38h, $ 38i, $ 38j záko- na o daních z příjmů (v platném znění pro rok 1996), pak tento postup ve vztahu k plát- ci daně konkretizují. Poté Ústavní soud vý- slovně uvedl, že pokud tedy správce daně zji- stil, že daňová povinnost plátcem nebyla splněna, měla být skutečně uložena jemu (což byla) a vymáhána pouze na něm, a poté, co by daňovou povinnost vyrovnal, měla být částka daně uhrazená stěžovatelem tomuto vrácena.
Z výše citovaného nálezu Ústavního sou- du je zřejmé, že postup správce daně 'uplat- něný v souzené věci vůči žalobci, tj. přede- psání daňových částek, které v zákonem stanovené výši a lhůtě nebyly sraženy a odve- deny, žalobci k přímému placení, byl plně v souladu s právním názorem Ústavního sou- du zde vysloveným. Nutno zdůraznit, že od- povědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkč- ních požitků ze zdanitelné mzdy definované v $ 38h odst. 1 zák. o daních z příjmů a za je- jich odvedení správci daně nese výhradně plátce, tj. v daném případě žalobce.
Vzhle- dem k tomu, že žalobce tuto daňovou povin- nost nesplnil (o čemž není sporu), správce daně v souladu se zákonem ($ 69 d. ř.) uložil žalobci tuto daňovou povinnost formou pla- tebních výměrů, jimiž žalobci daň z příjmů fy- zických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků předepsal k přímému placení. Cílem, který tímto postupem správce daně sledoval, nebylo a není dosažení nepřípustného dvojí- ho zdanění téhož příjmu, ale vymožení daňo- vé povinnosti uložené zákonem žalobci jakož- to plátci daně.
Správní orgány obou stupňů přitom nemohly přihlédnout k žalobcem na- mítanému zaplacení daně přímo jednotlivými poplatníky, neboť tato skutečnost nemá žád- ný vliv na splnění výše uvedené daňové po- vinnosti náležející výlučně žalobci. Ve shora citovaném nálezu Ústavní soud rovněž naznačil, jak je třeba postupovat, aby nedošlo k faktickému dvojímu zdanění téhož příjmu. Poté, co žalobce jakožto plátce jemu uloženou daňovou povinnost vyrovná,.je možné částku daně uhrazenou dříve jednotli- vými poplatníky, která by ve výsledku převy- šovala zákonem stanovenou daň, těmto oso- bám vrátit.
Vedle $ 56 d. ř. lze dle názoru cené částky daně využít též $ 64 d. ř. a pří- slušnou částku vrátit poplatníkům na základě Městského soudu v Praze k vrácení již zapla- © jejich žádosti jakožto daňový přeplatek. 1189 Daň z přidané hodnoty: opožděné vystavení faktury k $ 12 odst. I zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zda- ňovací období roku 2000 (v textu též „zákon o DPH“)» Ze skutečnosti, že k vystavení faktury došlo až po lhůtě stanovené v 6 12 odst. 1 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nelze bez dalšího dovozovat, že obchodní transakci nelze považovat za podnikání a ve vazbě na to ani za uskuteč- něné zdanitelné plnění.
Akciová společnost Z. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příj-