9 Tz 93/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21.
června 2000 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České
republiky ve prospěch obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 1 To 9/98, ve věci vedené u Krajského soudu v Č. B.
- pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/97, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Č. B. - pobočka v Táboře ze dne 18. 11. 1997, č. j.
9 T 15/97-498, byl obviněný J. K. pod bodem I/1 - 12) uznán vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1994,
jehož se podle citovaného rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „si
na základě smyšlených důvodů půjčoval od různých osob peníze na hotovosti,
ačkoliv pro insolventnost věděl, že tyto dluhy nebude moci splatit, přičemž
nabízel i nerealizovatelné záruky v následujících případech :
1) postupně ve dnech 18. 12. 1992, 18. 3. 1993 a 19. 4. 1993 v Č. B. pod
záminkou vstupu do společnosti E. si vypůjčil od V. Ř., částku 300 000,- Kč, z
níž v dohodnuté době vrátil jen 66 000,- Kč a dodnes mu dluží částku 234 000,-
Kč,
2) v průběhu října až prosince 1992 v Č. B. od R. K., částku 380 000,- Kč, z
toho mělo být 80 000,- Kč určeno na nákup osobního automobilu, peníze ve
smluvené době nevrátil a dodnes dluží R. K. 243 000,- Kč, když zbývající částku
na naléhání poškozeného po částkách uhradil v letech 1993 - 94,
3) v průběhu měsíců listopadu 1992 až března 1993 v Č. B. si postupně
vypůjčil od M. Č., celkem až 100 000,- Kč, které do současnosti nevrátil,
4) dne 10. 11. 1992 a v roce 1993 pod záminkou vstupu do společnosti E. v Č.
B. si od L. H., vypůjčil celkem částku 136 700,- Kč, na H. upomínky a jednání
s ním nebral zřetel a dodnes mu uvedenou částku dluží,
5) dne 12. 2. 1993 v Č. B. pod záminkou vkladu do společnosti E. si vypůjčil
od V. K., částku 150 000,- Kč, kterou ve smluvené době nevrátil a dluží mu ji
do současnosti,
6) v měsíci únoru 1993 v Č. B. pod záminkou překlenutí krátkodobých finančních
obtíží si od JUDr. V. J., vypůjčil částku 220 000,- Kč s dobou splatnosti do
12. 3. 1993, ale z uvedené částky splatil v pozdější době 20 000,- Kč a zbytek
dluží jmenovanému do současnosti,
7) v průběhu roku 1993 pod záminkou platební neschopnosti si vypůjčil v Č. B.
od P. P., částku 82 075,- Kč, ve smluvené době ani po upomínání peníze nevrátil
a dluží mu je dodnes,
8) dne 14. 5. 1993 v Č. B. si vypůjčil od MVDr. R. H., částku 86 600,- Kč s
termínem splatnosti do 14. 7. 1993, ale vrátil jen 10 000,- Kč a zbytek přes
řadu upomínek dluží MVDr. H. nadále,
9) v měsíci červenci 1993 v Č. B. pod slibem vrácení peněz do 14-ti dnů,
převzal od B. P., částku 45 000,- Kč a tyto peníze dluží B. P. dodnes,
dále v souvislosti s provozováním servisu „N.\" v Č. B.
10) dne 26. 5. 1993 poté, co do servisu „N.\" v Č. B. bylo předáno do opravy
vozidlo VOLKSWAGEN TRANSPORTER J. A., převzal od něj, pod záminkou nákupu
náhradních dílů na opravu, částku 20 000,- Kč, avšak vozidlo neopravil a peníze
nevrátil,
11) dne 4. 6. 1993 pod stejnou záminkou jako v předchozím bodě, když převzal
do opravy vozidlo R. G., zn. MAZDA, vylákal na něm částku 30 000,- Kč, ale
vozidlo neopravil ani nevrátil R. G. peníze,
12) na základě dohody uzavřené s P. H., o užívání telefonní stanice a závazku
hrazení provolaných částek, v roce 1993 telefon užíval, ač věděl, že z důvodu
insolventnosti není schopen telefon zaplatit a provolal částku 10 500,- Kč,
kterou do současnosti neuhradil.\"
Pod body II - V/ tohoto rozsudku byl obviněný dále uznán vinným
trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod II),
neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. (bod III), krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod IV) a trestného činu neoprávněného
zásahu do práva domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr.
zák. (bod V), kterých se měl dopustit skutky popsanými ve výrokové části
rozsudku.
Podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., byl
obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání toliko obviněný J. K,
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, sp. zn. 1 To 9/98, rozsudek
soudu I. stupně z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod body II) - V) rozsudku a ve
výroku o trestu. Současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám uložil obviněnému J.
K. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. trest odnětí svobody
v trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s
dozorem. Dále podle § 257 písm. b) tr. ř. zastavil z důvodu uvedeného v
ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a článku I. písm. a), článku IV. odst.
2 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 trestní stíhání
obviněného pro skutky uvedené pod body II) - V) rozsudku soudu I. stupně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem vyhlášení.
Ministr spravedlnosti České republiky jej napadl stížností pro porušení
zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.) podanou u Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen Nejvyšší soud) ve prospěch obviněného J. K,
V tomto svém mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že výsledky dosud
provedeného dokazování nasvědčují tomu, že ve skutku pod bodem I) rozsudku
soudu I. stupně je řada dílčích jednání, jež skutečně mělo podvodný charakter
ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák., když si obviněný půjčoval další a další
řádově statisícové částky za situace, kdy nesplatil dřívější půjčky a kdy neměl
prostředky ani na hrazení běžných výdajů své firmy. Na druhé straně však dle
stěžovatele vznikají pochybnosti u některých dílčích jednání pojatých do výroku
o vině, neboť se oba soudy dostatečně nezabývaly existencí všech zákonných
znaků trestného činu podvodu, a to zejména v těch případech, kdy poškození byli
seznámeni s tím, že se obviněný nachází v obtížné finanční situaci. Pokud tito
poškození od obviněného věděli, že se jako podnikatel nachází v „platební
neschopnosti\", je zadlužen a má potíže s věřiteli, nelze dle názoru
stěžovatele dovozovat, že by poškozené uvedl v omyl nebo jejich omylu využil.
Stěžovatel rovněž namítl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly ani s
otázkou výše způsobené škody, ačkoliv z provedených důkazů, a to z výpovědí
samotných poškozených vyplývá, že obviněný v řadě případů platil úroky ze
zapůjčených částek, přičemž vzhledem k jejich výši a výši úroků šlo o částky
nikoliv zanedbatelné. Tato okolnost má podle stěžovatele vliv nejen na
posouzení výše škody, ale i na otázku správného posouzení úmyslu obviněného.
Jestliže by obviněný jednal s úmyslem část peněz poškozeným vrátit, popř. z
vypůjčených částek splatit úrok (resp. quasiúrok, když na částku získanou
trestným činem nelze vztáhnout ustanovení § 657 obč. zák.), bylo by nutno o
tyto částky stanovenou škodu snížit.
Dle další námitky stěžovatele vznikají pochybnosti o existenci nejen
subjektivní, ale i objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. u převzetí částky 80 000,- Kč na nákup osobního automobilu od R. K. (část
jednání popsaného pod bodem I/2 výroku o vině). Obviněný uváděl, že vozidlo
bylo v zahraničí skutečně připraveno a k jeho dovozu nedošlo z důvodu jeho
technických závad. Toto tvrzení nebylo blíže ověřováno. Navíc sám poškozený
uvedl, že peníze nepředal přímo obviněnému, ale jeho zaměstnanci P., který
nebyl v průběhu celého řízení jako svědek vůbec vyslechnut. Pro tuto osobu
ostatně poškozený K. vystavil též plnou moc pro přepravu vozidla přes hraniční
přechod. Navíc z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný mu počátkem roku
1993 motorové vozidlo skutečně předal, byť šlo o jiný typ vozidla než jaký měl
být původně dovezen z Rakouska. Okolnosti tohoto dílčího jednání jsou vůbec
nejasné, neboť v trestním spise jsou založeny smlouvy o koupi vozidel
poškozeným K. od obviněného K. a jeho zaměstnance K. D., jejichž obsah
neodpovídá výpovědím poškozeného ani obviněného. Za dané důkazní situace je
zařazení tohoto jednání do výroku o vině v podstatě nepřezkoumatelné.
Obdobné pochybnosti týkající se skutkových a právních závěrů vzbuzují i ta
dílčí jednání, kterých se obviněný dle výroku o vině měl dopustit v souvislosti
s provozováním autoservisu „N. \" v Č. B, Skutečnost, že převzal zálohu za
provedení prací, práce neprovedl a přijaté prostředky nevrátil, nepostačuje k
závěru, že jednal v podvodném úmyslu ve smyslu § 250 tr. zák. K naplnění
subjektivní stránky uvedeného trestného činu je nutno prokázat, že pachatel byl
od počátku alespoň srozuměn s tím, že převzatou zálohu nevrátí a práce
neprovede. Pokud jde o jednání popsaná pod body I/10 a I/11 výroku o vině
(převzetí peněz a neprovedení oprav vozidel J. A. a R. G. ), dovodil soud I.
stupně podvodný úmysl obviněného v podstatě z toho, že od poškozených převzal
peníze v době, kdy firma „N. \" již svoji činnost končila a připravovala se na
předání provozních prostor jejich vlastníkovi. K převzetí peněz od poškozených
A. a G. došlo dle výroku rozsudku dne 26. 5. 1993 a dne 4. 6. 1993, přičemž z
dohody o vyklizení, uzavřené mezi autoservisem „N. \" a vlastníkem objektu
autoservisu G. Č. B. vyplývá, že obviněný měl objekt autoopravny vyklidit do
31. 7. 1993. Z výpovědi R. G. plyne, že obviněný provedl svým odtahovým
vozidlem a se svými zaměstnanci dne 21. 5. 1993 odtah předmětného vozidla do
prostor autoservisu po dopravní nehodě; za obdobných okolností bylo do
autoservisu dopraveno vozidlo poškozeného J. A. Je tedy zřejmé, že v době
převzetí peněz, resp. těsně předtím, ještě firma obviněného určitou činnost
vyvíjela a že do vyklizení prostor autoservisu obviněným ještě zbývala doba cca
dvou měsíců. Navíc nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, že s předmětnými
částkami mohli disponovat zaměstnanci autoservisu.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že závěr o podvodném charakteru jednání
obviněného by v tomto případě bylo možno učinit až po objasnění poměrů v
autoservisu „N. \" před ukončením jeho činnosti, rozsahu oprav a reálnosti
jejich provedení a při vyloučení možnosti machinace zaměstnanců autoservisu s
předmětnou částkou. Za tím účelem měli být minimálně zjištěni všichni
zaměstnanci autoservisu a vyslechnuti jako svědkové.
K jednání popsanému pod bodem I/12, tj. užívání telefonní stanice ke škodě P.
H., stěžovatel namítl, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou zde zcela
nejasná a není proto zřejmé, proč soud dovodil podvodný úmysl na straně
obviněného, když ani z výpovědi poškozeného není zřejmé, kdy vlastně k uzavření
dohody o užívání telefonní stanice došlo a zda se tak stalo v době, kdy si už
obviněný musel být vědom své insolventnosti.
S ohledem na všechny shora konstatované důvody dospěl ministr spravedlnosti k
přesvědčení, že soud I. stupně neprovedl ve věci všechny dostupné důkazy a v
případě každého dílčího jednání nezkoumal, zda jsou naplněny všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a dostatečně
neobjasnil ani výši způsobené škody. Tím porušil zákon v ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. Pokud odvolací soud jako soud II. stupně tato pochybení nalézacího
soudu nenapravil a sám ve věci rozhodl rozsudkem za stavu, kdy převzal jeho
skutková zjištění, porušil zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3
tr. ř.
V bodech 1, 2) petitu stížnosti pro porušení zákona je proto navrhováno, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem
Vrchního soudu v Praze byl v neprospěch obviněného J. K. porušen zákon ve
shora uvedeném rozsahu, a poté, aby tento rozsudek podle § 269 odst. 2 tr. ř.
zrušil v částech týkajících se výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. a zrušil též rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích. - pobočka v Táboře ze dne 18. 5. 1997, sp. zn. 9 T 15/97, stejně
jako všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke
které došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dle návrhu pod bodem 3) tohoto petitu
by Nejvyšší soud měl následně postupovat podle § 270 odst. 1 tr. ř
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §
267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které
mu předcházelo a dospěl k níže uvedeným závěrům.
Podle § 2 odst. 5 tr. ř. je povinností orgánů činných v trestním řízení
postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez
návrhu stran musí stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i
neprospěch obviněného. Doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat
všechny okolnosti případu. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. jsou povinny hodnotit
důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Přezkumná povinnost odvolacího soudu založená na tzv. revizním principu je
zakotvena v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., dle něhož nezamítne-li odvolací
soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech
výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu
řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly
odvoláním vytýkány.
Podle § 259 odst. 3 věta první tr. ř. může odvolací soud rozhodnout sám ve věci
rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu,
který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými
před odvolacím soudem doplněn.
Podle zjištění Nejvyššího soudu bylo v rámci přezkumné činnosti provedené
Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím, správně shledáno, že řízení v
posuzované věci nebylo zatíženo procesními vadami, zejména pokud jde o porušení
práva obviněného na obhajobu, a že ve věci bylo ke skutku pod bodem I) rozsudku
nalézacího soudu provedeno po formální stránce bezchybné dokazování v rozsahu
požadovaném v § 2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy byly vyhodnoceny v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě pak byla učiněna správná
skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry.
Při úvahách o tom, zda dílčí útoky, týkající se půjčování peněz, naplňují znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., oba soudy
správně vycházely z neutěšené finanční situace obviněného J. K. v
inkriminovanou dobu, kterou řešil tím, že si od řady osob půjčoval vysoké
finanční částky za podmínek, které nemohl reálně garantovat, zejména dodržet
dohodnuté termíny vrácení peněz, čehož si musel být s ohledem na znalost své
insolventnosti vědom. Na závěry odvolacího soudu na str. 6 napadeného rozsudku
lze plně odkázat a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil.
K námitkám uplatněným ve stížnosti pro porušení zákona, že část poškozených
věděla o dluzích obviněného, o jeho potížích s věřiteli i o jeho „platební
neschopnosti\" jako podnikatele, takže nemohli jednat v omylu ve smyslu
ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. je třeba uvést, že za „uvedení v omyl\" (jako
znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu) je třeba
považovat takové jednání pachatele, které spočívá v předstírání okolností,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tímto skutečným stavem věci
nebylo jen namítané neúspěšné podnikání obviněného a s ním související finanční
obtíže, ale především jeho neschopnost plnit v této situaci dohodnutým způsobem
a ve stanovených termínech závazky, týkající se vrácení celé řady časově spolu
souvisejících půjček. Po subjektivní stránce je současně dáno úmyslné zavinění
obviněného (§ 4 tr. zák.), když všechny tyto okolnosti s ohledem na své
finanční poměry musel dobře znát a jednal tedy s vědomím jejich existence. Je
třeba dále dodat, že pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není
relevantní, zda poškození znali jeho finanční situaci či nikoliv. Podstatné je,
že mu z různých důvodů svěřili své peníze v přesvědčení, že obviněný bude
schopen své závazky splnit, resp. že tyto závazky splní. To je z výpovědí všech
poškozených dostatečně zřejmé. V opačném případě by dohody poškozených s
obviněným o půjčce a vrácení peněž postrádaly jakoukoli logiku.
Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou ani další námitku vztahující se k
vyplacení úroků z některých půjček, popř. k pozdějšímu vrácení části
zapůjčených peněz. Při posuzování dané otázky vycházel z toho, že předmětem
jednotlivých pokračujících útoků, z nichž se skutek (trestný čin podvodu podle
§ 250 tr. zák.) skládal, byly jednotlivé půjčky (konkrétní finanční částky) a k
naplnění skutkové podstaty došlo tehdy, když obviněný uskutečnil svůj podvodný
úmysl, tj. uvedením jiného v omyl danou finanční částku získal. Její výše byla
pak určující pro stanovení výše škody ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. (v tehdy
účinném znění). Z tohoto důvodu od ní nebylo možno odečíst částky poskytnuté
obviněným jako dodatečné vyrovnání nebo dohodnutý „výnos\" ze zapůjčených
peněz. Rozhodnutí soudů obou stupňů nelze z těchto důvodů v daném směru
vytknout žádné pochybení.
Rovněž námitku týkající se neúplnosti skutkových zjištění a absence podvodného
úmyslu ohledně částky 80 000,- Kč, kterou poškozený R. K. svěřil obviněnému na
obstarání osobního automobilu z Rakouska, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Z
výpovědi poškozeného vyplývá, že se s obviněným dohodli na dovezení konkrétního
vozidla, a to havarovaného Volkswagenu Golf červené barvy za 80 000,- Kč. Když
poškozený tento automobil neobdržel, informoval se na něj u obviněného, jenž mu
sdělil, že se vozidlo nachází v České republice, v autoservisu ve V., kde
probíhá jeho oprava. Tato informace se později ukázala jako zcela nepravdivá
(č. l. 474) a poškozenému nebyl uvedený Volkswagen předán ani nikdy v budoucnu
a též mu nebyly obviněným vráceny peníze. Teprve později obviněný nabídl
poškozenému jako kompenzaci za výše uvedenou částku a další peníze, jež mu
dlužil, vozidlo zn. Mazda 626. Závěr nalézacího soudu o uvedení poškozeného v
omyl byl zde nepochybně učiněn důvodně, a to tím spíše, bylo-li předmětné
jednání posuzováno v souvislosti s ostatními časově souvisejícími útoky a
snahou obviněného získat pro sebe finanční prostředky.
Pokud je ve stížnosti pro porušení zákona poukazováno na to, že okolnosti
předání částky 80 000,- Kč se jeví jako sporné, neboť peníze předal poškozený
zaměstnanci autoservisu obviněného P., kterého soud ani nevyslechl, je třeba
konstatovat, že okolnosti převzetí shora uvedeného obnosu obviněným byly
dostatečně objasněny v řízení před soudem I. stupně, jak výpovědí poškozeného
R. K., tak i výpovědí samotného obviněného J. K. (č. l. 469). Nedostatky v
provedeném dokazování nelze proto spatřovat v tom, že svědek P. nebyl ve věci
vyslechnut.
Posuzovaná věc není zatížena vadami ani pokud jde o řádné objasnění jednání
obviněného v souvislosti s provozováním autoservisu „N. \" v Č. B, V souladu s
výsledky provedeného dokazování bylo správně zjištěno, že poškození J. A. a R.
G. do uvedeného servisu předali k opravě na jaře roku 1993 svá vozidla,
přičemž obviněný osobně převzal zálohu na jejich opravu, a to dne 26. 5. 1993
od J. A. 20 000,- Kč a dne 4. 6. 1993 od R. G. 30 000,- Kč. Oprava žádného z
vozidel nebyla i přes urgence poškozených započata, ačkoliv obviněný
poškozenému G. slíbil realizaci opravy do 1 měsíce a poškozenému A. do 2
měsíců. Zálohu na neuskutečněnou opravu vrátil pouze poškozenému J. A., a to
teprve v době již probíhajícího řízení před soudem (dne 29. 10. 1997).
Z výsledků dokazování dále vyplývá, že obviněný musel z důvodu neplacení
nájemného vyklidit objekt autoservisu do 31. 7. 1993. Na tuto skutečnost
žádného z poškozených neupozornil, naopak, po poškozeném Josefu Adámkovi
požadoval další peníze.
Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem vysloveným ve stížnosti pro porušení
zákona, že sama skutečnost, že obviněný převzal zálohu na provedení prací,
práce neprovedl a přijaté prostředky nevrátil, nepostačuje k závěru o jednání
obviněného v podvodném úmyslu, když autoservis v době převzetí vozidel do oprav
vyvíjel činnost a k vyklizení jeho prostor zbývala ještě doba cca 2 měsíce.
Obviněný především věděl o povinnosti vyklidit objekt do 31. 7. 1993 a stěží
mohl předpokládat, že práce v něm budou probíhat až k tomuto datu. Navíc znal i
stav v němž se autoservis ke konci své činnosti nacházel a vlastními slovy jej
charakterizoval jako „dezolátní\" (č. l. 487 „,. pan D. servis vedl a přivedl
ho do dezolátního stavu\"). Pokud v takovém případě převzal zakázky od
poškozených a s nimi související zálohy, aniž by je o výše uvedených
skutečnostech informoval, uvedl poškozené v omyl, neboť již v době převzetí
finančních záloh musel přinejmenším předvídat reálnou existenci překážek, které
by mohly zabránit tomu, aby byl schopen své závazky splnit. Skutkové i právní
závěry soudů obou stupňů je s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nutno
považovat za správné. Jako nadbytečné se za daného stavu věci jeví i navrhované
doplnění dokazování výslechem bývalých pracovníků autoservisu „N. \" (srov.
přiměřeně R 10/93-II).
K dílčímu útoku popsanému pod bodem I/12 rozsudku soudu I. stupně poukazuje
stížnost pro porušení zákona na to, že skutková zjištění tohoto soudu jsou
nejasná, zejména v tom směru, proč právě ve vztahu k užívání telefonní stanice
dovodil soud podvodný úmysl na straně obviněného, když ani z výpovědi
poškozeného P. H. není zřejmé, kdy k uzavření dohody o užívání telefonní
stanice došlo a zda se tak stalo v době, kdy si už obviněný musel být vědom své
nesolventnosti.
Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení (č. l. 477/21) zjistil, že v rámci
prováděného dokazování byl za podmínek § 213 odst. 1 tr. ř. přečten dodatek ke
smlouvě o podnájmu mezi obviněným a poškozeným P. H. (č. l. 410). Z tohoto
písemného ujednání pod bodem II) vyplývá, že obviněný bude úhradu za používání
telefonní stanice platit od 31. 1. 1992. Z toho je zřejmé, že otázka, kdy došlo
k uzavření dohody o užívání telefonní stanice byla řádně objasněna.
Z výpovědí obviněného i poškozeného vyplývá, že obviněný po určitou dobu
náklady vzniklé s používáním telefonu platil. Tyto platby později zastavil,
aniž by ovšem o této skutečnosti P. H. informoval. Podle výpovědi tohoto
poškozeného (č. l. 159/2), teprve na základě zprávy Tu. zjistil, že obviněný
neprováděl úhradu za telefon. Musel proto za něj zaplatit dlužnou částku 10
500,- Kč a další náklady mu vznikly i v souvislosti s opětovným uvedením
odpojené telefonní stanice do provozu. Obviněný J. K. ve své výpovědi v hlavním
líčení připustil, že si byl vědom povinnosti platit telefon a zpočátku tuto
povinnost plnil. Současně doznal, že telefon nakonec neplatil. Takto měl dle
vlastního tvrzení reagovat na nesplacené pohledávky ze strany P. H.
S přihlédnutím k výše uvedenému je možno konstatovat, že nalézací soud i v
tomto případě učinil správná skutková zjištění. Pokud však v rozsudku jednání
obviněného posoudil shodně jako u ostatních dílčích útoků, tj. že obviněný
„ uvedl někoho v omyl\", nebyl tento právní závěr namístě. Obviněný totiž
dohodu o užívání telefonu, kterou s poškozeným uzavřel v lednu 1992, plnil a
úhradu za uskutečněné hovory platil. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by v této
době jednal v podvodném úmyslu. Své závazky přestal plnit teprve v období své
insolventnosti, tj. v r. 1993, jak nalézací soud správně zjistil. Jestliže
obviněný v této době telefon užíval a neplatil za to žádnou úhradu a současně
ponechával P. H. ve víře, že je vše v pořádku, ačkoliv na nezaplacených
poplatcích vznikal dluh, je zřejmé, že ke svému prospěchu (obohacení) využil
omylu poškozeného, což znamená, že z hlediska objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. naplnil alternativní formu
podvodného jednání spočívající v tom, že pachatel „využije něčího omylu\".
Úmyslné zavinění obviněného, jež z uvedených důvodů spadá teprve do období r.
1993, se proto vztahuje k uvedené alternativní formě.
Tato vada však nemá vliv na správné posouzení skutku (nejde o samostatný
skutek) ani na jeho právní kvalifikaci; pouze v tzv. právní větě výrokové části
rozsudku mělo být uvedeno, že útoku pod I/12 se obviněný dopustil ve shora
konstatované formě. Nelze proto ani odvolacímu soudu vytýkat, že toto méně
závažné pochybení soudu I. stupně nenapravil.
Nejvyšší soud nezjistil pochybení ani v dalších směrech. Právní kvalifikace
skutku pod bodem I) odpovídá zákonu a nalézací soud postupoval správně, když s
ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. použil trestního zákona ve znění
novely provedené zákonem č. 290/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994. Vzhledem k
ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. v tomto novelizovaném znění, bylo jeho
použití pro obviněného příznivější, neboť za „škodu velkého rozsahu\" považuje
nejméně 1 000 000,- Kč, tj. pětisetnásobek nejnižší měsíční mzdy, stanovené pro
účely trestního zákona v nařízení vlády č. 464/1991 Sb., ve výši 2 000,- Kč,
kdežto podle ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. účinného v době spáchání činu
byl znakem výše uvedené škody pouze dvěstěpadesátinásobek nejnižší mzdy (500
000,- Kč). Tato okolnost sice přímo neovlivnila právní kvalifikaci skutku,
neboť v obou případech jde o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., je však významná pro posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a
následně tedy i pro posouzení otázek trestu.
Odvolacímu soudu nelze vytknout, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2
tr. ř. rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o vině pod body II) - V) a v
důsledku toho i ve výroku o trestu. Bylo správně zjištěno, že ohledně uvedených
skutků nebyla věc v potřebném rozsahu objasněna, ovšem současně i to, že v
trestním stíhání předmětných trestných činů nelze pro jeho nepřípustnost
pokračovat vzhledem k ustanovení čl. I písm. a) a čl. IV. odst. 2 rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Výrok, jímž odvolací soud
rozhodl podle § 257 písm. b), § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. a čl. I písm. a),
čl. IV. odst. 2 výše citované amnestie o zastavení trestního stíhání obviněného
pro uvedené skutky, odpovídá zákonu. Konečně ani námitky uplatněné ve stížnosti
pro porušení zákona proti výroku o zastavení trestního stíhání nesměřují.
Odvolací soud následně obviněnému uložil trest za skutek pod bodem I/1 - 12
rozsudku soudu I. stupně (trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.),
když správně zjištěný skutkový stav umožňoval, aby za použití ustanovení § 259
odst. 3 tr. ř. takovým výrokem sám rozhodl. Uložení trestu odnětí svobody v
trvání 5 let a 3 měsíců, tj. trestu téměř na samé dolní hranici zákonné trestní
sazby odpovídá kritériím ustanovení § 23 a § 31 tr. zák., přičemž odvolací soud
mj. vzal při stanovení výměry trestu v úvahu, že mezi poškozenými převažovaly
osoby, které lákala možnost vysokého a rychlého zisku a některé z nich samy
aktivně projevily o inkriminované transakce zájem, jakož i to, že obviněný
některé závazky, byť se značným zpožděním vyrovnal.
Nejvyšší soud považuje tento výrok za správný jednak proto, že prostor pro
uložení trestu byl odvolacímu soudu vymezen zákazem reformace in peius
(odvolání podal pouze obviněný) a jednak proto, že charakter spáchaného
trestného činu (počet útoků, pohnutka jednání obviněného, výše způsobené škody)
ani poměry obviněného neodůvodňovaly mimořádné snížení trestu pod dolní hranici
trestní sazby za použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.
Se zřetelem na všechny skutečnosti, podrobně rozvedené v předcházejících
odstavcích, Nejvyšší soud nedovodil, že Vrchní soud v Praze porušil ve
vytýkaném ani jiném směru zákon, neboť na základě uplatněného opravného
prostředku posuzovanou věc v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. řádně
přezkoumal a správně zjistil, že rozsudek soudu I. stupně netrpí ve výroku pod
bodem I) vadami, a že řízení, jež tomuto výroku předcházelo bylo provedeno v
souladu se zásadami obsaženými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž další
postup odvolacího soudu, kdy rozsudek soudu I. stupně ve zbývajících výrocích o
vině zrušil a trestní stíhání zastavil a posléze sám rozhodl o trestu, byl z
výše uvedených důvodů shledán správným a odpovídajícím zákonu.
Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení
zákona není důvodná, neboť napadeným rozhodnutím ani v jemu předcházejícím
řízení zákon porušen nebyl. Proto ji podle § 268 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§
266 odst. 7 tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2000
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler