9 Tz 98/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 29.
června 2000 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch i neprospěch obviněného V. L., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, a podle §
268 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 45 T 1/98, byl
obviněný V. L. ve společně vedené trestní věci s J. Č. uznán vinným trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. na tom skutkovém základě
popsaném pod bodem 4) - 6) výroku rozsudku, že jako odpovědný zástupce firmy
S., s. r. o. V., s cílem získat pro vlastní potřebu finanční prostředky na
základě nadhodnocení výsledků svého hospodaření a bez dostatečných vlastních
finančních prostředků, uzavíral různé úvěrové smlouvy s K. B., a. s., pobočka
V., čímž způsobil či chtěl způsobit uvedené bance škodu celkem ve výši nejméně
23 361 999,58,- Kč tak, že
4) na základě žádosti ze dne 1. 12. 1994 o poskytnutí úvěru uzavřel dne 13. 12.
1994 smlouvu o úvěru na částku 10 000 000,- Kč a dne 16. 12. 1994 další smlouvu
opět na částku 10 000 000,- Kč, které mu byly na základě neobjektivních a
zkreslených údajů o podnikatelských záměrech využití objektů bývalé farmy Č. ZD
N. Z., okres V., vyplaceny, přičemž plánovanou výrobu a podnikatelský záměr
neprovedl, ač uvedenou farmu zakoupil za částku 11 000 000,- Kč, zývající část
úvěru použil na jiné účely a přes urgence poškozené bance úvěry ve výši 20 000
000,- Kč nesplatil,
5) dne 10. 2. 1995 ve V. uzavřel smlouvu o úvěru na částku 3 000 000,- Kč se
slibem, že splatnost tohoto úvěru zajistí zástavou nejpozději do 28. 2. 1995,
což v důsledku svých majetkových poměrů nemohl provést, a na základě této
smlouvy převzal na svůj účet částku 1 000 000,- Kč, kterou použil pro svou
vlastní potřebu, když zbývající částka 2 000 000,- Kč již bankou nebyla
poskytnuta, neboť věřitel zjistil jeho nesolventnost,
6) dne 6. 3. 1995 ve V. uzavřel smlouvu o eskontu směnky na částku 5 600 000,-
Kč, ke které doložil fakturu o dodávce zboží v hodnotě 5 600 000,- Kč
směnečníkovi Z. G. , s. r. o. V., ač věděl, že dodané zboží mu bylo
směnečníkem vráceno z důvodu reklamace již dne 24. 2. 1995, přičemž z uvedené
smlouvy mu byla na jeho účet převedena částka 5 361 999,58,- Kč, kterou
věřiteli nevrátil, reklamované zboží prodal či jinak s ním naložil a směnku do
dne splatnosti dne 10. 7. 1995 neuhradil.
V bodě 7) rozsudku byl společně s J. Č. uznán vinným, že v době od 14. 3. 1995
do 22. 3. 1995 ve V. a jinde jako soukromí podnikatelé po předchozí vzájemné
dohodě si obstarali zboží v celkové hodnotě 1 695 826,- Kč tak, že na základě
V. L. podvodně získaného dokladu „Příkaz k úhradě" K. B., a. s., pobočka V., na
částku 400 000,- Kč uzavřela J. Č. jako odpovědná zástupkyně firmy L., s. r. o.
V., objednávku výrobků od firmy T., a. s., S., Slovenská republika dne 14. 3.
1995, poté podle smlouvy o režimu dodávek výrobků a o obchodní spolupráci ze
dne 15. 3. 1995 odebrala postupně ze skladu T., a. s., zboží v hodnotě 1 949
225,- Sk se slibem, že rozdíl mezi cenou dodávky a složenou zálohou uhradí do
lhůty 30 dnů od převzetí dodávky, ač věděla o své nepříznivé finanční situaci,
přičemž odebrané zboží předala V. L. k prodeji, za což získala částku 400 000,-
Kč a průběžně další finanční částky, které jí V. L. předával, aniž došlo k
úhradě faktury firmě T., a. s., čímž jí způsobili škodu ve výši 1 695 826,- Kč.
Toto jednání bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin podvodu
dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a § 8
odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se v bodě ad 7) výroku rozsudku
dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za to mu byl v sazbě §
250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon
tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup
zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi roků.
Naproti tomu byl obviněný V. L. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby
pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle
obžaloby měl dopustit tím, že dne 4. 3. 1994 ve V. jako odpovědný zástupce
firmy S. , s. r. o. V., s podvodným úmyslem uzavřel s E. B., a. s. Ú. L.,
pobočka V., zastoupenou ředitelem pobočky R. Š., smlouvu o směnečném eskontním
úvěru na částku 4 990 000,- Kč ve svůj prospěch za dodání zboží v celkové
hodnotě 6 650 000,- Kč podle kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1994 se směnečníkem
firmou AM S. L., zastoupeným Ing. A. M., přičemž toto zboží směnečníkovi
nedodal, na svůj účet převzal od E. B., a. s. částku 4 702 000,- Kč,
vystavenou směnku dosud neuhradil, a získané peněžní prostředky použil pro
vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené E. B., a. s. Ú. L., škodu ve výši
nejméně 4 702 000,- Kč.
Proti rozsudku podali odvolání jak obvinění V. L. a J. Č., tak Krajský státní
zástupce v Ostravě. Na základě odvolání tehdy obviněné J. Č. a Krajského
státního zástupce v Ostravě rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem dne 2. 11.
1999, sp. zn. 2 To 122/99 tak, že I.) napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného V.
L. zrušil v celém rozsahu. Výrokem ad III.) nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám
ve věci rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě, který je podrobně popsán
výše, jednání obviněného pod body 4) - 6) kvalifikoval jako trestný čin
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zákona č.
253/1997 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst.
1 tr. zák., skutek pod bodem 7) kvalifikoval jako organizátorství trestného
činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 4 tr.
zák., ve znění účinném do 1. 1. 1998. Za to mu v sazbě § 250 odst. 4 tr. zák.
uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Poté znovu vyslovil
shodný trest zákazu činnosti ve stejné výměře jako soud prvního stupně. Výrokem
ad IV.) vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí skutek, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn.
Výrokem ad V.) poté podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného V. L. jako
nedůvodné.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To
122/99, podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě, která je uvedena
v ustanovení § 272 tr. ř., stížnost pro porušení zákona ve prospěch i
neprospěch obviněného V. L.
Vrchní soud v Olomouci odůvodnil změnu právní kvalifikace v bodech 4) - 6)
rozsudku Krajského soudu v Ostravě použitím ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.
Argumentaci pro svůj závěr nalezl odvolací soud v ustanovení § 62 odst. 1 tr.
zák. a srovnání podmínek pro podmíněné propuštění jak pokud jde o užití právní
kvalifikace podle § 250 tr. zák., tak pokud jde o právní kvalifikaci podle §
250b tr. zák. Dovodil, že užití ustanovení § 250b tr. zák. je z tohoto pohledu
pro obviněného příznivější. S tímto právním názorem Vrchního soudu v Olomouci
ministr spravedlnosti České republiky v podané stížnosti pro porušení zákona
nesouhlasí a poukazuje na to, že při posuzování trestnosti činu podle
ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. je použití nové právní úpravy pro obžalovaného
příznivější, jestliže jeho ustanovení mu poskytují příznivější výsledek než
právní úprava předchozí. V konkrétní trestní věci však podle obou posuzovaných
právních úprav jde o trestný čin, na nějž je aplikována stejná trestní sazba,
obviněnému svědčily stejné polehčující i přitěžující okolnosti a stejně bylo
nutno hodnotit skutečnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu. To, co
zvažoval Vrchní soud v Olomouci v trestní věci obviněného V. L. při změně
právní kvalifikace ohledně skutků pod body 4) - 6) rozsudečného výroku, nemá s
posuzováním trestnosti činu nic společného, neboť se jedná o posuzování
možností, které mohou, a také nemusí nastat ve vzdálené budoucnosti po
odsouzení a výkonu trestu. Trestností, a tedy i tím, co musí být při aplikaci
ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. zvažováno, je jen to, co má význam pro
posuzování viny a trestu. Na posuzování viny a trestu, tedy i trestnosti, nemá
proto význam to, co může a nemusí nastat ve vykonávacím řízení. Pro posuzování
trestnosti ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. tak nemá význam z
uváděných důvodů ani ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák. ani § 62 odst. 1 tr. zák.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší
soud) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 To 122/99, byl ve prospěch i neprospěch
obviněného V. L. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 258
odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 16 odst. 1 tr.
zák. a § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a postupoval podle § 270 odst. 1
tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přítomný u veřejného
zasedání v rámci svého konečného návrhu konkretizoval postup podle § 270 odst.
1 tr. ř. tak, že by věc měla být přikázána Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obhájce obviněného ve svém
konečném návrhu žádal, aby Nejvyšší soud podle § 271 odst. 1 tr. ř. po
provedeném řízení ve věci rozhodl tak, že vysloví porušení zákona, k němuž
došlo při uložení trestu, neboť ten měl být ukládán v sazbě § 250b odst. 5 tr.
zák., a nikoli § 250 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1, odst. 2 tr. ř. na podkladě
stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozsudku, které
se týkají obviněného V. L., jakož i řízení, jež jim předcházelo, a shledal,
že zákon porušen nebyl. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla
podána i v neprospěch obviněného, zkoumal Nejvyšší soud, zda jsou pro
projednání věci splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení § 272 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze v neprospěch obviněného podat stížnost pro porušení
zákona jen tehdy, podal-li ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona
do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Vyslovit porušení zákona
ve prospěch obviněného pak lze ještě za splnění další podmínky, a to
rozhodne-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání. V
uvedené trestní věci byly tyto zákonné předpoklady dány.
Pokud se týká řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, neshledal v něm
Nejvyšší soud žádné podstatné vady, které by spočívaly v porušení ustanovení,
jimiž se má zabezpečit řádné objasnění věci, právo na obhajobu a spravedlivý
proces. To neznamená, že by se orgány činné v přípravném řízení určitých
pochybení nedopustily, nicméně vzhledem k opakovaným rozhodnutím o vrácení věci
státnímu zástupci k došetření došlo poté v průběhu dalšího řízení k odstranění
těchto závad. Tuto problematiku dostatečně řeší usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. 31 T 30/98, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 2 To 3/97, a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. 31 T 23/97, na která je
pro jejich správnost a stručnost tohoto rozhodnutí odkazuje. Lze konstatovat,
že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí tak,
že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak
předpokládá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také byly náležitě
zhodnoceny podle vnitřního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení,
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, kterýžto postup konvenuje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud se však také ztotožnil s právními závěry, které Vrchní soud v
Olomouci v napadeném rozhodnutí učinil, a v tomto směru nemohl přisvědčit
podstatě právní námitky, která byla ve stížnosti pro porušení zákona uvedena.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona
účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen
tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Obdobně je formulováno
ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Nutné je hodnotit
starý a nový zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona,
tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákona. Pro posouzení
otázky, jaký zákon použít, nemůže tedy jít jen o srovnání trestních sankcí
starého a nového zákona. Trestností činu v obecnější a užší poloze rozumíme
možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. že po podání
obžaloby bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to
tedy všechny podmínky, jež jsou relevantní pro výrok o vině a trestu. Při
posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele nejprve musí podřadit
pod souhrn všech v úvahu připadajících trestněprávních norem účinných v době
spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se posuzuje podle doby spáchání
činu. Zmiňovaný souhrn všech trestněprávních norem ovlivňuje nejen rozhodnutí,
zda vůbec je posuzovaný trestný čin určitého pachatele trestným činem, ale i
o jaký trestný čin se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel
uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Při
vymezení pojmu relevantních trestněprávních norem, jejichž souhrn může být
rozhodující pro posouzení trestnosti činu z hlediska, který souhrn norem je
jako celek pro pachatele příznivější, nebylo až dosud v právní praxi pochyb o
tom, že je sem nutno podřadit zejména ustanovení popisující druhově určitý
trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství, o jednotlivých vývojových
stadiích trestné činnosti, o místní a osobní působnosti zákona, o ukládání
trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, o souběhu
trestných činů, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, o upuštění od
potrestání, ustanovení o počítání času, o obsahu určitých pojmů, o zániku
trestnosti, i aboliční ustanovení amnestií. Okolnost, že až dosud ustanovení o
podmíněném propuštění do okruhu těchto trestněprávních norem zahrnována
výslovně nebyla, neznamená, že by takovýto širší výklad podmínek trestnosti byl
kontra legem. Pokud judikatura výslovně uznává závěr, že na zřetel mimo
zvláštní části trestního zákona musí být brána též část obecná, přičemž obě
musí být posuzovány komplexně, bylo by proti smyslu tohoto principu nezahrnout
do těchto úvah také okruh zákonných podmínek, jež upravují podmíněné
propuštění pachatele z výkonu trestu, a to právě v obecné části trestního
zákona. Ustanovení § 61 a § 62 tr. zák. o podmíněním propuštění umožňují
zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové
období, a zkrácené účinky přímého výkonu těchto trestů se doplňují pohrůžkou
dalším pokračování takového výkonu. Stanoví také jednak obecně (§ 61 odst. 1
tr. zák.), že k takovémuto podmíněnému propuštění může dojít mj. po výkonu
poloviny uloženého trestu. Ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák.
uvádí zvláštní
případy odsouzení za taxativně vyjmenované trestné činy, kdy takovéto podmíněné
propuštění z výkonu trestu je možné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu
odnětí svobody. Byť jde o aplikaci obecné části trestního zákona až ve fázi
vykonávacího řízení, ve svém souhrnu již v době rozhodování o druhu a výměře
trestu má stanovení právní kvalifikace činu, který bude spadat do okruhu oněch
taxativně vyjmenovaných trestných činů v ustanovení § 62 odst. 1 tr. zák., pro
obviněného zásadní význam. V souladu s tímto právním názorem je ostatně i posun
v náhledu na porušení zákazu reformace in peius (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 6. 1999, sp. zn. 8 Tz 90/99) k němuž dojde, jestliže odvolací soud na
podkladě odvolání, které nebylo podáno v neprospěch obviněného, zruší rozsudek
soudu prvního stupně a sám rozhodne tak, že obviněného uzná vinným trestným
činem, na který zákon stanoví sice stejnou trestní sazbu odnětí svobody, jenž
však, na rozdíl od trestného činu, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně,
je uveden v ustanovení § 62 tr. zák., tj. takovým trestným činem, u něhož zákon
stanoví jako formální předpoklad podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí
svobody výkon dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody (rozhodnutí bylo
trestním kolegiem Nejvyššího soudu v červnu 2000 přijato do Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a dosud tudíž nepublikováno).
Z pohledu tohoto právního názoru pak závěry Vrchního soudu v Olomouci, které ve
svém rozhodnutí učinil a které byly stížností pro porušení zákona napadeny,
jsou správné a Vrchní soud v Olomouci v tomto směru zákon neporušil.
Přisvědčit je třeba i závěru ohledně nutnosti zpřesnění právní kvalifikace činu
pod bodem ad 7), jak to ve svém rozsudku formuloval Vrchní soud v Olomouci,
přičemž pro pregnantnost použité argumentace na ni Nejvyšší soud pro stručnost
plně odkazuje.
Zákon nebyl porušen ani ve výroku o uloženém trestu, neboť Vrchní soud v
Olomouci správně ukládal trest za více trestných činů, a proto užil ustanovení
§ 35 odst. 1 tr. zák. o úhrnném trestu. Protože obviněný L. byl v bodě ad 7)
výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
4 tr. zák., jehož se dopustil ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm.
a) tr. zák., trest byl ukládán v sazbě zákonného ustanovení nejpřísněji
trestného (viz argumentace výše), tedy § 250 odst. 4 tr. zák. Není tak z tohoto
pohledu důvodná námitka obhájce obviněného o porušení zákona při ukládání
trestu, pokud obviněnému nebyl uložen trest v sazbě § 250b tr. zák. Pokud jde o
druhy výměry uložených trestů, Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě odůvodnil své
úvahy, jimiž se při tomto rozhodování řídil, a ani v tomto ohledu neshledal
Nejvyšší soud důvod ke korekcím napadeného rozsudku.
Konečně správný a zákonný je i výrok v citovaném rozhodnutí, jímž byl zrušen
zprošťující výrok, který soud prvního stupně učinil podle § 226 písm. b) tr. ř.
ve vztahu ke skutku, který byl obžalobou kvalifikován jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Vrchní soud v Olomouci správně
akcentoval nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, které ve vztahu k tomuto
skutku soud prvního stupně učinil, okolnost, že se dostatečně nevypořádal se
všemi okolnostmi, jež jsou pro rozhodnutí významné, a proto důvodně pokládal
právní závěry soudu prvního stupně za předčasné. V této procesní situaci pak
bylo důvodně užito ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., jímž byla věc v tomto
rozsahu vrácena Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v předchozích pasážích, je pak závěr
Vrchního soudu v Olomouci o tom, že odvolání obviněného V. L. není důvodné, a
proto je podle § 256 tr. ř. zamítl, logický, jednoznačný a odůvodněný, takže
ani jím nedošlo k porušení zákona.
Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona
důvodnou a podle § 268 odst. 1 tr. ř. ji zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Jiří P á c a l
předseda senátu
vypracovala:
JUDr. Danuše Novotná