I. Uvedení majitele ochranné známky, o jejíž výmaz navrhovatel žádá, je sice po- vinnou náležitostí návrhu, avšak zjištění, že majitelem je někdo jiný, nebrání pro- jednání návrhu, neboť okruh účastníků řízení je stanoven v $ 38 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách.
II. Jestliže je v průběhu řízení o výmaz ochranné známky zapsán do rejstříku ji- ný majitel, lze v řízení pokračovat s tímto novým majitelem jako s procesním ná- stupcem. Řízení o výmaz ochranné známky je řízením směřujícím k vydání rozhod- nutí ad rem; v takovém řízení je proto procesní nástupnictví přípustné.
III. Skutečnost, že v průběhu řízení o výmaz ochranné známky byl do rejstříku zapsán převod této známky na jiného majitele, nevylučuje zkoumání zápisné způ- sobilosti a následný výmaz této ochranné známky.
IV. Označení „KABELOVNA“ je označením popisným, vyloučeným ze zápisu ochranné známky podle $ 4 písm. a) zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách. Popisnost jako důvod výluky se nemusí vztahovat pouze ke konkrétnímu výrobku.
V prvé řadě je třeba vymezit, podle které- ho zákona byla věc posuzována a zda a jaký význam pro posouzení soudem má nová právní úprava. Žalovaný napadené rozhodnu- tí vydal za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., přičemž rozhodnutí správního © orgánu I. stupně bylo vydáno před novelou provede- nou zákonem č. 116/2000 Sb., která ovšem na řízení v dané věci neměla vliv. Podle $ 25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. se ochranná známka vymaže, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podně- tu Úřad zjistí, že: a) známka byla zapsána v rozporu s tímto zákonem.
Podle $ 42 odst. 2 tohoto zákona se vztahy z ochranných zná- mek zapsaných před účinností tohoto zákona řídí ustanoveními tohoto zákona a vznik těch- to vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle předpisů platných v době jejich vzni- ku. Soulad či rozpor zápisu dané ochranné známky se zákonem je proto třeba posuzovat podle zákona předchozího, tj. podle zákona č. 174/1988 Sb. Poukazuje-li žalobce ve svém po- dání ze dne 9. 8. 2005 na zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, jako na zákon, po- dle něhož je třeba žalobu posoudit, a na kon- krétní ustanovení tohoto zákona, z nichž je třeba vycházet, nelze mu přisvědčit.
Soud podle $ 75 odst. 1 s. ř. s. vychází při přezkou- mání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správ- ního orgánu; stejná zásada platila i v době po- dání žaloby ($ 250i odst. 1 občanského soud- ního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci, mohla by nová právní úprava mít vliv na posouzení návrhu jen v dalším řízení po jeho zrušení, a to v mezích daných ustanovením $ 52 odst 1 zákona č. 441/2003 Sb. Soud, který nenahrazuje roz- hodnutí správního orgánu svým rozhodnu- tím a neposuzuje věc podle skutkového a právního stavu v době vydání rozsudku, pak k nové právní úpravě v daném případě nepřihlíží.
Ve světle uvedených předpisů pak Nejvyšší správní soud zkoumal zákonnost po- stupu i rozhodnutí žalovaného; závěry jsou uvedeny podle jednotlivých žalobních námi- tek, ovšem v pořadí jejich logické sousled- nosti a návaznosti: Za přednostní je třeba považovat žalobní námitku ad 1): pokud by totiž bylo napadené rozhodnutí nicotné, pak by nebylo ani mož- no vážit naplnění námitek ostatních a soud by tuto nicotnost podle $ 76 odst. 2 s. ř. s. vy- slovil. Důvodem pro takové rozhodnutí sou- du je, že správní rozhodnutí trpí takovými va- dami, které vyvolávají jeho nicotnost.
Za důvod nicotnosti stávající judikatura považu- je nedostatky natolik zásadní a zřejmé, že po účastnících nelze spravedlivě žádat, aby ten- to správní akt respektovali (např. rozhodnutí NSS ze dne 18. 11. 2003, čj. 2 Afs 12/2003-213, zveřejněno pod č. 212/2004 Sb. NSS). Žalob- ce za důvod nicotnosti označil porušení účastnických práv akciové společnosti T. isvých vlastních. V návrhu na výmaz ochranné známky po- daném dne 26. 5. 1998 navrhovatel označil za jejího majitele Jaroslava M. Náležitosti návrhu 267 1096 byly stanoveny v $ 13 odst. 1 vyhlášky Úřadu průmyslového vlastnictví č. 213/1995 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách, a podle písm. b) tohoto ustanovení mezi ně patřilo uvedení názvu a sídla, nebo jména a adresy majitele ochranné známky.
Podle odst. 4 téhož ustanovení Úřad vyzve majitele, aby se k návrhu vyjádřil. Návrh byl doručen k vyjádření akciové společnosti T., jejíž zá- stupkyně, která byla rovněž zástupkyní žalob- ce, sdělila Úřadu, že dne 3. 3. 1998 bylo požá- dáno o převod ochranné známky z akciové společnosti T. na Jaroslava M., který je od to- hoto data nabyvatelem ochranné známky. Po- dle $ 19 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. může majitel ochranné známky převést ochrannou známku pro všechny výrobky a služby, pro které je zapsána, nebo pro jejich část, písem- nou smlouvou na jinou fyzickou nebo práv- nickou osobu, jestliže tyto výrobky nebo služ- by jsou k datu uzavření smlouvy předmětem jejího podnikání.
Smlouva o převodu ochran- né známky nabývá účinnosti vůči třetím oso- bám zápisem do rejstříku ochranných známek. Podle shodného vyjádření žalobce i žalované- ho došlo k zápisu do rejstříku ochranných známek dne 13. 10. 1998, tedy po podání ná- vrhu a před vydáním rozhodnutí Úřadu. V do- bě podání návrhu tedy byla evidovaným ma- jitelem ochranné známky akciová společ- nost T'.; navrhovatel v návrhu označil za maji- tele Jaroslava M. Řízení o výmaz ochranné známky podle $ 25 může být buď návrhové, nebo zahájené na základě vlastního podnětu Úřadu.
V da- ném případě šlo o řízení návrhové. Zjistilli Úřad, že jeden z údajů uvedených v návrhu neodpovídá skutečnosti, mohl v souladu s $ 38 odst. 5 zákona č. 137/1995 Sb. vyzvat navrhovatele k odstranění vady. Tento po- stup je však na místě jenom tam, kde neúpl- nost čí vada podání znemožňuje pokračování v řízení. Uvedení majitele ochranné známky v návrhu je sice jeho povinnou náležitostí, ovšem okruh účastníků výmazového řízení není vymezen obsahem návrhu, ale je dán zá- konem. Podle $ 38 odst. 1 cit. zákona je účast- níkem řízení majitel ochranné známky, o níž má být řízení vedeno.
Účastníkem řízení tak 268 ze zákona byla akciová společnost T. Za tako- vé situace lze dospět k závěru, že vada návrhu spočívající v nesprávném označení majitele ochranné známky neznemožňovala pokračo- vání v řízení. Akciová společnost T. však v průběhu řízení převedla ochrannou znám- ku na Jaroslava M., a tudíž přestala splňovat podmínky účastníka tohoto řízení. Došlo tak k situaci, kdy se majitelem ochranné známky stal ten, kdo za něho byl označen v návrhu na zahájení řízení. Nerozhodné jsou všechny žalobní námit- ky porušení účastnických práv akciové spo- lečnosti T.
Žalobou totiž podle $ 247 odst. 1 0. s. ř. (ve znění účinném v době podání žalo- by) musí žalobce tvrdit porušení svých práv rozhodnutím správního orgánu. Cituje-li ža- lobce např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 1992, čj. 6 A 58/92-22 (zveřejněno v časopise Správní právo č. 4/93 pod č. 8), opomíjí první právní větu tohoto judikátu, v níž je uvedeno: „Ve správním soudnictví při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů soud posky- tuje ochranu pouze subjektivním právům žalobcovým.
Pokud se žalobce dovolá u sou- du ochrany pro práva cizí, musí být řízení o žalobě zastaveno, stejně tak turdí-li žalob- ce, že bylo porušeno právo jeho, ač vpravdě o jeho právo vůbec nešlo, v těchto případech Je žaloba podána neoprávněnou osobou.“ Žalobce se tedy nemůže domáhat ochrany porušených práv akciové společnosti T., kte- rá ostatně pouze mohla postrádat ukončení řízení vůči ní, a navíc občanský soudní řád i jí tehdy zajišťoval možnost ochrany jejích práv postupem podle $ 250b odst.
2. Pokud jde o její práva, která by mohla být dotčena vý- mazem ochranné známky z titulu předchozí- ho vlastnictví, pak zákon č. 137/1995 Sb. v ří- zení o výmaz účastenství předchozích majitelů ochranných známek nepředpoklá- dá. Lze tedy z žalobních námitek vážit jen tvr- zené porušení práv žalobce. V důsledku podaného návrhu bylo zaháje- no řízení o výmaz ochranné známky a toto za- hájení řízení bylo Úřadem oznámeno subjek- tu, který byl ze zákona účastníkem řízení jako majitel ochranné známky.
V průběhu řízení jím však být přestal; ponechat je třeba při tomto přezkumu stranou skutečnost, že vůči subjektu, jemuž bylo zahájení řízení oznáme- no, nebylo toto nijak ukončeno. S touto ná- mitkou úzce souvisí i část námitky, podle níž řízení proti účastníku, který nebyl pasivně le- gitimován, mělo být zastaveno; nejde o zásah do práv žalobcových. Stejně tak s nedostat- kem porušených práv jiného subjektu nelze spojovat porušení práv žalobce spočívajících v převodu ochranné známky v průběhu říze- ní 0 její výmaz.
Smlouva o převodu ochranné známky byla uzavřena před zahájením výma- zového řízení a před zápisem převodu do rej- stříku ochranných známek byla existence vý- mazového řízení známa jak převodci, tak i nabyvateli, což je zřejmé z vyjádření jejich společné zástupkyně ze dne 28. 7. 1998. Bylo tu tedy vedeno správní řízení a v je- ho průběhu oznámil jiný subjekt, že na něho smluvně byla převedena práva z ochranné známky a také se v průběhu řízení stal majite- lem této známky. Převodem práv k ochranné známce pak nabyl žalobce práv s ochrannou známkou spojených ($ 13 - $ 15 zákona č. 137/1995 Sb.); pokud jde o řízení, která by případně ohledně ochranné známky nebo v souvislosti s ní byla vedena, mohl by se stát jejich účastníkem jen jako procesní nástupce, tzn. že se mohl stát účastníkem jen těch řízení, která procesní nástupnictví předpokládají.
Nelze přisvědčit žalobci v tom, že účastenství jednoho subjektu vylučuje účast subjektu ji- ného. Řízení by mohlo být vedeno i s více účastníky (např. pokud by bylo sporné, kdo je majitelem ochranné známky), přičemž ovšem jen vůči majiteli by bylo možno roz- hodnout o výmazu a vůči ostatním účastní- kům by bylo řízení ukončeno jen rozhodnu- tím procesním (a jak výše uvedeno, porušení práva akciové společnosti T. na řádné ukon- čení řízení vůči ní není žalobce oprávněn na- mítat a soud k této námitce také nepřihlíží).
Otázkou pak je, zda v daným případě přichá- zelo v úvahu procesní nástupnictví tohoto nového subjektu (Jaroslava M.), či zda bylo na místě řízení ukončit. Zákon č. 137/1995 Sb., stejně jako správní řád, výslovně procesní ná- stupnictví neřeší. Správní teorie však právní nástupnictví ve správním řízení nevylučuje, rozlišuje však jeho možnost podle charakteru řízení. Ve správním řízení zakončeném vydá- ním správního aktu aď personam tuto mož- nost nepřipouští, oproti tomu ve správním ří- zení vztahujícím se k věci —- aď rem - toto nástupnictví připouští.
Tedy pro případ, že je určitá osoba účastníkem řízení jen proto, že je nositelem určitých práv, pak s převodem těchto práv dojde i ke změně účastenství v ří- zení, které se ve věci těchto práv vede. Např. komentář ke správnímu řádu (Vopálka, Ši- můnková, Šolín, C. H. Beck 1999) nevylučuje procesní nástupnictví ve správním řízení (pokud není vyloučeno zákonem), když za rozhodnou považuje možnost uplatnění účastnických práv v tom časovém úseku správního řízení, ve kterém subjekt postave- ní účastníka řízení měl.
V daném případě zá- kon č. 137/1995 Sb. procesní nástupnictví si- ce neupravoval, ale ani nevylučoval, přičemž z povahy věci je třeba řízení o výmazu ochranné známky považovat za řízení směřu- jící aď rem. Procesní nástupnictví zde proto nelze považovat za vyloučené a účastník říze- ní, jemuž bylo zahájení tohoto řízení oznáme- no, také v průběhu řízení sdělil, že majitelem ochranné známky je někdo jiný. Stejně tak by toto oznámení mohlo být považováno za oznámení učiněné žalobcem, neboť zástupkyně akciové společnosti T.
sou- časně oznámila, že zastupuje i žalobce, a to doložila plnou mocí. Žalobce ovšem žalobou vůbec nenamítá porušení svých účastnic- kých práv v řízení (tedy např. nedostatek vy- rozumění o návrhu na výmaz a nemožnost se k němu vyjádřit před vydáním rozhodnutí I stupně) a soud není oprávněn tyto vady specifikovat a zkoumat na základě vlastního poznání o stavu řízení. Přičítat to skutečnos- ti, že oba subjekty byly zastoupeny stejnou zá- stupkyní, a tedy žalobce ve skutečností tímto postupem újmu neutrpěl, by bylo pouhou spekulací.
Další námitka vytýká žalovanému, že v průběhu výmazového řízení provedl zápis převodu ochranné známky do. rejstříku ochranných známek, ač tak učinit neměl, a pokud tak učinil, tak tím fakticky potvrdil 269 1096 její zápisnou způsobilost. Zákon č. 137/1995 Sb. nijak neomezuje možnost převodu ochran- ných známek, s výjimkou podmínky odpoví- dajícího předmětu podnikání nabyvatele, a pro účinnost tohoto převodu vůči třetím osobám stanoví podmínku zápisu do rejstří- ku ochranných známek ($ 19 odst. 1).
Jiné než uvedené podmínky (kromě náležitostí žádosti - $ 10 vyhlášky č. 213/1995 Sb.) není Úřad povinen zkoumat; není tedy ani poví- nen zkoumat zápisnou způsobilost převede- né ochranné známky. Skutečnost, že je vede- no řízení o výmazu této ochranné známky, nemá na možnost zápisu do rejstříku ochran- ných známek vliv. Jistě je Úřad i při zápisu převodu povinen postupovat podle obec- ných principů řádné správy, a i když to není jeho zákonnou povinností, bylo by lze očeká- vat vyrozumění nabyvatele ochranné známky o tom, že je zahájeno řízení o výmaz této známky, aby nebyl na svých právech poško- zen.
V daném případě však toho nebylo tře- ba, neboť nabyvatel s touto skutečností obe- známen byl (viz podání jeho zástupkyně ze dne 28. 7. 1998) a ničeho z ní ve vztahu k zá- pisu převodu nevyvodil. Zápis převodu ochranné známky tak měl vliv jen na okruh účastníků výmazového řízení, v němž změna majitele respektována byla. Zápis převodu ochranné známky se tedy nijak neodrazil na zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a skutečnost, že byl proveden zápis převodu do rejstříku ochranných známek, nijak nevy- lučuje | posouzení zápisné © způsobilosti ochranné známky ve zvláštním řízení; proto soud tuto námitku neshledal důvodnou.
Zápisnou způsobilost ochranné známky pak bylo třeba zkoumat v mezích daných zá- konem č. 174/1988 Sb. Ten stanovil v $ 2, že ochranná známka je slovní, obrazové, pro- storové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby po- cházející od různých výrobců nebo poskyto- vatelů služeb a je zapsáno v rejstříku ochran- ných známek. Podle $ 4 písm. a) cit. zákona bylo ze zápisu do rejstříku vyloučeno ozna- čení, které nemá rozlišovací způsobilost ne- bo které tvoří převážně popisné údaje, leda- že by bylo prokázáno, že se označení pro 270 výrobky nebo služby přihlašovatele stalo pří- značným.
Tyto podmínky byl Úřad oprávněn zkoumat v rámci řízení o výmaz ochranné známky. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že žalova- ný nebyl oprávněn posuzovat znovu podmín- ky zápisu ochranné známky, když jednou by- la shledána způsobilou k zápisu s tím, že jiný výklad by znamenal zpřísnění podmínek na základě nového zákona a jeho nepřípustnou retroaktivitu. Zákon č. 137/1995 Sb. svěřil ustanovením $ 25 Úřadu pravomoc kdykoliv znovu přezkoumat soulad zápisu ochranné známky se zákonem. To znamená, že zápisná způsobilost zapsané ochranné známky může být, ať k návrhu nebo z moci úřední, zpo- chybněna a Úřad je oprávněn ji znovu posou- dit.
Jistě by tak nemohl učinit podle kritérií, která zákon v době zápisu neznal. V daném případě tomu tak ovšem nebylo, neboť žalo- vaný vycházel z podmínek stanovených v do- bě zápisu citovaným ustanovením zákona č. 174/1988 Sb. Pojem „rozlišovací způsobilost“ ani „po- pisnost“ v zákoně ani ve vyhlášce č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, defi- nován nebyl. Jedná se o pojmy, jejichž vý- znam je z jazykového hlediska celkem nepro- blematický. Jiná je otázka posouzení, zda ochranná známka tyto vlastnosti má či niko- liv; z tohoto hlediska je třeba je považovat za tzv. „neurčité pojmy“, neboť nejen nejsou de- finovány, ale jejich přesná definice by byla velmi obtížná.
Správní uvážení (diskreční pravomoc), tj. zákonem povolená volná úva- ha správního orgánu, znamená volbu mezi možnými řešeními a soudem přezkoumatel- né je správní uvážení pouze omezeně [k to- mu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 1992, čj. 6 A 6/92-3 (publiková- no pod č. 3/1993 Sbírky soudních rozhodnu- tí ve věcech správních), a ze dne 17. 12. 1993, čj. 6 A 33/92-11 (nepublikováno), nebo roz- sudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46 (publiková- no pod č. 416/2004 Sb. NSS)].
V daném pří- padě taková možnost správnímu orgánu ale zákonem dána není - jen v tom lze ovšem dát za pravdu žalobci oproti vyjádření žalované- ho. Od správního uvážení je totiž třeba odlišit úvahu správního orgánu o naplnění podmí- nek zákona a hodnocení důkazů, a tedy i úva- hu o naplnění neurčitého právního pojmu. V tomto případě úvaha správního orgánu přezkumu soudu plně podléhá. Nelze z niče- ho dovodit, že žalovaný postupoval v daném případě cestou správního uvážení, k tomu neměl zákonem vytvořený prostor.
Hodnotil pouze skutečnosti z hlediska naplnění zákon- ných podmínek a vyložil naplnění pojmů, které jsou pro rozhodnutí, k němuž byl oprávněn, rozhodné. Možnost správního uvá- žení není tak navozena užíváním pojmu „di- stinktivita“, neboť z něho by nic takového ne- bylo možno dovodit. Je ovšem pravdou, že se jedná o pojem, který rozhodný zákon nezná. V literatuře, judikatuře i praxi je však tohoto pojmu dlouhodobě užíváno, a to ve stejném smyslu jako pojmu „rozlišovací způsobilost“ (ostatně v tomto významu ji užívá i žalobce).
To odpovídá i významu slova, jaký je mu při- řazen ve slovnících (např. Ilustrovaná encyk- lopedie, Encyklopedický dům s. r. 0., Praha 1995; Slovník cizích slov, Ottovo nakladatel- ství s. r. o., Praha 2000; Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 2001). Pokud te- dy pojmu „distinktivita“ nedává žalovaný jiný obsah, než je „schopnost označení rozlišit vý- robky a služby“, nevybočuje nijak z mezí zá- kona. V daném případě v rozhodnutí prvoin- stančním tento pojem není užit vůbec, v rozhodnutí druhoinstančním jen v konsta- tování tvrzení navrhovatele a dále v závěru, že ochranná známka je nedistinktivní a di- stinktivitu nezískává ani tmavým podkladem a že ji ochranná známka neměla ani v době zá- pisu.
Přitom tohoto pojmu užívá při hodno- cení rozlišovací způsobilosti, tedy způsobi- losti odlišit danou ochrannou známkou výrobky nebo služby jejího přihlašovatele, pl- ně v mezích zákona a v mezích podmínek, které je Úřad oprávněn posuzovat. Rozhod- nutí nijak nehodnotí míru rozlišovací způso- bilosti, ale vychází z toho, že ji daná ochranná známka nemá a neměla. Dostatečnost rozlišo- vací schopnosti je zmíněna jen při vysvětlení obecného pojetí tohoto pojmu, bez závěrů k danému případu, u něhož je nepochybně vyjádřen nedostatek rozlišovací způsobilosti.
SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 3/2007 Z užívání žalobou kritizovaného pojmu žalo- vaným tak nelze ve prospěch žalobce ničeho vytěžit. Další námitkou žalobce napadá nerespek- tování rozdílů mezi pojmy „rozlišovací způso- bilost“ a „popisnost“ při posuzování při zápi- su ochranné známky a při jejím výmazu. Zákon č. 174/1988 Sb. v $ 2 považuje schop- nost odlišit výrobky či služby od různých vý- robců či poskytovatelů služeb za základní vlastnost ochranné známky, přičemž v $ 4 písm. a) vylučuje ze zápisu, tedy určuje, že tu- to podmínku nesplňují, označení bez rozlišo- vací způsobilosti nebo označení tvořená pře- vážně popisnými údaji.
Nejde tedy o pojmy totožné, přičemž označení tvořená převážně popisnými údaji jsou ze zápisu vyloučena i v případě, že by snad sama o sobě byla schopna rozlišení výrobků či služeb. K závě- ru o zápisné nezpůsobilosti stačí naplnění jednoho z těchto pojmů. Rozhodnutí správní- ho orgánu I. stupně vychází ze závěru o jed- noznačné popisnosti označení, rozhodnutí správního orgánu II. stupně se výslovně plně ztotožňuje se závěry rozhodnutí správního orgánu I. stupně a současně poukazuje na ne- schopnost označení individualizovat výrob- ky či služby jejího majitele, a to v rozporu s $ 2 zákona č. 174/1988 Sb. (tedy ve vztahu k obecnějšímu požadavku na nezbytnost od- lišitelnosti výrobků a služeb).
To nelze pova- žovat za zaměnitelné užívání zákonných po- jmů a není to na újmu srozumitelnosti či zákonnosti napadeného rozhodnutí. Odlišný způsob interpretace pojmů při rozhodování o zápisu ochranné známky a při rozhodování o jejím výmazu je logický, opak by totiž zcela vylučoval možnost výmazu podle $ 25 odst. I písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Takový po- stup sám o sobě není dokladem o účelovém zpřísnění výkladu známkoprávních předpisů v případě žalobce; ten ani netvrdí nic, z čeho by bylo možno dovodit, že žalovaný v jeho případě takto postupoval.
K tomu by totiž musel doložit, že v době, kdy ochranná znám- ka byla zapsána, se jednalo o výklad všeobec- ně akceptovaný v rozhodovací činnosti Úřa- du, a nikoliv o exces v posouzení - z toho vychází žalovaný tvrdící, že podmínky zápisu 271 1096 ochranné známky nebyly splněny v době, kdy byla zapsána. Odkazuje-li žalobce na rozhodnutí žalova- ného ze dne 6. 5. 1996 k OZ-65471-91 a dovo- zuje-li z něho překročení dikce zákona užitím účelových přívlastků vztahujících rozlišovací způsobilost k určitému výrobci a k odlišení od jiných výrobců, nelze s ním souhlasit.
Ci- tované rozhodnutí skutečně obsahuje závěr o tom, že přihlašované označení musí být pří- značné právě jen ve vztahu k výrobkům při- hlašovatele, ovšem s tím, že pokud přihlašo- vané označení bylo užíváno více výrobci téhož druhu zboží (zde označení „EXTRA SPECIAL“ a výrobci kávy), jde o označení vy- loučené ze zápisu. Nelze z toho však dovodit závěr, který činí žalobce, a to, že pokud by dané označení užíval sám, může plnit funkci ochran- né známky. Výluka zápisu popisného označení podle $ 4 písm. a) zákona č. 174/1988 Sb. se skutečně neuplatní tam, kde přihlašovatel prokáže, že se toto označení stalo příznač- ným pro jeho výrobky či služby.
Podmínky příznačnosti byly stanoveny v $ 8 vyhlášky č. 187/1988 Sb., konstatuje je i žalovaný v na- padeném rozhodnutí s tím, že je žalobce ne- splnil. Tyto podmínky by musely být splněny v době zápisu ochranné známky. To ze spisu nevyplývá a v rozkladu žalobce je pouze ar- gumentováno tím, že majitel ochranné znám- ky (firma Jaroslav M. - KABELOVNA GOODWILL) od r. 1995 má ve Slovenské republice zapsa- nou ochrannou známku „K KABELOVNA“. V tom naplnění podmínek příznačnosti spat- řovat nelze, navíc jde o jiné znění ochranné známky, jiného majitele, a tedy ani není třeba poukazovat na dispozice s ochrannou znám- kou a změny majitelů v rozhodné době.
Také, jak již bylo uvedeno, popisnost označení, kte- ré je zcela běžně užívaným slovem, brání zto- tožnění s výrobky určitého výrobce, tedy ne- může plnit účel ochranné známky. Rozhodnutí obou stupňů se s tímto tvrze- ním, byť stručně, vypořádala, vycházejíce z posouzení označení jako natolik popisné- ho, že vylučovalo zhojení zápisné nezpůsobilos- ti příznačností označení. Nerozhodná je žalob- ní argumentace, že označení „KABELOVNA“ v době zápisu ochranné známky podle ob- 272 chodního rejstříku neužíval jiný podnikatel.
Důvodem zápisné nezpůsobilosti nebyla koli- ze s názvem jiného podnikatele ve smyslu $ 4 písm. d) zákona č. 174/1988 Sb. Další žalobní námitka poukazuje na sku- tečnost, že popisnost označení se nevztahuje k výrobkům, ale k výrobci, jde tedy o označe- ní výrobce pouze navozující představu urči- tých výrobků, a tedy označení sugestivní. Je-li výraz „KABELOVNA“ označením sugestiv- ním, nebylo třeba podle žalobce vůbec zápis- nou způsobilost tohoto označení dokládat. Zákon o sugestivních označeních nehovoří a nelze dospět k závěru, že u takových ozna- čení není třeba zkoumat zápisnou způsobi- lost.
Sugestivní označení, tedy označení aso- ciující u spotřebitele určitou představu o výrobku a jeho výrobci, mohou i nemusí splňovat podmínky zápisu. Zákon popisnost jako důvod výluky zápisu nevztahuje pouze k výrobku a nelze hovořit o tom, že v daném případě jde o popisnost ve vztahu k označení konkrétního výrobce. Výraz „kabelovna“ je běžně užívaným slovem, a ani neměl vztah k přihlašovateli ochranné známky v tom smyslu, že by mohl asociovat představu o něm jako o konkrétním výrobci a odlišovat jej od výrobců jiných, jak je stanovena základ- ní podmínka ochranné známky v $ 2 a jaký je i smysl ochranných známek vyjádřený v 6 1 zákona č. 174/1988 Sb.-V daném případě se jednalo o slovní grafickou ochrannou znám- ku tvořenou jedním slovem „KABELOVNA“.
Důvody zápisné nezpůsobilosti v rozhodnutí správního orgánu L. stupně vycházejí z toho, že jde v češtině o zcela běžné slovo, označují- cí závod nebo oddělení závodu na výrobu elektrických vodičů nebo kabelů. V tom od- kazují na odborné vyjádření Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky ze dne 18. 5. 1998 vycházející z citace Slovníku spi- sovného jazyka českého (Academia Praha 1989). Z toho důvodu je třeba označení pova- žovat za popisné a zcela nezpůsobilé k odliše- ní výrobků. Rozhodnutí správního orgánu II.
stupně se s touto argumentací ztotožnilo s tím, že takové označení není schopno indi- vidualizovat výrobky a služby jeho majitele. Tento výklad soud jako zákonu odpovídající akceptuje. Rozlišovací schopnost označení postrádá nejen ve vztahu k okruhu spotřebi- telů daného zboží, ale všeobecně, neboť je tvořeno v češtině obvyklým slovem s jedno- značným významem a tento význam s výrob- ky, pro které je určeno, plně souvisí. 1097 Ochranné známky: obvyklost a rozlišovací způsobilost Správní řízení: možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí k $ 4 písm. d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších záko- nů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) - k $ 33 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)
I. Obvyklost ochranné známky [6 4 písm. d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochran- ných známkách] může být posouzena pouze jednak ve vztahu k výrobkům a služ- bám, na které se ochranná známka vztahuje, a jednak ve vztahu k tomu, jak ochran- nou známku vnímá cílová veřejnost. Jsou-li výrobky určeny spotřebiteli obecně, jde o analýzu vnímání průměrného spotřebitele.
II. Rozhodovalli správní orgán na základě důkazních prostředků opatřených v řízení o rozkladu a nedal-li žalobci jakoukoliv možnost se k takto opatřeným dů- kazním prostředkům vyjádřit, znemožnil žalobci uplatnění jednoho ze základních práv, a to práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (6 33 odst. 2 správního řá- du z roku 1967). Právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům nestojí na předpo- kladu správního orgánu, zda jednotlivá vyjádření účastníků řízení budou způsobilá vyvrátit dosavadní zjištění či nikoliv.
Jaroslav M. proti Úřadu průmyslového vlastnictví o výmaz ochranné známky.
že mimo ust. § 59 odst. 2 správního řádu nezmiňuje i ust. § 61 spr. ř., což samo o sobě není pochybením, pro které by bylo třeba rozhodnutí zrušit. Pokud jde tedy o žalobní námitku nedostatků náležitostí rozhodnutí, vymezení účastníků a nerespektování jejich práv v řízení, neshledal ji soud důvodnou. Vážit přitom mohl jen tvrzené porušení žalobcových práv, když jiné nedostatky, které by vedly k vyslovení nicotnosti rozhodnutí z moci úřední, neshledal (§ 76 odst. 2 s. ř. s.).
Námitka ad 3) vytýká žalovanému, že v průběhu výmazového řízení provedl zápis převodu ochranné známky do rejstříku ochranných známek, ač tak učinit neměl, a pokud tak učinil, tak tím fakticky potvrdil její zápisnou způsobilost. Zákon č. 137/1995 Sb. nijak neomezuje možnost převodu ochranných známek, s výjimkou podmínky odpovídajícího předmětu podnikání nabyvatele, a pro účinnost tohoto převodu vůči třetím osobám stanoví podmínku zápisu do rejstříku ochranných známek (§ 19 odst. 1). Jiné než uvedené podmínky (kromě náležitostí žádosti - § 10 vyhl.
č. 213/1995 Sb.) není Úřad povinen zkoumat; není tedy ani povinen zkoumat zápisnou způsobilost převedené ochranné známky. Skutečnost, že je vedeno řízení o výmazu této ochranné známky, nemá na možnost zápisu do rejstříku ochranných známek vliv. Jistě je Úřad i při zápisu převodu povinen postupovat podle obecných principů řádné správy, a i když to není jeho zákonnou povinností, bylo by lze očekávat vyrozumění nabyvatele ochranné známky o tom, že je zahájeno řízení o výmaz této známky, aby nebyl na svých právech poškozen.
V daném případě však toho nebylo třeba, neboť nabyvatel s touto skutečností obeznámen byl (viz podání jeho zástupkyně ze dne 28. 7. 1998) a ničeho z ní ve vztahu k zápisu převodu nevyvodil. Zápis převodu ochranné známky tak měl vliv jen na okruh účastníků výmazového řízení, v němž změna majitele respektována byla. Zápis převodu ochranné známky se tedy nijak neodrazil na zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí a skutečnost, že byl poveden zápis převodu do rejstříku ochranných známek, nijak nevylučuje posouzení zápisné způsobilosti ochranné známky ve zvláštním řízení; proto soud tuto námitku neshledal důvodnou.
Stejně tak nelze přiznat důvodnost ani části žalobní námitky ad 11) vytýkající Úřadu, že v důsledku převodu ochranné známky byl žalobce poškozen zaplacením kupní ceny - i tomu mohl žalobce zabránit při vědomosti o výmazovém řízení před tím, než byl převod zapsán. Navíc ani tato skutečnost by neměla vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, případná škoda by musela být řešena cestou nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Zápisnou způsobilost ochranné známky pak bylo třeba zkoumat v mezích daných zákonem č. 174/1988 Sb. Ten stanovil v § 2, že ochranná známka je slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a je zapsáno v rejstříku ochranných známek. Podle § 4 písm. a) cit. zákona bylo ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení, které nemá rozlišovací způsobilost nebo které tvoří převážně popisné údaje, ledaže by bylo prokázáno, že se označení pro výrobky nebo služby přihlašovatele stalo příznačným.
Tyto podmínky byl Úřad oprávněn zkoumat v rámci řízení o výmaz ochranné známky. Nelze přisvědčit žalobci v tom, že žalovaný nebyl oprávněn posuzovat znovu podmínky zápisu ochranné známky, když jednou byla shledána způsobilou k zápisu s tím, že jiný výklad by znamenal zpřísnění podmínek na základě nového zákona a jeho nepřípustnou retroaktivitu (část námitky ad 4). Zákon č. 137/1995 Sb. svěřil ustanovením § 25 Úřadu pravomoc kdykoliv znovu přezkoumat soulad zápisu ochranné známky se zákonem. To znamená, že zápisná způsobilost zapsané ochranné známky může být, ať k návrhu nebo z moci úřední, zpochybněna a Úřad je oprávněn ji znovu posoudit.
Jistě by tak nemohl učinit podle kritérií, které zákon v době zápisu neznal. V daném případě tomu tak ovšem nebylo, neboť žalovaný vycházel z podmínek stanovených v době zápisu citovaným ustanovením zákona č. 174/1988 Sb. K námitce ad 2) lze uvést, že pojem „rozlišovací způsobilost“ ani „popisnost“ v zákoně ani ve vyhlášce č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, definován nebyl. Jedná se o pojmy, jejichž význam je z jazykového hlediska celkem neproblematický, jiná je otázka posouzení, zda ochranná známka tyto vlastnosti má či nikoliv; z tohoto hlediska je třeba je považovat za tzv. „neurčité pojmy“, neboť nejen nejsou definovány, ale jejich přesná definice by byla velmi obtížná.
Správní uvážení (diskreční pravomoc), tj. zákonem povolená volná úvaha správního orgánu, znamená volbu mezi možnými řešeními a soudem přezkoumatelné je správní uvážení pouze omezeně (k tomu srovnej např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992, č. j. 6 A 6/92 - 3 a ze dne 17. 12. 1993, č. j. 6 A 33/92 - 11 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46). V daném případě taková možnost správnímu orgánu ale zákonem dána není - jen v tom lze ovšem dát za pravdu žalobci oproti vyjádření žalovaného.
Od správního uvážení je totiž třeba odlišit úvahu správního orgánu o naplnění podmínek zákona a hodnocení důkazů, a tedy i úvahu o naplnění neurčitého právního pojmu. V tomto případě úvaha správního orgánu přezkumu soudu plně podléhá. Nelze z ničeho dovodit, že žalovaný postupoval v daném případě cestou správního uvážení, k tomu neměl zákonem vytvořený prostor. Hodnotil pouze skutečnosti z hlediska naplnění zákonných podmínek a vyložil naplnění pojmů, které jsou pro rozhodnutí, k němuž byl oprávněn, rozhodné.
Možnost správního uvážení není tak navozen užíváním pojmu „distinktivita“, neboť z něho by nic takového nebylo možno dovodit. Je ovšem pravdou, že se jedná o pojem, který rozhodný zákon nezná. V literatuře, judikatuře i praxi je však tohoto pojmu dlouhodobě užíváno, a to ve stejném smyslu jako pojmu „rozlišovací způsobilost“ (ostatně v tomto významu ji užívá i žalobce). To odpovídá i významu slova, jaký je mu přiřazen ve slovnících (např. Ilustrovaná encyklopedie, Encyklopedický dům s. r. o., Praha 1995, Slovník cizích slov, Ottovo nakladatelství s.
r. o. Praha 2000, Akademický slovník cizích slov, Academia Praha 2001). Pokud tedy pojmu „distinktivita“ nedává žalovaný jiný obsah, než je schopnost označení rozlišit výrobky a služby, nevybočuje nijak z mezí zákona. V daném případě v rozhodnutí prvoinstančním tento pojem není užit vůbec, v rozhodnutí druhoinstančním jen v konstatování tvrzení navrhovatele a dále v závěru, že ochranná známka je nedistinktivní a distinktivitu nezískává ani tmavým podkladem a že ji ochranná známka neměla ani v době zápisu.
Přitom tohoto pojmu užívá při hodnocení rozlišovací způsobilosti, tedy způsobilosti odlišit danou ochrannou známkou výrobky nebo služby jejího přihlašovatele - plně v mezích zákona a v mezích podmínek, které je Úřad oprávněn posuzovat. Rozhodnutí nijak nehodnotí míru rozlišovací způsobilosti, ale vychází z toho, že ji daná ochranná známka nemá a neměla. Dostatečnost rozlišovací schopnosti je zmíněna jen při vysvětlení obecného pojetí tohoto pojmu, bez závěrů k danému případu, u něhož je nepochybně vyjádřen nedostatek rozlišovací způsobilosti.
Z užívání žalobou kritizovaného pojmu žalovaným tak nelze ve prospěch žalobce ničeho vytěžit.
Námitkou ad 4) žalobce napadá nerespektování rozdílů mezi pojmy „rozlišovací způsobilost“ a „popisnost“, při posuzování při zápisu ochranné známky a při jejím výmazu. Zákon č. 174/1988 Sb. v § 2 považuje schopnost odlišit výrobky či služby od různých výrobců či poskytovatelů služeb za základní vlastnost ochranné známky, přičemž v ust. § 4 písm. a) vylučuje ze zápisu, tedy určuje, že tuto podmínku nesplňují, označení bez rozlišovací způsobilosti nebo označení tvořená převážně popisnými údaji. Nejde tedy o pojmy totožné, přičemž označení tvořená převážně popisnými údaji jsou ze zápisu vyloučena i v případě, že by snad sama o sobě byla schopna rozlišení výrobků či služeb.
K závěru o zápisné nezpůsobilosti stačí naplnění jednoho z těchto pojmů. Prvostupňové rozhodnutí vychází ze závěru o jednoznačné popisnosti označení, druhostupňové rozhodnutí se výslovně plně ztotožňuje se závěry prvostupňového rozhodnutí a současně poukazuje na neschopnost označení individualizovat výrobky či služby jejího majitele, a to v rozporu s ust. § 2 zákona č. 174/1988 Sb. (tedy ve vztahu k obecnějšímu požadavku na nezbytnost odlišitelnosti výrobků a služeb). To nelze považovat za zaměnitelné užívání zákonných pojmů a není to na újmu srozumitelnosti či zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Odlišný způsob interpretace pojmů při rozhodování o zápisu ochranné známky a při rozhodování o jejím výmazu je logický, opak by totiž zcela vylučoval možnost výmazu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Takový postup sám o sobě není dokladem o účelovém zpřísnění výkladu známkoprávních předpisů v případě žalobce; ten ani netvrdí nic, z čeho by bylo možno dovodit, že žalovaný v jeho případě takto postupoval. K tomu by totiž musel doložit, že v době, kdy ochranná známka byla zapsána, se jednalo o výklad všeobecně akceptovaný v rozhodovací činnosti Úřadu a nikoliv o exces v posouzení - z toho vychází žalovaný tvrdící, že podmínky zápisu ochranné známky nebyly splněny v době, kdy byla zapsána.
Odkazuje-li žalobce v námitce ad 5) na rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 1996 k OZ - 65471 - 91 a dovozuje-li z něho překročení dikce zákona užitím účelových přívlastků vztahujících rozlišovací způsobilost k určitému výrobci a k odlišení od jiných výrobců, nelze s ním souhlasit. Citované rozhodnutí skutečně obsahuje závěr o tom, že přihlašované označení musí být příznačné právě jen ve vztahu k výrobkům přihlašovatele, ovšem s tím, že pokud přihlašované označení bylo užíváno více výrobci téhož druhu zboží (zde označení „EXTRA SPECIAL“ a výrobci kávy), jde o označení vyloučené ze zápisu.
Nelze z toho však dovodit závěr, který činí žalobce, a to, že pokud by dané označení užíval sám, může plnit funkci ochranné známky. To žalobce tvrdí i v souvisících námitkách ad 7) a ad 10). Výluka zápisu popisného označení podle § 4 písm. a) zákona č. 174/1988 Sb. se skutečně neuplatní tam, kde přihlašovatel prokáže, že se toto označení stalo příznačným pro jeho výrobky či služby. Podmínky příznačnosti byly stanoveny v § 8 vyhlášky č. 187/1988 Sb., konstatuje je i žalovaný v napadeném rozhodnutí s tím, že je žalobce nesplnil.
Tyto podmínky by musely být splněny v době zápisu ochranné známky. To ze spisu nevyplývá a v rozkladu žalobce je pouze argumentováno tím, že majitel ochranné známky (firma J. M. – K. G.) od r. 1995 má ve Slovenské republice zapsanou ochrannou známku „K K“. V tom naplnění podmínek příznačnosti spatřovat nelze, navíc jde o jiné znění ochranné známky, jiného majitele a tedy ani není třeba poukazovat na dispozice s ochrannou známkou a změny majitelů v rozhodné době. Také, jak již bylo uvedeno, popisnost označení, které je zcela běžně užívaným slovem, brání ztotožnění s výrobky určitého výrobce, tedy nemůže plnit účel ochranné známky.
Rozhodnutí obou stupňů se s tímto tvrzením, byť stručně, vypořádala, vycházejíce z posouzení označení jako natolik popisného, že vylučovalo zhojení zápisné nezpůsobilosti příznačností označení. Nerozhodná je žalobní argumentace, že označení „K.“ v době zápisu ochranné známky podle obchodního rejstříku neužíval jiný podnikatel. Důvodem zápisné nezpůsobilosti nebyla kolize s názvem jiného podnikatele ve smyslu § 4 odst. d) zákona č. 174/1988 Sb.
Žalobní námitka ad 6) poukazuje na skutečnost, že popisnost označení se nevztahuje k výrobkům, ale k výrobci, jde tedy o označení výrobce pouze navozující představu určitých výrobků, a tedy označení sugestivní. Je-li výraz „K.“ označením sugestivním, nebylo třeba podle žalobce vůbec zápisnou způsobilost tohoto označení dokládat. Zákon o sugestivních označeních nehovoří a nelze dospět k závěru, že u takových označení není třeba zkoumat zápisnou způsobilost. Sugestivní označení, tedy označení asociující u spotřebitele určitou představu o výrobku a jeho výrobci, mohou i nemusí splňovat podmínky zápisu.
Zákon popisnost jako důvod výluky zápisu nevztahuje pouze k výrobku a nelze hovořit o tom, že v daném případě jde o popisnost ve vztahu k označení konkrétního výrobce. Výraz „kabelovna“ je běžně užívaným slovem, a ani neměl vztah k přihlašovateli ochranné známky v tom smyslu, že by mohl asociovat představu o něm jako o konkrétním výrobci a odlišovat jej od výrobců jiných, jak je stanovena základní podmínka ochranné známky v § 2 a jaký je i smysl ochranných známek vyjádřený v § 1 zákona č. 174/1988 Sb. V daném případě se jednalo o slovní grafickou ochrannou známku tvořenou jedním slovem „K.“.
Důvody zápisné nezpůsobilosti v prvostupňovém rozhodnutí vycházejí z toho, že jde v češtině o zcela běžné slovo, označující závod nebo oddělení závodu na výrobu elektrických vodičů nebo kabelů. V tom odkazují na odborné vyjádření Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky ze dne 18. 5. 1998 vycházející z citace Slovníku spisovného jazyka českého (Academia Praha 1989). Z toho důvodu je třeba označení považovat za popisné a zcela nezpůsobilé k odlišení výrobků. Druhostupňové rozhodnutí se s touto argumentací ztotožnilo s tím, že takové označení není schopno individualizovat výrobky a služby jejího majitele.
Tento výklad soud jako zákonu odpovídající akceptuje. Rozlišovací schopnost označení postrádá nejen ve vztahu k okruhu spotřebitelů daného zboží, ale všeobecně, neboť je tvořeno v češtině obvyklým slovem s jednoznačným významem a tento význam s výrobky, pro které je určeno, plně souvisí.
V námitce ad 8) žalobce žalovanému vytýká užití pojmů, které zákon č. 174/1988 Sb. neznal a užívá je až zákon č. 137/1995 Sb., a to při argumentaci pojmem „účel výrobku“. Žalovaný se pak také nevypořádal s obdobnou rozkladovou námitkou. Žalobci lze přisvědčit, že v prvostupňovém správním rozhodnutí je uvedeno, že za označení postrádající rozlišovací způsobilost se pokládají především označení, která jsou vytvořena výlučně z údajů sloužících v obchodě k určení druhu, jakosti, účelu a hodnoty výrobku, druhostupňové rozhodnutí tedy konečné rozhodnutí, vůči němuž podle § 247 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2002 mohla směřovat žaloba - již tuto argumentaci neobsahuje. Přitom skutečně takové hodnocení odpovídá ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., předchozí a pro posouzení rozhodný zákon o ochranných známkách takové pojetí neznal. To ovšem neznamená, že žalovaný posuzoval zápisnou způsobilost podle zákona, který na věc vztáhnout nemohl. Argumentace není uvedena jako znění zákona, ale jako výkladové pravidlo, a mimo to důvodem, proč bylo předmětné označení označeno za vyloučené ze zápisu, tento výklad nebyl.
Neúplnost argumentace žalovaného ve vztahu k této rozkladové námitce sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí není.
Pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného je zcela bez významu tvrzení o nátlaku navrhovatele výmazu v průběhu výmazového řízení na žalobce podáním trestního oznámení - námitka ad 9). Žalobce neučinil v řízení pod tíhou trestního oznámení žádný úkon, který by mu byl k tíži, nerozhodný je i obsah trestního oznámení, neboť sama skutečnost jeho existence ani v něm obsažená tvrzení se do rozhodnutí žalovaného nijak nepromítla. Úřad rozhodoval na základě návrhu na výmaz a naplnění podmínek pro výmaz ochranné známky posuzoval v mezích rozhodného zákona.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí žalovaného nicotným ani nezákonným, stejně tak jako nezjistil vady řízení, které by měly vliv na zákonnost rozhodnutí. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce neměl ve věci úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému náklady řízení přesahující jeho běžnou úřední činnost nevznikly; soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení podle téhož ustanovení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu