I. V následném přezkumu referenda podle § 58 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, je možné přezkoumávat jakákoliv porušení zákona o místním referendu.
II. Důsledky rozhodnutí soudu o neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním re- ferendu a o neplatnosti hlasování jsou odlišné [§ 91a odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.].
III. Vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu má přednost před vyslovením neplatnosti hlasování v referendu [§ 91a odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.].
IV. Usnesení krajských soudů ve věcech referenda by měla být pro nevypořádání argumentace účastníků řízení rušena pouze výjimečně, pokud Nejvyšší správní soud nedoplní argumentaci krajského soudu způsobem, který by pro účastníky řízení znamenal překvapivé rozhodnutí. petence je popřena § 72 odst . 13 zákona o vysokých školách vyloučením obecných předpisů o správním řízení, a to na rozdíl od jiných případů podléhajících § 105 zákona o vysokých školách, podle kterého „[n]estanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení “ .
Správní soudy již judikovaly, že existence opravného prostředku není navíc odvoditelná ani z obecných zákonných ustanovení, zasazených do celkového konceptu fungování veřejné správy, neboť nejde o imperativ, který by musel být splněn ve všech typech správního řízení, včetně habilitačního . Jedná se o řízení, které je samo o sobě dosti specifické a zahrnující i určitý instanční postup či vztah mezi vědeckou radou, děkanem a rektorem . Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku vyslovil, že skutečnost, že se ve věcech týkajících se institucionálního rámce činnosti vysoké školy jako samosprávné veřejnoprávní korporace jedná o rozhodnutí v oblasti veřejné správy, ještě neznamená, že v této věci (a případně jiných věcech, v nichž orgány vysoké školy či její součásti v oblasti veřej- a o změně některých zákonů k § 91a odst .
1 písm . c) a d) soudního řádu správního SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016 né správy rozhodují) musí jít o dvojinstanční řízení . Žalované nesvědčí rozhodovací pravomoc v požadovaném směru, neboť není ze zákona nadána kompetencí rozhodovat o námitkách uchazeče v habilitačním řízení . Nedostatek rozhodovací pravomoci způsobuje nedostatek pasivní legitimace žalované v tomto řízení . Nedostatek pasivní legitimace žalované je rovněž důvodem pro zamítnutí žaloby VI. Závěr Na základě shora uvedených skutečností městský soud dospěl k závěru, že se žalobce domáhal soudní ochrany proti nečinnosti neoprávněně, neboť se domáhal vydání rozhodnutí ve věci námitek proti ustanovení habilitační komise, tedy rozhodnutí, které není v habilitačním řízení rozhodnutím ve věci, a žalobu nedůvodně směřoval proti orgánu, který nemá působnost ani pravomoc vydat požadované rozhodnutí .
Z uvedených důvodů městský soud žalobu podle § 78 odst . 7 s . ř . s . jako nedůvodnou zamítl .
V. Není nepřípustné referendum, které povede k závaznosti referenda pro orgány obce pouze v případě jedné z možných odpovědí (ano/ne) (§ 8 odst. 3 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu). VI.
Odůvodnění referenda podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, nemusí být podrobnou analýzou všech možných variant a důsledků, které mohou být s referendem spojeny.
VII. Odhad nákladů spojených s realizací rozhodnutí přijatého v referendu [§ 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu] nemusí zahrnovat náklady, které jsou nejednoznačné, nepřímé, hypotetické či podmíněné přistoupením dalších okolností, nebo dokonce spekulativní a o kterých přípravný výbor či zastupitelstvo na základě racionálních důvodů předpokládá, že nevzniknou.
I. V následném přezkumu referenda podle § 58 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, je možné přezkoumávat jakákoliv porušení zákona o místním referendu.
II. Důsledky rozhodnutí soudu o neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním re- ferendu a o neplatnosti hlasování jsou odlišné [§ 91a odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.].
III. Vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu má přednost před vyslovením neplatnosti hlasování v referendu [§ 91a odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s.].
IV. Usnesení krajských soudů ve věcech referenda by měla být pro nevypořádání argumentace účastníků řízení rušena pouze výjimečně, pokud Nejvyšší správní soud nedoplní argumentaci krajského soudu způsobem, který by pro účastníky řízení znamenal překvapivé rozhodnutí. petence je popřena § 72 odst . 13 zákona o vysokých školách vyloučením obecných předpisů o správním řízení, a to na rozdíl od jiných případů podléhajících § 105 zákona o vysokých školách, podle kterého „[n]estanoví-li tento zákon jinak, postupuje se v řízení ve věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení “ .
Správní soudy již judikovaly, že existence opravného prostředku není navíc odvoditelná ani z obecných zákonných ustanovení, zasazených do celkového konceptu fungování veřejné správy, neboť nejde o imperativ, který by musel být splněn ve všech typech správního řízení, včetně habilitačního . Jedná se o řízení, které je samo o sobě dosti specifické a zahrnující i určitý instanční postup či vztah mezi vědeckou radou, děkanem a rektorem . Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku vyslovil, že skutečnost, že se ve věcech týkajících se institucionálního rámce činnosti vysoké školy jako samosprávné veřejnoprávní korporace jedná o rozhodnutí v oblasti veřejné správy, ještě neznamená, že v této věci (a případně jiných věcech, v nichž orgány vysoké školy či její součásti v oblasti veřej- a o změně některých zákonů k § 91a odst .
1 písm . c) a d) soudního řádu správního SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016 né správy rozhodují) musí jít o dvojinstanční řízení . Žalované nesvědčí rozhodovací pravomoc v požadovaném směru, neboť není ze zákona nadána kompetencí rozhodovat o námitkách uchazeče v habilitačním řízení . Nedostatek rozhodovací pravomoci způsobuje nedostatek pasivní legitimace žalované v tomto řízení . Nedostatek pasivní legitimace žalované je rovněž důvodem pro zamítnutí žaloby VI. Závěr Na základě shora uvedených skutečností městský soud dospěl k závěru, že se žalobce domáhal soudní ochrany proti nečinnosti neoprávněně, neboť se domáhal vydání rozhodnutí ve věci námitek proti ustanovení habilitační komise, tedy rozhodnutí, které není v habilitačním řízení rozhodnutím ve věci, a žalobu nedůvodně směřoval proti orgánu, který nemá působnost ani pravomoc vydat požadované rozhodnutí .
Z uvedených důvodů městský soud žalobu podle § 78 odst . 7 s . ř . s . jako nedůvodnou zamítl .
V. Není nepřípustné referendum, které povede k závaznosti referenda pro orgány obce pouze v případě jedné z možných odpovědí (ano/ne) (§ 8 odst. 3 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu). VI.
Odůvodnění referenda podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, nemusí být podrobnou analýzou všech možných variant a důsledků, které mohou být s referendem spojeny.
VII. Odhad nákladů spojených s realizací rozhodnutí přijatého v referendu [§ 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu] nemusí zahrnovat náklady, které jsou nejednoznačné, nepřímé, hypotetické či podmíněné přistoupením dalších okolností, nebo dokonce spekulativní a o kterých přípravný výbor či zastupitelstvo na základě racionálních důvodů předpokládá, že nevzniknou.
[26] Nejvyšší správní soud se jako první otázkou zabýval tím, zda krajský soud nepřekročil rámec přezkumu, když posuzoval nejen neplatnost rozhodnutí v místním referendu, ale i neplatnost hlasování . Pokud by totiž překročil rozsah přezkumu, zatížil by řízení jinou vadou, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst . 1 písm . d) s . ř . s .], k čemuž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 109 odst . 4 s . ř . s .) .
[27] Ustanovení § 58 odst . 1 zákona o místním referendu zní: „Návrh na vyslovení neplatnosti hlasování nebo neplatnosti rozhodnutí v místním referendu může podat u soudu každá oprávněná osoba nebo přípravný výbor, mají-li za to, že a) došlo k takovému porušení ustanovení tohoto zákona, které mohlo ovlivnit jeho výsledek, b) bylo konáno místní referendum o věci, která nepatří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města, nebo c) bylo konáno místní referendum o věci, o níž místní referendum nelze podle § 6 konat .“
[28] Stěžovatel se v petitu svého návrhu domáhal toho, aby rozhodnutí přijaté v místním referendu bylo prohlášeno za neplatné .
Takto byl nazván i návrh . Část jeho námitek směřovala k nepřípustnosti konání místního referenda podle § 7 písm . d) a e) zákona o místním referendu (důvody nepřípustnosti referenda), přičemž zde není sporu, že by v případě porušení tohoto ustanovení šlo o neplatnost rozhodnutí v místním referendu . Další námitky však směřují k porušení § 8 odst . 3 (nejednoznačnost položené otázky) a § 14 ve spojení s § 10 odst . 1 písm . c) a d) téhož předpisu (odůvodnění návrhu a odhad nákladů) . Tato porušení zákona nelze podřadit pod § 58 odst . 1 písm . b) a c) zákona o místním referendu, a tedy většinou nemají za důsledek neplatnost rozhodnutí v místním referendu, ale lze uvažovat pouze o § 58 odst . 1 písm . a), které je naopak zpravidla spojováno s neplatností hlasování (viz např . Rigel, F . Zákon o místním referendu s komentářem a judikaturou . Praha : Leges, 2011, s . 248) .
[29] Otázka rozsahu přezkumu se rozpadá do tří samostatných podotázek, přičemž odpověď na některou z nich může předurčovat nadbytečnost navazujících . První je ta, zda je možné v následném přezkumu referenda přezkoumávat jakákoliv porušení zákona, nebo zda některá ustanovení zákona přezkumu nepodléhají . Pokud by přezkumu podléhala jen některá, pak by nebylo možné, aby se ostatními soud zabýval, bez ohledu na petit návrhu . Druhá se týká toho, zda je rozdíl v důsledcích vyslovení neplatnosti hlasování a neplatnosti rozhodnutí v místním referendu . Neexistoval-li by rozdíl, pak by bylo těžko odůvodnitelným formalismem, aby se rozsah přezkumu odvíjel od petitu, jestliže by jakýkoliv výrok soudu vždy vedl ke stejným důsledkům . Třetí podotázka pak směřuje k tomu, jaký je důsledek toho, že se stěžovatel domáhá v petitu jedné z možností následného přezkumu, ačkoliv odůvodnění návrhu by odpovídalo i druhé z možností .
[30] Jak správně poukazuje odpůrce, § 58 zákona o místním referendu rozlišuje dva možné návrhy v rámci následné soudní kontroly referenda, a to návrh na vyslovení neplatnosti hlasování a návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí v místním referendu . Tomu
odpovídá i úprava v § 91a odst . 1 s . ř . s ., která jednotlivé návrhy řadí do samostatných ustanovení – písm . c) a d) [„Návrhem se u soudu lze za podmínek stanovených zvláštním zákonem domáhat […] c) vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu, d) vyslovení neplatnosti hlasování v místním referendu.“] .
[31] Zákon o místním referendu v § 58 výslovně neurčuje, která porušení zákona mají za následek neplatnost hlasování a která mají za následek neplatnost rozhodnutí v místním referendu . Neplatnost hlasování se zjevně musí vztahovat k porušení těch pravidel, která upravují průběh samotného hlasování, případně s ním souvisí, jako je například vedení kampaně pro místní referendum (tedy zejména část první hlava V .), ale i proces zjišťování výsledků hlasování (část první hla- va VI .) . Uvedená porušení odpovídají zpravidla § 58 odst . 1 písm . a) zákona o místním referendu („došlo k takovému porušení ustanovení tohoto zákona, které mohlo ovlivnit jeho výsledek“) . Oproti tomu neplatnost rozhodnutí v místním referendu se bude týkat zejména situací, kdy se referendum vůbec nemělo uskutečnit, neboť se netýkalo samostatné působnosti obce (§ 6), nebo se jí sice týkalo, ale jeho konání je zákonem vyloučeno (§ 7) . Jde tedy zpravidla o důvody podle § 58 odst . 1 písm . b) a c) zákona o místním referendu [„b) bylo konáno místní referendum o věci, která nepatří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města, nebo c) bylo konáno místní referendum o věci, o níž místní referendum nelze podle § 6 konat“ – v tomto ustanovení jde o zjevný legislativně technický omyl, když je zcela zřejmé, že má jít o § 7 (viz obdobně bod [26] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18 . 6 . 2013, čj . Ars 2/2013-59, č . 2919/2013 Sb . NSS, ve věci neplatnosti místního referenda v Plzni)] .
[32] Z textu § 58 zákona o místním referendu však nelze dovodit, že by některá ustanovení zákona byla z následné soudní kontroly referenda vyloučena . Bez ohledu na to, zda by porušení mělo za následek neplatnost hlasování nebo neplatnost rozhodnutí v místním referendu, vždy přichází v úvahu důvod
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
podle § 58 odst . 1 písm . a) zákona o místním referendu, tedy porušení zákona, které mohlo ovlivnit výsledek referenda . Pokud bude hypotéza této normy naplněna, pak je nerozhodné, zda porušení povede k neplatnosti hlasování, nebo k neplatnosti rozhodnutí v místním referendu . To samozřejmě pouze za předpokladu, že o těchto otázkách nebylo již dříve rozhodnuto soudem v předběžné kontrole referenda (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci neplatnosti místního referenda v Plzni) .
[33] Na první podotázku je proto třeba odpovědět tak, že v následném přezkumu referenda je možné přezkoumávat jakákoliv porušení zákona .
[34] Jak bylo rozebráno shora v bodu [30], zákonodárce umožnil dva možné výroky soudu ohledně následné kontroly referenda . Nicméně ani zákon o místním referendu, ani s . ř . s . neupravují důsledky těchto odlišných výroků . V obou případech bude nepochybně důsledkem, že rozhodnutí přijaté v referendu nebude závazné . Nicméně další důsledky se budou podle okolností věci lišit .
[35] Ze smyslu právní úpravy je třeba dovodit, že neplatnost rozhodnutí přijatého v referendu bude způsobena takovými vadami, které nelze zhojit novým hlasováním o položené otázce, protože referendum vůbec nemělo být vyhlášeno . Nejčastěji tedy půjde o vady uvedené v § 58 odst . 1 písm . b) a c) zákona o místním referendu . Nové hlasování bude v těchto případech vyloučeno .
[36] V případě, že bude rozhodnuto o neplatnosti hlasování v místním referendu, bude se jednat o vady ovlivňující hlasování či zjišťování výsledků hlasování . V tomto druhém případě půjde o obdobu neplatnosti voleb podle § 90 odst . 1 s . ř . s . Bylo by zcela absurdní dovozovat z právní úpravy, že i v případě tohoto druhu chyb by muselo být vyhlašováno zcela nové referendum, pokud by vada spočívala například v chybném spočítání výsledků hlasování . S ohledem na značnou kusost právní úpravy se bude muset v takových situacích soud vypořádat s tím, nakolik bude možné využít analogie s voleb-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
ními předpisy a se kterými, nicméně v tuto chvíli je předčasné se k těmto otázkám vyjadřovat .
[37] Pro posouzení této věci, a tedy odpovědi na druhou podotázku je podstatný závěr, že důsledky rozhodnutí soudu o neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu a o neplatnosti hlasování budou odlišné, a může být tudíž podstatné, jakého výroku se navrhovatel domáhá .
[38] Jak bylo uvedeno shora, stěžovatel se v petitu domáhal, aby rozhodnutí přijaté v místním referendu bylo prohlášeno za neplatné . S ohledem na rozlišení provedené v bodech [35] a [36] je třeba dovodit, že ačkoliv porušení § 8 odst . 3 zákona o místním referendu (jednoznačnost položené otázky) by mělo za následek také neplatnost rozhodnutí v místním referendu, porušení § 14 ve spojení s § 10 odst . 1 písm . c) a d) téhož předpisu (odůvodnění návrhu a odhad nákladů) by mělo spíše za následek neplatnost hlasování, neboť se týká informovanosti oprávněných osob, a souvisí tak s kampaní před referendem .
[39] Ohledně vztahu petitu a odůvodnění návrhu na jedné straně a výroku soudu na straně druhé je možné se inspirovat soudní ochranou ve věcech volebních, kam svou povahou ochrana ve věcech referenda spadá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2 . 9 . 2015, čj . Ars 1/2015-94, č . 3302/2015 Sb . NSS, ve věci ochrany zastupitelů před vyhlášením referenda v Brně) . Judikatura ve volebních věcech připouští za určitých podmínek propustnost mezi jednotlivými subtypy řízení ve volebním soudnictví a umožňuje, aby si soud sám v rámci jednoho a téhož řízení petit „překvalifikoval “ . Soud tak například vyslovil neplatnost volby kandidáta, ačkoliv petitem se stěžovatel domáhal pouze prohlášení neplatnosti voleb, neboť z obsahu návrhu bylo zřejmé, že nesouhlasí s chybným součtem hlasů, a v důsledku toho s vadným přidělením mandátu (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20 . 11 . 2006, čj . 52 Ca 71/2006-68, č . 1055/2007 Sb . NSS) . Obdobně posoudil jako návrh na neplatnost volby kan-
didáta návrh na neplatnost hlasování a voleb za situace, kdy se u senátních voleb faktický rozdíl mezi oběma návrhy stíral (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13 . 11 . 2012, čj . Vol 4/2012-39) . Naposledy pak opět došlo k posouzení návrhu na neplatnost voleb též jako návrhu na neplatnost volby kandidáta, když soud dospěl k závěru, že návrh na neplatnost voleb ve svém důsledku zahrnuje i vyslovení neplatnosti volby tohoto kandidáta (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20 . 11 . 2014, čj . Vol 23/2014-110, č . 3162/2015 Sb . NSS) . Uvedenou judikaturu lze shrnout tak, že pokud z odůvodnění návrhu nebo z povahy věci vyplývá, že určitý petit ve volebních věcech v sobě obsahuje i jiný petit, může soud rozhodnout bez dalšího i o tomto implicitním návrhu .
[40] Vztaženo na projednávanou věc je třeba dovodit, že stěžovatel se sice přednostně domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu, ale z odůvodnění návrhu je třeba dovodit, že případně má zájem i na prohlášení neplatnosti hlasování . Zcela zjevně směřuje k tomu, aby rozhodnutí přijaté v referendu nemělo zákonem předvídané účinky, ať již přednostně z důvodu, že se nemělo vůbec konat, nebo alespoň z důvodu, že byl vadný jeho průběh . V obecné rovině je totiž třeba dovodit, že vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu bude mít přednost před vyslovením neplatnosti hlasování v referendu . Jestliže soud dospěje k závěru, že o určité otázce vůbec nemělo být hlasováno, bylo by zcela nadbytečné, aby se ještě vyjadřoval k tomu, zda byl v pořádku průběh hlasování o nepřípustné otázce . Posouzení toho, zda návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí v sobě zahrnuje i návrh na neplatnost hlasování, však bude třeba v případě referenda posoudit vždy individuálně . Nelze vyloučit, že navrhovatel bude přesvědčen o nepřípustnosti položené otázky, ale pro případ, že se soud s tímto postojem neztotožní, nebude mít zájem zpochybňovat průběh referenda .
III.B Nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu
[41] Dále se soud musel zabývat namítanou nepřezkoumatelností napadeného usne-
sení, což je stěžejní námitka kasační stížnosti . Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti . Tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí . Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že by k ní byl povinen soud přihlédnout i bez námitky, z úřední povinnosti (§ 109 odst . 4 s . ř . s .) .
[42] Ve věcech referenda však nelze přehlédnout některá specifika, která toto řízení odlišují od jiných řízení . Jak vyplývá z § 110 odst . 2 písm . c) s . ř . s ., Nejvyšší správní soud může v případě zjištění vadnosti rozhodnutí krajského soudu sám rozhodnout o ochraně ve věcech místního referenda postupem podle § 91a odst . 1 s . ř . s . V souvislosti s tímto oprávněním, jakož i s oprávněním krajského soudu v těchto věcech, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační řízení ve věcech místního referenda má odlišnou povahu od jiných řízení . V usnesení ze dne 22 . 1 . 2015, čj . Ars 7/2014-126, k tomu uvedl: „[20] V řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu vydaného dle § 91a s. ř. s. není jediným účelem řízení Nejvyššího správního soudu přezkum rozhodnutí krajského soudu, ale přistupuje k němu i výjimečné oprávnění, jinak výhradně kasačního soudu, pozitivně a s konečnou platností rozhodnout o původním návrhu přípravného výboru. Tím se řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského soudu vydaným o ochraně návrhu přípravného výboru dle § 57 odst. 1 zákona o místním referendu zásadně obsahově i formálně odlišují od jiných řízení, včetně blízkého řízení o žaloby proti nečinnosti (v němž může správní soud v případě důvodnosti žaloby pouze uložit správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí namísto jeho přímého vydání). Kasační soud se na rozdíl od přezkumu rozhodnutí o žalobách proti nečinnosti neomezuje na přezkum zákonnosti rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
čj. 7 Ans 10/2012-46, č. 3013/2014 Sb. NSS) a jeho řízení nese v určitém rozsahu i prvky apelačního procesu. [21] Obecně je možno konstatovat, že ve věcech přezkumu věcí volebních a místního referenda je právní úprava koncipována tak, aby každý orgán, který v řízení rozhoduje, měl (za splnění zákonných podmínek) možnost vydat rozhodnutí zajišťující komplexní vyřešení věci, a naplnit tak primární cíl řízení bez nutnosti provedení dalších dílčích kroků. Názorným důkazem této koncepce je právě ustanovení § 57 odst. 3 zákona o místním referendu.“
[42] Ve věcech referenda však nelze přehlédnout některá specifika, která toto řízení odlišují od jiných řízení . Jak vyplývá z § 110 odst . 2 písm . c) s . ř . s ., Nejvyšší správní soud může v případě zjištění vadnosti rozhodnutí krajského soudu sám rozhodnout o ochraně ve věcech místního referenda postupem podle § 91a odst . 1 s . ř . s . V souvislosti s tímto oprávněním, jakož i s oprávněním krajského soudu v těchto věcech, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační řízení ve věcech místního referenda má odlišnou povahu od jiných řízení . V usnesení ze dne 22 . 1 . 2015, čj . Ars 7/2014-126, k tomu uvedl: „[20] V řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu vydaného dle § 91a s. ř. s. není jediným účelem řízení Nejvyššího správního soudu přezkum rozhodnutí krajského soudu, ale přistupuje k němu i výjimečné oprávnění, jinak výhradně kasačního soudu, pozitivně a s konečnou platností rozhodnout o původním návrhu přípravného výboru. Tím se řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím krajského soudu vydaným o ochraně návrhu přípravného výboru dle § 57 odst. 1 zákona o místním referendu zásadně obsahově i formálně odlišují od jiných řízení, včetně blízkého řízení o žaloby proti nečinnosti (v němž může správní soud v případě důvodnosti žaloby pouze uložit správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí namísto jeho přímého vydání). Kasační soud se na rozdíl od přezkumu rozhodnutí o žalobách proti nečinnosti neomezuje na přezkum zákonnosti rozhodnutí krajského soudu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
čj. 7 Ans 10/2012-46, č. 3013/2014 Sb. NSS) a jeho řízení nese v určitém rozsahu i prvky apelačního procesu. [21] Obecně je možno konstatovat, že ve věcech přezkumu věcí volebních a místního referenda je právní úprava koncipována tak, aby každý orgán, který v řízení rozhoduje, měl (za splnění zákonných podmínek) možnost vydat rozhodnutí zajišťující komplexní vyřešení věci, a naplnit tak primární cíl řízení bez nutnosti provedení dalších dílčích kroků. Názorným důkazem této koncepce je právě ustanovení § 57 odst. 3 zákona o místním referendu.“
[43] Ačkoliv se v citovaném usnesení hovoří o ochraně návrhu přípravného referenda, stejné závěry je třeba vztáhnout i na řízení o následné kontrole referenda, neboť z § 110 odst . 2 písm . c) s . ř . s . je patrné, že se vztahuje jak na předběžnou, tak na následnou ochranu ve věcech místního referenda (viz ostatně pro případ neplatnosti rozhodnutí přijatého v referendu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31 . 10 . 2012, čj . Ars 4/2012-47, č . 2760/2013 Sb . NSS, ve věci neplatnosti referenda ve Chvalovicích (dále jen „rozsudek ve věci Chvalovice“) . I v případě následné kontroly referenda je vhodné, aby jakýkoliv rozhodující orgán (tedy nejen krajský soud, ale i Nejvyšší správní soud) mohl vydat rozhodnutí, které věc s konečnou platností rozhodne, a byla tak ukončena nejistota ohledně závaznosti rozhodnutí, které často může mít zásadní dopady na rozhodování orgánů obce .
[44] Nelze ani přehlédnout, že krajský soud má povinnost rozhodnout o návrhu do 30 dnů (§ 91a odst . 3 s . ř . s .) . Lze proto očekávat, že s ohledem na zákonnou lhůtu a někdy i složitost řešené problematiky bude nucen často zvolit stručnější vypořádání argumentace, oproti situaci, kdy není takovouto lhůtou vázán .
[45] Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že usnesení krajských soudů ve věcech referenda by měla být pro nevypořádání argumentace účastníků rušena pouze výjimečně, pokud Nejvyšší správní soud nedoplní argumentaci krajského soudu způsobem, který by pro účastníky řízení znamenal překvapivé rozhodnutí .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
[46] Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na nevypořádání jeho argumentace týkající se nemožnosti dokončit územní plán v důsledku rozhodnutí přijatého v referendu . Stěžejní bylo zejména tvrzení, že v dané fázi pořizování územního plánu již není možné změnit zadání územního plánu, neboť by návrh měl být vrácen do stavu, ke kterému vydal kladné stanovisko krajský úřad . Krajský soud při vypořádání této argumentace odkázal na § 55 odst . 3 stavebního zákona z roku 2006, z něhož vyplývá, že v případě zrušení části územního plánu musí obecní zastupitelstvo rozhodnout o pořízení změny územního plánu bez nutnosti zpracovat zadání změny . Dále se odkázal na judikaturu, ze které vyplývá, že před pořízením územního plánu či jeho změny je vhodné znát názor veřejnosti i prostřednictvím místního referenda (str . 10 druhý odstavec usnesení) .
[47] Ačkoliv jde o odůvodnění stručné, je z něj úvaha krajského soudu patrná . Vyšel z toho, že právní úprava v dané situaci počítá s tím, že ohledně zrušené části územního plánu je nezbytné znovu rozhodnout o pořízení změny územního plánu . Rozhodnutí o pořízení územního plánu či jeho změny je přitom „nultým krokem“ v pořizování územního plánu (§ 44 stavebního zákona z roku 2006) . Z toho logicky vyplývá, že nelze uvažovat o nedodržení zadání územního plánu, které chronologicky navazuje až na rozhodnutí zastupitelstva obce o pořízení územního plánu (§ 47 odst . 1 stavebního zákona z roku 2006) . Námitky stěžovatele tudíž byly vypořádány .
[48] Dále je poukazováno na to, že se soud nevypořádal s námitkou, že se stejná skupina osob, hájící své soukromé zájmy, snaží prosadit formou místního referenda řešení, které má být předmětem námitkového řízení . Krajský soud odkázal na svou předchozí judikaturu a na nález Ústavního soudu ze dne 13 . 3 . 2007, sp . zn . I . ÚS 101/05, č . 48/2007 Sb . ÚS, které se vztahují k přípustnosti referenda ve stadiu návrhu územního plánu a uzavřel, že uvedené závěry je třeba přijmout i ve vztahu k fázi přípravy změny územního plánu (s . 10, třetí odstavec usnesení) .
[49] Soud tedy vypořádal žalobní námitku tak, že i přesto, že je proces přijímá-
ní územního plánu upraven ve stavebním zákoně z roku 2006, nebrání to tomu, aby o otázkách, které se řešených ploch dotýkají, proběhlo místní referendum . Z návrhu nevyplývala žádná bližší argumentace, proč by se měla přípustnost referenda podle § 7 písm . e) zákona o místním referendu („[m]ístní referendum nelze konat v případech, kdy se o položené otázce rozhoduje ve zvláštním řízení “ ) odlišně posuzovat podle toho, které osoby mají na vyhlášení referenda zájem . Toto ostatně není vyjádřeno ani v kasační stížnosti . Krajský soud proto zjevně nepovažoval tuto argumentaci za jakkoliv relevantní pro právní posouzení věci, ale pouze za dokreslující, a proto na ni výslovně nereagoval . Jak konstatoval i Ústavní soud, povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (viz např . nález Ústavního soudu ze dne 15 . 1 . 2008, sp . zn . IV . ÚS 1903/07, č . 12/2008 Sb . ÚS) .
[50] Stěžovatel tvrdil, že v rozsahu popsaném shora nebyla vypořádána jeho argumentace týkající se nejednoznačnosti otázky položené v referendu . K argumentaci týkající se toho, že hlasující nevěděl, s čím vším svým hlasem vyjadřuje souhlas či nesouhlas, se vyjádřil krajský soud na s . 11 ve druhém odstavci ve třetí až páté větě usnesení . Pokud jde o otázku přípustnosti více otázek najednou, což souvisí s námitkou nemožnosti odpovědi „zčásti ano a zčásti ne“, vyjádřil se k nim soud na s . 10 ve čtvrtém odstavci třetí a čtvrté větě a dále na s . 11 druhém odstavci první a druhé větě . Je pravdou, že se výslovně nevyjádřil k tomu, zda je odpůrce zavázán v případě kladného výsledku prosazovat pouze využití pozemků (včetně v dotazu formulovaných výjimek pro jednotlivé oblasti) přesně a společně v jejich kombinaci, ani k tomu, jaká by byla závaznost v případě negativního výsledku . Odpověď na tuto námitku však nepřímo vyplývá z odůvodnění vztahujícího se k určitosti položené otázky na s . 11 ve druhém odstavci . Soud zde vyložil, že se občan hlasující v místním referendu mohl pro zápornou odpověď rozhodnout nejenom z důvodu nesouhlasu s celou otázkou, ale také
z důvodu nesouhlasu jen s některou z jejích částí, či dokonce jen z důvodu nesouhlasu s výjimkou . Z uvedeného je třeba dovodit, že soud považoval za závazek vyplývající pro zastupitelstvo z referenda právě kombinaci využití pozemků, včetně výjimek, a naopak to, že v případě negativního výsledku by uvedenou kombinací vázáno nebylo . U tvrzené účelovosti druhé a třetí otázky není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozoval, že by případná účelovost byla nezákonná . Lze proto dovodit, že i tuto argumentaci považoval krajský soud za dokreslující situaci, a proto na ni nereagoval, neboť tak činit nemusel . K námitce, že otázka byla návodná a popisná, protože byla učiněna větou oznamovací, lze opět najít odpověď na s . 11 ve druhém odstavci . Soud zde dovozuje jasnou možnost odpovědi na položenou otázku, a to způsobem dle volby občanů . Pokud by ji považoval za větu oznamovací, nemohl by dojít k závěru, že je možné na ni odpovědět .
[50] Stěžovatel tvrdil, že v rozsahu popsaném shora nebyla vypořádána jeho argumentace týkající se nejednoznačnosti otázky položené v referendu . K argumentaci týkající se toho, že hlasující nevěděl, s čím vším svým hlasem vyjadřuje souhlas či nesouhlas, se vyjádřil krajský soud na s . 11 ve druhém odstavci ve třetí až páté větě usnesení . Pokud jde o otázku přípustnosti více otázek najednou, což souvisí s námitkou nemožnosti odpovědi „zčásti ano a zčásti ne“, vyjádřil se k nim soud na s . 10 ve čtvrtém odstavci třetí a čtvrté větě a dále na s . 11 druhém odstavci první a druhé větě . Je pravdou, že se výslovně nevyjádřil k tomu, zda je odpůrce zavázán v případě kladného výsledku prosazovat pouze využití pozemků (včetně v dotazu formulovaných výjimek pro jednotlivé oblasti) přesně a společně v jejich kombinaci, ani k tomu, jaká by byla závaznost v případě negativního výsledku . Odpověď na tuto námitku však nepřímo vyplývá z odůvodnění vztahujícího se k určitosti položené otázky na s . 11 ve druhém odstavci . Soud zde vyložil, že se občan hlasující v místním referendu mohl pro zápornou odpověď rozhodnout nejenom z důvodu nesouhlasu s celou otázkou, ale také
z důvodu nesouhlasu jen s některou z jejích částí, či dokonce jen z důvodu nesouhlasu s výjimkou . Z uvedeného je třeba dovodit, že soud považoval za závazek vyplývající pro zastupitelstvo z referenda právě kombinaci využití pozemků, včetně výjimek, a naopak to, že v případě negativního výsledku by uvedenou kombinací vázáno nebylo . U tvrzené účelovosti druhé a třetí otázky není zřejmé, z čeho stěžovatel dovozoval, že by případná účelovost byla nezákonná . Lze proto dovodit, že i tuto argumentaci považoval krajský soud za dokreslující situaci, a proto na ni nereagoval, neboť tak činit nemusel . K námitce, že otázka byla návodná a popisná, protože byla učiněna větou oznamovací, lze opět najít odpověď na s . 11 ve druhém odstavci . Soud zde dovozuje jasnou možnost odpovědi na položenou otázku, a to způsobem dle volby občanů . Pokud by ji považoval za větu oznamovací, nemohl by dojít k závěru, že je možné na ni odpovědět .
[51] Jestliže stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s tím, že usnesení zastupitelstva o vyhlášení místního referenda neobsahovalo určení výše nákladů spojených s realizaci přijatého rozhodnutí, pak je třeba odkázat na s . 11 čtvrtý odstavec usnesení, jehož poslední část odůvodňuje, proč nebylo třeba uvádět možné náklady spojené s vypořádáním společnosti AI . Ostatně stěžovatel ve své kasační stížnosti s tímto závěrem polemizuje, což by nebylo v případě nepřezkoumatelnosti možné .
[52] Stěžovateli lze dát za pravdu, že se krajský soud zřetelně nevyjádřil k jeho úvaze ohledně neurčitosti otázky položené v referendu z důvodu, že způsob využití pozemků měl být dán pouze odkazem na dosavadní zápis způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí . Vzhledem k tomu, že tuto argumentaci vznesl sám stěžovatel, nemůže být poskytnutí odpovědi na ni přímo Nejvyšším správním soudem pro něj překvapivé (viz bod [45] tohoto rozsudku) . Argumentace je proto obsažena dále v části věnované námitkám ve věci samé .
[53] Lze též připustit, že s žalobní argumentací týkající se rozsahu odůvodnění usne-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
sení o vyhlášení referenda, pokud jde o jiné údaje než o odhad nákladů spojených s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu, se krajský soud vypořádal nadmíru stručně . Náležitostem usnesení se krajský soud věnoval na s . 11 ve čtvrtém odstavci . Zde pouze uvedl náležitosti dle § 14 ve spojení s § 10 zákona o místním referendu a bez dalšího vysvětlení dodal, že odpůrce všem těmto povinnostem dostál . Následně se konkrétně věnoval pouze otázce náležitostí dle § 10 písm . d) citovaného zákona, tedy nákladům spojeným s referendem, a již oslyšel argumentaci ohledně § 10 písm . c) tohoto zákona (odůvodnění návrhu), které se týkaly minimalistického pojetí odůvodnění, absence důsledků kladné a záporné odpovědi a rozdílů v podmínkách zastavěnosti jednotlivých lokalit . Nicméně i tato argumentace byla vznesena stěžovatelem, a podrobnější odpověď na ni v další části odůvodnění tohoto rozsudku proto nemůže být pro stěžovatele překvapivá .
III.C Námitky ve věci samé
[54] Kromě namítané nepřezkoumatelnosti lze z kasační stížnosti seznat jen velmi omezený okruh námitek k meritornímu posouzení věci, neboť většina směřovala k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí . Není přitom úkolem kasačního soudu, aby za stěžovatele kasační námitky domýšlel, naopak takový postup by byl v rozporu se zákonem, neboť je až na stanovené výjimky vázán důvody kasační stížnosti (§ 109 odst . 4 s . ř . s .) .
[55] Posuzováním platnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu se v obecné rovině Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 29 . 8 . 2012, čj . Ars 1/2012-26, č . 2718/2012 Sb . NSS, ve věci neplatnosti referenda v Břežanech . V uvedeném rozsudku zdejší soud konstatoval: „[R]eferendum představuje jednu z forem přímé demokracie. Přímou demokracii je třeba vykládat ve dvou významech: (1.) jako institucionální výraz principu suverenity lidu, umožňující rozhodování věcí veřejného zájmu, a (2.) jako základní právo občanů přímo se podílet na správě veřejných věcí. Tomuto dvojímu vnímání odpovídá ústavní úprava, která v čl. 2 odst. 2 Ústavy na straně jedné
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
umožňuje zakotvení ústavního zákona, který by stanovil, kdy lid vykonává státní moc přímo, a v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje právo občanů podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. […] [M]ožnost občanů vyjádřit se formou místního referenda k otázkám rozvoje své obce představuje jejich ústavně zaručené základní politické právo a vztahuje se na ně v plném rozsahu čl. 22 Listiny, podle něhož výklad a používání zákonné úpravy musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Z toho zdejší soud dovozuje, že otázky přípustnosti konání a posuzování platnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu je třeba hodnotit nikoliv restriktivním, formalistickým způsobem, nýbrž způsobem zohledňujícím skutečnost, že se jedná o jednu ze základních forem demokracie. Jinak řečeno, v pochybnostech by měly soudy rozhodovat ve prospěch konání místního referenda a vyslovení jeho neplatnosti připadá do úvahy jen tehdy, jestliže se jednoznačně prokáže, že referendum bylo provedeno protizákonným způsobem, resp. je zjevné, že nemělo být vůbec vyhlášeno .“
[56] Vědom si těchto obecných východisek, jež vyžadují zdrženlivost při rozhodování správních soudů ve věcech referenda, přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení věcných námitek stěžovatele .
III.C.1 Nejednoznačnost otázky položené v referendu
[57] Stěžovatel spatřuje neurčitost otázky položené v referendu v tom, že způsob vy- užití pozemků měl být dán pouze odkazem na dosavadní zápis způsobu využití pozemku v katastru nemovitostí, který však nebyl v dotazu nikterak popsán . Otázky byly v tomto směru formulovány následovně: „Chcete, […] aby způsob využití pozemků […] byl v územním plánu obce Černolice ponechán ve stávajícím způsobu využití těchto pozemků dle aktuálních údajů v katastru nemovitostí ke dni vyhlášení referenda, tedy neurčené pro bydlení či jinou výstavbu.“
[58] Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že uvedené znění nebylo šťastné . Je totiž možný i ten výklad, že dotaz v referendu směřoval nejen k tomu, že dotčené pozemky nemají být určeny pro bydlení či jinou zástavbu, ale i k tomu, zda má být ponechán jejich dosavadní způsob využití evidovaný v katastru nemovitostí . To by pak znamenalo nejen nemožnost využití těchto pozemků pro bydlení či jinou zástavbu, ale nemožnost jakéhokoliv jiného využití, než v té době zapsaného (zahrada, sady, les apod .), což by muselo být odpovídajícím způsobem promítnuto do územního plánu . Otázku položenou v referendu je však nutno interpretovat v celku a v kontextu . Její podstata nebyla technicky vzato v zachování stávající evidence způsobu využití pozemků ve smyslu katastrálních předpisů, nýbrž právě v zachování jejich charakteru nezastavěných a nezastavitelných pozemků, ať už je jejich druh nyní v katastru nemovitostí definován jakkoli . Z odůvodnění referenda, ale ostatně z vývoje celé věci, který je popisován účastníky, je zřejmé, že otázka směřovala k tomu, zda má být v územním plánu určen takový způsob využití, který nebude umožňovat bytovou či jinou zástavbu . Vzhledem k tomu, že pro dané území nebyl žádný platný územní plán, využilo zastupitelstvo odkaz na způsob užívání zapsaný v katastru nemovitostí, který souhrnně označilo jako „neurčené pro bydlení či jinou výstavbu“ . Odkaz na údaj v katastru nemovitostí tak byl v podstatě nadbytečný .
[59] Stěžovatel dále namítá, že považuje položenou otázku za neurčitou v tom směru, že na ni nebylo možné jednoznačně odpovědět ani ano, ale ani ne .
[60] To, že je možné jednou otázkou položenou v místním referendu rozhodovat o více věcech, nepřímo potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci Chvalovice . V něm totiž pro tento případ dovodil, že se musí jednat ve všech případech o věci, o nichž lze místní referendum konat . Ani v nyní posuzované věci nevidí důvod se od tohoto závěru odchylovat .
[61] Je na uvážení iniciátora referenda, zda bude otázka vztažena pouze k jedné, či
k více věcem zároveň . Ve druhém případě pak samozřejmě riskuje to, na co poukazuje stěžovatel, tedy nižší účast oprávněných osob, případně nesouhlas s navrženou otázkou, právě proto, že hlasující se mohou neztotožnit byť i jen s dílčí částí otázky . To však neznamená její nezákonnost . Nezákonná by mohla být v této souvislosti pouze tehdy, pokud by nebyla jednoznačná . K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31 . 10 . 2012, čj . Ars 2/2012-43, č . 2799/2013 Sb . NSS, ve věci vyhlášení referenda Městské části Praha 7, uvedl: „Další podmínkou je jednoznačnost položené otázky, otázka musí mít v příslušném kontextu relativně přesný význam, který neumožňuje konkurující výklad. Položená otázka tedy zjevně nesmí být matoucí, vnitřně rozporná, dezinformační, sugestivní či kapciózní, nekonkrétní či neurčitá. Ze zákonného znění je rovněž patrné, že podobné požadavky formují i vztah mezi jednotlivými otázkami v případě, že je v místním referendu položeno více otázek. Otázky se tedy nesmí navzájem vylučovat či působit návodně, mohou být však ve vztahu obecného a zvláštního .“
[62] Takové vady však v nyní posuzované otázce Nejvyšší správní soud neshledal . Z formulace položené otázky je zřejmé, že jestliže se hlasující vyslovil pro odpověď „ano“, pak to znamenalo, že si přál, aby nebyl změněn stávající způsob využití ani u jedné ze tří vymezených lokalit, kromě určených výjimek pro lokality „Pod Chvalovským“ a „Ve Slatinách“ . U těchto lokalit bylo ponecháno na uvážení zastupitelstva, zda zachová stávající způsob jejich využití, nebo zda jej změní na způsob využití „bydlení v rodinných domech“, neboť otázka hovoří pouze o tom, že je tato změna možná, nikoliv o tom, že by byla nezbytná . Pokud se hlasující domníval, že není nutné, aby i jen některá z lokalit zůstala ve stávajícím způsobu využití, nebo se domníval, že musí být zachován stávající způsob využití i u navržených výjimek, pak hlasoval „ne“ .
[63] Výsledek hlasování je v tomto směru zřejmý i vůči zastupitelstvu . V případě vítězství varianty „ano“ má být ponechán stávající způsob využití u všech tří vymezených loka-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
lit, kromě určených výjimek pro lokality „Pod Chvalovským“ a „Ve Slatinách“, kde může být ponechán stávající stav nebo může být změněn na způsob využití „bydlení v rodinných domech“ . V případě varianty „ne“ by nebylo zastupitelstvo výsledkem referenda v daném případě vázáno, neboť z formulace otázky nelze dovodit, že by musel být způsob využití vymezených lokalit změněn .
[64] Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že kladný nebo záporný výsledek referenda musí vždy vést k faktické závaznosti pro orgány obce . Odkázat lze například na citovaný rozsudek ve věci vyhlášení referenda Městské části Praha 7, kde jedna z položených otázek referenda, vyhlášeného Nejvyšším správním soudem, zněla: „Souhlasíte s tím, aby celkové náklady na pořízení sídla Úřadu Městské části Praha 7 (včetně případných přidružených organizací nesouvisejících přímo s provozem Úřadu Městské části Praha 7) byly omezeny částkou 500 milionů korun včetně DPH a případných úroků?“ V případě kladného výsledku je závaznost pro orgány obce zřejmá . Nicméně záporná odpověď by, obdobně jako v posuzované věci, bezprostřední závaznost nezakládala . Ze znění otázky rozhodně nelze dovodit, že by odpověď „ne“ znamenala, že náklady musí 500 mil Kč přesáhnout . Vždy proto záleží na znění konkrétní otázky a v obecné rovině je třeba dovodit, že není nepřípustné referendum, které povede k závaznosti referenda pro orgány obce pouze v případě jedné z možných odpovědí .
III.C.2 Nedostatečnost odůvodnění referenda a nákladů spojených s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu
[65] Odůvodnění referenda by podle stěžovatele mělo být výrazně podrobnější, než jaké zvolil odpůrce . V odůvodnění by podle něj měly být rozvedeny důsledky, které jsou spojeny s kladnou či zápornou odpovědí, vysvětleny podmínky zastavěnosti jednotlivých lokalit a mělo být vysvětleno, proč ze dvou lokalit jsou vyjímány plochy, které zastavět lze . Dále namítá, že bez ohledu na splatnost nároku společnosti AI měli být občané informováni v usnesení o vyhlášení referenda o povin-
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 7 –8/2016
nosti vrátit 10 milionů Kč, které společnost AI investovala do infrastruktury obce .
[66] Podle § 10 odst . 1 písm . c) a d) ve spojení s § 14 zákona o místním referendu [který odkazuje na údaje podle § 10 odst . 1 písm . a) až d) zákona o místním referendu] platí, že usnesení o vyhlášení referenda musí obsahovat „odůvodnění návrhu a odhad nákladů spojených s provedením místního referenda a realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu a způsob jejich úhrady z rozpočtu obce, popřípadě statutárního města“ . Podle § 14 zákona o místním referendu se referendum vyhlásí vyvěšením usnesení o vyhlášení místního referenda na úřední desce .
[67] Na rozdíl od referenda vyhlašovaného na návrh přípravného výboru musí tedy usnesení zastupitelstva obsahovat údaje, které jsou jinak obsaženy v návrhu přípravného výboru, a samo usnesení o vyhlášení referenda je již neobsahuje (srov . § 10 odst . 1 a § 13 zákona o místním referendu) . Jde nepochybně o významné údaje, které v případě absence u návrhu přípravného výboru znamenají, že návrh má nedostatky, a nebude proto vůbec zastupitelstvu předložen (viz § 12 odst . 2 a odst . 4 zákona o místním referendu) . Pokud jsou takovéto požadavky kladeny na návrh předkládaný přípravným výborem, nelze na ně nahlížet odlišně v případě referenda vyhlašovaného z rozhodnutí zastupitelstva .
[68] Vůle lidu vyjádřená hlasováním by nepochybně měla vycházet z toho, že hlasující mají k dispozici alespoň základní informace o důsledcích svých rozhodnutí . Zákonodárce proto stanovil požadavek na určitou minimální informovanost oprávněných osob již ze strany přípravného výboru nebo zastupitelstva . Absence, zcela zjevná nedostatečnost či vadnost takových informací mohou, s ohledem na konkrétní okolnosti, vést i k ovlivnění výsledků referenda . Nejvyšší správní soud však v tomto případě takové nedostatky neshledal .
[69] Ustanovení § 10 odst . 1 písm . c) zákona o místním referendu pouze uvádí, že návrh musí být odůvodněn, aniž by zákon kdekoliv podrobněji rozváděl náležitosti odů-
vodnění . V daném případě byl návrh odůvodněn stručně a spíše obecně . Vyplývá z něj, že odpůrce zastává názor, že by obec měla mít nadále vesnický charakter, výstavbu chce směřovat zejména do stávajícího zastavitelného území, tedy zastavovat zejména proluky a umožnit přeměnu rekreačních objektů na rodinné domy . Nicméně i takové odůvodnění je dostačující . Je především věcí kampaně, aby odpůrci a zastánci řešení, o kterém je hlasováno, předkládali argumenty ve prospěch či neprospěch obou variant . Je tedy i odpovědností navrhovatele, aby návrh odůvodnil v takové míře podrobnosti, která bude dostatečná pro oprávněné osoby, aby přišly hlasovat v referendu a hlasovaly ve prospěch jím preferované varianty . Míra odůvodnění se také bude v nemalé míře odvíjet od toho, nakolik jsou oprávněné osoby již v době vyhlašování referenda s problematikou obeznámeny . Jak je zřejmé již z velikosti obce, ale i z dlouhodobého vývoje celé kauzy, oprávněné osoby o problému musely mít nepochybně velké množství informací již v době vyhlášení referenda, a stručnější odůvodnění tak těžko mohlo způsobit jakékoliv relevantní pochybnosti . Rozhodně nelze pojímat požadavek na odůvodnění tak, jak to činí stěžovatel . Odůvodnění nemusí být podrobnou analýzou všech možných variant a důsledků, které mohou být s referendem spojeny .
[70] Informace o nákladech spojených s realizací rozhodnutí přijatého v místním referendu mohou být důležité pro rozhodnutí oprávněných osob v referendu . Pokud jim bude známo, že náklady budou nepřiměřeně vysoké, mohou se rozhodnout záměr nepodpořit, ačkoliv s ním jinak souhlasí . Je nicméně třeba zdůraznit, že zákon požaduje uvést pouze odhad těchto nákladů . Nelze tedy požadovat, aby se jednalo o jejich přesné vyčíslení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29 . 8 . 2012, čj . Ars 3/2012-27, ve věci místního referenda v Malenovicích) . Nelze ani požadovat, aby do tohoto odhadu byly zahrnovány náklady, které jsou nejednoznačné, nepřímé, hypotetické či podmíněné přistoupením dalších okolností, nebo dokonce spekulativní a o kterých přípravný
výbor či zastupitelstvo na základě racionálních důvodů předpokládá, že nevzniknou . Je-li náležitostí návrhu na vyhlášení místního referenda, resp . usnesení o vyhlášení místního referenda odhad nákladů, nutno tuto náležitost interpretovat tak, že zákon vyžaduje přítomnost alespoň elementární úvahy na toto téma, což je předpokladem pro to, aby se její (ne)přesnost, (ne)úplnost či (ne)správ- nost mohla stát předmětem kampaně před hlasováním . To je účel této náležitosti . Soudní přezkum by se měl v prvé řadě omezit na formální ověření, že zde určitá úvaha a informace v tomto směru obsažena byla (pokud vůbec nějaké náklady v úvahu přichází – viz dále), a bylo tak o čem v rámci kampaně vést spor; posouzení (ne)přesnosti, (ne)úplnosti či (ne)správnosti odhadu nákladů ze strany soudu by se mělo omezit jen na výjimečné případy zcela zjevné nedostatečnosti, záměrného neuvedení známých a zásadních nákladů či vadnosti informací s ohledem na konkrétní okolnosti, jak se píše v bodě [68] odůvodnění tohoto rozsudku .
[71] Je pravdou, že odhad nákladů na realizaci rozhodnutí přijatého v místním referendu a způsob jejich úhrady z rozpočtu obce v odůvodnění usnesení o vyhlášení místního referenda v daném případě zcela absentoval, což je formálně v rozporu se zákonem o místním referendum (viz též shora citovaný rozsudek ve věci místního referenda v Malenovicích) . Pokud však podle přesvědčení přípravného výboru či zastupitelstva žádné takové náklady nevzniknou, pak ne- uvedení takové informace lze považovat pouze za formální pochybení, které však nemůže ovlivnit výsledek referenda ve smyslu § 58 odst . 1 písm . a) zákona o místním referendu . Je proto třeba se zaměřit na to, zda zastupitelstvo mělo v usnesení o vyhlášení referenda zahrnout do odhadu nákladů i náklady spojené s realizací rozhodnutí přijatého v referendu, které tvrdil stěžovatel .
[72] Nejvyšší správní soud se v posuzované věci neztotožňuje s krajským soudem v tom, že by nebylo třeba odhad nákladů tvrzených stěžovatelem uvádět jen z toho důvodu, že tato otázka může přijít na pořad dne
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 7– 8/2 016
Libor Š . proti obci Černolice o vyslovení neplatnosti rozhodnutí v místním referendu, o kasační stížnosti navrhovatele .