I. V řízení na ochranu proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.) vychází Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který tu byl ke dni
rozhodnutí krajského soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). II. Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení je vyloučeno
z přezkoumání soudem v řízení o žalobách proti rozhodnutím [§ 65 a § 70 písm. c)
s. ř. s.], nesouvisí s povinností soudu v řízení na ochranu proti nečinnosti (§ 79
a násl. s. ř. s.) zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda řízení je přerušeno důvodně.
I. V řízení na ochranu proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.) vychází Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který tu byl ke dni
rozhodnutí krajského soudu (§ 81 odst. 1 s. ř. s.). II. Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení je vyloučeno
z přezkoumání soudem v řízení o žalobách proti rozhodnutím [§ 65 a § 70 písm. c)
s. ř. s.], nesouvisí s povinností soudu v řízení na ochranu proti nečinnosti (§ 79
a násl. s. ř. s.) zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda řízení je přerušeno důvodně.
[20] Rozšířený senát se při řešení předloženého právního problému nemohl vyhnout
dalším úvahám o tom, zda vůbec – a jaký – má
právní význam skutečnost, že po rozsudku
městského soudu a po podání kasační stížnosti, ale před rozhodnutím o ní, se významně změnil skutkový stav. Jak uvedeno, správní
orgán v tomto mezidobí rozhodl meritorně
(žádost o prodloužení platnosti povolení zamítl). Přitom však rozšířený senát zjistil, že také k otázce, zda Nejvyšší správní soud má
k takovému rozhodnutí přihlížet, přesněji řečeno, z jakého skutkového stavu má v řízení
o těchto žalobách vycházet Nejvyšší správní
soud rozhodující o kasační stížnosti, existuje
rozporná judikatura.
[21] Je tak zřejmé, že (s ohledem na to, že
rozšířený senát přisvědčil předkládajícímu
sedmému senátu v názoru, který popírá
správnost dřívějšího rozhodnutí třetího senátu čj. 3 Ans 10/2010-113) by sedmý senát musel věc s touto novou další otázkou opětovně
rozšířenému senátu předložit a ve věci samé
by nemohl rozhodnout. Za této situace rozšířený senát s ohledem na zásadu procesní ekonomie posoudil i tuto další právní otázku
a rozhodl i o ní.
a) Okamžik, k němuž Nejvyšší správní
soud zkoumá skutkový stav
[22] Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný již o žádosti stěžovatele o prodloužení
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
rozhodl, a to v době po vydání rozsudku krajského soudu. Proto se rozšířený senát nejprve
zabýval otázkou, zda k tomuto rozhodnutí může nebo musí Nejvyšší správní soud přihlížet.
[23] Dle § 81 odst. 1 s. ř. s. platí, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
„[s]oud rozhoduje na základě skutkového
stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí“.
[24] Toto ustanovení nepochybně platí
pro řízení před krajskými soudy a řešení případů, kdy správní orgán věcně rozhodne před
rozhodnutím krajského soudu o žalobě, nevykazuje judikatorní diference. Tak např. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 6.
2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, vyslovil, že: „Řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle § 47 písm. b)
s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po
podání žaloby. Pokud bylo po zahájení
soudního řízení vydáno rozhodnutí
či
osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal
žalobu zpět, soud ji zamítne dle § 81 odst. 3
s. ř. s. Pro tento případ je žalobce povinen
nést nepříznivý následek svého procesního
neúspěchu v podobě povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).
I zde se však může uplatnit pravidlo § 60
odst. 7 s. ř. s. (nepřiznání náhrady nákladů
řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele).“ Tento postup potvrdil Nejvyšší správní
soud např. i v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2010,
čj. 8 Ans 1/2009-72, č. 2258/2011 Sb. NSS.
[24] Toto ustanovení nepochybně platí
pro řízení před krajskými soudy a řešení případů, kdy správní orgán věcně rozhodne před
rozhodnutím krajského soudu o žalobě, nevykazuje judikatorní diference. Tak např. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 6.
2008, čj. 1 Ans 4/2008-62, vyslovil, že: „Řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nelze zastavit dle § 47 písm. b)
s. ř. s. z důvodu uspokojení navrhovatele po
podání žaloby. Pokud bylo po zahájení
soudního řízení vydáno rozhodnutí
či
osvědčení, čímž došlo k ukončení tvrzené nečinnosti správního orgánu, a žalobce nevzal
žalobu zpět, soud ji zamítne dle § 81 odst. 3
s. ř. s. Pro tento případ je žalobce povinen
nést nepříznivý následek svého procesního
neúspěchu v podobě povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.).
I zde se však může uplatnit pravidlo § 60
odst. 7 s. ř. s. (nepřiznání náhrady nákladů
řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele).“ Tento postup potvrdil Nejvyšší správní
soud např. i v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2010,
čj. 8 Ans 1/2009-72, č. 2258/2011 Sb. NSS.
[25] Zpravidla ovšem žalobce vezme v takových případech žalobu zpět, protože jeho
právo na náhradu nákladů řízení v takovém
případě zřejmě zpochybněno nebude (§ 60
odst. 3 s. ř. s.: „Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce
[...], má navrhovatel proti odpůrci právo na
náhradu nákladů řízení.“). Neučiní-li tak,
a žaloba bude zamítnuta, zbývá tu ještě moderační oprávnění soudu, přistoupí-li k věci
„důvody zvláštního zřetele hodné“ (§ 60
odst. 7 s. ř. s).
[26] Pro úplnost je třeba uvést, že žaloba
na ochranu proti nečinnosti slouží k tomu,
aby nečinnost byla odstraněna, ať již faktickou činností správního orgánu, nebo exekučním provedením výroku rozhodnutí soudu.
Tato žaloba naopak neslouží tomu, aby se žalobce domohl akademického výroku o tom,
že nečinnost tu případně v minulosti byla, ale
v době rozhodování soudu již netrvá; taková
žaloba musí být zamítnuta.
[27] Spornou je však otázka, zda se § 81
odst. 1 s. ř. s. má použít i v řízení před Nejvyšším správním soudem, který přezkoumává
rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího
o žalobě na ochranu proti nečinnosti.
[27] Spornou je však otázka, zda se § 81
odst. 1 s. ř. s. má použít i v řízení před Nejvyšším správním soudem, který přezkoumává
rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího
o žalobě na ochranu proti nečinnosti.
[28] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v minulosti uvedl, že „[p]ředmětem řízení o kasační stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je rozhodnutí krajského soudu,
nikoliv nečinnost správního orgánu (která
byla předmětem řízení před krajským soudem). Tento závěr vyplývá z povahy kasační
stížnosti jako nástroje přezkumu pravomocných rozhodnutí krajských soudů a je podpořen mimo jiné rozsahem stížních bodů,
které může správní orgán v takovém řízení
uplatnit (srov. § 103 odst. 1 s. ř. s.).“ Proto také
rozšířený senát dovodil, že „[v]ydal-li správní orgán rozhodnutí tak, jak mu uložil pravomocný rozsudek krajského soudu k žalo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
bě proti nečinnosti, nestane se tím jeho kasační stížnost proti takovému rozsudku nepřípustnou“ (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2006,
čj. 8 Ans 1/2006-135, č. 1012/2007 Sb. NSS).
[29] Tento názor rozšířeného senátu respektovaly později jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu a vycházely v řízení
o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který
tu byl v době rozhodnutí krajského soudu
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 Ans 3/2008-78,
č. 2589/2012 Sb. NSS, a ze dne 16. 9. 2009,
čj. 1 Ans 2/2009-79). Zejména v situacích,
kdy krajský soud shledal správní orgán nečinným a uložil mu vydat rozhodnutí, by totiž
tím, že by Nejvyšší správní soud k právě vydanému rozhodnutí správního orgánu přihlédl,
byl zcela popřen smysl kasační stížnosti jako
opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu.
[29] Tento názor rozšířeného senátu respektovaly později jednotlivé senáty Nejvyššího správního soudu a vycházely v řízení
o kasační stížnosti ze skutkového stavu, který
tu byl v době rozhodnutí krajského soudu
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 Ans 3/2008-78,
č. 2589/2012 Sb. NSS, a ze dne 16. 9. 2009,
čj. 1 Ans 2/2009-79). Zejména v situacích,
kdy krajský soud shledal správní orgán nečinným a uložil mu vydat rozhodnutí, by totiž
tím, že by Nejvyšší správní soud k právě vydanému rozhodnutí správního orgánu přihlédl,
byl zcela popřen smysl kasační stížnosti jako
opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu.
[30] Současně ale po vydání usnesení rozšířeného senátu vydal rozhodnutí první senát Nejvyššího správního soudu, který naopak vyšel z právního názoru, že § 81 odst. 1
s. ř. s. platí i pro rozhodování Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti (rozhodnutí ze dne 8. 11. 2007, čj. 1 Ans 8/2007-49).
Uvedl, že opačný postup by v některých případech „vedl pouze k nedůvodnému prodlužování řízení: pokud by totiž krajský soud
ve svém rozhodnutí nesprávně žalobu zamítl,
ačkoliv zde nečinnost správního orgánu byla, a byl by tu tedy dán důvod pro kasaci jeho rozhodnutí (jako v projednávaném případě), avšak v době rozhodování Nejvyššího
správního soudu by se již správní orgán nečinnosti nedopouštěl, nemělo by zrušení rozsudku krajského soudu pro stěžovatele žádný praktický význam. Krajský soud by totiž
v novém řízení (vázán § 81 odst. 1 s. ř. s.) věc
posoudil podle aktuálního skutkového stavu
a žalobu opět zamítl; nové řízení před krajským soudem by se tak stalo ryze formálním.“ S tímto názorem, popírajícím rozhodnutí rozšířeného senátu čj. 8 Ans 1/2006-135,
se později ztotožnil i čtvrtý senát v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2013, čj. 4 Ans 3/2013-26. Rozhodnutí čj. 1 Ans 8/2007-49 bylo sice napade-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
no ústavní stížností, nicméně Ústavní soud ji
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tím,
že k zásahu do ústavně zaručených práv tehdejší stěžovatelky nedošlo (usnesení ze dne
20. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 281/08).
[31] Existují zde tedy paralelně dva právní názory. Prvý názor rozšířeného senátu
čj. 8 Ans 1/2006-135 se přiklání k nemožnosti aplikace § 81 odst. 1 s. ř. s. v řízení před Nejvyšším správním soudem, a to zejména v případech, kdy krajský soud uložil správnímu
orgánu vydat rozhodnutí. Druhé rozhodnutí
čj. 1 Ans 8/2007-49 se naopak přiklání k aplikaci § 81 odst. 1 s. ř. s. i v řízení před Nejvyšším správním soudem, s odůvodněním zaměřeným na případy, kdy krajský soud žalobu na
ochranu proti nečinnosti nesprávně zamítl.
[31] Existují zde tedy paralelně dva právní názory. Prvý názor rozšířeného senátu
čj. 8 Ans 1/2006-135 se přiklání k nemožnosti aplikace § 81 odst. 1 s. ř. s. v řízení před Nejvyšším správním soudem, a to zejména v případech, kdy krajský soud uložil správnímu
orgánu vydat rozhodnutí. Druhé rozhodnutí
čj. 1 Ans 8/2007-49 se naopak přiklání k aplikaci § 81 odst. 1 s. ř. s. i v řízení před Nejvyšším správním soudem, s odůvodněním zaměřeným na případy, kdy krajský soud žalobu na
ochranu proti nečinnosti nesprávně zamítl.
[32] O sjednocující rozhodnutí se pokusil
první senát v již citovaném rozhodnutí
čj. 1 Ans 3/2008-78. Oba protichůdné právní
názory sice zmínil, ale uvedl, že nemůže postupovat podle vlastního rozsudku čj. 1 Ans
8/2007-49, podle něhož je třeba § 81 odst. 1
s. ř. s. aplikovat i v řízení před Nejvyšším
správním soudem. V dané věci totiž podával
kasační stížnost žalovaný správní orgán právě proti rozsudku krajského soudu, jenž mu
uložil vydat správní rozhodnutí; jednalo se tedy o typovou situaci, kterou řešil rozšířený
senát v rozhodnutí čj. 8 Ans 1/2006-135. Proto se první senát rozhodl zde postupovat podle již zmíněného názoru rozšířeného senátu
a k nově vydanému rozhodnutí správního orgánu tentokrát nepřihlížel.
[33] Tímto rozhodnutím tedy první senát
stvrdil existenci dvou protichůdných názorových větví týkajících se posuzování skutkového stavu Nejvyšším správním soudem v nečinnostních věcech.
[34] Rozšířený senát se však s takovýmto
dvojdělením okamžiku, k němuž je posuzován skutkový stav v nečinnostních věcech,
neztotožňuje. V prvé řadě žádné podobné
rozlišování nemá oporu v zákoně (§ 81 odst. 1
s. ř. s.). Mimoto nadále platí rozhodnutí rozšířeného senátu čj. 8 Ans 1/2006-135, které zřetelně vyjádřilo, že smyslem kasačního řízení
je přezkoumání rozhodnutí krajského soudu.
[35] V situacích, kdy krajský soud shledá,
že správní orgán je nečinný, a uloží mu vydat
rozhodnutí, nemůže Nejvyšší správní soud
takové rozhodnutí zrušit proto, že poté, kdy
krajský soud nečinnost důvodně shledal,
správní orgán požadované rozhodnutí vydal.
Takový postup by zcela popřel kasační charakter rozhodování Nejvyššího správního soudu,
jehož smysl, totiž přezkum rozhodnutí krajského soudu, by se zcela vytrácel; z řízení kasačního by se tak stalo řízení apelační, o které tu nejde a ani podle zákona jít nemá.
[36] Na první pohled se zdá, že v situacích druhého typu, na něž poukazoval první
senát, by Nejvyšší správní soud k rozhodnutí
správního orgánu přihlédnout měl, protože
to může být ekonomicky i časově úsporné.
Jedná se o situace, kdy krajský soud neshledá
správní orgán nečinným a žalobu zamítne, ve
skutečnosti však správní orgán nečinný byl
a vlastní rozhodnutí shodou okolností vydal
až po vydání rozsudku krajským soudem,
příp. až po podání kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud by dle názoru prvního senátu
měl k tomuto rozhodnutí přihlédnout a kasační stížnost zamítnout.
[36] Na první pohled se zdá, že v situacích druhého typu, na něž poukazoval první
senát, by Nejvyšší správní soud k rozhodnutí
správního orgánu přihlédnout měl, protože
to může být ekonomicky i časově úsporné.
Jedná se o situace, kdy krajský soud neshledá
správní orgán nečinným a žalobu zamítne, ve
skutečnosti však správní orgán nečinný byl
a vlastní rozhodnutí shodou okolností vydal
až po vydání rozsudku krajským soudem,
příp. až po podání kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud by dle názoru prvního senátu
měl k tomuto rozhodnutí přihlédnout a kasační stížnost zamítnout.
[37] Nehledě k zákonem nedovolené implantaci apelačního prvku do řízení kasačního je takový postup vnitřně rozporný (a fakticky ani není rychlejší): Nejvyšší správní
soud by po dalším zjišťování skutkového stavu zamítal kasační stížnost, přestože by ve
skutečnosti byla důvodná (a právě proto, že
byla ve skutečnosti důvodná, by zřejmě cestou moderace přiznával žalobci alespoň náhrady nákladů řízení). Žalobce by se tak dočkal očividně nepochopitelného výsledku:
přestože správní orgán byl nečinný, byla by
jeho žaloba zamítnuta, a důvodná kasační
stížnost proti tomu by byla zamítnuta také,
navíc s tím, že (zřejmě pouze část) náhrady
nákladů řízení by se mu dostalo jen cestou
moderace, tedy jen podle úvahy soudu.
[38] Proto je i v těchto situacích nutno,
aby Nejvyšší správní soud respektoval vlastní
smysl § 81 odst. 1 s. ř. s., totiž to, že rozhodující skutkový stav zjišťuje krajský soud ke dni
svého rozhodnutí, zatímco Nejvyšší správní
soud v rámci řízení o kasační stížnosti posu-
zuje, zda takovýto skutkový stav byl zjištěn
správně. Poté vydané rozhodnutí správního
orgánu už Nejvyšší správní soud nemůže brát
v úvahu; byla-li tu nečinnost v době rozhodnutí krajského soudu, který žalobě nevyhověl, bude kasační stížnost důvodná a rozsudek krajského soudu je nutno zrušit.
[39] Žalobce pak přirozeně nejspíše nebude v (tomto) řízení pokračovat, neboť rozhodnutí bylo již vydáno a původnímu petitu
vyhovět již nelze, a žalobu vezme zpět (pokud
by to neudělal, byla by v pokračujícím řízení
u krajského soudu jeho žaloba s ohledem na
změny ve skutkovém stavu zamítnuta). Při zastavení řízení pak může krajský soud – vůbec
bez užití moderační úvahy žalobci přiznat náhradu nákladů za všechny tři fáze soudního
řízení.
[40] Lze tedy shrnout, že pokud by Nejvyšší správní soud rozhodoval v řízeních o kasačních stížnostech v nečinnostních věcech podle
skutkového stavu zjištěného ke dni vlastního
rozhodnutí, docházelo by v prvním typu věcí
k absurdním důsledkům a v druhém typu věcí
by tento postup Nejvyššího správního soudu
z výše popsaných důvodů nebyl vhodný.
[41] Proto rozšířený senát setrvává na názoru, který vyslovil v rozhodnutí čj. 8 Ans
1/2006-135, a zdůrazňuje, že § 81 odst. 1 s. ř. s.
platí jen pro řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasačních
stížnostech zohledňuje pouze ten skutkový
stav, který tu byl ke dni rozhodnutí krajského
soudu.
b) Přezkoumávání důvodnosti přeruše-
ní správního řízení
[41] Proto rozšířený senát setrvává na názoru, který vyslovil v rozhodnutí čj. 8 Ans
1/2006-135, a zdůrazňuje, že § 81 odst. 1 s. ř. s.
platí jen pro řízení před krajským soudem.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasačních
stížnostech zohledňuje pouze ten skutkový
stav, který tu byl ke dni rozhodnutí krajského
soudu.
b) Přezkoumávání důvodnosti přeruše-
ní správního řízení
[42] Druhá sporná otázka se týká přezkoumávání důvodnosti přerušení správního
řízení soudem v řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti.
[43] V této otázce je třeba vyjít ze smyslu
řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti.
Podle § 79 odst. 1 věty první s. ř. s. platí, že:
„Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, může se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve
věci samé nebo osvědčení.“
[44] Ustanovení soudního řádu správního upravující možnost jednotlivců zahájit
soudní řízení na ochranu proti nečinnosti byla
přijata proto, že dřívější právní úprava správního soudnictví citelně postrádala „možnost
fyzických a právnických osob dovolat se soudní ochrany v případech, kdy ve správním řízení dochází k průtahům a správní orgán
neplní povinnost v zákonem stanovených
lhůtách vydat rozhodnutí“ (důvodová zpráva
k soudnímu řádu správnímu, digitální repozitář PSP ČR, III. volební období, tisk č. 1080/0,
dostupné na www.psp.cz).
[45] Mají-li soudy efektivně poskytovat
ochranu těm, kteří se brání proti průtahům
ve správním řízení způsobeným nečinností
správního orgánu, není možné připustit, aby
správní orgány mohly svoji případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu přerušení správního řízení, a zablokovat tak zásah
soudu, neboť je představitelné, že i to může
být nezákonnou nečinností. Opačný závěr by
v řadě případů činil ze žaloby na ochranu
proti nečinnosti slepou munici, jejímž použitím by nebylo možno dosáhnout účinků, které požaduje žalobce a které zamýšlel zákonodárce. Odepření účinné soudní ochrany by
protiřečilo čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Uvedený názor je tak pro rozšířený senát zcela nepřijatelný.
[46] Jeho nesprávnost snad vyvěrá z mylné interpretace tzv. kompetenční výluky podle § 70 písm. c) s. ř. s., která nedovoluje přezkum rozhodnutí o přerušení řízení soudem
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Rozumí se, že v řízení o žalobách proti rozhodnutím skutečně
nemá valný smysl připustit je i proti takovým
procesním rozhodnutím, jimiž se toliko upravuje vedení řízení. O zrušení takového rozhodnutí ale v nečinnostních žalobách vůbec nejde,
ostatně ani petit nečinnostních žalob kasaci takového rozhodnutí nemůže požadovat.
[46] Jeho nesprávnost snad vyvěrá z mylné interpretace tzv. kompetenční výluky podle § 70 písm. c) s. ř. s., která nedovoluje přezkum rozhodnutí o přerušení řízení soudem
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Rozumí se, že v řízení o žalobách proti rozhodnutím skutečně
nemá valný smysl připustit je i proti takovým
procesním rozhodnutím, jimiž se toliko upravuje vedení řízení. O zrušení takového rozhodnutí ale v nečinnostních žalobách vůbec nejde,
ostatně ani petit nečinnostních žalob kasaci takového rozhodnutí nemůže požadovat.
[47] Podstatou sporu v tomto bodě tedy
není otázka možnosti přezkoumání zákonnos-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
ti rozhodnutí o přerušení řízení (s následkem
zrušení takového rozhodnutí), ale otázka, zda
k přerušení řízení došlo věcně důvodně a po
rozumu zákona (a správní orgán tedy nečinný není), anebo zda přerušení řízení je nedůvodné nebo účelové a správní orgán je užil
jen jako jakýsi procesní paraván, který má zastřít porušování povinnosti „vyřizovat věci
bez zbytečných průtahů“ (§ 6 odst. 1 správního řádu).
[48] Z těchto důvodů tedy v řízení o nečinnostní žalobě je skutečnost, že řízení bylo
přerušeno, skutkovou okolností, k žalobní námitce plně podléhající kognici správního
soudu jako součást zjišťovaného skutkového
stavu. To, že rozhodnutí, jímž bylo řízení přerušeno, je v řízení jiného typu (o žalobách
proti rozhodnutím) z přezkoumání soudem
vyloučeno, je skutečností zcela jinou, která
na právě vysloveném závěru nic nemění.
[49] Proto rozšířený senát dospěl k závěru, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti je soud oprávněn k řádné žalobní námitce jako součást skutkového stavu věcně
zkoumat důvodnost přerušení správního řízení. (...)
Odlišné stanovisko k usnesení v souladu s § 55a s. ř. s. uplatnil soudce
JUDr. Jaroslav Vlašín k výroku II. usnesení a k jeho odůvodnění.
[1] Mám za to, že výrok II. nepostihuje
podstatu věci a pro rozhodnutí ve věci samé
jej nelze využít. K tomu mne vedou následující důvody.
[2] V projednávané věci není pochyb
o tom, že žalovaný správní orgán nevydal rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prodloužení
dlouhodobého pobytu v zákonem stanovené
lhůtě, ani v dodatečné lhůtě, kterou mu opatřením proti nečinnosti ze dne 8. 11. 2011 určil nadřízený správní orgán – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Teprve
po uplynutí těchto lhůt vydal dne 23. 1. 2012
výzvu k odstranění vad podání – doložení potřebných listin, k čemuž stanovil stěžovateli
lhůtu pěti dnů od doručení výzvy a poučil ho
o následcích jejího neuposlechnutí. Téhož
dne rozhodl usnesením i o přerušení řízení
z důvodu uvedeného v § 64 odst. 1 písm. a)
správního řádu, a to na dobu uvedenou ve výzvě. Výzva spolu s usnesením byla stěžovateli
doručena fikcí dne 6. 2. 2012.
[2] V projednávané věci není pochyb
o tom, že žalovaný správní orgán nevydal rozhodnutí o žádosti stěžovatele o prodloužení
dlouhodobého pobytu v zákonem stanovené
lhůtě, ani v dodatečné lhůtě, kterou mu opatřením proti nečinnosti ze dne 8. 11. 2011 určil nadřízený správní orgán – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Teprve
po uplynutí těchto lhůt vydal dne 23. 1. 2012
výzvu k odstranění vad podání – doložení potřebných listin, k čemuž stanovil stěžovateli
lhůtu pěti dnů od doručení výzvy a poučil ho
o následcích jejího neuposlechnutí. Téhož
dne rozhodl usnesením i o přerušení řízení
z důvodu uvedeného v § 64 odst. 1 písm. a)
správního řádu, a to na dobu uvedenou ve výzvě. Výzva spolu s usnesením byla stěžovateli
doručena fikcí dne 6. 2. 2012.
[3] Žalobu na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu podal stěžovatel u Městského soudu v Praze již dne 26. 10. 2011, tedy
ještě před těmito úkony správního orgánu,
do dne rozhodnutí soudu mu však požadované listiny potřebné k vyřízení žádosti nezaslal. Správní orgán proto rozhodnutí ve věci
nevydal ani v průběhu soudního řízení, městský soud pak z uvedeného důvodu svým rozsudkem čj. 3 A 221/2011-29 žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítal
jednak to, že o přerušení řízení nebyl řádně
vyrozuměn, jednak to, že k vydání tohoto
usnesení došlo po několikanásobném uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, včetně lhůty stanovené nadřízeným správním orgánem.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítal
jednak to, že o přerušení řízení nebyl řádně
vyrozuměn, jednak to, že k vydání tohoto
usnesení došlo po několikanásobném uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, včetně lhůty stanovené nadřízeným správním orgánem.
[5] Obsah druhé námitky kasační stížnosti
považuji za vhodné ocitovat poněkud podrobněji. Stěžovatel doslova uvedl: „Lze souhlasit s tím, že po dobu, kdy je řízení přerušeno,
lhůty pro vydání rozhodnutí neběží.
Nelze však žalovanému přisvědčit v případě,
kdy k přerušení řízení přistoupí až po uplynutí doby více než 9 měsíců, ač zde skutečnost, v níž důvod pro přerušení shledá
(v tomto případě doložení 2 dokladů k žádosti), existovala již v době podání žádosti,
nadto až poté, co je dlouhodobě nečinný
a kdy je mu jeho nadřízeným správním orgánem v opatření proti nečinnosti stanovena lhůta k rozhodnutí a nečinnost v jeho postupu shledána (zvýrazněno stěžovatelem).
Správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby
v rámci zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (tj. nejpozději do 4. 6. 2011) vyzval žalobce k odstranění nedostatků žádosti, a řízení z tohoto důvodu přerušil. Situace, kdy
k tomuto správní orgán přistoupil po marném uplynutí lhůty 9 měsíců, zcela jasně
ilustruje nečinnost správního orgánu, tj. žalovaného. Skutečnost, že v době soudního
jednání bylo řízení již přerušeno, nemůže
předcházející nečinnost a důvodnost podané žaloby zvrátit. Opačný výklad by v tako-
vém případě představoval návod k účelovému postupu správních úřadů, a je proto nutno dovodit, že nečinnost trvá, když rozhodnutí ve věci vydáno ke dni rozhodnutí
soudu o žalobě nebylo. Argumentaci uvedenou v napadeném rozsudku, podle něhož
,postup žalovaného, který řízení přerušil
z důvodu nutnosti doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí ve věci, shledal soud zcela
namístě‘, proto nelze považovat bez dalšího
za správnou a důvodnou. Dle názoru stěžovatele je soud povinen zkoumat také okolnosti, za jakých došlo k přerušení předmětného řízení a s ohledem na to, že se jedná
o žalobu na ochranu proti nečinnosti, zejména kdy došlo k tomuto přerušení.“
[5] Obsah druhé námitky kasační stížnosti
považuji za vhodné ocitovat poněkud podrobněji. Stěžovatel doslova uvedl: „Lze souhlasit s tím, že po dobu, kdy je řízení přerušeno,
lhůty pro vydání rozhodnutí neběží.
Nelze však žalovanému přisvědčit v případě,
kdy k přerušení řízení přistoupí až po uplynutí doby více než 9 měsíců, ač zde skutečnost, v níž důvod pro přerušení shledá
(v tomto případě doložení 2 dokladů k žádosti), existovala již v době podání žádosti,
nadto až poté, co je dlouhodobě nečinný
a kdy je mu jeho nadřízeným správním orgánem v opatření proti nečinnosti stanovena lhůta k rozhodnutí a nečinnost v jeho postupu shledána (zvýrazněno stěžovatelem).
Správnímu orgánu nic nebránilo v tom, aby
v rámci zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí (tj. nejpozději do 4. 6. 2011) vyzval žalobce k odstranění nedostatků žádosti, a řízení z tohoto důvodu přerušil. Situace, kdy
k tomuto správní orgán přistoupil po marném uplynutí lhůty 9 měsíců, zcela jasně
ilustruje nečinnost správního orgánu, tj. žalovaného. Skutečnost, že v době soudního
jednání bylo řízení již přerušeno, nemůže
předcházející nečinnost a důvodnost podané žaloby zvrátit. Opačný výklad by v tako-
vém případě představoval návod k účelovému postupu správních úřadů, a je proto nutno dovodit, že nečinnost trvá, když rozhodnutí ve věci vydáno ke dni rozhodnutí
soudu o žalobě nebylo. Argumentaci uvedenou v napadeném rozsudku, podle něhož
,postup žalovaného, který řízení přerušil
z důvodu nutnosti doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí ve věci, shledal soud zcela
namístě‘, proto nelze považovat bez dalšího
za správnou a důvodnou. Dle názoru stěžovatele je soud povinen zkoumat také okolnosti, za jakých došlo k přerušení předmětného řízení a s ohledem na to, že se jedná
o žalobu na ochranu proti nečinnosti, zejména kdy došlo k tomuto přerušení.“
[6] Mohu tedy konstatovat, že samotnou
existenci důvodů pro přerušení řízení stěžovatel nezpochybnil, namítal pouze, že k výzvě
k odstranění nedostatků podání a současně
k přerušení řízení došlo až po uplynutí všech
lhůt pro vydání rozhodnutí a že mu rozhodnutí o přerušení řízení za této situace nemůže jít v řízení o žalobě k tíži. K tomu nejpodstatnějšímu faktu, o který opřel městský soud
svůj rozsudek, totiž k tomu, že požadované
dokumenty k žádosti do dne rozhodnutí soudu správnímu orgánu nedoložil, se stěžovatel
v kasační stížnosti nevyjádřil. Čeho přesně se
za této situace (kromě zrušení napadeného
rozsudku) domáhá, nelze z kasační stížnosti
tak zcela zjistit, vydání rozhodnutí zde stěžovatel explicitně nepožaduje, text nasvědčuje
spíše tomu, že se domáhá nějakého deklaratorního výroku o nečinnosti správního orgánu,
jenž by mu později umožnil uplatnit nárok na
náhradu škody způsobené nesprávným postupem správního orgánu. Tomu odpovídá
i skutečnost, že po skončení soudního řízení
si stěžovatel sám požádal dne 16. 5. 2012
o další přerušení řízení kvůli doložení požadovaných dokumentů, čemuž bylo usnesením žalovaného ze dne 21. 5. 2012 vyhověno.
Rozhodnutí o žádosti pak správní orgán vydal až dne 1. 11. 2012.
[6] Mohu tedy konstatovat, že samotnou
existenci důvodů pro přerušení řízení stěžovatel nezpochybnil, namítal pouze, že k výzvě
k odstranění nedostatků podání a současně
k přerušení řízení došlo až po uplynutí všech
lhůt pro vydání rozhodnutí a že mu rozhodnutí o přerušení řízení za této situace nemůže jít v řízení o žalobě k tíži. K tomu nejpodstatnějšímu faktu, o který opřel městský soud
svůj rozsudek, totiž k tomu, že požadované
dokumenty k žádosti do dne rozhodnutí soudu správnímu orgánu nedoložil, se stěžovatel
v kasační stížnosti nevyjádřil. Čeho přesně se
za této situace (kromě zrušení napadeného
rozsudku) domáhá, nelze z kasační stížnosti
tak zcela zjistit, vydání rozhodnutí zde stěžovatel explicitně nepožaduje, text nasvědčuje
spíše tomu, že se domáhá nějakého deklaratorního výroku o nečinnosti správního orgánu,
jenž by mu později umožnil uplatnit nárok na
náhradu škody způsobené nesprávným postupem správního orgánu. Tomu odpovídá
i skutečnost, že po skončení soudního řízení
si stěžovatel sám požádal dne 16. 5. 2012
o další přerušení řízení kvůli doložení požadovaných dokumentů, čemuž bylo usnesením žalovaného ze dne 21. 5. 2012 vyhověno.
Rozhodnutí o žádosti pak správní orgán vydal až dne 1. 11. 2012.
[7] K výše uvedenému základnímu rámci
projednávané věci považuji za vhodné nejprve stručně rozebrat podstatu řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti i zákonné
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
podmínky pro vydání usnesení o přerušení
správního řízení a s ním spojené právní účinky.
[8] Podmínkou pro úspěšné uplatnění
nečinnostní žaloby je tvrzení, že správní orgán ani po bezvýsledném využití prostředků
na ochranu proti nečinnosti nevydal ve
správním řízení v zákonem stanovené lhůtě
rozhodnutí (ať již ve lhůtě stanovené explicitně zvláštním zákonem či § 71 odst. 3 či implicitně tak, jak ji lze v konkrétním případě dovodit z aplikace § 71 odst. 1 správního řádu)
a zároveň tu nejsou žádné relevantní překážky, aby tak učinil. Soud se tedy při posuzování
oprávněnosti žalob zaměřuje především na
tyto dvě otázky a podle výsledku posouzení
buď zaváže správní orgán vydat ve stanovené
lhůtě rozhodnutí, anebo žalobu zamítne.
[9] Přerušení řízení podle § 64 odst. 1
správního řádu je pak fakultativním institutem, kterého správní orgán může, ale nemusí
využít. Důvody, které mohou vést k přerušení
řízení, jsou stanoveny taxativně, formou rozhodnutí je podobně jako u jiných procesních
otázek usnesení podle § 76 správního řádu,
které se doručuje účastníkům; proti tomuto
usnesení je přípustné odvolání. Podle § 73
odst. 2 správního řádu je takové usnesení závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány, pro jiné osoby jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném
(pro soudy tedy nikoliv).
[9] Přerušení řízení podle § 64 odst. 1
správního řádu je pak fakultativním institutem, kterého správní orgán může, ale nemusí
využít. Důvody, které mohou vést k přerušení
řízení, jsou stanoveny taxativně, formou rozhodnutí je podobně jako u jiných procesních
otázek usnesení podle § 76 správního řádu,
které se doručuje účastníkům; proti tomuto
usnesení je přípustné odvolání. Podle § 73
odst. 2 správního řádu je takové usnesení závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány, pro jiné osoby jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném
(pro soudy tedy nikoliv).
[10] Pravomocné usnesení o přerušení řízení má podle § 65 odst. 1 správního řádu za
následek stavení lhůt k provedení úkonu, lhůta k vydání rozhodnutí však přestává běžet již
dnem, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, a neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy přerušení řízení skončilo. Po dobu přerušení řízení činí
správní orgán a účastníci jen úkony, kterých
je zapotřebí k odstranění důvodů přerušení.
Podle § 65 odst. 2 správního řádu správní orgán pokračuje v řízení, jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno. O tom,
že v řízení pokračuje, vyrozumí účastníky
a provede o tom záznam do spisu, žádné
usnesení již nevydává.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
[11] Lze tak shrnout, že usnesení o přerušení řízení má v zásadě jen dva právní účinky,
stavení lhůt pro úkony správního orgánu,
zvláště pak pro vydání rozhodnutí ve věci,
a omezení možnosti správního orgánu
i účastníků činit jiné úkony než jen ty, které
směřují k odstranění překážky, jež byla důvodem přerušení řízení. Zde je nutno zdůraznit,
že zatímco ke stavení lhůt dochází pouze tehdy, je-li usnesení o přerušení řízení vydáno
(nestačí tedy pouhá existence důvodů, pro
které by bylo možno řízení přerušit), právní
účinky usnesení o přerušení řízení pomíjejí
okamžikem, kdy důvody pro přerušení řízení
odpadly (nikoliv tedy v závislosti na záznamu
do spisu či vyrozumění účastníků).
[12] S ohledem na výše uvedené se
v obecné rovině ztotožňuji s většinovým stanoviskem v tom, že sama existence usnesení
o přerušení řízení není překážkou pro úvahy
o nečinnosti správního orgánu, avšak z poněkud jiných důvodů. Podle mého názoru totiž
podstata věci spočívá v tom, že soud rozhodující o nečinnostní žalobě si může samostatně posoudit právní účinky usnesení o přerušení řízení, neboť toto usnesení je závazné
jen pro správní orgán a účastníky. Soud si tak
může nezávisle učinit úsudek o tom, zda zde
důvody uvedené v usnesení o přerušení řízení byly (skutečnost rozhodná pro stavení běhu lhůty), kdy nastaly (počátek stavení běhu
lhůty) a kdy pominuly (opětovné rozběhnutí
lhůty a návaznost na konec lhůty pro vydání
rozhodnutí), a zda zde tedy existovala či zda
a kdy odpadla překážka pro vydání rozhodnutí. Na základě toho pak v kontextu s dalšími
skutečnostmi může posoudit, zda je správní
orgán s vydáním rozhodnutí v prodlení, či nikoliv, případně se též zabývat otázkou, zda tu
nejsou nějaké jiné překážky pro jeho vydání.
[12] S ohledem na výše uvedené se
v obecné rovině ztotožňuji s většinovým stanoviskem v tom, že sama existence usnesení
o přerušení řízení není překážkou pro úvahy
o nečinnosti správního orgánu, avšak z poněkud jiných důvodů. Podle mého názoru totiž
podstata věci spočívá v tom, že soud rozhodující o nečinnostní žalobě si může samostatně posoudit právní účinky usnesení o přerušení řízení, neboť toto usnesení je závazné
jen pro správní orgán a účastníky. Soud si tak
může nezávisle učinit úsudek o tom, zda zde
důvody uvedené v usnesení o přerušení řízení byly (skutečnost rozhodná pro stavení běhu lhůty), kdy nastaly (počátek stavení běhu
lhůty) a kdy pominuly (opětovné rozběhnutí
lhůty a návaznost na konec lhůty pro vydání
rozhodnutí), a zda zde tedy existovala či zda
a kdy odpadla překážka pro vydání rozhodnutí. Na základě toho pak v kontextu s dalšími
skutečnostmi může posoudit, zda je správní
orgán s vydáním rozhodnutí v prodlení, či nikoliv, případně se též zabývat otázkou, zda tu
nejsou nějaké jiné překážky pro jeho vydání.
[13] Neztotožňuji se proto s koncepčním
pojetím dané otázky názorovou většinou, která zredukovala celý problém na otázku důvodnosti přerušení řízení, navíc otázku značně nejasně definovanou, pouze stručně
zmíněnou v bodu [47] usnesení rozšířeného
senátu. Tato otázka sama o sobě nemusí být
pro posouzení nečinnosti správního orgánu
vůbec podstatná (např. jak vyplývá z před-
chozí části textu, v případě, kdy správní orgán věc přeruší důvodně, po odpadnutí překážky však nekoná) a v projednávané věci také skutečně podstatná není.
[14] Nesprávnost uvedeného přístupu
mohu nejlépe demonstrovat právě na projednávaném případě. Uvádí-li věta II. usnesení
rozšířeného senátu, že „je povinností soudu
zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda
řízení je přerušeno důvodně“, pak musím
konstatovat, že tato věta, kromě výše vytýkané
nepřiléhavosti celé koncepce, nemá oporu
ani v rozhodovacích důvodech napadeného
rozsudku, ani v obsahu námitek obsažených
v kasační stížnosti (v žalobě tato námitka,
vzhledem k časové souslednosti úkonů žalovaného, obsažena být ani nemohla). Jak bylo
již uvedeno výše, stěžovatel samotné důvody,
pro které bylo řízení přerušeno, v kasační
stížnosti nezpochybňoval, tvrdil jen, že tak
měl žalovaný postupovat hned na počátku řízení, dříve, než uplynuly všechny lhůty pro
vydání rozhodnutí, aniž by však výslovně uvedl,
co by podle jeho představ měl správní orgán
za vzniklé situace vlastně dělat. Městský soud
pak zamítl podanou žalobu především z toho
důvodu, že stěžovatel na výzvu správního orgánu svoji žádost až do dne rozhodnutí soudu nedoplnil, a správní orgán tak podle jeho
názoru neměl pro vydání rozhodnutí ve věci
vytvořeny zákonem stanovené podmínky.
[14] Nesprávnost uvedeného přístupu
mohu nejlépe demonstrovat právě na projednávaném případě. Uvádí-li věta II. usnesení
rozšířeného senátu, že „je povinností soudu
zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda
řízení je přerušeno důvodně“, pak musím
konstatovat, že tato věta, kromě výše vytýkané
nepřiléhavosti celé koncepce, nemá oporu
ani v rozhodovacích důvodech napadeného
rozsudku, ani v obsahu námitek obsažených
v kasační stížnosti (v žalobě tato námitka,
vzhledem k časové souslednosti úkonů žalovaného, obsažena být ani nemohla). Jak bylo
již uvedeno výše, stěžovatel samotné důvody,
pro které bylo řízení přerušeno, v kasační
stížnosti nezpochybňoval, tvrdil jen, že tak
měl žalovaný postupovat hned na počátku řízení, dříve, než uplynuly všechny lhůty pro
vydání rozhodnutí, aniž by však výslovně uvedl,
co by podle jeho představ měl správní orgán
za vzniklé situace vlastně dělat. Městský soud
pak zamítl podanou žalobu především z toho
důvodu, že stěžovatel na výzvu správního orgánu svoji žádost až do dne rozhodnutí soudu nedoplnil, a správní orgán tak podle jeho
názoru neměl pro vydání rozhodnutí ve věci
vytvořeny zákonem stanovené podmínky.
[15] S ohledem na skutkové okolnosti případu i rozebírané právní účinky rozhodnutí
o přerušení řízení tak mám za to, že v projednávané věci byly (a jsou) k řešení pouze dvě
právní otázky. První otázka zní takto: Lze
usnesení o přerušení řízení přiznat účinky
předvídané § 65 odst. 1 správního řádu i tehdy, pokud již před jeho vydáním uplynula zákonná lhůta k rozhodnutí ve věci? Pokud je
odpověď ano, znamenalo by to, že se běh lhůty pro vydání rozhodnutí vrací se zpětnou
účinností na samý počátek [neboť potřeba
doplnit žádost podle § 45 odst. 2 v návaznosti na § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu zde
byla již v okamžiku jejího podání], a správní
orgán by tedy s rozhodnutím alespoň po určitou dobu trvání soudního řízení v prodlení
být nemusel. Pokud je odpověď ne, správní
orgán by za předpokladu neexistence jiných
překážek i přes vydané usnesení o přerušení
řízení s rozhodnutím v prodlení byl. Tuto
otázku si však mohl sedmý senát, jenž věc
předložil rozšířenému senátu, položit sám
a sám si na ni také odpovědět, neboť na toto
téma dosud žádný jiný senát nic nejudikoval
a s „důvodností“ přerušení řízení nemá tato
otázka prakticky nic společného. Rozšířený
senát se ostatně k této otázce nijak nevyjádřil.
[15] S ohledem na skutkové okolnosti případu i rozebírané právní účinky rozhodnutí
o přerušení řízení tak mám za to, že v projednávané věci byly (a jsou) k řešení pouze dvě
právní otázky. První otázka zní takto: Lze
usnesení o přerušení řízení přiznat účinky
předvídané § 65 odst. 1 správního řádu i tehdy, pokud již před jeho vydáním uplynula zákonná lhůta k rozhodnutí ve věci? Pokud je
odpověď ano, znamenalo by to, že se běh lhůty pro vydání rozhodnutí vrací se zpětnou
účinností na samý počátek [neboť potřeba
doplnit žádost podle § 45 odst. 2 v návaznosti na § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu zde
byla již v okamžiku jejího podání], a správní
orgán by tedy s rozhodnutím alespoň po určitou dobu trvání soudního řízení v prodlení
být nemusel. Pokud je odpověď ne, správní
orgán by za předpokladu neexistence jiných
překážek i přes vydané usnesení o přerušení
řízení s rozhodnutím v prodlení byl. Tuto
otázku si však mohl sedmý senát, jenž věc
předložil rozšířenému senátu, položit sám
a sám si na ni také odpovědět, neboť na toto
téma dosud žádný jiný senát nic nejudikoval
a s „důvodností“ přerušení řízení nemá tato
otázka prakticky nic společného. Rozšířený
senát se ostatně k této otázce nijak nevyjádřil.
[16] Druhá otázka pak v případě odpovědi ne na první otázku zní takto: Je skutečnost,
že správní orgán nerozhodl ve věci, neboť
účastník neuposlechl výzvu k doplnění podání, jež mu však byla zaslána až po uplynutí lhůt
pro vydání rozhodnutí, důvodem pro závěr
o nečinnosti správního orgánu a vyhovění podané žalobě? Městský soud učinil z odpovědi
na tuto otázku svůj hlavní rozhodovací důvod
(aniž se výslovně zabýval otázkou první)
a zodpověděl ji tak, že nikoliv. Podstata rozsudku městského soudu tedy spočívá v tom,
že uznal nutnost doplnění podání a tím i překážku, pro kterou není možné o žádosti rozhodnout, i když už všechny lhůty pro vydání
rozhodnutí marně uběhly a i když výzvu k odstranění nedostatků podání vydal správní orgán až v průběhu soudního řízení.
[17] Na tomto místě si dovolím poznamenat, že podle mého názoru správní orgán
s rozhodnutím v prodlení byl, neboť lhůta pro
vydání rozhodnutí v důsledku uplynutí lhůty
obsažené ve výzvě v době rozhodnutí soudu
při jakýchkoliv právních účincích usnesení
o přerušení řízení již uplynula, a správní orgán tedy měl, při striktním posouzení věci,
vydat usnesení o zastavení řízení podle § 66
odst. 1 písm. c) správního řádu. Jediným sporným momentem je tu pouze skutečnost, že výzvu učinil správní orgán jen přípisem, nikoliv
usnesením, podle mého názoru však v takovém případě není nedostatek formy při zachování předepsaného obsahu (stanovení lhůty
a poučení) pro uvedený postup překážkou.
[18] Ať již má kdo názor na řešení vzniklé
situace jakýkoliv, mohl si i zde příslušnou
otázku položit a úsudek o ní si učinit sedmý
senát sám (to nakonec stejně bude muset),
protože to, zda v souvislosti s výzvou k od-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
Yongbo Z. proti Ministerstvu vnitra o ochranu proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce.