I. Povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči učinit oznámení soudu podle § 191a o. s. ř. se týká každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, bez ohledu na důvody, pro něž tento souhlas nebyl dán. Lhůta 24 hodin stanovená v § 191a odst. 1 o. s. ř. je zachována jen tehdy, je-li zpráva ústavu soudu v této lhůtě doručena. II. Odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je zastavit ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn. Obdobně tomu bude i v případě úmrtí umístěného. Důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení není přeložení umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný takto přemístěn, znamená to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, trvá i nadále. Je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je v obvodu jiného soudu, přichází v úvahu přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Současně je však třeba mít na zřeteli relativní krátkost lhůt pro rozhodnutí soudu podle § 191b odst. 4 o. s. ř. i pro rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. Je proto nezbytné vhodnost tohoto postupu v každém individuálním případě bedlivě zvážit. III. O tom, že se usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s .ř. nedoručuje umístěnému, soud rozhodne ve výroku tohoto usnesení. Odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až po té, kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu odvolacího řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané rozhodnutí zrušit. Ústavy vykonávající zdravotnickou péči nejsou účastníky řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče. Proto nejsou oprávněny podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. IV. Lhůta tří měsíců určená soudu v § 191d odst. 4 o. s. ř. k rozhodnutí o tom, zda další držení umístěného v ústavu je přípustné a na jakou dobu, začíná běžet ode dne vydání (vyhlášení) usnesení, jímž soud vyslovil, že k převzetí umístěného do ústavu došlo ze zákonných důvodů. Uplynutí této lhůty, která je lhůtou pořádkovou, nebrání soudu v tom, aby rozhodl o přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu. V. Po vydání rozsudku o přípustnosti držení v ústavu vykonávajícím zdravotnickou péči postupuje soud tak, aby rozhodnutí o povolení dalšího držení vydal ještě před uplynutím doby uvedené v § 191e odst. 1 o. s. ř.
, udělí-li umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu propuštěn. Obdobně tomu bude i v případě úmrtí umístěného. Důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení není přeložení umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný takto přemístěn, znamená to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, trvá i nadále. Je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je v obvodu jiného soudu, přichází v úvahu přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Současně je však třeba mít na zřeteli relativní krátkost lhůt pro rozhodnutí soudu podle § 191b odst. 4 o. s. ř. i pro rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. Je proto nezbytné vhodnost tohoto postupu v každém individuálním případě bedlivě zvážit. III. O tom, že se usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s .ř. nedoručuje umístěnému, soud rozhodne ve výroku tohoto usnesení. Odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až po té, kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu odvolacího řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané rozhodnutí zrušit. Ústavy vykonávající zdravotnickou péči nejsou účastníky řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče. Proto nejsou oprávněny podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. IV. Lhůta tří měsíců určená soudu v § 191d odst. 4 o. s. ř. k rozhodnutí o tom, zda další držení umístěného v ústavu je přípustné a na jakou dobu, začíná běžet ode dne vydání (vyhlášení) usnesení, jímž soud vyslovil, že k převzetí umístěného do ústavu došlo ze zákonných důvodů. Uplynutí této lhůty, která je lhůtou pořádkovou, nebrání soudu v tom, aby rozhodl o přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu. V. Po vydání rozsudku o přípustnosti držení v ústavu vykonávajícím zdravotnickou péči postupuje soud tak, aby rozhodnutí o povolení dalšího držení vydal ještě před uplynutím doby uvedené v § 191e odst. 1 o. s. ř.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: Cpjn 29/2006
Datum rozhodnutí: 14.01.2009
Typ rozhodnutí: Stanovisko
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 62 / 2009
Předseda občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR
podal podle čl. 33 odst. 1 písm. b) Jednacího řádu Nejvyššího soudu ČR kolegiu
návrh na zaujetí stanoviska ve smyslu § 21 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších
předpisů, a čl. 32 Jednacího řádu ve věcech řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, neboť tato agenda není v
praxi soudů řešena jednotně a nepodařilo se jí řešit prostřednictvím
pravomocného rozhodnutí soudu.
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky
proto přijalo toto
s t a n o v i s k o :
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4
stanoví, „že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má
právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti
jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné".
Podle článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví,
ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické
péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu,
který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Jak vyplývá ze statistických údajů v náplni činnosti soudů zaujímá
významný podíl agenda tzv. detenčního řízení podle ustanovení § 191a násl.
občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"), jejímž cílem je realizace
uvedených zásad. Význam tohoto řízení pro zabezpečení práva na osobní svobodu
proto vedl Nejvyšší soud České republiky k vyhodnocení rozhodovací činnosti
soudů v této oblasti. Okresními soudy bylo proto předloženo celkem 365 spisů
této agendy, z nichž byly učiněny následující poznatky:
I.
§ 191a - Oznamovací povinnost ústavu
1. Povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči učinit oznámení
soudu podle § 191a o. s. ř. se týká každého, kdo v něm byl umístěn bez svého
písemného souhlasu, bez ohledu na důvody, pro něž tento souhlas nebyl dán.
2. Lhůta 24 hodin stanovená v § 191a odst. 1 o. s. ř. je zachována jen
tehdy, je-li zpráva ústavu soudu v této lhůtě doručena.
Východisko současné úpravy detenčního řízení, obsažené v ustanoveních §
191a až 191g o. s. ř., nutno spatřovat zejména v čl. 8 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen LZPS), podle něhož zákon stanoví, ve kterých
případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez
svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o
tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Vlastní úprava detenčního řízení v o. s. ř. bezprostředně souvisí s
hmotněprávní úpravou, obsaženou v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,
ve znění pozdějších předpisů, jež v § 23 odst. 4 taxativně vypočítává případy,
kdy lze nemocného bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-
li to povaha jeho onemocnění
a) jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit
povinné léčení,
b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace
ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo
c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si
jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,
d) jde-li o nosiče (ve smyslu § 53 zákona č. 25/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů). Ustanovení § 24 zákona č. 20/1966 Sb. pak stanoví, že převzetí
nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23
odst. 4 je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož
obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve
lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Ústavem vykonávajícím zdravotnickou péči, ve kterém jsou umisťovány
osoby z důvodů uvedených ve zvláštním předpise (§ 191a odst. 1, 2 o. s. ř.)
nutno ve vztahu k § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. rozumět každé zdravotnické
zařízení, v němž je objektivně možné nemocného bez jeho písemného souhlasu
umístit či v něm zadržet, když z ustanovení § 35 až § 38 cit. zákona,
upravujících jednotlivé druhy zdravotnických zařízení, nevyplývá přesné
vymezení pojmu „ústav zdravotní péče“, přičemž cit. zákon v ustanovení § 23
odst. 4 užívá pojmů ústav a umístění do ústavu ve zřetelně širším slova smyslu
než jediné ustanovení § 36 cit. zákona vymezující pojem odborný léčebný ústav. Z toho, jak je formulována povinnost označeného ústavu oznámit převzetí
„každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu“, nutno dovodit,
že půjde o všechny případy, kdy tento písemný souhlas chybí, tedy nejen ty, kdy
umístěný svůj souhlas s umístěním odmítne dát, popř. původně udělený souhlas
později písemně odvolá, ale i ty, kdy je do ústavní péče převzata osoba, která
vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopna dát souhlas (např. v bezvědomí
apod.), nebo kdy je nemocný izolován pro onemocnění přenosnou chorobou, kdy
rodiče nezletilého dítěte odmítnou udělit souhlas s jeho držením v takovém
ústavu apod. Z posuzovaných spisů vyplývá, že ve většině případů je soudy takto tato
otázka vnímána. Přesto však byly zaznamenány i výjimky.
Především jde o nesprávný názor prezentovaný Obvodním soudem pro
Prahu 1, který vyústil v právní větu, podle níž „převzetí pacienta, který je ve
zdravotním stavu vylučujícím rozpoznat, že je omezena jeho osobní svoboda, není
převzetím do ústavu zdravotnické péče ve smyslu ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. a jeho držení v ústavu v takovém stavu není detencí ve smyslu ustanovení §
191a násl. o. s. ř., o níž by měl rozhodovat soud“ (tento názor se negativně
odrazil např. v rozhodnutích tohoto soudu ve věcech sp. zn. 32 L 5/2006, sp. zn. 32 L 3/2006, sp. zn. 32 L 2/2006 apod.). Obdobně byl formulován tento názor
Okresním soudem v Jablonci nad Nisou ve věci sp. zn. 9 L 1/2006. Je zřejmé, že tento závěr (který však má ve skutečnosti neoficiálně
značnou podporu zejména mezi soudci první instance s ohledem na to, že jeho
obecné přijetí by ve svých důsledcích snížilo objem této na čas náročné agendy)
nelze akceptovat pro jeho rozpor s ústavním zakotvením tohoto řízení, jemuž
odpovídá úprava obsažená v § 191a odst. 1 o. s. ř., z něhož vyplývá, že
povinnost ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, učinit oznámení podle
tohoto ustanovení, se týká každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného
souhlasu. Pro výklad tohoto ustanovení tak, jak to činí např. Obvodní soud pro
Prahu 1, resp. Okresní soud v Jablonci nad Nisou, nejsou přesvědčivé důvody. To, zda je pacient v bezvědomí a není tak schopen vnímat omezení své svobody,
přičemž je současně bezprostředně ohrožen jeho život (a s ohledem na nezbytnost
lékařského zákroku je proto i reálný předpoklad, že soud nemůže rozhodnout
jinak, než tak, že převzetí a držení nemocného v ústavu je přípustné), není s
ohledem na charakter chráněného práva významné. Povinnost ústavu do 24 hodin oznámit soudu převzetí umístěného bez jeho
souhlasu nebo osoby, která takový souhlas sice dala, ale v průběhu léčení v
ústavu byla mimo rámec podmínek pobytu, s nimiž původně souhlasila, omezena ve
volném pohybu nebo styku s vnějším světem, nečiní mezi těmito osobami rozdílu. Posledně uvedený případ znamená, že v důsledku uvedené změny v poměrech
rozhoduje soud o tom, zda k umístění této osoby do ústavu byl dán zákonný
důvod, tedy jakoby původní souhlas zde vůbec nebyl. Ve výkladovém materiálu Ministerstva zdravotnictví vydaném dne 1. června 1992, týkajícím se detence, uveřejněném ve Věstníku tohoto ministerstva
č. 3/1992, se uvádí, že „ustanovení § 191a o. s. ř. upravuje převzetí
(odst. 1) do zdravotní péče a držení (odst. 2) v této péči bez souhlasu
nemocného. Vymezení důvodů, pro které může být osoba převzata, resp. držena v
ústavní zdravotnické péči, je ponecháno zdravotnickému zákonodárství, konkrétně
§ 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu ve znění pozdějších
předpisů“. Ministerstvo zdravotnictví vyslovuje přesvědčení, že „případy, kdy
osoba byla přijata do zdravotní péče a není zde dán její souhlas, by měly být
oznamovány soudu, je-li naplněn zákonný důvod detence dle § 23 odst. 4 zákona o
péči o zdraví lidu, tj. zákonné důvody detence platí jak pro převzetí, tak i
pro držení v ústavní zdravotnické péči“.
Ministerstvo zdůrazňuje, že „pokud je
dán některý ze zákonných důvodů detence, neobstojí argumentace, že plnění
oznamovací povinnosti zdravotnické pracovníky administrativně zatěžuje“. Nejde však jen o prostý fakt povinnosti ústavu oznámit ve smyslu
ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. soudu skutečnost umístění osoby, ale
současně o to, aby se jednalo o oznámení včasné. Ústav přitom tuto povinnost
splní nikoli tím, že v zákonem stanovené lhůtě 24 hodin tuto zprávu vyhotoví a
podá, ale pouze tím, že se tato zpráva v uvedené lhůtě dostane do dispozice
soudu. Tento závěr podporuje nejen skutečnost, že sám soud má velmi krátkou
lhůtu, aby na základě tohoto oznámení do sedmi dnů od omezení podle § 191a
odst. 1 o. s. ř. rozhodl, zda k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů,
ale současně i znění článku 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, tj. musí se dostat
do dispozice soudu. Protože je lhůta k oznámení stanovena v hodinách, je třeba, aby v něm
bylo uvedeno označení hodiny, kdy k převzetí pacienta došlo. Stejně tak je
třeba, aby ze spisu bylo patrno, v kolik hodin zpráva došla soudu. Na okolnost, zda je tato povinnost ústavu plněna náležitě, má vliv
nepochybně řada okolností. Pokud se pominou případy, kdy ústav činí oznámení o
převzetí osoby teprve několik dní poté, co se tak stalo, pak včasnost ovlivňuje
především to, jakou formu předání této informace soudu ústav zvolí. Ze
spisového vzorku vyplývají čtyři skupiny. První skupinou jsou oznámení zprostředkovaná soudu pomocí telefaxu,
zatímco v rámci druhé jsou tyto zprávy podávány e-mailem. V těchto případech
většinou lze ověřit dodržení nebo případné překročení stanovené
dvacetičtyřhodinové lhůty pro oznámení. Oznámení o umístění pacienta do
ústavní péče však není návrhem ve věci samé, takže není nezbytné, aby takovéto
podání učiněné telefaxem bylo podle ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. doplňováno předložením jeho originálu či písemným podáním shodného znění. Třetí skupinu tvoří oznámení zaslaná soudu písemnou formou. Pokud
nejsou např. týž den doručena do podatelny soudu „kurýrem“, ale jsou doručována
poštou, nelze počítat s tím, že zákonem stanovená lhůta pro podání oznámení
bude dodržena. Konečně poslední (byť spíše výjimečná) je skupina, kdy je oznámení
převzato např. při návštěvě pracovníka soudu v ústavu (v souvislosti s
vyřizováním jiné detenční věci), případně je pracovník o umístění pacienta v
ústavu informován ústně a o tomto oznámení je učiněn úřední záznam. Příklady některých oznámení telefaxem, která zákonnému požadavku
oznámení do 24 hodin nevyhověla:
OS Praha 5 sp. zn. 32 L 4/2005 - pacient byl přijat 1. 1. 2005
(neuvedena hodina), zpráva Fakultní nemocnice v Motole datována až dne 3. 1. 2005 (došla faxem soudu dne 3. 1. 2005)
OS v Děčíně sp. zn. 10 L 6/2006 – zpráva Nemocnice Děčín ze dne 15. 5. 2006 (soudu došlo 15. 5. 2006 v 7.31 hod.). V oznámení však není uvedeno datum
a hodina, kdy byla pacientka do ústavu převzata. V předtisku formuláře schází
vůbec kolonka, která by na vyplnění těchto údajů pamatovala).
Městský soud v Brně sp. zn. 71 L 1002/2006 - pacient byl přijat 17. 5. 2006 (neuvedena hodina), soudu došlo 18. 5. 2006, nelze tedy vyloučit, že
oznámení bylo podáno v zákonné lhůtě. Chybějící údaj v oznámení o hodině
převzetí to však vylučuje ověřit. Obdobný je např. případ věci sp. zn. L 1/2006
Okresního soudu v Rakovníku (původně spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 32 L 196/2006), kdy oznámení Fakultní nemocnice v Motole postrádá údaj o hodině
převzetí pacienta, nebo věc sp. zn. 6 L 3/ 2006 Okresního soudu ve
Strakonicích, kde tento údaj neobsahuje oznámení PL Lnáře. Příklady písemných oznámení předaných do podatelny soudu, resp. zaslaných mu poštou, která zákonnému požadavku oznámení do 24 hodin nevyhověla:
OS v Blansku sp. zn. 8 L 2/2006 - pacient byl přijat 29. 1. 2006 v
16.30 hod.; oznámení Nemocnice Blansko bylo v podatelně soudu podáno 30. 1. 2006, tedy s největší pravděpodobností v zákonné lhůtě. V podacím razítku však
není uveden údaj o hodině podání, takže není možno tuto úvahu objektivizovat. OS v Mladé Boleslavi sp. zn. 22 L 277/2006 - oznámení PL v Kosmonosech
- pacient přijat 1. 10. 2006 (neuvedena hodina); soudu došlo až 3. 10. 2006 (v
podacím razítku soudu též neuvedena hodina přijetí podání)
OS Příbram sp. zn. 9 L 16/2006 - pacient byl přijat 27. 2. 2006 v
11.00 hod. (datováno 28. 2. 2006, soudu došlo 1. 3. 2006)
OS v Jeseníku sp. zn. 17 L 23/2005 - oznámení PL Bílá Voda - pacient
přijat 9. 8. 2005; soudu došlo až 11. 8. 2005 (v podacím razítku soudu
neuvedena hodina přijetí podání). Případy, kdy je oznámení převzato např. při návštěvě pracovníka soudu v
ústavu, případně je o umístění pacienta v ústavu informován ústně a o tomto
oznámení je učiněn úřední záznam – lhůta dodržena:
OS České Budějovice sp. zn. 25 L 2/2006 – Nemocnice České Budějovice
13. 1. 2006 písemně sdělila, že téhož dne pacient převzat ve 13.00 hod. Podle
úředního záznamu z téhož dne z 15.04 hod. pracovník soudu oznámení osobně
převzal v nemocnici. Z předložených spisů vyplývá, že k překročení lhůty 24 hodin pro
uvedená oznámení dochází poměrně často, takže mezi okamžikem převzetí
umístěného nebo jeho omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem a
okamžikem doručení oznámení soudu uplyne doba přesahující zákonem stanovených
24 hodin. V naprosté většině jde o případy, kdy vlastní vypracování oznámení
soudu je vzhledem k umístění či omezení umístěného již opožděné. Takto pro ilustraci lze uvést další případy: např. ve věci sp. zn. 13 L
14/2006 Okresního soudu v Kroměříži došlo k umístění 8. 2. 2006, oznámení bylo
sepsáno teprve 14. 2. 2006. Obdobně v dalších věcech Okresního soudu v Jičíně
sp. zn. 30 L 11/2003 data 19. 6. 2005, resp. 21. 6. 2005, sp. zn. 4 L 1/2003
data 15. 2. 2003, resp. 17. 2. 2003, sp. zn. 6 L 2/2003 data 12. 2. 2003, resp. 17. 2. 2003, Okresního soudu v Prostějově sp. zn. L 2/2006 data 30. 4. 2006,
resp. 2. 5. 2006, sp. zn. L 3/2006 data 9. 5. 2006, resp. 12. 5. 2006, sp. zn. L 4/2006 data 10. 5. 2006, resp. 14. 5. 2006, Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 12 L 3/2006 data 13. 1. 2006, resp. 15. 1. 2006, Okresního soudu v Karviné
sp. zn. 39 L 12/2006 data 20.
7. 2006, resp. 22. 7. 2006, Obvodního soudu pro
Prahu 1 sp. zn. 32 L 1/2006 data 3. 4. 2006, resp. 7. 4. 2006, sp. zn. 32 L
3/2006 data 4. 4. 2006, resp. 7. 4. 2006 a v celé řadě věcí mnoha dalších soudů. Ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. stanoví pouze povinnost ústavu
oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí pacienta, který k
tomu nedal písemný souhlas. Konkrétní obsahové náležitosti tohoto oznámení
neupravuje. Je proto třeba mít za to, že ty se podřizují účelu řízení, které má
být na základě takového oznámení zahájeno a provedeno. Kromě označení umístěného (v tomto smyslu nebyly shledány případné
problémy), je především nutno trvat na uvedení údaje o datu a hodině převzetí
pacienta. Jak již bylo zmíněno v předchozích bodech, ústavy ne ve všech
případech tyto údaje vždy důsledně uvádějí. Význam má dále údaj o důvodu
převzetí pacienta do ústavu, označení oddělení, kde je pacient umístěn, jméno
jeho ošetřujícího lékaře a údaje významné pro snadný a rychlý kontakt soudu s
ústavem v rámci úkonů v řízení. V oznámení by měly být označeny i blízké osoby,
které by o umístěném mohly podat zprávu. Připojena by měla být i příslušná
lékařská zpráva o stavu pacienta. Tak např. oznámení Nemocnice v Ústí nad Orlicí ve věci sp. zn. 7 L
39/2005 OS v Ústí nad Orlicí označuje syna umístěné, včetně údaje o jeho
telefonním čísle, přičemž je připojena i příslušná lékařská zpráva týkající se
umístěné. Naproti tomu zcela minimálního obsahu je oznámení podepsané primářem
ARO Nemocnice v Hořovicích ze dne 12. 1. 2004 ve věci sp. zn. L 1/2004
Okresního soudu v Berouně, v němž se pouze uvádí, že „ode dne 10. 1. 2004 je na
ARO této nemocnice hospitalizován pan ..., r. č. ..., bytem ... Pacient je v
bezvědomí.“
Údaj o tom, kdy byl umístěný převzat ústavem, se pak nepodává např. z
oznámení nemocnice v Děčíně ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 L
6/2006. Jinak k vlastnímu posuzování těchto otázek možno odkázat též na
zveřejněná rozhodnutí. Rozhodnutí č. 48/1993 Sb. soudních rozhodnutí a
stanovisek s právní větou: „I když je osoba umístěná v psychiatrické léčebně
původně s vlastním souhlasem teprve v průběhu léčby omezena ve volném pohybu
nebo ve styku s vnějším světem, je třeba, aby soud posoudil, zda došlo k
převzetí do ústavu ze zákonných důvodů (uvedených zejména v ustanovení § 23
odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů)“. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. 20 Co
490/96, uveřejněné v Právních rozhledech č. 6/1997, str. 327, s právními větami:
1) „Pokud osoba, která byla převzata do ústavu zdravotnické péče se
svým písemným souhlasem, svůj souhlas později písemně odvolá, je ústav povinen
oznámit její držení soudu do 24 hodin od odvolání souhlasu. Soud pak zahájí
řízení a rozhodne, zda došlo k převzetí umístěného do ústavu v souladu se
zákonnými důvody, tj. jako kdyby byl přijat bez svého písemného souhlasu.“
2) „Jestliže je do ústavu zdravotnické péče přijat umístěný bez svého
souhlasu, avšak do 24 hodin souhlas písemně udělí, není ústav povinen jeho
převzetí soudu oznamovat.
Pokud se soud do zahájení řízení dle § 191b odst. 1
o. s. ř. v zákonné sedmidenní lhůtě dozví, že umístěný svůj souhlas dodatečně
udělil, řízení zastaví, pokud ještě nerozhodl o zákonnosti převzetí dle § 191b
odst. 4 o. s. ř. Jestliže však umístěný tento souhlas udělí až po uplynutí
sedmidenní lhůty nebo jestliže se soud až po uplynutí této lhůty o dodatečně
uděleném souhlasu dověděl, je pro rozhodnutí soudu tato okolnost významná jen
tehdy, jestliže soud nestačil výjimečně v zákonné lhůtě o nedobrovolném vstupu
rozhodnout.“
Ve věci sp. zn. 8 L 2/2006 Okresního soudu v Blansku bylo zahájeno
řízení usnesením ze dne 1. 2. 2006. Usnesením ze dne 2. 2. téhož roku byl
umístěné ustanoven opatrovník a téhož dne byl soudem vyslechnut její ošetřující
lékař. Uvedeného dne bylo konečně vydáno usnesení č. j. 8 L 2/2006-5, kterým
bylo rozhodnuto, že převzetí pacientky do ústavu zdravotnické péče bylo v
souladu se zákonnými důvody. Poté Nemocnice v Blansku sdělila, že umístěná
dodatečně podepsala souhlas s hospitalizací. Okresní soud v Blansku na toto
sdělení reagoval usnesením ze dne 7. 3. 2006, kterým řízení zastavil podle §
103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. s tím, že důvody, pro které byla pacientka držena
ve zdravotnickém zařízení bez svého souhlasu, pominuly. Ve věci Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 22 L 277/2006 bylo
řízení zahájeno usnesením ze dne 3. 10. 2006. Dne 6. 10. 2006 sdělila
Psychiatrická léčebna Kosmonosy, že umístěný dne 5. 10. téhož roku podepsal
dodatečný souhlas s umístěním v léčebně. Okresní soud proto usnesením ze dne
6. 10. 2006 toto řízení podle ustanovení § 104 o. s. ř. zastavil. Jako do určité míry specifická se jeví věc vedená u OS Plzeň-jih pod
sp. zn. 4 L 155/2006. Podle ustanovení § 191b odst. 4 bylo usnesením
rozhodnuto dne 17. 5. 2006 (převzetí ze zákonných důvodů). Dne 24. 5. 2006
sděleno, že pobyt se změnil na dobrovolný. Okresní soud usnesením ze dne 28. 6. 2006 řízení zastavil. Toto rozhodnutí však odůvodnil (oproti obvyklé praxi
většiny ostatních soudů) tak, že „občanský soudní řád nepamatuje na situaci,
kdy u řízení zahájeného bez návrhu ještě před skončením odpadne důvod pro jeho
další vedení. Ustanovení § 104 a násl. o. s. ř. upravuje jen procesní následky
nedostatku podmínek řízení. Soud má za to, že v projednávané věci nejde o
nedostatek podmínek řízení, ale o situaci, kdy odpadl předmět řízení a není
třeba rozhodovat o tom, co původně předmětem řízení bylo. Jde o určitou obdobu,
na kterou pamatuje ustanovení § 108 o. s. ř. úpravou zastavení řízení o určení
otcovství, došlo-li k jeho určení souhlasným prohlášením rodičů, či o obdobu
zastavení řízení při zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 2 o. s. ř. Za tohoto
stavu soud rozhodl analogicky podle uvedených ustanovení o zastavení řízení.“
Zde se však lze domnívat, že pokud většina soudů v těchto případech vychází z
ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř., pak postupují správně.
II.
§ 191b - Zahájení řízení o přípustnosti převzetí a jeho průběh
1. Odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je
zastavit ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li
umístěný dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z
ústavu propuštěn. Obdobně tomu bude i v případě úmrtí umístěného.
2. Důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení není přeložení
umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný takto přemístěn, znamená
to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu,
resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem, trvá i nadále.
3. Je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je v
obvodu jiného soudu, přichází v úvahu přikázání věci jinému soudu téhož stupně
z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Současně je však třeba mít na
zřeteli relativní krátkost lhůt pro rozhodnutí soudu podle § 191b odst. 4 o. s.
ř. i pro rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. Je proto nezbytné vhodnost
tohoto postupu v každém individuálním případě bedlivě zvážit.
V detenčním řízení se soud vysloví o zákonnosti omezení osobní svobody
fyzické osoby ve všech případech, kdy došlo k jejímu převzetí (umístění) do
zdravotnického zařízení bez jejího písemného souhlasu, jakož i v případech, kdy
tam byla převzata sice se svým souhlasem, ale v dalším průběhu léčby byla
dodatečně omezena ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. Řízení se
zahajuje usnesením podle § 81 odst. 3 o. s. ř. Podnětem k jeho zahájení je
zpravidla oznámení ústavu podle § 191a o. s. ř. Soud však není omezen pouze na
tento podnět. Dozví-li se věrohodně o zadržení nebo dodatečné internaci fyzické
osoby z jakéhokoliv jiného podnětu, je soud povinen zahájit řízení, neboť
úprava uvedená v § 191b odst. 1 o. s. ř. je objektivizující a není tedy závislá
na tom, zda ústav svoji oznamovací povinnost splní či nikoliv. Citované
ustanovení přitom soudu – jde-li o případ uvedený v § 191a o. s. ř. – ukládá
povinnost zahájit řízení (srov. „zahájí soud“). Je proto povinností soudu
bezodkladně řízení zahájit, jakmile k tomu získá odpovídající podnět tak, aby
mohl v zákonné sedmidenní lhůtě (§ 191b odst. 4 o. s. ř.) rozhodnout. Soudy někdy nadbytečně ve výroku o zahájení řízení uvádějí § 81 odst. 3
o. s. ř., ač jeho uvedení je na místě v odůvodnění usnesení (např. Okresní soud
ve Vsetíně ve věcech sp. zn. 6 L 15/2006, sp. zn. 6 L 33/2006, sp. zn. 7 L
48/2006, Okresní soud v Chebu ve věcech sp. zn. 18 L 4/2007, sp. zn. 18 L
7/2006 apod.). Jako chybný se ovšem jeví postup Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
ve věci sp. zn. 9 L 1/2006, v němž Krajská nemocnice v Liberci tomuto soudu dne
27. 4. 2006 sdělila, že z jejího oddělení ARO byl pacient, který nepodepsal
souhlas s umístěním v ústavu, dne 25. 4. 2006 přeložen na oddělení ARO
Nemocnice v Jablonci nad Nisou. Na tuto skutečnost reagoval Okresní soud v
Jablonci nad Nisou přípisem ze dne 2. 5. 2006 adresovaným Nemocnici v Jablonci
nad Nisou, v němž s odkazem na předmětnou zprávu Nemocnice v Liberci
informoval, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí, resp. držení ve
zdravotnickém zařízení podle ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. nebude
zahajováno. Jako právní důvod tohoto svého postoje deklaruje skutečnost, že u
pacienta nelze s ohledem na jeho vážný zdravotní stav vyžádat příslušný
souhlas. Postup podle zmíněného ustanovení by podle soudu byl možný až ve
chvíli, kdy umístěný (nemocný) by již nebyl bezprostředně ohrožen na životě a
jeho souhlas by (tak) bylo možno vyžádat, avšak umístěný by jej odepřel,
přičemž ústav by jej přesto převzal, resp. dále držel v této zdravotnické péči. Soud konstatuje, že teprve v této situaci by ústav byl povinen oznámit soudu,
že nemocný byl v zařízení umístěn bez svého souhlasu. Okresní soud pak
nepřípadně uzavírá, že nemocný, u kterého není možné vzhledem k jeho
zdravotnímu stavu si vyžádat souhlas, a u kterého jde o neodkladné výkony nutné
k záchraně jeho života či zdraví (např. je-li v bezvědomí), své právo
realizovat nemůže, takže zde není právo, jehož ochranu by soud v detenčním
řízení zabezpečoval. Zcela ojedinělý postup zvolil Obvodní soud pro Prahu 1 ve věcech sp. zn.
32 L 1/2006, sp. zn. 32 L 2/2006, sp. zn. 32 L 3/2006, když rozhodl tak, že
řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného v ústavu
zdravotnické péče se nezahajuje. Ve všech uvedených případech došlo k umístění občana, nacházejícího se
v bezvědomí. V odůvodnění těchto usnesení soud uvádí:
„Dle ustanovení § 191a odst. 1 o. s. ř. je ústav vykonávající
zdravotnickou péči, ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených ve
zvláštním předpise, povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je,
převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Formulaci
kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu je třeba vykládat tak, že
oznamovací povinnost se vztahuje pouze na případy těch nemocných, kteří odmítli
písemný souhlas se svou hospitalizací dát (a ne na případy nemocných, kteří
souhlas objektivně dát nemohou). Jenom v těchto případech bude na soudu zvážit,
zda může být nemocný v ústavu převzat a držen bez svého písemného souhlasu, to
jest proti své vůli, jelikož jenom v těchto případech je nemocný omezen ve své
osobní svobodě. Smyslem úpravy o detenčním řízení obsažené v ustanovení § 191a
a násl. o. s. ř., je právě zaručení osobní svobody. (Osobní svoboda je zaručena
v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základ detenčního řízení je
upraven rovněž v čl. 8 odst. 6 Listiny). Nemocný, u něhož není možné vzhledem k
jeho zdravotnímu stavu vyžádat souhlas a u kterého jde o neodkladné výkony
nutné k záchraně života či zdraví (který je např. v bezvědomí), své právo na
osobní svobodu realizovat nemůže a není zde tedy právo, jehož ochranu by soud v
detenčním řízení zabezpečoval. K takovému postupu ostatně Českou republiku
nezavazuje žádný mezinárodní dokument o lidských právech a ani v ostatních
evropských státech se takový postup neprosadil. Soud je přesvědčen, že by měl
vykládat právní předpis s ohledem na účel právní úpravy a doplňovat tak mezery
v zákonné úpravě v souladu s obecným principem spravedlnosti. Z výše uvedeného soud dospěl k závěru, že zde nebyly naplněny
předpoklady pro zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí v ústavu
zdravotnické péče podle ustanovení § 191b odst. 1 o. s. ř., a proto rozhodl
tak, že se řízení nezahajuje. Do doby, než se pacient probere z bezvědomí,
nebo do doby, než je možné vzhledem ke zdravotnímu stavu vyžádat jeho písemný
souhlas, není třeba zahajovat řízení o přípustnosti jeho držení v ústavní péči,
jelikož jeho zdravotní stav vylučuje jakýkoliv styk s vnějším světem, zákon
(ustanovení § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb.) přímo umožňuje
převzetí a držení v ústavu a umístěný není ve svém ústavním právu na osobní
svobodu jakkoliv omezován. Teprve až se zdravotní stav nemocného zlepší
natolik, že je objektivně schopen udělit souhlas s držením v ústavu, ale
neučiní tak, začne běžet lhůta 24 hodin pro oznámení podle ustanovení § 191a o. s. ř. a následoval by postup soudu podle dalších ustanovení občanského soudního
řádu.“
K odvolání ústavu, jemuž bylo usnesení o nezahájení řízení doručeno,
Městský soud v Praze usnesením sp. zn.
20 Co 194/2006 usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že se zahajuje řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve
výroku uvedeného občana do ústavu zdravotnické péče, s tím, že o ustanovení
opatrovníka jmenovanému rozhodne soud prvního stupě. V odůvodnění nejprve
vyložil, že jde o usnesení, proti němuž je odvolání přípustné, a že ústav je
oprávněn proti němu podat odvolání. K věci samé pak uvedl:
„Právní názor soudu prvního stupně o tom, že oznamovací povinnost
ústavu dle § 191a o. s. ř. se týká jen těch umístěných, kteří ke svému umístění
do ústavu odmítli dát písemný souhlas, není správný. Odvolací soud se naopak
ztotožnil s argumenty ústavu, že oznamovací povinnost se týká všech, kteří byli
v ústavu umístěni bez svého písemného souhlasu, t.j. i těch, kteří svůj souhlas
objektivně nemohli dát (nemohli svoji vůli projevit) pro svůj nepříznivý
zdravotní stav. Zákon č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, jako zvláštní předpis ve smyslu §
191a odst. 1 o. s. ř. vymezuje situace, kdy ústav může převzít (umístit)
nemocného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu, a to v případech, které
jsou natolik společensky odůvodněné, že zájem na odstranění škodlivého následku
v osobní sféře umístěného či jiné osoby objektivně převažuje nad zájmem
umísťované osoby na zachování její osobní svobody (srov. čl. 8 odst. 1 a odst. 6 LZPS). Právě proto, že jde o zásah do jednoho ze zaručených základních práv
občana (práva na osobní svobodu), nemůže být ponecháno jen na ústavu
zdravotnické péče, jak jeho odborní pracovníci vyhodnotí splnění podmínek
zákona pro umístění osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavní péče, ale
musí zde být vytvořena zákonná pojistka, totiž soudní přezkum postupu ústavu
tak, aby nemohlo dojít k nesprávnému vyhodnocení situace ze strany ústavu při
omezení osobní svobody občana, příp. snad i ke zneužití tohoto umístění v
rozporu s objektivními zájmy umístěného. Zákon (§ 24 zákona o zdraví lidu, §
191a odst. 1 o. s. ř.) proto s kategorickým požadavkem čl. 8 odst. 6 LZPS
ukládá ústavu, aby v určené lhůtě oznámil soudu převzetí každého, kdo v něm byl
umístěn bez svého písemného souhlasu, bez ohledu na to, zda umístěný (event. za
něj jeho zákonný zástupce) odmítl dát souhlas s tímto umístěním, nebo zda
umístěný objektivně svůj souhlas se svým umístěním do ústavu dát nemohl, např. proto, že byl přijat v bezvědomí či obdobném stavu, kdy svoji skutečnou vůli
nemohl projevit. V tomto směru je ustanovení čl. 8 odst. 6, věta druhá, LZPS
jednak generální pro všechna v úvahu přicházející převzetí osob do ústavu bez
jejich písemného souhlasu, jednak kogentní (srov. dikci „takové opatření musí
být do 24 hodin oznámeno soudu..\"), nepřipouštějící jiný výklad. Tomuto
požadavku pak odpovídá i zákonná úprava dle § 191a odst. 1 o. s. ř., svojí
povahou rovněž kogentní, ukládající povinnost ústavu oznámit převzetí každého,
kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Soud pak o každém, o němž
je ústav povinen učinit oznámení, zahájí řízení, s výjimkou případů dle § 191b
odst. 1 in fine o. s. ř. V daném případě byl ...
dle sdělení ústavu přijat do ústavní péče z
důvodu uvedeného v § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., bylo proto
zákonnou povinností ústavu oznámit jeho umístění soudu do 24 hodin od převzetí
a následně byl soud povinen zahájit řízení o vyslovení přípustnosti jeho
převzetí (umístění) do ústavu dle § 191a odst. 1 o. s. ř. Argument soudu prvního stupně, že reálně nebylo možno provést důkazy
pro posouzení zákonnosti důvodů převzetí dle § 191b odst. 3 o. s. ř. (výslech
umístěného, umožnění mu zvolit si zástupce a pod.) a že proto je zahajování
řízení a rozhodování v detenčním řízení neúčelné a nadbytečné, nemůže obstát z
praktických ani teoretických důvodů. Podle obsahu spisu došlo k převzetí ... do
ústavu dne 3. 4. 2006, ústav jeho umístění oznámil až dne 7. 4. 2006 (nedodržel
tak zákonnou 24 hodinovou lhůtu) a soud rozhodl prakticky bez jakýchkoliv úkonů
dne 10. 4. 2006. Není zřejmé, na základě jakých zjištění učinil soud prvního
stupně závěr, že v době rozhodnutí (tj. týden po umístění jmenovaného do
ústavu) není tento schopen jakéhokoliv výslechu či vyjádření ke svému umístění,
že není schopen zvolit si zástupce a pod. Odkaz v odůvodnění usnesení na
„telefonické doplnění” původního oznámení ošetřujícím lékařem je zcela
neurčitý, při absenci záznamu obsahu telefonického sdělení do spisu i
nepřezkoumatelným (který lékař a co k věci sdělil, kterého dne se tak stalo,
proč není umístěný schopen udělit písemný souhlas s umístěním do ústavu atd.). Postup soudu je dále nesoustředěný, neboť v telefonickém doplnění měl lékař
sdělit, že jmenovaného našli doma v bezvědomí, ale soud v této souvislosti ani
nezjistil, kde má jmenovaný své bydliště (kde byl „doma” nalezen), za jakých
okolností se tak stalo, zda má jmenovaný nějaké příbuzné či jsou zde jiné
osoby, které by o něm mohly podat informace, příp. z nichž by si mohl zvolit
svého zástupce pro řízení dle § 191b odst. 2 o. s. ř. V tomto směru je třeba
ovšem vytknout i ústavu, že ve formuláři, jímž oznámil soudu převzetí ... do
ústavu, žádný z těchto údajů nesdělil a omezil se na zcela obecnou informaci o
převzetí jmenovaného dle § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., bez
uvedení konkrétních okolností při nalezení jmenovaného, adresy bydliště,
alespoň obecné informace o jeho zdravotním stavu, uvedení osob, které lékaře
přivolaly, příp. uvedení osob, které by mohly být o hospitalizaci uvědoměny a
pod. Takové údaje jsou nutné pro alespoň základní orientaci soudu při volbě
procesního postupu - třeba i velmi neformálního v zájmu urychleného rozhodnutí
- v detenčním řízení. Jak je zřejmé, soud prvního stupně v době svého rozhodnutí neměl
(alespoň podle obsahu spisu) žádné relevantní podklady pro závěr, že nelze
umístěného ani vyslechnout ani jej poučit o možnosti zvolit si zástupce pro
řízení.
Jeho závěr je tak nepřezkoumatelný, navíc okolnost, že umístěný je
údajně v bezvědomí, nemůže být překážkou, aby si soud, považuje-1i to za nutné
v konkrétním případě, tuto skutečnost ověřil i osobní návštěvou v ústavu tak,
aby mohl za přítomnosti ošetřujícího lékaře posoudit, zda předchozí písemné
sdělení lékaře (zde chybějící) odpovídá i v době rozhodnutí aktuální
skutečnosti. Nelze přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že ústavu by vznikla
oznamovací povinnost až ve lhůtě 24 hodin od doby, kdy se zdravotní stav
nemocného přijatého v bezvědomí „zlepší natolik, že je objektivně schopen
udělit souhlas s držením v ústavu, ale neučiní tak”. Jednak jde o právní názor
jsoucí v rozporu se shora uvedeným výkladem odvolacího soudu, jednak by
nemuselo být ve všech případech zřejmé, kdy již nastal okamžik zlepšení
zdravotního stavu umístěného, že „by mohl udělit souhlas, ale neučinil tak”, a
tedy kdy počala běžet ústavu zákonná lhůta k oznámení jeho převzetí soudu. Nelze předjímat všechny možné situace a okolnosti převzetí osob do ústavu a
všechny možné objektivní důvody, pro které nemohou udělení svého souhlasu s
umístěním v ústavu tyto osoby uvážit či vyjádřit, proto zákon zcela logicky
stanoví konkrétní okamžik vzniku oznamovací povinnosti ústavu ohledně převzaté
(umístěné) osoby bez jejího souhlasu do ústavu, jímž je právě objektivně
zjistitelný okamžik jejího převzetí ústavem do ústavní péče. Argument soudu
prvního stupně o nadbytečnosti zahajování řízení (při převzetí osoby v
bezvědomí apod.), či dokonce argument vzniku nákladů „v souvislosti s neúčelným
ustanovováním advokátů” je zcela nepřípadný a rezignující na ústavní záruku
ochrany osobní svobody občanů, což by bylo v rozporu s účelem detenčního řízení
a s naplňováním nezastupitelné úlohy soudu při posuzování přípustnosti převzetí
osob do ústavu zdravotní péče bez jejich písemného souhlasu. Formulaci
„převzetí každého, kdo v něm (v. ústavu) byl umístěn bez svého písemného
souhlasu”, je nutno vykládat tak, že se jedná o všechny případy, kdy zde
písemný souhlas osoby (příp. jejího zákonného zástupce) s převzetím (umístěním)
do ústavu do 24 hodin od převzetí prostě není, bez ohledu na to, z jakého
důvodu nebyl dán, a nelze jej omezovat jen na případy - jak učinil soud prvního
stupně - kdy osoba svůj souhlas s umístěním do ústavu dát odmítne. Výklad soudu
prvního stupně je nepřijatelně restriktivní, přičemž jde o ustanovení, které má
být pojistkou proti případnému nezákonnému omezování osobní svobody občanů, kdy
soudní kontrola každého omezení osobní svobody musí být co nejširší, proto
jakýkoliv restriktivní výklad rozsahu takové záruky (v neprospěch zaručeného
ústavního práva) není přijatelný. Uvedené principy zastává i právní teorie
(srov. např. Bureš,J., Drápal,L., Krčmář,Z., Mazanec,M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 806 a násl.). Na základě výše uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení
dle § 220 odst. 3 o. s. ř., jak ve výroku uvedeno.
Nemohl však současně
ustanovit umístěnému opatrovníka pro řízení, neboť dosud nelze činit spolehlivý
závěr, že umístěný si nemůže sám zvolit svého zástupce (§ 191b odst. 2 o. s. ř.). Je proto na soudu prvního stupně, aby bez jakýchkoliv průtahů doručil
rozhodnutí odvolacího soudu ústavu, aby od ústavu vyžádal obratem zprávu o
zdravotním stavu umístěného v době umístění do ústavu i v současnosti (včetně
údajů o jeho bydlišti, příbuzných osobách apod.) a aby současně zjistil, zda
umístěný je již schopen vyjádřit svoji vůli, když postačí i telefonicky či
elektronickou poštou učiněný dotaz u příslušného ošetřujícího lékaře, s
poučením (prostřednictvím lékaře), že si může zvolit zástupce pro řízení. V
případě, že tohoto projevu není umístěný dosud objektivně schopen, uváží soud,
zda pro rozhodnutí o zákonnosti převzetí do ústavu postačí obsah vyžádané
lékařské zprávy a výslech ošetřujícího lékaře o okolnostech převzetí
jmenovaného do ústavu, či je nezbytné osobní zjištění soudce o jeho rámcovém
zdravotním stavu, a ustanoví mu pro řízení opatrovníka z řad advokátů a
následně rozhodne, zda k převzetí jmenovaného do ústavní péče došlo ze
zákonných důvodů. Jestliže však jmenovaný je již schopen vyjádření k věci i ke zvolení
svého zástupce, bude soud postupovat v závislosti na tomto zjištění. I pro
případ, že již dodatečně udělil svůj písemný souhlas s převzetím do ústavu
(nebo byl již z ústavu propuštěn), je nutné rozhodnout usnesením o přípustnosti
jeho převzetí do ústavu, a to bez zbytečného odkladu. Případné další řízení dle
§ 191d odst. 1 o. s. ř. je závislé na vyřešení shora uvedených otázek a na
konkrétních aktuálních skutkových okolnostech.“
S právním posouzením otázky zahájení řízení v těchto věcech a použitou
argumentací odvolacím soudem nutno souhlasit, neboť - na rozdíl od úvah soudu
prvního stupně – jeho výklad odpovídá znění příslušných zákonných ustanovení a
ústavních principů a vystihuje jejich smysl a účel. Umístěný je oprávněn sám zvolit svého zástupce a být jím v řízení jako
jeho účastník zastoupen; o tom a o svých dalších procesních právech a
povinnostech musí být poučen, umožňuje-li to jeho zdravotní stav. Pouze není-li
umístěný pro svůj zdravotní stav schopen poučení vnímat, není třeba mu je
poskytnout. Umístěnému, který si sám svého zástupce nezvolí, ustanoví předseda
senátu opatrovníka pro řízení z řad advokátů. Z výsledků zjištění plyne, že umístěnému, který si zástupce sám
nezvolil, bývá ustanoven opatrovník z řad advokátů často současně jedním
usnesením, jímž bylo zároveň zahájeno řízení. Jde např. o věci Obvodního soudu
pro Prahu 6 sp. zn. 12 L 305/2005, sp. zn. 12 L 342/2006, Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě sp. zn. L 684/2005, sp. zn. L 849/2005, sp. zn. L 990/2005,
Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 L 11/2006, sp. zn. 30 L 14/2005, Okresního
soudu v Písku sp. zn. L 1/2006 apod. Děje se tak zpravidla za stavu, kdy z
obsahu oznámení ústavu plyne, že umístěný není pro svůj stav schopen zástupce
zvolit.
O tom, zda byl účastník v řízení řádně zastoupen opatrovníkem lze
pochybovat v případech, kdy byl opatrovník ustanoven umístěnému v souvislosti s
vyslovením přípustnosti jeho umístění, kdy prvním výrokem usnesení je vyslovení
přípustnosti umístění občana, a dalším výrokem je mu ustanoven opatrovník z řad
advokátů (např. ve věcech Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 4 L 69/2006,
Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 5 L 25/2006, sp. zn. 5 L 42/2006, sp. zn. 14 L 8/2006, Okresního soudu v Karviné sp. zn. 39 L 9/2006). Jako problematický se jeví postup Okresního soudu v Českých
Budějovicích ve věci sp. zn. 25 L 2/2006, kdy dne 13. 1. 2006 bylo soudu
oznámeno, že týž den byl pacient bez písemného souhlasu převzat do ústavní
péče. Soud pak dne 16. 1. 2006 vyslechl ošetřujícího lékaře podle ustanovení §
191b odst. 3, o čemž svědčí protokol z téhož dne. Řízení ve věci bylo zahájeno
teprve usnesením ze dne 19. ledna 2006, kterým však současně byl pacientovi
ustanoven opatrovník; nadto tímto usnesením bylo rozhodnuto i o tom, že k
převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů. Tento postup, ač se může jevit
jako „racionální“, není možno akceptovat především pro to, že soud takto
prováděl výslech ošetřujícího lékaře ještě před zahájením řízení a nadto v té
době dosud nebyl umístěnému ustanoven opatrovník, který by jej zastupoval. Posloupnost úkonů soudu při procesní reakci na oznámení ústavu o
umístění pacienta bez jeho písemného souhlasu pak nebyla důsledně dodržena
např. ani ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. L 23/2006, kdy soudu bylo
dne 6. 10. 2006 oznámeno, že dne 5. 10. byla přijata pacientka bez jejího
písemného souhlasu. Soud dne 9. 10. 2006 vyslechl ošetřujícího lékaře jako
svědka podle § 191b odst. 3 a § 126 odst. 1 o. s. ř. Vlastní řízení však soud
zahájil až následujícího dne 10. 10. 2006, jímž současně umístěné ustanovil pro
řízení opatrovníka. O tom, že umístěná byla převzata do ústavu ze zákonných
důvodů, pak bylo rozhodnuto dne 12. 10. 2006. Naproti tomu ve věci Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 10 L 6/2006 bylo
dne 15. 5. 2006 soudu oznámeno převzetí umístěné. Téhož dne vyšší soudní
úřednice soudu podle úředního záznamu telefonicky kontaktovala ošetřujícího
lékaře pacientky a informovala se o jejím aktuálním zdravotním stavu; současně
lékaře informovala o datu výslechu. Téhož dne (15. 5. 2006) soud (vyšší soudní
úřednice) vydal usnesení o zahájení řízení a ustanovil umístěné opatrovníka. Dne 17. 5. 2006 se soud pokusil o výslech umístěné, který byl znemožněn jejím
zdravotním stavem a vyslechl ošetřujícího lékaře (výslech vedla vyšší soudní
úřednice). Dne 19. 5. 2006 Okresní soud vydal (samosoudkyní) usnesení o tom,
že k převzetí pacientky došlo ze zákonných důvodů s tím, že se od doručení
rozhodnutí pacientce upouští. Zcela výjimečně bylo rozhodnuto o přípustnosti umístění občana, aniž by
byl jakkoliv zastoupen (věci sp. zn. L 1/2006 a L 11/2006 Okresního soudu ve
Frýdku-Místku). Do 31. 7. 2005, tedy do novely o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2006
Sb., zněl druhý odstavec § 191b odst. 2 o. s. ř.
takto: „Nemá-li ten, kdo byl
ústavem převzat, jiného zástupce, ustanoví mu soud pro toto řízení
opatrovníka.“ Této úpravě odpovídal i judikát uveřejněný pod Rc 49/93 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR (usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 1992, sp. zn. 6 Co 802/92), podle něhož v
řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče se již
neustanovuje podle § 191b odst. 2 o. s. ř. opatrovník pro toto řízení osobě,
která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo byla omezena v této
způsobilosti a má ustanoveného opatrovníka, a to i v případě, že tímto
opatrovníkem je podle ustanovení § 27 odst. 3 obč. zák. orgán místní správy
nebo zařízení oprávněné vystupovat svým jménem. S ohledem na zásadní změnu úpravy ustanovení § 191b odst. 2 o. s. ř.,
které nyní bezvýhradně stanoví zásadu, že nezvolí-li si umístěný zástupce,
ustanoví mu předseda senátu opatrovníka pro řízení z řad advokátů, nelze
citovaný judikát, který reaguje na odlišnou, a nyní již překonanou právní
úpravu, považovat za použitelný. Je proto třeba vycházet z toho, že za podmínek
ustanovení § 191b odst. 2 o. s. ř. je třeba umístěnému ustanovit opatrovníka z
řad advokátů. Proto jako nesprávný je nutno hodnotit postup OS Plzeň-jih ve věci sp. zn. 4 L 155/2006, když soud neustanovil umístěnému (zbaven způsobilosti k
právním úkonům) opatrovníka z řad advokátů a „spokojil se“ s jeho „stálým“
opatrovníkem (Domov klidného stáří Žinkovy), ač řízení bylo zahájeno dne 16. 5. 2006, tedy již v době účinnosti aktuální právní úpravy, která kategoricky
předpokládá ustanovit umístěnému opatrovníka z řad advokátů. I když v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nemocného do ústavu
soud zpravidla nenařizuje jednání, přesto je povinen provést dokazování alespoň
v tom zákonem minimálně stanoveném rozsahu, že vyslechne nemocného (je-li to s
ohledem na jeho zdravotní stav možné) a jeho ošetřujícího lékaře. Provedené
důkazy pak soud vyhodnotí způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř.,
přičemž zjištěné skutkové závěry s navazující právní kvalifikaci též zákonu
odpovídajícím způsobem vyloží v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí
(obdobně usnesení krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 10 Co 798/2003). Je jisté, že sedmidenní lhůta, která je k rozhodnutí soudu vymezena od
převzetí osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavu vykonávajícího
zdravotnickou péči, neumožňuje provádění rozsáhlejšího dokazování a ze spisů
se podává, že i jinak se soudy snaží svůj postup v tomto řízení podřídit
požadavku na dodržení zákonem stanovené lhůty (což se současně převážně soudům
daří realizovat). Přesto jsou patrny v praxi jednotlivých soudů rozdíly. Ve věci sp. zn. 8 L 7/2006 Okresního soudu v Lounech bylo dne 12. 7. 2006 podáno oznámení o nedobrovolné hospitalizaci pacienta ze dne 11. 7. 2006. Dne 17. 7. 2006 byl v PL Petrohrad proveden samosoudkyní velmi podrobný a
obsažný výslech ošetřujícího lékaře a obdobně obsáhlý a věci přiléhavý výslech
umístěného. Pacient současně navrhl, aby soudem byla k věci vyslechnuta i jeho
družka.
K jejímu podrobnému výslechu jako svědkyně podle § 126 o. s. ř. soud
přistoupil dne 19. 7. 2006. Skutečností ovšem je, že soud teprve tohoto dne
vydal usnesení č. j. 8 L 7/2006-4, kterým zahájil řízení podle § 191b odst. 1
o. s. ř. a současně též usnesení č. j. 8 L 78/2006-5, kterým umístěnému
ustanovil opatrovníka (stejně tak 19. 7. 2006 vydal usnesení č. j. 8 L
7/2006-6, kterým vyslovil, že převzetí pacienta bylo ze zákonných důvodů). I v
tomto případě tedy přes jinak zřejmou péči, kterou soud věnoval výslechům,
fakticky nebyla důsledně dodržena posloupnost úkonů ve smyslu ustanovení § 191b
o. s. ř. Ve věci Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 8 L 24/2006 oznámení
Nemocnice s poliklinikou Mělník ze dne 29. 8. 2006 obsahovalo jméno, bydliště
a rodné číslo pacienta, datum a hodinu jeho přijetí a údaje, že byl přijat v
bezvědomí na oddělení ARO nemocnice; soud však zcela pominul provést dokazování
ve smyslu ustanovení § 191b odst. 3 o. s. ř., přičemž se zejména nepokusil
vyslechnout ošetřujícího lékaře. Soud přitom neměl kromě oznámeného bezvědomí
pacienta jakoukoliv hodnotnější informaci o jeho zdravotním stavu. Spokojil se
pouze písemným dotazem na nemocnici, zda je pacient stále v bezvědomí, což
nemocnice bez dalšího potvrdila telefaxem ze dne 5. 9. 2006. Soud pak již jen
6. 9. 2006 vydal usnesení č. j. 8 L 24/2006-5, jehož výrokem I. ve věci zahájil
řízení, výrokem II. ustanovil umístěnému opatrovníka, výrokem III. vyslovil,
že k převzetí nemocného do ústavu došlo ze zákonných důvodů. Výroky IV. a V. rozhodl o nákladech tohoto řízení. Je zcela zřejmé, že ač postup soudu v tomto
řízení musí být rychlý a tudíž i neformální, pak takto soudem pojaté řízení je
třeba považovat za provedené jen zcela formálně, aniž by přitom respektovalo
příslušnou úpravu tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že pro vyslovení se soudu o tom, zda osobní svoboda
umístěného byla omezena v souladu se zákonem, tedy pro naplnění některého z
důvodů § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., je stanovena velmi krátká lhůta
(zkrácená mnohdy navíc opožděným oznámením ústavu), bývá důkazní řízení
omezeno jen na důkazy uvedené v § 191b odst. 3 o. s. ř. To, jak již bylo
zmíněno, klade zvýšené nároky na obsahové údaje o umístěné osobě (jméno,
příjmení, datum narození, bydliště), důvod (y) umístění, jméno, příjmení a
adresa nejbližších příbuzných, lékařská zpráva o zjištění zdravotního stavu
umístěného při jeho převzetí do ústavu, a dále zejména zda přichází v úvahu
výslech umístěného a označení jeho ošetřujícího lékaře, který má být
vyslechnut, jakkoliv o. s. ř. ani zákon č. 20/1966 Sb. ústavu v tomto směru
neukládá odpovídající povinnosti (obsah oznámení, jak plyne z § 191b odst. 1 o. s. ř. a § 24 zákona č. 20/1966 Sb., je omezen toliko na informaci, kdy byl do
ústavu převzat a z jakého důvodu se tak stalo). V některých případech nebyl vyslechnut ošetřující lékař a soud se
spokojil pouze písemnou lékařskou zprávou, popř. zprávou obsaženou v oznámení
ústavu (např. Okresní soud v Karviné ve věci sp. zn. 38 L 15/2006, Okresní soud
ve Frýdku-Místku ve věci sp. zn.
0 L 1/2006, Okresní soud Brno-venkov ve věcech
sp. zn. 10 L 1/2006 a sp. zn. 10 L 3/2006). Účastník nebývá vyslechnut pouze tehdy, jestliže to jeho zdravotní stav
neumožňuje (např. bezvědomí umístěného ve věcech sp. zn. 41 L 4/2006, sp. zn. 41 L 5/2006, sp. zn. 41 L 43/2006 Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 L 1/2006
Okresního soudu Frýdku-Místku, sp. zn. 18 L 4/2006 Okresního soudu v Chebu). Ústavy pro svá oznámení podle § 191a o. s. ř. používají zpravidla
vlastní formuláře, obsahující alespoň základní údaje o osobě umístěného,
důvodech umístění apod. V některých případech se však k dalším potřebným
skutečnostem nevyjadřují.
Tak ve věcech Okresního soudu v Trutnově L 1/2002, Obvodního soudu pro
Prahu 9 sp. zn. 72 L 1/2005, sp. zn. 72 L 4/2005 nebyl uveden ošetřující lékař,
který má být vyslechnut. Ve věcech Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 4 L
69/2006 a sp. zn. 4 L 70/2006 byl uveden toliko jeho nečitelný podpis, takže
jej nebylo možno bez dalšího určit. Ve věcech Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 15 L 10/2006, sp. zn. 15
L 17/2006, Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 6 L 20/2006, sp. zn. 5 L
25/2006, Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 13 L 1/2007, sp. zn. 13 L 6/2007
chybí v oznámení ústavu vyjádření k možnosti výslechu umístěného. Ve věcech Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 8 L 12/2006, sp. zn. 13 L
14/2006, Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 72 L 3/2006, Okresního soudu v
Šumperku sp. zn. 12 L 6/2006 chybí jak označení ošetřujícího lékaře, tak i
vyjádření k možnosti výslechu umístěné osoby. Výslech jiných osob, než umístěného a ošetřujícího lékaře, byl v zásadě
zcela ojedinělý. Rovněž tak nebyl zjištěn případ, kdy by soud odmítl provedení
výslechu osob, které umístěný navrhl (§ 191b odst. 3 o. s. ř.). Soudy provádějí rozhodující úkony zásadně přímo v ústavu. I když
jednání nenařizují (§ 191b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), o výslechu uvedených
osob vyrozumívají zástupce (opatrovníka) umístěného a zpravidla ředitele
ústavu, popř. jiného vedoucího pracovníka, a to obvykle telefonicky. Podle § 191b odst. 4 o. s. ř. do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení
podle § 191a, soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů
(§ 191a odst. 1 o. s. ř.) nebo že převzetí bylo nezákonné. Podle autorů 7. vydání komentáře k občanskému soudnímu řádu,
vydavatelství C. H. Beck, Praha 2006, str. 943, jak v případě, že došlo přímo
k umístění nemocného do ústavu bez jeho písemného souhlasu, tak v případě, že
nemocný, jenž sice s umístěním písemně souhlasil, byl dodatečně internován,
soud rozhodne buď, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů (důvod se ve výroku
uvede) nebo že převzetí bylo nezákonné. Takto postupuje Okresní soud Brno-venkov např. ve věcech sp. zn. 10 L
1/2006, sp. zn. 10 L 2/2006, sp. zn. 10 L 3/2006, když ve výroku odkazuje na
konkrétní ustanovení § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb. (že k převzetí
do ústavu došlo v souladu s citovaným ustanovením). Není-li příslušný zákonný důvod uveden ve výroku usnesení, jímž soud
rozhodl, že k umístění došlo ze zákonných důvodů, pak je nezbytné konkrétní
důvod (důvody) uvést v odůvodnění usnesení, nejlépe odkazem na konkrétní
zákonné ustanovení § 23 odst. 4 písm. a) až d) zákona č. 20/1966 Sb. a jeho
citací. Soudy takto zpravidla postupují. Jen zcela ojediněle usnesení soudu v
odůvodnění postrádá uvedení příslušného zákonného ustanovení a obsahuje pouze
text, který mu odpovídá (Okresní soud v České Lípě ve věcech sp. zn. 19 L
5/2006 a sp. zn. 19 L 11/2006, kde text v odůvodnění odpovídá obsahově § 23
odst. 4 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb.). Pouze výjimečně Okresní soud v Litoměřicích ve věci sp. zn.
L 454/2005
v odůvodnění usnesení, jímž vyslovil, že k převzetí občana do ústavu
zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů, neoznačil konkrétní důvod,
vypočtený v § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením sp. zn. 10 Co 1029/2005 usnesení Okresního soudu v Litoměřicích k
odvolání umístěného právě z tohoto důvodu zrušil, s odůvodněním, že správnost
rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže pro nedostatek důvodů přezkoumat. Soudy někdy nadbytečně ve výroku o přípustnosti převzetí umístěného
uvádějí příslušný zdravotní ústav (např. Okresní soud v Chomutově ve věcech sp. zn. 50 L 82/2006, sp. zn. 50 L 128/2006, Okresní soud ve Zlíně ve věcech sp. zn. 30 L 4/2006, sp. zn. 30 L 30/2006 apod.). Rovněž tak není třeba ve výroku vymezovat dobu umístění, jak to učinil
Okresní soud v Litoměřicích ve věci sp. zn. L 454/2005 ve výroku usnesení, jímž
vyslovil, že k převzetí umístěného do ústavu zdravotnické péče v období od 15. 11. 2005 do 25. 11. 2005 došlo ze zákonných důvodů. V ojedinělých případech přetrvává označení umístěného jako nemocného –
v rozporu s již citovaným zákonem č. 205/2005 Sb., ve věcech Obvodního soudu
pro Prahu 9 sp. zn. 72 L 4/2006, sp. zn. 72 L 7/2006, Obvodního soudu pro Prahu
5 ve věci sp. zn. 32 L 176/2006 – zde je uvedeno i ve výroku usnesení. Pochyby o tom, zda lze provedené důkazy pokládat za řádně provedené v
souladu s § 191b odst. 3 o. s. ř. vzbuzují usnesení, kde v jediném rozhodnutí
jsou spojeny výroky o zahájení detenčního řízení (výrok I.), o ustanovení
opatrovníka umístěnému (výrok II.) a o tom, že k převzetí umístěného došlo ze
zákonných důvodů (výrok III.). Jde o věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 30 L
11/2005, sp. zn. L 14/2003, Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. L
1/2006, Okresního soudu v Chebu sp. zn. L 4/2006, sp. zn. L 7/2006, Okresního
soudu v Karviné sp. zn. 38 L 15/2006. V naprosté většině případů soudy stačí vydat rozhodnutí o tom, zda k
převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů či nikoliv v zákonné sedmidenní
lhůtě (§ 191b odst. 4 o. s. ř.). Pokud dochází k překročení této lhůty, bývá
tento stav nepříznivě ovlivněn opožděným plněním oznamovací povinnosti ústavem. Tak ve věci Okresního soudu v Písku sp. zn. 1 L 12/2006 byla umístěná přijata
4. 7. 2006, oznámení o tom došlo soudu až dne 11. 7. 2006 a soud vydal usnesení
podle cit. ustanovení 17. 7. 2006. Ve věci sp. zn. 1 L 13/2006 téhož soudu byla
umístěná přijata do ústavu 5. 7. 2006, oznámení o tom došlo soudu 11. 7. 2006 a
soud vydal usnesení dle cit. ustanovení 17. 7. 2006. Ve věci sp. zn. 6 L 2/2003
Okresního soudu v Jičíně byl umístěný přijat 12. 2. 2003, oznámení ústavu došlo
soudu 18. 2. 2003 a soud rozhodl 20. 3. 2003. Ve věci sp. zn. L 6/2006
Okresního soudu v Prostějově byla umístěná přijata do ústavu dne 4. 5. 2006,
oznámení ústavu o tom došlo soudu 17. 5. 2006 a soud rozhodl 19. 5. 2006. Ve
věci sp. zn. 0 L 2/2006 Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl umístěný přijat
24. 1. 2006, oznámení ústavu o tom došlo soudu 1. 2. 2006 a soud rozhodl 8. 2. 2006.
Jako příklad maximální snahy o rychlost řízení lze uvést již zmíněnou
věc OS Plzeň-jih sp. zn. 4 L 155/2006 – pacient byl do zdravotnického zařízení
převzat 16. 5. 2006; oznámení Psychiatrické léčebny v Dobřanech došlo telefaxem
soudu týž den, kdy soud současně vydal usnesení o zahájení řízení. Následujícího dne (17. 5. 2006) při úředním dnu v PL Dobřany vyslechla vyšší
soudní úřednice jak ošetřujícího lékaře (jako svědka podle ustanovení § 126 o. s. ř.), tak umístěného (jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř.). Ještě pak
téhož dne soud vydal usnesení, č. j. 4 L 155/2006-4, kterým rozhodl, že k
převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů. Nedostatkem však byla
skutečnost, že umístěnému soud neustanovil opatrovníka z řad advokátů. Lze tedy uzavřít, že soudy v řízení postupují s potřebnou rychlostí. Odpadnou-li důvody, pro něž bylo řízení zahájeno, je třeba je zastavit
ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. Tak tomu bude např. tehdy, udělí-li umístěný
dodatečně písemný souhlas se svým umístěním do ústavu nebo bude-li z ústavu
propuštěn. Obdobně tomu bude i v případě úmrtí umístěného. Správně proto bylo již zahájené řízení usnesením zastaveno ještě před
rozhodnutím podle § 191b odst. 4 o. s. ř., když umístěný dal dodatečně písemný
souhlas se svým umístěním (věci sp. zn. L 2/2006 Okresního soudu v Prostějově,
sp. zn. 30 L 5/2006 Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 12 L 4/2006 a sp. zn. 12
L 18/2006 Okresního soudu v Břeclavi apod.). Rovněž správně Okresní soud v
Karviné již zahájené řízení ještě před rozhodnutím dle cit. ustanovení
zastavil, když byl umístěný z ústavu propuštěn. Stejně tak bylo zahájené řízení
správně zastaveno poté, kdy umístěný před rozhodnutím soudu dle cit. ustanovení
zemřel (např. ve věcech Okresního soudu v Prostějově sp. zn. L 11/2006,
Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 30 L 29/2006, Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 12 L 2/2006, Okresního soudu v Karviné sp. zn. 39 L 12/2006 a sp. zn. 40 L
12/2006 apod.). Totéž platí, nastanou-li shora uvedené právní skutečnosti po vydání
rozhodnutí podle cit. ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. Správně proto bylo
usnesením zastaveno další řízení, když po rozhodnutí o přípustnosti převzetí
umístěného ze zákonných důvodů podepsal souhlas s umístěním (např. ve věcech
sp. zn. 11 L 21/2006 Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. L 3/2006 Okresního
soudu v Prostějově, sp. zn. 9 L 3/2006 Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 1 L
1/2006 Okresního soudu v Písku, sp. zn. L 664/06 Obvodního soudu pro Prahu 8,
sp. zn. 7 L 48/2006 Okresního soudu ve Vsetíně). Taktéž správně zastavil soud řízení poté, kdy po rozhodnutí podle cit. ustanovení došlo k propuštění umístěného z ústavu (např. ve věcech sp. zn. 12 L
57/2006 Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. L 6/2006 Okresního soudu v
Prostějově, sp. zn. 11 L 11/2006 Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 19 L
2/2006 Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 38 L 15/2006 Okresního soudu v Karviné). Uvedené se vztahuje i na případy zastavení řízení pro úmrtí umístěných
po rozhodnutí dle cit. ustanovení (ve věcech sp. zn. 11 L 132/2006 Okresního
soudu v Litoměřicích, sp. zn.
10 L 1/2006 Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 12 L 10/2006 Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 12 L 3/2006 Okresního soudu v
Břeclavi, sp. zn. 19 L 8/2006 Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 40 L 7/2006
Okresního soudu v Karviné apod.). Naproti tomu nesprávně nebylo řízení zastaveno po rozhodnutí soudu o
převzetí umístěného ze zákonných důvodů poté, kdy nastala některá z uvedených
skutečností. Ve věcech sp. zn. 11 L 9/2006 Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 19
L 2/2006 a sp. zn. 18 L 5/2006 Okresního soudu v Mostě, kdy došlo k propuštění
umístěného, ve věci sp. zn. 18 L 12/2006 Okresního soudu v Mostě, kdy došlo k
dodatečnému udělení písemného souhlasu umístěného se svým umístěním, či ve
věcech sp. zn. 41 L 4/2006 Okresního soudu v Kladně a sp. zn. 0 L 1/2006
Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kde vesměs po zjištění těchto skutečností
došlo bez dalšího k založení označených spisů. Důvodem k zastavení zahájeného detenčního řízení však není přeložení
umístěného do jiného (dalšího) ústavu. Je-li umístěný přemístěn do jiného
ústavu, znamená to, že z hlediska časového jeho umístění v ústavu bez jeho
písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem,
trvá i nadále; proto pouhá změna zdravotnického zařízení nemůže mít na
probíhající soudní řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v
ústavu zdravotnické péče žádný vliv. Účelem tohoto řízení je posouzení, zda je
převzetí umístěného nebo jeho držení v ústavu zákonné, takže identita ústavu,
kde je občan právě umístěn, nemá z tohoto pohledu žádný význam. Proto ani změna
ústavu nemůže mít na řízení jiný dopad než ten, že soud, který musí v každém
okamžiku jednat s ústavem, v němž se umístěný právě nachází, vezme jeho
přemístění na vědomí a přizpůsobí tomu procesní úkony, jimiž s ústavem vchází v
kontakt. Nový (další) ústav také vykonává práva i povinnosti, jež
zdravotnickému zařízení o. s. ř. přiznává, a může např. umístěného v případě
pominutí důvodů detence propustit. Chybně proto Okresní soud v Litoměřicích ve věci sp. zn. L 50/2006
poté, kdy rozhodl o tom, že k převzetí umístěné došlo ze zákonných důvodů, po
zjištění, že umístěná byla přemístěna do jiného ústavu, řízení usnesením
zastavil s odůvodněním, že „nejsou podmínky k pokračování v daném řízení, když
vyšetřovaná osoba byla z léčebny svým převozem na interní odd. nemocnice v
Děčíně de facto propuštěna“. Obdobně nesprávně bylo po rozhodnutí o přípustnosti převzetí umístěného
do ústavu zdravotnické péče pro přeložení umístěného do jiného zdravotnického
zařízení řízení zastaveno ve věcech sp. zn. 43 L 12/2006 Okresního soudu v
Karviné, sp. zn. 12 L 1/2006 a sp. zn. 12 L 8/2006 Okresního soudu v Břeclavi. Stejně tak nesprávný postup je třeba spatřovat pokud zahájené
řízení ještě před rozhodnutím podle § 191b odst. 4 o. s. ř. Obvodní soud pro
Prahu 1 ve věci sp. zn. 32 L 1/2006 usnesením zastavil po zjištění, že došlo k
přeložení umístěného do jiného ústavu, s tím, že nový ústav by měl „požádat o
vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče“ a že tím
důvod, aby tento soud dále rozhodoval o této otázce, odpadl.
Zjevně vadným je také usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 32 L 5/2006, jímž bylo zastaveno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a
držení umístěného v ústavu zdravotnické péče, ačkoli takové řízení nebylo vůbec
zahájeno. V odůvodnění usnesení se totiž mj. uvádí: „Zdejší soud pod 32 L
5/2006-2 ze dne 10. 5. 2006 rozhodl tak, že řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí nebo držení nemocného se nezahajuje. Rozhodnutí nabylo právní moci dne
27. 5. 2006“. Za nesprávné nutno pokládat i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ve
věcech sp. zn. 32 L 2/2006 a sp. zn. 32 L 3/2006, jimiž soud současně zahájil
řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do ústavu zdravotnické péče umístěného
(výrok I.) a současně toto řízení zastavil (výrok II.) s odůvodněním, že:
„Nemocnice Na Františku s poliklinikou v Praze 1, oznámila zdejšímu soudu, že
dne 4. 4. 2006 přijala k hospitalizaci jmenovaného nemocného, neboť byl
nalezen v bytě v bezvědomí a po zajištění jeho životních funkcí byl přijat na
resuscitační oddělení. S ohledem na svůj zdravotní stav nebyl schopen udělit
svůj písemný souhlas s převzetím. Nemocnice požádala o souhlas převzetím za
nemocného. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl dne 11. 4. 2006 pod sp. zn. 32 L
3/2006 o tom, že řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného
se nezahajuje. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 5. 2006. Zdejší soud
provedl šetření, zda důvody pro uvedené řízení nadále trvají, a zjistil, že
nemocný byl převezen dne 28. 4. 2006 do Thomayerovy nemocnice, pod výše
uvedenou adresou, kteréžto zdravotnické zařízení by mělo požádat o vyslovení
přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče. Zdejší soud proto
postupoval v souladu s ustanovením § 103, 104 odst. 1 ve spojení s § 191 b)
odst. 1 a § 88 písm. d) o. s. ř. a řízení u zdejšího soudu zastavil, neboť
důvody pro rozhodování zdejšího soudu přemístěním nemocného odpadly.“
Obě uvedená usnesení krom toho postrádají odůvodnění výroků, jimiž bylo
řízení zahájeno. Z obsahu usnesení lze dovodit, že řízení byla zahájena jen
proto, aby mohla být zastavena z důvodu v nich uvedeného, který je nutno
pokládat za nesprávný, jak již bylo vyloženo. V souvislosti s přemístěním umístěného do jiného ústavu vyvstává otázka
postupu soudu, je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je
v obvodu jiného soudu. V takovém případě přichází v úvahu přikázání věci jinému
soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Tak postupoval ve věci Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 5 L 1/2006
Obvodní soud pro Prahu 5, u něhož bylo detenční řízení zahájeno, a který
rozhodl, že k převzetí umístěné do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných
důvodů (§ 191b odst. 4 o. s. ř.). Poté byla umístěná přeložena do ústavu v
obvodu Okresního soudu v Kutné Hoře. Obvodní soud pro Prahu 5 předložil věc s
návrhem na delegaci věci Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením sp. zn. Ncd
435/2006 věc přikázal ve smyslu § 12 odst. 2, 3 Okresnímu soudu v Kutné Hoře.
V těchto případech je však třeba mít na zřeteli relativní krátkost lhůt
pro rozhodnutí soudu podle § 191b odst. 4 o. s. ř. i pro rozsudek podle § 191d
odst. 4 o. s. ř. Zákonná sedmidenní lhůta k rozhodnutí v prvém případě zřejmě
značně znesnadňuje užití postupu podle § 12 odst. 2, 3 o. s. ř. Obdobné
posouzení platí i pro takový postup v řízení o přípustnosti dalšího držení v
ústavu podle § 191d o. s. ř.
III.
§ 191c - Doručení usnesení a jeho účinky
1. O tom, že se usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř.
nedoručuje umístěnému, soud rozhodne ve výroku tohoto usnesení.
2. Odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až po té,
kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které
dosud nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu
odvolacího řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané
rozhodnutí zrušit.
3. Ústavy vykonávající zdravotnickou péči nejsou účastníky řízení o
vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče. Proto
nejsou oprávněny podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle
ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř.
První odstavec uvedeného ustanovení předpokládá výjimku ze zásady, že
usnesení podle § 191b odst. 4 o. s. ř. se doručí též umístěnému, pro případ, že
podle vyjádření ošetřujícího lékaře není schopen chápat obsah takového
rozhodnutí. O tom, že se usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s .ř. nedoručuje umístěnému, soud rozhodne ve výroku tohoto usnesení. Soudy však ve
většině případů takto nepostupují. Nabízí se totiž porovnání odlišnosti dikce
ustanovení § 191c odst. 1 o. s .ř. a § 189 téhož zákona, které může vést k
názoru, že o tom, že usnesení podle § 191b odst. 4 o. s. ř. se umístěnému
nedoručí, soud výslovně nerozhoduje. Ač lze souhlasit s tím, že obě tato
ustanovení mají odlišnou dikci, je jisté, že jejich účel je shodný. Posouzení,
zda jsou splněny předpoklady pro nedoručení usnesení umístěnému, náleží soudu a
nikoliv lékaři (nutno počítat i s tím, že vyjádření lékaře nemusí být vždy
zcela jednoznačné). V zájmu právní jistoty, komu má být usnesení doručeno (i
pro posouzení otázky jeho řádného doručení v rámci řízení o opravných
prostředcích) je proto třeba trvat na požadavku, aby o tom soud výslovně
rozhodl. Takovýto postup byl zjištěn pouze ojediněle (např. ve věci Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 7 L 39/2005, ve věci Okresního soudu v Hradci
Králové sp. zn. L 376/2006, nebo ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 36
L 125/2005). Soudy však jinak zásadně zjišťují, zda lze upustit od doručení usnesení
podle § 191b odst. 4 umístěnému dotazem na ošetřujícího lékaře. Nedoručují
usnesení jen tehdy, jestliže tento lékař vyloučí, že by umístěný byl schopen
chápat obsah usnesení. V rozporu s tím nebylo usnesení podle cit. ustanovení doručeno
umístěnému ve věci sp. zn. 12 L 305/2006 Obvodního soudu pro Prahu 6, když
chybí vyjádření ošetřujícího lékaře v uvedeném smyslu. Obdobně nesprávně soud
postupoval i ve věci sp. zn. 37 L 13/2006 Okresního soudu v Karlových Varech, v
níž usnesení podle cit. ustanovení nebylo doručeno umístěné, ač nebylo
zjištěno, zda jde o případ, kdy lze od doručení usnesení ve vyloženém smyslu
upustit. Ten, o jehož umístění v ústavu jde, je účastníkem řízení, v němž má
být vysloveno, zda k jeho převzetí do ústavu došlo ze zákonných důvodů či
nikoliv. Ostatně o jeho účastenství v tomto řízení se výslovně zmiňuje
ustanovení § 191b odst. 2 o. s. ř. Pokud se týče ústavu, který je povinen učinit oznámení podle § 191a o. s. ř., nemá v tomto případě ani status žalobce ani navrhovatele, ani toho, o
jehož právech nebo povinnostech by mělo být v řízení jednáno (§ 90 a § 94 odst. 1 o. s. ř.). Za účastníka tohoto řízení jej o. s. ř. případně neoznačuje ani v
ustanoveních týkajících se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení
v ústavu zdravotnické péče, a to přes skutečnost, že jinak tomuto ústavu dává
oprávnění se proti rozhodnutí (které se ústavu doručuje) odvolat (§ 191c odst. 1 a 2 o. s. ř.). V této souvislosti je proto možno nastolit otázku, zda je
ústav legitimován případně napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání
legitimován pouze účastník řízení. Jestliže ústavy vykonávající zdravotnickou
péči nemají statut účastníka řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo
držení v ústavu zdravotnické péče, pak z této skutečnosti vyplývá, že dovolání
proti rozhodnutí, kterým bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení § 191b odst. 4
o. s. ř. není oprávněn podat příslušný ústav zdravotnické péče (usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 1745/2007-91 ve věci
Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. L 452/2005). Ústav je kdykoliv sám oprávněn posoudit medicínské důvody převzetí,
resp. i dalšího držení umístěného. Proto jej může také v každém stádiu
detenčního řízení propustit, jestliže medicínské důvody detence pominuly. K propuštění umístěných ústavem a k následnému zastavení řízení došlo
např. ve věci sp. zn. 3 L 2/2005 Okresního soudu v Prachaticích, ve věci sp. zn. 6 L 3/2006 Okresního soudu ve Strakonicích, ve věci sp. zn. 14 L 1/2006
Okresního soudu v Pardubicích apod. Ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 71 L 868/2006 soud prvního
stupně usnesením ze dne 3. 5. 2006 rozhodl, že k převzetí umístěného došlo ze
zákonných důvodů. Ten podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Poté soud prvního
stupně usnesením ze dne 1. 6. 2006, č. j. 71 L 868/2006-9, řízení ve věci
zastavil, když ze sdělení Psychiatrické léčebny Brno – Černovice zjistil, že
umístěný byl propuštěn domů. S ohledem na již zmíněné odvolání na tuto situaci
odvolací soud reagoval zastavením odvolacího řízení s přihlédnutím k ustanovení
§ 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. K tomu je třeba dodat, že skutečnost, že v případě, že v ústavu
internovaná osoba dá souhlas se svým umístěním nebo že se podrobuje
vyšetřovacím a léčebným úkonům, popřípadě byla hospitalizace ukončena
propuštěním a pacient tak přestal být omezen ve volném pohybu nebo styku s
vnějším světem, odpadá tím předmět sporu a osobní svoboda jedince přestává být
objektem veřejnoprávní ochrany. Ingerenci soudní moci již nic nepřipouští. Nastává tím situace procesním předpisem sice přímo nepostižená, nicméně ne
neobdobná případům, kdy odpadá pravomoc soudu k řízení a rozhodnutí ve věci
detence (resp. když právo spojené s osobou zaniká její smrtí). Odpadnutí
základní podmínky řízení (§ 103 o. s. ř.), vede pak zásadně k zastavení řízení
(§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.); vydané rozhodnutí ve věci, pokud dosud
nenabylo právní moci, musí být odklizeno zrušením ve smyslu ustanovení § 107
odst. 5 per analogiam o. s. ř., protože z povahy věci a vzhledem ke změně
poměrů na jeho účinky nemá dojít (viz přiléhavé odůvodnění usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 44 Co 226/2006, uvedené v části V.).
IV.
§ 191d - Přípustnost dalšího držení
Lhůta tří měsíců určená soudu v § 191d odst. 4 o. s. ř. k rozhodnutí o
tom, zda další držení umístěného v ústavu je přípustné a na jakou dobu, začíná
běžet ode dne vydání (vyhlášení) usnesení, jímž soud vyslovil, že k převzetí
umístěného do ústavu došlo ze zákonných důvodů. Uplynutí této lhůty, která je
lhůtou pořádkovou, nebrání soudu v tom, aby rozhodl o přípustnosti dalšího
držení umístěného v ústavu.
V detenčním řízení soud rozhoduje zpravidla ve dvou stadiích. V prvém
rozhodne usnesením do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody
osoby jejím umístěním do zdravotnického zařízení (ústavu) bez jejího souhlasu,
zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§ 191b odst. 4 o. s. ř.). Odvolání
proti tomuto usnesení nemá odkladný účinek (§ 191c odst. 2 o. s. ř.). Jestliže
soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a umístěný je
omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, pokračuje soud v řízení o
vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení v ústavu (§ 191d odst. 1 o. s. ř.). V takovém případě detenční řízení přechází do druhého stadia. Ke zjištění
zdravotního stavu umístěného soud ustanoví znalce. Úkolem znalce je vyjádření o
tom, zda další držení umístěného v ústavu při omezení nebo vyloučení styku s
vnějším světem je či není nutné. Znalcem nemůže být ustanoven lékař, který
pracuje v ústavu, v němž je umístěný držen (§ 191d odst. 2 o. s. ř.). Soud
nařídí jednání, k němuž přizve umístěného (pokud podle vyjádření ošetřujícího
lékaře nebo písemného znaleckého posudku je umístěný schopen vnímat průběh a
význam jednání) a jeho zástupce (opatrovníka). Při jednání vyslechne znalce,
podle okolností ošetřujícího lékaře, umístěného a provede popřípadě další
vhodné důkazy (§ 191d odst. 3 o. s. ř.). V rozsudku, který musí být vyhlášen do
tří měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu, rozhodne soud, zda
další držení je přípustné a na jakou dobu. Ustanovení § 191c odst. 2 a 3 platí
tu obdobně (§ 191d odst. 4 o. s. ř.). Jednou z procesních záruk určených osobám na ochranu jejich základního
práva na osobní svobodu je v detenčním řízení právo na urychlené soudní
rozhodnutí. Představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska
naplnění práva účastníka řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 LZPS. Rychlý postup řízení
ukládá též občanský soudní řád v ustanoveních § 6 a § 100; právo účastníka, aby
jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů formuluje
dále v ustanovení § 5 odst. 2 zákon o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb.)
a soudci stanoví povinnost rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů (§ 79
odst. 1 cit. zák.). Mimořádný důraz kladený na požadavek rychlosti v detenčním
řízení vyplývá ze stanovení lhůt pro vydání rozhodnutí soudu přímo v LZPS (čl. 8 odst. 6) a v občanském soudním řádu (§ 191b odst. 4 a § 191d odst. 4 o. s. ř.). Tato ustanovení nabývají na významu v souvislosti s účelem detenčního
řízení, jímž je ochrana práva na osobní svobodu, které je vedle práva na život
nepochybně nejdůležitějším ústavně zaručeným základním lidským právem. V prvním stadiu detenčního řízení podle ustanovení § 191b o. s. ř. musí
soud ve velmi krátké lhůtě sedmi dnů rozhodnout, zda je naplněn některý z
důvodů § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu, pro který byla omezena osobní
svoboda umístěného.
Má-li soud dodržet zákonem stanovenou lhůtu, jeho postup v
řízení musí být rychlý a bezformální a řízení může být omezeno jen na provedení
důkazů předvídaných v ustanovení § 191b odst. 3 o. s. ř. Na rozdíl od prvního
stadia provádí se ve druhém stadiu detenčního řízení podle ustanovení § 191d o. s. ř. řádné důkazní řízení, jehož základem je znalecké dokazování. V závislosti
na zákonném důvodu umístění do ústavu je soud povinen provést všechny důkazy
potřebné pro závěr o nutnosti dalšího držení umístěného v ústavu. Rozsudek
podle ustanovení § 191d odst. 4 o. s. ř. musí být vyhlášen do tří měsíců
počítaných od vydání usnesení, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§ 191b
odst. 4 o. s. ř.), nikoliv ode dne jeho právní moci. Jde o lhůtu zákonnou,
která je pro soud závazná a má vždy zvláštní důležitost. Po vydání usnesení
podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. soud z úřední povinnosti vyšetří
okolnost, že umístěný je omezen nebo vyloučen ze styku s vnějším světem, aniž
by čekal na zprávu ústavu, a neprodleně pokračuje v řízení podle ustanovení §
191d o. s. ř. ( § 191d odst. 1 o. s. ř. ). To platí i v případě, že proti
usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř. bylo podáno odvolání. Takový
postup soudu je třeba dovodit z ustanovení § 191c odst. 3 o. s. ř., které
uvedenému odvolání nepřiznává odkladný účinek. Je proto neodůvodněné, aby soud
např. nepokračoval v řízení, nachází-li se spis k rozhodnutí o odvolání u
odvolacího soudu. Za tím účelem soud učiní potřebná opatření, zpravidla si pořídí kopie
těch částí spisu, které nezbytně potřebuje ke svému rozhodnutí. Podání odvolání
nemůže být přičítáno k tíži účastníka řízení. Závaznost zákonné tříměsíční
lhůty určené na ochranu základního lidského práva na osobní svobodu tudíž pro
soud znamená, že ji musí nezbytně dodržet a tomuto zákonnému požadavku i
podřídit postup v řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že soud musí ve velmi krátké
době provést všechny důkazy potřebné pro závěr, zda je či není nutné další
držení umístěného v ústavu, lze výjimečně připustit překročení tříměsíční lhůty
pouze v zájmu spolehlivého zjištění skutkového stavu. Účel práva na urychlené soudní rozhodnutí - ať už je formulováno obecně
zákonným požadavkem na rychlost řízení bez zbytečných průtahů nebo přímo
stanovením zákonných lhůt adresovaných soudu - je zapotřebí vykládat především
v souladu s ústavním principem právní jistoty, který zahrnuje i záruku, že
budou šetřena projednávaná práva účastníka řízení. Až vydání rozhodnutí soudu
odstraní právní nejistotu ohledně jeho práv. Průtahy řízení mohou způsobit
značné znehodnocení nebo i porušení subjektivních práv hmotněprávní povahy, o
něž se jedná. To má dále vliv na přijetí věcně správného a spravedlivého
rozhodnutí. Rychlost a účinnost každého řízení je ovšem podmíněna objektivně,
charakterem projednávané věci. Dobu na projednání věci bez zbytečných průtahů
nelze vyjádřit numericky. Tomu odpovídá i všeobecně zastávaný názor, že
soudcovskou činnost nelze regulovat stanovením procesních lhůt. V souvislosti s
právem na osobní svobodu představují výjimku lhůty týkající se zadržení a
vazby.
V občanském soudním řádu jsou lhůty adresované soudu k vydání rozhodnutí
lhůtami pořádkovými, na rozdíl od zákonných procesních lhůt, které jsou vesměs
neprodlužitelné a zásadně propadné. Zatímco zmeškání propadné lhůty má vždy
procesní následky spočívající ve ztrátě možnosti provést účinně procesní úkon,
marné uplynutí pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nemá za následek jeho
neúčinnost a nemá ani význam pro obsah rozhodnutí (může však mít jiné
hmotněprávní následky, popřípadě důsledky disciplinární). K řešení problematiky
nutnosti zajištění práva na urychlené soudní rozhodnutí, kdy z objektivních
důvodů nelze v justiční sféře stanovit délku řízení formou procesních lhůt,
přispívá maxima, kterou při přezkumu stížností na průtahy v řízení doktrinárně
obráží judikatura Ústavního soudu shodně s judikaturou Evropského soudu pro
lidská práva. Spočívá na zásadě, že každý konkrétní případ musí být hodnocen
vždy individuálně v závislosti na jeho okolnostech, s přihlédnutím ke kritériím
složitosti předmětu řízení, chování jednotlivých účastníků a postupu soudu,
který o věci rozhodoval. Na základě uvedeného lze učinit následující závěry: Tříměsíční lhůta,
zakotvená v ustanovení § 191d odst. 4 o. s. ř. pro vydání rozsudku o
přípustnosti dalšího držení v ústavu, je jednou z nejdůležitějších procesních
záruk určených osobám na ochranu jejich základního práva na osobní svobodu v
detenčním řízení podle ustanovení § 191a až 191g občanského soudního řádu. Představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva
účastníka řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené
době, zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 LZPS. Případné překročení
této lhůty, která je svojí povahou lhůtou pořádkovou, lze proto výjimečně
připustit, je-li to potřebné ke spolehlivému zjištění skutkového stavu. Tříměsíční lhůta počíná běžet od vydání usnesení podle ustanovení § 191b odst. 4 o. s. ř., že k převzetí došlo ze zákonných důvodů, nikoliv ode dne jeho
právní moci. Jestliže soud tedy rozhodne o zákonnosti omezení osobní svobody
umístěného, neprodleně pokračuje v řízení podle ustanovení § 191d o. s. ř. To
platí i v případě, že je proti usnesení podáno odvolání a spis je předložen
odvolacímu soudu, neboť zákon nepřiznává odvolání odkladný účinek (§ 191c odst. 3 o. s. ř.). Jak již bylo uvedeno, cit. ustanovení § 191d o. s. ř. upravuje druhé
stadium detenčního řízení, v němž soud pokračuje dále (z úřední povinnosti),
aniž by znovu vydával usnesení o zahájení tohoto řízení podle § 81 odst. 3 o. s. ř. Do druhého stadia řízení přechází za splnění dvou předpokladů, jimiž je
jednak rozhodnutí soudu, že k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů, a
dále okolnost, že umístěný je nadále omezen ve styku s vnějším světem. Jsou-li oba uvedené předpoklady splněny, pokračuje soud dále v řízení. Jeví se proto vhodným, aby již v souvislosti s rozhodnutím o tom, že k převzetí
umístěného došlo ze zákonných důvodů (§ 191b odst. 4 o. s.
ř.) – nejlépe
odpovídající výzvou – bylo ústavu uloženo, aby soudu neprodleně po jejím
doručení sdělil, zda umístěný je i nadále omezen ve styku s vnějším světem. Třeba znovu zdůraznit, že uvedené podmínky, za nichž detenční řízení přechází
do druhého stadia, je soud povinen vyšetřit z úřední povinnosti, a to
neprodleně po rozhodnutí podle § 191b odst. 4 o. s. ř., aniž by jinak čekal na
zprávu ústavu (zda ústav sám tedy bez výzvy soudu sdělí, zda umístěný je
nadále omezen ve styku s vnějším světem). Takto pokračoval Okresní soud v Jičíně v řízení ve věcech sp. zn. L
14/2003 a sp. zn. 30 L 11/2005, když přímo v rozhodnutí o vyslovení
přípustnosti převzetí umístěného ze zákonných důvodů ve výroku usnesení ústavu
uložil, aby nejpozději do sedmi dnů od doručení usnesení sdělil, zda umístěný
je i nadále omezen ve styku s vnějším světem. Soudy po rozhodnutí o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného do
ústavu ze zákonných důvodů ve smyslu § 191b odst. 4 o. s. ř. správně pokračují
v řízení a zjišťují, zda je umístěný nadále omezen ve styku s vnějším světem, a
ukládají ústavu povinnost tuto skutečnost bezodkladně sdělit, byť k tomu
užívají různých formulací. Takto postupoval např. Okresní soud v Litoměřicích
ve věci sp. zn. 12 L 20/2006 a ve věci sp. zn. 11 L 132/2006
Pouze v některých případech soudy ukládají ústavu tuto povinnost
samostatnou výzvou až po doručení usnesení vydaného podle § 191b odst. 4 o. s. ř., popř. až po právní moci tohoto usnesení (např. Okresní soud v Karviné ve
věcech sp. zn. 38 L 15/2006, sp. zn. 39 L 9/2006, sp. zn. 40 L 7/2006, sp. zn. 43 L 14/2006, Okresní soud ve Vsetíně ve věcech sp. zn. 6 L 15/2006, sp. zn. 7
L 48/2006, sp. zn. 7 L 49/2006, Okresní soud v Písku ve věci sp. zn. 1 L
17/2006). Pouze ojediněle byla zjištěna pochybení soudů v tom, že v tomto druhém
stadiu detenčního řízení řádně nepokračovaly. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 12 L 305/2006 soud po
rozhodnutí ze dne 10. 7. 2006 o tom, že k převzetí umístěné došlo ze zákonných
důvodů, byl nečinný až do 18. 12. 2006, kdy teprve požádal ústav o sdělení, zda
důvody pro detenci trvají. Podobně ve spisech Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 37 L
31/2006 a sp.zn. 37 L 36/2006 následuje po rozhodnutí o přípustnosti převzetí
umístěných ze zákonných důvodů pokyn kanceláři „založ“. Ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 30 L 4/2006 byla po rozhodnutí
o převzetí umístěného ve smyslu § 191b odst. 4 o. s. ř. ze dne 6. 3. 2006
vyznačena pouze právní moc usnesení a v řízení nebylo dále pokračováno. Okresní soud v České Lípě ve věci sp. zn. 19 L 11/2006 po vydání
usnesení o přípustnosti převzetí umístěné ze dne 24. 3. 2006 učinil dotaz
ústavu, směřující ke zjištění, zda je nadále omezena ve styku s vnějším světem,
teprve dne 26. 5. 2006. Po odpovědi ústavu o tom, že byla dne 4. 5. 2006
přemístěna do jiného ústavu v Praze a že další osud pacientky lékaři není znám,
spis bez dalšího založil. Obdobně postupoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve věci sp. zn. L 1/2006, když po rozhodnutí o přípustnosti převzetí umístěného usnesením ze
dne 27. 9.
2006 následuje ve spise záznam o tom, že telefonicky bylo
zjištěno, že umístěný byl 13. 10. 2006 přeložen do jiného ústavu v Hradci
Králové, s následným pokynem kanceláři k založení spisu. Ve věci sp. zn. 9 L 16/2006 Okresního soudu v Příbrami bylo usnesením
ze dne 2. 3. 2006, č. j. 9 L 16/2006-5, rozhodnuto, že k převzetí umístěné do
Oblastní nemocnice Příbram došlo ze zákonných důvodů (nabylo právní moci dne
25. 3. téhož roku). Dne 13. 3. 2006 podala nemocnice v Příbrami zprávu, že tato
pacientka se nachází na oddělení infekce JIP téže nemocnice. Okresní soud
usnesením ze dne 10. 4. 2006 ustanovil ve věci znalkyni z oboru zdravotnictví,
jíž uložil vyjádřit se k otázce, zda držení umístěné v ústavu je nutné, resp. na jakou dobu, a zda je pacientka schopna vnímat a účastnit se jednání a
porozumět rozhodnutí soudu. K podání posudku soud stanovil znalkyni lhůtu
třiceti dnů. Znalkyně však spis soudu vrátila (soudu spis došel dne 16. 5. 2006) se zprávou ze dne 11. 5. 2006, že pacientka v nemocnici dne 10. 5. 2006
zemřela. Identickou zprávu zaslala soudu dne 11. 5. 2006 i nemocnice. Okresní
soud v Příbrami pak usnesením ze dne 17. 5. 2006, č. j. 9 L 16/2006-13, řízení
zastavil podle ustanovení § 104 o. s. ř. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obdobná situace nastala ve věci Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 17 L
23/2005. Usnesení o tom, že k převzetí umístěného došlo ze zákonných důvodů,
bylo vydáno dne 15. 8. 2005, dne 21. 9. 2005 byl ustanoven znalec, posudek byl
podán 18. 10. 2005. Dne 8. 11. 2005 byl vyslechnut znalec. Dne 30. 11. 2005
proběhlo jednání za účasti opatrovníka, proveden důkaz znaleckým posudkem a
konstatován protokol o výslechu znalce. Z neznámých a ne zcela pochopitelných
důvodů pak bylo jednání odročeno na 1. 12. 2005 k vyhlášení rozsudku, jímž byla
přípustnost dalšího držení umístěného stanovena na dobu jednoho roku. Soud tak
přibližně o patnáct dnů překročil zákonnou lhůtu. Jako odporující úpravě obsažené v ustanovení § 191d o. s. ř. je třeba
hodnotit i postup Okresního soudu v Mělníku ve věci sp. zn. 8 L 24/2006, v níž
usnesením ze dne 6. 9. 2006 bylo (mimo jiné) rozhodnuto o tom, že k převzetí
umístěného došlo ze zákonných důvodů. Ač sděleným důvodem převzetí pacienta do
ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči bylo v tomto případě bezvědomí
umístěného (takže – byť při nedostatku dalších případných zjištění – nebylo
možno ani vyloučit dlouhodobější hospitalizaci), rozhodnutí podle § 191b odst. 4 o. s. ř. následoval již jen referát: „Založ“. Obdobně ve věci Okresního soudu v Tachově ve věci sp. zn. L 1/2005,
bylo rozhodnuto dne 31. 5. 2005 usnesením, že k převzetí umístěné do ústavu
došlo v souladu se zákonem. I v tomto případě, ačkoliv zdravotní stav pacientky
odůvodňoval předpoklad dlouhodobosti jejího umístění v ústavu vykonávajícího
zdravotnickou péči, rozhodnutí podle § 191b odst. 4 o. s. ř. následoval již jen
referát ze dne 21. 6. 2005 s pokynem vyznačit právní moc, dále zapsat věc do
rejstříku Nc jako podnět ke zbavení způsobilosti k právním úkonům a pak již
byl referován jen pokyn : „Založ“ . Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn.
14 L 292/2006 bylo
usnesením ze dne 7. 8. 2006, č. j. 14 L 292/2006-9, řízení ve věci vyslovení
přípustnosti držení umístěné zastaveno s odůvodněním, že usnesením téhož soudu
ze dne 22. 6. 2006 byla vyslovena přípustnost převzetí pacientky do ústavní
péče. Následně Fakultní Thomayerova nemocnice soudu sdělila, že pacientka byla
přeložena do LDN Fakultní Thomayerovy nemocnice, pavilon A2. Soud pak poukázal
na to, že jelikož byla jmenovaná přeložena do jiného zdravotnického zařízení,
odpadl důvod dalšího vedení řízení ve věci držení v ústavu. S tímto postupem
soudu se nelze ztotožnit již pro to, že, jak alespoň ze spisu vyplývá, nebyla
pacientka z ústavní péče propuštěna. Zatímco první stadium detenčního řízení je omezeno pouze na zjištění
základních skutečností, ve druhém stadiu se provádí náležité dokazování, jehož
základem je znalecký důkaz. Soud se ovšem neomezuje jen na tento důkaz, nýbrž –
především podle důvodu umístění ve smyslu § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb. –
provede všechny důkazy potřebné k posouzení nutnosti dalšího držení umístěného
v ústavu. Ustanovení § 191d odst. 3 o. s. ř. přitom předepisuje povinnost soudu
nařídit jednání a vyslechnout při něm znalce, jímž nemůže být ustanoven lékař,
který pracuje v ústavu, v němž je umístěný držen (§ 191d odst. 2 o. s. ř.). Nebyl zjištěn případ, kdy by znalcem byl ustanoven lékař, pracující v
ústavu, v němž je umístěný držen. Nebyl také zjištěn případ neustanovení znalce. Občas však dochází k tomu, že znalec není při jednání vyslechnut. Bylo
tomu tak např. ve věcech Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. L 622/2004,
sp. zn. L 709/2004, sp. zn.L 381/2005, sp. zn. L 611/2005, sp. zn. L 577/2006,
ve věci Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 6 L 20/2006, když je většinou ve
spise zachycena omluva znalce z neúčasti při jednání. Podle § 191d odst. 4 o. s. ř. soud podle výsledků dokazování rozhodne
buď o přípustnosti dalšího držení umístěného v ústavu, se současným určením na
jakou dobu je držení přípustné, nebo rozhodne, že další držení umístěného v
ústavu není přípustné. Rozsudek o tom musí být vyhlášen do tří měsíců od vydání
usnesení podle § 191b odst. 4 o. s. ř., nikoliv ode dne jeho právní moci. Tato
relativně krátká lhůta je zdůvodněna požadavkem co nejrychlejšího zjednání
jistoty o postavení umístěného na základě důkazního řízení, když předchozí
usnesení o přípustnosti umístěného bylo vydáno jen na základě základních
informací. Bylo zjištěno, že soudy pouze zcela výjimečně nedodrží zákonnou
tříměsíční lhůtu pro vydání rozsudku. Okresní soud v Havlíčkově Brodě ve věci sp. zn. 0 L 611/2005 vydal 19. 7. 2005 usnesení podle § 191b odst. 4 o. s. ř. a dne 26. 10. 2005 vydal
rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. Opoždění bylo ovlivněno nečinností soudu
do 17. 8. 2005, kdy teprve došlo k ustanovení znalce, s tím, že kanceláří byl
tento pokyn vypraven až 6. 9. 2005. Okresní soud v Šumperku ve věci sp. zn. 12 L 6/2006 vydal usnesení
podle § 191b odst. 4 o. s. ř. 17. 3. 2006. Poté učinil dotaz ústavu, zda je
umístěný nadále omezen ve styku s vnějším světem teprve 26. 4. 2006, aniž by
ústavu pro odpověď stanovil lhůtu.
Odpověď ústavu došla soudu 12. 5. 2006. Poté
byl ustanoven znalec, který podal písemný posudek dne 5. 6. 2006. Za tohoto
stavu bylo jednání nařízeno až na 12. 7. 2006, kdy byl vydán rozsudek podle §
191d odst. 4 o. s. ř. Obdobně tomu bylo ve věci sp. zn. 13 L 2/2006 téhož soudu, kdy usnesení
podle § 191b odst. 4 o. s. ř. bylo vydáno 22. 2. 2006. Dotaz na ústav ohledně
dalšího trvání omezení umístěného byl učiněn teprve 27. 3. 2006. Odpověď ústavu
byla doručena soudu 6. 4. 2006, avšak k následnému ustanovení znalce došlo až
dne 27. 4. 2006. Rozsudek podle § 191d odst. 4 o. s. ř. byl pak vyhlášen 20. 6. 2006.
V.
§ 191e - Účinnost rozsudku
Po vydání rozsudku o přípustnosti držení v ústavu vykonávajícím
zdravotnickou péči postupuje soud tak, aby rozhodnutí o povolení dalšího
držení vydal ještě před uplynutím doby uvedené v § 191e odst. 1 o. s. ř.
Zákonná úprava doby účinnosti rozsudku vychází z úvahy, že důvodnost
dalšího držení umístěného v ústavu je nutno podrobovat pravidelným šetřením,
jež se musí opakovat nejpozději po uplynutí jednoho roku od vyhlášení
předchozího rozsudku. Rovněž řízení podle § 191e o. s. ř. soud provádí z
vlastní iniciativy (z úřední povinnosti) na podkladě šetření o dalším držení
umístěného v ústavu. K tomu je vhodné, aby ústav včas sám informoval soud o
nutnosti dalšího pobytu umístěného v ústavu, aby tak soud mohl ještě v původní
lhůtě rozhodnout o přípustnosti dalšího držení v ústavu. Za naplnění cit. ustanovení odpovídá soud a nelze se tudíž spoléhat na to, že ústav sám a s
potřebným předstihem sdělí a odůvodní soudu potřebu dalšího držení umístěného. Budou-li pro to medicínské důvody, ústav může kdykoliv, bez zřetele na
lhůtu přípustnosti držení umístěného v ústavu, jej propustit. Soudy správně po vydání rozsudku o přípustnosti dalšího držení
umístěného podle § 191d odst. 4 o. s. ř. provádějí šetření potřebné k posouzení
otázky, zda má být držení umístěného v ústavu prodlouženo a na jakou dobu. Okresní soud v Šumperku ve věci sp. zn. 12 L 6/2006, kde lhůta pro
držení umístěného podle rozsudku vydaného v souladu s ustanovením § 191d odst. 4 o. s. ř. měla uplynout dne 12. 7. 2007, spis založil na lhůtu 1. 6. 2007 za
účelem dotazu ústavu na potřebu dalšího držení umístěného v ústavu. Nesprávně ve věci Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. L 622/2004
po opakovaných rozsudcích soudu o tom, že další držení umístěného je přípustné
na dobu jednoho roku, z nich poslední ze dne 13. 10. 2006, následuje ve spise
pokyn kanceláři k založení spisu, aniž by tak soud podroboval další držení
umístěného v ústavu pravidelnému vlastnímu šetření; to tím spíše, že předchází
postupně tři rozsudky o dalším držení umístěného (vždy na dobu jednoho roku). Naproti tomu ve věcech Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. L
709/2004, sp. zn. L 381/2004, sp. zn. L 611/2005, sp. zn. L 849/2005, sp. zn. L
577/2006 ústav zpravidla s dvouměsíčním předstihem oznamuje soudu potřebu
prodloužení doby k povolení dalšího pobytu umístěného v ústavu. K propuštění umístěného před uplynutím doby určené k jeho držení v
ústavu, jejíž konec podle spisu připadl na 24. 2. 2007, došlo z medicínských
důvodů již dnem 29. 6. 2006 ve věci sp. zn. L 1440/05 Obvodního soudu pro Prahu
8. Ve věci Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 3 L 120/2006 bylo rozsudkem
ze dne 11. 9. 2006 vysloveno, že další držení umístěného v ústavní péči je
přípustné do 11. 9. 2007. Zprávou ze dne 29. 9. 2006 sdělila Psychiatrická
léčebna Jihlava, že dne 25. 9. 2006 byla ukončena hospitalizace umístěného. Okresní soud v Jihlavě poté usnesením ze dne 6. 10. 2006 řízení zastavil podle
§ 104 o. s. ř. s tím, že odpadl důvod, pro který bylo řízení zahájeno (§ 191b
o. s. ř.)
Ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 71 L 390/2006 soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 15. 5. 2006, č. j. 71 L 390/2006-18, vyslovil
přípustnost dalšího držení umístěného v ústavu zdravotní péče. Toto rozhodnutí
bylo napadeno včas odvoláním umístěného.
Dříve, než odvolací soud o tomto
odvolání rozhodl, ústav sdělil, že umístěný byl z hospitalizace propuštěn. Poté
odvolací soud usnesením ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 44 Co 226/2006, správně
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (srovnej výklad u bodu
III.).
VI.
Získané poznatky svědčí pro závěr, že řízení o vyslovení přípustnosti
převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče je agendou značně náročnou na
organizační schopnosti soudního aparátu, která současně představuje jeho vysoké
časové zatížení. Je pak též zřejmé, že se soudy vesměs snaží požadavkům tohoto
řízení dostát, a to včetně dodržování zákonem stanovených lhůt. Přes tuto
skutečnost však nejsou ve všech případech úspěšné. Tato okolnost padá na vrub
nejen určitých nedostatků v organizaci práce, přičemž jsou zejména patrny
rezervy v součinnosti mezi soudy a jednotlivými ústavy zdravotnické péče, u
nichž je třeba trvat na včasném oznamování umístění pacientů, resp. na
poskytování dalších sdělení nezbytných pro řízení, včetně respektování
nutnosti soud informovat o všech podstatných údajích týkajících se umístěného.