Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 1/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.S., a PhDr. I.K., zastoupených JUDr. T.S., takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatelé podali prostřednictvím telefaxového podání dne 2. 1. 1998 ústavní stížnost, která byla doplněna písemným podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 18 Co 425/96-113, ze dne 15. 10. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě, čj. 8 C 85/92-96, ze dne 7. 5. 1996. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla zamítnuta žaloba navrhovatelů na vydání v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Podle názoru navrhovatelů byla uvedeným rozsudkem, krajského soudu porušena základní práva navrhovatelů zakotvená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem jsou upraveny zák. č. 182/1993 Sb., a jednou z nich je i tzv. přípustnost konkrétního 1
III. ÚS 1/98 návrhu. Podle ust. § 75 odst. 1 cit. zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti pak počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za procesní prostředek k ochraně práva se nepovažuje pouze návrh na povolení obnovy řízení. Vzhledem k tomu, že zák. č. 182/1993 Sb. nerozlišuje mezi řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, je nutno mezi procesní prostředky poskytnuté k ochraně práva řadit i dovolání.
Dovoláním však lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, jestliže to zákon připouští. V § 238 a 238a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") jsou podmínky přípustnosti dovolání formulovány takovým způsobem, že přípustnost nebo nepřípustnost dovolání je nesporná, a proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva užití tohoto dovolání. Stejná situace je v případě, kdy odvolací soud podle § 239 odst. 1 o.s.ř. ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
I v tomto případě z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je posledním procesním prostředkem k ochraně práva, který musí být vyčerpán, než je ústavní stížnost podána, opět dovolání. Naproti tomu dovolání pro vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je takovou vadou skutečně postiženo. V tomto případě, pokud dovolací soud zjistí, že odvolání nebylo postiženo namítanou vadou, dovolání odmítne, což znamená, že ve svém důsledku dovolání nebylo přípustné a z hlediska podané ústavní stížnosti posledním procesním prostředkem k ochraně práva bylo odvolání.
Obdobná situace nastává v případě, kdy odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl, ale účastník přesto dovolání podal. Pak ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže však dovolací soud dospěje k opačnému závěru a dovolání odmítne, pak dovolání přípustné nebylo a z hlediska podání ústavní stížnosti bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva již podané odvolání.
V předmětné věci Krajský soud v Hradci Králové ve výroku rozsudku, čj. 18 Co 425/96-113, ze dne 15. 10. 1997, výslovně uvedl, že proti rozsudku je přípustné dovolání. Ve smyslu výše uvedených právních závěrů je proto posledním procesním 2
III. ÚS 1/98 prostředkem, který je v daném případě navrhovatelům poskytnut k ochraně jejich práv, dovolání. Ze sdělení Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. 2. 1998 Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo dovolání podáno, avšak dovolací řízení nebylo zatím pravomocně skončeno. Vzhledem k této skutečnosti nebyly v předmětné věci splněny podmínky pro zahájení řízení a ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepřípustná, protože navrhovatelé ještě nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení podle § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout pro jeho nepřípustnost.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 1998
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR