Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti GOLF RESORT Karlovy Vary, a. s., se sídlem Pražská 219, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2025, č. j. 18 To 10/2024-38058, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a A. K., O. K., a R. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V trestním řízení, které bylo vedeno mj. vůči již zemřelému L. M., zajistilo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podle § 79a odst. 1 trestního řádu pohledávku za stěžovatelkou ve výši 35 milionů Kč. Pohledávka vznikla z titulu smlouvy o půjčce uzavřené v roce 2012 L. M. (věřitelem) a stěžovatelkou (dlužnicí) a stala se splatnou koncem roku 2022. Po úmrtí L. M. v roce 2013 přešla pohledávka na jeho univerzální dědičku. Důvodem zajištění pohledávky je podezření, že šlo o prostředky pocházející z trestné činnosti. V roce 2023 byl vynesen odsuzující rozsudek vůči ostatním spoluobviněným. Zatím není pravomocný.
3. Městský soud usnesením ze dne 30. 6. 2023, č. j. 2 T 3/2017-37365, zajištění pohledávky k návrhu stěžovatelky zrušil.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením zrušil Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu. Pohledávka je tak nadále zajištěna. Vrchní soud vyšel z toho, že stěžovatelka není k návrhu na zrušení zajištění podle § 79a trestního řádu aktivně legitimována, neboť není osobou, které byla věc zajištěna. Zároveň však věcně přezkoumal důvodnost trvání dalšího zajištění a shledal, že je pro účely trestního řízení nezbytné.
5. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, resp. práva na pokojné užívání majetku, neboť její pohledávka (povinnost uhradit dluh) je blokována více než 10 let. Nesmí svůj dluh uhradit oprávněné osobě a danou částku naopak rezervovat pro účely trestního řízení. To ji omezuje v nakládání s finančními prostředky.
6. Odmítnutí aktivní legitimace stěžovatelky je přepjatě formalistické a představuje odepření spravedlnosti. Soud odňal stěžovatelce možnost domoci se ochrany svých práv.
7. Podle § 79f trestního řádu se zajištění věci zruší, pokud ho již není třeba. Tato povinnost zrušit či omezit zajištění vzniká ex lege, jakmile pominou důvody zajištění, a není podmíněna výhradně návrhem oprávněné osoby.
8. I přesto, že vrchní soud nakonec přistoupil k věcnému odůvodnění dalšího trvání zajištění, učinil tak způsobem, který nesplňuje ústavní požadavky kladené na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Dostatečně se nezabýval délkou trvání zajištění (10 let) a jeho přiměřeností.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody.
12. V přípravném řízení trestním navíc Ústavní soud zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu.
13. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
Nejedná se tedy o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 druhé věty Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 2485/13 ).
14. Účelem procesní úpravy zakotvené v § 79f odst. 2 trestního řádu ("osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění") je ochrana majetku konkrétních subjektů v přípravném řízení trestním. Právní úprava v rovině podústavního práva je tak realizací pozitivního závazku státu plynoucího z ústavního práva na ochranu vlastnictví, resp. majetku (čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), a to závazku přijmout právní úpravu, která každé osobě, do jejíhož základního práva bylo zasaženo, poskytne efektivní procesní prostředek nápravy (srov. k tomu též nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ).
15. Klíčovou v nyní posuzované věci je tedy otázka, zda stěžovatelka disponuje majetkem, jež má být příslušným procesním ustanovením trestního řádu chráněn.
16. Ačkoli stěžovatelka opakovaně argumentuje ochranou majetku, není věřitelkou předmětné pohledávky, nýbrž dlužnicí. Dluh však není majetkem. Pokud vrchní soud dovodil, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání návrhu na zrušení zajištění, neboť není "osobou, jíž byla věc zajištěna", nepostupoval v rozporu s textem daného ustanovení, ale ani v rozporu s jeho účelem. Účelem je totiž ochrana majetku v přípravném řízení trestním. Postup soudu tak nelze považovat za přepjatě formalistický či svévolný.
17. Stěžovatelce lze přisvědčit, že soud je povinen podle § 79f odst. 1 trestního řádu i bez návrhu zajištění věci zrušit, není-li jej již třeba. Vrchní soud se však otázkou důvodnosti zajištění věcně zabýval a dospěl k závěru, že důvody, pro které městský soud zajištění zrušil, nebyly správné a že zajištění je nadále důvodné. Závěry soudu jsou dostatečně odůvodněny.
18. Ústavní soud zároveň připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu konkrétních ústavních subjektivních práv stěžovatelky samotné, nikoli o další instanční přezkum správnosti rozhodnutí obecného soudu v přípravném řízení trestním, či o ochranu ústavních subjektivních práv jiných subjektů (např. věřitelky).
19. Ústavní právo na ochranu majetku stěžovatelky však není v posuzované věci aplikovatelné, neboť zásah orgánu veřejné moci se týká pohledávky třetí osoby, nikoli stěžovatelky.
20. Ani ústavní procesní práva stěžovatelky nebyla žádným způsobem zasažena, neboť o jejím podání bylo soudem rozhodnuto. Sama skutečnost, že vrchní soud k odvolání státního zástupce rozhodnutí městského soudu zrušil, bez dalšího nezakládá porušení práva na přístup k soudu.
21. Výklad aktivní legitimace stěžovatelky provedený vrchním soudem odpovídá pravidlům podústavního práva (tj. jak dikci, tak účelu trestního řádu). Dle čl. 36 odst. 1 Listiny je možno se svých práv domáhat "stanoveným způsobem", tedy dle zákonem stanovených pravidel, nikoli mimo rámec těchto pravidel.
22. Závěry vrchního soudu týkající se nesprávnosti úvah městského soudu jsou logicky a přehledně odůvodněny a nelze je považovat za projev libovůle.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu