Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Americká 60, Staňkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 3. 2022, č. j. 6 To 54/2022-1315, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 5. 2021, č. j. 0 Nt 3/2021-31, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 8 To 124/2021, vzat do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stalo se tak v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání stěžovatele pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu loupeže dle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Dne 30. 7. 2021 byla na stěžovatele a jeho spoluobviněné podána k okresnímu soudu obžaloba. Dne 24. 8. 2021 okresní soud rozhodl usnesením při vazebním zasedání o ponechání všech tří vazebně stíhaných obviněných ve vazbě a krajský soud zamítl stížnost proti tomuto usnesení. Při hlavním líčení konaném dne 2. 12. 2021 okresní soud nahradil vazbu stěžovatele dohledem probačního úředníka dle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ke stížnosti státní zástupkyně krajský soud toto usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu.
Dne 10. 3. 2022 při konání dalšího hlavního líčení stěžovatel i jeho vazebně stíhaní spoluobvinění podali žádost o propuštění z vazby dle § 71a trestního řádu. Okresní soud usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 1 T 93/2021-1286, zamítl všechny tři žádosti o propuštění z vazby na svobodu, nepřijal písemný slib žádného ze spoluobviněných a nenahradil vazbu ani uložením předběžných opatření.
3. Krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodoval o stížnostech stěžovatele a jeho dvou spoluobviněných proti posledně uvedenému usnesení okresního soudu, podaným ihned ještě v průběhu hlavního líčení dne 10. 3. 2022, a to tak, že všechny tři stížnosti zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel podal tzv. blanketní stížnost, jejíž písemné odůvodnění zaslal okresnímu soudu až dne 22. 3. 2022, tedy den poté, co bylo napadené usnesení krajského soudu vydáno. V opožděném odůvodnění této stížnosti stěžovatel toliko požádal krajský soud, aby ještě jednou zvážil svůj původní názor, že by stěžovatel byl v případě svého propuštění vyhoštěn, a setrvá-li na něm, aby bylo zdůvodněno, proč svůj názor změnil oproti dřívějšímu stavu. Apeloval rovněž na krajský soud, aby zvážil všechny skutečnosti včetně toho, že stěžovatel podal ohledně trestu vyhoštění návrh na povolení obnovy řízení.
4. Stěžovatel uvozuje svou ústavní stížnost sdělením, že se domnívá, že napadené usnesení významně krátí jeho právo na spravedlivý proces. Vytýká mu: 1) nedostatečné odůvodnění; 2) extrémní rozpor provedených důkazů na jedné a jejich popisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí na druhé straně; 3) neúměrnou délku vazby.
5. Ad 1) stěžovatel připomíná význam odůvodnění soudního rozhodnutí a zvláště jej zdůrazňuje v situacích tzv. "slova proti slovu". V jeho věci již poněkolikáté bylo rozhodnuto o vazbě, aniž by příslušná rozhodnutí byla odůvodněna a v odůvodnění vůbec není reagováno na konkrétní události, přičemž soud odkazuje na skutečnosti, které v kauze stěžovatele vůbec nejsou, a na svědky, kteří svědčí k jinému bodu obžaloby. Stěžovatel se obává, že stejný přístup okresní soud zvolí i při rozhodování o jeho vině.
6. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že důvodnost jeho vazby je dovozována z výpovědi svědka T., jehož věrohodností se obecné soudy nezabývaly, ačkoliv jde o jediného svědka, který svědčí v jeho neprospěch, v době činu byl silně ovlivněn alkoholem, již třináctkrát byl soudně trestán, v jiných věcech jej obecné soudy nehodnotily jako věrohodného a jeho svědectví je v rozporu s výpovědí jiného svědka. Vše, co je v napadeném usnesení ke stěžovateli uvedeno, je dle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nebyly dosud provedeny důkazy, z nichž vyplývá, že stěžovatel neměl na sobě krevní stopy, DNA poškozeného ani oděrky na rukou. Svědek K., který měl údajně stěžovatele vidět při činu, je poškozeným v bodě obžaloby, v něm stěžovatel vůbec nefiguruje, přičemž v době skutku byl stěžovatel ve výkonu trestu. Krajský soud rovněž dohromady spojuje svědky, kteří vypovídali k různým bodům obžaloby, nikdy se nepotkali a nemají spolu nic společného. Stěžovatel není rovněž bezdomovcem, jak naznačuje krajský soud, neboť matka dcery stěžovatele je ochotna poskytnout mu pro případ propuštění na svobodu zázemí, bydlení a stravu.
7. Ad 3) stěžovatel považuje délku vazby, která byla započata dne 29. 4. 2021, za neúměrně dlouhou ve vztahu k jednoduchosti věci a ke skutečnosti, že v jeho případě byli dosud vyslechnuti pouze dva svědci, kteří si ve svých výpovědích odporují. Ačkoliv jsou k dispozici další očití svědci, okresní soud nevyvíjí dle stěžovatelova názoru dostatečnou snahu je vyslechnout.
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že rozsah jeho přezkumné činnosti je výrazně limitován tím, že stěžovatel brojí toliko proti napadenému usnesení krajského soudu. Není přitom pochybnosti, že právě jen proti němu ústavní stížnost směřuje, neboť z jejího petitu ani obsahu nevyplývá žádná indicie, že by stěžovatel ve skutečnosti chtěl napadnout i jiná rozhodnutí. Ústavní soud je však petitem ústavní stížnosti vázán, proto se v nynějším řízení musí omezit pouze na to, zda krajský soud v mezích ústavní konformity rozhodl o stěžovatelově stížnosti. Tento předmět řízení je tedy podstatně užší, než kdyby Ústavní soud přezkoumával i usnesení okresního soudu, které stěžovatel napadl stížností, již krajský soud svým napadeným usnesením zamítl.
10. Současně Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od toho, že stěžovatel podal pouze tzv. blanketní stížnost, kterou neodůvodnil dříve, než o ní krajský soud rozhodl. Stěžovatel tedy neumožnil krajskému soudu, aby se před rozhodnutím seznámil s jeho argumentací a mohl na ni adekvátně reagovat, přičemž časový odstup mezi podáním blanketní stížnosti a vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu (devět dní) nelze považovat za dobu překvapivě krátkou, neboť šlo o rozhodnutí o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, ohledně nějž jsou obecné soudy povinny dle § 2 odst. 4 věta druhá za středníkem trestního řádu rozhodovat s nejvyšším urychlením.
11. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by upozornil krajský soud na svůj záměr blanketně podanou stížnost odůvodnit, a neinformoval jej o lhůtě, v níž tak hodlá učinit. Stejně tak stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by odůvodnění stížnosti zaslal krajskému soudu včas ještě před vydáním napadeného rozhodnutí a že by je krajský soud přesto ignoroval či že by se s ním neseznámil v důsledku administrativního pochybení ve své sféře. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tak za těchto okolností nelze klást krajskému soudu k tíži, že vydal napadené usnesení ještě předtím, než měl stěžovatel možnost svou stížnost odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2934/21 ze dne 15. 2. 2022, nález sp. zn. III. ÚS 3463/20 ze dne 16. 2. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 2444/20 ze dne 1. 12. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 1992/20 ze dne 22. 9. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 2130/20 ze dne 1. 9. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3955/19 ze dne 1. 4. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 3333/19 ze dne 6. 12. 2019 (N 204/97 SbNU 190) aj.]
12. Ostatně, i kdyby krajský soud byl povinen vzít stěžovatelovu argumentaci v potaz (což za okolností vyložených výše nebyl), jediná námitka uplatněná stěžovatelem v odůvodnění stížnosti byla zcela odlišná od námitek, které stěžovatel předkládá nyní v ústavní stížnosti. Jak však Ústavní soud ustáleně rozhoduje, zásada subsidiarity ústavní stížnosti vyžaduje, aby obecné soudy měly možnost se vyjádřit již v rámci řízení předcházejících vydání svých následně ústavní stížností napadených rozhodnutí ke všem námitkám, které stěžovatelé a stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech uvádí [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
13. Protože tak stěžovatel svou argumentaci vtělenou do ústavní stížnosti neuplatnil již před krajským soudem a neposkytl mu možnost se k ní věcně vyjádřit a v případě, že se s ní neztotožní, se s ní adresně argumentačně vypořádat, není podmínka subsidiarity v případě této argumentace splněna. Ústavní soud tak v nynější věci posoudí pouze to, zda se krajský soud nedopustil flagrantního porušení stěžovatelových shora uvedených ústavně zaručených základních práv tím, že by rezignoval na své obecné povinnosti při rozhodování o stížnosti jakožto o řádném opravném prostředku založeném v zásadě na tzv. revizním principu, velícím stížnostnímu soudu přezkoumat správnost všech výroků, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení předcházející napadenému usnesení (viz § 147 trestního řádu).
14. Ústavní soud s touto výhradou přistoupil k přezkumu napadeného usnesení a konstatuje, že toto žádný ústavněprávní deficit nevykazuje. Stížnostní soud se usnesením o ponechání stěžovatele ve vazbě zabýval dostatečně a své rozhodnutí korektně odůvodnil v mezích, v nichž k tomu byl povinen i bez konkrétní stěžovatelovy argumentace. Jak uvedeno výše, nelze mu pak klást k tíži, že specificky nereagoval na námitky stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti.
15. Námitka 1) není důvodná. Ústavní soud klade na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů o trvání vazby požadavky, aby vazební důvod uvedený ve výroku odpovídal vazebnímu důvodu, k němuž se vztahuje odůvodnění, aby obsahovalo konkrétní okolnosti, proč důvody vazby trvají a aby obecné soudy pečlivě tyto okolnosti zvážily [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235) či nález sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004 (N 28/32 SbNU 261)] a výsledek svých úvah odůvodnily [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423) či nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)]. Úroveň odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby musí být v zásadě stejná jako úroveň odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)]. Nepostačuje tedy toliko odkaz na předchozí průběh řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159)].
16. Z odůvodnění vazebního rozhodnutí musí být dále seznatelné, že k omezení osobní svobody došlo řádným postupem, a že toto omezení je přiměřené vzhledem ke zjištěným skutečnostem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85) či nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]; přitom musí obecné soudy věnovat pozornost i tomu, zda trvá či sílí důvodné podezření, že se vazebně stíhaná osoba dopustila činu, pro nějž je stíhána [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 429/07 ze dne 19. 6. 2007 (N 102/45 SbNU 417)]. Je rovněž nezbytné, aby se při rozhodování o dalším trvání vazby obecné soudy zabývaly změnou relevantních okolností od posledního rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)].
17. Napadené usnesení přitom bylo vydáno toliko v řízení o stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž bez bližší stěžovatelovy argumentace bylo povinností stížnostního soudu pouze obecně (tedy nikoliv specificky k určitým námitkám, na něž by stížnostní soud musel konkrétně reagovat) přezkoumat usnesení okresního soudu, a nedospěl-li přitom k závěru, že by toto usnesení obsahovalo vady, pro něž by bylo na místě je zrušit, tento svůj závěr zdůvodnit. Právě tak stížnostní soud postupoval. Zabýval se znovu aktuální situací stěžovatele a jeho spoluobviněných, jakož i konkrétností okolností odůvodňujících vazbu stěžovatele v usnesení okresního soudu (viz bod 6. napadeného usnesení), věnoval se vývoji důkazní situace v hlavním líčení a jeho vlivu na důvodnost podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu, z nějž byl obviněn (viz body 7. až 11. napadeného usnesení), jakož i nemožností nahradit vazbu mírnějšími prostředky a intenzitě vazebních důvodů (viz body 11. a 12. napadeného usnesení). Povinnostem, které na odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě klade ústavní pořádek, tak v situaci, kdy stěžovatel řádně a včas nepředložil krajskému soudu žádné konkrétní námitky, tak krajský soud dostál.
18. Námitka 2) směřuje toliko k hodnocení provedených důkazů a spočívá pouze v subjektivním nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jaké skutkové závěry dovodil okresní soud z dokazování, které provedl, a s tím, že proti tomu krajský soud napadeným usnesením nezakročil. Proces dokazování a zjišťování skutkového stavu ovšem je, jak Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl obecně pro trestní řízení i specificky pro řízení o vzetí do vazby či o ponechání v něm [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 645/99 ze dne 21. 6. 2000 (N 94/18 SbNU 321)], zásadně doménou pouze obecných soudů, do nějž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat jen zcela výjimečně.
19. Stěžovatelova polemika přitom nikterak neindikuje, že by krajský soud připustil extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovým stavem zjištěným okresním soudem, je toliko vyjádřením vlastního názoru stěžovatele na jejich hodnocení. Stěžovatelova námitka, že ke skutku, kterého se podle obžaloby měl dopustit on, byly uvedeny důkazy vztahující se k jinému skutku, a priori nevyznívá jako přesvědčivá, neboť z reprodukce obsahu takto stěžovatelem označených důkazů v odůvodnění napadeného usnesení vyplývá racionální závěr, že stěžovatel je jimi usvědčován. Blíže se touto námitkou Ústavní soud nemohl zabývat, neboť, jak již uvedeno, stěžovatel ji krajskému soudu výslovně nepředložil, což měl a mohl učinit, vyžadoval-li od krajského soudu a potažmo nyní i od Ústavního soudu specifickou a pregnantní reakci. Z formulace této námitky v ústavní stížnosti přitom nijak nevyplývá, že by mohla nasvědčovat porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody.
20. Ani námitka 3) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Jak uvedl Ústavní soud opakovaně již v minulosti, podle doktríny tzv. zesílených důvodů je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)]. Vazbu trvající delší dobu může odůvodnit složitost věci či jiné důležité důvody, které však musí být v odůvodnění rozhodnutí o dalším trvání vazby konkrétně uvedeny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008 (N 124/50 SbNU 79) či nález sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267)].
21. Stěžovatelova vazba trvá mírně přes jeden rok, což je doba sice relativně dlouhá, vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, v němž z okresním soudem konkrétně uvedených důvodů (viz bod 7. usnesení okresního soudu ze dne 10. 3. 2022, č. j. 1 T 93/2021-1286) bylo opakovaně odročováno hlavní líčení, ji však nelze bez dalšího hodnotit jako již nepřiměřenou. Jelikož stěžovatel ani tuto námitku specificky stížnostnímu soudu nepředložil a ani v ústavní stížnosti nijak nevyvracel důvody pro odročování hlavního líčení, nemohl ani námitkou 3) zavdat Ústavnímu soudu příčinu ke zrušení napadeného usnesení.
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh v napadeném usnesení ani v postupu předcházejícímu jeho vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny či dle čl. 6 odst. 3 Úmluvy nebo principů hlavy V. Listiny. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu