Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. Č., zastoupené JUDr. Bohumilem Měšťánkem, advokátem se sídlem Praha 6, Národní obrany 45, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2006 č. j. 18 Co 264/2006-251, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její občanskoprávní věci s odůvodněním, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
K podmínce včasnosti podání ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu jí byl předán dne 24. 12. 2008, přičemž krátce předtím utrpěla úraz. Vzhledem k dočasným bolestivým následkům a pod vlivem utišujících prostředků nebyla schopna potřebné komunikace, a zdravotní potíže se zmírnily až po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti. S ohledem na tyto okolnosti a její pokročilý věk žádá o navrácení lhůty.
V ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítá, že městský soud dospěl ke zcela neopodstatněnému závěru, že její zemřelý syn neoprávněně podnikal v oboru odtahové služby, v důsledku čehož byla nesprávně (jakožto "pozůstalá") zavázána k náhradě jím údajně způsobené škody.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 v pořadí třetím rozsudkem, ze dne 13. 1. 2005 č. j. 17 C 16/97-223, zavázal stěžovatelku (žalovanou) zaplatit žalobci částku ve výši 43 224 Kč s úrokem z prodlení a co do částky 21 778,70 Kč žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil; Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 12. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 95/2007-278 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu má uvedené zákonné ustanovení kogentní charakter, a proto nelze zmeškání této lhůty prominout či povolit její navrácení (srov. např. usnesení I. ÚS 244/95, III. ÚS 1450/07 ,
III. ÚS 3074/07 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak se z doručenky vyžádané Ústavním soudem podává, rozsudek Nejvyššího soudu, jenž představuje v dané věci rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatelky, byl jejímu zástupci doručen dne 17. 12. 2008 a dnem následujícím počala běžet lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti; byla-li však podána až dne 22. 4. 2009, stalo se tak zjevně po jejím uplynutí.
V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. června 2009
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj