Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Sajdlové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, se sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 23 Cdo 3403/2023-155, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. 26 Co 7/2023-95 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. března 2022 č. j. 10 C 115/2021-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Josefa Hrona, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných nemovitých věcí (výrok I). Výrokem II okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka a vedlejší účastník řízení uzavřeli dne 18. 5. 2022 kupní smlouvu, podle které vedlejší účastník řízení prodal stěžovatelce specifikované nemovité věci za cenu 850 000 Kč. Kupní smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí. Téhož dne stěžovatelka a vedlejší účastník řízení uzavřeli rovněž zástavní smlouvu, jíž vedlejší účastník řízení jako zástavce zřídil k uvedeným nemovitým věcem zástavní právo ve prospěch stěžovatelky jako zástavní věřitelky. Zástavní právo vedlejší účastník zřídil k zajištění dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 6. 4. 2002 mezi stěžovatelkou jako věřitelkou a vedlejším účastníkem řízení jako dlužníkem. Půjčku vedlejší účastník řízení ve stanovené lhůtě stěžovatelce nevrátil. V roce 2017 byl sepsán notářský zápis, jehož předmětem bylo prohlášení vedlejšího účastníka řízení o uznání peněžitého dluhu a dohoda o splnění pohledávky se svolením k vykonatelnosti. Podle tohoto notářského zápisu vedlejší účastník řízení uznal, že stěžovatelce dluží částku 1 742 500 Kč, kterou se zavázal zaplatit nejpozději do konce měsíce července 2017 a svolil k výkonu rozhodnutí, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Z řízení ovšem rovněž vyplynulo, že jako vlastník předmětných nemovitých věcí je stále zapsán vedlejší účastník řízení. Po zhodnocení věci pak musel okresní soud přistoupit k zamítnutí žaloby, neboť uzavřel, že podle § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") se vlastnické právo k nemovité věci, která podléhá evidenci v katastru nemovitostí, nabývá až zápisem tohoto práva do katastru nemovitostí. K nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem pak nemohlo dojít už proto, že nebyl podán návrh na vklad vlastnického práva, na základě něhož by mohl být proveden vklad do katastru nemovitostí.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V rámci odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že skutkové i právní závěry okresního soudu v dané věci jsou zcela správné, krajský soud se s nimi ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Dále krajský soud v rámci svého rozsudku odkázal na příslušná ustanovení jednotlivých právních předpisů, které se dané věci dotýkají. Krajský soud rovněž uzavřel, že pokud kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení nebyla vložena do katastru nemovitostí (což nikdo z účastníků řízení netvrdil), pak se stěžovatelka jako kupující ze smlouvy vlastnicí nemovitých věcí stát nemohla. Na této skutečnosti nic nezměnila ani mezi účastníky uzavřená zástavní smlouva, neboť uplynutím doby splatnosti půjčky se stěžovatelka jako zástavní věřitelka automaticky nestala vlastníkem zastavených nemovitých věcí.
4. Následné dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka jako dovolatelka podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání řádně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nemohou založit ani námitky stěžovatelky, že krajský soud v rozporu s procesními předpisy neprovedl stěžovatelkou řádně navržené důkazy rozhodné pro správné zjištění skutkového stavu. Ani taková námitka totiž není způsobilá v souladu se zákonem vymezit přípustnost dovolání, když jejím prostřednictvím naopak stěžovatelka krajskému soudu vytýká jinou vadu řízení. K té by ovšem Nejvyšší soud mohl přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání z jiného důvodu přípustné bylo; taková podmínka však v daném případě naplněna není.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnuje, že si vedlejší účastník řízení od ní zapůjčil peněžní prostředky, které jí však ve stanovené lhůtě nemohl vrátit, neboť nemohl podnikat. Zajištění takto vzniklého dluhu, jak byl výše popsán, přitom podle stěžovatelky oba účastníci sjednali dobrovolně, bez nátlaku. Pokud jsou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí založena na tom, že do katastru nemovitostí nebyla vložena darovací listina (zde má stěžovatelka patrně na mysli kupní smlouvu - pozn. Ústavního soudu), pak taková vada je podle stěžovatelky toliko formalitou, která však podle jejího názoru nemůže mít vliv na možnost jejího uspokojení z předmětných nemovitých věcí, jak bylo mezi účastníky řízení sjednáno. Obecnými soudy nastolená situace je podle stěžovatelky paradoxní, neboť ani vedlejší účastník řízení se svému závazku nijak nebrání a svým povinnostem dříve dohodnutým chce dostát. Jediný, kdo tak brání uspokojení stěžovatelky, je soudní systém.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice nahrazující rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle.
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud musí konstatovat, že z ústavněprávního hlediska považuje závěry obecných soudů, jak jsou vysvětleny v napadených rozhodnutích, za zcela správné a přesvědčivě odůvodněné. Uvedené závěry nijak nezpochybňují samotné východisko stěžovatelky, že vedlejší účastník má vůči ní dluh, který byl na základě shodné vůle stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení zajištěn prostřednictvím nemovitých věcí vlastněných vedlejším účastníkem řízení. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, že u nemovitých věcí evidovaných v katastru nemovitostí, se vlastnické právo k nim nabývá vkladem do veřejné evidence - tedy do katastru nemovitostí.
V této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč návrh na vklad do katastru nemovitostí nebyl účastníky řízení podán, resp. stěžovatelka v ústavní stížnosti ani v řízení u obecných soudů k této otázce neuvádí nic. Za dané situace ovšem nemůže být z pohledu Ústavního soudu naplněno ani východisko, že by obecné soudy ve věci stěžovatelky postupovaly příliš formalisticky, v neprospěch práv stěžovatelky. Eventuální náprava existující chyby je totiž pro stěžovatelku relativně snadno dostupná (stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí opak), a proto není na překážku ústavněprávním principům, ani ochraně základních práv a svobod, pokud obecné soudy v daném případě důsledně vyžadovaly splnění náležitostí právního jednání tak, aby ke změně vlastnického práva k nemovitým věcem mohlo dojít v souladu se zákonem.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu