Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OLMA, a. s., sídlem Pavelkova 597/18, Holice, Olomouc, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2025 č. j. 4 Afs 162/2024-60, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 3 A 4/2023-138 a rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne 27. ledna 2023 č. j. SZIF/2023/0107598, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Státního zemědělského intervenčního fondu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Státní zemědělský intervenční fond (dále jen "SZIF") napadeným rozhodnutím ukončil administraci žádosti stěžovatelky o dotaci podanou v rámci Programu rozvoje venkova České republiky na období 2014-2020 ze dne 3. 8. 2020, reg. č. 20/010/0421d/671/001023, na projekt s názvem "Modernizace a zefektivnění výroby mléčných specialit". SZIF ukončil administraci žádosti s odůvodněním, že při poskytnutí dotace stěžovatelce by došlo v důsledku existence střetu zájmů ve smyslu § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění do 31. 12. 2022 (dále jen "zákon o střetu zájmů") k poskytnutí dotace v přímém rozporu s platnými a účinnými právními předpisy podle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (dále jen "nařízení 1303/2013"), a zároveň by tím došlo k porušení kapitoly 4 písm. k) obecné části A Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na v rozhodnutí specifikované projekty Programu rozvoje venkova na období 2014-2020 (dále jen "pravidla"). Finanční prostředky poskytnuté stěžovatelce by vzhledem k výše uvedenému byly ze strany orgánů EU považovány za neoprávněné, pročež by došlo k jejich vyloučení z financování v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí SZIF žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že rozhodnutí SZIF je nepřezkoumatelné či nicotné. Konstatoval, že SZIF řádně vysvětlil důvod svého rozhodnutí, kterým byla ochrana veřejných rozpočtů, resp. reálná obava z následného neproplacení dotace ze strany Evropské komise. Městský soud se také vypořádal s námitkou stěžovatelky, že SZIF pominul změnu skutkového stavu spočívající v tom, že v době vydání napadeného rozhodnutí již Ing. A. Babiš nebyl předsedou vlády. Poukázal na to, že pravidla vyžadují, aby žádost byla v souladu s právní úpravou již od okamžiku jejího podání, což v projednávané věci nebylo naplněno. Jiný výklad by umožňoval obcházení institutu střetu zájmů. Městský soud také připomněl, že napadené rozhodnutí není založeno na prokázání střetu zájmů, ale na objektivním riziku, že ze strany Evropské komise bude uplatněna finanční oprava, a tedy že dotace poskytnuté SZIF nebudou následně Evropskou komisí proplaceny. SZIF nemůže svým posouzením jakkoli zvrátit závěry Evropské komise vyslovené ve formálním sdělení a souhrnné zprávě. Takovou pravomoc nezakládá ani zákon č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých zákonů či jiný právní předpis.
4. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
5. Stěžovatelka namítá, že SZIF i správní soudy hodnotily obsah auditních výstupů svévolně, přičemž účelovost jejich postupu je odrazem nerovného a diskriminačního přístupu poskytovatele k žadatelům ze skupiny Agrofert. U jejího dotačního projektu riziko z neproplacení dotace z rozpočtu EU nehrozilo, neboť auditní výstupy označily za nezpůsobilé k proplacení z rozpočtu EU pouze ty dotační projekty žadatelů ze skupiny Agrofert, u nichž bylo rozhodnutí o poskytnutí dotace vydáno v době, kdy byl Ing. A. Babiš veřejným funkcionářem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů. Naplnění podmínek ustanovení § 4c zákona o střetu zájmů má být poskytovatelem posuzováno ke dni vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace. Stěžovatelka dále tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces také tím, že věc nepostoupil rozšířenému senátu, neboť právní názory vyjádřené v jeho rozsudku se zásadně odchylují od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Napadenými rozhodnutími mělo být současně zasaženo do práva na podnikání stěžovatelky v soutěžní rovině, neboť poskytovatel žádnému jinému žadateli z takto smyšlených důvodů žádosti o podporu nezamítá.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní. Stěžovatelka se však v nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových a právních závěrů učiněných SZIF a přezkoumaných správními soudy. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
8. Obsah ústavní stížnosti představuje opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v předchozích řízeních, které již byly správními soudy řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je stěžejní, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy při posouzení nynější věci řídily. Městský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury týkající se přezkumu rozhodnutí o nepřiznání dotace (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 9 Ads 83/2014-46). Námitka stěžovatelky stran postoupení věci rozšířenému senátu proto není relevantní.
9. Správní soudy v napadených rozhodnutích v prvé řadě vzaly v potaz, že na poskytnutí dotace, o kterou stěžovatelka žádala, nebyl dán právní nárok; navíc žádné základní právo na dotaci nebo veřejnou zakázku nelze dovodit ani z Listiny (srov. bod 200 nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17
). Rozhodování o poskytování dotací probíhá v rámci správního uvážení, což ovlivňuje i následný soudní přezkum negativního správního rozhodnutí, v jehož rámci správní soudy posuzují pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení (např. vydáním svévolného či excesivního rozhodnutí). Správní soudy přitom dospěly k závěru, že SZIF meze správního uvážení nepřekročil a jeho závěry mají oporu v platné právní úpravě. Důvodem pro ukončení administrace žádosti stěžovatelky byla skutečnost, že by poskytnutím dotace došlo v důsledku existence střetu zájmů ve smyslu § 4c zákona o střetu zájmů k poskytnutí dotace v přímém rozporu s platnými a účinnými právními předpisy podle čl.
6 nařízení č. 1303/2013, jakož i k porušení kapitoly 4 písm. k) obecné části A pravidel, která stanoví, že projekt musí být v souladu s příslušnou právní úpravou od data podání žádosti o dotace do konce lhůty vázanosti projektu na účel. Správní soudy také srozumitelně odůvodnily, proč stěžovatelkou prezentované úvahy, které opakuje i v ústavní stížnosti, nelze považovat za alternativní relevantní výklad, ke kterému by se mohly přiklonit. Ústavní soud neshledal, že by v rozhodování správních soudů (a městského soudu zvláště) došlo k dezinterpretaci důvodů, na kterých je založeno napadené rozhodnutí SZIF o nepřiznání dotace (vedle střetu zájmů také existence rizika následného neproplacení projektu stěžovatelky Evropskou komisí).
Stejně tak Ústavní soud akceptuje odkazy správních soudů na postupy soudního přezkumu prováděného v rámci tzv. plné jurisdikce, když městský soud nalezl pro skutkové a právní závěry žalovaného SZIF další právní argumentaci.
10. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se řádně vypořádaly s podstatou věci, s námitkami stěžovatelky a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Na napadených rozhodnutích neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu