Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022 č. j. 11 Tdo 1092/2022-573 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. 14 To 184/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka dále namítá porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení a zásady rovnosti zbraní.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 4. 2022 č. j. 2 T 11/2022-378 uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve formě pomoci podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) a § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; Nejvyšší soud následně v záhlaví uvedeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vůči ní nebylo možné použít poznatky z domovní prohlídky, neboť jí nebylo umožněno se prohlídky zúčastnit; stěžovatelce nebyl předán opis protokolu a nebyla vyrozuměna o výsledcích prohlídky. Dále stěžovatelka uvádí, že došlo k deformaci důkazu svědeckou výpovědí spoluobviněného Ch., ze které dle stěžovatelky nelze dovodit, že by jeho trestné činnosti napomáhala; stěžovatelka též rozporuje, že její údajné jednání mohlo být hodnoceno dle kvalifikované skutkové podstaty. Dále stěžovatelka brojí proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, které důkazy svědčící v její prospěch bagatelizovaly; má za to, že neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů soudy nedostatečně odůvodnily; a namítá, že úmysl pachatele nelze jen předpokládat, ale musí být i prokázán. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka napadá jí uložený trest, neboť má za to, že neměl být stejně přísný jako trest uložený hlavnímu pachateli, spoluobviněnému Ch.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti; v řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném procesními předpisy [§ 2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a k uloženému trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv.
nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které uplatnila již v odvolání a dovolání a se kterými se obecné soudy již vypořádaly, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými. Pokud jde o námitku týkající se domovní prohlídky, pak Nejvyšší soud již stěžovatelce vysvětlil, že dle § 85 trestního řádu postačuje při provedené domovní prohlídky přítomnost a doručení příkazu k domovní prohlídce jen jednomu z faktických uživatelů dotčených prostor.
9. Dále se těžiště argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Nalézací soud provedl rozsáhlé dokazování, a to v rozsahu, který považoval za nezbytný pro své rozhodnutí; neprovedení některých stěžovatelkou navržených důkazů řádně odůvodnil. Jak konstatoval již Nejvyšší soud, obecné soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry podrobně odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
10. Ohledně námitky týkající se uloženého trestu Ústavní soud odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, který k totožné námitce stěžovatelky poukázal na to, že na rozdíl od spoluobviněného Ch. má stěžovatelka v evidenci Rejstříku trestů celkem jedenáct záznamů, k nimž musel nalézací soud při ukládání trestu přihlédnout (stěžovatelka mimo jiné posuzované trestné jednání spáchala ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). U stěžovatelky navíc absentuje jakákoli polehčující okolnost či sebemenší známky sebereflexe; své přiznání z přípravného řízení stěžovatelka zmařila radikální změnou své výpovědi v rámci hlavního líčení.
Spoluobviněný Ch. se naproti tomu k projednávané trestné činnosti doznal, během trestního řízení aktivně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, načež učinil prohlášení viny, které soud přijal. Ústavní soud neshledává na uvedených závěrech Nejvyššího soudu žádné ústavně relevantní pochybení a doplňuje, že z hlediska ústavního pořádku je třeba, aby obecný soud své rozhodnutí o uloženém trestu řádně odůvodnil s ohledem na všechna kritéria, která ho vedla k uložení vyměřeného trestu, a aby uložený trest nebyl zjevně nepřiměřený, což bylo v posuzované věci naplněno.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu