Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Interchalet, spol. s r. o., se sídlem ve Veselí nad Lužnicí, Horusice č. p. 65, zastoupené JUDr. Ivem Danielowitzem, advokátem se sídlem v Táboře, Smetanova 664, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2008 č. j. 9 Cmo 119/2008-70, takto:
Vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. 2. 2007 č. j. Sm 19/2007-7, se odkládá.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze vydané v její obchodněprávní věci (o obnovu řízení), neboť jím mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaných spisů Ústavní soud zjistil následující.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 12. 2007 č. j. 13 Cm 1430/2007-55, "zamítl návrh, aby soud povolil obnovu pravomocně skončeného řízení v právní věci žalobce EXEKUTORSKÉ CENTRUM s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) proti žalovanému Interchalet, spol. s r. o. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) o vydání směnečného platebního rozkazu, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 650 000 Kč s 6% úrokem p. a. z částky 1 650 000 Kč od 9. března 2004 do zaplacení (spis Sm 19/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích)". Rozhodnutím ve věci samé byl v původním řízení směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. 2. 2007 č. j. Sm 19/2007-7.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení "změnil" tak, že "v řízení účastníků: žalobce EXEKUTORSKÉ CENTRUM, s. r. o., Mikulovice 67, IČ 26112655, proti žalovanému Interchalet, spol. s r. o., Veselí nad Lužnicí, Horusice 65, IČ 47217464, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, se žaloba na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. Sm 19/2007 zamítá".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 824/2010-121, stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně významným ve smyslu (zde - přes nesprávné označení výroku odvolacího soudu coby "měnícího" - jedině použitelného) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podle § 63 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Ustanovení § 235c o. s. ř. předepisuje, že je-li pravděpodobné, že žalobě (též žalobě na obnovu řízení) bude vyhověno, může soud nařídit odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o věci. Soud je přitom povolán rozhodnout o odkladu též bez návrhu.
Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, jakož i judikaturou vlastní, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem" (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a další v. Česká republika, stížnost č. 49478/99, publikovaný též v časopisu Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP pod č. 4/2004, resp. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 687/04
ze dne 5. 10. 2005 a usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 24/09
ze dne 1. 9. 2009), dospěl Ústavní soud k závěru, že logice věci - resp. požadavku, aby odklad nepostrádal způsobilost zamezit zmaření účelu případného zrušovacího nálezu ve věci
sp. zn. III. ÚS 1059/12
a současně nalezl spolehlivou oporu v zákoně o Ústavním soudu a subsidiárně aplikovatelném občanském soudním řádu - rekurs v mezích § 63 zákona o Ústavním soudu k ustanovení § 235c o. s. ř. odpovídá.
Odlišný výkladový závěr (trvající v intencích § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na podmínce zahrnutí rozhodnutí, které je předmětem odkladu, do petitu ústavní stížnosti, byť jeho přezkum může být posléze otevřen v řízení jiném, a sice rozhodnutím obecného soudu o žalobě na obnovu řízení) by vykazoval znaky přepjatého formalismu, proti němuž se Ústavní soud již vícekrát vyslovil (není totiž pochyb, že ústavní stížnost
sp. zn. III. ÚS 1059/12
by v části směřující proti inkriminovanému směnečnému platebnímu rozkazu, je-li pravomocný a vykonatelný, bylo třeba kvalifikovat jakožto opožděnou, srov. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše rekapitulovaným dispozicím vycházejícím z ustanovení § 235c o. s. ř. procesní překážku rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti nepředstavuje ani absence jemu odpovídajícího stěžovatelčina návrhu.
Ústavní soud dospěl rovněž k názoru (který by byl relevantní též z hledisek § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), že vzhledem k proporci mezi rozsahem nároků přiznaných shora specifikovaným směnečným platebním rozkazem a uváděnou celkovou hodnotou majetku stěžovatelky by výkon tohoto rozhodnutí ve věci samé zakládal velmi nepříznivé (existenční) a obtížně reparovatelné (srov. zejm. důsledky prodeje nemovitostí v rámci výkonu rozhodnutí) dopady do její ekonomické sféry, přičemž újma stěžovatelky by byla nepoměrně větší než újma třetích subjektů.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 235c o. s. ř vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. 2. 2007 č. j. Sm 19/2007-7, odložil, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu
7. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že směnečný platební rozkaz byl doručován na nesprávnou adresu (do jiného "chatového tábora"), "původní sídlo" ("Černá v Pošumaví, chatový tábor") nesplňovalo "zákonné požadavky kladené na určitost adresy sídla společnosti" a na doručenkách absentovaly "zákonem požadované údaje". Dovozuje, že v důsledku toho směnečný platební rozkaz doposud nenabyl právní moci.
8. Stěžovatelka svoji argumentaci posléze uvádí do souvislosti s údajnou organizovanou trestnou činností, jíž se měla stát obětí; poukazuje přitom na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2011 č. j. 3 T 38/2010-618 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2011 č. j. 3 To 593/2011-655.
9. Ústavní soud usnesením č. j.
III. ÚS 1059/12-25
ze dne 31. 7. 2012 rozhodl, že vykonatelnost směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 15. 2. 2007 č. j. Sm 19/2007-7 se odkládá.
10. Vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti zahrnovalo pouze poukaz na odůvodnění vlastního usnesení. Vedlejší účastnice zastoupená advokátem JUDr. Ladislavem Dusilem ve vyjádření označila ústavní stížnost za nedůvodnou s tím, že postupem a rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka zkrácena na svých základních právech nebyla a nebylo jí ani odňato právo na řádný a spravedlivý proces.
11. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil. (Účastníci řízení ostatně již dříve vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.)
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud opakovaně judikoval [např. nález
sp. zn. III. ÚS 677/07
ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)], že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 1 odst. 1, čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
14. Rozhodování obecných soudů se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, součástí kterého je i právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož nedostatky Ústavní soud v dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v nesouladu jak s právní praxí, tak i s doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i ve smyslu odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 677/07
ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)].
15. Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které prostupují celým právním řádem.
16. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle ustanovení § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno, a z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., podle kterého platí, že předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá.
17. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech.
18. Ústavní soud si je vědom specifik řízení o žalobě na obnovu řízení; meritem tohoto řízení je posouzení charakteru důkazů a skutečností jako "nových", tj. z hledisek uvedených v ustanovení § 228 o. s. ř. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že již s ohledem na čl. 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředcích [srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 180/03
ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293),
ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187),
I. ÚS 4/04
ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405),
ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171),
IV. ÚS 128/05
ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355),
II. ÚS 648/05
ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311),
II. ÚS 855/08
ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811) a
II. ÚS 1681/08
ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)] rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy zvláštními aspekty [srov. nález ve věci
sp. zn. IV. ÚS 538/03
ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21)]. Že i v řízení o žalobě na obnovu řízení je nevyhnutelné dbát principů kontradiktornosti a rovnosti zbraní vyplývá z nosných důvodů nálezu
sp. zn. III. ÚS 608/10
ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513); ty se promítají do rovnoprávného postavení procesních stran co do možnosti skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, jakož i nabízet odpovídající důkazy.
19. Jak již bylo výše uvedeno, občanský soudní řád spojuje s vydáním směnečného platebního rozkazu předpoklad, že o pravosti předloženého prvopisu směnky není důvodu pochybovat.
20. K otázce pravosti předloženého prvopisu směnky se ve věci nynějších účastníků, resp. směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2007 č. j. Sm 19/2007-7 vyslovil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2432/2010 následovně: "Jestliže v posuzované věci bylo ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha Policie ČR, č. j. KUP-789/KI-3-2008, pro účely trestního řízení ve věci vedené u Policie ČR, odboru hospodářské kriminality České Budějovice pod sp. zn. ČTS: PJC-103-25/TČ-2008-04, jímž soud prvního stupně provedl důkaz jako listinou, zjištěno, že množství nalezených méně podobných a rozdílných znaků jednoznačně vylučuje, že by se - na směnce ze dne 8. 2. 2004 - mohlo jednat o pravý spontánní či bezděčně komolený podpis Dr. Fuchse, tedy, že podpis Dr. Georga Fuchse (výstavce směnky) byl zfalšován, a vydání směnečného platebního rozkazu tak bylo dosaženo protiprávním a zřejmě i trestným jednáním dosud nezjištěné osoby, je argumentace dovolatele, že tato zjištěná okolnost je právě jiným důvodem, pro který není možné podkladové rozhodnutí (směnečný platební rozkaz) vykonat, důvodná."
21. Na tomto základě Nejvyšší soud dále dovodil, že "povinnému je v daném případě třeba poskytnout ochranu, spočívající v zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť výkon je v rozporu s procesními principy, jež ovládají občanské soudní řízení (§ 1 a 3 o. s. ř.) a řízení o výkon (§ 261 o. s. ř.), i v rozporu s účelem výkonu, neboť soud zákonem ustanoveným způsobem poskytuje ochranu právům (článek 90 Ústavy), a nikoliv protiprávnímu jednání. Byl-li na základě takového (značně společensky nebezpečného) jednání dosud nezjištěné osoby vydán exekuční titul, ačkoliv soudu předložená směnka nebyla pravá (podpis výstavce na ní není jeho pravým podpisem), bylo by v rozporu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdyby takovýto směnečný platební rozkaz nebyl kvalifikován za vadný exekuční titul, způsobující nepřípustnost výkonu rozhodnutí, neboť na základě nepravé směnky a jejího udání u soudu povinnému žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva nemohla vzniknout. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 175 odst. 1 věty první o. s. ř. a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 1996 sp. zn. 5 Cmo 466/95, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 2, ročník 1997, str. 36, s touto právní větou: Podle § 175 odst. 1 o. s. ř. nevydá soud směnečný platební rozkaz, má-li pochybnosti o pravosti předložené směnečné listiny, z nichž pro danou věc vyplývá, že pokud by soud měl vědomost o tom, že mu oprávněný předložil směnku, která nebyla pravá, směnečný platební rozkaz by nevydal".
22. Nejvyšší soud shledal za adekvátní poukaz na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 394/05
ze dne 20. 11. 2007 (N 197/47 SbNU 569) a
sp. zn. IV. ÚS 535/05
ze dne 6. 2. 2008 (N 28/48 SbNU 387).
23. V daných souvislostech na prezentované závěry Nejvyššího soudu nelze než navázat, a byť z pohledu podústavního nemusí být jednoznačné, je namístě z nich vyvodit i jinak méně očekávatelné důsledky.
24. Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje jednak jeden z prvků širšího pojmu spravedlivého řízení - zásadu rovnosti zbraní, která žádá, aby každému účastníku řízení byla dána možnost přednést svoji věc za podmínek, které ho neznevýhodňují ve srovnání s protistranou; dále v sobě zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, které opravňuje účastníka řízení dozvědět se o názoru nebo dokumentech protistrany a diskutovat o nich. Ke zhodnocení rozsahu tohoto práva je třeba zohlednit vlastnosti každého řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 7. 2003 ve věci Ernst a další proti Belgii, stížnost č. 33400/96). Tyto principy však nebyly v posuzovaném případě rozhodujícími soudy respektovány.
25. Stěžovatelka se soustřeďuje k argumentaci, že k vydání směnečného platebního rozkazu a následné faktické absenci možnosti seznámit se s existencí tohoto rozhodnutí došlo v důsledku úmyslného a plánovaného jednání osob vně její struktury v rámci organizované snahy o nezákonné vyvedení finančních prostředků z jejího majetku, které vykazuje znaky závažného trestného činu.
26. Pakliže rozhodující soudy ignorovaly v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odpovídající tvrzení stěžovatelky ohledně popsané trestné činnosti, o níž podala řadu konkrétních údajů, neposkytly porušením principu rovnosti zbraní a principu kontradiktorního řízení spravedlivou ochranu jejím základním právům, která jsou zaručena ústavním pořádkem. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tak projevem nadměrného formalismu, vychylujícího judikatorní a doktrinární vymezení podmínek novosti tvrzené skutečnosti, resp. novosti nabízeného důkazu mimo jejich skutečný smysl, což mělo za následek odepření spravedlnosti a porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
27. Ústavněprávní argumentace tak nabývá silnějšího významu oproti té, k níž se uchýlily obecné soudy, byť by jinak mohla obstát. Obdobnou metodu hodnocení užil Ústavní soud i v jiných věcech předmětově příbuzných, kupříkladu v nálezech
sp. zn. I. ÚS 394/05
ze dne 20. 11. 2007 (viz výše),
sp. zn. IV. ÚS 535/05
ze dne 6. 2. 2008 (viz výše) či
sp. zn. III. ÚS 468/11
ze dne 9. 2. 2012 (N 30/64 SbNU 319).
28. Spor o "řádnost" doručení směnečného platebního rozkazu, který otevřela ("nešťastně") sama stěžovatelka, za těchto okolností pozbývá na významu.
29. Ústavní soud, aniž by předjímal rozhodnutí obecných soudů po řádně provedeném soudním řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost uplatnit svá práva, z výše uvedených důvodů usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2008 č. j. 9 Cmo 119/2008-70 zrušil, a to podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
30. Jen na vysvětlenou se patří zaznamenat, že nezahrnula-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 824/2010-121 do petitu ústavní stížnosti, nevznikají jí tím nepříznivé důsledky, neboť jde o rozhodnutí jen procesní.