Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Enfant terrible Divin, pobočný spolek, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, zastoupeného Mgr. Dorou Bokovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024, č. j. 30 Cdo 2067/2024-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024, č. j. 70 Co 10/2024-80, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. října 2023, č. j. 40 C 198/2022-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 985 700 USD z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup spatřoval v nečinnosti Ministerstva zahraničních věcí a dalších ústředních orgánů státní správy, které po konfiskaci německého majetku po druhé světové válce nenavrhly právní normy upravující postavení vlastníků individuálních reparačních pohledávek za Německem. Na stěžovatele byla smlouvou postoupena reparační pohledávka Jana Mahra, jehož majetek byl bez náhrady zkonfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a následně státem prodán. Část reparačního podílu státu v hodnotě zkonfiskovaného majetku přešla po smrti Jana Mahra na jeho děti, které pohledávku postoupily stěžovateli. Pohledávka tohoto typu se zakládá na tom, že Československo si ponechalo německý nepřátelský majetek, a i v případě, kdy vlastník takového majetku nebyl nepřátelský Němec, byl ponechaný majetek započten do československých reparačních podílů. Vlastníci ponechaného majetku se stali reparačními věřiteli Německa.
2. Obvodní soud žalobu zamítl. Uvedl, že majetková křivda, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek, se odčiňuje podle § 2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, čímž je vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů. Současně není nesprávným úředním postupem, pokud Česká republika nevydá zákony či neuzavře mezinárodní smlouvy, které by ukládaly povinnosti Německu. Za tuto nečinnost ani za uzavření Česko-německé deklarace v roce 1997, ze které plyne vůle úpravu nepřijmout, Česká republika odpovídat nemůže. Protože není splněna jedna z kumulativních podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, tj. existence nesprávného úředního postupu, stěžovateli nárok nenáleží. Dále obvodní soud dodal, že Jan Mahr měl možnost se proti konfiskaci majetku bránit, přičemž stěžovatel netvrdil, že Jan Mahr této možnosti využil. Z dohody č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata (dále jen "dohoda č. 150/1947 Sb.), nevyplývá povinnost České republiky přijmout úpravu ve vztahu k osobám, jejichž majetek si Československo ponechalo jako podíl na reparacích. Dědické řízení po Janu Mahrovi bylo zastaveno pro nezanechání žádného majetku, pohledávka proto nemohla ani přejít na děti Jana Mahra, které ji nemohly následně postoupit stěžovateli. Na základě těchto skutečností neměl obvodní soud za prokázaný ani vznik škody coby další podmínky pro vznik nároku stěžovatele. Obvodní soud dále odkázal na závěry judikatury Ústavního soudu, podle kterých oprávněné osoby, kterým vznikla poválečným zákonodárstvím křivda, mohly uplatňovat nároky pouze postupem podle restitučního zákonodárství, nikoliv na základě zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Je věcí státu, jaké křivdy odčiní a jaký způsob k tomu zvolí.
3. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. S posouzením věci obvodním soudem se ztotožnil. Zdůraznil, že z dohody č. 150/1947 Sb. ani z jiných právních předpisů neplyne vznik pohledávky Jana Mahra coby vlastníka zkonfiskovaného majetku za Německem. Česká republika nebyla povinna legislativně upravit odškodnění vůči Německu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Městský soud podle něj postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které nesprávným úředním postupem není vydání či nevydání normativního právního aktu vládou, nesjednání mezinárodních smluv, zákonodárná činnost parlamentu a bez dalšího ani jeho nečinnost. Vzhledem ke správnosti závěru městského soudu o neexistenci nesprávného úředního postupu, jež sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby stěžovatele, se Nejvyšší soud již nezabýval námitkami stěžovatele k závěru o absenci vzniku škody.
5. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Rekapituluje svá tvrzení uvedená v řízení před obecnými soudy a namítá, že obecné soudy dezinterpretovaly závěry prof. JUDr. Pavlíčka, odborníka na tzv. Benešovy dekrety. Stěžovateli není zřejmé, proč argumentace prof. JUDr. Pavlíčka, byla pro městský soud nedostatečná. Obecné soudy použily judikaturu, která není relevantní. Stěžovatel zdůrazňuje, že majetek jeho právního předchůdce nebyl znárodněn, ale změnil formu. Stěžovatel nikdy nepožadoval restituci zkonfiskovaného německého majetku, ani odškodnění za tuto konfiskaci, ale žádal odškodnění za reparační pohledávku vůči Německu, kterou není v důsledku nečinnosti státu a jím uzavřené deklarace, že zůstane nečinný, možné vymáhat.
Obecné soudy měly zjistit, která organizační složka státu je za nečinnost státu odpovědná. Ve vztahu k závěru obecných soudů o absenci vzniku škody stěžovatel připouští, že z poválečných dohod neplyne výslovně pohledávka vlastníka zkonfiskovaného majetku za Německem. Jde však o jediný možný důsledek toho, že si Československo započítalo hodnotu zkonfiskovaného majetku oproti do reparací vůči Německu. Při dovození neexistence nesprávného úředního postupu se obecné soudy nijak nevyjádřily k tomu, zda lze za nesprávný úřední postup považovat i nečinnost moci výkonné.
7. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy, jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
8. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily. Podstatou řízení byla především otázka, zda měl stát ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (ať už jeho zákonodárná či výkonná moc) povinnost přijmout či dohodnout úpravu, která by umožnila stěžovateli vymáhat jím tvrzenou reparační pohledávku vůči Německu. Jak uvedly obecné soudy, činnost či nečinnost státu při sjednávání mezinárodních smluv či dohod nemůže být nesprávným úředním postupem (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 627/2006). V dané věci nejsou dány žádné specifické okolnosti případu, pro které by se obecné soudy měly od závěrů této judikatury odchýlit. Judikatura použitá obecnými soudy je proto relevantní, mimo jiné se týká i činnosti a nečinnosti moci výkonné (již zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 627/2006 a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Pasivní legitimaci vedlejší účastnice obvodní soud náležitě zkoumal (bod 30 jeho rozsudku).
9. Lze uzavřít, že obecné soudy ústavně souladným způsobem dovodily, že není splněna jedna ze tří kumulativních podmínek pro vznik nároku stěžovatele, totiž existence nesprávného úředního postupu. Již nedostatek této podmínky postačoval k zamítnutí žaloby stěžovatele. Ani z další stěžovatelovy argumentace (v níž například tvrdí, že "obecné soudy dezinterpretovaly závěry prof. JUDr. Pavlíčka" a poukazuje na účel poválečných dohod) nelze dovodit podmínky pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť se jedná o otázky, na které soudy dostatečně poukázaly (srov. např. na str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) nebo přiléhavě vyhodnotily e-mailovou komunikaci s prof. JUDr. Pavlíčkem nepřinášející relevantní závěr (srov. bod 13. napadeného rozsudku městského soudu).
10. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu