USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Enfant terrible Divin, identifikační číslo osoby 08274894, se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Záhřebská 562/41, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 198/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2024, č. j. 70 Co 10/2024-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody ve výši 2 985 700 USD, která mu měla být způsobena při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem státu. V žalobě vylíčil, že Československo si ponechalo německý nepřátelský majetek ve své pravomoci formou dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a pokud vlastník takového majetku nebyl nepřátelský Němec, byl ponechaný majetek započten do reparačních podílů (Postupimská dohoda ze dne 2. 8. 1945, dohoda č. 150/1947 Sb., o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata).
Žalobce dovodil, že nominální vlastníci ponechaného majetku se „postupem srovnatelným s účinky tehdejšího § 1392 ABGB i dnešního § 1879 a následujících o. z.“ stali tím okamžikem „ze zákona“ reparačními věřiteli Německa. Na žalobce měla být smlouvou postoupena reparační pohledávka J. M., jehož majetek byl bez náhrady zkonfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a následně Československem prodán; dnem konfiskace přešla část reparačního podílu Československa v hodnotě majetku zkonfiskovaného J. M. na J. M., po jeho smrti pohledávka přešla na děti J.
M., ti pohledávku postoupili žalobci. Žalobce nesprávný úřední postup státu spatřoval v nečinnosti Ministerstva zahraničních věcí a dalších ústředních orgánů státní správy, které po konfiskaci majetku nenavrhly právní normy, které by upravovaly postavení vlastníků individuálních reparačních pohledávek za Německem. Tento nesprávný úřední postup je dle žalobce v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Výši škody, tedy hodnotu reparační pohledávky J. M., vyčíslil žalobce podle hodnoty majetku J.
M. (zjištěného v amerických dolarech) ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne 30. 10. 1945, zvýšenou o index spotřebitelských cen Spojených států a o úrokovou míru do okamžiku zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 40 C 198/2022-50, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 2 985 700 USD (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Otázka, „zda o přechodu vlastnictví reparační pohledávky za Německem dle dohody č. 150/1947 Sb. a dalších právních předpisů po zemřelém J. M. má rozhodovat místně příslušný soud v dědickém řízení, nebo zda o něm může rozhodovat jakýkoli jiný soud v jakémkoli jiném řízení, v tomto případě v řízení o náhradě škody“, a také otázka „zda žalovaná odpovídá za důsledky uzavření Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21.
1. 1997, která není mezinárodní smlouvou, na níž se Německo odvolává, když odmítá uhradit reparační pohledávku J. M. za Německem, a odpovídá i za nečinnost pro zhojení tohoto pro J. M. negativního důsledku uzavřené dohody č. 150/1947“, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že na straně žalované nelze shledat odpovědnostní titul, tedy nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), ani vznik samotné škody žalobce jako další kumulativní předpoklad pro založení odpovědnosti žalované. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je nepřijetí právní úpravy pro úhradu reparačního závazku Německa nesprávným úředním postupem, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že za nesprávný úřední postup nelze považovat zákonodárnou činnost parlamentu a bez dalšího ani jeho nečinnost (srov. již odvolacím soudem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). Stejně tak podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za nesprávný úřední postup považovat ani (ne)vydání normativního právního aktu vládou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, dále vyplývá, že taktéž v nečinnosti státu při sjednávání mezinárodních smluv nelze spatřovat nesprávný úřední postup a nelze z ní dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým subjektům (fyzickým a právnickým osobám) dle zákona č. 82/1998 Sb. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 28.
2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), není přiléhavý, neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda legislativní činnost či nečinnost Parlamentu České republiky je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, nýbrž v nich dovodil, že obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3305/2007). Co se týče otázky vzniku škody, tak ani ta přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č.
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). V daném případě odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou samostatných závěrech, a to na neexistenci odpovědnostního titulu, tedy nesprávného úředního postupu dle § 13 OdpŠk a dále na neprokázání existence vzniku škody (neboť z dohody č. 150/1947 Sb. ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by J. M. vznikla pohledávka za Německem odpovídající hodnotě jeho majetku, který mu byl dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskován bez náhrady, proto nemohlo dojít ani k postoupení takové neexistující pohledávky na žalobce).
Za situace, kdy jeden ze dvou právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy závěr, že není dán právní titul odpovědnosti žalované spočívající v existenci nesprávného úředního postupu, nebyl podaným dovoláním úspěšně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení samotné otázky existence škody nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů.
Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.