29 Cdo 5469/2016-112
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na
hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00, proti žalovaným 1) M. S., a 2) P. S., oběma
zastoupeným Mgr. Karlem Půšem, advokátem, se sídlem ve Sloupnu, č. p. 13, PSČ
503 53, o zaplacení částky 271.000,- Kč s příslušenstvím a částky 50.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci
pod sp. zn. 37 Cm 23/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 12 Cmo 382/2015-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
30. června 2015, č. j. 37 Cm 23/2015-60, zamítl žalobu, kterou se žalobce (J.
J.) domáhal po první žalované (M. S.) zaplacení částky 271.000,- Kč s úrokem z
prodlení od 6. února 2011 do zaplacení „ve výši repo sazby stanovené Českou
národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, jenž předchází
kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, a zvýšené o sedm procentních
bodů“ (výrok I.), a po druhém žalovaném (P. S.) zaplacení částky ve výši
50.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 6. února 2011 do zaplacení „ve výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního
pololetí, jenž předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, a
zvýšené o sedm procentních bodů“ (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Společnost SLÉVÁRNA – SZ - ŽANDOV spol. s r. o. (dále jen
„výstavce“) vystavila směnku vlastní, ve které se zavázala zaplatit na řad
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. dne 30. listopadu 2000 částku 6.000.000,- Kč
(dále jen „směnka“). Směnku avalovali žalobce, F. S. a M. Ž. F. S. zemřel dne
27. července 2006 a podle výsledků dědického řízení zdědili M. S. „84 %, tj. 271.244,50 Kč“ a P. S. „ 16 %, tj. 50.000,- Kč“. 2) Směnka byla převedena na Československou obchodní banku, a. s.,
následně na společnost CDV – 2, LTD. a konečně na společnost PROFILCONSULT,
spol. s. r. o. (dále jen „společnost“). 3) Žalobce zaplatil společnosti na základě dohody o úhradě závazku
ze dne 7. listopadu 2007 částku 2.000.000,- Kč (ve splátkách v době od března
2010 do prosince 2010). Podáním ze dne 8. listopadu 2007 vzala společnost zpět
žalobu (vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 33/2005),
kterou se domáhala proti tam žalovaným (J. J., F. S. a M. Ž.) zaplacení
směnečného peníze ve výši 5.464.735,01 Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2000 do
zaplacení a směnečné odměny ve výši 18.215,78 Kč. 4) Žalobce (bezúspěšně) vyzval žalované (jako dědice po zemřelém F. S.) k úhradě částky 666.666,- Kč. Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení čl. I. § 32 odst. 1 a 3, § 49, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb.,
zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru o
nedůvodnosti žaloby. Přitom zdůraznil, že „avalista, který se zaručil za určitého dlužníka, nemůže
mít nikdy právo na další postih proti jinému avalistovi ručícímu za stejného
dlužníka“. Žalobci coby rukojmímu za výstavce sporné směnky nevznikl nárok na
další postih vůči žalovaným coby dědicům F. S. (taktéž avalisty za výstavce
sporné směnky), neboť tyto osoby nelze považovat za předchůdce směnečně
zavázaného žalobce, ani za osoby vůči němu zavázané. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 12 Cmo 382/2015-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „avalista, který se
zaručil za určitého dlužníka, nemůže mít nikdy právo postihu proti jinému
avalistovi téhož dlužníka“. Dále akcentoval, že právní úprava obsažená ve
směnečném zákonu vylučuje možnost použití ustanovení § 511 odst. 2 a 3 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a současně doplnil,
že žalobě by nebylo možno vyhovět ani na základě dotčeného ustanovení, když ze
zjištění soudu prvního stupně plyne, že „žalobce na celkový směnečný dluh,
který činil 6.000.000,- Kč, plnil (…) 2.000.000,- Kč“. Právo regresu by žalobci
jako solidárnímu dlužníku vzniklo pouze v případě, že by na dluh plnil více,
než na něj ve vzájemném vnitřním poměru připadá; plnil-li pouze v rozsahu,
který odpovídal jeho podílu na celém plnění, „právo regresu vůči ostatním
solidárně zavázaným dlužníkům by mu nevzniklo“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky vzájemného vztahu ustanovení čl. I. § 32
odst. 3 směnečného zákona a ustanovení § 511 obč. zák., kterou odvolací soud
posoudil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne
31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (jde o rozhodnutí, které
občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu schválilo dne 11. ledna
2017 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o
(ne)možnost aplikace ustanovení § 511 obč. zák. na vnitřní poměry směnečných
rukojmí jako osob solidárně zavázaných vůči majiteli směnky a snáší argumenty
ve prospěch závěru opačného. Dále akcentuje, že úhradou částky 2.000.000,- Kč
pohledávka ze směnky zanikla, o čemž „svědčí mj. i skutečnost, že věřitel vzal
svou žalobu v celém rozsahu zpět“ (rozuměj žalobu o zaplacení směnky, kterou se
právní předchůdkyně společnosti domáhala zaplacení směnečného peníze v částce
5.464.735,01 Kč s postižními právy ze směnky, vedenou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 33/2005). Žalobce tak neplnil jen ve výši svého
podílu, ale zcela splnil závazky za všechny solidární dlužníky. Jelikož
žalovaní odpovídají za dluhy zůstavitele (F. S.) pouze do výše nabytého
dědictví, má první žalovaná (M. S.) povinnost zaplatit žalobci částku
271.244,50 Kč a druhý žalovaný (P. S.) částku 50.000,- Kč.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi
žalobcem a druhým žalovaným.
V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., když je zcela nepochybné, že tímto výrokem
odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, aniž by
šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o vztah pracovněprávní nebo o věc
uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.
K dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi
žalobcem a první žalovanou.
Dovolání žalobce v této části, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o
právní posouzení věci, spočívá jednak na závěru, podle něhož v poměrech dané
věci není aplikovatelné ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák., jednak na závěru,
že regresní nárok žalobce vůči první žalované by nevznikl ani v případě, že by
bylo dotčené ustanovení použitelné, jelikož žalobce na „celkový směnečný dluh,
který činil 6.000.000,- Kč, plnil (…) 2.000.000,- Kč“; plnil tak (jen) v
rozsahu, který odpovídal (ve vnitřním poměru solidárních dlužníků) jeho podílu
na celkovém plnění.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel vymezil důvod přípustnosti dovolání
jen, jde-li o možnost užití ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. Jakkoli
zpochybnil i právní závěr o tom, že mu regresní nárok nevznikl (vzhledem k
rozsahu poskytnutého plnění) ani tehdy, byla-li by aplikace zmíněného
ustanovení možná, ohledně této právní otázky neuvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
K (ne)vymezení důvodu přípustnosti dovolání a jeho důsledkům srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I.
ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna
2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14,
ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn.
IV. ÚS 3548/14 a ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. IV. ÚS 915/16.
Přitom i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k takovému výsledku, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn.
IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto
stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek
(k tomu srov. např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli v daných poměrech není právní posouzení odvolacím soudem co do možnosti
užití ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. správné (potud odporuje závěrům
formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2653/2015), vzhledem k
nemožnosti (pro vady dovolání) přezkumu závěru o tom, že žalobci vzhledem k
rozsahu poskytnutého plnění regresní nárok nevznikl, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu ve výroku ve věci samé rovněž spočívá, nepřicházelo v úvahu
věcné projednání dovolání.
Nad rámec výše uvedeného a bez vazby na poměry dané věci Nejvyšší soud
poukazuje na judikaturu přijatou při výkladu ustanovení § 511 odst. 3 obč.
zák., jde-li o předpoklady vzniku regresního nároku mezi solidárními dlužníky,
podle níž „následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze
v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění“ (srov. rozsudky ze dne
31. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 19. března 2013, sp. zn. 28
Cdo 2004/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že neshledává opodstatněnou
argumentaci dovolatele stran zániku (celé) pohledávky ze směnky v důsledku
plnění dle dohody o úhradě závazku ze dne 7. listopadu 2007, když z obsahu
zmíněné dohody nelze dovodit zánik závazku v rozsahu převyšujícím žalobcem
poskytnuté plnění (nejde ani o prominutí dluhu, ani o vzdání se práva podle
ustanovení § 574 obč. zák. či o jiný způsob zániku závazku, a to ani ve vztahu
k žalobci, ani ve vztahu k žalovaným). Navíc k možnosti prominout dluh jen
některému ze solidárních dlužníků srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Cdo 529/2003.
Skutečnost, že společnost po částečném plnění ze strany žalobce
rezignovala na vymáhání „zbytku“ pohledávky po dlužnících ze směnky, je z
pohledu splnění podmínek pro vznik regresního nároku žalobce vůči žalovaným
nevýznamná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§
243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu