28 Cdo 2004/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa
Rakovského ve věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti žalované J. P., o
zaplacení 295.743 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 5 C 129/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 11 Co 405/2011-53, ve znění usnesení tohoto
soudu ze dne 1. března 2013, č.j. 11 Co 405/2011-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 11 Co
405/2011-53, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 1. března 2013, č.j. 11 Co
405/2011-80, se ve výroku I v napadené části, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 123.099 Kč s
příslušenstvím, jakož i v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení ruší a
v tomto rozsahu se věc odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. března 2011, č.j. 5 C
129/2010-23, uložil žalované zaplatit žalobci částku 295.743 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II). Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou bývalými manžely, jejichž manželství
bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 1. 2003, č.j. 8
C 61/2001-9, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2004. Usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, č.j. 95 K 8/2006-10, byl na majetek žalobce
prohlášen konkurs. V jeho průběhu bylo vypořádáno společné jmění manželů (SJM),
dohodou uzavřenou mezi žalovanou a správkyní konkursní podstaty úpadce dne 25.
4. 2007. Předmětem vypořádání SJM byl, mimo jiné, i solidární dluh bývalých
manželů vůči Finančnímu úřadu pro Prahu 7 z titulu úpadcem neuhrazené daňové
pohledávky ve výši 837.684 Kč, jenž byl dohodou rozvržen na oba manžele rovným
dílem. Při rozvrhu zpeněžené podstaty úpadce byla zmíněná pohledávka uspokojena
částkou 591.486 Kč. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že
„zaplacením pohledávky v celém rozsahu“, v situaci, kdy žalobce (úpadce) byl
povinen plnit dluh podle dohody o vypořádání SJM v rozsahu jedné poloviny, se
žalované dostalo na úkor žalobce bezdůvodného obohacení, které je žalovaná
povinna žalobci vydat „podle § 451 obč. zák.“ (zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.
listopadu 2011, č.j. 11 Co 405/2011-53, rozsudek soudu prvního stupně v části o
zaplacení 123.099 Kč s příslušenstvím změnil tak, že se v uvedeném rozsahu
žaloba zamítá, zatímco ohledně zbývajících 172.644 Kč byl rozsudek potvrzen
(výrok I) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II). Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu
prvního stupně a uzavřel, že „žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., avšak toliko v rozsahu, v němž žalobce
plněním dluhu překročil na něj připadají podíl z dohody o vypořádání SJM, čímž
plnil (věřiteli) i za žalovanou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek napadl
ve výroku I v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
zamítá žaloba o zaplacení částky 123.099 Kč s příslušenstvím. Co do
přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Napadenému rozhodnutí předně vytýká neurčitost jeho
výroku a obtížnou přezkoumatelnost odůvodnění. V rovině právního posouzení věci
namítá, že v posuzované věci nejde o nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž o
právo z následného regresu dlužníka, jenž svůj dluh splnil, vůči dalšímu ze
solidárně zavázaných dlužníků; přitom se žalobce dovolává ustanovení § 511 obč.
zák. Dovozuje, že následný regres je třeba odvozovat od výše reálně
poskytnutého plnění, že regres se týká každého dílčího plnění a že celková výše
plněného závazku není v tomto směru rozhodující. Přitom poukazuje i na názory
zastávané literaturou ohledně vzniku regresního nároku při plnění dluhu ve
splátkách. Jiný závěr odvolacího soudu pokládá za nespravedlivý, jenž vede ke
znevýhodnění toho ze solidárně zavázaných dlužníků, jenž svůj závazek věřiteli
splnil. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a v
tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu vyjádření k dovolání lze dovodit, že žalovaná pokládá rozsudek
odvolacího soudu za správný. Konkrétní dovolací návrh nečiní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012,
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., v dovoláním vymezeném rozsahu přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a
shledal dovolání opodstatněným.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal. Poukazoval-li snad
dovolatel na některé dílčí nepřesnosti rozhodnutí či chybějící náležitosti jeho
písemného vyhotovení, pak uvedené nedostatky odvolací soud odstranil před
předložením věci dovolacímu soudu postupem podle § 164 o. s. ř., vydáním
(opravného) usnesení ze dne 1. 3. 2013, č.j. 11 Co 405/2011-80.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný
dovolatelem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci
odvolacím soudem, v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy,
která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil anebo na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se
obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle § 511 odst. 2 obč. zák. není-
li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky
dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru
stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho
podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a
dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich
požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v
tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. Podle § 511 odst. 3 obč. zák. jestliže
dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat
náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj
podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.
Závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a
nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Při plnění závazků patřících do
společného jmění manželů mají tudíž manželé postavení solidárních dlužníků a
věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv z nich (§ 511 odst. 1,
věta první, obč. zák.). Protože práva věřitelů nemohou být dohodou o vypořádání
společného jmění manželů dotčena (srov. § 150 odst. 2 obč. zák.), zůstává
věřiteli zachováno právo požadovat splnění dluhu na kterémkoliv z manželů bez
zřetele na obsah uzavřené dohody o vypořádání společného jmění manželů (jíž
věřitel nebyl účasten). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
uvedený závěr uplatní i ve vazbě na konkursní úpravu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, hlásící se – co do
závěrů o účincích vypořádání společného jmění manželů v konkursu na práva
věřitele – k rozsudku ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněném
pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Že dohoda o vypořádání
společného jmění manželů, uzavřená po prohlášení konkursu na majetek některého
z manželů, nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů), a že se
týká jen vztahů mezi manžely, potvrzuje i další judikatura dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006; usnesení ze
dne 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3634/2007; nebo usnesení ze dne 28. 7. 2011,
sp. zn. 29 Cdo 270/2009 – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Z výše uvedeného pro poměry nyní posuzované věci vyplývá, že i po vypořádání
společného jmění manželů (dohodou uzavřenou dne 25. 4. 2007 mezi žalovanou a
správkyní konkursní podstaty úpadce, žalobce), jehož předmětem byl i závazek
manželů vůči označenému věřiteli, zůstali oba účastníci solidárními dlužníky
věřitele, jenž byl oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich. Byl-li
tudíž věřitel uspokojen plněním z majetku žalobce jako solidárního dlužníka,
jednalo se o plnění na základě platného právního důvodu, nikoliv o bezdůvodné
obohacení (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.). Logicky nemůže jít ani případ
naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák.
(plněním za jiného), jež předpokládá, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu
plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho,
kdo byl k tomu plnění povinen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 96/2010). I v posuzovaném případě tudíž žalobce plnil
věřiteli dluh vlastní, a to jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků.
Je tedy zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž kvalifikuje
žalobcem uplatněné právo jako právo na vydání bezdůvodného obohacení –
majetkového prospěchu získaného plněním za jiného (§ 454 obč. zák.), správné
není a dovolání je proto opodstatněné.
Zmíněná dohoda o vypořádání společného jmění manželů, byť neměla vliv na práva
věřitele, modifikovala práva a povinnosti účastníků (dlužníků) v jejich
vnitřním vztahu a na tuto dohodu je proto třeba nahlížet i prostřednictvím
ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák. jako na dohodu, jíž účastníci upravili
velikost svých (spolu)dlužnických podílů (shodně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1267/2013). Splní-li pak některý ze
solidárních dlužníků celý dluh sám, popřípadě splní více, než na něj ve
vzájemném vnitřním poměru připadá, vzniká tomuto dlužníku následný (rozvrhový)
regres podle § 511 odst. 3 obč. zák. Následný regres nevznikne, jestliže jej
vylučuje vnitřní spoludlužnický poměr a nevznikne ani tehdy, pokud solidární
dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém
plnění (z literatury srov. např. Lavický, P. Solidární závazky. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 204, s. 127; obdobně též Eliáš, K. a kol.: Občanský
zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, 2. svazek, s.
1462).
Z pohledu správného ustanovení zákona ovšem odvolací soud věc neposuzuje a
žádné závěry, jde-li o výklad a aplikaci zmíněného ustanovení, nečinní a otázku
vzniku a rozsahu následného regresu v souvislosti s dlužnickou solidaritou
účastníků neřeší. Tedy i případné závěry dovolacího soudu upínající se k této
otázce byly by předčasné.
Proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu v dovoláním
dotčené části, včetně závislého výroku nákladového zrušit a v tomto rozsahu věc
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném
rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst.
1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda
senátu