29 Cdo 270/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v konkursní věci
majetek úpadce Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se
sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 28, PSČ 301 00, vedeném u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 92 K 37/2003, o schválení konečné zprávy o zpeněžování
majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty, o dovolání úpadce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
října 2008, č. j. 2 Ko 137/2008-731, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 7. května 2008, č.j. 92 K 37/2003-615, schválil Městský soud v
Praze (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o zpeněžování majetku z
konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze
dne 15. listopadu 2007 (dále též jen „konečná zpráva“), podle které činily:
- Příjmy z konkursní podstaty 57.739.639,55 Kč.
- Výdaje z konkursní podstaty 54.508.740,51 Kč, z toho odměna správce konkursní
podstaty včetně daně z přidané hodnoty 7.019.616 Kč.
- Částka určená k rozvrhu podle tříd 3.230.899,04 Kč.
Konkursní soud poukázal na to, že správce konkursní podstaty předložil 6.
prosince 2007 konečnou zprávu, proti které podal námitky úpadce, maje ji za
předčasnou s tím, že není postaven najisto rozsah a výše konkursní podstaty. Své námitky úpadce dále konkretizoval a konkursní soud se s nimi vypořádal
následovně:
1/ K neplatnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 19. ledna
2005:
Dohoda o vypořádání společného jmění manželů není neplatná a svůj právní názor
na ni vyjádřil konkursní soud v usnesení ze dne 31. ledna 2005, č. j. 92 K
37/2003-95, které nabylo právní moci dne 3. března 2005 a kterým ji schválil. 2/ K tvrzení, že správce konkursní podstaty nezahrnul do konkursní podstaty
částky (celkem 1.532.000,- Kč), které úpadce vybral na nájemném za pronájem
nemovitosti v Michalské 1, v Praze 1 (dále též jen „nemovitost v Michalské“) a
které následně v hotovosti předal správci konkursní podstaty:
Tvrzení, že úpadce sám vybíral nájemné, které předal správci konkursní
podstaty, konkursní soud neuvěřil. 3/ K tvrzené existenci zástavního práva, na jehož základě byl konkursní
věřitel č. 14 (Charouz Holding, a. s.) odděleně uspokojen částkou
26.416.432,71 Kč:
Tato námitka není důvodná, když k vyplacení částky určené k oddělenému
uspokojení konkursnímu věřiteli č. 14 došlo na základě výsledků přezkumného
jednání, při kterém správce konkursní podstaty pohledávku tohoto věřitel uznal
včetně nároku na oddělené uspokojení a žádný z věřitelů pohledávku ani právo na
její přednostní uspokojení nepopřel. V této souvislosti poukázal konkursní soud
též na ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), o tom, že popření pohledávky úpadcem nemá pro zjištění
pohledávky význam. Doplnil dále, že řízení o určení neplatnosti smlouvy o
zřízení úpadcem zpochybňovaného zástavního práva, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 37 Cm 46/2004, bylo pravomocně ukončeno zamítnutím žaloby dne
10. května 2007 na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března
2007, č. j. 11 359/2006-140. 4/ K tvrzené neplatnosti dražby nemovitosti v Michalské:
Dražba byla provedena zákonným způsobem, což potvrdil i Obvodní soud pro Prahu
1, který rozsudkem sp. zn. 21 C 284/2005 zamítl žalobu o vyslovení neplatnosti
dražby, podanou společností Kompas Invest s. r. o. (dále též jen „společnost
K“). 5/ K námitkám, jimiž úpadce popírá pohledávky konkursních věřitelů č. 5, 8 a 14:
Jde o námitky nedůvodné vzhledem k ustanovení § 23 odst. 1 ZKV. 6/ K námitce, že oddělené uspokojení konkursního věřitele č. 14 je protiprávní:
Jde o námitku nedůvodnou vzhledem k ustanovení § 23 odst. 1 ZKV. 7/ K námitce, že v konečné zprávě chybí článek V.:
Jde o námitku oprávněnou. Z členění konečné zprávy však plyne, že jde jen o
chybu v psaní, která nemá vliv na faktický obsah konečné zprávy.
8/ K námitkám týkajícím se příjmů konkursní podstaty:
Konkursní soud uvedl, že „vychází z premisy“, že správce konkursní podstaty a
zástupce věřitelů jsou samostatnými subjekty přijímajícími v průběhu konkursu
ekonomická a obchodní rozhodnutí, za která nesou plnou odpovědnost vůči všem
věřitelům a že součástí takových rozhodnutí je i výše ceny, za kterou jsou
jednotlivé položky konkursní podstaty zpeněžovány či výběr subjektů, kterým
jsou položky konkursní podstaty prodávány. K tomu konkursní soud uvedl, že
prodej pohledávek z konkursní podstaty byl řádně inzerován, že sám neshledal
pochybení v postupu správce konkursní podstaty a že správci konkursní podstaty
nic nevytkli ani věřitelé. Výtka nízkého úročení finančních prostředků v
konkursní podstatě není důvodná, neboť správa cizích prostředků vyžaduje
„pracovat s co nejnižší mírou rizika“ a věřitelé proti postupu správce
konkursní podstaty ničeho nenamítali. 9/ K námitkám týkajícím se výdajů konkursní podstaty:
Jde o námitky nedůvodné. Správce konkursní podstaty vypočetl svou odměnu v
souladu s platnými předpisy a v rozporu s právními předpisy nejsou ani odměna
dražebníka a výdaje spojené s „prodejem pohledávky“ nebo s právním zastoupením
správce konkursní podstaty v trestním řízení. Dodal dále, že zakládat účetní
doklady do konkursního spisu v průběhu konkursu není povinnosti správce
konkursní podstaty a konkursní soud takový postup nevyžaduje, neboť v případě
pochybností má možnost do účetnictví nahlížet. 10/ K námitkám týkajícím se plnění daňových povinností správcem konkursní
podstaty:
Tyto námitky nejsou důvodem pro neschválení konečné zprávy. Finanční úřad pro
Prahu 6 (dále též jen „finanční úřad“), který je orgánem příslušným kontrolovat
postup správce konkursní podstaty jako daňového poplatníka, je rovněž
účastníkem konkursu a proti konečné zprávě nepodal žádné námitky ani neučinil
jiný úkon, jímž by vyjádřil svůj nesouhlas s postupem správce konkursní
podstaty. Mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce (penále, které vzniklo po
prohlášení konkursu) jsou vyloučeny z uspokojení v konkursu podle § 33 odst. 1
písm. d/ ZKV, proto konkursní soud nepřihlížel při schválení konečné zprávy k
platebním výměrům na daňové penále, které finanční úřad vyměřil po prohlášení
konkursu a které se týká neuhrazené daně z příjmů za rok 2003 a neuhrazených
záloh na daň z příjmů za rok 2004 a 2005. Úpadce jako fyzická osoba nezaniká
zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení, takže správce daně s ním
bude po ukončení konkursu jednat jako s daňovým poplatníkem, jemuž právní řád
poskytuje dostatek prostředků k účinné ochraně, pokud by jí bylo třeba. 11/ K námitkám týkajícím se částky 12.728,- Kč od nájemkyně K., postupu ohledně
částky 200,- Kč na účtu úpadce a nákladů na ekonomické poradenství:
Jde o námitky nedůvodné. Postup správce konkursní podstaty, který
„nerozporoval“ započtení částky nájemného vydražitelem nemovitosti v Michalské
nemá konkursní soud (a evidentně ani žádný z věřitelů) za pochybení, stejně
jako jeho postup ohledně částky 200,- Kč.
Náklad na ekonomické
poradenství ve výši 40.000,- Kč je v konečné zprávě zahrnut pouze jednou a
případné mylné vyplacení téže částky dvakrát by šlo k tíži správce konkursní
podstaty a nemělo by vliv na rozsah částky určené k rozvrhu. 12/ Ke zbývajícím námitkám:
Nejde o konkrétní námitky a tyto námitky nemají právní význam pro rozhodování o
schválení konečné zprávy. K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení konkursního soudu. Odvolací soud vyšel z ustanovení § 29 ZKV a k jednotlivým námitkám úpadce pak
uvedl, že se zcela ztotožňuje se zjištěními a jejich hodnocením provedeným
konkursním soudem, jenž úpadcovy námitky správně neshledal důvodnými. Nad rámec argumentace konkursního soudu (na niž pro stručnost odkázal) odvolací
soud dodal, že dohodou o vypořádání společného jmění manželů nesmí být dotčena
práva věřitelů (§ 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku -
dále též jen „obč. zák.“). Proto konkursní věřitelé mohou být úspěšní v
exekucích vedených na majetek úpadcovy manželky, i pro pohledávky, které podle
takové dohody připadly (k úhradě) úpadci. V uvedeném však nelze spatřovat
neplatnost dohody. Konečná zpráva je i podle odvolacího soudu věcně správná. Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání (č. l. 755-758), jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány
dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho konkrétním a velmi
podrobně zdůvodněným odvoláním se podrobně nezabýval a své rozhodnutí řádně
nezdůvodnil, když není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, zejména proč
rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou a rozhodnutími Nejvyššího soudu (a
pouze odkázal na odůvodnění usnesení konkursního soudu). K argumentaci odvolacího soudu, že dohodou o vypořádání společného jmění
manželů nesmí být dotčena práva věřitelů a proto konkursní věřitelé mohou být
úspěšní v exekucích vedených na majetek úpadcovy manželky, i pro pohledávky,
které podle takové dohody připadly (k úhradě) úpadci a že v uvedeném nelze
spatřovat neplatnost dohody, dovolatel uvádí, že takové odůvodnění zcela jistě
neodpovídá jím uplatněným námitkám a právní úpravě. Namítá zejména, že v konkursním řízení byla 17. prosince 2004 uzavřena dohoda o
vypořádání společného jmění manželů, ze které vyplývá, že správce konkursní
podstaty se mimo jiné v článku 3.3 dohodl s úpadcovou manželkou, že zjištěné
závazky, přihlášené do konkursu vedeného na majetek úpadce, přecházejí touto
dohodou do výlučného vlastnictví úpadce a budou v konkursu vypořádány ze
zpeněženého majetku.
nabytého úpadcem podle dohody do výlučného vlastnictví,
jakož i z dalšího úpadcova majetku, jenž není součásti společného jmění
manželů. Konkursní soud tuto dohodu schválil (usnesením ze dne
31. ledna 2005), ačkoli je v rozporu s platnou judikaturou a tedy (v onom
článku 3.3.) neplatnou. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na závěry obsažené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (jde o
rozsudek uveřejněný pod číslem 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- dále též jen „R 20/2000“), maje za to, že je použitelné nejen na bezpodílové
spoluvlastnictví manželů, nýbrž i na institut společného jmění manželů. Ke shodnému závěru dospěl podle dovolatele v rámci exekučního řízení vedeného
proti úpadcově manželce též Obvodní soud pro Prahu 5 v usnesení ze dne 4. října
2005, sp. zn. 39 Nc 783/2005 a Městský soud v Praze v usnesení ze dne 14. února
2007, č. j. 25 Co 520/2006-21. O odvolání (správně dovolání) proti usnesení
odvolacího soudu pak Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 24. července 2008,
č. j. 20 Cdo 3634/2007-38, kterým závěr o neplatnosti dohody o vypořádání
společného jmění manželů potvrdil. Dovolatel tudíž míní, že společné jmění
manželů musí být vypořádáno znovu. Dovolatel dále uvádí, že soudy postupovaly nesprávně při vyvěšení konečné
zprávy, v níž správce konkursní podstaty účelově zveřejnil informace o
probíhajícím trestním řízení vedeném proti němu a jeho manželce a to na č. l. 546 do 17. ledna 2008 a na č. l. 547 až 548 po celou dobu zveřejnění na úřední
desce konkursního soudu. Tyto informace byly k jeho výzvě v konečné zprávě na
úřední desce soudu zamazány bělící páskou, i když bylo namístě vydání opravného
usnesení. Další vadu řízení shledává úpadce v tom, že soud nezohlednil jeho námitku
týkající se nestandardního postupu správce při uznávání přihlášených
pohledávek, zpeněžování majetku, přednostního uspokojování některých věřitelů a
zjišťování rozsahu konkursní podstaty a neshledal v nich žádné pochybení. Usuzuje, že soud měl zohlednit výsledek trestního řízení vedeného proti úpadci
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 9 T 52/2007, v němž soud úpadce zprostil ve všech bodech obžaloby, a uvěřit
úpadcově verzi o chování správce konkursní podstaty při daných úkonech. A konečně dovolatel uvádí, že dále trvá i na ostatních námitkách
specifikovaných zejména v odvolání proti usnesení konkursního soudu v Praze ze
dne 7. května 2008, (datovaném 23. května 2008, doplněném podáním z 12. září
2008 a 4. září 2008 a rozvedeném ve vyjádření ke stanovisku správce konkursní
podstaty ze dne 7. července 2008). Podáním datovaným 17. března 2009 (č. l. 783-785) dovolatel dovolání doplnil. Správce konkursní podstaty, Městské státní zastupitelství v Praze i zástupce
věřitelů ve vyjádřeních (č. l. 765-769, 781-782, 788-789) navrhují dovolání
odmítnout, když napadenému usnesení nepřisuzují po právní stránce zásadní
význam. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1.
a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, jež v této věci
může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř., když dovolatel mu (oproti svému mínění)
nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud především uvádí, že při posuzování dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodu (pro účely přípustnosti dovolání) nepřihlížel k těm
argumentům, jež dovolatel nově uplatnil doplňujícím podáním ze 17. března 2009. V intencích § 242 odst. 4 o. s. ř. totiž mohou účastníci měnit dovolací důvody
jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V této věci bylo napadené rozhodnutí,
obsahující správné poučení odvolání, doručeno dovolateli dne 16. listopadu 2008
(uložena byla 13. listopadu 2008 a dovolatel si ji vyzvedl na poště 18. listopadu 2008) a dvouměsíční lhůta k dovolání tak ve shodě s § 240 odst. 1 o. s. ř. uplynula v lednu 2009. Doplňující (kvalitativně nové) argumenty uplatněné až v březnu 2009 jsou proto
pro věc bez významu (na jejich základě by dovolací přezkum nemohl být
uskutečněn). Přihlédnout k novým skutečnostem a důkazům uplatněným až v
dovolacím řízení (srov. argument o výsledku trestního řízení) pak Nejvyššímu
soudu zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. Jako nezpůsobilou (pro dovolací přezkum a tudíž i pro předchozí úvahu o
přípustnosti dovolání nepoužitelnou) ponechal Nejvyšší soud stranou též
tu část dovolací argumentace, která jen odkazuje na jiná dovolatelova podání
učiněná v předchozích fázích řízení (podání z 23. května 2008, 7. července
2008, 4. září 2008 a 12. září 2008). Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze
dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná od 1. ledna 2001 je toto rozhodnutí
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), odkaz dovolatele na obsah
podání učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze
považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí dovolacího soudu napadá (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky
platnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů (dohoda byla uzavřena
17. prosince 2004, podpis úpadcovy manžely na ní byl ověřen 19. ledna 2005 a
konkursní soud dohodu schválil shora označeným usnesením z 31. ledna 2005). V tomto ohledu je ovšem judikatura soudů ustálena a text zákona (ustanovení §
150 odst. 2 obč. zák.) žádných výkladových obtíží nečiní.
Pouhý odkaz na závěry
obsažené v R 20/2000 nestačí právě proto, že institut společného jmění manželů
je upraven jiným způsobem, než institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
k němuž se toto rozhodnutí vztahovalo. Tak především předchozí úprava neznala
pravidlo obdobné tomu, jež je nyní vyjádřeno v § 150 odst. 2 obč. zák. Jak je
dále rozebráno v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném pod
číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jedním z výrazných
(oproti bezpodílovému spoluvlastnictví manželů nových) rysů institutu
společného jmění manželů je to, že jeho součástí jsou zásadně též závazky,
které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání
manželství (srov. § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.). Proto také předmětem
vypořádání společného jmění manželů musí vždy být (na rozdíl od bezpodílového
spoluvlastnictví manželů) i tyto závazky. K institutu společného jmění manželů ve vazbě na konkursní úpravu se Nejvyšší
soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 1. března 2007, sp. zn. 29 Odo 492/2004, v
němž vysvětlil, že závěr formulovaný v R 20/2000 (podle kterého vypořádání
společných závazků /dluhů/ manželů nezasahuje do práv a povinností třetích
osob /věřitelů a jiných/, které nejsou účastníky řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jimž zůstávají nedotčena všechna
jejich práva i námitky) platí beze zbytku (a to i v průběhu konkursu vedeného
na majetek některého z manželů) i pro institut společného jmění manželů,
přičemž v rámci tohoto institutu je umocněn zásadou formulovanou v § 150 odst. 2 obč. zák. (podle kterého práva věřitelů nesmí být dohodou manželů /o
vypořádání společného jmění manželů/ dotčena). Tamtéž dodal, že to, že manžel
je v konkursu, neznamená, že by soudní rozhodnutí vydané ve sporu o vypořádání
společného jmění manželů, podle kterého společné závazky (dluhy) tvořící
společné jmění manželů má uhradit on, zbavovalo byť i jen konkursní věřitele
práva domáhat se uspokojení těchto závazků i z majetku přikázaného v rámci
vypořádání společného jmění manželů do výlučného vlastnictví druhého manžela. To, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů není neplatná jen proto, že
nezavazuje věřitele manželů (kteří na ní nejsou účastni) podrobit se rozdělení
společných závazků manželů způsobem v ní uvedeným, potvrzuje i další judikatura
Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku
2008, pod číslem 72. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, k tomu Nejvyšší
soud dále vysvětlil, že ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. představuje právní
prostředek na ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti
jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění
manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu
ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák.
dotýká práva věřitele tehdy, kdyby měla vést
ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jejím důsledku věřitel nemohl dosáhnout
uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by
se z majetku dlužníka uspokojil. Ochrana práv věřitele spočívá v tom, že dohoda
o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně bezúčinná; i když v
právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní následky vyvolala, ve
vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby právní účinky nenastaly,
a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze společného
jmění manželů, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné
jmění vypořádáno. Ve stejném duchu ostatně vyznívá i dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího
soudu č. j. 20 Cdo 3634/2007-38, které „nepotvrzuje“ neplatnost dohody o
vypořádání společného jmění manželů (jak se tvrdí v dovolání), nýbrž ohlašuje
(s odkazem na § 150 odst. 2 obč. zák.), že závěr odvolacího soudu, že dohoda o
vypořádání společného jmění, uzavřená po prohlášení konkursu na majetek
dovolatele, nezasahuje do práv a povinností třetích osob (věřitelů) a týká se
jen vztahů mezi manžely, je výrazem ustálené soudní praxe. Důvod připustit dovolání k prověření právních závěrů, jež jsou výrazem ustálené
rozhodovací praxe soudů a opírají se o jednoznačné znění zákona (§ 150 odst. 2
obč. zák.), Nejvyšší soud nemá. Pro úplnost lze dodat, že ani dovolatelem tvrzené (byť v režimu zásadní
významnosti jím neprosazované) vady řízení nezahrnují podmínku existence právní
otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Ve vztahu k tvrzení, že o úpravách konečné zprávy mělo být vydáno opravné
usnesení, je tomu tak již proto, že konečná zpráva není soudním rozhodnutím a
postup dle § 164 o. s. ř. je u ní vyloučen. Ve vztahu k tvrzením, že soud
nezohlednil dovolatelovu námitku k postupu správce konkursní podstaty při
uznávání přihlášených pohledávek, zpeněžování majetku, přednostním
uspokojování některých věřitelů a zjišťování rozsahu konkursní podstaty a
neshledal v nich žádné pochybení, pak nejde zjevně nejde o vadu řízení, nýbrž o
nesouhlas s tím, jak soud hodnotil dovolatelovy námitky. Rozhodovací praxe
soudů je pak ustálena i v tom, že jsou-li přiléhavé již závěry soudu prvního
stupně, není bez dalšího na překážku přezkoumatelnosti potvrzujícího rozhodnutí
odvolacího soudu, že na tyto závěry ve svém rozhodnutí jen odkáže.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu