28 Cdo 1267/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce O. S., zastoupeného Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Bezručova 335/33, proti žalované R. S., o zaplacení 465.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 390/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu
2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, takto:
Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 8. listopadu 2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně do částky 221.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; jinak
se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 752.000,- Kč s odůvodněním, že
v době trvání manželství účastníků uzavřeli smlouvu o poskytnutí hypotečního
úvěru na stavbu rodinného domu, který se zavázali splatit společně a
nerozdílně. Následně účastníci uzavřeli smlouvu o zúžení zákonem stanoveného
rozsahu jejich společného jmění manželů, v níž se (mimo jiné) dohodli, že
závazek ze smlouvy o hypotečním úvěru připadne žalované. Jelikož žalovaná
pravidelné splátky hypotečního úvěru nehradila, žalobce je jako spoludlužník ze
smlouvy o hypotečním úvěru uhradil za ni.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, č. j. 9 C
390/2009-110, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 465.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 287.000,- Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Z
nesporných tvrzení účastníků měl soud prvního stupně za prokázané, že účastníci
jako manželé uzavřeli dne 9. 11. 1998 smlouvu o hypotečním úvěru, z níž byli
zavázání oba společně a nerozdílně. Dne 29. 4. 2002 pak účastníci uzavřeli
dohodu, jejímž prostřednictvím zúžili své společné jmění manželů, a to tak, že
rodinný dům účastníků, na nějž byly vynaloženy prostředky získané z hypotečního
úvěru, připadl do výlučného vlastnictví žalované, která také převzala veškeré
závazky z tohoto úvěru vyplývající, s tím, že účastníci již nenabývají společný
majetek a získané finanční prostředky jsou výlučným majetkem každého z nich.
Dále měl soud za zjištěné, že i po 29. 4. 2002 (tj. poté, co uzavřeli smlouvu o
zúžení jejich společného jmění manželů) byly z účtu žalobce hrazeny splátky
hypotečního úvěru, jakož i další výlučné závazky (splátky leasingového úvěru)
žalované, přičemž na tento účet byly od dubna 2002 do 18. 3. 2008 vkládány
rovněž výlučné prostředky žalované, a to v celkové výši 1.695.192,- Kč, zatímco
před tímto obdobím byly na něm společné prostředky účastníků v celkové výši
45.000,- Kč. Na úhradu výlučných závazků žalované přitom bylo z účtu žalobce
čerpáno celkem 2.576.784,- Kč.
S ohledem na uzavřenou smlouvu o zúžení společného jmění manželů soud dovodil,
že povinnost uhradit zbývající dluh ze smlouvy o hypotečním úvěru vůči bance
stíhala výlučně žalovanou. Jestliže ta po uvedeném datu vložila na účet žalobce
(s nímž byli i nadále oprávnění disponovat oba účastníci) částku o 836.592,- Kč
nižší než částku, která byla z účtu čerpána na úhradu závazků žalované, má
žalobce vůči ní nárok na vydání těchto prostředků. Vzhledem k námitce promlčení
vznesené žalovanou se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda žalobcem
uplatněné právo není promlčené, a uzavřel, že do částky 287.000,- Kč tomu tak
je. Soud dále dovodil, že oba účastníci měli povinnost hradit dluh vůči bance
(věřiteli) z titulu uzavřené smlouvy o hypotečním úvěru, a jelikož žalobce ze
svého účtu zaplatil za žalovanou částku 836.592,- Kč, měl podle § 511 obč. zák.
možnost žádat po ní náhradu toho, co takto vynaložil, a to v obecné promlčecí
době podle § 101 obč. zák. Podal-li žalobce žalobu u soudu dne 15. 6. 2009,
nemůže se úspěšně domáhat vydání plnění za období předcházející tří let před
tímto datem, neboť uplatněné právo je za zmíněné období promlčené. Soud pak
neshledal důvodnou námitku žalované, že smlouvou ze dne 2. 4. 2008 o vypořádání
vzájemných majetkových vztahů a o úpravě práv a povinností společného bydlení
po rozvodu došlo ze strany žalobce ke vzdání se všech jeho nároků ve smyslu §
574 odst. 1 obč. zák., tj. i nároku na zaplacení žalované částky.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž
je rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 13 Co 219/2012-134, v napadeném
výroku I. co do částky 221.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky
244.000,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), současně
změnil i jeho výrok o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil především s tím, že
žalovaná vložila na účet žalobce o 836.592,- Kč méně, než bylo z tohoto účtu
použito na úhradu jejích závazků, jakož i s tím, že žalobce se smlouvou ze dne
2. 4. 2008 nevzdal svého práva na úhradu nyní uplatněného nároku ve smyslu §
574 odst. 1 obč. zák., jelikož touto dohodou došlo k vypořádání majetku, který
zůstal předmětem společného jmění poté, co je smlouvou ze dne 29. 4. 2002
účastníci zúžili. Odlišně však odvolací soud posoudil otázku promlčení žalobcem
uplatněného práva. Regresní nárok žalobce podle § 511 odst. 3 obč. zák. (tak
jak jej dovodil soud prvního stupně) by byl dán pouze tehdy, pokud by žalobce
na základě společného závazku účastníků plnil více, než by odpovídalo
vzájemnému poměru mezi nimi – neupraveného žádnou dohodou. V posuzovaném
případě však účastníci uzavřeli mezi sebou dohodu (smlouvu o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů) ze dne 29. 4. 2002, dle níž to
byla žalovaná, která byla povinna splátky hypotečního úvěru vůči věřiteli
plnit. Pokud žalobce, který nadále ve vztahu k věřiteli vystupoval jako
dlužník, plnil splátky hypotečního úvěru, které v plném rozsahu měla na základě
předtím uzavřené dohody plnit pouze žalovaná, znamená to, že ta se na jeho úkor
bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 obč. zák. Právo žalobce na zaplacení toho,
co za žalovanou plnil, je proto nutno posoudit jako právo na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 454 obč. zák.), které se podle § 107 odst. 1 obč.
zák. promlčuje ve dvouleté promlčecí lhůtě. Předmětem odvolacího řízení byla
částka 465.000,- Kč zaplacená žalobcem za žalovanou v období od 13. 6. 2006 do
18. 3. 2008. S ohledem na výše uvedené má však žalobce nárok na přiznání plateb
zaplacených za žalovanou pouze za dva roky zpětně od podání žaloby (tj. za
období od 19. 6. 2007 do 18. 3. 2008 celkem ve výši 221.000,- Kč). Zbylá část
práva (částky zaplacené v období od 17. 7. 2006 do 19. 6. 2007 v celkové výši
244.000,- Kč) žalobce je pomlčena, a proto soud žalobu v naznačeném rozsahu
zamítl, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ztotožnil se se závěry soudu
prvního stupně, který nárok vůči žalované posoudil jako regresní podle
ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. a jeho promlčení podle § 101 obč. zák.,
zatímco odlišné názory odvolacího soudu považuje za zcela chybné. Namítá, že
smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne
29. 4. 2002 je závazkovým vztahem jen mezi účastníky a ve vztahu k věřiteli
(bance) se na její obsah nelze s ohledem na § 143a odst. 4 a § 531 obč. zák.
odvolávat. Žalobce se přitom domáhá toho, co za žalovanou plnil vůči věřiteli
na úhradu výlučně jejího závazku. Není pak rozhodné, že podle smlouvy o zúžení
zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů měla závazek z hypotečního
úvěru vůči věřiteli hradit výlučně žalovaná, jelikož to nemění nic na tom, že
žalobce byl ve vztahu k věřiteli z titulu dlužnického postavení také přímo
zavázán. Plnil-li tento závazek vůči věřiteli, bylo to z titulu jeho postavení
přímého dlužníka ze smlouvy o hypotečním úvěru, a to i přes existující smlouvu
o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Tvrdí, že
účastníci podle § 511 odst. 2 obč. zák. upravili podíly na společném dluhu tak,
že výlučným dlužníkem vůči věřiteli byla nadále žalovaná (tj. její podíl na
dluhu byl 100%). Jestliže pak žalobce za žalovanou hradil to, co měla hradit
ona, má vůči ní regresní nárok podle § 511 odst. 3 obč. zák. Z uvedených důvodů
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právě smlouva o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů brání tomu, aby jím uplatněný
nárok mohl být posouzen podle posledně citovaného ustanovení, neboť tato
smlouva nemá ve vztahu k věřiteli právní účinky. Žalobce tak byl i nadále vůči
věřiteli zavázán (jako solidární dlužník) na základě smlouvy o hypotečním
úvěru, a jelikož žalovaná svůj závazek vůči věřiteli neuhradila, byl k tomu
povinen on. Nemůže se proto jednat o bezdůvodné obohacení, neboť nebyla
naplněna žádná z jeho skutkových podstat (bylo plněno na základě platné smlouvy
o hypotečním úvěru, přičemž se nemůže jednat ani o případ předpokládaný
ustanovením § 454 obč. zák., protože žalobce byl v postavení přímého dlužníka a
měl povinnost plnit). Dovolatel je přesvědčen, že o bezdůvodné obohacení na
straně žalované by se jednalo pouze tehdy, pokud by přestal být solidárním
dlužníkem, což se však v posuzované věci nestalo. S ohledem na shora uvedené
navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 221.000,- Kč s
příslušenstvím potvrzen, žalobce subjektivně legitimován není. Oprávněn k
podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je totiž pouze ten účastník, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit 3, ročník 1998, č. 28).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti potvrzující části výroku I.
rozsudku odvolacího soudu v souladu s § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm.
b) o. s. ř. odmítl.
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se žaloba co do částky 244.000,- Kč s
příslušenstvím zamítá, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. V tomto rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání
je důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je naplněn žalobcem uplatněný dovolací důvod, tedy
prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v označené
právní otázce.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně
aplikoval.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle jeho odstavce 2 je bezdůvodným obohacením majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po
právu měl plnit sám.
Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím
soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění,
že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je
věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní
jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne. Podle jeho odstavce 2 není-li
právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto
jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník,
proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez
zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby
uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle
podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak
zbavili. Podle odstavce 3 jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh
sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů.
Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl
stejným dílem na všechny ostatní.
Úvodem je nutno připomenout, že účastníci jako manželé uzavřeli dne 9. 11. 1998
smlouvu o hypotečním úvěru, z níž byli zavázání oba společně a nerozdílně. Dne
29. 4. 2002 pak uzavřeli podle § 143a obč. zák. smlouvu, jíž zúžili jejich
společné jmění manželů (mimo jiné) tak, že žalovaná převzala veškeré závazky z
hypotečního úvěru vyplývající s tím, že je uhradí ze svých výlučných
prostředků. Jelikož žalovaná tyto závazky nesplnila, učinil tak žalobce ze
svých výlučných prostředků, a to v částce 752,000,- Kč, jíž se v tomto řízení
domáhá.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 909/2008,
vyslovil závěr, že závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba
manželé společně a nerozdílně (§ 145 odst. 3 obč. zák.). Manželé tedy mají
postavení solidárních dlužníků a věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na
kterémkoli z nich (§ 511 odst. 1, věta první, obč. zák.). Protože práva
věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena (§ 150 odst. 2 obč. zák.), musí
zůstat i po účinnosti dohody o vypořádání společného jmění, v níž se jeden z
manželů zavázal společný dluh splnit sám, věřiteli jeho právo požadovat na
kterémkoli z (bývalých) manželů splnění celého závazku zachováno (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007).
Ostatně již před účinností zákona č. 91/1998 Sb., jenž novým institutem
společného jmění manželů nahradil dosavadní bezpodílové spoluvlastnictví,
soudní praxe zastávala názor, že jedním z možných způsobů vypořádání je
uzavření dohody o vypořádání po zániku BSM, která má zásadně právní účinky jen
mezi bývalými manžely. Není možné, aby jí zasáhli do práv třetích osob, zejména
věřitelů (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/72, str.
135/263). To znamená, že dohodli-li se bývalí manželé na tom, že společný dluh
převezme jen jeden z nich, je takové ujednání vůči věřitelům neúčinné a ti se
mohou přesto domáhat splnění dluhu po kterémkoliv z bývalých manželů podle §
511 odst. 1 obč. zák. (přiměřeně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005).
Byť se shora uvedené závěry týkají vypořádání společného jmění manželů
(solidárních dlužníků) podle § 150 obč. zák., a to v souvislosti se zánikem
jejich manželství, lze je přiměřeně aplikovat i v nyní projednávané věci, kde
si účastníci (manželé – solidární dlužníci) za trvání manželství smluvně zúžili
stanovený rozsah společného jmění manželů podle § 143a obč. zák. Ustanovení §
150 odst. 2 obč. zák. totiž představuje, stejně jako ustanovení § 143a odst. 4
obč. zák., ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti
jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění
manželů či smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění
manželů zasáhnout, v případě zúžení za podmínek uvedených v § 143a odst. 4
obč. zák., dle nějž se může manžel povinného odvolat na dohodu podle § 143a
odst. 1 až 3 obč. zák. jen tehdy, byl-li obsah dohody věřiteli (oprávněnému)
znám nejpozději ke dni vzniku pohledávky (věřiteli může přitom být obsah takové
dohody znám jen za předpokladu, že v době vzniku předmětné pohledávky
existovala). O takový případ však v souzené věci, v níž smlouva o hypotečním
úvěru (na jejímž základě byli účastníci solidárně zavázáni) byla uzavřena dne
9. 11. 1998, zatímco smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného
jmění manželů byla uzavřena až dne 29. 4. 2002, nejde (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 279/2003, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85, ročník 2005).
Nelze tedy než uzavřít, že žalobce i po uzavření smlouvy o zúžení zákonem
stanoveného rozsahu společného jmění manželů (podle § 143a obč. zák.) zůstal ve
vztahu k věřiteli (bance) i nadále solidárním dlužníkem (vedle žalované), a
věřitel byl oprávněn požadovat plnění po kterémkoliv z účastníků, rozumějme
tedy i po žalobci, který byl povinen mu v takovém případě plnit. Zmíněná
smlouva ze dne 29. 4. 2002 přitom neměla vliv na existenci pasivní solidarity
účastníků (§ 143a odst. 4 obč. zák.), jelikož byla závazná toliko mezi nimi, a
je nutné na ni nahlížet jako na dohodu ve smyslu § 511 odst. 2 obč. zák., jíž
si účastníci upravili velikosti svých (spolu)dlužnických podílů, a to tím
způsobem, že žalovaná uhradí celou zbývající část pohledávky z hypotečního
úvěru. Plnil-li proto žalobce (po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění
manželů) jako solidární dlužník (ze smlouvy o hypotečním úvěru) věřiteli
žalovanou částku za situace, v níž podíly na dluhu účastníků (solidárních
dlužníků) byly upraveny dohodou ve smyslu ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák.
způsobem shora uvedeným, je oprávněn se po žalované domáhat (regresní) náhrady,
neboť splnil (společný) dluh nad rámec svého podílu (§ 511 odst. 3 obč. zák.),
který byl vzhledem k dohodě účastníků nulový. Právě uvedené je pak zcela v
souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května
2009, sp. zn. 33 Cdo 1101/2007.
Nemůže tak obstát závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněný nárok je třeba
hodnotit jako nárok z bezdůvodného obohacení (§ 451 či § 454 obč. zák.),
jelikož plnil na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Rovněž je
nutné zmínit, že pokud žalobce věřiteli plnil, činil tak nikoli bez právního
důvodu, z neplatného právního úkonu či z právního důvodu, který odpadl, ale
jako solidární dlužník ze smlouvy o hypotečním úvěru, čili na základě právního
důvodu. Současně se nemůže jednat ani o případ podle § 454 obč. zák., jelikož
tato skutková podstata bezdůvodného obohacení je naplněna za předpokladu, že
ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto
povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo
dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se
plní za jiného (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.
Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1337);
zde však žalobce měl povinnost plnit jako solidární dlužník na základě smlouvy
o hypotečním úvěru, jak již bylo výše uvedeno. Neobstojí-li přitom závěry
odvolacího soudu o povaze žalobcem uplatněného nároku jako nároku na vydání
bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., nemohou obstát ani jeho
závěry o promlčení tohoto nároku podle § 107 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud tedy, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se do částky 244.000,- Kč s
příslušenstvím žaloba zamítá, i v souvisejících výrocích o nákladech řízení
před soudy obou stupňů zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s.
ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu